Izraelské osady

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu (stav z roku 2014)
Drobné židovské osady na okraji Judské pouště, v popředí Sde Bar, v pozadí Kfar Eldad

Izraelské osady jsou sídla založená Izraelem a Izraelci na územích, která židovský stát dobyl v šestidenní válce v roce 1967. Konkrétně jde o Východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny, kde k roku 2016 žije dohromady cca 630 000 židovských osadníků. V minulosti existovaly izraelské osady i na Sinajském poloostrově a v Pásmu Gazy.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

  • V hebrejštině jsou izraelské osady nejčastěji nazývány התנחלויות ("hitnachalujot"), singulár התנחלות ("hitnachalut"). Tento výraz je používán teprve v poslední třetině 20. století, a to jak zastánci, tak odpůrci politiky výstavby osad. Zastánci osad jej oceňují pro jeho odvození od biblické terminologie - Numeri 33,54: וְהִתְנַחַלְתֶּם אֶת-הָאָרֶץ בְּגוֹרָל לְמִשְׁפְּחֹתֵיכֶם ("Rozdělíte si zemi losem jako dědictví mezi své čeledi"[1]). Odpůrcům osad zase termín vyhovuje, protože odlišuje izraelská sídla za Zelenou linií od sídel uvnitř vlastního Izraele v jeho mezinárodně uznávaných hranicích. Kromě slova "hitnachalujot" se pro všechna izraelská sídla (uvnitř i za Zelenou linií) používá také výraz התיישבות ("hitjašvut") a nebo od stejného kořene odvozené slovo יישוב ("jišuv").[2] Od těchto dvou základních termínů pro osady se také odvozuje v hebrejštině pojmenování jejich obyvatel, tedy osadníků: buď מתנחלים ("mitnachalim"), nebo מתיישבים ("mitjašvim").
  • V angličtině je spojení "izraelské osady" nejčastěji překládáno jako "Israeli settlements" a takto se objevuje například v oficiálních prohlášeních americké vlády.[3] V kruzích nakloněných politice osadnictví se používá i neutrálnější termín "Israeli communities" (zhruba "izraelské obce"), který neodlišuje sídla zbudovaná vně a uvnitř Zelené linie.[4] Naopak v kruzích radikálněji naladěných proti izraelské politice na obsazených územích, zejména v arabských zemích, se užívá i termín "Israeli colonies" ("izraelské kolonie")[5] Někteří odpůrci sionismu ale výraz "Israeli colonies" aplikují i na židovská sídla uvnitř Zelené linie.[6]
  • V arabštině se pro izraelské osady používá výraz المستوطنات ("mustavtanát") a od něho odvozené slovo pro osadníky مستوطنين ("mustavtinín"), nebo ostřejší مستعمرات ("mustamarát"), které se dá přeložit jako "kolonie".[7]

Právní status[editovat | editovat zdroj]

Izraelská pozice[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek nejlidnatější izraelské osady Modi'in Ilit s více než 66 000 obyvateli

Oficiální izraelská pozice ohledně osad na Západním břehu Jordánu je, že tato sídla nenarušují práva zde usazených palestinských obyvatel, protože byla zřizována na státní nikoliv soukromé půdě. To ale zpochybňuje organizace Peace Now, která zveřejnila v roce 2006 studii, podle které 39 % plochy zaujímané izraelskými osadami na Západním břehu Jordánu leží na pozemcích, které původně patřily soukromým palestinským vlastníkům.[8] Osady jsou umístěny na území, které je pod vojenskou správou a není formálně součástí Izraele. Právo židů usazovat se na těchto územích bylo podle izraelské vlády zakotveno při zřizování Britského mandátu Palestina a navíc některé z těchto sídel navazují na židovské komunity, které tu existovaly před rokem 1948 (například Kfar Ecion nebo Hebron). Izrael považuje Západní břeh Jordánu za sporné nikoliv okupované území.[9] Východní Jeruzalém a Golanské výšiny jsou Izraelem považovány za integrální součást Izraele a zdejší osady se právně neliší od jakýchkoliv jiných sídel ve vlastním Izraeli.

Pozice mezinárodního společenství[editovat | editovat zdroj]

Většina mezinárodního společenství, s poukazem na mezinárodní právo a oficiální stanovisko OSN, považuje izraelské osady za ilegální. Kritici státu Izrael považují osidlovací politiku za namířenou proti Palestincům. Budováním civilních osad Izrael, v rozporu s mezinárodním právem, fakticky rozšiřuje své hranice a dochází tak k záboru a faktické anexi území, která Izraeli dle Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947 ani dle linií příměří z roku 1949 nenáleží. Evropská komise Izraeli přikázala zboží vyrobené ze židovských osad jasně označovat. Podle ní musí být zřejmé že Izrael tato území okupuje a nejde o jeho svrchované území.

