Wikipedie:Článek týdne/Příprava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou ukázky Článků týdne, které jsou připraveny k automatickému zveřejnění v nejbližších týdnech. Červené odkazy značí týdny, na něž ještě nebyl článek připraven.

Prosíme, máte-li článek, jehož výňatek byste chtěli umístit na Hlavní stranu, nejprve ho navrhněte. Hlavní stranu je potřeba připravovat s citem a s ohledem na její ostatní části, takže by nebylo dobré, aby byl návrh na článek umisťován přímo do podstránky konkrétního týdne. Velmi se nedoporučuje měnit již připravené ukázky článků. Změna musí mít velmi vážný důvod.

Případné dotazy pokládejte na místní diskusní stránce. Do kategorie Články týdne řadí šablona {{Článek týdne}}, která se umísťuje na diskusní stránku vybraných článků.

Připravené články[editovat | editovat zdroj]

2019/01

{{Článek týdne | týden = 01 | rok = 2019 }}
Samson Rafael Hirsch
Rabi Samson Rafael Hirsch

Samson Rafael Hirsch (20. června 180831. prosince 1888) byl německý rabín, známý jako duchovní otec myšlenky propojení studia tóry a praktického života, která spolu s myšlenkami Azriela Hildesheimera dala podnět k rozvoji ortodoxních směrů označovaných dnes jako moderní ortodoxie či neoortodoxie.

Hirsch se narodil v rodině obchodníka a finančníka Rafaela Mendela Hirsche v Hamburku; zde také započal svá talmudická studia výukou u svého dědečka a otce a u rabína Isaaca Bernayse. Ve studiích pokračoval u rabína Jacoba Ettlingera v Mannheimu a od roku 1829 studoval klasickou filologii, dějiny a filosofii na univerzitě v Bonnu. V letech 1830–41 zastával pozici zemského rabína Oldenburska. Zde vytvořil svá první velká díla, spisy odhalující hodnotu a duchovní bohatství studia a praktikování judaismu: Devatenáct dopisů a Chorev. Po krátkém působení v Emdenu odešel na Moravu, kde přijal místo rabína mikulovské židovské obce a později i titul moravského zemského rabína. Do jeho moravského působení spadá i revoluční období let 1848–49, v němž se Hirsch aktivně zapojil do politického dění a prosazoval přiznání plných občanských a politických práv Židům. Nejvýznamnější část svého života však Hirsch strávil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde od roku 1851 až do své smrti vedl odštěpenou ortodoxní obec. Zde vydal svá nejznámější díla – komentář k Tóře a ke Knize žalmů – a po několik let také vydával měsíčník Jeschurun, v němž se snažil načrtnout filosofii judaismu.

2019/02

{{Článek týdne | týden = 02 | rok = 2019 }}
Chřástal laysanský
Posledně odchycený chřástal na Laysanu, 1923

Chřástal laysanský (Zapornia palmeri, syn. Porzana palmeri) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka. Vyskytoval se původně na ostrově Laysan (Havajské ostrovy), který osídlil před 125 000 lety. Poprvé se s ním setkala posádka ruské lodi Moller roku 1828, vědecky byl popsán až roku 1892. Jednalo se o asi patnácticentimetrového nelétavého ptáka, který obýval houštiny ostrova. Živil se všežravě, lovil různý hmyz (byl natolik obratný, že mohl zobákem chytit i letící mouchu), vyjídal též vejce mořských ptáků, kteří na Laysanu hnízdili, a někdy se přiživil i jejich mršinami. Vybíral také semínka. Rozmnožoval se během dubna a července, hnízdo tvořené ze suchých travin si ptáci stavěli na zemi obyčejně mezi vegetací, která mohla sloužit jako určitá „stříška”. O snůšku 2 až 3 vajec se starala pravděpodobně samice.

Ke konci 19. století Laysan obsadila společnost na těžbu guána. Akci vedl Max Schlemmer, jenž později ostrov získal a následně sem a na blízký Lisjanského ostrov vysadil králíky a morčata, kteří mu měli poskytnout zisky z prodeje masa. Nepůvodní zvířata se zde však namnožila a začala ničit vegetaci ostrova. Po roce 1918 se chřástal laysanský stal na ostrově vzácným a expedice USS Tanager, vypravená sem roku 1923, aby králíky vyhubila, našla dva poslední jedince. Chřástal nicméně přežíval na dalších ostrovech, kam byl vysazen: do roku 1910 byl introdukován na dva Midwayské ostrovy, roku 1913 na Lisjanského ostrov a roku 1929 na atol Pearl a Hermes. Lisjanská populace ale brzy vyhynula též kvůli dovezeným králíkům a ptáci z atolu Pearl a Hermes zahynuli již roku 1930 kvůli bouři. Poslední jedinci přežívali na Midwayi. Zde je vyhubily krysy, zavlečené na ostrov na lodích americké armády po vítězných druhoválečných bojích v oblasti. Od konce války nebyl chřástal laysanský pozorován.

