Wikipedie:Článek týdne/Příprava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou ukázky Článků týdne, které jsou připraveny k automatickému zveřejnění v nejbližších týdnech. Červené odkazy značí týdny, na něž ještě nebyl článek připraven.

Prosíme, máte-li článek, jehož výňatek byste chtěli umístit na Hlavní stranu, nejprve ho navrhněte. Hlavní stranu je potřeba připravovat s citem a s ohledem na její ostatní části, takže by nebylo dobré, aby byl návrh na článek umisťován přímo do podstránky konkrétního týdne. Velmi se nedoporučuje měnit již připravené ukázky článků. Změna musí mít velmi vážný důvod.

Případné dotazy pokládejte na místní diskusní stránce. Do kategorie Články týdne řadí šablona {{Článek týdne}}, která se umísťuje na diskusní stránku vybraných článků.

Připravené články[editovat | editovat zdroj]

2018/01

{{Článek týdne | týden = 01 | rok = 2018 }}
Konrad Bayer
šachový skladatel Konrad Bayer

Konrad Bayer (10. listopadu 1828, Olomouc21. září 1897, Vídeň) byl rakousko-uherský šachista a právník německé národnosti, který proslul především jako skladatel šachových úloh. Dětství prožil v Olomouci, poté vystudoval práva ve Vídni, kde se také seznámil s řadou renomovaných šachových hráčů, teoretiků i problemistů, ovšem brzy se zase vrátil do Olomouce, kde pracoval jako tajemník obchodní a průmyslové komory. Jeho nejslavnějším šachovým problémem je tak zvaná Nesmrtelná úloha z roku 1851, k jejímuž překvapivému řešení vede postupné obětování takřka veškerého materiálu bílého s výjimkou jediného, a nakonec i matujícího pěšce. V 50. až 70. letech 19. století byl jedním z nejúspěšnějších skladatelů na světových turnajích. Mimo jiné zaznamenal vítězství na prvním prestižním turnaji v kompozičním šachu pořádaném britským listem The Era roku 1856, dále na turnaji francouzského listu Nouvelle Régence roku 1860 a na šachových kongresech v Londýně roku 1862, v Dundee roku 1867 a v Paříži rovněž roku 1867. Podle dobových svědectví byly Konradovy šachové úlohy nejlepší i na turnaji pořádaném šachovým listem Le Palamede française roku 1865, kde ho však o vítězství zřejmě připravily zákulisní intriky. Závěr svého života pak prožil na penzi ve Vídni.

2018/02

{{Článek týdne | týden = 02 | rok = 2018 }}
Čáp východní
Čáp východní s kořistí

Čáp východní, také čáp bílý východoasijský (Ciconia boyciana), je druh ptákačeledi čápovití (Ciconiidae) a rodu Ciconia. Hnízdí na ruském Dálném východě a v severovýchodní Číně, na zimu pak odlétá na jihovýchod Číny. Vyhledává blízkost mokřadů. Čáp východní měří 1,10 až 1,15 m, hmotnost může dosáhnout až 5 kg. Mimo ruční a loketní letky je zbarven bíle s červenými končetinami a černým zobákem. Může být zaměněn s čápem bílým, ale oproti němu dosahuje větší velikosti, zobák je na rozdíl od čápa bílého zabarven tmavě a končetiny mají temnější zbarvení. Lze si jej splést také s některými jeřáby, jako je jeřáb mandžuský (Grus japonensis) nebo jeřáb bílý (Grus leucogeranus).

Druh loví nejčastěji ryby, konzumovat pak může i hady, žáby, bezobratlé nebo hlodavce. Hnízda si staví převážně na vysokých stromech a umělých konstrukcích. Rozmnožování probíhá od dubna do července, samice naklade 2 až 5 vajec, ze kterých se za 32 až 35 dní vylíhnou mláďata. Pohlavně dospívají mezi třetím a čtvrtým rokem života a dožívají se i 48 let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody čápa východního řadí mezi ohrožené druhy, nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí, požáry, lov, nadměrný rybolov a další faktory. Druh obývá několik chráněných území. Další ochrana spočívá například v zachování hnízdních stromů, zastavení ilegálního lovu či průzkumu velikosti populace.

2018/03

{{Článek týdne | týden = 03 | rok = 2018 }}
Desertshore
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)

Desertshore je třetí sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v prosinci 1970 u vydavatelství Reprise Records. Stejně jako v předchozích případech se na albu podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také produkci alba (spolu s ním byl jako producent uveden také Joe Boyd). Své předchozí album The Marble Index Nico vydala v roce 1969 a následně jí byla zrušena smlouva s vydavatelstvím Elektra Records. Přestože Desertshore vyšlo u velkého vydavatelství, nedostalo se mu prakticky žádného komerčního úspěchu a také prodejnost byla velmi malá. Její další album The End… pak vyšlo až v roce 1974, a to opět u jiného vydavatelství, tentokrát Island Records.

Nahrávání alba začalo ve studiu Vanguard StudiosNew Yorku, brzy se však přesunulo do Sound TechniquesLondýně. Zajímavostí je jeho poměrně krátká stopáž − necelých dvacet devět minut. A také to, že jsou ve skladbách použity tři různé jazyky: kromě angličtiny se ve dvou písních zpívá německy a jedna další je ve francouzštině. Vedle Johna Calea, který zde obstarává všechny nástroje kromě trubky a harmonia, se na albu podílel ještě zpěvaččin syn Ari, který zpívá v písni „Le Petit Chevalier“, a Caleův kamarád Adam Miller, jenž zpívá doprovodné vokály.

2018/04

{{Článek týdne | týden = 04 | rok = 2018 }}
Souhvězdí Persea
Souhvězdí Persea

Souhvězdí Persea je jedním ze 48 souhvězdí uvedených v díle řeckého astronoma Ptolemaia ze 2. století našeho letopočtu a současně jedním z 88 moderních souhvězdí. Nachází se severně od nebeského rovníku. Jméno souhvězdí vychází z řecké mytologie. Perseus, po němž je pojmenováno, byl jedním ze synů boha Dia a manželem etiopské princezny Andromedy. Se dvěma souhvězdími z řecké mytologie na obloze sousedí, a to se souhvězdím Kasiopeji na severu a souhvězdím Andromedy na západě. Kromě nich také se souhvězdím Trojúhelníku na západě, se souhvězdím BeranaBýka na jihu, souhvězdím Vozky na východě a souhvězdím Žirafy na severu.

Souhvězdím prochází rovina Mléčné dráhy, vzdálenější části souhvězdí jsou ale většinou zakryty molekulárními mračny. Nejjasnější hvězdou je žlutobílý veleobr Mirfakhvězdnou velikostí 1,79m. Mirfak a mnoho okolních hvězd je součástí rozptýleného hvězdného seskupení Melotte 20. Nejznámější hvězdou souhvězdí je Algol. Je jedinou proměnnou hvězdou, kterou znali starověcí astronomové, již ji nazývali Ras al Ghul čili „ďáblova hlava“. Je zákrytovou dvojhvězdou a jsou po ní pojmenovány proměnné hvězdy typu Algol. Dalším zajímavým hvězdným systémem je dvojhvězda X Persei, jejíž složkou je neutronová hvězda. GK Persei je nova, která v roce 1901 dosáhla hvězdné velikosti 0,2m. Dvě otevřené hvězdokupy s označením Chí a h Persea se na obloze nacházejí v těsné blízkosti a byly známé již starověkým čínským astronomům. Souhvězdí dalo jméno kupě galaxií v Perseovi, která leží ve vzdálenosti kolem 250 miliónů světelných let od Země. Nachází se zde také radiant jednoho z nejznámějších meteorických rojů, Perseid.

2018/05

{{Článek týdne | týden = 05 | rok = 2018 }}
Muzeum Litovel
Bývalá střelnice, dnes budova Muzea Litovel

Muzeum Litovel se zaměřuje na historii města Litovle a jeho nejbližšího okolí. Sídlí ve Smyčkově ulici v Litovli v trojpodlažním objektu bývalé střelnice, který je chráněnou kulturní památkou České republiky. Ve třech výstavních sálech jsou umístěny stálé expozice věnované litovelským řemeslům, zápasníku Gustavu Frištenskému a historii gramofonové výroby a v jednom výstavním sále se střídají dočasné tematické výstavy. Muzeum také pořádá různé akce pro veřejnost, mezi nimi zejména každoroční Oživlá řemesla, zaměřená na prezentaci starých výrobních technik.

Muzeum vzniklo na začátku 20. století jako součást národně emancipačních snah českého obyvatelstva v Litovli a od počátku hrálo významnou úlohu v kulturním životě města. Postupem času se v něm podařilo shromáždit velmi cenné a bohaté archeologické, národopisné, numismatickézoologické sbírky, které byly centrem zájmu mnoha badatelů. Roku 1960 však bylo muzeum převedeno pod správu Vlastivědného ústavu Olomouc a jeho sbírky byly postupně převedeny do Olomouce. Na konci devadesátých let 20. století byla jeho budova přes opakované rekonstrukce ve velmi špatném technickém stavu a po povodních roku 1997 bylo muzeum zcela zrušeno. Město Litovel ho znovu obnovilo roku 2005.

2018/06

{{Článek týdne | týden = 06 | rok = 2018 }}
Vakoplšík létavý
Vakoplšík létavý

Vakoplšík létavý, známý též jako myšovec trpasličí či vakomyš zakrslá (Acrobates pygmaeus), je vačnatecčeledi vakoplšíkovití (Acrobatidae) a monotypického rodu Acrobates. Vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Austrálii, včetně ostrova Fraser. Druh může obývat řadu různých biotopů. Je nejmenším plachtícím savcem, dosahuje délky 6,5 až 8 cm bez ocasu. Ocas měří 7 až 8 cm, na jeho boku rostou tuhé chlupy, kvůli kterým může připomínat ptačí pero. Charakteristicky upravené špičky prstů umožňují šplh po kolmých plochách. Mezi předními a zadními končetinami má vakoplšík kožní blánu na bocích porostlou dlouhými chlupy, jež umožňuje při roztažení plachtit až do vzdálenosti 20 m. Zbarvení je navrchu šedé, spodek těla je bílý.

Vakoplšíci žijí v jakýchkoli uzavřených prostorech, jež obývá běžně několik jedinců. Umí se dobře pohybovat ve stromoví, ale nedělá jim problém ani běhat v nižším terénu. Je to všežravý druh, živí se hmyzem, kartáčovitým jazýčkem vybírá z květů nektar a pyl, přičemž slouží jako opylovač. Živí se i další potravou, například houbami či ovocem. Rozmnožování probíhá v jižní části areálu výskytu od července do ledna, ve zbytku oblasti celoročně. Samice mají ročně většinou dva vrhy o třech až čtyřech mláďatech. Brzy po porodu prvního vrhu se znovu spáří, vývoj nových zárodků se však pozastaví a dokončí se až po odstavení prvního vrhu. Ve volné přírodě se druh dožívá asi 4 let.

Nebezpečí pro tento druh představuje především ztráta přirozeného prostředí a také šelmy, jako jsou kočky, které jej loví. Malé populace může rovněž ohrozit změna klimatu. Protože je však populace druhu velká a stabilní a vakoplšík létavý navíc obývá chráněné oblasti, Mezinárodní svaz ochrany přírody jej řadí mezi málo dotčené druhy.