Spojené státy americké za různých administrativ volily ve vztahu z izraelským osadám proměnlivý slovník. Barack Obama označoval osady „nelegitimní“, Donald Trump krátce po nástupu k moci formuloval postoj své země takto: „Třebaže se nedomníváme, že existence osad je překážkou k míru, výstavba nových osad a rozšiřování těch stávajících za jejich současné hranice nemusí být prospěšná pro dosažení tohoto cíle.“[10]

Historie izraelských osad[editovat | editovat zdroj]

První dekáda[editovat | editovat zdroj]

Vznik prvních izraelských osad se datuje krátce po šestidenní válce. Úplně první osadou byl Kfar Ecion. Dne 27. září 1967 se skupina budoucích osadníků sešla na vojenském hřbitově v Jeruzalémě. Po ceremoniálu vyrazili v konvoji na místo, kde obnovili vesnici Kfar Ecion zničenou v roce 1948 během první arabsko-izraelské války.[11] V té době však oficiální pozicí izraelské vlády po jejím zasedání 19. června 1967 bylo vrátit dobytá území (Golanské výšiny a Sinaj) výměnou za mír se sousedními arabskými státy. Egypt ovšem neměl znovu získat kontrolu nad Pásmem Gazy. V případě Západního břehu Jordánu se předpokládalo buď jeho vrácení Jordánsku, nebo vytvoření autonomního palestinského státu. Pouze v případě Jeruzalému se od počátku počítalo s jeho sjednocením pod izraelskou suverenitou. S tímto záměrem však nesouhlasila část ministrů. Ministr práce Jigal Alon prosazoval trvalou anexi části Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a zakládání izraelských osad na tomto území. Mělo jít o údolí řeky Jordán, oblast historického Guš Ecion, aglomeraci Jeruzalému, region jižního Judska (Hebronské hory) a jižní část Pásma Gazy. Přestože tento projekt – nazývaný Alonův plán – nebyl izraelskou vládou nikdy přijat jako oficiální politika, stal se v následujících letech faktickým vodítkem izraelské vlády při zakládání prvních osad.[12]

Potyčky mezi izraelskou armádou a obyvateli při vystěhovávání osady Jamit na Sinaji v roce 1982

Jako první osada v rámci Alonova plánu vznikla v roce 1968 vesnice Kalija v údolí Jordánu. V roce 1968 přišli také první izraelští osadníci do Hebronu (od roku 1972 navíc v jistém odstupu od historického města Hebron, které má výraznou arabskou populační většinu, vznikla i nová izraelská osada o velikosti menšího města Kirjat Arba). Ještě před koncem 60. let 20. století vznikly další osady v bloku Guš Ecion. Rozvíjejí se také první osady na Sinajském poloostrově, kde Moše Dajan prosazuje projekt výstavby velkého města s přístavem Jamit. V roce 1974 je založeno hnutí Guš Emunim, které požaduje jít nad rámec Alonova plánu a zahájit osidlování i ve vnitrozemí Západního břehu Jordánu. Pro tento účel zřídilo zvláštní osidlovací organizaci Amana. Aktivisté Guš Emunim se snaží o usazení v této oblasti i za cenu potyček s izraelskou armádou. Získávají podporu opoziční strany Likud a jejího předáka Menachema Begina, který slibuje, že pokud nastoupí k moci, nikdy se obsazených území nevzdá.[13]

Průlom ve výstavbě osad po roce 1977[editovat | editovat zdroj]

Když Likud vyhrál parlamentní volby roku 1977, zahajuje masivní výstavbu osad. Během roku 1977 jich vzniklo patnáct včetně první v Pásmu Gazy (Necer Chazani), kde ale byla již v roce 1970 obnovena vesnice Kfar Darom vyklizená v roce 1948. V roce 1978 ovšem vláda Menachema Begina uzavřela mírovou smlouvu s Egyptem a souhlasila s předáním Sinajského poloostrova pod egyptskou suverenitu. Roku 1982 byly proto všechny izraelské osady na Sinaji vyklizeny, i za cenu potyček s osadníky. Zároveň pokračovala výstavba osad na ostatních obsazených územích. V roce 1979 vláda zrušila omezení na nákup půdy na Západním břehu Jordánu. V roce 1981 vláda rozhodla o anexi Golanských výšin. Během roku 1981 byl překonán další rekord, když vzniklo šestnáct nových osad. Výstavba osad pokračovala po celý zbytek 80. let 20. století, a to i během První intifády.[13]

Vodítkem při geografické expanzi osad byl v tomto období takzvaný Droblesův plán z roku 1978, jenž počítal se vznikem četných shluků židovských osad, které měly fakticky rozbít územní kontinuitu palestinského osídlení na Západním břehu.[14] Svou koncepcí navazoval na myšlenku formulovanou Moše Dajanem už roku 1968 (tzv. Pět pěstí), podle které mělo být přímo v centrální části hřbetu hornatiny Judeje a Samařska zřízeno pět „pěstí“, které by vždy sestávaly ze základny izraelské armády, osady městského charakteru a okolních zemědělských osad. Těchto pět shluků mělo být situováno záměrně do blízkosti pěti zdejších největších arabských měst, tedy Dženínu, Náblusu, Ramalláhu, Betléma a Hebronu. Jejich účelem by bylo zajistit okamžitou reakci armády na případné arabské nepokoje, včetně možného přerušení dopravních vazeb mezi jednotlivými palestinskými regiony.[15] Dajanova myšlenka nebyla rozvinuta do ucelenější koncepce. Ostatně ani Droblesův plán nebyl ve své úplnosti realizován. V obecných parametrech (zakládání osad na rozsáhlých územích, hluboko ve vnitrozemí Západního břehu) ale naplněn byl. A na přelomu 80. a 90. let byla základní síť osad dotvořena.

Po celá 70. a 80. léta pokračovalo také masivní budování židovských čtvrtí ve Východním Jeruzalémě, jejichž populace v roce 1985 dosáhla 100 000 lidí. Osady na Západním břehu po nástupu Likudu k moci v roce 1977 začaly rovněž populačně silně narůstat a tento trend pokračoval i po celá 80. léta, kdy se u moci střídaly pravicové a levicové koalice. V roce 1992 i osady na Západním břehu dosáhly hranice 100 000 obyvatel.