2019/03

{{Článek týdne | týden = 03 | rok = 2019 }}
Nightwish
Nightwish v roce 2015

Nightwish [ˈnaitˌwiš] je finská hudební skupina hrající symfonický metal založená v roce 1996 skladatelem a klávesistou Tuomasem Holopainenem. K němu se přidali operní zpěvačka Tarja Turunen, kytarista Emppu Vuorinen, baskytarista Sami Vänskä a bubeník Jukka Nevalainen a v této sestavě vydali debutové album Angels Fall First (1997). Po vydání Oceanborn o rok později skupina pronikla na světový hudební trh, kde si během následujících čtyř až pěti let vybudovala silnou pozici. Vztahy v kapele ovšem nebyly ideální a po turné ke třetí desce Wishmaster (2000) odešel Vänskä, jehož nahradil Marco Hietala. Po turné k řadově pátému albu Once (2004) sestavu opustila i Tarja Turunen. Její náhradnice Anette Olzon byla po pěti letech, roku 2012 nahrazena Floor Jansen. S ní skupina v roce 2015 vydala prozatím poslední a v pořadí osmé album Endless Forms Most Beautiful.

Hudba Nightwish v jejich historii několikrát prošla menšími změnami stylů. Ženský vokál ve skladbách místy doplňuje rockovější a tvrdší mužský zpěv Hietaly, na poslední řadové desce se pěvecky zapojil také Donockley. Holopainen se jako textař a skladatel prvně inspiroval fantasy literaturou (například série Dragonlance či Pán prstenů), později dával přednost filmové hudbě či „obyčejným tématům“. Nightwish jsou považováni za jednu z hlavních skupin v historii symfonického metalu. Pomohli tento žánr zpopularizovat, přičemž se jejich tvorbou následně inspirovalo velké množství dalších skupin.

2019/04

{{Článek týdne | týden = 04 | rok = 2019 }}
Vydra skvrnitá
Vydra skvrnitá

Vydra skvrnitá (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) je lasicovitá šelma náležící do monotypického rodu Hydrictis, předchozí systematika ji řadila do jiného rodu, Lutra. Bylo popsáno několik poddruhů, jejich existence je nicméně sporná. Vydra skvrnitá obývá tropické a subtropické oblasti subsaharské Afriky až do nadmořské výšky 2 500 m, k životu preferuje rozlehlé čisté vodní toky s kamenitým dnem, dostatkem ryb a okolním rostlinstvem. Od vody se vzdaluje maximálně na 10 m.

Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, měří 85 až 105 cm (bez ocasu 58 až 69 cm). Mezi africkými druhy vyder je nicméně nejmenším druhem. Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Zbarvení se pohybuje mezi červenohnědou a čokoládovou se skvrnami na krku. Druh může žít solitérně nebo tvořit skupinky až o dvaceti jedincích. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně a samici se nejčastěji rodí dvě až tři mláďata, která se stanou na matce nezávislá za jeden rok a ve dvou letech již mohou sama zplodit potomstvo.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vydru skvrnitou jako téměř ohrožený druh s klesající populací a je zařazena na seznam CITES do druhé přílohy. Hlavní důvod ohrožení spočívá ve ztrátě přirozeného prostředí, vydry jsou rovněž zabíjeny. Pro jejich ochranu bude důležité například vzdělávání veřejnosti či monitoring tohoto druhu.

2019/05

{{Článek týdne | týden = 05 | rok = 2019 }}
Indiánské války
Apačský válečník skalpující amerického vojáka

Indiánské války je termín popisující sérii konfliktů mezi evropskými kolonizátory či později americkými osadníky a domorodými kmeny na území Severní Ameriky. Primárním důvodem konfliktů byla rostoucí poptávka po půdě vyvolaná imigrací z různých evropských zemí. Ta vedla k osídlování západních teritorií bělošskými kolonizátory a vytlačování Indiánů stále více na západ, případně k jejich odstranění do předem daných území – rezervací. Dalším problémem byla kulturní nekompatibilita obou etnických skupin. Při těsnějším soužití Indiánů a bělochů se objevovalo mnoho nedorozumění, nesrovnalostí a incidentů. Tyto faktory následně vedly ke konfliktům.

Často ještě dříve, než začaly skutečné války, decimovaly indiánskou populaci z Evropy zavlečené choroby. Jednalo se o nemoci jako neštovice, spalničky, zarděnky a jiné, na něž organismy domorodců neměly vypěstovanou žádnou imunitu. Evropané šířili tyto choroby zprvu nevědomky, ale posléze si všimli, že účinky nemocí mají na domorodce daleko zhoubnější vliv než na ně. V několika válkách toho následně chtěli využít. Nejznámějším příkladem je pokus o rozšíření neštovic během obléhání pevnosti Pitt za Pontiacova povstání. Jedná se o jeden z prvních případů použití biologických zbraní. Nicméně i Indiáni se snažili proti bělochům využít primitivní biologické zbraně – v roce 1761 se pokusili otrávit studnu u Fort Ligonier, avšak s malým efektem. Evropské nemoci si vyžádaly daleko více indiánských životů než přímé vojenské akce. Odhady se různí, ale mnohé indiánské kmeny takto ztratily i 90 % své populace, což mělo zcela zásadní vliv na vojenskou sílu domorodců.

