Přeskočit na obsah

Západní břeh Jordánu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Západní břeh Jordánu
الضفة الغربية‎
(ad-Dafa al-Gharbíja)
Mapa s vyznačeným Západním břehem Jordánu
Mapa s vyznačeným Západním břehem Jordánu
Geografie
Hlavní městoRámaláh a Východní Jeruzalém
Souřadnice31°58′ s. š., 35°18′ v. d.
Rozloha5 860 km²
Nejvyšší bodTal Ásúr (1022 m n. m.)
Časové pásmoUTC+02:00 (Palestine Standard Time a izraelský standardní čas)
UTC+03:00 (Palestine Summer Time a IDT)
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel2 881 687 (2017)
Hustota zalidnění491,8 obyv./km²
Jazykarabština (úřední), hebrejština
Náboženstvíislám, judaismus, křesťanství
Správa regionu
StátPalestinaPalestina Palestina
Vznik1949 po první arabsko–izraelské válce
PrezidentMahmúd Abbás
Předseda vládySalám Fajjád
Měnaizraelský šekel, jordánský dinár
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-2WBK
Telefonní předvolba+970, +972
Internetová doménaps
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Západní břeh Jordánu (arabsky الضفة الغربية‎, ad-Daffa al-gharbíja; hebrejsky הגדה המערבית‎, ha-Gada ha-ma'aravit; dříve též Předjordánsko, hebrejsky יהודה ושומרון‎, zastarale Jehuda ve-Šomron (Judea a Samaří)) je označení pro vnitrozemské území Státu Palestina na západním (pravém) břehu řeky Jordán na Blízkém východě.[1] Na východě je území vymezeno řekou Jordán a Mrtvým mořem, ze zbylých stran hranici tvoří tzv. zelená linie s Izraelem.

Jde o území, které bylo po první arabsko-izraelské válce (1948) anektováno Jordánskem. Od roku 1967 bylo vojensky okupováno Izraelem (coby Judea a Samaří) a od roku 1981 je pod civilní správou Izraele, přičemž od roku 1994 část území spravuje Palestinská národní správa (PNS). Dohodami z Osla bylo území rozděleno do tří oblastí. Oblast A (řízena PNS), oblast B (řízena PNS a Izraelem) a oblast C, která tvoří 60 % Západního břehu Jordánu (řízena Izraelem).

Západní břeh Jordánu je předmětem izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinci (a většina mezinárodního společenství) ho vnímají jako nedílnou součást svého státu (spolu s Pásmem Gazy), zatímco například náboženští sionisté jako své starověké území, o kterém se píše v Bibli. V oblasti C se nachází 230 izraelských osad, ačkoliv toto území mělo být dle dohod z Osla předáno Palestině do roku 1997.[2] Osady byly častým předmětem kritiky odborníků na mezinárodní právo.[3][4] Podle nezávazného posudku Mezinárodního soudního dvora z roku 2024 je izraelská okupace v rozporu s mezinárodním právem. Soud dodal, že zde Izrael vytvořil rasově segregovaný systém obdobný apartheidu.[5][6]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Dějiny Palestiny (do roku 1948)

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Palestina.

Starší dějiny Západního břehu Jordánu se do značné míry překrývají s dějinami celé Palestiny.

V době osmanské nadvlády nad Palestinou (1516–1917) bylo dnešní území Západního břehu Jordánu administrativně-správně rozděleno mezi Sidónský ejálet a Damašský ejálet. Tvořily ho zejména sandžaky Náblus a Jeruzalém. V 19. století byla severní část součástí Bejrútského vilájetu a jižní část součástí Jeruzalémského mutasarrifátu. Lokálními administrativními centry v této době byla města Jeruzalém a Náblus.[7]

Po porážce osmanské říše v první světové válce bylo toto území do roku 1948 součástí britské mandátní Palestiny.

Jordánský Západní břeh (1948–1967)

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Jordánská anexe Západního břehu Jordánu.