Období mírového procesu a koncepce územního kompromisu[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 90. let 20. století začal mírový proces a části Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu přešly pod bezpečnostní a civilní kontrolu Palestinské autonomie, výstavba osad ale pokračovala. Nedocházelo již ovšem k zakládání nových osad, nýbrž stávající osady zvyšovaly počet svých obyvatel (a to i během vrcholícího jednání s Palestinskou autonomií za premiéra Jicchaka Rabina). Zároveň v blízkosti osad vznikaly satelitní čtvrti, takzvané outposty, které sice administrativně tvořily součást mateřské osady, ale ve skutečnosti se alespoň některé z nich vyvíjely v samostatné komunity, byť neuznávané izraelskou vládou.[13] V období neúspěšných mírových jednání s Palestinci v 90. letech se v izraelské společnosti etablovala idea územního kompromisu, který měl znamenat i částečné vyklizení některých osad (po vzoru osad na Sinajském poloostrově). Zároveň ale i stoupenci takového kompromisu dávali najevo, že některé regiony s hustější sítí židovských osad budou v každém případě ponechány pod izraelskou suverenitou (například Guš Ecion). Tuto pozici zastávali i nástupci Jicchaka Rabina, byť přesné vymezení oněch osad, které jsou součástí izraelského konsensu, se vždy lišilo a nebylo nikdy oficiálně a trvale definováno.[16] Shlukování izraelských osad do kompaktnějších bloků bylo na Západním břehu Jordánu od 90. let poměrně častým jevem. Bloky izraelských osad plní bezpečnostní i geopolitickou roli, tedy posilují izraelské pozice v konkrétních regionech. Kromě bloku Guš Ecion se tak postupně zformovaly i bloky Guš Adumim, Guš Talmonim nebo Guš Šilo, přičemž významnou roli při jejich zahušťování hrály výše uvedené satelitní čtvrti starších osad (tzv. outposty). Specifickým případem byl vznik lidnatých osad, obývaných ultraortodoxními Židy (Bejtar Illit a Modi'in Ilit), od 90. let 20. století, který společně se sekulárněji orientovanými městy Ari'el a Ma'ale Adumim vnesl do osadnické sídelní struktury prvky urbanismu městského (velkoměstského) typu.

Osada Neve Dekalim v Pásmu Gazy vystěhovaná v roce 2005

Během Druhé intifády docházelo na Západním břehu Jordánu k častým útokům na osadníky a populační růst některých zdejších osad se zpomalil. Nešlo ale o plošný jev, spíše o jednotlivé případy, kdy kvůli nevyhovující bezpečnostní či ekonomické situaci některé osady ztratily atraktivitu. Například obyvatelstvo města Imanuel kleslo mezi roky 2000 a 2003 ze zhruba tří tisíc na necelé dva a půl tisíce. Zároveň ovšem začala výstavba Izraelské bezpečnostní bariéry, která některé osady poblíž Zelené linie fakticky oddělila od Západního břehu a připojila je k Izraeli.[13]

V roce 2005 vláda Ariela Šarona realizovala plán jednostranného stažení, v jehož rámci byly vystěhovány všechny osady v Pásmu Gazy a také čtyři izolované a nepočetné osady v severní části Západního břehu Jordánu. Šlo o politicky přelomový krok, protože Šaron, spojený po celý svůj politický život s obhajobou izraelské osidlovací politiky, nyní provedl demontáž osad v Gaze s populací blížící se deseti tisícům osob. Kvůli této záležitosti Šaron odešel z Likudu a založil stranu Kadima, která se dočasně stala dominantní silou izraelské politiky. Prezident USA George W. Bush v reakci na Šaronovu novou centristickou strategii, jejíž součástí bylo kromě rozhodnutí o vyklizení osad v Gaze i opětovné zahájení vyjednávání s Palestinskou autonomií, zaslal Šaronovi v dubnu 2004 dopis, ve kterém formuloval americkou představu teritoriálních parametrů budoucí mírové dohody.[10] Pro izraelskou vládu v tomto dopise byla nejzásadnější věta, podle které „ve světle nové reality v terénu, včetně už existujících větších izraelských populačních center, by bylo nerealistické očekávat, že výsledkem vyjednávání o konečném statusu by měl být kompletní návrat k liniím příměří z roku 1949.“[17] Teritoriální pružnost Šaronovy vlády v otázce Gazy tak byla odměněna faktickým uznáním legitimity hlavních bloků židovských osad na Západním břehu Jordánu.[10] Ovšem vysídlení židovských obyvatel z Pásma Gazy bylo lidsky a politicky traumatizující. Mnozí bývalí osadníci z Gazy trávili následující roky v provizorních ubytovnách. Vyklizení židovských osad v Gaze navíc nepřineslo mír. V roce 2007 se moci nad Pásmem Gazy ujalo po převratu islamistické hnutí Hamás a následující dekáda byla charakterizována opakovanými raketovými útoky z Gazy na okolní izraelské vesnice a města, jakož i třemi válečnými konflikty. Podpora veřejnosti pro potenciální další vyklízení židovských osad na Západním břehu Jordánu klesla, stejně jako ochota izraelských politiků (a voličů) riskovat podobný krok. Šaronova strana Kadima, jež byla spojována s konceptem územních ústupků, získala ve volbách do Knesetu roku 2013 už jen dva mandáty.