2019/06

{{Článek týdne | týden = 06 | rok = 2019 }}
Bettie Page
Mladá Bettie Page

Bettie Mae Page (20. dubna 1923 Nashville, Tennessee, USA11. prosince 2008 Los Angeles, Kalifornie, USA) byla americká modelka fotografických aktů a fetiše, která byla v 50. letech 20. století nazývána Královnou pin-up. Byla jednou z nejfotografovanějších žen, první známou modelkou bondage a fetiše, jednou z průkopnic sexuální revoluce. Stala se inspirací pro komiksové postavy, filmy a dala vzniknout neoburlesce. V 60. letech však upadla v zapomnění. Od 80. let byla v různých subkulturách uctívána jako ikona pin-up a sexuální symbol.

Pocházela z chudých poměrů. Střední školu dokončila jako druhá nejlepší z ročníku a pokračovala ve studiu na Vanderbiltově univerzitě v Nashville s cílem stát se učitelkou. V dalším školním roce ale změnila obor a začala studovat herectví. V roce 1944 získala titul Bachelor of Arts. Koncem 40. let se stala modelkou fotografických spolků, v 50. letech stála modelem fotografovi Irvingu Klawovi a později s ním točila celou řadu filmů. Vrcholem její kariéry byla spolupráce s Bunny Yeagerovou. Po stažení se do ústraní po roce 1957 trpěla depresemi, měla výkyvy nálad a strávila několik let ve státní psychiatrické nemocnici, postihla ji paranoidní schizofrenie. V roce 1959 konvertovalaevangelikalismu a pracovala pro amerického kazatele Billyho Grahama, studovala Bibli na vysokých školách v Los Angeles a PortlanduOregonu a po konverzi se chtěla stát misionářkou v Africe. Zemřela v nemocnici roku 2008 ve věku 85 let po srdeční příhodě.

2019/07

{{Článek týdne | týden = 07 | rok = 2019 }}
Antilopka pižmová
Samec antilopky pižmové v Zanzibaru

Antilopka pižmová (Nesotragus moschatus), přezdívaná též suni, je druh antilopky z čeledi turovitých zařazený na základě genetické analýzy z roku 2014 do rodu Nesotragus. Předchozí systematika, kterou uznává Integrated Taxonomic Information System, jej řadí do rodu Neotragus, který však dle této nové analýzy zahrnuje pouze druh antilopka trpasličí (Neotragus pygmaeus). Rozpoznáváno je někdy až pět poddruhů. Druh obývá východní a jihovýchodní Afriku, rozšířil se do Keni, Malawi, Mosambiku, Jihoafrické republiky, Tanzanie a Zimbabwe, kde osídlil převážně husté lesy.

Antilopka pižmová může mít jako druh různé, ale u každého jedince jednotné, zbarvení, jež se pohybuje od šedé po kaštanovou. Směrem dolů barva bledne a spodek těla je pak již plně bílý. Suni patří mezi nejmenší druhy antilop, na výšku měří 33 až 35 cm a na délku asi 57 až 62 cm bez ocasu. Samci jsou vybaveni krátkými černými rohy a vyvinuly se u nich také mohutné preorbitální žlázy v koutku oka, které vylučují pižmo sloužící k vymezení teritoria. Samice mají tyto žlázy menší. Druh je plachý, aktivní hlavně během pozdních večerních a brzkých ranních hodin. Živí se převážně spadanými listy rostlin. Žije spíše samotářsky a vykazuje teritorialitu, své malé území si samci i samice hájí před jedinci stejného pohlaví, území samců a samic se však mohou překrývat. Rozmnožování může probíhat celoročně, samici se rodí obyčejně jedno mládě, jež schovává ve vysoké trávě. Jeho vývoj je rychlý a za tři dny již konzumuje pevnou stravu. Pohlavní dospělosti dosahuje za 6 až 18 měsíců.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený taxon, přesto však hrozby existují: nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také lov zdivočelými psy nebo lidmi.

2019/08

{{Článek týdne | týden = 08 | rok = 2019 }}
Alexandr Pečerskij
Alexandr Pečerskij

Alexandr Aronovič Pečerskij (též Pečorskij, v táboře zvaný domácky „Saša“, rusky: Алекса́ндр Аро́нович Печёрский; 22. února 1909, Kremenčuk19. ledna 1990, Rostov na Donu) byl důstojník Rudé armády židovské národnosti, jenž byl v říjnu 1941 zajat německou armádou. V roce 1943 byl převezen do vyhlazovacího tábora Sobibor, kde se záhy přidal do odbojového hnutí. Stal se z něj hlavní spoluorganizátor a následný vůdce úspěšného povstání a masového útěku několika stovek židů 14. října 1943. Toto povstání spolu s tím v Treblince (srpen 1943) byly jediné dvě úspěšné organizované vzpoury v táborech smrti za celou válku. Pečerskij působil po povstání jako partyzán a následně opět jako důstojník Rudé armády. Po válce žil v Rostovu na Donu, kde také v roce 1990 zemřel. Obdržel sice několik vyznamenání za zásluhy, ale zároveň byl sovětskými orgány perzekvován a nebylo mu mimo jiné umožněno svědčit v zahraničních procesech proti nacistům. Jeho osobnost se stala předobrazem několika filmových postav, například v televizním filmu Útěk ze Sobiboru (1987) jej ztvárnil Rutger Hauer.