Během první arabsko-izraelské války (1948–1949) Izrael vojensky okupoval části území, které byly dle OSN určeny pro palestinský stát. Hranice se nakonec utvořily v rámci dohod o příměří z roku 1949, kdy byla dohodnuta tzv. zelená linie mezi Izraelem a Jordánskem.[8] Území Západního břehu připadlo Jordánsku. Již v listopadu 1948 se jordánský král Abdalláh I. nechal korunovat králem Jeruzaléma. Tehdejší Zajordánsko Západní břeh dne 24. dubna 1950 anektovalo.[9] V té době dostalo území název Západní břeh Jordánu. Palestinci se v roce 1954 stali jordánskými občany s rovnými právy a od roku 1960 dostali polovinu křesel v jordánském parlamentu.[10] Jordánská anexe však nikdy nebyla mezinárodně uznána (mimo Spojené království a Irák).[11] Území bylo součástí Jordánska až do roku 1967, poté je v šestidenní válce obsadil Izrael. Poté, co se Jordánsko v roce 1988 oficiálně vzdalo nároku na Západní břeh Jordánu, zbavilo Palestince jordánského občanství.[10] V roce 1967 se na Západním břehu konaly poslední volby do jordánského parlamentu, přičemž tehdy zvolení palestinští poslanci v něm zůstali až do roku 1988, kdy byla vyhrazená místa pro Palestince zrušena.[10]

Na Západním břehu Jordánu i v Jordánsku od roku 1950 působí Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), který poskytuje služby palestinským uprchlíkům v tamních uprchlických táborech.[12]

V roce 1966 pracovalo 43 % z 55 000 pracovníků v zemědělství a obdělávalo se 2 300 km2. V roce 1965 bylo v průmyslu zaměstnáno 15 000 pracovníků, kteří produkovali 7 % HNP. Toto číslo kleslo po válce v roce 1967 a nebylo překonáno až do roku 1983.[13] Významným odvětvím byl turismus. Na území se platilo jordánským dinárem. V předvečer izraelské okupace představoval Západní břeh Jordánu 40 % jordánského HNP, 34 až 40 % jeho zemědělské produkce a téměř polovinu pracovní síly, i když mu byla přidělena pouze třetina jordánských investic a z toho hlavně sektoru soukromé bytové výstavby.[14]

Izraelská okupace (od roku 1967)

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Izraelská okupace arabských území, Izraelská civilní správa a Izraelský apartheid.
Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu (stav z roku 2020)

Během šestidenní války byla území Západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma obsazena izraelskou armádou. Izrael anektoval Východní Jeruzalém a bývalé demilitarizované pásmo. Zbývající Západní břeh Jordánu sice anektován nebyl, ale do roku 1982 zůstal pod vojenskou správou. V roce 1982 v důsledku egyptsko-izraelské mírové smlouvy byla vojenská správa zrušena a nahrazena polocivilní vládou odpovědnou izraelskému ministerstvu obrany. Izrael také začal podporovat osídlování Západního břehu. Izraelské osady byly spravovány Izraelem pod názvem Judea a Samaří.

Bezprostředně po okupaci, od roku 1967 do roku 1974, ekonomika vzkvétala. V roce 1967 měla palestinská ekonomika hrubý domácí produkt 1 349 dolarů na hlavu na milion lidí.[15] Západní břeh měl tehdy kolem 600 tisíc obyvatel, ze kterých bylo 18 % uprchlíků.

Od podepsání dohod z Osla v září 1993 byla vytvořena tehdy dočasná Palestinská autonomie, která dostala správu nad oblastí A (palestinské enklávy, které zahrnují zhruba 11 % území Západního břehu Jordánu). Oblast B byla svěřena do civilní správy Palestiny a vojenské správy Izraele (28 % území). Oblast C je zcela ve správě Izraele (61 %). Izrael měl podle dohod postupně předávat Palestině další území, k tomu ale již nedošlo. Většina států světa (164 zemí) považuje Západní břeh a Východní Jeruzalém za tzv. území okupovaná Izraelem.[16][17]

Palestinské autonomii od jejího vzniku dominuje sekulární politická strana Fatah, která byla zvolena ve volbách v roce 1996. V roce 2006 se konaly druhé volby, ve kterých se Fatah těsně umístil za islamistickým Hamásem. Nicméně v roce 2007 Hamás převzal převratem Pásmo Gazy a Fatah pokračoval ve správě oblastí A a B na Západním břehu Jordánu.