2018/07

{{Článek týdne | týden = 07 | rok = 2018 }}
Stanisław Żółkiewski
Stanisław Żółkiewski

Stanisław Żółkiewski (asi 1547–1620) byl polský magnát a vojenský velitel polsko-litevské Republiky obou národů, který se účastnil mnoha tažení zejména na jižní a východní hranici polsko-litevského státu. Zastával řadu vysokých oficiálních pozic, včetně kastelána Lvova (od roku 1590), vojvody Kyjevského vojvodství a velkého kancléře koruny (od roku 1618). Od roku 1588 zaujímal také úřad korunního polního hejtmana a v roce 1613 byl povýšen na velkého korunního hejtmana. Během své vojenské kariéry zvítězil ve velkých bitvách proti Švédsku, Moskevskému carství, Osmanské říši a Krymskému chanátu. Prosazoval zavedení stálé armády polsko-litevského státu, jeho návrh však nebyl Sejmem přijat.

Nejznámější Żółkiewského vítězství bylo proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina v roce 1610, po které Poláci dobyli a obsadili Moskvu a zajali ruského cara Vasilije IV. i jeho dva bratry. Zemřel v roce 1620 v bitvě u Cecory proti Turkům poté, co údajně odmítl ustoupit. Již předtím proslul jako vojenský vůdce a jeho hrdinská smrt dál posílila jeho slávu. Je považován za jednoho z nejschopnějších vojenských velitelů v historii Republiky obou národů. V současném Polsku je Źółkiewski oslavován jako válečný hrdina, naopak současné Rusko slaví Den jednoty na výročí kapitulace polské posádky, kterou Źółkiewski zanechal v Moskvě. Na místě Żółkiewského smrti (nyní v Berezovce v okrese OcnițaMoldavsku) roku 1621 jeho syn Jan postavil pomník. Na něm je vyryto motto z Horatia: Quam dulce et decorum est pro patria mori (Jak sladké a vznešené je umřít za vlast). Pomník byl zničen v roce 1868, obnoven v roce 1912 a rekonstruován v roce 2003. Je častým místem akcí pořádaných polskou menšinou v Moldavsku.

2018/08

{{Článek týdne | týden = 08 | rok = 2018 }}
Kostel Navštívení Panny Marie (Lobendava)
Průčelí s věží a severní stěna kostela

Kostel Navštívení Panny Marie (německy Mariä-Heimsuchung-Kirche) v Lobendavě je římskokatolický farní kostel postavený v letech 1709–1712 lipovským stavitelem Zachariasem Hoffmannem (1678–1754). V roce 1790 sakrální stavbu poničil požár, po kterém zůstaly stát pouze obvodové zdi. Od roku 1966 je spolu s areálem hřbitova zapsaný jako kulturní památka, současně byla jako samostatná památka zapsána i sousedící fara. Po demolici fukovského kostela v roce 1960 se stal nejsevernějším kostelem v Česku. Ve věži sídlí kolonie netopýra velkého čítající kolem 900 jedinců.

Jednolodní barokní orientovaná stavba stojí na obdélném půdorysu a zakončuje ji odsazený půlkruhový presbytář. Loď je dlouhá 38 metrů, široká 17 metrů a vysoká 13 metrů, věž měří 35 metrů. Okna se segmentovým záklenkem zdobí suprafenestry, fasádu člení lizény přecházející v později přistavěné opěráky. Valenou klenbulunetami zdobí fresky od Claudia Schraudolpha staršího (1813–1891) a Josefa Führicha (1800–1876) znázorňující příběhy ze života Panny Marie a ze Starého zákona, ve kterých jsou patrné stopy po střelbě z konce druhé světové války, kdy Lobendavu osvobozovala 2. polská armáda. Rokokový hlavní oltář zdobí titulární obraz od Johanna Endlera. Rovněž rokokové boční oltáře jsou zasvěcené Jezulátkusvaté Anně. Dvoupatrová dřevěná empora může pojmout až sto hudebníků. Devatenáctirejstříkové varhany s 919 píšťalami z roku 1893 zhotovila krnovská firma Rieger. Ve věži je zavěšen jeden zvon z roku 1922 a od roku 1960 také malý zvon ze zbořené kapleSeverní.

Kostel obklopuje bývalý hřbitov zrušený roku 1874, na kterém se dochovalo několik klasicistních náhrobků a jeden rokokový. Dvoupatrová pozdně barokní fara z roku 1767 je dílem Antonína Schmidta (1723–1783). Jižně od kostela stojí pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1746.

2018/09

{{Článek týdne | týden = 09 | rok = 2018 }}
Paranthodon africanus
Hypotetická podoba paranthodona

Paranthodon africanus je druh ptakopánvého dinosaura ze skupiny Stegosauria a v ní monotypického rodu Paranthodon. Žil ve spodní křídě, před 145,5–136,4 milionu let. Je popsán pouze podle horní čelistimezičelisti. Na délku měřil dle Thomase Holtze přibližně pět metrů a vážil 454 až 907 kg. Od ostatních příbuzných jej lze odlišit podle stavby zubů umístěných v řadách, které jsou malé a zaoblené jako u všech stegosauridů. V horní čelisti nemají přesahy jak je tomu u ankylosauridů. Uprostřed každého z nich je velký hřeben a z každé strany čtyři až sedm menších hřebenů. Je pravděpodobné, že Paranthodon africanus měl podobně jako jeho příbuzní tělo pokryté pláty a ostny.

Druh byl objeven amatérskými paleontology společně s dalšími fosiliemi v roce 1845 v Kapsku ve formaci Kirkwood, která je známa četnými nálezy živočichů; jednalo se o první objev dinosaura v Africe a na jižní polokouli. Fosilie byly zaslány Richardu Owenovi, který většinu z nich zařadil do rodu Anthodon. Klasifikaci však zpochybnil například Richard Lydekker, jenž fosilie oddělil a paranthodona zařadil mezi pariesaury. Roku 1909 došel Robert Broom k závěru, že Owen smíchal dva druhy dohromady a na základě čelisti – BMNH 47338 – jej popsal mylně jako druh z rodu Paleoscincus. Nezávisle na něm pojmenoval Franz Nopcsa fosilii jako Paranthodon Owenii. Od roku 1978 je platné pojmenování Paranthodon africanus.

2018/10

{{Článek týdne | týden = 10 | rok = 2018 }}
Tony Conrad
Tony Conrad na Buffalské univerzitě 2. května 2009

Tony Conrad (7. března 19409. dubna 2016) byl americký experimentální režisér, hudebník, hudební skladatel a herec. V šedesátých letech byl členem hudebních uskupení kolem minimalistického skladatele La Monte Younga, díky němuž se také setkal s velšským hudebníkem Johnem Calem. Spolu s ním, kytaristou Lou Reedem a bubeníkem Walterem De Mariou byl členem hudební skupiny The Primitives. Z ní později vzešla kapela The Velvet Underground, označovaná za jednu z nejvlivnějších skupin hudební historie.

Již od šedesátých let Conrad působil také v oblasti filmu. Významný je jeho experimentální snímek The Flicker z roku 1966, spočívající pouze v pulzujícím stroboskopickém efektu se střídajícími se barvami. Později se věnoval převážně videoinstalacím a pedagogické činnosti – byl spoluzakladatelem fakulty mediálních studií na Buffalské univerzitě. Nadále se věnoval také hudbě, byť již ne v takovém rozsahu jako v šedesátých letech. V roce 1972 například nahrál společnou nahrávku s německou rockovou skupinou Faust nazvanou Outside the Dream Syndicate. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval na rozsáhlé klavírní kompozici Music and the Mind of the World, jejíž délka dosahuje dvou set hodin.

2018/11

{{Článek týdne | týden = 11 | rok = 2018 }}
Hranice práce
Areál motolské nemocnice, v jejíž prádelně Saša Uhlová pracovala

Hranice práce je český dokumentární film z roku 2017, který režírovala Apolena Rychlíková a jehož protagonistkou je novinářka Saša Uhlová. Společně napsaly i scénář snímku. V rámci jeho natáčení, které trvalo zhruba půl roku, se Uhlová jako novinářka v utajení nechala zaměstnat v profesích, jejichž výkon je většinou fyzicky náročný, ale které byly ohodnoceny nízkou, někdy minimální mzdou. Ve firmách pracovala pod jiným jménem a se změněným vzhledem, používala skrytou kameru. Její záběry Uhlová doprovází svým komentářem, kde popisuje například své pocity, pracovní podmínky společností, kde působila, nebo životní osudy svých kolegů, případně také sděluje své názory na řešenou problematiku. Cílem autorek scénáře bylo poukázat na velmi špatné životní podmínky části českých zaměstnanců, z nichž někteří patří mezi tzv. pracující chudé. Podle zjištění Uhlové je ve společnostech, kde pracovala, často porušován zákoník práce. Dohromady odpracovala 554 hodin, za které celkově vydělala na mzdách 50 696 Kč hrubého.

Snímek vyvolal řadu ohlasů, ať už ve formě rozhovorů s hlavní aktérkou, nebo režisérkou, a dále komentářů v mediích. Mnoho z nich bylo pozitivních. Premiéru měl 26. října 2017 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde získal cenu za nejlepší český dokument a cenu diváků. Snímek uvedla České televize v rámci svého dokumentárního cyklu Český žurnál 12. prosince 2017. V rámci Cen české filmové kritiky byl film koncem ledna 2018 oceněn v kategorii „Mimo kino“.

2018/12

{{Článek týdne | týden = 12 | rok = 2018 }}
Létavec stěhovavý
Na kresbě z roku 1869

Létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii), uváděný také jako nedopír širokouchý, je netopýr náležící do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Sborník Mammal Species of the World eviduje létavce stěhovavého jako široce rozšířený druh netopýra, u kterého uvádí celkem šestnáct poddruhů. Ve skutečnosti však zřejmě jde o komplex několika druhů – taxonomie je nevyjasněná a mnohdy zmatečná. Podle toho, zda je hodnocen celý druhový komplex (tj. všechny populace) či pouze druh v pravém slova smyslu (tj. jen specifická část druhového komplexu), se také odlišuje udávaný areál výskytu. V prvním případě zahrnuje obrovskou oblast táhnoucí se od Evropy přes Asii až po Oceánii a severní a subsaharskou Afriku (ostrůvkovitě), ve druhém případě pouze Evropu po Kavkaz, Malou Asii, Blízký východ a západní a severní Afriku.

Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra. Měří 52 až 63 mm bez ocasu (ten dosahuje délky 50 až 60 mm) s 42 až 48mm předloktím a rozměrnými křídly. Vyznačuje se klenutým čelem a dlouhými prsty. Může mít různé barvy, jako jsou odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše je zbarven světleji. Živí se hmyzem, který vyhledává echolokací. Tento druh hnízdí v jeskyních a tvoří velké kolonie, může žít společně také s jinými druhy netopýrů. Během roku dochází k přesunům na jiná stanoviště. Rozmnožování je sezónní a probíhá pravděpodobně jednou ročně. V mírném pásu byla u samic prokázána schopnost odložené nidace, kdy se samotná kopulace a oplodnění odehrají na podzim, avšak vajíčko se uchytí v děloze až příštího roku. Samici se rodí jedno či dvě mláďata, která jsou sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku.