Alexandr Pečerskij se narodil v Kremenčuku na Ukrajině 22. února 1909 jako syn židovského právníka. Jeho matka byla ženou v domácnosti. V roce 1915 se jeho rodina přestěhovala do Rostova na Donu a Alexandr zde později začal pracovat jako elektrikář v továrně na opravu lokomotiv. Poté, co vystudoval na vysoké škole obor hudba a literatura, se stal účetním a manažerem v malé škole pro amatérské hudebníky. Psal dokonce divadelní hry, k nimž skládal i hudbu. V okamžiku vypuknutí války s Německem byla jedna z jeho her právě připravena k uvedení.

2019/09

{{Článek týdne | týden = 09 | rok = 2019 }}
Papoušek karolinský
Vycpaný exemplář

Papoušek karolinský (Conuropsis carolinensis) je vyhynulý druh papouška náležící do rodu Conuropsis. Papoušek obýval východ Spojených států amerických, kde vytvořil dva poddruhy. Preferoval lesy u vodních ploch. Papoušci karolinští byli malí, měřili okolo 30 cm, rozpětí křídel činilo asi 58 cm. Samci dosahovali mírně větší velikosti než samice. Tělo mělo převážně zelenou barvu, s křídly a rameny zčásti vybarvenými žlutavými odstíny. Krk s hlavou byl také zbarven žlutě, obličej a horní část hlavy oranžově, duhovka byla hnědavá. Stehna měla zbarvení žluté, zbytek končetin hnědé až růžové. Papoušek karolinský žil ve velkých hejnech, jednotliví ptáci posilovali své svazky probíráním peří. Noc trávili hlavně v dutinách stromů. Živili se semeny, další rostlinnou potravou či hmyzem, přičemž neváhali zaútočit ani na úrodu zemědělců. Hnízdili během března až dubna, snůška činila dvě až pět vajec.

Papouška karolinského vybíjeli zemědělci, protože jim ničil úrodu. Bylo jich možno najednou zabít velké množství, neboť se vraceli ke svým mrtvým druhům z hejna. Lovili se také pro maso, jejich peří se využívalo coby ozdoba do klobouků a odchytáváni byli i živí jedinci pro chov v zajetí, převážně až se stali vzácnými. Tehdy začali o ptáka stát i ornitologové a usilovali o co největší počet vzorků. Mimo toto pronásledování papouškům ubýval i biotop, lesy Evropané těžili pro dřevo nebo je nahradili plantážemi. Do Ameriky byly dovezeny nové choroby a nepůvodní zvířata včetně včel, které mohly ptákům zabírat dutiny stromů. Ještě na začátku 19. století byl tento druh hojný, ale již v 80. letech 19. století se stal kvůli těmto faktorům velmi vzácným. Poslední jedinci ve volné přírodě byli zabiti roku 1904 u jezera Okeechobee na Floridě (i nadále však byla hlášena údajná nebo neověřená pozorování), v zajetí poslední jedinec – Incas – uhynul 21. února roku 1918.

2019/10

{{Článek týdne | týden = 10 | rok = 2019 }}
Slow Dazzle
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)

Slow Dazzle je páté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydáno bylo v březnu 1975 jako jeho druhé řadové album publikované vydavatelstvím Island Records, šest měsíců po předchozím albu Fear. Obsahuje celkem deset písní, z nichž devět napsal Cale a jedna je coververzí písně amerického zpěváka Elvise Presleyho. Ještě před nahráním Cale oznámil, že na albu budou například písně „Heat the Heat“, „Bugger“, „The Queen of Tarts Laughs Last“, „It's the Man That Smells the Burning Calls the Law“, „There's the Honey of the Moon Out Tonight“, „Television, Television, TV“ a „The Jeweller“. Většina z nich však na albu vůbec nezazněla, protože Cale složil nové písně přímo ve studiu při nahrávání.

Album bylo nahráno v průběhu prosince 1974 ve studiu Sound Techniques v Londýně. Hráli na něm tři členové skupiny Roxy Music: Brian Eno, Phil Manzanera a Andy Mackay. V základní sestavě figurovali kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na desku rovněž přispěl Geoff Muldaur, jenž zpívá doprovodné vokály ve skladbách „Guts“ a „Darling I Need You“. Ve stejném roce Cale přispěl na Muldaurovo sólové album. Samotný Cale hrál na desce Slow Dazzle na různé klávesové nástroje, je producentem alba a aranžérem písní.

