Zoborožcovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxZoborožcovití
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád zoborožci (Bucerotiformes)
Čeleď zoborožcovití (Bucerotidae)
Rafinesque, 1815
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožcovití (Bucerotidae) je čeleď ptáků z řádu zoborožci. V minulosti byla tato čeleď řazena též pod řád srostloprstých. Zoborožcovití obývají tropickou a subtropickou Afriku, Asii a Melanésii. Jsou typičtí především svými dlouhými zobáky, které mívají i různé tvary a barvy. Zobáky jsou také velmi těžké, což způsobuje, že roky vývoje skončily srůstem prvních dvou páteřních obratlů; atlasu a axisu. Živí se ovocem nebo malými živočichy a jsou monogamní, tedy tvoří páry na celý život. Hnízdní v přirozených dutinách stromů nebo na útesech. Řada zoborožců je ohrožena vyhynutím, především kvůli tomu, že se snižuje místo vhodné k jejich pobytu nebo rozmnožování. Zoborožce štítnaté ohrožuje také jejich lov kvůli výrůstku na zobáku vyplněném kostí podobnou slonovině používanou v tradiční čínské řezbě, udává se, že tento výrůstek je na černém trhu 3 x dražší než slonovina.[1] Nejmladší z rodů byl popsán již roku 1830, naopak ten nejstarší, vyhynulý, až roku 2007.

Je rozeznáváno 14 rodů, 54 druhů a 78 taxonů.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Zoborožci jsou velmi různorodí ptáci, mimo jiné i ve velikosti. Nejmenším zástupcem této čeledi je zoborožec Hartlaubův se svými 100 g váhy a délkou těla asi 30 cm, naopak největší je se svými 6 kg váhy a délkou těla 1,2 m zoborožec kaferský.[3] Samci jsou vždy větší než samice, avšak v jaké míře, to již závisí na jednotlivých druzích.

Nejvýraznějším rysem zoborožců je jejich těžký zobák, s jehož ovládáním pomáhají i srostlé první dva páteřní obratle. Zobák pomáhá v soubojích, při stavění hnízd, chytání kořisti nebo při čechrání peří. Některé druhy, například zoborožec štítnatý, mají na zobáku výrůstek. Ten bývá dutý, pouze s vzduchovou komůrkou, avšak u zoborožců štítnatých je tento výstupek vyplněn slonovinovou kostí, což jim zlepšuje schopnosti boje.[4]

Zoborožci mají binokulární vidění, avšak zobák jim částečně ve vidění stíní.[5] Sami vidí vlastní špičku zobáku. Oči jsou chráněné řasami, které slouží jako takový slunečník. Duté kosti pomáhají ptákům dobře létat i plachtit, přesto se mnoho z nich pohybuje hlavně na zemi.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Zoborožci jsou převážně všežraví ptáci; živí se jak ovocem, tak malými obratlovci, měkkýši nebo hmyzem. Jedná se o denní ptáky, kteří žijí v párech nebo malých rodinných skupinkách. Větší hejna tvoří mimo období hnízdění. Zoborožce lze rozdělit podle způsobu života na druhy, žijící v otevřených krajinách a na druhy lesní. Lesní druhy se živí převážně ovocem a jinými plody, avšak zoborožci žijící na otevřených pláních jsou hlavně masožravci.[3] Lesní druhy jsou také považovány za dobré rozptylovače semen rostlin, čímž napomáhají k přirozené obnově pralesa.

Zoborožci tvoří monogamní páry. Samice kladou jedno až osm bílých vajec, přičemž přibližně platí negativní korelace, tedy čím menší druh, tím více vajec. U většiny druhů v tuto dobu samice přepeřuje a nemůže tedy lítat. Sameček ji v dutině "zazdí" a nechá otvor pouze pro zobák, aby jím mohl podávat krmení pro partnerku.[6] Poté, co se vylíhnou mláďata, zůstává samice nějakou dobu s nimi a pomáhá jim při krmení. Když povyrostou, samice si vydlabe cestu ven a začíná shánět potravu spolu se samcem. U jiných druhů jsou "zazdívána" pouze mláďata.[6] Před jejich vylétnutím sameček bariéru rozbije. Zemní zoborožci tento systém hnízdění nemají a hnízdí "normálně" na v dutinách.

Co se týče společenstev, pak některé africké druhy zoborožců udržují vztahy s mangustami jižními. Společně se krmí a v případě nebezpečí se navzájem varují.[7] Některé druhy opic vyhledávají potravu společně se zoborožci a dokonce čistí zoborožce od vnějších parazitů, které jim vybírají z peří. Je to zřejmě obdoba vzájemné péče o srst, která u slouží k upevnění sociálních vztahů uvnitř společnosti.[8]

Zoborožci a lidé[editovat | editovat zdroj]

Pro svůj nápadný vzhled zoborožci poutají pozornost člověka. Velký pozemní zoborožec havraní je totemovým ptákem některých kmenů v Čadu a severní Nigérii. Tamní lovci si upevňují na hlavu čelenku s vycpanou hlavou zoborožce a napodobují jeho pohyby, aby oklamali antilopy a další lovnou zvěř, kterou pak střílí otrávenými šípy.