V celém areálu rozšíření populace klesá. Nebezpečí pro létavce stěhovavého představuje například rušení ze strany lidí, ztráta a znečišťování přirozeného prostředí a další faktory. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o téměř ohrožený taxon.

2018/13

{{Článek týdne | týden = 13 | rok = 2018 }}
Rosnatka královská
List rosnatky obtočený kolem kořisti

Rosnatka královská (Drosera regia) je masožravá rostlina náležící do rodu rosnatka (Drosera), která je endemitním druhem pro jedno údolí v Jihoafrické republice, kde obývá pouze dvě lokality (o výškách 500 a 900 m n. m.). Jejím biotopem je typ krajiny nazývaný fynbos. Jméno Drosera regia pochází z řeckého droseros neboli „pokrytá rosou“ a latinského regia, což znamená „královská“. Rostlina vytváří až 70 cm dlouhé listy, pokryté lepkavými tentakulemi určenými pro lov hmyzu. Na dotyk kořisti rostlina reaguje ohýbáním tentakulí i samotných listů. U rosnatky královské se vyvinulo mnoho charakteristik, které ji odlišují od většiny ostatních rosnatek − například dřevité oddenky či nerozvíjení květních stvolů circinátní vernací (do spirály). Společně s molekulárními analýzami to naznačuje, že se rosnatka královská řadí mezi vývojově nejstarší žijící druhy z rodu.

Mezinárodní svaz ochrany přírody rosnatku královskou nehodnotí, International Carnivorous Plant Society ji řadí mezi ohrožené druhy. V roce 2006 bylo nalezeno pouze 50 zbývajících jedinců v oblasti s nižší nadmořskou výškou, ve druhé oblasti nebyly nalezeny rostliny žádné. Rostlina může být kultivována, je to však obtížné. Je znám pouze jeden kultivar.

2018/14

{{Článek týdne | týden = 14 | rok = 2018 }}
Sabaton
Sabaton v roce 2016

Sabaton je švédská heavymetalová hudební skupina založená v roce 1999 ve městě Falun ve složení Joakim Brodén (zpěv, klávesy), Pär Sundström (basová kytara), Richard Larsson (bicí), Rikard SundénOskar Montelius (oba kytara). Debutové album Primo Victoria vydala v roce 2005, dále následovalo sedm studiových desek, včetně doposud poslední The Last Stand (2016). Od alba Coat of Arms (2010) se Sabaton pravidelně umísťují na předních příčkách evropských žebříčků prodejnosti. V rámci propagace alb absolvují dlouhá koncertní turné téměř po celém světě. Právě tato turné byla hlavním důvodem odchodu většiny členů v roce 2012, ti totiž chtěli trávit více času s rodinami. Zato Brodén a Sundström se chtěli skupině věnovat naplno, proto došlo k rozpadu, po kterém tato dvojice pokračuje s novými členy.

Hlavním motivem textů, jež skládá Brodén se Sundströmem, je válka, ať už druhá světová (především první alba skupiny), či dřívější historické bitvy. Kvůli tomu byla skupina několikrát obviněna z propagace nacismu, podle Brodéna se ale jedná pouze o vyprávění příběhů a kapela se distancuje od jakékoliv politické či idealistické propagandy. Brodén, jenž je z matčiny strany polovičním Čechem a má český pas, napsal se Sundströmem některé texty také o české historii; v písni „Aces in Exile“ zmiňuje československé piloty během bitvy o Británii, „1648“ pojednává o švédském obléhání Prahy a ve „Far from the Fame“ zpívá o československém maršálu Karlu Janouškovi. Písně skupiny jsou psané v angličtině, jedinou výjimku tvoří album Carolus Rex (2012), které bylo vydáno v anglické a švédské verzi, a některé bonusové skladby.

Hudební styl skupiny je převážně heavy metal kombinovaný s orchestrálními a klávesovými prvky power metalu, které tvoří charakteristický zvuk Sabaton. Na ten má vliv i Brodén se svým hrubým hlasem a neanglicky tvrdým vyslovováním písmene „r“.

2018/15

{{Článek týdne | týden = 15 | rok = 2018 }}
Megalodon
Rekonstrukce čelistí

Megalodon (Carcharocles megalodon, v překladu velký zub) je vyhynulý druh žraloka, který žil před asi 23 až 2,6 milionu let během období od raného miocénu do svrchního pliocénu. O systematice tohoto tvora probíhaly debaty. Dle jedněch názorů patřil do čeledi lamnovití (Lamnidae) a byl blízkým příbuzným velkého žraloka bílého (Carcharodon carcharias), dle druhých do vyhynulé čeledi Otodontidae; tento předpoklad je pravděpodobně správný. Diskutováno je rovněž umístění v rodu Carcharocles, Megaselachus, Otodus nebo Procarcharodon.

Megalodon mohl vzhledem připomínat mohutnějšího žraloka bílého či se mohl podobat žraloku velikému (Cetorhinus maximus) či písečnému (Carcharias taurus). Fosilní pozůstatky naznačují, že tento žralok mohl měřit až 18 metrů. Jeho velké čelisti, vybavené silnými a robustními zuby sloužícími k zabíjení a trhání kořisti, mohly vyvinout při skousnutí sílu 108 500 až 182 200 newtonů. Megalodoni měli asi silný vliv na strukturu mořských společenstev. Na základě fosilií se zdá, že se jednalo o kosmopolita, tedy druh žijící ve všech oceánech. Zřejmě se zaměřoval na velkou kořist, jako byly velryby, ploutvonožci a velké druhy želv té doby. Pravděpodobně využíval své silné čelisti k prokousnutí hrudní dutiny oběti a poškození vnitřních orgánůsrdce a plic.

Megalodon byl v kompetičním vztahu s kytovci lovícími jiné velryby, kteří možná přispěli k jeho vyhynutí. Vzhledem k tomu, že žil primárně v teplých vodách, za jeho vyhynutí mohl i nástup ledové doby či ochlazení oceánů. Zároveň poklesla hladina moře, čímž žraloci přišli o území, kde vyrůstala jejich mláďata. Zmenšil se rovněž počet druhů kosticovců, kteří se zároveň začali přesouvat do polárních oblastí; tím megalodon přišel o hlavní zdroj potravy.

2018/16

{{Článek týdne | týden = 16 | rok = 2018 }}
Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Schirgiswalde)
Pohlednice s kostelem z roku 1907

Kostel Nanebevzetí Panny Marie (německy Pfarrkirche St. Mariä Himmelfahrt) je římskokatolický farní kostel stojící na vrchu Kirchberg v Schirgiswalde (místní část města Schirgiswalde-Kirschau). První zmínka o kostele pochází z roku 1376. Barokní sakrální stavbu zasvěcenou Nanebevzetí Panny Marie a spoluzasvěcenou svatému Janu Nepomuckému vybudoval v letech 1736–1741 lipovský stavitel Zacharias Hoffmann (1678–1754). Hlavní zásluhu na novém chrámu měl budyšínský děkan a apoštolský prefekt Johann Freyschlag von Schmiedenthal (1669–1743). V letech 1866–1868 bylo ke kostelu přistavěno novorománské průčelí s věžemi. Památkově chráněný chrám je jediným kostelem drážďansko-míšeňské diecéze s dvěma věžemi.

Trojlodní chrámová stavba je dlouhá 38 metrů a široká 18 metrů, věže se tyčí do výšky 48 metrů. Jižní stěnu zdobí plastické ztvárnění křížové cesty z roku 1896. Bohatě zdobený hlavní oltář je patrně dílem Františka Xavera Karla Palka (1724–1767/70). Kromě titulárního obrazu oltář zdobí menší vyobrazení Nejsvětější Trojice a sochy světců. Vlevo od vítězného oblouku je umístěna rokoková kazatelna, vpravo pak ztvárnění Bolestné Matky Boží. Naproti oltáři Matky Boží stojí Boží hrob. Hlavní loď zdobí řada soch umístěných na konzolách. Varhany z roku 1975 od budyšínské firmy Herrmann Eule disponují 31 rejstříky a 2 066 píšťalami. Ve věžích visí tři zvony z roku 1869, v jižní věži je umístěna zvonkohra z roku 1991 složená z 29 zvonků.

Kostel obklopuje hřbitov s hřbitovní kaplí svatého Ducha. Jeden z památkově chráněných náhrobků zdobí socha Krista Krále. Jižním směrem od kostela se nachází barokní faramansardovou střechou z roku 1716.

2018/17

{{Článek týdne | týden = 17 | rok = 2018 }}
Jedle
Ilustrace jedle bělokoré

Jedle (Abies) je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), podčeledi jedlové (Abietoideae). Zahrnuje v různých pojetích 40–50 druhů rozšířených na severní polokouli, převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii.

Jedle dorůstají zpravidla výšek 30–60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700–800 let. Kmen mívá hladkou kůru, měnící se ve stáří v tenkou rozpukanou borku, u některých druhů v mládí s pryskyřičnými puchýřky. Jehlice jsou typicky na vrcholu tupě zaoblené a lehce vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; to však neplatí pro všechny druhy. Na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích, a větvičky jsou proto hladké. Tvar jehlic a jejich postavení na větvičce jsou významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru a ve stáří se rozpadají na stromech. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam, využití mají i aromatické esenciální oleje a pryskyřice. Jedle též patří k nejoblíbenějším vánočním stromkům.

Dle paleobotanických nálezů jsou jedle známy již z období eocénu, tedy starších třetihor, rod jako takový vznikl patrně na konci druhohor. Těžištěm jejich druhového bohatství je východní Asie a západní část Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je původní pouze jediný druh – jedle bělokorá (Abies alba).

2018/18

{{Článek týdne | týden = 18 | rok = 2018 }}
Ťuhýk běločelý
Ťuhýk běločelý

Ťuhýk běločelý, též ťuhýk černohřbetý (Lanius nubicus) je pěvecčeledi ťuhýkovití. Žije v jihovýchodní Evropě a na východní části Středomoří. Samostatně se vyvíjející populace existují i ve východním Iráku a na západě Íránu. Tito ptáci jsou stěhovaví a zimují převážně v oblasti Sahelu a jihozápadního cípu Arabského poloostrova. Při návratu se ale někteří jedinci mohou zatoulat mnohem dále, až do západní nebo severní Evropy. Ťuhýci běločelí jsou nejmenšími zástupci rodu Lanius. Samečci mají převážně černé horní partie, bílé čelo a krémové nebo bílé peří na ramenou a křídlech. Hrdlo a dolní partie jsou bílé, boky a náprsenka oranžové. Samičky mají jednotvárnější zbarvení: hnědočerné horní partie, šedá ramena a křídla a krémové dolní partie a hruď. Ťuhýci běločelí vydávají melodický a krátký zpěv.