2019/11

{{Článek týdne | týden = 11 | rok = 2019 }}
Messier 87
Výtrysk plazmatu z jádra M87

Messier 87 (také M87, NGC 4486 nebo Virgo A) je jasná obří eliptická galaxiesouhvězdí Panny. Patří mezi nejhmotnější galaxie v širším okolí Mléčné dráhy a je ústředním členem Kupy galaxií v Panně. Je známá zejména díky ohromnému počtu kulových hvězdokup – obsahuje jich asi 12 000, kdežto Mléčná dráha asi 200 – a také díky výtrysku plazmatu, který vychází z jejího středu a šíří se téměř rychlostí světla až do vzdálenosti přinejmenším 1 500 parseků (4 900 světelných let) od něj. Uprostřed galaxie sídlí obří černá díra, která je hlavní složkou aktivního galaktického jádra. Galaxie patří mezi nejjasnější zdroje rádiových vln na obloze a silně září i v dalších oblastech elektromagnetického spektra. Je oblíbeným předmětem pozorování amatérských i profesionálních astronomů.

Francouzský astronom Charles Messier tuto galaxii objevil 18. března 1781 a jako mlhavý objekt ji zapsal do svého katalogu, který měl hledače komet upozornit na objekty jiné než kometární podstaty. M87 je od Země vzdálená kolem 54 milionů světelných let a v oblasti viditelného světla je to po galaxii Messier 49 druhá nejjasnější galaxie v souhvězdí Panny. V těsné blízkosti galaxie se nachází několik jejích satelitních galaxií. Na rozdíl od plochých spirálních galaxií, které mohou mít výrazné prachové pásy, má M87 jednotvárný eliptický tvar, který je příznačný pro většinu obřích eliptických galaxií a jehož jas klesá s rostoucí vzdáleností od jádra, protože roste i vzdálenost mezi hvězdami. Hvězdy jsou v této galaxii rozloženy podle kulové souměrnosti a tvoří asi šestinu její celkové hmotnosti. Okrajové části galaxie dosahují vzdálenosti až 150 kiloparseků (490 tisíc světelných let) od jádra a v této vzdálenosti náhle končí, pravděpodobně působením jiné blízké galaxie. Její mezihvězdné prostředí obsahuje rozptýlený plyn obohacený prvky, které pochází z hvězd v pozdních fázích vývoje.

2019/12

{{Článek týdne | týden = 12 | rok = 2019 }}
Žralok bílý
Žralok bílý a potápěč

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) či velký bílý žralok, dříve často nazývaný žralok lidožravý, je žralokčeledi lamnovitých vyskytující se většinou v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky okolo 7 metrů a hmotnosti i více než 3 tun. Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně. Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá. Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení.

V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená „roztřepený zub“. Jako druh se velký bílý žralok objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 mil. let starý, stáří druhu pak bude o něco vyšší. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis.

2019/13

{{Článek týdne | týden = 13 | rok = 2019 }}
Radnice v Manchesteru
Pohled na budovu radnice z Lloyd Street

Radnice v Manchesteru je viktoriánská novogotická budova v ManchesteruAnglii postavená dle návrhu Alfreda Waterhouse. Je správním centrem města, sídlem městské rady a mnoha dalších místních úřadů. Základní kámen stavby byl položen v roce 1868 a její výstavba trvala devět let až do slavnostního otevření dne 13. září 1877. Nahradila tak již pro rostoucí potřeby města nevyhovující budovu na King Street. V roce 1938 přibylo nové křídlo podle návrhu architekta Emanuela Vincenta Harrise, které je s původním objektem spojeno přemostěním přes Lloyd Street.

Budova radnice je postavena ve stylu viktoriánské novogotiky a v hojné míře jsou na ní použity architektonické prvky anglické gotické architektury jako žebrová klenba či lomený oblouk. V jejím interiéru se nacházejí jak kancelářské prostory, tak velké sály určené pro slavnostní příležitosti. Jedním z nich je Great Hall, reprezentativní sál vyzdobený malbami Forda Madoxe Browna, které zobrazují historii města. Výraznou dominantu radnice tvoří 85 metrů vysoká věž s hodinami a zvonem nazývaným Great Abel. Slavnostní otevření novostavby, které provedl tehdejší primátor Abel Heywood, proběhlo 13. září 1877. Pozvána byla i královna Viktorie, svou účast však odmítla. Všeobecně se soudí, že se tak stalo v důsledku radikální minulosti Abela Heywooda, ale oficiálně není důvod odmítnutí znám. Radnice v Manchesteru je všeobecně považována za jeden z nejvýznamnějších počinů novogotické architektury na světě.

2019/14

{{Článek týdne | týden = 14 | rok = 2019 }}
Avantasia
Avantasia v roce 2016

Avantasia je projekt metalové opery vytvořený Tobiasem Sammetem, zpěvákem a skladatelem skupiny Edguy, v roce 1999. Z původně jednorázového projektu, pod jehož názvem na začátku 21. století vyšla dvě power/speedmetalová konceptuální alba, se roku 2006 stala plnohodnotná hudební skupina tvořená duem Sammet a Sascha Paeth, přičemž druhý jmenovaný kromě postu kytaristy obstarává také celkovou produkci alb a organizaci nahrávání. Sammet se místo fiktivních fantasy příběhů začal soustředit spíše na své vlastní pocity. Tři studiová alba vydaná v letech 2008 až 2010 tak kombinují více hudebních stylů a žánrů, od power metalu až po pop rock, a textově jsou vnitřní zpovědí tohoto skladatele. K formě konceptuálního příběhu se Avantasia navrátila na dalších dvou deskách, přičemž na poslední z nich, Ghostlights (2016), je patrný také určitý návrat k hudebnímu stylu prvních dvou alb. Zároveň jsou zde ale také zastoupené motivy z dalších desek toho projektu.