Dominantní silou se mezitím opět stal Likud. V listopadu 2009 ohlásila izraelská vláda vedená Benjaminem Netanjahuem desetiměsíční moratorium na novou bytovou výstavbu v osadách na Západním břehu Jordánu. Gesto se netýkalo východního Jeruzaléma ani Golanských výšin. Také byla výjimečně povolena výstavba budov veřejného charakteru.[18] Téhož roku zároveň Netanjahu v projevu na Bar-Ilanově univerzitě projevil ochotu k budoucímu utvoření palestinského státu (byť s různými podmínkami), čímž na počátku úřadování americké administrativy Baracka Obamy výrazně revidoval dřívější ideologické postuláty izraelské pravice a strany Likud, která dlouho možnost palestinského státu odmítala.[19] Tato gesta však nevedla k obnovení výraznějšího pokroku ve vyjednávání, stejně jako podobná iniciativa Obamovy administrativy v letech 2013-2014. Výrazným bodem sváru mezi oběma stranami byly právě izraelské osady na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě a míra jejich případného vyklizení.[20] Ohledně otázky Golanských výšin Izrael vyjednával se Sýrií v 90. letech, zejména na přelomu let 1999 a 2000. Syrským požadavkem bylo úplné stažení Izraele a tudíž vyklizení zdejších osad. Od krachu tehdejších rozhovorů se téma teritoriálních ústupků na Golanech již v Izraeli výrazněji neobjevilo.[21]

Další posilování osad[editovat | editovat zdroj]

Průmyslová zóna Mišor Adumim východně od Jeruzaléma. Funguje v ní okolo dvou stovek firem.

V první a zejména v druhé dekádě 21. století mezitím pokračovaly židovské osady v rozmachu. Rozšiřuje se jejich ekonomická základna. Existuje zde několik velkých průmyslových zón (například Mišor Adumim, východně od Jeruzaléma v Judské poušti, nebo průmyslová zóna Barkan či průmyslová zóna Ariel v západním Samařsku), které zaměstnávají izraelské i palestinské pracovní síly. V samotných osadách se rozvíjí turistický ruch (například v Judské poušti, podél údolí Jordánu, u Mrtvého moře a na Golanech). Kontroverzi vyvolalo například zařazení zdejších ubytovacích kapacit do nabídky globálních služeb jako je Airbnb.[22] Rozmach prodělala agroturistika, zejména vinařské podniky (na Západním břehu i na Golanských výšinách), které zaznamenaly i mezinárodní úspěchy na vinařských soutěžích.[23] Osady se v této dekádě těšily zlepšené bezpečnostní situaci, kterou usnadňovala i pokračující výstavba dopravní infrastruktury, zejména silničních obchvatů, které minimalizují průjezd intravilány palestinských sídel. Například tzv. Liebermanova silnice (silnice číslo 398 a 356), vedoucí z jeruzalémského předměstí Har Choma jižním směrem, k izraelským osadám na okraji Judské pouště (jako Tekoa a Nokdim), dokončená roku 2008, která se vyhýbá shlukům palestinského osídlení, měla v následujících letech přímý efekt na zrychlený populační růst těchto židovských osad.[24] Roku 2018 zároveň izraelský ministr dopravy Jisra'el Kac rozhodl o zahájení plánování výstavby tramvajové rychlodráhy, spojující aglomeraci Tel Avivu s osadou Ariel.[25] Již předtím, v roce 2012, byla dosavadní vyšší škola v Arielu povýšena na univerzitu, čímž se Arielská univerzita stala první vzdělávací institucí tohoto typu v izraelských osadách na Západním břehu.

Komplex vinařství v Alon Švut v oblasti Guš Ecion.
Inženýrsky náročné dopravní stavby umožňují plynulý provoz mezi osadami, přičemž se vyhýbají palestinským městům. Na snímku soustava tunelů a estakád mezi čtvrtí Gilo a regionem Guš Ecion.

Tento vývoj, tedy posilování osad a jejich postupující normalizace, tedy začleňování do hlavního proudu izraelského veřejného, ekonomického a politického života, vedl některé izraelské i zahraniční představitele ke konstatování, že osadnická politika de facto zvítězila a stala se nezvratnou skutečností. Takto se například roku 2012 vyjádřil v komentáři pro list The New York Times předseda Rady Ješa Dani Dajan.[26] Tuto novou realitu přiznávali i mnozí pozorovatelé kritičtí k osadnické politice.[27] Končící americký ministr zahraničních věcí John Kerry pak v závěru roku 2016 varoval, že po čtvrt století prosazovaný model dvoustátního řešení (tedy ustavení židovského a palestinského státu) je trvajícím rozmachem osad ohrožen, protože už nebude politicky a geograficky možné obě populace na Západním břehu Jordánu oddělit.[28] Pokračující výstavba osad a absence mírové dohody mezi Izraelem a Palestinci měla i některé mezinárodněpolitické dopady. Evropská unie v roce 2016 zopakovala, že Západní břeh Jordánu, včetně Východního Jeruzaléma, ani Golanské výšiny neuznává za součást Izraele a na zboží z těchto regionů se proto nevztahují obchodní dohody mezi Izraelem a Unií. EU podpořila specifické označování produktů z izraelských osad, umisťovaných na unijní trh tak, aby nemohly být prodávány coby Made in Israel.[29] Radikálnější formu ekonomického tlaku na židovský stát prosazuje od roku 2005 hnutí BDS, které chce zavést vůči Izraeli kvůli jeho osadnické politice sankce. Stoupenci kampaně BDS také vyzývají k bojkotu firem, jež podnikají na okupovaných územích. Takto například po tlaku aktivistů BDS odstěhovala firma SodaStream svou výrobní továrnu z Mišor Adumim na Západním břehu Jordánu. Kvůli tomu ovšem o práci přišly stovky Palestinců, kteří tu pracovali.[30]