Ťuhýci běločelí vyhledávají především řídké lesy a jejich okraje. Živí se hlavně velkým hmyzem a drobnými obratlovci. Hnízdo stavěné ťuhýky běločelými je pohárovitého tvaru, postavené vždy na stromě. Snůška obvykle čítá 4 až 6 vajec, na kterých samička sedí po dobu 14 až 16 dnů. Vylíhnutá ptáčata jsou krmena střídavě oběma rodiči a do 20 dnů jsou již plně opeřená. Po další 3 až 4 týdny jsou stále závislá na rodičích, po této době ale již opouštějí hnízdo. Populace ťuhýků běločelých v současné době nejsou příliš stabilní a počty těchto ptáků se k roku 2016 v Evropě prokazatelně snižují. I přesto druhu dle IUCN přísluší status málo dotčený (LC).

2018/19

{{Článek týdne | týden = 19 | rok = 2018 }}
Shifty Adventures in Nookie Wood
John Cale při vystoupení v Tchaj-peji (2010)

Shifty Adventures in Nookie Wood je patnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2012. Jde o jeho první řadové album po sedmi letech; poslední s názvem Black Acetate vyšlo v září 2005. Předchozí dvě studiová alba, tedy HoboSapiens (2003) a Black Acetate, vyšla u velkého vydavatelství, konkrétně EMI Records. Toto album vyšlo u nezávislé společnosti Double Six Records spadající pod Domino Records. S výjimkou jedné skladby je autorem, aranžéremproducentem všech ostatních sám Cale. Spoluautorem a spoluproducentem úvodní písně „I Wanna Talk 2 U“ byl Danger Mouse. Deska obsahuje dvanáct různorodých skladeb, sám Cale album popsal jako „směs chaosu a krásy“. Ve skladbách jsou slyšet prvky hiphopu, synthpopupost-punku. Inspirací mu byli například Snoop Dogg, Chingo Bling nebo Erykah Badu.

Nápady na nové skladby Cale shromažďoval přibližně tři roky před vydáním tohoto alba. Vzniklo jich kolem třiceti, z toho pak vybral dvanáct, které vyšly na finální verzi alba, a dvě bonusové. Na rozdíl od svých předchozích alb skladby neskládal s kytarou či klavírem, ale začínal s elektronickými technologiemi. Skládal tak, že nejprve vytvořil rytmus a až poté přišel se zbytkem písně. Od předchozího alba uplynulo sedm let, Cale řekl, že na další se již tak dlouho čekat nebude. Následující desku nazvanou M:FANS hudebník vydal v lednu 2016. Ta však neobsahuje nově napsané písně, ale nové verze starších skladeb.

2018/20

{{Článek týdne | týden = 20 | rok = 2018 }}
Ústecko-teplická dráha
Teplické nádraží roku 1923

Ústecko-teplická dráha (úřední německý název k. k. privilegierte Aussig-Teplitzer Eisenbahn-Gesellschaft, zkr. ATE) byla soukromá železniční společnost v severních Čechách v tehdejším Rakousku-Uhersku. Firmu založila roku 1856Teplicích skupina místních podnikatelů a průmyslníků, aby jejím prostřednictvím vybudovali první trať do Ústí nad Labem. Později společnost provozovala rozsáhlou síť drah a navazujících vleček v Podkrušnohoří, po kterých přepravovala především hnědé uhlí těžené v okolních dolech. Její seřaďovací nádraží v Ústí nad Labem, předané do provozu roku 1874, bylo v době otevření největší v Rakousku-Uhersku. Po ekonomické stránce šlo o nejvýnosnější železniční společnost v monarchii. Koncem 19. století ročně přepravovala až 870 tisíc tun uhlí, v roce 1910 již desetinásobek. V 90. letech 19. století se ATE rozhodla realizovat nejdelší místní dráhuČeských zemích, takzvanou Severočeskou transverzálku. Trať o délce 143 km, vedoucí napříč severními Čechami, měla svůj začátek v Řetenicích u Teplic a vedla přes Lovosice, Litoměřice a Českou Lípu až do Liberce. Poslední úsek dráhy byl do provozu předán v září 1900.

Svého vrcholu ATE dosáhla krátce před první světovou válkou, poté však vlivem války přišlo omezení dopravy a pokles obratu. Po roce 1918 sice společnost zůstala mezi posledními třemi velkými soukromými železnicemi (spolu s Buštěhradskou dráhou a dráhou Košicko-bohumínskou), generovala však rok od roku prohlubující se schodek. K 1. lednu 1923 byla zestátněna. Všechny tratě vybudované Ústecko-teplickou dráhou jsou i nadále v provozu. Bývalá hlavní trať ATE funguje jako nejdůležitější železnice, spojující velká města v prostoru mezi Ústím nad Labem a Chomutovem. Postupně byla v celé délce elektrifikována a roku 1984 v úseku mezi Mostem a Chomutovem kvůli postupující těžbě uhlí i přeložena. Transverzální dráha Řetenice – Liberec svého významu mírně pozbyla a byla provozně rozdělena na menší části, dopravě však slouží v celé délce.

2018/21

{{Článek týdne | týden = 21 | rok = 2018 }}
Homotherium
Rekonstrukce hlavy dýkozubce

Homotherium (česky někdy dýkozubec) je rod vyhynulých šavlozubých koček, který žil v Severní Americe, Jižní Americe, Evropě (včetně území České republiky), AsiiAfrice během pliocénupleistocénu (před více než 4 miliony – 10 000 lety). Rod se větvil do několika druhů, jejichž taxonomie není úplně vyjasněná. Jednalo se o šelmu charakterizovanou relativně štíhlou a dlouhou hlavou, prodlouženými zploštělými špičáky s ostrými vroubkovanými hranami, dlouhým krkem, vysokými předními končetinami a krátkým ocasem. Špičáky nedosahovaly takové délky jako u jiných šavlozubých koček, například smilodona. Zadní část těla byla posazená níže než přední, siluetou tak Homotherium poněkud připomínalo hyenu skvrnitou. V kohoutku měřilo asi 1,1 m a hmotnost se pohybovala okolo 200 kg.

Šlo o aktivního predátora, který se živil různými tlustokožcikopytníky. Žil zřejmě ve skupinách, jejichž členové spolupracovali při lovu. V různých obdobích svého stratigrafického výskytu koexistoval i s mnohými hominidy, včetně Homo sapiens. K jeho vymizení docházelo postupně. Nejprve vyhynul v Africe (před 1,5 milionu let), v Eurasii přežíval ještě před přibližně 28 000 lety a poslední jedinci zřejmě vyhynuli v Severní Americe nejpozději před 10 000 lety. Důvody vyhynutí nejsou známy, ale zřejmě šlo o komplex několika příčin – změna klimatu, úbytek lovné zvěře, konkurence jiných predátorů (především lvů) a pravděpodobně i rozmach lidí.

2018/22

{{Článek týdne | týden = 22 | rok = 2018 }}
Jung-le
Jung-le

Císař Jung-le (2. května 1360 Jing-tchien12. srpna 1424 Jü-mu-čchuan), vlastním jménem Ču Ti, vládl v letech 1402–1424 Číně jako třetí císař říše Ming. Byl čtvrtý syn Chung-wua, zakladatele a prvního císaře dynastie Ming. Od roku 1380 sídlil v Pekingu a strážil severovýchodní pohraničí. V 80. a 90. letech 14. století vynikl v bojích s Mongoly a projevil se jako talentovaný vojevůdce a úspěšný státník. Roku 1399 se vzbouřil proti svému synovci, novému císaři Ťien-wenovi. V občanské válce zvítězil a roku 1402 se prohlásil za císaře. S novým rokem vyhlásil éru „Věčného štěstí“, Jung-le, což se užívá i jako jméno císaře.

Ostře změnil politický kurs svého otce. Rozhodl se posílit a stabilizovat ekonomiku, ale nejdříve umlčet jakýkoli odpor. Snížil význam Nankingu, když roku 1403 vyhlásil rozhodnutí o povýšení Pekingu na hlavní město. Výstavba nové metropole v letech 1407–1420 zaměstnala stovky tisíc pracovníků. Podporoval konfuciánstvíbuddhismus. Dva tisíce učenců zaměstnal sestavením obrovité Encyklopedie Jung-le, která překonala všechny dosavadní encyklopedie. Úřednické zkoušky v tříletém cyklu přinášely kvalifikované absolventy, kteří zaplnili státní aparát.

Cestoval mezi oběma hlavními městy, stejně jako císaři mongolské říše Jüan. Výrazně aktivizoval zahraniční politiku ve snaze o posílení a konsolidaci hegemonního postavení ve východní Asii a zavedení „mingského míru“. Diplomatická poselstva a vojenské expedice mířily do „všech čtyř stran světa“, od Japonska po Persii a východní Afriku, kam dopluly expedice Čeng Chea. Osobně vedl pět válečných tažení do Mongolska. Jeho války však neskončily dobře. Okupace Vietnamu skončila čtyři roky po císařově smrti po dvou desetiletích bojů ústupem mingské armády zpět do Číny. Jeho mongolská tažení nezajistila bezpečnost severní hranice. Přesto byl v následujících staletích pro čínské historiky příkladem úspěšného vládce.

2018/23

{{Článek týdne | týden = 23 | rok = 2018 }}
Orlí mlhovina
Sloup V zobrazený Hubbleovým vesmírným dalekohledem

Orlí mlhovina (také známá jako Messier 16, M16 nebo NGC 6611) je velká HII oblastsouhvězdí Hada, která obsahuje mladou otevřenou hvězdokupu (NGC 6611) a emisní mlhovinu (IC 4703). Otevřenou hvězdokupu objevil v letech 1745–1746 švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux a mlhovinu v roce 1764 Charles Messier. Je to jeden z nejznámějších a nejsnadněji pozorovatelných vesmírných objektů.

Hvězdokupa NGC 6611 obsahuje přibližně 60 hvězd mezi 8. až 12. hvězdnou velikostí. Její vzdálenost od Země ještě není známa dostatečně přesně, ale odhady se blíží hodnotě 5 870 světelných let. Nachází se tedy v rameni Střelce, což je spirální rameno v Galaxii, které tímto směrem prochází. Mlhovina obklopující hvězdokupu obsahuje několik velmi známých útvarů, jako například mlhovinu Sloupy stvoření, což jsou dlouhé sloupy tmavých plynů, jež vznikly působením hvězdných větrů vanoucích z ústřední hvězdokupy. Nachází se v nich také mladé hvězdné objekty, které jsou důkazem stále probíhající tvorby hvězd, i když není jisté, zda je jejich tvorba hvězdným větrem blízkých hvězd podporována, nebo potlačována, ani zda vítr tyto jevy vůbec nějak ovlivňuje. Hvězdokupa je složena z velkého počtu velmi horkých a jasných modrých veleobrů, jejichž stáří je sotva 2 až 3 miliony let, tedy méně než tisícina stáří Slunce. Nejjasnější člen hvězdokupy má magnitudu 8,24 a je dobře viditelný i triedrem.

Pojmenování Orlí mlhoviny vychází z obrysu Sloupů stvoření nebo dokonce celé mlhoviny, který může připomínat letícího orla s roztaženými křídly. Mlhovina patří mezi nejznámější objekty Messierova katalogu. Snadno se fotografuje, a proto se na ni často zaměřují amatérští astrofotografové.