Na všech albech Avantasia se podílí velké množství hostujících zpěváků a instrumentalistů, ke stálým personám patří například Michael Kiske, Oliver Hartmann, Jørn Lande, Bob Catley, Michael Rodenberg či Amanda Somerville. Přestože se jedná o projekt s velkým množstvím hudebníků, Sammetovi s Paethem se daří v rámci podpory alb pořádat samostatná turné po téměř celé Evropě, Americe či také vystoupení v Japonsku.

2019/15

{{Článek týdne | týden = 15 | rok = 2019 }}
Ramesse VI.
Fragment Ramessova sarkofágu

Ramesse VI. byl pátým egyptským faraonem 20. dynastie. Vládl přibližně osm let a dva měsíce kolem poloviny 12. století př. n. l. Byl synem Ramesse III. a královny Isety Ta-Hemdžert. Jako princ byl znám pod jménem Ramesse Amunherchepšef a držel tituly královského písaře a generála kavalérie. Po jeho smrti převzal vládu jeho syn Ramesse VII., kterého měl s královnou Nubchesbed.

Ramesse VI. odrazil útok nájezdníků v Horním Egyptě. Za jeho vlády však pokračoval politický a ekonomický úpadek Egypta. Ztratil kontrolu nad posledními egyptskými pevnostmi v Kanaánu. Přestože pokračovala egyptská okupace v Núbii, ztráta asijských území značně narušila ekonomiku jeho země a zvýšila ceny základních komodit. I přes ekonomické problémy pokračoval Ramesse VI. ve velkých stavebních projektech. Jeho fascinace vlastní osobou se projevovala okázalým vztyčováním svých soch. Tato posedlost šla tak daleko, že si přivlastňoval sochy a památky svých předků, ze kterých odstraňoval původní kartuše a nahrazoval je kartušemi se svým jménem. Egyptolog Amin Amer ho charakterizuje jako „krále, který si přál stát se velkým faraonem ve věku nepokojů a úpadku“. Jeho moc v Horním Egyptě postupně slábla, čehož dokázala využít vlivná rodina Ramessesnachtů, jejíž členové ovládli nejvyšší egyptské funkce.

2019/16

{{Článek týdne | týden = 16 | rok = 2019 }}
Létavkovití
Rozmanitost létavkovitých

Létavkovití je čeleď žab. Dělí se na dvě podčeledi, japonečky a létavky, a na devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly v zemědělských oblastech včetně plantáží palem olejných, adaptovaly se i na život ve městech.

K létavkovitým patří malé i velké žáby o délce 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různě zbarvené. Mezi prsty mají blány a některé druhy jsou známé tím, že pomocí nich dokáží plachtit ze stromu na strom. Létavkovití jsou stromové žáby, žít však mohou i na zemi. Aktivní jsou v noci a živí se převážně bezobratlými, zejména hmyzem. Způsob rozmnožování se různí podle rodů. Některé žáby kladou vajíčka do dutin stromů naplněných vodou, jiné pro ně nad vodní hladinou vytvářejí pěnovitá hnízda, z nichž vylíhlí pulci vypadávají do vody, a další ukládají snůšku na zem a prodělávají přímý vývoj. O popularizaci létavkovitých se zasloužil vědec Alfred Russel Wallace. Lze je chovat v zajetí, jinak je jejich užitečnost pro člověka malá. Některé druhy jsou loveny pro maso. Mezinárodní svaz ochrany přírody roku 2018 hodnotil 18 druhů jako vyhynulých a 25 jako kriticky ohrožených. Nebezpečí představuje hlavně ztráta přirozeného prostředí.

2019/17

{{Článek týdne | týden = 17 | rok = 2019 }}
McDonnell Douglas AV-8B Harrier II
McDonnell Douglas AV-8B Harrier II

McDonnell Douglas AV-8B Harrier II je jednomotorový bitevní letoun, představitel druhé generace letounů Harrier. Je schopen svislého vzletu a přistání nebo vzletu na krátké dráze (V/STOL). Byl navržen koncem 70. let 20. století jako výsledek anglo-amerického vývoje na základě britského letounu Hawker Siddeley Harrier, což byl první operačně způsobilý V/STOL letoun. Jméno Harrier má letoun podle dravce motáka pochopa, anglicky marsh harrier, a je určen k provádění lehkých útoků nebo k víceúčelovým misím, zahrnujícím blízkou leteckou podporu pozemních jednotek i ozbrojený průzkum. Letouny AV-8B používá námořní pěchota Spojených států amerických, španělské námořnictvo a italské námořnictvo. Byla vyvinuta i verze British Aerospace Harrier II pro britské královské letectvo nebo dvojmístná cvičná verze TAV-8B.