Izraelská levice a část centristických politických sil upozorňují, že pokud růst osad překoná kritickou mez, za kterou už nebude možné sporné území uspokojivě rozdělit, vytvoří se postupně faktické jednostátní řešení, v němž židovský stát ztratí svou židovskou demografickou většinu.[31] Jiní analytici ale konstatovali, že všechny vlády Benjamina Netanjahua se navzdory vnějškově projevované podpoře osadnické politice chovaly opatrně a nedovolovaly masivní výstavbu v izolovaných osadách.[32] To bylo patrné například na slabším stavebním ruchu v odlehlejších osadách jako Bejt El ale i ve městě Ariel nebo Efrat. Představitelé osadnických organizací tuto vládní zdrženlivost občas kritizovali coby faktické, byť nepřiznané zmražení výstavby osad.[33] Vzhledem k tomu, že osady na Západním břehu jsou formálně pod vojenskou správou, podléhá schvalování zdejší výstavby v několika fázích, od územní přípravy po samotné vypisování zakázek na výstavbu, souhlasu vlády (a ministra obrany). Tato vládní opatrnost ohledně povolování nové výstavby byla částečně uvolněna roku 2014, kdy izraelská vláda posunula povolovací proces u většího počtu bytových jednotek na Západním břehu Jordánu, čímž chtěla vyvážit u voličů dopad ústupků, se kterými souhlasila v jiných aspektech vyjednávání s Palestinci.[34] Úvahy o zrychlení budování osad pak vládní politici rozvíjeli od konce roku 2016, poté co prezidentské volby v USA vyhrál Donald Trump,[35] jenž byl vstřícnější vůči izraelské osadnické politice než jeho předchůdce Obama (na Trumpovu inauguraci byli mimochodem oficiálně pozváni i zástupci židovských osadníků).[36] Přesto ani v těchto letech nevykazoval populační růst židovských osad na Západním břehu výraznější zrychlení. Naopak, meziroční růst činil roku 2015 4,0 %, roku 2016 3,9 % a roku 2017 jen 3,4 %.[37][38] Pravicové kabinety ani v prvních dvou dekádách 21. století nepřikročily k realizaci plánu masivní výstavby v kontroverzní lokalitě, pracovně nazývané E1 (též Mevaseret Adumim), na severním okraji města Ma'ale Adumim. Její stavební využití by přineslo nárůst izraelské populace o desítky tisíc obyvatel, ale zároveň by dovršilo židovské sídelní kontinuum od Jeruzaléma až po okraj Mrtvého moře a tedy přeťalo souvislé spojení mezi arabskými čtvrtěmi Jeruzaléma. Výstavba v E1 proto naráží na nesouhlas Palestinské autonomie i většiny velmocí.[39][40] Izraelská vláda také roku 2017 naplnila rozhodnutí soudu o zrušení osady Amona, která zčásti ležela na soukromých pozemcích palestinských vlastníků.[41] Pro vystěhované osadníky ovšem kabinet schválil výstavbu nové osady Amichaj, jež se stala první oficiálně založenou novou osadou za poslední čtvrtstoletí. První rodiny se do ní nastěhovaly roku 2018.[42] Nová osada se přitom nachází v oblasti Guš Šilo, která není většinou řazena mezi bloky osad, které by měly v každém případě zůstat trvale pod izraelskou suverenitou, a která leží v geopoliticky citlivé oblasti s hustým palestinským osídlením.

S rostoucí sebedůvěrou osadníků a jejich posouváním do mainstreamu izraelské společnosti se po roce 2016 začaly na parlamentní i vládní úrovni vážně řešit návrhy na částečnou nebo úplnou anexi Západního břehu Jordánu do státu Izrael (tedy zrušení dosavadní vojenské správy), přičemž se objevovala různá variantní řešení geografického rozsahu izraelské anexe i právního statusu, který by v takovém případě získala palestinská populace žijící v anektovaných regionech. Vlivnou se v tomto ohledu stala kniha pravicové publicistky Caroline Glickové z roku 2014, nazvaná The Israeli Solution: A One State Plan for Peace in the Middle East.[43] Stoupenci anexí často odmítají demografický pesimismus a naopak poukazují na dramatickou změnu v populačních trendech, kdy židovská porodnost od počátku 21. století výrazně narůstá, zatímco arabská klesá.[44] Některé legislativní návrhy na různě odstupňovanou anexi osad na Západním břehu Jordánu se od roku 2017 objevily přímo v Knesetu (byť dle stavu k polovině roku 2018 žádný z nich nebyl zatím schválen). Největší verbální podpoře politiků, včetně významných představitelů vládního Likudu, se těšila anexe města Ma'ale Adumim, na východním okraji Jeruzaléma.[45] Anexe lidnatých židovských osad okolo Jeruzaléma měla zároveň vylepšit židovské demografické pozice v Jeruzalémě, kde navzdory půlstoletí budování židovských čtvrtí, vystoupal podíl arabské populace na 37 %.[46] Právě ve Východním Jeruzalémě nebyly první dvě dekády 21. století pro osadnickou politiku tak jednoznačně úspěšné. Posledním větším obytným souborem byla Har Choma, budovaná od počátku 21. století, ale celkově se růst zdejších židovských čtvrtí výrazně zpomalil, naopak živelnou populační i stavební expanzi zaznamenaly arabské čtvrti, v případě těch umístěných za bezpečnostní bariérou (jako Kafr Akab) se navíc výrazně rozvolnila jejich faktická kontrola Izraelem (chybějící vymahatelnost práva a udržování veřejného pořádku).[47] Výrazné kontroverze budilo budování menších židovských obytných souborů přímo v hustě osídlených arabských čtvrtích Jeruzaléma (zejména ve čtvrti Silvan nebo Šejch Džarach).[48] Tyto židovské enklávy obklopené početnou palestinskou populací se svou komplikovanou urbanistickou, demografickou a bezpečnostní charakteristikou podobají židovskému osídlení v historickém jádru Hebronu. Symbolickým úspěchem pro izraelské pozice v Jeruzalémě bylo přenesení amerického velvyslanectví v Izraeli do tohoto města roku 2018, ačkoliv americká vláda tímto krokem explicitně nepředjímala hranice, ve kterých uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele.

