Wikipedie:Článek týdne/Příprava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou ukázky Článků týdne, které jsou připraveny k automatickému zveřejnění v nejbližších týdnech. Červené odkazy značí týdny, na něž ještě nebyl článek připraven.

Prosíme, máte-li článek, jehož výňatek byste chtěli umístit na Hlavní stranu, nejprve ho navrhněte. Hlavní stranu je potřeba připravovat s citem a s ohledem na její ostatní části, takže by nebylo dobré, aby byl návrh na článek umisťován přímo do podstránky konkrétního týdne. Velmi se nedoporučuje měnit již připravené ukázky článků. Změna musí mít velmi vážný důvod.

Případné dotazy pokládejte na místní diskusní stránce. Do kategorie Články týdne řadí šablona {{Článek týdne}}, která se umísťuje na diskusní stránku vybraných článků.

Připravené články[editovat | editovat zdroj]

2020/01

{{Článek týdne | týden = 01 | rok = 2020 }}
Tanečnice (Šluknovská pahorkatina)
Rozhledna na vrcholu Tanečnice

Tanečnice je hřbet o nadmořské výšce 597,3 m zasahující na území severočeského města Mikulášovice a částečně saského města Sebnitz. Náleží ke Šluknovské pahorkatině, kde je druhým nejvyšším vrcholem. Vrcholová část je zaoblená až plochá a povětšinou příkré svahy jsou pokryté četnými kamennými moři a dalšími tvary zvětrávání. Geologické podloží tvoří jemně až středně zrnitý lužický granodiorit s žílami doleritu. Převládajícím půdním typem je kambizem. Na Tanečnici pramenící vodní toky náleží k povodí Labeúmoří Severního moře. Většinu povrchu pokrývají nepůvodní smrkové monokultury. Ostrůvkovitě se dochovaly původní acidofilní bučiny a podél vodních toků také údolní jasanovo-olšové luhy. Faunu představují typické druhy krajiny opadavých listnatých lesů, z chráněných živočichů se vyskytuje především několik druhů netopýrů. Česká část Tanečnice náleží k Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, na německé straně se nacházejí přírodní rezervace Heilige HallenGimpelfang.

Název kopce Tanzplan (Taneční pláň či mýtina) vznikl zkomolením pojmenování Tannenplan (Jedlová planina), český název Tanečnice se začal používat po druhé světové válce. Naproti tomu pověst vypráví, že název je odvozen od lesních víl, které na vrchu tančily a sváděly myslivce. Od středověku vedla po severním úpatí vrchu stezka z Mikulášovic do Sebnitz a přes jižní úpatí stezka z Mikulášovic do Hertigswalde a dále až k LabiBad Schandau. První dřevěná rozhledna z roku 1886 na vrcholu podlehla v roce 1903 vichřici. Nová osmiboká zděná rozhledna vysoká 26 m, zvaná Bismarckova věž, byla předána do užívání 28. května 1905 a od té doby je nejsevernější rozhlednou Čech. Východní úpatí protíná železniční trať Rumburk – Panský – Mikulášovice. Přes Tanečnici vede řada turistických stezek. Na vrchol směřuje žlutá trasa ze Sebnitz a také modrá trasa od horních Mikulášovic a železniční stanice Mikulášovice dolní nádraží.

2020/02

{{Článek týdne | týden = 02 | rok = 2020 }}
Josef Dobrovský
Portrét z roku 1820 od Františka Tkadlíka

Josef Dobrovský (1753–1829) byl český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky. Svým mnohostranným dílem předznamenal i podnítil české národní obrození, třebaže sám k romantickým obrozencům nejen chronologicky, ale ani svým založením nepatřil. Byl nejvýznamnějším představitelem racionalistického osvícenství v českých zemích a k jeho největším zásluhám patří zavedení a soustavné uplatňování kritické metody ve vědeckém bádání. Byl jedním ze zakládajících členů Královské české společnosti nauk a společně s hrabětem Kašparem Šternberkem rovněž spoluzaložil Vlastenecké (dnes Národní) muzeum. Kromě klasických jazyků ovládal i hebrejštinu a některé další orientální jazyky, později postupně ovládl i všechny tehdy známé jazyky slovanské. Po Husovi a Komenském je pokládán za třetího Čecha světového významu.