Vývoj letounu byl zahájen začátkem 70. let 20. století. V roce 1975 Velká Británie od projektu odstoupila, americká společnost McDonnell Douglas však pokračovala ve vývoji. Letoun dostal silnější motor, nové křídlo, vyvýšený kokpit, přepracovaný trup, o jeden závěs pro výzbroj pod každým křídlem více i další strukturální a aerodynamická vylepšení. Harrier AV-8B vykonal svůj první let v listopadu 1981 a vstoupil do služby u americké námořní pěchoty v lednu 1985. Během 22 let bylo vyrobeno více než 300 letounů, výroba skončila v roce 2003. Harriery AV-8B obvykle působí z malých letadlových lodí, vrtulníkových výsadkových lodí a z jednoduchých předsunutých základen. Zúčastnily se množství vojenských operací, kde dokázaly svou všestrannou použitelnost, včetně války v Iráku, války v Afghánistánu a vojenské intervence v Libyi. Během bojové služby měly Harriery AV-8B poměrně značné množství nehod, zejména při vzletu a přistání, takže získaly nelichotivou přezdívku „výrobce vdov“. Očekává se, že by měly sloužit až do roku 2025.

2019/18

{{Článek týdne | týden = 18 | rok = 2019 }}
Apollo a Marsyas
Tizian: Apollo a Marsyas

Apollo a Marsyas je obraz pozdně renesančního benátského umělce Tiziana, umístěný v obrazárně kroměřížského zámku. Odborníci ho považují za nejcennější umělecké dílo na území České republiky. Přesné okolnosti vzniku nejsou známy, je však nesporné, že je to práce zralého umělce. Možná je to dokonce jeden z posledních Tizianových obrazů, který mistr vytvořil jako osmdesátník mezi rokem 1570 a svou smrtí roku 1576, a může být nedokončený. Patří k řadě zpracování mytologických námětů podle Ovidiových Proměn, na nichž Tizian pracoval ve svých pozdních letech. „Proslaveně divošská“ malba znázorňuje krutý trest satyra Marsya, který drze vyzval boha Apollona na hudební soutěž a prohrál v ní svůj život. Nyní ho Apollon a jeho pomocníci zabíjejí stahováním z kůže zaživa. Volbu tématu možná inspirovala smrt Marcantonia Bragadina, benátského velitele Famagusty na Kypru. Toho stáhli z kůže Osmané, když město padlo v srpnu 1571.

Poprvé je obraz doložen roku 1655 jako součást sbírky anglického exulanta Thomase Howarda, hraběte z Arundelu. Do Kroměříže se dostal v roce 1673, kdy ho biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu vyhrál v loterii. S obrazem se v biskupských sbírkách nezacházelo vždy dobře, byl oříznut a na mnoha místech vážně poškozen. Až do dvacátého století také unikal pozornosti znalců, protože Kroměříž ležela daleko od známých center umění. Nyní je však považován za jedno z hlavních děl Tizianova pozdního období a je žádaným exponátem na předních světových výstavách.

2019/19

{{Článek týdne | týden = 19 | rok = 2019 }}
Red Lips
Sky Ferreira

Red Lips“ (červené rty) je píseň americké zpěvačky Sky Ferreiry, která pochází z jejího druhého EP s názvem Ghost. To bylo vydáno 17. července 2012 společností Capitol Records. Píseň se nachází na čtvrté pozici z celkových pěti skladeb. Jejím autorem a producentem je Greg Kurstin, přičemž autorsky se na ní částečně podílela také zpěvačka Shirley Manson. „Red Lips“ popisuje citový úpadek jednotlivce. Hudebně se v ní potkávají styly pop rock a grunge. Od zpěvaččiny předchozí tvorby, která se orientovala na elektropop, se tak poněkud odklání. Tato změna přišla záměrně, zpěvačka se totiž obávala, že z ní chce vydavatelská společnost Capitol Records udělat popovou hvězdu typu Britney Spears, čemuž chtěla Ferreira zabránit.

Navzdory tomu, že se albu Ghost dostaly především smíšené recenze, samotná píseň „Red Lips“ byla obecně přijata pozitivně. Kritici chválili její celkovou produkci. Skladba se však nedostala do žádné národní hitparády. Byl k ní natočen videoklip, jenž režíroval Terry Richardson. Ferreira si v něm maluje červenou rtěnkou rty i celou tvář a po těle jí leze velký pavouk, v titulcích nazvaný Toby the Tarantula. Video bylo zveřejněno již 12. června 2012 prostřednictvím serveru YouTube.