2018/24

{{Článek týdne | týden = 24 | rok = 2018 }}
Chris Spedding
Chris Spedding (1979)

Chris Spedding (* 17. června 1944) je anglický kytarista, zpěvák a hudební producent. Vyrůstal u adoptivních rodičů a prvním nástrojem, na který ve věku devíti let začal hrát, byly housle. Rovněž hrál na klavír, který se nacházel v jejich domě. Čtyři roky po houslích začal hrát na kytaru. Nedlouho poté, co na nástroj začal hrát, založil svou první kapelu, po níž následovalo několik dalších uskupení. Kromě rokenrolu, který byl tehdy jeho primárním žánrem, se rovněž zajímal o jazzovou hudbu. V šedesátých letech doprovázel coby sideman velké množství jazzových hudebníků. Koncem dekády hrál s kapelou The Battered Ornaments a následně, do roku 1972, působil v Nucleus. Obě skupiny byly zaměřeny na jazzovou či progresivní hudbu. Své první sólové album vydal v roce 1970. Tou dobou již byl zavedeným a brzy uznávaným studiovým hudebníkem, který spolupracoval například s Memphis Slimem, Mikem d'AbemEltonem Johnem.

V pozdějších letech následovalo několik dalších sólových alb, úspěchu se mu dostalo roku 1975 s hitovým singlem „Motorbikin'“. V letech 1972 až 1974 hrál se skupinou Sharks, kterou sám označoval za první skutečnou rockovou kapelu, jíž byl členem. V roce 1975 se stal členem doprovodné skupiny velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, s nímž v té době rovněž nahrál dvě alba a občasně s ním spolupracoval i v osmdesátých a devadesátých letech. Svého času byli švagry – jejich manželky byly sestry. Koncem sedmdesátých let byl členem doprovodné skupiny zpěváka Bryana Ferryho, s nímž obnovil spolupráci v novém tisíciletí. Od konce sedmdesátých let žil ve Spojených státech amerických, kde nějaký čas působil ve skupině The Necessaries a rovněž se začal věnovat produkci nahrávek jiných interpretů. Dlouhodobou se stala také jeho spolupráce s rockabillyovým zpěvákem Robertem Gordonem.

2018/25

{{Článek týdne | týden = 25 | rok = 2018 }}
Měchožil bublinatý
Dospělec měchožila bublinatého (velikost okolo 3,5 mm)

Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis), také označovaný jako měchožil větvený či tasemnice liščí, je drobná, 1–5 mm dlouhá tasemnice parazitující ve střevě lišek obecných a polárních. Tasemnice se může rovněž vyskytovat u psíků mývalovitých, kojotů, ale i psů domácích. Jejími mezihostiteli jsou hlodavci (hraboši a hryzci), vzácně se však mohou nakazit ostatní savci včetně člověka. Vyskytuje se pouze na severní polokouli a je přítomna také u lišek v České republice. Přestože mohou mít nakažené lišky v sobě stovky až tisíce tasemnic, nepůsobí jim měchožil žádné zdravotní potíže. U hlodavců, již se nakazí vajíčky parazita pocházejícími z liščího trusu, se vytváří larvální stadium zvané alveokok v podobě drobných měchýřkůjátrech. Stěna měchýřků má schopnost neustálého prorůstání do zdravé tkáně jater. Alveokoky mohou metastázovat i do dalších orgánů.

Člověk se může náhodně nakazit pozřením vajíček měchožila pocházejících z trusu infikovaných lišek. Nákaza měchožilem se u člověka nazývá alveolární echinokokóza. Nemoc má velmi dlouhou inkubační dobu (5–15 let), je podobná nádorovému onemocnění jater a neléčená končí zpravidla fatálně. I přes vysokou prevalenci měchožila bublinatého u lišek ve střední Evropě je však onemocnění lidí velmi vzácné. V ČR bylo od roku 1979 diagnostikováno pouze 7 potvrzených případů u lidí. Léčba echinokokózy stojí na chirurgickém odstranění postižených částí jater a dlouhodobém užívání benzimidazolů. Velká Británie, Irsko, Malta a Finsko jsou jediné oficiálně uznané země v EU prosté tohoto parazita a při cestovaní se psy a kočkami do těchto zemí je vyžadováno povinné odčervení prazikvantelem.

2018/26

{{Článek týdne | týden = 26 | rok = 2018 }}
Václav Skalník
Busta Václava Skalníka

Václav Skalník (29. června 1776 Praha7. října 1861 Mariánské Lázně) byl český umělecký zahradník, botanik a představitel Mariánských Lázní. Narodil se do rodiny uměleckých zahradníků. Studoval v Anglii, ve Francii a ve Vídni. Po návratu začal pracovat na hořínském zámku pro hraběte Antona Isidora Lobkovice a podílel se také na parkových úpravách v Bílině. Opat tepelského kláštera Karel Kašpar Reitenberger, který plánoval zvelebit Mariánské Lázně, si u hraběte Lobkovice vyjednal, aby se Skalník směl na úpravách lázní podílet.

Se soustavnou prací v Mariánských Lázních začal Skalník roku 1818. Vypracoval plán terénních a sadových úprav, v jehož centru se nacházel park, kolem kterého pak komponoval zástavbu. Posléze ve městě zakoupil parcelu a nechal si na ní postavit dům. V Mariánských Lázních se stal roku 1824 představeným obce a tuto funkci zastával 19 let, nejdéle ze všech jejích představitelů. Za jeho působení se lázeňské sídlo napojilo na síť císařských silnic a Skalník se podílel i na vzniku Veřejné lázeňské nemocnice, díky níž mohli lázeňské léčení absolvovat i lidé méně majetní.

Vedle prací v Mariánských Lázních realizoval Skalník úpravu parku v Karlových Varech, kde založil tamní nejstarší sady. Věnoval se též mapování a vykreslování podob květeny. Jím vytvořené skici se staly součástí geografické publikace popisující krajinu v okolí lázeňského sídla. Než pak Skalník zemřel, předal péči o parky ve městě svému synu Karlovi. Na Skalníka upomínají názvy několika veřejných prostranství, upravená rodinná hrobka či dva pomníky situované v centrální části Mariánských Lázní. Jeho jméno nese také jím vytvořený sad v Karlových Varech.

2018/27

{{Článek týdne | týden = 27 | rok = 2018 }}
Pád lokomotivy do Smědé
Železniční násep, z něhož lokomotiva spadla

Pád lokomotivy do Smědé bylo železniční neštěstí, ke kterému došlo před šedesáti lety 4. července 1958 jihovýchodně od Frýdlantu na severu České republiky. Oblast tehdy postihly několikadenní přívalové deště, jejichž vinou stoupla hladina řeky Smědé do výše 360 centimetrů. Voda tak poškodila násep železniční tratěLiberce do Frýdlantu a Zawidówa, který podemlela. Když pak tímto místem projížděl osobní vlak vedený parní lokomotivou číslo 354.109 zvanou „Všudybylka“, na níž vedle strojvedoucího a topiče jel ještě chlapec, příbuzný jednoho ze železničářů, nevydržel poškozený úsek tratě a pod vlakem se sesunul. Lokomotiva se od zbylých železničních vozů odpojila, naklonila se na bok a přepadla do řeky, v níž dopadla opět na svoje kola. Zbylá část vlaku zůstala stát na náspu, čímž nedošlo k rozsáhlejšímu neštěstí. Nehoda si vyžádala tři lidské životy osob jedoucích na lokomotivě. Smrtelné zranění utrpěl poté navíc ještě voják, jenž pomáhal při vyprošťování. Policejní vyšetřovatelé železniční nehodu označili za mimořádnou událost a odložili ji beze stíhání viníků.

V roce 2003 natočil o neštěstí režisér Ludvík Klega pro Českou televizi dokument z cyklu Osudové okamžiky, a když roku 2017 nechalo město Frýdlant zbudovat naučnou stezku, jedno z jejích osmi zastavení se věnuje této železniční události.

2018/28

{{Článek týdne | týden = 28 | rok = 2018 }}
Chobotnice skvrnitá
Chobotnice skvrnitá

Chobotnice skvrnitá (Hapalochlaena maculosa) je druh chobotnice patřící do čeledi chobotnicovití (Octopodidae) a rodu Hapalochlaena. Vyskytuje se ve vodách jižní Austrálie. Mezi chobotnicemi je malým druhem, měřícím okolo 20 cm. Zbarvení má tmavohnědé až tmavožluté s nahnědlými skvrnami. Je-li chobotnice podrážděná, skvrny ztmavnou a uvnitř se objeví jasně modré kruhy či kruhovité obrazce, které navíc mohou působit pulzujícím dojmem. Zbarvení je formou aposematismu, tedy upozorněním živočichů v okolí na její jedovatost. Bakteriezadních slinných žlázách chobotnice produkují tetrodotoxin a další jedy paralyzující činnost svalů. Otrava může nastat jak při kousnutí, tak i při případné konzumaci, protože jedovaté mohou být také další tkáně. Otrava je smrtelná i pro člověka.

Chobotnice se živí korýši, jako jsou krabi, které zabíjí jedem, lovit může i měkkýše nebo malé ryby. Jsou to samotářsky žijící tvorové, jiné jedince svého druhu vyhledávají pouze při rozmnožování. Při něm samec po předehře vloží samici přeměněným chapadlem do vejcovodu spermie. Samice sesbírá sperma od více samců, následně naklade 50 až 60 vajíček, o něž se stará okolo šesti až sedmi měsíců. V této době vajíčka neustále chrání, nevyhledává aktivně potravu a během líhnutí mláďat uhyne. Mláďata loví od čtyř týdnů sama, pohlavní dospělosti dosahují ve čtyřech měsících. Druh je ohrožen ničením přirozeného prostředí, možné ohrožení představují také odchyt do akvárií, zabíjení lidmi a další aktivity člověka. Lidské snahy o zachování druhu spočívají v ochraně mořských oblastí, zjištění velikosti populací a v případném omezení vývozu, důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti.

2018/29

{{Článek týdne | týden = 29 | rok = 2018 }}
Ústava Československé socialistické republiky
Titulní strana stejnopisu Sbírky

Ústava Československé socialistické republiky, často též nazývána Socialistická ústava, začala být připravována v dubnu 1960, kdy ji jako svůj návrh předložil ústřední výbor Komunistické strany Československa (KSČ). Ve dnech 5.–7. července 1960 schválila návrh ústavy celostátní konference KSČ. Národní shromáždění přijalo Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky 11. července 1960, přičemž od tohoto dne byl zákon platný a účinný. Ústava změnila název státu na „Československá socialistická republika“ (ČSSR) a zároveň její účinností přestala platit Ústava Československé republiky z května 1948.

Ústava realizující přechod od parlamentarismu k jednotě státní moci ukončila období lidové demokracie a zakotvila vizi dalšího budování socialismu. Hlava první mimo jiné zaváděla vedoucí úlohu KSČ. Hlava druhá definovala základní občanská práva občanů ČSSR. Hlava třetí upravovala jednokomorové Národní shromáždění, hlava čtvrtá prezidenta, hlava pátá vládu, hlava šestá Slovenskou národní radu, hlava sedmá národní výbory. Hlava osmá upravovala otázku organizace soudů a prokuratur a mimo jiné stanovovala vázanost soudce právním řádem socialistického státu, který musel být vykládán v souladu se socialistickým právním vědomím. Hlava devátá rušila předchozí ústavu z roku 1948, vytvářela odkaz na právní předpis řešící občanství, definovala hlavní město a státní symboly.