Dobrovského latinsky a německy psané dílo zahrnuje 363 již za jeho života publikovaných studií, monografií a kratších statí nebo recenzí a dalších 37 publikací, na kterých se podílel jako redaktor či editor. Jeho rozsáhlou vědeckou činnost lze rozdělit do několika základních oblastí, jimiž jsou historie, historiografie, biblistika, paleoslavistika, slovanská filologie a bohemistika. V českém kontextu jsou nejzásadnější Dějiny českého jazyka a literatury a česká gramatika Zevrubná mluvnice jazyka českého. Dobrovský se ve své době pokusil rekonstruovat tzv. bratrský pravopis čili podobu češtiny v období jejího největšího rozkvětu v 16. a 17. století. Jazyk, jejž popsal ve své gramatice, je dodnes základem spisovné češtiny. Spisy, kterými vytvořil systematické základy slavistiky či slovanských studií, měly zvláště v 19. století značný vliv ve všech slovanských zemích. Jeho nejvýznamnějším dílem v tomto kontextu je gramatický spis o staroslověnštině Základy jazyka staroslověnského.

2020/03

{{Článek týdne | týden = 03 | rok = 2020 }}
Rusko-čchingská válka
Vojáci moskevských střeleckých pluků, rok 1674

Rusko-čchingská válka v letech 16521689 byly boje mezi kozáky, kolonisty a vojáky ruského carství a vojsky říše Čching o kontrolu nad územím na levém (severním) břehu řeky Amur. Počátkem 40. let 17. století Rusové při průzkumu a zabírání Sibiře a Dálného východu kolonizovali povodí Amuru. Mandžuové z říše Čching, kteří toto území počítali do své sféry vlivu, se je rozhodli vyhnat a roku 1652 zahájili válku. Do roku 1658 vysídlili většinu domorodců z horního a středního toku Amuru na jih k řekám Non a Sungari a rozbili ruské vojsko na Amuru. Po několika letech se však Rusové vrátili a roku 1665 na horním toku řeky vystavěli městečko Albazin. Současně ruská vláda vyslala do Pekingu několik diplomatických misí, otázka hranic však zůstala nevyřešená.

Po porážce povstání v Číně roku 1681 si Mandžuové uvolnili síly pro další boj s Ruskem. Roku 1683 vybudovali základnu na středním toku Amuru, Ajgun, a zničili blízké ruské pevnůstky na Zeje. Roku 1685 čchingská armáda vytáhla na Albazin a během několika dní ho dobyla a zničila, načež se vrátila na jih. Rusové vzápětí Albazin obnovili a čchingský císař Kchang-si nařídil nový útok. V květnu 1686 jeho armáda začala Albazin obléhat, v polovině roku 1687 však Kchang-si nechal obléhání ukončit a dal přednost diplomatickému jednání. Současně – pod čchingským tlakem – v letech 1685–1688 na ruské osady a pevnosti v Zabajkalsku útočili Mongolové, než byli roku 1688 poraženi Rusy u Seleginského ostrohu. Ruská vláda roku 1686 vyslala Fjodora Golovina k jednání o míru, se zástupci říše Čching se setkal v Něrčinsku v srpnu 1689. Čchingští vyslanci donutili ruské vyjednavače přijmout většinu svých požadavků. Něrčinská smlouva, podle které sporné území přešlo k říši Čching, válku definitivně ukončila.

2020/04

{{Článek týdne | týden = 04 | rok = 2020 }}
Lavina
Lavina ze suchého sněhu

Lavina je rychlý a náhlý sesuv většího množství sněhu po svahu, který by již mohl zasypat, zranit nebo zabít člověka. Slovo lavina se někdy přeneseně používá i pro různé jiné sesuvy, například kamení, půdy, bahna atd. Ovšem i sněhová lavina s sebou často bere kamení, stromy a další materiál. Z fyzikálního hlediska budoucí lavina představuje značné množství potenciální energie na strmém svahu. Na místě se drží díky vlastní pevnosti, třecím silám s podkladem a případnou podporou objektů na svahu (např. stromy). Lavina vzniká, když je tato rovnováha dostatečně porušena – například vzroste zatížení spodních vrstev sněhu nově napadlým nebo navátým sněhem, pádem převěje nebo zatížením lidmi. Lavina také může vzniknout kvůli snížení tření s podkladem či pevnosti sněhových vrstev, kupříkladu při rychlém oteplení nebo penetraci sněhových vrstev deštěm.

Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Laviny jsou hrozbou jak pro lidský život či zdraví, tak pro lidmi vytvořenou infrastrukturu. Ročně zahynou v zemích s aktivní lavinovou službou řádově první stovky osob. Největší podíl z nich, zpravidla přes 80 %, představují osoby pohybující se ve volném terénu, jako jsou lyžařiskialpinisté a horolezci. Pro potřeby ochrany obyvatelstva před lavinami bývá lavinové nebezpečí předpovídáno. Zároveň jsou před lavinami zabezpečovány trvale obydlená sídla a infrastrukturní stavby. Jakožto přirozený přírodní proces mají laviny nezastupitelný význam ve vývoji přírodních ekosystémů.

2020/05

{{Článek týdne | týden = 05 | rok = 2020 }}
Hluchavkovité
Kvetoucí lodyha hluchavky skvrnité (Lamium maculatum)

Hluchavkovité (Lamiaceae) jsou čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Zahrnuje asi 7 200 druhů v 236 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin. V dnešním pojetí zahrnuje bylinydřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými, křižmostojnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy ve stažených vrcholičnatých květenstvích nazývaných lichopřesleny. Mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické a ve svých květech produkují nektar. Plodem jsou tvrdky, peckovice, vzácně i tobolky. Patří mezi kosmopolitně rozšířené čeledi, vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Hojně jsou zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi běžné a známé zástupce náleží např. hluchavka, mateřídouška, máta, dobromysl, bazalka, levandule nebo šalvěj, která je s více než 900 druhy také největším rodem čeledi.

Hluchavkovité jsou ekonomicky významnou čeledí rostlin. Vzhledem k obsahu aromatických silic a dalších látek jsou mnohé druhy využívány jako koření a jako zdroj éterických olejů, hodně jich patří mezi staré a oblíbené léčivé rostliny. Tropické dřeviny jako teka obrovská nebo Gmelina arborea jsou těženy pro kvalitní dřevo, semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia. Celosvětově jsou pěstovány také jako okrasné rostliny. Název čeledi je odvozen od typového rodu hluchavka (Lamium); její latinský název pochází z řeckého slova laimos nebo lámos, tj. jícen, podle stavby květu připomínající rozšklebený jícen. Jejich největší rozvoj proběhl v období starších třetihor, nejstarší identifikované fosilie pochází z doby před 28 miliony let, tedy z období oligocénu.

2020/06

{{Článek týdne | týden = 06 | rok = 2020 }}
Babička (kniha)
Božena Němcová, autorka Babičky

Babička s podtitulem Obrazy venkovského života je nejznámější dílo české spisovatelky Boženy Němcové, která se narodila před 200 lety, 4. února 1820. Babičku napsala po smrti syna Hynka, kdy se musela potýkat s nemocemi, chudobou a policejním sledováním. Začala ji psát během pobytu v pražské Ječné ulici v domě č. p. 516 koncem roku 1853 a dokončila v létě 1854 ve Vyšehradské ulici č. p. 1378. Text vyšel v létě 1855 ve čtyřech sešitech. Postupem času se Babička stala jednou z nejúspěšnějších českých knih, dosáhla více než tři stovky českých vydání a byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků.

Babička se vymyká jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označována za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu. Při psaní Babičky Němcovou nejsilněji ovlivnila Erbenova sbírka Kytice (1837–1853). Inspiračním zdrojem se pro ni stalo také dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851) a uvažuje se též o vlivu Adalberta Stiftera. Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve vzpomínkách na mládí v Ratibořicích. Využila ovšem také svých pozdějších bohatých etnografických zkušeností a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Slovenska. Kniha má podobu idealizovaného vzpomínání na dětství v Ratibořickém údolí; popisuje lidové zvyky, vesnický způsob života a obyčejné i výjimečné události, přičemž jednotlivé epizody spojuje postava babičky, laskavé, moudré a zbožné ženy, které si váží všichni v okolí. V textu se nachází velké množství nářečních výrazů, úsloví a zastaralých slov, zároveň však obsahuje mnoho rysů mluveného jazyka, což ho oživuje a přibližuje i modernímu čtenáři.