Během okupace proběhla dvě povstání Palestinců – tzv. první intifáda (1987–1993) a druhá intifáda (2000–2005). Izrael na území Západního břehu Jordánu (zejména do uprchlických táborů) uskutečnil několik vojenských vpádů či invazí – například operace Domov a zahrada (červenec 2023) nebo během války s Hamásem (od října 2023).

Izrael se několikrát pokoušel Západní břeh či jeho části anektovat, například v roce 2020.[18] V červenci 2025 Kneset odsouhlasil nezávaznou rezoluci, ve které vyzval vládu k anexi Západního břehu Jordánu, a to 71 hlasy ze 120 (proti bylo jen 13 poslanců). Pro anexi se vyslovili poslanci stran pravicového národního tábora.[19][20] V říjnu 2025 Kneset schválil záměr projednat dva zákony vedoucí k anexi Západního břehu. Tento krok označil například ministr zahraničí USA Marco Rubio za ohrožení dosaženého příměří ve válce v Pásmu Gazy.[21] Prezident Donald Trump varoval, že pokud Izrael schválí anexi, ztratí podporu USA.[22]

V únoru 2026 izraelská vláda schválila nová pozemková opatření pro okupovaný Západní břeh Jordánu. Opatření mají usnadnit izraelským osadníkům na Západním břehu získávání půdy a izraelským úřadům dát více pravomocí nad palestinským obyvatelstvem. Má také dojít ke kontroverzní registraci pozemků, která může vést k tomu, že Izrael ovládne rozsáhlé oblasti Západního břehu. Podle palestinských úřadů tím dojde k de facto anexi. Kroky izraelské vlády odsoudila Evropská unie a řada zemí světa.[23]

Legalita

[editovat | editovat zdroj]
Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 v porovnání s hranicemi v roce 1949
Modře: židovský stát
Červeně a zeleně: arabský stát
Fialově a šedě: oblast Jeruzaléma (pod mezinárodní správou)
Červeně: Izraelský zábor po první izraelsko-palestinské válce, dnes součástí Izraele
Zeleně a fialově: území kontrolovaná Egyptem a Jordánskem mezi lety 1949 – 1967, dnes pod částečnou správou palestinské autority
Detailní mapa OSN Archivováno 18. 3. 2009 na Wayback Machine.

Mezi roky 1516 a 1917 bylo toto území součástí Osmanské říše. Její nástupnický stát – Turecko, se nároku zřeklo v roce 1923 podpisem Lausannské smlouvy. Území se tak stalo integrální součástí britské mandátní Palestiny. Spojené království zde ovšem pouze vykonávalo mandát Společnosti národů a nemohlo si činit na území nárok.[24] Nicméně Britové fungovali jako autorita na udělování půdy, pro co využívali osmanský pozemkový zákoník. V roce 1937 byl dnešní Západní břeh součástí arabského státu v návrhu britské Peelovy komise, přičemž měl být připojený k Jordánsku. Plán byl odmítnut. V roce 1947 OSN zřídila Zvláštní komisi pro Palestinu, která připravila Plán na rozdělení Palestiny. Území Západního břehu mělo být součástí samostatného arabského státu. Celý plán dělení byl ale odmítnut Ligou arabských států a v první arabsko-izraelské válce území dobylo Jordánsko, které ho v roce 1950 anektovalo.

V roce 1967 území obsadil Izrael. V listopadu 1967 byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242. Ta vyzvala ke „stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných od roku 1967“ a k „ukončení všech nároků a ozbrojených akcí a respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti, práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic, bez hrozeb a užívání síly“. Mezinárodní organizace i státy od té doby považují Západní břeh Jordánu a Východní Jeruzalém za palestinská území nebo území okupovaná Izraelem.[25][26][27] Valné shromáždění OSN v roce 2004 potvrdilo, že Palestinci mají nárok na suverenitu v těchto územích.[28]

Mezinárodní soudní dvůr a Nejvyšší soud Státu Izrael se shodly, že status Západního břehu odpovídá vojenské okupaci.[29] Izraelské ministerstvo zahraničních věcí ale tvrdí, že jde o sporná území, jelikož podle jejich pohledu nemělo území před válkou v roce 1967 právoplatného státního majitele.[30]

Podle nezávazného posudku Mezinárodního soudního dvora z roku 2024 je izraelská okupace v rozporu s mezinárodním právem. Soud dodal, že zde Izrael vytvořil rasově segregovaný systém obdobný apartheidu.[5][6]