Ústavním zákonem o čs. federaci z roku 1968 došlo ke zrušení rozsáhlých pasáží ústavy z roku 1960. Další změny přinesl vývoj po listopadu 1989, kdy byla odstraněna vedoucí úloha strany, dvakrát změněn název federace, zrušena preambule a změněn hospodářský systém. Do listopadu 1989 byla ústava měněna osmkrát, od listopadu 1989 do zániku federace byla měněna dvanáctkrát. Od 29. března 1990 do 23. dubna 1990 byla tato změněná ústava ústavou Československé federativní republiky, od 23. dubna 1990 do 1. ledna 1993 ústavou České a Slovenské Federativní Republiky.

2018/30

{{Článek týdne | týden = 30 | rok = 2018 }}
Sonic Youth
Kim Gordon (vlevo) a Thurston Moore při vystoupení ve Stockholmu, 2005

Sonic Youth byla alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1981New Yorku. Kapelu zformovali kytarista a zpěvák Thurston Moore, baskytaristka a zpěvačka Kim Gordon a doprovodný kytarista Lee Ranaldo. Od roku 1985 v ní bubnoval Steve Shelley, v různých dobách se Sonic Youth vystupoval také kytarista Mark Ibold. Existence uskupení skončila po rozpadu manželství dvou jeho hlavních protagonistů v roce 2011.

Kapela vznikla v prostředí newyorské nezávislé umělecké scény osmdesátých let. Celé módní vlně se začalo říkat no wave („žádná vlna“). Tvořila jakousi opozici k popovému proudu new wave („nová vlna“), avšak vlna no wave ani Sonic Youth nikdy nebyli součástí většinového proudu populární hudby. Jejich vliv je však patrný na mnoha hudebních směrech, např. grunge. Mezi nejznámější alba Sonic Youth se řadí Goo, vydané v roce 1990, dále například debutové album Confusion Is Sex, Dirty či Sonic Nurse. Z písní vyniká „Sugar Kane“ nebo „Teen Age Riot“. Kapela se vyznačovala velmi specifickým zvukem a písněmi. Mnohdy využívala prvky improvizace a spojování jednotlivých písní či jejich částí do většího celku, případně naopak, kdy byla píseň rozdělena disharmonickým hlukem jakoby do dvou částí.

2018/31

{{Článek týdne | týden = 31 | rok = 2018 }}
Čolek dravý
Samec čolka dravého

Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severozápad Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska. Žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí, hrozbu představuje rovněž vysazování dravých ryb, které se čolky či jejich larvami živí. Ryby živící se planktonem čolky obírají o potravu. Stavy druhu snižuje také zvýšený silniční provoz. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej však kvůli velké populaci a schopnosti přizpůsobit se různým prostředím považuje za málo dotčený.

Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší velikostí, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě.

2018/32

{{Článek týdne | týden = 32 | rok = 2018 }}
Souhvězdí Hadonoše
Fotografie souhvězdí Hadonoše

Souhvězdí Hadonoše je letní souhvězdí, které leží na nebeském rovníku, a proto je alespoň jeho část viditelná ze všech míst na světě. Toto souhvězdí je známo již od starověku, ve svém Almagestu ho například uvedl Klaudios Ptolemaios. Odpradávna byl součástí tohoto souhvězdí i Had, ale při ustanovení nových hranic souhvězdí v roce 1930 bylo rozděleno na Hadonoše a Hada. Souhvězdí Hada je navíc rozděleno na dvě části, které spolu nesousedí – hlava Hada a ocas Hada. Hadonoš je i jedním ze 13 souhvězdí, kterými prochází ekliptika, takže patří mezi zvířetníková souhvězdí, ale přesto jej astrologie nezařadila mezi znamení zvěrokruhu. Od 29. listopadu do 17. prosince tímto souhvězdím prochází Slunce, ale podle tradiční astrologie toto období připadá na souhvězdí Střelce.

V souhvězdí Hadonoše se nachází několik hvězd patřících mezi nejbližší ke sluneční soustavě, přitom Barnardova šipka je po třech složkách systému Alfa Centauri nejbližší hvězdou ke Slunci. Nachází se jen necelých 6 světelných let od Země, ale pouhým okem viditelná není. V roce 1604 vzplanula v tomto souhvězdí Keplerova supernova, poslední supernova pozorovaná v naší Galaxii. V době maximálního jasu byla nejjasnější hvězdou noční oblohy. Souhvězdí obsahuje 25 kulových hvězdokup a 7 z nich je tak jasných, že byly zařazeny do Messierova katalogu a je možné je vidět i triedrem. Nejjasnější jsou kulové hvězdokupy Messier 62, Messier 10 a Messier 12. Triedrem jsou vidět i jasné otevřené hvězdokupy IC 4665 a NGC 6633.

2018/33

{{Článek týdne | týden = 33 | rok = 2018 }}

Sinice (Cyanobacteria, ale také Cyanophyta či Cyanoprokaryota) je kmen nebo oddělení (záleží, zda se jedná o bakteriologické či botanické pojetí) gramnegativních bakterií. Vyznačují se schopností fotosyntézy, při níž vzniká kyslík (tzv. oxygenní typ). Český název této skupiny pochází ze slova sinný, tedy modrý.

Sinice jsou jednobuněčné, zpravidla však žijí v koloniích tvaru kokálních shluků či vláknitých stélek (hormogonií). Nejčastěji jsou modrozeleně zbarvené. Jejich buňky jsou v mnohých ohledech typicky prokaryotické: obsahují kruhovou molekulu DNA, bakteriální typ ribozomů a chybí u nich složitější membránové struktury. Fotosyntetická barviva se nachází ve speciálních útvarech, fykobilizomech nebo thylakoidech. K hlavním pigmentům účastnícím se fotosyntézy patří chlorofyl (zpravidla typu a, někdy též b, c nebo d) a dále allofykocyanin, fykocyanin, fykoerythrin a další. Sinice se rozmnožují nepohlavně, a to buněčným dělením či fragmentací vláken.

Vyskytují se velmi hojně ve vodním prostředí, ale i v půdě a mnohdy také v extrémních podmínkách, jako jsou pouště či polární oblasti. Velmi často také vstupují do symbiotických vztahů. Vyjma endosymbioticky vzniklých plastidů je možné se setkat s mnoha případy, kdy sinice pomáhají svému hostiteli fixovat dusík či uhlík.

2018/34

{{Článek týdne | týden = 34 | rok = 2018 }}
Ruská propaganda
Za fotografií zveřejněnou v srpnu 2009 při Putinově cestě do Tuvy je podle řady žurnalistů snaha vzbudit dojem silného vůdce.

Ruská propaganda zahrnuje činnost ruské státní informační politiky, zvláštní informační činnosti („speciální operace“, „politické technologie“) a ruských institucí s cílem šíření mocenského vlivu do primárně ruskojazyčných zemí, následně pak bývalých států Východního bloku. Dalším významným cílem jsou rusky mluvící komunity v USA, EU a arabských zemích. Dosud byla zaznamenána ve 40 jazycích ve 160 státech světa. Ruská propaganda se soustředí na státy bývalého Sovětského svazu a pouze v Německu jejímu širšímu rozšíření brání přístupnost západních médií. Přesto bylo v souvislosti s evropskou migrační vlnou roku 2015 zjištěno, že mnohé servery šíří mylné informace i zde. Šlo například o fiktivní příběhy obětí silvestrovských útoků v Kolíně nebo placené facebookové „trolly“ sdílející nedoložené zprávy.

U českojazyčných webů jako aeronet.cz či ac24.cz lze vysledovat ruské finanční toky, texty jejich článků jsou často „cinknuté ruštinou“ nebo jsou překladem ruského bulváru. Podle studie Kragha a Åsberga z roku 2017 či investigativního webu Neovlivní.cz však jejich cílem není ani tak přesvědčit čtenáře o správnosti kremelského pohledu, jako spíš zahltit západní mediální prostor chaosem rozličných teorií, aby celkově vytvářely dojem „bůh ví jak to bylo“. Mezinárodní právo sice zakazuje propagandu podněcující k válce, podvracející nebo pomlouvačnou, nicméně hranice těchto definic jsou velmi mlhavé, a proto Rusko nikdy před mezinárodním soudem nestálo. Nicméně například Mezinárodní výbor právníků (ICJ) usvědčil Rusko z porušení lidských práv propagandou zaměřenou proti LGBT komunitě.

2018/35

{{Článek týdne | týden = 35 | rok = 2018 }}
Honey (píseň)
Moby (2009)

Honey“ je píseň amerického hudebníka Mobyho. Vydána byla 31. srpna 1998 jako první singl z jeho páté desky Play, jejíž vydání následovalo v květnu 1999. Tato uptempová píseň obsahuje vokální linku písně „Sometimes“ od americké bluesové zpěvačky Bessie Jones, zatímco její instrumentální část je postavena kolem opakujícího se klavírního riffu písně „Woman to Woman“ od rockového zpěváka Joea Cockera. Moby objevil záznam písně „Sometimes“ při poslechu kompilace nahrávek sestavené sběratelem Alanem Lomaxem. Následně složil píseň „Honey“, stejně jako několik dalších písní z alba Play, například „Find My Baby“ a „Natural Blues“.

Písni „Honey“ se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili použití samplu písně „Sometimes“ a označovali ji za vrchol alba Play. Píseň se dostala na třiatřicátou příčku britské singlové hitparády a rovněž do hitparád dalších zemí, včetně Rakouska a Německa. K písni byl také natočen videoklip, jehož režisérem byl Roman Coppola. Ve videu prochází různými místy tři Mobyové, kteří na konci vlezou do bedny, jež vybuchne. Píseň „Honey“ se v době původního vydání dočkala několika remixů. O dva roky později byl zveřejněn další oficiální remix, v jehož částech zpívá R&B zpěvačka Kelis.

2018/36

{{Článek týdne | týden = 36 | rok = 2018 }}
Komba jižní
Komba jižní na stromě

Komba jižní (Galago moholi) je druh primátačeledi kombovití (Galagidae) a rodu Galago. Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (Galago senegalensis), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v jižní Africe. Žije v polosuchých oblastech, například savanových lesích, kde preferuje porosty akácií, ale také v lesích galeriových, mopanových, v porostech s dominancí druhu Baikiaea plurijuga a dalších. Přizpůsobila se i lidskému osídlení, když v blízkosti lidí žije v zahradách a spí v budovách.

Komba jižní měří 8,8 až 20,5 cm bez ocasu, který dosahuje délky 11,3 až 27,9 cm. Zbarvení na zádech je světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas má podobné zbarvení jako záda, ale jeho konec může být tmavohnědý. Primát žije na stromech. Je aktivní v noci, během dne spí ve skupinách o 2−7 jedincích, které se na noc rozdělí a jednotliví živočichové se pohybují samostatně. Samice jsou takzvaně filopatrické, věrné svému domovskému území, kdežto samci opouštějí tlupu po dosažení pohlavní dospělosti. Rozmnožování probíhá dvakrát do roka a po 121 až 124 dnech březosti se samici narodí jedno až dvě mláďata, která za jedenáct týdnů přestanou být závislá na matce. Komby jižní se živí bezobratlými živočichy a exsudáty akácií.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kombu jižní za málo dotčený druh. V Česku je chována v Zoologické zahradě v Praze a Jihlavě.

