Hospodářská politika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Hospodářskou politiku můžeme obecně chápat jako přístup státu (vlády) k ekonomice své země. Jedná se o činnost, při které se nositelé hospodářské politiky (zákonodárné instituce – parlament, vládní instituce – vláda, emisní banka, instituce vytvářející tržní prostředí, soudní instituce, apod.), za využití celé řady nástrojů a svěřených pravomocí, snaží dosáhnout předem určených ekonomických (ale i společenských) cílů. [1] [2]  

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hospodářská politika je poměrnou mladou disciplínou. Její formování začalo až ve 30. letech minulého století. Od 70. let se její vývoj výrazně zrychlil. Po dobu jejího formování se utvořily dva hlavní proudy: Anglo-americký proud a Kontinentální proud.[3] [2]

Členění (Druhy)[editovat | editovat zdroj]

Makroekonomickou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na zabezpečování základních ekonomických cílů, na celkový rozvoj ekonomiky a zachování její stability. Cíle makroekonomické hospodářské politiky jsou zachyceny v tzv. magickém čtyřúhelníky (často také Swanův diagram). [1] [3]

Mikroekonomickou hospodářskou politiku, se zabývá zvyšováním efektivnosti při alokaci zdrojů. Někdy bývá označována jako doplňující makroekonomická hospodářská politika. [1] [3]

Cíle hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Mezi cíle hospodářské politiky se řadí: maximalizace společenského blahobytu, základní společenské cíle a hlavní tradiční cíl hospodářské politiky.[4]

Ekonomické cíle hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Jedním hlavních cílů hospodářské politiky je stimulace celkové produkce v ekonomice. Důležitými veličinami jsou především velikost produktu a jeho tempo růstu.  Dalším z důležitých cílů hospodářské politiky je udržování nízké nezaměstnanosti. Nezaměstnanost z ekonomického pohledu představuje stav, kdy část pracovního potenciálu společnosti práci nenalézá anebo dobrovolně o práci neusiluje. Následujícím ekonomickým cílem hospodářské politiky je inflace značí celkovou nerovnováhu ekonomiky, jejímž projevem je trvalý vzestup cenové hladiny. [2][4]

Mezi nejdůležitější vnější cíle hospodářské politiky patří: dosažení vyrovnané platební bilance, zajištění stabilního a optimálního devizového kurzu, optimální úrovně zadlužení, přímých investic a tak dále. [2] [4]

Nositelé hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Subjektem hospodářské politiky může být jednotlivec či skupina, která hraje aktivní roli ve tvorbě, provádění a kontrole hospodářské politiky. Z hlediska souboru institucí se jedná především o: [2] 

Objektem hospodářské politiky je ekonomika daného státu. Patří zde subjekty, které se podílejí na hospodářských procesech a nebo je svou činností ovlivňují. Charakterizovány jsou všechny vazby, které mezi subjekty v rámci probíhajícího hospodářského procesu vznikají. [6]

Nástroje hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Nástrojem (či prostředkem) hospodářské politiky rozumíme ekonomickou veličinu, pomocí níž mohou hospodářští politici dosahovat požadovaných cílů na zvolené proměnné. Takovou veličinou může být například cena, sazba daně, či konkrétní bankovní nebo kartelový zákon. [1]

Hlavním kritériem třídění prostředků hospodářské politiky avšak je, jak daný nástroj působí na vývoje vztahů mezi účastníky trhu. V tom případě se nástroje dělí na:

·        nástroje systémové (kvalitativní) a

·        nástroje běžné hospodářské politiky (kvantitativní). [1]

Systémové nástroje hospodářské politiky (kvalitativní)[editovat | editovat zdroj]

Těmito druhy nástrojů rozumíme určitá pravidla chování pro ekonomické subjekty (nositele rozhodování). Do této skupiny nástrojů se řadí například: regulace cen a zahraničního obchodu či jejich liberalizace. Systémové nástroje mohou mít formu doporučení anebo donucovacích právních norem. Zpravidla mají tyto nástroje časově neomezenou platnost.

Nástroje běžné hospodářské politiky (kvantitativní)[editovat | editovat zdroj]

V případe použití nástrojů běžné hospodářské politiky nedochází ke změně organizace ekonomického systému, nýbrž pouze ke změně kvantitativních dat, která jsou základem pro rozhodování ekonomických subjektů. Mohou jimi být úrokové sazby či změna daňového zatížení. [7]

Magický čtyřúhelník[editovat | editovat zdroj]

Magický čtyřúhelník je velmi jednoduchým a přehledným způsobem, jak je možné graficky zachytit základní cíle hospodářské politiky. Těchto cílů (ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti, nízké a stabilní inflace, vnější rovnováhy) je někdy velmi obtížné dosáhnout současně – většinou se stává, že dosažení jednoho cíle znamená ztrátu jiného. [2] [8]

Pro každou zemi platí následující věta: Čím více se bude magický čtyřúhelník sledované země blížit magickému čtyřúhelníku optimálnímu, tím lze hospodářskou politiku považovat za úspěšnější a účinnější.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e SLANÝ, Antonín. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha : C.H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-738-3.  
  2. a b c d e f g h ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : Vysoká škola ekonomie a managementu, 2006. ISBN 80-86730-04-2.  
  3. a b c ŽÁK, Milan. Velká ekonomická encyklopedie. Praha : Linde, 2002. ISBN 80-7201-381-5.  
  4. a b c KLIKOVÁ, Christiana; KOTLÁN, Igor. Hospodářská politika. Ostrava : Institut vzdělávání Sokrates, 2012. ISBN 978-80-86572-76-5.  
  5. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Ústava České republiky. Psp.cz [online]. © 2016 [cit. 2016-10-02]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html
  6. PAULÍK, Tibor. Hospodářská politika pro neekonomické fakulty. Ostrava : Ostravská univerzita, 2007.  
  7. SLANÝ, A. ŽÁK, M. Hospodářská politika. Praha: C.H. Beck, 1999. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-237-3.
  8. DVOŘÁČEK, Jiří a Peter SLUNČÍK. Podnik a jeho okolí: jak přežít v konkurenčním prostředí. V Praze: C.H. Beck, 2012. Beckova edice ekonomie. ISBN 978-80-7400-224-3.