Mezinárodní právo (článek 49 čtvrté Ženevské úmluvy) také zakazuje „přesuny obyvatelstva okupační mocnosti na okupovaná území“, čímž nese odpovědnost na straně izraelské vlády, aby neusazovala izraelské občany na Západním břehu Jordánu. Což lze kvůli osadám považovat za porušení této úmluvy.[31]

Geografie

[editovat | editovat zdroj]

Západní břeh Jordánu má rozlohu 5 628 nebo 5 640 kilometrů čtverečních, což zahrnuje 21,2 % bývalé mandátní Palestiny (kromě Jordánska) a má obecně členitý hornatý terén. Celková délka pozemních hranic regionu je 404 km. Terén tvoří většinou členité pahorkatiny, na západě s vegetací. Nadmořská výška se pohybuje mezi pobřežím Mrtvého moře v −408 m a nejvyšším bodem na hoře Nabi Júnis ve výšce 1 030 m nad mořem.[1]

Západní břeh Jordánu má 220 km2 vodní plochy, která se skládá ze severozápadní čtvrtiny Mrtvého moře.[1]

V oblasti je málo přírodních zdrojů kromě vysoce kvalitní orné půdy, která tvoří 27 % rozlohy regionu. Nejvíce se využívá jako trvalé pastviny (32 % orné půdy) a pro sezónní zemědělské využití (40 %). Lesy tvoří pouhé 1 % území, bez trvalých kultur.[1]

Demografie

[editovat | editovat zdroj]

Populace

[editovat | editovat zdroj]
Sídliště v Rámaláhu (2005)

Podle sčítání lidu z roku 2007 provedeného Palestinskou autonomií měl Západní břeh Jordánu (včetně Východního Jeruzaléma) 2 345 000 obyvatel.[32][33] Podle izraelské civilní správy byl v roce 2012 tamní počet obyvatel 2 657 029.[34][35]

K roku 2014 zde žilo 389 250 izraelských osadníků.[36] Dalších 375 000 Izraelců žilo v anektovaném Východním Jeruzalémě. Kolem Náblusu žijí malé komunity Samaritánů.[37]

K roku 2008 bylo 30 % Palestinců na Západním břehu Jordánu (tj. 754 263) registrovanými uprchlíky.[38] V roce 2025 v důsledku růstu populace jich bylo již 925 000. Na území se nacházelo devatenáct uprchlických táborů.[39]

Podle zprávy Evropské unie z roku 2011 v oblasti C žilo před izraelskou okupací 200 000 až 320 000 Palestinců. Následné demolice jejich domů, byrokratické překážky nové palestinské výstavby a rozmach izraelských osad snížili počet zde žijících Palestinců na 17 000.[40][41][42] Ve stejné oblasti mezi lety 1967 a 2011 vzrostl počet izraelských obyvatel z 1 200 na 310 000.[40]

Populačně největšími sídly jsou: Východní Jeruzalém (542 000 obyvatel), Hebron (163 000), Náblus (136 000), Dženín (90 000) a Túlkarim (51 000).

Izraelské osady

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Izraelské osady.
Obytná čtvrť v izraelské osadě Ariel (2010)
Příslušníci izraelské armády a ozbrojení izraelští osadníci (2009)

K lednu 2023 se na Západním břehu Jordánu nacházelo 144 izraelských osad, z toho 12 ve východním Jeruzalémě.[43] Kromě toho se zde nachází nejméně 196 nelegálních izraelských outpostů (které izraelská vláda formálně neschválila).[44] Celkem na Západním břehu Jordánu, s výjimkou východního Jeruzaléma, žije přes 500 000 izraelských osadníků,[45][46] a dalších 220 000 izraelských osadníků žije ve východním Jeruzalémě.[47][48]