2018/37

{{Článek týdne | týden = 37 | rok = 2018 }}
Legenda věků
Titulní list prvního vydání roku 1859.

Legenda věků (18591883, La Légende des siècles) je třídílný epický básnický cyklus francouzského romantického prozaika, dramatika a básníka Victora Huga, ve kterém se autor zamýšlí nad vývojem lidstva v cestě za pokrokem a humanitou a optimisticky věří v jeho lepší budoucnost. Z hlediska svého vzniku je Legenda věků na rozhraní mezi romantismem a symbolismem, protože vznikla v druhé polovině 19. století v době, kdy romantismus již ustupoval jiným uměleckým směrům. Se symbolismem má společné tíhnutí k abstrakci a k mýtu a k vytváření postav jako nositelů určitých hodnot, které jim přisuzuje autor (spíše než lidmi z masa a kostí jsou takové postavy personifikovanými idejemi).

Obsahově sleduje cyklus jednotlivé etapy lidstva od biblických počátků přes pohanský starověk a středověký rytířský svět, přes orientální a muslimskou tematiku a inkvizici 16. století až k Napoleonovi a k vizi 20. století. Dílo je souhrnem mnoha desítek rozsáhlých poem, krátkých epických vyprávění, filosofických vizí i drobných obrázků. Ty Hugo rozdělil do 61 oddílů, některé jsou výrazně delší, některé sestávají z více básní, některé jsou samy o sobě jedinou básní. Jednotlivé básně pak čerpají z námětů mytologických a biblických, z chansons de geste, z pověstí a legend, z historií králů i buřičů, významných i prostých lidí, hrdinů i zrádců. Žánrově je zde obsaženo vlastně vše: epika, lyrika, scény dramatické, satira, básně meditativnífilosofické.

2018/38

{{Článek týdne | týden = 38 | rok = 2018 }}
Chýnovská jeskyně
Interiér jeskyně

Chýnovská jeskyně je národní přírodní památka ležící v katastrálním území obce Dolní Hořice východně od Tábora, která představuje nejvýznamnější a nejrozsáhlejší krasový útvar jižních Čech. Nachází se zde pestré střídání barevných amfibolitů a vápenců, nicméně oproti jiným krasovým jeskyním je bez výraznější krápníkové výzdoby. Objevena byla v roce 1863 při práci v selském kamenolomu, zpřístupněna byla již 5 let poté, v roce 1868, a stala se tak vůbec první zpřístupněnou jeskyní na území dnešního Česka. V současnosti je vyjma zimních měsíců přístupná pro veřejnost, návštěvnický okruh je dlouhý 220 m s nejnižším bodem trasy v hloubce 42 m pod povrchem země.

Celková délka jeskynního systému je více než 1 200 metrů (jiný zdroj uvádí k roku 2007 délku 1 400 m), ale celkový rozsah nebyl ještě přesně určen. Na lokalitě stále probíhá speleologický výzkum, který téměř každoročně přináší nové poznatky. Výzkum probíhající v nepřístupných částech během 80. a 90. let 20. století odhalil trvale zatopené rozsáhlé prostory s drúzami křemene. Oblast jeskyně je taktéž významnou mineralogickou lokalitou společně s blízkou přírodní rezervací Pacova hora, kde bylo objeveno a popsáno více než 60 druhů minerálů. V zimních měsících je jeskynní komplex významným zimovištěm zástupců letounů, a to především netopýra řasnatého (Myotis nattereri), který zde má největší přirozené zimoviště v Evropě.

2018/39

{{Článek týdne | týden = 39 | rok = 2018 }}
MFANS
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)

M:FANS je šestnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, které vyšlo 22. ledna roku 2016. Obsahuje nově nahrané písně z Caleovy desky Music for a New Society, která původně vyšla v roce 1982. Album však skladby neuvádí ve stejném pořadí jako původní deska. Navíc se zde nenachází písně „Risé, Sam and Rimsky-Korsakov“, v níž původně zpívala Caleova tehdejší manželka, a „Damn Life“, u které byla uvedena jako spoluautorka jeho bývalá manželka Risé, s níž se rozvedl roku 1997. První singl z alba nazvaný „Close Watch“ byl představen v listopadu 2015, v den oznámení vydání desky. Již v říjnu 2014 hudebník vydal píseň „If You Were Still Around“, jejíž dvě alternativní verze rovněž vyšly na této desce.

Výrazný vliv na vznik alba měla smrt Caleova spolupracovníka Lou Reeda, s nímž působil mimo jiné ve skupině The Velvet Underground. Producentem nahrávky byl sám Cale, výkonným producentem pak jeho manažerka Nita Scott. Na nahrávání a mixování se vedle Calea podíleli jeho dlouholetí spolupracovníci Adam Moseley a Dustin Boyer. Druhý jmenovaný zde rovněž obsluhoval několik nástrojů. Dále na desku přispěli například Deantoni Parks, Jessy Greene či zpěvačka Amber Coffman.

2018/40

{{Článek týdne | týden = 40 | rok = 2018 }}
Rákosnička mramorovaná
Rákosnička mramorovaná

Rákosnička mramorovaná (Hyperolius marmoratus), známá také jako hyperolius mramorovaný, je žábačeledi rákosničkovití (Hyperoliidae) a rodu Hyperolius. Tvoří část superdruhu Hyperolius viridiflavus, jehož jedinci se navzájem podobají a jejichž taxonomie je nejasná. Druh obývá savany v blízkosti vody v subsaharské Africe. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří mezi málo dotčené druhy.

Rákosnička mramorovaná je středně velký druh měřící až 4,3 cm, obě pohlaví jsou si podobná. Jeho zbarvení je variabilní a bylo popsáno více než čtrnáct barevných morfotypů. Samcům se vyvinul velký rezonanční měchýřek, kterým mohou zesilovat vydávané zvuky. Kvákají převážně přes noc, když sedí na vegetaci. Voláním odstrašují ostatní samce a lákají samice. Rozmnožování probíhá zejména mezi říjnem a únorem, ale může nastat během celého roku. Samice naklade mezi 150 a 650 vajíčky ve shlucích po dvaceti. Z vajíček se za necelý týden vylíhnou pulci. Žáby se z nich stanou do dvou měsíců. Období sucha pak žáby tráví skryty pod kameny nebo ve vybaveních domů. Teplému prostředí se druh přizpůsobil několika adaptacemi − dovede například v močovém měchýři schraňovat vodu, která se následně převede do kůže a vypaří se, nebo odrážet sluneční svit pomocí purinů v pokožce.

2018/41

{{Článek týdne | týden = 41 | rok = 2018 }}
Cecílie kroužkovaná
Kresba cecílie kroužkované

Cecílie kroužkovaná, známá také jako červor kroužkovaný, červoř brazilský a červoř kroužkovaný (Siphonops annulatus), je červor náležící do čeledi cecíliovití (Caeciliidae) a rodu Siphonops. Taxonomie druhu ale není zcela vyjasněna; existuje možnost, že některé cecílie, v současnosti považované za cecílie kroužkované, mohou být samostatnými druhy. Vyskytuje se v Jižní Americe na území o největší rozloze mezi všemi cecíliemi. Žije pod zemí, kde loví žížaly a další živočichy, na povrch vyleze zřídka.

Jedná se červora dosahujícího délky těla 28,6 až 45 cm. Hlava je delší než širší o podobné šířce jako konec těla. Ocas chybí, tělo končí rovnou kloakou. Přes tělo se táhnou prstencovité drážky. Zbarvení je na rozdíl od jiných červorů výrazné. Tělo je modrošedé, okolo prstenců bílé, což vytváří proužkování. Žlázami v kůži mohou jedinci tohoto druhu vylučovat toxický sekret, který je chrání před některými predátory, i tak se však mohou stát kořistí například hada vinejše červeného (Anilius scytale). Samice klade mezi pěti až šestnácti vajíčky, která ochraňuje, stejně jako vyklubaná mláďata. Mláďata se krmí tak, že pomocí svých hákovitých zubů odtrhávají matce pokožku s lipidy, která se do tří dnů zregeneruje. Mláďata požívají také tekutinu z matčiny kloaky, která může sloužit jako krmivo nebo mít i jiný účel.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí cecílii kroužkovanou jako druh málo dotčený.

2018/42

{{Článek týdne | týden = 42 | rok = 2018 }}
Washingtonská deklarace
T. G. Masaryk, hlavní autor deklarace

Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government (oficiální název, v překladu z angličtiny „Deklarace nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou“), známá pod v historiografii zavedeným jménem Washingtonská deklarace, byla deklarace prvního zahraničního odboje Čechů a Slováků. Touto deklarací byla vyhlášena svrchovaná a nezávislá Československá republika. Deklarace odmítala možnost autonomie v rámci Rakouska-Uherska, odvolávala se na historická práva Čechů a práva na sebeurčení pro Slováky a závěrem nastiňovala podobu budoucího Československa. Obsah a struktura deklarace byly ovlivněny Deklarací nezávislosti Spojených států amerických, francouzskou Deklarací práv člověka a občana a myšlenkami wilsonismu.

Dokument vytvořil Tomáš Garrigue Masaryk se svými spolupracovníky ve Spojených státech amerických. Vznikl jako přímá reakce na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska. Jeho definitivní podoba byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států ve Washingtonu dne 18. října 1918. K tomuto dni je také datován, ačkoli jako místo vydání je uvedena Paříž, což bylo sídlo Prozatímní vlády československé. V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918.

2018/43

{{Článek týdne | týden = 43 | rok = 2018 }}
Řád Bílého lva
Řád Bílého lva z let 1921–1961

Řád Bílého lva je nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Původně byl udělován osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Československo, a to od roku 1922. V letech 1922–1990 se tento řád oficiálně nazýval „Československý řád Bílého lva“. V současné podobě, jejímž výtvarným autorem je Michal Vitanovský, je udělován v České republice od roku 1994.

Řád je rozdělen na občanskou a vojenskou skupinu. Občanská varianta má zkřížené palmové ratolesti a vojenská zkřížené meče. Dále se dělí do pěti tříd. První dvě doplňuje osmicípá stříbrná paprsková hvězdice. Má tvar červené pěticípé hvězdy se stříbrným dvouocasým lvem uprostřed. Na zadní straně vyznamenání je státní znak České republiky a heslo „Pravda vítězí“. S řádovým řetězem se vyznamenání uděluje pouze hlavám států. Českým státním občanům se řád neuděluje, ale propůjčuje. Českému prezidentovi se po zvolení propůjčuje Řád Bílého lva I. třídy (spolu s Řádem TGM) automaticky ze zákona, parlament může rozhodnout o propůjčení doživotním.

2018/44

{{Článek týdne | týden = 44 | rok = 2018 }}
Operní partie
Průběh partie

Operní partie je označení pro šachovou partii, kterou roku 1858 v Paříži v budově divadla Opéra Garnier sehrál americký šachista Paul Morphy proti dvěma konzultujícím aristokratům, německému emigrantovi, sesazenému vévodoviBrunšviku a Lüneburgu Karlu II. a hraběti Isouardu de Vauvenargues. Přestože prý chtěl Morphy původně nerušeně sledovat průběh operního představení, na které byl pozván, ze zdvořilosti šachové utkání během představení neodmítl (vévoda z Brunšviku hrával se svými společníky během představení i dříve a jednou byl ředitelem divadla kvůli hluku napomenut).