Ekonomický a demografický vývoj izraelských osad na Golanských výšinách naopak zůstává pozitivní. Ani občanská válka v Sýrii a občasné ozbrojené střety v příhraničním pásu Golan nevedly k trvalejšímu zhoršení bezpečnostní situace v tamních osadách. Chaotický syrský konflikt naopak vedl k posílení izraelského geopolitického zájmu na udržení Golan. V roce 2018 zazněly z izraelských vládních míst úvahy o tom, že židovský stát bude usilovat o mezinárodní uznání své dřívější anexe tohoto regionu, zejména o uznání této anexe Spojenými státy americkými.[49]

Geografické rozdělení izraelských osad[editovat | editovat zdroj]

Izraelské osady se rozkládají nebo rozkládaly na všech územích, která Izrael obsadil v roce 1967:

  • Západní břeh Jordánu: osady zde byly zakládány hned od roku 1967 a existují do současnosti. S 400 000 osadníky (k roku 2016) jde o nejpočetnější a nejlidnatější skupinu izraelských osad. Do roku 1967 šlo o součást Jordánska.
Související informace naleznete také v článku Judea a Samaří.
Související informace naleznete také v článku Oblastní rada Chof Aza.
Zemědělsky využívaná krajina na Golanských výšinách
  • Východní Jeruzalém: osady (respektive městské čtvrti) zde byly zakládány po roce 1967 a existují dodnes. S více než 200 000 obyvateli (k roku 2015) jde o druhé demograficky nejvýznamnější izraelské osídlení za Zelenou linií, které je Izraelem navíc přímo anektováno. Do roku 1967 šlo o součást Jordánska.
Související informace naleznete také v článku Východní Jeruzalém.
  • Golanské výšiny: osady zde byly zakládány hned od roku 1967 a existují zde dodnes. Území je přímo anektováno Izraelem. Do roku 1967 šlo o součást Sýrie.
Související informace naleznete také v článku Izraelské osady na Golanských výšinách.
Související informace naleznete také v článku Izraelské osady na Sinaji.

Rozdělení izraelských osad podle velikosti a administrativního statusu[editovat | editovat zdroj]

Izraelské osady na Západním břehu Jordánu a na Golanských výšinách zahrnují menší sídla vesnického typu, která se sdružují do Oblastních rad, středně velkých osad charakteru menších měst, která mají statut místních rad a z největších sídel městského typu se statutem města. Největším městem mezi izraelskými osadami je Modi'in Illit, kde k 31. prosinci 2016 žilo 66 800 obyvatel.[50]

Administrativní dělení ale vždy nekopíruje lidnatost osady. Například osada Ma'ale Efrajim s cca 1400 obyvateli má statut místní rady, zatímco Kochav Ja'akov s více než 7000 obyvateli tento status nemá. Osady ve Východním Jeruzalému mají status městských čtvrtí Jeruzalému. Některé z nich mají okolo 40 000 obyvatel (Pisgat Ze'ev nebo Ramot).

Menší osady se také dělí podle ekonomického charakteru, a to na kibucy (vysoká míra kolektivní spolupráce), mošavy (nižší míra kolektivní spolupráce) a společné osady (bez hospodářské spolupráce mezi jednotlivými obyvateli).

Kromě oficiálních osad existují na Západním břehu Jordánu i neoficiální osady (tzv. outposty), které izraelská vláda neuznává za samostatné obce a považuje je buď za pouhé čtvrti existujících "mateřských" osad (například osada Nofej Prat je považována za součást Kfar Adumim), nebo za nelegální osídlení vzniklé bez povolení (například Amona, která byla proto roku 2017 izraelskými bezpečnostními složkami vystěhována).

Střechovou organizací osadníků na Západním břehu Jordánu je Rada Ješa' (která v minulosti zastupovala i obyvatele osad z Pásma Gazy).

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Izraelská čtvrť Har Choma ve Východním Jeruzalému

Izraelské osady, zejména na Západním břehu Jordánu, vykazují setrvalý populační nárůst, který je mnohem rychlejší než přírůstek obyvatelstva v celostátním měřítku. Tento rozdíl se ale postupně snižuje: v roce 2008 byl přírůstek obyvatelstva v osadách na Západním břehu 5,1 % a celostátní růst 1,8 %,[51] pro rok 2016 jsou analogická data 3,5 % versus 2,0 %.[52] V druhé dekádě 21. století se procentuální přírůstek postupně snižuje od 5 % k hranici 3 %. V absolutních číslech činí roční přírůstky populace stabilně cca 15 000 osob.