2019/20

{{Článek týdne | týden = 20 | rok = 2019 }}
Alexandr modrý
Kresba samice

Alexandr modrý (Psittacula exsul) je vyhynulý druh papouška, který endemitně obýval ostrov Rodrigues v západní části Indického oceánu. Pravděpodobně se vyvinul z alexandra malého (Psittacula krameri), s nímž byl blízce příbuzný. Z něj se naopak možná vyvinuly jiné druhy endemitních papoušků z blízkých ostrovů Mauricius a Réunion. Měřil asi 40 cm na délku, tedy podobně jako alexandr malý. Peří mělo zbarvení šedé až břidlicově modré, což je u převážně zelených alexandrů neobvyklé. Samec byl tmavší než samice a obě pohlaví se odlišovala také zbarvením zobáku; samička jej měla černý, samec červený. Přesný popis zbarvení samce je však nejistý, protože byl odchycen pouze jediný exemplář, a ten pravděpodobně ještě nedosáhl pohlavní dospělosti. Samci asi měli červené skvrny na křídlech. Obě pohlaví měla černě zbarvenou oblast od brady až k týlu, u samců byla její barva jasnější. Končetiny byly šedé a duhovka žlutá. Ze 17. století pocházejí záznamy o zelených jedincích, takže alexandři modří možná mohli mít i zelenou či modrozelenou barvu, to však nikdy nebylo s jistotou prokázáno. O chování tohoto druhu je známo jen málo informací. Živil se pravděpodobně plody rostliny Cassine orientalis. Byl velmi krotký a dovedl se naučit mluvit.

Alexandra modrého objevil francouzský hugenot François Leguat a jinými autory byl zmíněn pouze několikrát. Existují pouze dvě kresby žijících ptáků; jeden exemplář byl chován během 70. let 18. století v zajetí. Vědeckého popisu se druh dočkal roku 1872, holotyp představovala samice. Samce, posledního zaznamenaného jedince, odchytili roku 1875. Jedná se o jediné dva muzejně zachované exempláře. Pták se stal vzácným kvůli odlesňování a asi i lovu, ale pravděpodobně vyhynul až po silných tropických cyklónách a bouřích, které zasáhly ostrov koncem 19. století.

2019/21

{{Článek týdne | týden = 21 | rok = 2019 }}
Kostel Nanebevstoupení Páně (Mikulášovice)
Kostel po rekonstrukci (2016)

Kostel Nanebevstoupení Páně (německy Himmelfahrts Filialkirche) v Mikulášovicích v západní části Šluknovského výběžku je římskokatolický filiální hřbitovní kostel, často nesprávně označovaný jako kaple. Jeho výstavba v roce 1872 souvisela se založením nového hřbitova, využívaného nepřetržitě od roku 1873. Novogotická sakrální stavba slouží především k poslednímu rozloučení se zemřelými a k příležitostnému konání mší svatých a není památkově chráněna.

Na počátku 80. let 20. století prošel interiér rozsáhlou úpravou, která nerespektovala původní vzhled stavby. Z této doby pochází mramorová podlaha, katafalk a také vnitřní uspořádání (propojení patra s přízemím). V letech 2015–2016 proběhla celková rekonstrukce kostela, která přiblížila vnější podobu stavby původnímu stavu. Do okenních otvorů se vrátily repliky původních dřevěných oken, zakončených trojlaločným a lomeným obloukem. Průčelí dominuje bohatě zdobený rizalit. Fasáda po rekonstrukci plastických prvků kombinuje žlutý a bílý nátěr. Nový zvon, vyrobený a požehnaný v červnu 2016, se jmenuje František. Nevyužívaný sklep sloužil původně jako márnice. Vedle kostela stojí téměř totožný dům sloužící jako obydlí pro správce hřbitova. Na kostel navazuje ve svahu umístěný hřbitov, rozšířený v roce 1914 o novou část, která prošla roku 2013 parkovou úpravou.

Wikipedie:Článek týdne/2019/22

Wikipedie:Článek týdne/2019/23

Wikipedie:Článek týdne/2019/24

Wikipedie:Článek týdne/2019/25

Wikipedie:Článek týdne/2019/26

Wikipedie:Článek týdne/2019/27

Wikipedie:Článek týdne/2019/28

2019/29

Francesco Petrarca
Petrarcův portrét od malíře Altichiera

Francesco Petrarca byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho.

Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a vnímání své osoby tím značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu.

Wikipedie:Článek týdne/2019/30

Wikipedie:Článek týdne/2019/31

Wikipedie:Článek týdne/2019/32

Wikipedie:Článek týdne/2019/33

Wikipedie:Článek týdne/2019/34

Wikipedie:Článek týdne/2019/35

Wikipedie:Článek týdne/2019/36

Wikipedie:Článek týdne/2019/37

Wikipedie:Článek týdne/2019/38

Wikipedie:Článek týdne/2019/39

Wikipedie:Článek týdne/2019/40

Wikipedie:Článek týdne/2019/41

Wikipedie:Článek týdne/2019/42

Wikipedie:Článek týdne/2019/43

Wikipedie:Článek týdne/2019/44

Wikipedie:Článek týdne/2019/45

Wikipedie:Článek týdne/2019/46

Wikipedie:Článek týdne/2019/47

Wikipedie:Článek týdne/2019/48

Wikipedie:Článek týdne/2019/49

Wikipedie:Článek týdne/2019/50

Wikipedie:Článek týdne/2019/51

Wikipedie:Článek týdne/2019/52