Izraelští židovští osadníci začali palestinský Západní břeh Jordánu osídlovat ihned po začátku okupace území po šestidenní válce z roku 1967. Východiskem osidlování byl tzv. Alonův plán.[49] Dobové izraelské levicové vlády se soustředily zejména na osídlování oblastí kolem východního Jeruzaléma, Jordánského údolí a Guš Ecjon.[50] Za první osadu je označována Kfar Ecjon.[51] První osady vznikaly jako vojenské základny, které byly postupně osidlovány i civilisty. Kvůli zapojení armády a vojenské okupaci země bylo mnoho záznamů o plánech a podobě osidlování utajeno vojenským cenzorem.[52][53] Po vítězství pravicového Likudu v roce 1977 došlo k otevřené vládní podpoře osidlování celého území Západního břehu, a to i v oblastech, ze kterých dříve izraelská armáda osadníky vyháněla.[54] V této době došlo k vysoké aktivitě fundamentalistického osadnického nábožensky sionistického hnutí Guš emunim (a později Rady Ješa').[55][56]

Dohody z Osla určily do přechodné izraelské správy tzv. oblast C, která tvoří 60 % území Západního břehu. Území mělo být postupně vraceno Palestinské autonomii, ale po krachu mírového procesu k tomuto již nedošlo. Jelikož jde o okupované území, izraelští osadníci mají speciální status. Rozhodovacím orgánem je izraelská civilní správa spadající pod armádu, která rovněž zajišťuje bezpečnostní služby. Soudní případy Palestinců na Západním břehu Jordánu projednávají izraelské vojenské soudy, zatímco židovští izraelští osadníci žijící na stejném okupovaném území jsou souzeni u civilních soudů.[57] Osídlení má také ekonomický rozměr, z velké části způsobený výrazně nižšími náklady na bydlení oproti situaci v samotném Izraeli.[58] Izraelské vládní výdaje na obyvatele v osadách jsou přitom dvojnásobné, na osadníky v izolovaných izraelských osadách dokonce trojnásobné.[59] Osadníci jsou také daňově zvýhodňováni.[60]

Izraelští židovští osadníci získaly podporu řady politických stran, které se rozhodly hájit jejich zájmy – Národní náboženská strana, Techija, Moledet, Židovský domov, Jamina, Národní náboženská strana – Náboženský sionismus, Židovská síla. Často jde o politické strany řazené na krajní pravici vyznávající radikální nacionalismus a náboženský sionismus.[61][62]

Izraelské složky na okupovaném Západním břehu často provádí demolici palestinských budov, komplikují novou výstavbu a vytváří separační zóny. Oblasti ve správě Palestinské autonomie tak v praxi jsou ohrazené enklávy. Mezi lety 2001 a 2007 bylo v oblasti C postaveno více než 10 000 budov pro Izraelce, avšak vydáno jen 91 stavebních povolení pro palestinské stavby a zbouráno 1 663 palestinských staveb.[63] V období let 2009 až 2020 bylo v oblasti C uděleno stavební povolení pouze 66 palestinským stavbám oproti 22 000 stavbám izraelských osadníků. Naopak došlo k řízené demolici 5 000 palestinských budov.[64][65]

V 21. století dochází k neustálému nárůstu násilí a teroru páchaného izraelskými osadníky na Palestincích, často za přihlížení izraelské armády.[66] Údaje Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) uvádějí, že roční míra útoků osadníků (2 100 útoků za 8 let) se mezi lety 2006 a 2014 téměř čtyřnásobně zvýšila.[67] V období od října 2023 do začátku srpna 2024 (během války v Pásmu Gazy) bylo OSN zaznamenáno 1143 osadnických útoků, z nichž 120 vedlo k úmrtí nebo zranění Palestinců. Ve většině bez potrestání viníků.[68] Každý rok také osadníci útočí na Palestince v období sklizně oliv, které jsou zásadním artiklem palestinského obchodu. Zapalují sady, útočí na lidi a kradou úrodu. V roce 2025 došlo během sklizně k rekordnímu počtu nahlášených útoků (364), včetně dvou vražd.[69]

Mezinárodní společenství – drtivá většina států, drtivá většina právních expertů, Mezinárodní soudní dvůr a OSN – se shoduje na tom, že osídlování je v rozporu s mezinárodním právem a je ilegální.[70][71][72][73]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Populaci tvoří z 80–85 % muslimové (většinově sunnitští), 12–14 % židé a 1–2,5 % křesťané (zejména řečtí pravoslavní).[32]

Vzdělání

[editovat | editovat zdroj]
Palestinští studenti na Univerzitě v Birzeit (2016)