Roční procentuální přírůstek obyvatel osad na Západním břehu:[53][pozn 1]
Rok 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
Růst (%) 5,1 5,6 5,1 5,0 4,5 4,7 4,3 4,2 4,0 3,9 3,4

I přes mírné zpomalení růstu demografická váha této skupiny populace stále roste a v 2. dekádě 21. století se přibližuje 5 procentům celkového obyvatelstva Izraele. Osady na Západním břehu také vykazují mimořádně nízký věkový průměr, který v roce 2016 činil 19,1 let, zatímco celostátní průměr činil 29,8.[54] To je přitom pouze průměr. V některých osadách je věkový medián ještě nižší. Například ve městě Bejtar Ilit tvořili roku 2013 nezletilí (do 17 let) plných 63,8 % z celkové populace, čímž šlo o největší podíl ze všech sídel městského charakteru v Izraeli.[55]

Podíl osadníků na Západním břehu na celkové populaci Izraele:[56]
Rok 1972 1983 1995 2008 2011 2012 2013 2014 2015 2016
Podíl (%) 0,0 0,6 2,4 3,8 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,6

Zatímco izraelské osady na Sinajském poloostrově se v krátkém časovém úseku své existence nemohly výrazněji demograficky rozvinout a osady v pásmu Gazy zůstávaly po celou dobu svého rozvoje (do jejich zrušení roku 2005) jen nepočetnými enklávami, osady na Západním břehu nebo židovské čtvrti ve východním Jeruzalému jsou domovem desetitisíců lidí. Kombinovaná populace všech izraelských osad (Západní břeh Jordánu, Východní Jeruzalém i Golanské výšiny) přesáhla okolo roku 2009 hranici 500 000 obyvatel a roku 2015 i úroveň 600 000 obyvatel (při zachování stávajících trendů se dá pro rok 2017 očekávat překonání hranice 650 000 obyvatel). V roce 2009 zároveň počet osadníků na Západním břehu Jordánu dosáhl 300 000[57] (v roce 2013 už 350 000 a roku 2016 400 000). V některých územně kompaktních blocích (Guš Ecion, západní okraje Samařska, části aglomerace Jeruzaléma nebo rozsáhlé oblasti Jordánského údolí) tak tvoří Izraelci na Západním břehu etnickou většinu. Populace osad na Golanských výšinách sice zaznamenává nižší roční nárůsty, ale vzhledem k absenci arabského osídlení na většině plochy Golan má tamní osadnická populace etnickou převahu na celém území výšin (kromě druzských měst na severu).

Počet dokončených bytových jednotek v osadách na Západním břehu (do r. 2005 včetně osad v Pásmu Gazy):[58][59][60][61][62][63][64][65]
Rok 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
Počet bytů 2110 1950 1780 2110 1950 1780 3954 3471 3101 2176 2351 1673 1746 2179 1535 1601 2063 1666 1682 1271 1424 1610 2126 1826 1759

Demografický vývoj židovských čtvrtí ve Východním Jeruzalémě je složitější. Zdejší populační přírůstky jsou nižší a v kombinaci s nízkým růstem obyvatelstva v západní (převážně židovské) části Jeruzaléma podíl židovské populace v tomto městě jako celku setrvale klesá a úměrně tomu stoupá podíl arabské populace, soustředěné téměř výlučně do arabských čtvrtí Východního Jeruzaléma. V roce 1967 po anexi Východního Jeruzaléma činil podíl statistické kategorie „Židé a ostatní“ na celkové populaci sjednoceného města 74,2 %, k roku 2016 klesl na 62,3 %. Arabské obyvatelstvo mezitím zvýšilo svůj podíl z 25,8 % na 37,7 %.[66] V samotném Východním Jeruzalémě se k roku 2016 uvádí celková populace 542 410, z čehož Židé tvoří 207 640 osob (38,28 %), při zahrnutí nepočetných kategorií „nearabští křesťané“ a „neklasifikovaní podle náboženství“ jde o 214 590 lidí (39,56 %).[67] Židovská populace Východního Jeruzaléma tak je významná, ale geograficky omezená a navíc zaostávající za populačním růstem arabských čtvrtí.

Obyvatelstvo osad se liší ve své náboženské orientaci. Existují osady sekulárních obyvatel (například Ariel[68]), osady obyvatel nábožensky zaměřených (například Efrat[69]) a nebo ultraortodoxních (charedim - například Bejtar Illit). Existují i smíšené osady, ve kterých vedle sebe žijí skupiny s různou mírou náboženského zaměření. Podle dat, která publikoval roku 2016 politik Ja'akov Kac a která vycházejí z neoficiálních populačních statistik, tvořili ultraortodoxní Židé cca 30 % obyvatelstva osad na Západním břehu, stoupenci náboženského sionismu cca 47 % a 20 % obyvatelstva zdejších osad bylo sekulární.[70]