Wikipedie:Článek týdne/2020/07

Wikipedie:Článek týdne/2020/08

Wikipedie:Článek týdne/2020/09

Wikipedie:Článek týdne/2020/10

Wikipedie:Článek týdne/2020/11

Wikipedie:Článek týdne/2020/12

Wikipedie:Článek týdne/2020/13

Wikipedie:Článek týdne/2020/14

2020/15

Mesiáš (Händel)
Poslední takty sboru Aleluja v Händelově rukopisu

Mesiáš (HWV 56, anglicky Messiah) je oratorium, které v roce 1741 složil Georg Friedrich Händel na anglické libreto Charlese Jennense vytvořené na základě biblických textů. Jennens využil Bibli krále Jakuba a překlad žalmůKnihy společných modliteb. Oratorium bylo poprvé provedeno v irském Dublinu 13. dubna 1742; londýnská premiéra se uskutečnila o necelý rok později. V českých zemích byl Mesiáš poprvé proveden v Mozartově úpravě v Praze roku 1804. Po počátečním vlažném přijetí si veřejnost oratorium oblíbila, takže se nakonec přiřadilo k nejznámějším a nejčastěji prováděným chorálním dílům klasické hudby.

Händelova pověst v Anglii, kde žil od roku 1712, se zakládala na věhlasu jeho italských oper. Ve třicátých letech 18. století Händel odpověděl na změnu hudební módy tvorbou oratorií komponovaných na anglické texty; Mesiáš je jeho šestým dílem tohoto žánru. Ačkoli strukturou připomíná operu, nemá dramatickou operní formu a neobsahuje žádné postavy ani přímou řeč. Jennensův text je spíše dlouhou meditací o Ježíšovi jako Mesiáši zvaném Kristus. Text začíná v první části proroctvími Izajáše a dalších starozákonních postav a směřuje ke zvěstování pastýřům, jediné „scéně“ převzaté z evangelia. V části druhé se Händel soustředil na Ježíšovo utrpení a ukončil ji sborem Hallelujah (Aleluja). Námětem třetí části je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých a Kristovo oslavení v nebi.

Händel napsal Mesiáše pro nevelký sbor a orchestr s volitelným nástrojovým obsazením řady jednotlivých čísel. Dílo bylo po jeho smrti postupně upraveno pro provádění v mnohem větším měřítku, pro obrovské orchestry a sbory. Při dalších snahách o aktualizaci oratoria byla jeho orchestrace revidována a posílena, mimo jiné Wolfgangem Amadeem Mozartem. Na konci 20. a na počátku 21. století je trendem návrat k provedení věrnějšímu původním Händelovým záměrům, ačkoli se nadále uvádí i „velký Mesiáš“. Již v roce 1928 vyšla nahrávka téměř úplné verze na gramofonové desce; od té doby bylo dílo nahráno mnohokrát.

Wikipedie:Článek týdne/2020/16

Wikipedie:Článek týdne/2020/17

Wikipedie:Článek týdne/2020/18

Wikipedie:Článek týdne/2020/19

Wikipedie:Článek týdne/2020/20

Wikipedie:Článek týdne/2020/21

Wikipedie:Článek týdne/2020/22

Wikipedie:Článek týdne/2020/23

Wikipedie:Článek týdne/2020/24

Wikipedie:Článek týdne/2020/25

Wikipedie:Článek týdne/2020/26

Wikipedie:Článek týdne/2020/27

Wikipedie:Článek týdne/2020/28

Wikipedie:Článek týdne/2020/29

Wikipedie:Článek týdne/2020/30

Wikipedie:Článek týdne/2020/31

Wikipedie:Článek týdne/2020/32

Wikipedie:Článek týdne/2020/33

Wikipedie:Článek týdne/2020/34

Wikipedie:Článek týdne/2020/35

Wikipedie:Článek týdne/2020/36

Wikipedie:Článek týdne/2020/37

Wikipedie:Článek týdne/2020/38

Wikipedie:Článek týdne/2020/39

Wikipedie:Článek týdne/2020/40

Wikipedie:Článek týdne/2020/41

Wikipedie:Článek týdne/2020/42

Wikipedie:Článek týdne/2020/43

Wikipedie:Článek týdne/2020/44

Wikipedie:Článek týdne/2020/45

Wikipedie:Článek týdne/2020/46

Wikipedie:Článek týdne/2020/47

Wikipedie:Článek týdne/2020/48

Wikipedie:Článek týdne/2020/49

Wikipedie:Článek týdne/2020/50

Wikipedie:Článek týdne/2020/51

Wikipedie:Článek týdne/2020/52