Podle Dajaků z Kalimantanu je dvojzoborožec nosorožčí posvátný pták, spojený s bojem a světem zemřelých. Jeho křik před započetím válečné výpravy byl chápán jako věštecké znamení. Sousední Punanové pokládají zoborožce přílbového za strážce přechodu mezi světem živých a mrtvých.

Maso zoborožců se obvykle nekonzumuje, peří místy slouží jako ozdoba. V Číně a v Japonsku se v minulosti zhotovovaly ozdoby z "ptačí slonoviny", což je právě přilba na zobáku zoborožce přilbového. Ten je, na rozdíl od podobných dutých útvarů dvojzoborožců a dalších druhů, plný a strukturou se podobá slonovině. Jeho využití je obdobné, od slonoviny se však liší intenzivním oranžovým zbarvením.

Rody[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Ptáci z čeledi zoborožcovití jsou v zoo a obdobných zařízeních Evropy chováni již přes 250 let. První známé záznamy zmiňují dvojzoborožce nosorožčího v Menagerii van Blauwe Jana v nizozemském Amsterdamu, a to již kolem roku 1700. Ve třicátých letech 18. století je pak zaznamenán zoborožec havraní ve vídeňské Menagerii Belvedere. První zoborožec v zoo moderního slova smyslu se pak objevil v londýnské zoo 31. března 1863. Jednalo se o zoborožce bělolícího a v průběhu následujících 15 let se do tamní zoo dostalo dalších 15 druhů zoborožců. První zoborožec – konkrétně zoborožec havraní – v německé zoo byl identifikován v roce 1868. Ačkoliv se tedy jedná o dlouhodobě chovanou skupinu ptáků, na odchovy si musel svět zoo počkat dlouho. Teprve v roce 1926 došlo k prvnímu úspěšnému odchovu toka rudozobého, a to hned ve dvou německých zoo zároveň – zoo ve Frankfurtu nad Mohanem a Zoo Berlín. Mezi pozemními druhy zoborožců si prvenství zajistila zoo ve švýcarské Basileji v roce 1954, když se tam narodilo mládě zoborožce havraního. První úspěšný odchov dalšího pozemního druhu – zoborožce kaferského – se podařil dokonce až v roce 1994 v Zoo Praha.[9]

Chov v českých a slovenských zoo[editovat | editovat zdroj]

Ke konci roku 2017 bylo v 15 českých a 4 slovenských zoo založených před rokem 1989 a sdružených v Unii českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZOO) chováno 25 druhů zoborožcovitých ptáků. Největší kolekce se nachází v Zoo Zlín, kde chovají 11 druhů, následovaná zoo v Praze a Liberci, v nichž mají po sedmi druzích.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hornbill na anglické Wikipedii.

  1. 海關截獲比象牙還珍貴的「怪異走私貨」,當大家知道這些竟是「牠們」的頭時心都碎了…. boMb01 [online]. [cit. 2016-09-06]. Dostupné online. 
  2. ANDĚL, Tomáš. ZOBOROŽEC VRÁSČITÝ (ACEROS CORRUGATUS) A JEHO CHOV V ZOO ÚSTÍ NAD LABEM. Fauna Bohemiae Septentrionalis [online]. Zoo Ústí nad Labem, 2009 [cit. 15.8.2018]. Dostupné online. 
  3. a b HOYO, Josep del; ELLIOTT, Andrew; SARGATAL, Jordi. Handbook of the Birds of the World: Mousebirds to hornbills. Barcelona: Buteo Books 589 s. Dostupné online. ISBN 9788487334306. (francouzsky) 
  4. KINNAIRD, Margaret F.; HADIPRAKARSA, Yok-Yok; THIENSONGRUSAMEE, Preeda. Aerial jousting by Helmeted Hornbills Rhinoplax vigil: observations from Indonesia and Thailand. Ibis. 2003-07-01, roč. 145, čís. 3, s. 506–508. Dostupné online [cit. 2016-05-18]. ISSN 1474-919X. DOI:10.1046/j.1474-919X.2003.00188.x. (anglicky) 
  5. MARTIN, Graham R.; COETZEE, Hendri C. Visual fields in hornbills: precision-grasping and sunshades. Ibis. 2004-01-01, roč. 146, čís. 1, s. 18–26. Dostupné online [cit. 2016-05-18]. ISSN 1474-919X. DOI:10.1111/j.1474-919X.2004.00211.x. (anglicky) 
  6. a b NOVÁK, Jiří. Zoborožcovití [online]. BioLib, 2004-08-17 [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. 
  7. ANNE, O.; RASA, E. Dwarf mongoose and hornbill mutualism in the Taru desert, Kenya. Behavioral Ecology and Sociobiology. 1983-06-01, roč. 12, čís. 3, s. 181–190. Dostupné online [cit. 2016-05-18]. ISSN 0340-5443. DOI:10.1007/BF00290770. (anglicky) 
  8. GAIETTI, Mauro; MCCONKEY, Kim. Black Hornbill Abthracoceros malayanus following Gibbons in cnetral Borneo. Ibis. 1998-10-01, roč. 140, čís. 4, s. 686–687. Dostupné online [cit. 2016-05-18]. ISSN 1474-919X. DOI:10.1111/j.1474-919X.1998.tb04716.x. (anglicky) 
  9. VAIDL, Antonín. Ptáci s přilbou. Trojský koník. 2017, čís. 3, s. 10–15. 
  10. Ročenka Unie českých a slovenských zoologických zahrad 2017

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]