Na území je sedm univerzit (z toho jedna na území izraelských osad). Založení palestinských univerzit značně zvýšilo úroveň vzdělání mezi obyvatelstvem na Západním břehu Jordánu. Podle studie Univerzity v Birzeit se procento Palestinců, kteří si vybírají místní univerzity oproti zahraničním institucím, neustále zvyšuje; od roku 1997 j41 % Palestinců s bakalářskými tituly je získalo od palestinských institucí.[74] Podle zprávy UNESCO z roku 2005 jsou Palestinci jednou z nejvzdělanějších skupin na Blízkém východě „navzdory často obtížným okolnostem“.[75] Míra gramotnosti mezi Palestinci na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy podle Palestinského centrálního statistického úřadu (PCBS) byla v roce 2009 94,6 %.[76]

Guvernoráty

[editovat | editovat zdroj]

Západní břeh Jordánu je administrativně členěn na 11 guvernorátů:

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 West Bank. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ https://documents.worldbank.org/curated/en/137111468329419171/pdf/AUS29220REPLAC0EVISION0January02014.pdf
  3. ↑ ROBERTS, Adam. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967. American Journal of International Law. 1990-01, roč. 84, čís. 1, s. 44–103. Dostupné online [cit. 2025-04-14]. ISSN 0002-9300. doi:10.2307/2203016. (anglicky)
  4. ↑ BARAK-EREZ, Daphne. Israel: The security barrier—between international law, constitutional law, and domestic judicial review. International Journal of Constitutional Law. 2006-07-01, roč. 4, čís. 3, s. 540–552. Dostupné online [cit. 2025-04-14]. ISSN 1474-2640. doi:10.1093/icon/mol021.
  5. 1 2 ROKOS, Milan. Soud v Haagu: Izrael musí ukončit okupaci palestinských území a platit reparace. Seznam Zprávy [online]. 2024-07-19 [cit. 2024-07-20]. Dostupné online.
  6. 1 2 Experts hail ICJ declaration on illegality of Israel’s presence in the occupied Palestinian territory as “historic” for Palestinians and international law. OHCHR [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. (anglicky)
  7. ↑ HÜTTEROTH, Wolf Dieter; ABDULFATTAH, Kamal. Historical Geography of Palestine, Transjordan and Southern Syria in the Late 16th [sixteenth] Century. [s.l.]: Fränkische Geographische Ges. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-3-920405-41-4. (anglicky) Google-Books-ID: wqULAAAAIAAJ.
  8. ↑ S/1302/Rev.1 of 3 April 1949. web.archive.org [online]. 2011-05-14 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-14.
  9. ↑ ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha: Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 60.
  10. 1 2 3 BUTENSCHON, Nils A.; DAVIS, Uri; HASSASSIAN, Manuel. Citizenship and the State in the Middle East: Approaches and Applications. [s.l.]: Syracuse University Press 476 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8156-2829-3. (anglicky)
  11. ↑ Foreign relations of the United States - Collection - UWDC - UW-Madison Libraries. search.library.wisc.edu [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online.
  12. ↑ Where We Work UNRWA. UNRWA [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. (anglicky)
  13. ↑ The Economic Factor - Chapter Eight. web.archive.org [online]. 2002-12-08 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2002-12-08.
  14. ↑ ABED, George T. The Palestinian Economy (RLE Economy of Middle East): Studies in Development under Prolonged Occupation. [s.l.]: Routledge 324 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-59291-4. (anglicky) Google-Books-ID: uq1hCQAAQBAJ.
  15. ↑ RB OSN: Economic costs of the Israeli occupation for the Palestinian people
  16. ↑ A/RES/58/97 of 17 December 2003. web.archive.org [online]. 2007-06-03 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-06-03.
  17. ↑ Implementation of the Fourth Geneva Convention in the occupied Palestinian territories: history of a multilateral process (1997-2001). web.archive.org [online]. 2011-02-07 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-02-07.
  18. ↑ Anexi palestinského území Izrael zatím neprovede. Vláda kontroverzní plán na poslední chvíli odložila. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-07-01 [cit. 2025-04-14]. Dostupné online.
  19. ↑ ČTK; iDNES cz. Gaza je rozdrcena, co teď Západní břeh? Izraelský parlament vyzval k jeho anexi. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2025-07-24 [cit. 2025-07-28]. Dostupné online.