Morphy měl bílé figury, zatímco vévoda a hrabě černé. Rozehrána byla Philidorova obrana a oba šlechtici se již v 6. tahu dopustili rozhodující chyby, která umožnila Morphymu provést dvojí úder. V 17. tahu Morphy po oběti dámy zmatoval černého krále, celou partii drženého v počátečním postavení. Operní partie se stala nejznámější Morphyho hrou. V prvním svazku díla Amenities and Background of Chess-Play (1934) od amerického šachisty Williama Ewarta Napiera je dokonce Operní partie označována za nejslavnější šachovou hru vůbec a pochvalně se o ní zmiňoval i druhý mistr světa v šachu Emanuel Lasker. Zároveň je uváděna v řadě učebnic. Někdy však sklízí též kritiku. Britský velmistr John Nunn ji kritizoval mimo jiné proto, že by se dle něj k výuce šachu měly používat spíše partie novější, protože moderní šach se od toho z roku 1858 odlišuje, a nepovažoval ji obecně za obzvlášť dobrou.

2018/45

{{Článek týdne | týden = 45 | rok = 2018 }}
Maureen Tuckerová
Maureen Tuckerová (uprostřed) v roce 1992

Maureen Tuckerová, rovněž zvaná Moe, (* 26. srpna 1944) je americká hudebnice. Pracovala u společnosti IBM jako děrovačka štítků a svou první skupinu nazvanou The Intruders založila se dvěma kolegyněmi z práce. V letech 1965–1972 byla bubenicí skupiny The Velvet Underground, v níž nahradila Anguse MacLise. Se skupinou nahrála její první čtyři studiová alba (na jednom z nich je sice uvedena jako hráčka na bicí, avšak kvůli těhotenství na něm nehrála). Po odchodu ze skupiny se přestala věnovat hudbě, ale počátkem osmdesátých let se k ní opět vrátila a zahájila sólovou kariéru. Nahrála celkem čtyři sólová studiová alba.

Podílela se i na sólových projektech svých bývalých spoluhráčů z The Velvet Underground, Lou Reeda a Johna Calea. Poslední člen klasické sestavy kapely, Sterling Morrison, byl několik let členem její doprovodné skupiny. V roce 1993 se zúčastnila evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album Live MCMXCIII. Na bicí hrála netradičně ve stoje. Časopis Q ji zařadil na sedmé místo v žebříčku deseti nejlepších bubeníků všech dob. Magazín Rolling Stone ji v žebříčku sta nejlepších bubeníků zařadil na 77. příčku. Počátkem jednadvacátého století se hudbě přestala věnovat.

2018/46

{{Článek týdne | týden = 46 | rok = 2018 }}
Gender
Kontrast mužské a ženské úpravy hlavy

Gender [ˈdžendə(r)], česky také někdy rod, je pojem užívaný pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě (mužskosti) a feminitě (ženskosti). Gender jednotlivce znamená, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno, a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány.

Na rozdíl od kategorie pohlaví, ze které gender vychází a která je založená především na biologických základech, bývá gender většinou chápán jako společenský konstrukt, tedy jako soubor lidmi vytvořených představ a pravidel. Tyto představy a pravidla se mohou lišit podle kultury a historické epochy, přičemž se mění jak počet společensky přijímaných genderů, tak charakteristiky, podle nichž se gender jednotlivce určuje. Západní společnosti obvykle vycházejí z představy dvou genderů (maskulinního a feminního, respektive mužského a ženského). Univerzalita a vhodnost tohoto striktně binárního pojetí však bývá zpochybňována stejně jako možnost vůbec přesně oddělit pojmy pohlaví a gender.

Gender jedince je jedním z klíčových prvků jeho společenského života, jelikož se podílí na utváření jeho pozice v mocenských a emocionálních mezilidských vztazích. Přestože existuje mnoho stereotypů a očekávaných projevů spojených s maskulinitou a feminitou, nejsou jednotlivé gendery ve všech aspektech přesně vymezitelné. Chování, které se od jedince na základě genderu očekává či je akceptováno, se nazývá genderová role. Genderové otázky zkoumají genderová studia, interdisciplinární obor, využívající převážně sociologických, kulturologických a literárněvědných východisek.

2018/47

{{Článek týdne | týden = 47 | rok = 2018 }}
Papoušek překrásný
Samec papouška na kresbě

Papoušek překrásný (Psephotellus pulcherrimus) byl druh papouška náležící do čeledi Psittaculidaerodu Psephotellus. Objeven byl přírodovědcem Johnem Gilbertem roku 1844, jenž o něm informoval svého zaměstnavatele Johna Goulda. Ten papouškovi o rok později přiřkl vědecké jméno Platycercus pulcherrimus, následně jej přeřadil do rodu Psephotus. Papoušek se vyskytoval na jihovýchodě Queenslandu, pozorování z jiných částí Austrálie jsou považována za nepravděpodobná.

Papoušek překrásný měřil mezi 27 a 30 cm, přičemž samci byli větší než samice. U samců bylo zbarvení na tvářích a hrudi zelené s tyrkysovými boky a níže přecházelo do červena. Křídla, z nichž každé bylo 13 cm dlouhé, měla spíše tmavé zbarvení s červeným pruhem na ramenou, podobně zbarvena pak byla i záda. Ocas měl papoušek překrásný bronzově zelený se zelenomodrými boky. Hlava byla navrchu černá a samci měli na čele červený pruh. Samice nebyly tak výrazné a čelo jim zdobil pruh žlutý. Papoušek byl aktivní ve dne a žil v malých skupinkách. Živil se převážně semeny trav, která sbíral na zemi. Rozmnožoval se od září do března, přičemž ke hnízdění mu sloužila termitiště.

Hlavní hrozbou pro druh se stala ztráta přirozeného prostředí, lov ze stran nepůvodních predátorů nebo odchyt lidmi. Zbytky populace pak pravděpodobně trpěly problémy způsobenými příbuzenským křížením. Poslední potvrzené pozorování pochází z roku 1928. Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přiřkl status vyhynulého druhu, ale bylo hlášeno několik neověřených pozorování.

2018/48

{{Článek týdne | týden = 48 | rok = 2018 }}
Karel IV.
Věnceslav Černý: Smrt Karla IV.

Karel IV. (14. května 1316 Praha29. listopadu 1378 Praha) byl jedenáctý český král, vládnoucí jako Karel I. od srpna 1346 až do své smrti v listopadu 1378. Od července 1346 byl římsko-německý král a od roku 1355 císař římský. Byl také od roku 1355 král italský (lombardský), od roku 1365 král burgundský (arelatský), v letech 1333 až 1349 markrabě moravský a v období let 1346 až 1353 hrabě lucemburský. Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské.

Karel IV. byl syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném při biřmování během své výchovy ve Francii. Patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky. Svou moc využil ke zkonsolidování českého státu, který byl od jeho doby znám jako Koruna česká. Již jako císař nechal vytvořit Zlatou bulu, nejvýznamnější říšský ústavní zákon, který platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Ta také významně upravovala vztah českého státu k říši a potvrzovala jeho výjimečné a nezávislé postavení v rámci říše. Od jeho smrti uplynulo 640 let.

2018/49

{{Článek týdne | týden = 49 | rok = 2018 }}
Glory to the Brave
HammerFall v roce 2015

Glory to the Brave je debutové album švédské klasické heavymetalové hudební skupiny HammerFall. Vydáno bylo dne 26. června 1997 prostřednictvím vydavatelství Nuclear Blast. Kapela jej v roce 1996 nahrála za necelé dva týdny ve studiu Studio Fredman v Göteborgu za dozoru producenta Fredrika Nordströma a konečný mix zabral pouhé dva dny. Na přebalu alba se objevil maskot skupiny, válečník Hector, na červeno-oranžovém podkladu. Autorem tohoto díla je malíř Andreas Marshall. Autory skladeb byli kytarista a zakladatel kapely Oscar Dronjak, zpěvák Joacim Cans a bubeník Jesper Strömblad. Poslední jmenovaný se ovšem z časových důvodů nemohl na nahrávání alba podílet spolu s ostatními, ti proto oslovili bubeníka Patrika Räflinga. Texty se často zabývají tématy, jako jsou bojování, síla či odvaha válečníků a obecně lidí či naděje v budoucnost heavy metalu. Z bojů se skupina v jedné písni věnuje obléhání Jeruzaléma v roce 1099, přičemž tuto událost vypráví z pohledu Řádu templářů.

Deska měla velký vliv na vývoj heavy metalu, který v té době nebyl příliš populární; převažoval především styl grunge. Právě debut HammerFall ovšem obrátil pozornost fanoušků zpět k heavymetalové hudbě a „znovuzrodil“ tento žánr. Glory to the Brave se umístilo na 38. pozici v německé hitparádě Media Control Charts a v Rakousku skončilo 40. v žebříčku Ö3 Austria Top.

2018/50

{{Článek týdne | týden = 50 | rok = 2018 }}
Portia (rod)
Skákavka pavoukožravá

Portia (skákavka) je rod pavouků z čeledi skákavkovití, kteří žijí v tropických a subtropických oblastech Afriky, na některých ostrovech Indického oceánu, v Asii, Austrálii a Oceánii. Z evolučního hlediska jde zřejmě o primitivní rod, jenž se pravděpodobně vyvinul ze síťových pavouků. Do roku 2017 bylo popsáno 17 druhů. Dosahují délky 4 až 10 mm (bez končetin) a mají nepříliš výrazný pohlavní dimorfismus. Vyznačují se zvláštním tvarem těla, které vypadá, jako by bylo tvořeno množstvím výstupků a hrbolků. Důvodem jsou nestejně husté a dlouhé chomáčky chloupků, jež jim dodávají vzezření lesního smetí. Samice si spřádají poměrně rozsáhlé sítě kónického tvaru, což je mezi ostatními skákavkami unikátní. Jejich zrak tvořený jedním párem velkých předních očí a třemi páry menších očí je velmi dobře vyvinutý. Jejich jed je zvláště účinný vůči pavoukům.

Jedná se o specialisty na lov jiných pavouků (araneofágie), nepohrdnou však ani hmyzem, vajíčky či nektarem. Preference kořisti se liší podle druhu a regionální populace. Skákavka pavoukožravá (Portia fimbriata) z Queenslandu loví především jiné druhy skákavek, ostatní druhy dávají přednost síťovým pavoukům. Dokážou si poradit i s velmi nebezpečnými druhy, jako jsou různé lepovky. Nikdy však nenapadají pavouky rodu Myrmarachne, již napodobují mravence. Sami jsou loveni většími predátory, jako jsou žáby, ptáci či kudlanky. Některé druhy portií (zvláště Portia labiata) mají kanibalské sklony, především během páření. Kvůli své vynalézavosti při lovu a aplikací metody pokus-omyl jsou považováni za nejinteligentnější pavouky na světě.

Wikipedie:Článek týdne/2018/51

Wikipedie:Článek týdne/2018/52