  20. ↑ Knesset votes 71-13 for non-binding motion calling to annex West Bank. www.timesofisrael.com [online]. [cit. 2025-07-28]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ ČTK. Rozšíření suverenity Izraele na Západním břehu může ohrozit příměří, míní Rubio. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-10-23]. Dostupné online.
  22. ↑ ČTK. Trump: Pokud Izrael anektuje Západní břeh, ztratí podporu USA. Deník.cz. 2025-10-23. Dostupné online [cit. 2025-10-24].
  23. ↑ Osm zemí ostře odsoudilo pozemková opatření Izraele na Západním břehu. www.seznamzpravy.cz [online]. 2026-02-17 [cit. 2026-02-23]. Dostupné online.
  24. ↑ https://archive.org/details/caseforpalestine00quig
  25. ↑ ICJ advisory opinion summary/ Separation barrier - Summary - Press release (9 July 2004). web.archive.org [online]. 2007-08-28 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-08-28.
  26. ↑ DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. Israel and the occupied territories. 2001-2009.state.gov [online]. [cit. 2025-04-14]. Dostupné online. (anglicky)
  27. ↑ Occupied Palestinian Territory - Trade - European Commission. web.archive.org [online]. 2014-07-15 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-15.
  28. ↑ A/RES/58/292 of 17 May 2004. web.archive.org [online]. 2011-05-10 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-10.
  29. ↑ SCHMITT, Michael N.; PEJIC, Jelena. International Law And Armed Conflict, Exploring the Faultlines: Essays in Honour of Yoram Dinstein. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers 629 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-15428-5. (anglicky) Google-Books-ID: B1ZIIDeEc5AC.
  30. ↑ DISPUTED TERRITORIES- Forgotten Facts About the West Bank and Gaza Strip. web.archive.org [online]. 2013-08-21 [cit. 2025-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-08-21.
  31. ↑ Lubell Law Report
  32. 1 2 West Bank - The World Factbook. web.archive.org [online]. 2021-07-22 [cit. 2025-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-07-22.
  33. ↑ Jpost | Palestinians grow by a million in decade. web.archive.org [online]. 2012-11-07 [cit. 2025-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-07.
  34. ↑ Molad Analysis - Wrong Number. www.molad.org [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online.
  35. ↑ HASSON, Nir. How many Palestinians actually live in the West Bank?. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-20. (anglicky)
  36. ↑ DVORIN, Uzi Baruch and Tova. 15,000 More Jews in Judea-Samaria in 2014. Israel National News [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
  37. ↑ www.thesamaritanupdate.com [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online.
  38. ↑ https://web.archive.org/web/20060928061448/http://www.un.org/unrwa/publications/pdf/uif-dec04.pdf
  39. ↑ West Bank. UNRWA [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
  40. 1 2 EU ministers look to Israeli grab of Palestinian farmland. EUobserver [online]. 2012-01-13 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
  41. ↑ EU Report: Israel Policy in West Bank Endangers Two-state Solution. www.haaretz.com [online]. 2012-01-12 [cit. 2025-04-16]. Dostupné online.
  42. ↑ A2. European Union, Internal Report on “Area C and Palestinian State Building,” Brussels, January 2012 (excerpts). Journal of Palestine Studies. 2012-06-01, roč. 41, čís. 3, s. 220–223. Dostupné online [cit. 2025-04-16]. ISSN 0377-919X. doi:10.1525/jps.2012.XLI.3.220.
  43. ↑ Jerusalem [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  44. ↑ Settlements above the Law: BBC Eye investigates extremist settlers in the West Bank and speaks to the Palestinian families who have been forcibly expelled from their homes. www.bbc.co.uk [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  45. ↑ Far-right Israeli minister lays groundwork for doubling West Bank settler population. Haaretz [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-09-22. (anglicky)
  46. ↑ Jewish settler population in the West Bank surpasses half a million. Los Angeles Times [online]. 2023-02-02 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  47. ↑ Growth rate of settlements plummets to all-time low. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-09-05 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  48. ↑ Population [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  49. ↑ ESVELD, Bill Van. Separate and Unequal. Human Rights Watch. 2010-12-19. Dostupné online [cit. 2025-12-12]. (anglicky)
  50. ↑ For The Land and The Lord: Chapter 3. www.sas.upenn.edu [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online.
  51. ↑ Secret memo shows Israel knew Six Day War was illegal. www.independent.co.uk [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-06-11. (anglicky)
  52. ↑ BERGER, Yotam. Secret 1970 document confirms first West Bank settlements built on a lie. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-09-28. (anglicky)
  53. ↑ BERGER, Yotam. Israel used military censor to conceal first settlements from public, document reveals. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-12-25. (anglicky)
  54. ↑ The other conflict that's been flaring between Israelis and Palestinians. ABC News. 2025-10-18. Dostupné online [cit. 2025-12-12]. (anglicky)
  55. ↑ https://web.archive.org/web/20200927142607/https://www.knesset.gov.il/lexicon/eng/gush_em_eng.htm
  56. ↑ Israeli settlements in Gaza and the West Bank (Part II) - CEIRPP, DPR study - DPR publication (1 July 1984). unispal.un.org [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03.
  57. ↑ Detained, interrogated and beaten: Demand protection for Palestinian children. www.amnestyusa.org [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-22.
  58. ↑ The economics at the heart of Israel. Maan News Agency [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-07.
  59. ↑ RUDOREN, Jodi. Netanyahu and the Settlements. www.nytimes.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-08. (anglicky)
  60. ↑ The economic burden of West Bank settlements [online]. 2017-12-11 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  61. ↑ Tracking the Religious Zionist Party Bloc in the Settlements. www.washingtoninstitute.org [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  62. ↑ FLEISCHMANN, Leonie. The growing influence of Israel’s ultranationalist settler movement. The Conversation [online]. 2025-01-30 [cit. 2025-12-12]. DOI: 10.64628/AB.9n5ny9ekq. Dostupné online. (anglicky)
  63. ↑ GREENWOOD, Phoebe. Palestinians prepare to lose the solar panels that provide a lifeline. The Guardian. 2012-03-14. Dostupné online [cit. 2025-12-12]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  64. ↑ HASS, Amira. In Area C, Faster Demolitions Clear the Way for Jewish Expansion. Haaretz.com [online]. 2026-02-23 [cit. 2026-02-23]. Dostupné online.
  65. ↑ Palestinians granted 66 building permits in West Bank over 11 years, vs 22,000 for illegal Israeli settlers: Report [online]. 2026-02-22 [cit. 2026-02-23]. Dostupné online.
  66. ↑ PFEFFER, Anshel. Top IDF Officer Warns: Settlers' Radical Fringe Growing. Haaretz.com [online]. 2009-10-20 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online.
  67. ↑ LEVINSON, Chaim. Palestinian mosque set on fire in suspected hate crime. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-10-27. (anglicky)
  68. ↑ ČT24, ČTK. Izraelská operace na Západním břehu trvá. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online.
  69. ↑ GOLAN, Matan. 'They Behave Like an Army:' Israeli Settlers Ramp Up Their Annual Onslaught on Palestinian Olive Growers. Haaretz.com [online]. 2025-12-07 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online.
  70. ↑ Fact Sheet: Israeli Settlements & International Law. The Institute for Middle East Understanding (IMEU) [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  71. ↑ Israel announces major expansion of settlements in occupied West Bank. www.bbc.com [online]. 2025-05-29 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  72. ↑ Israel ramps up settlement and annexation in West Bank with dire human rights consequences. OHCHR [online]. [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  73. ↑ Chapter 3: Israeli Settlements and International Law [online]. 2019-01-30 [cit. 2025-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  74. ↑ https://web.archive.org/web/20070926023114/http://home.birzeit.edu/dsp/research/publications/2002/49e.pdf
  75. ↑ Palestinian Authority. wayback.archive-it.org [online]. [cit. 2025-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2005-09-28.
  76. ↑ https://www.pcbs.gov.ps/Portals/_pcbs/PressRelease/Illiteracy_2010E.pdf

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Růžice kompasu IzraelIzrael Izrael IzraelIzrael Izrael JordánskoJordánsko Jordánsko Růžice kompasu
IzraelIzrael Izrael Sever JordánskoJordánsko Jordánsko
Západ   Západní břeh Jordánu   Východ
Jih
IzraelIzrael Izrael IzraelIzrael Izrael Mrtvé moře • JordánskoJordánsko Jordánsko
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Západní_břeh_Jordánu&oldid=25695923“