Vývoj počtu obyvatel izraelských osad:[71][pozn 2]
rok Západní břeh Jordánu Pásmo Gazy Východní Jeruzalém Golanské výšiny celkem
1972 1 182 700 8 649 77 10 608
1983 22 800 900 76 095 6800 106 595
1985 44 100 1 900 103 900 8 700 158 700
1989 69 800 3 000 117 100 10 000 199 900
1990 78 600 3 300 135 000 10 600 227 500
1991 90 300 3 800 137 300 11 600 243 000
1992 101 100 4 300 141 000 12 000 258 400
1993 111 600 4 800 152 800 12 600 281 800
1995 133 200 5 300 157 300 13 400 309 200
1996 142 700 5 600 160 400 13 800 322 500
1997 154 400 5 700 161 416 14 300 335 816
1998 163 300 6 100 165 967 14 900 350 267
1999 177 411 6 337 170 123 15 313 369 184
2000 192 976 6 678 172 250 15 955 387 859
2002 214 722 7 277 175 617 16 503 414 119
2003 224 669 7 556 178 601 16 791 427 617
2004 234 487 7 826 181 587 17 265 441 828
2005 258 988 0 184 057 17 794 460 838
2006 268 400 0 186 857 18 105 473 362
2007 276 462 0 189 708 18 692 484 862
2008 295 380 0 193 091 19 083 507 554
2009 299 440 0 191 960 19 248 510 648
2010 314 132[72] 0 198 629[73] 19 797 534 224
2011 325 500[74] 0 196 400[75] 19 500[76] 541 400
2012 341 400[77] 0 199 650[78] 20 000[79] 561 050
2013 356 500[80] 0 203 910[81] 20 500[82] 580 910[pozn 3]
2014 370 700[83] 0 208 410[84] 21 300[85] 600 410[pozn 4]
2015 385 900[86] 0 211 560[87] 21 000[88] 618 460[pozn 5]
2016 399 300[89] 0 214 590[90] 22 900[91] 636 790[pozn 6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jde o údaje izraelského ministerstva vnitra, respektive jemu podřízeného „Population Immigration and Border Authority“. Tyto údaje se mírně odlišují od převážně uváděných dat Izraelského statistického úřadu.
  2. Údaje od roku 1972 do roku 2010 jsou založeny na databázi nadace Foundation for Middle East Peace (FMEP). Údaje publikované FMEP se mírně odlišují v metodologii od dat z doby po roce 2010 (FMEP například řadí obyvatele vesnice Snir mezi osadníky na Golanských výšinách). Data od roku 2010 jsou počítána podle samostatných paralelních statistických řad. V případě údajů o počtu osadníků na Západním břehu Jordánu a na Golanských výšinách jde o ročenky Izraelského statistického úřadu (populace v izraelských lokalitách v distriktu Judea a Samaří a populace náležející do skupiny „Židé a ostatní“ v statistickém subdistriktu Golan). Data o osadnické populaci ve Východním Jeruzalému Izraelský statistický úřad nezjišťuje, vycházejí proto z ročenky organizace Jerusalem Institute for Israel studies. Výsledné souhrnné počty všech izraelských osadníků tak nejsou založeny na jednom statistickém šetření a součet je tak pouze orientační.
  3. Při použití užší definice židovské populace ve Východním Jeruzalému, tedy s vyloučením osob s neuvedeným náboženstvím a nearabských křesťanů (kteří ovšem v izraelských statistikách bývají běžně řazeni do kategorie „Židé a ostatní“) by celková populace židovských osad činila 574 250 osob.
  4. Při použití užší definice židovské populace ve Východním Jeruzalému, tedy s vyloučením osob s neuvedeným náboženstvím a nearabských křesťanů (kteří ovšem v izraelských statistikách bývají běžně řazeni do kategorie „Židé a ostatní“) by celková populace židovských osad činila 593 170 osob.
  5. Při použití užší definice židovské populace ve Východním Jeruzalému, tedy s vyloučením osob s neuvedeným náboženstvím a nearabských křesťanů (kteří ovšem v izraelských statistikách bývají běžně řazeni do kategorie „Židé a ostatní“) by celková populace židovských osad činila 611 580 osob.
  6. Při použití užší definice židovské populace ve Východním Jeruzalému, tedy s vyloučením osob s neuvedeným náboženstvím a nearabských křesťanů (kteří ovšem v izraelských statistikách bývají běžně řazeni do kategorie „Židé a ostatní“) by celková populace židovských osad činila 629 840 osob.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nu 33, 54 (Kral, ČEP)
  2. Summing up: hityashvut as a symbol, hityashvut as a word [online]. [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Statement by the Press Secretary on Israeli Settlements [online]. The White House [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. What is Christian Friends of Israeli Communities? [online]. Christian Friends of Israeli Communities [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. UAE rejects Israeli colonies in Palestinian territories [online]. Gulf News [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Welcome To Kafr Saba District of Tulkarm [online]. Palestine Remembered [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. S.Poole, Unspeak: how words become weapons, how weapons become a message, and how... [online]. Google Books [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Israeli Map Says West Bank Posts Sit on Arab Land [online]. New York Times [cit. 2009-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Israeli Settlements and International Law [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2009-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c What You Need to Know About Trump’s Statement on Israeli Settlements [online]. The New York Times [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. History of the Etzion Bloc [online]. kfar-etzion.co.il [cit. 2009-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. OREN, Michael. Six Days of War. New York: Ballantine Books, 2003. ISBN 0-345-46192-4. Kapitola Aftershocks, s. 312-323. (anglicky) 
  13. a b c d 36 years, and still counting [online]. Haaretz [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Colonizing Palestine: Urban and landscape changes since Ottoman Empire, Figure(29): Drobles Plan -1978. [online]. researchgate.net [cit. 2018-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Shaul Arieli: Birth of the blocs [online]. shaularieli.com [cit. 2018-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Fact Sheets: The “Consensus” Settlements [online]. Jewish virtual library [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Letter From President Bush to Prime Minister Sharon [online]. georgewbush-whitehouse.archives.gov [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Israel begins crackdown on settlement construction [online]. Haaretz [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Address by PM Netanyahu at Bar-Ilan University [online]. http://mfa.gov.il [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. How the Israel-Palestine Peace Process Collapsed [online]. theatlantic.com [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Timeline: Israel, Syria and the Golan Heights [online]. The Guardian [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Airbnb lists properties in illegal Israeli settlements [online]. The Guardian [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Settlement winery touts vino with a biblical vintage [online]. The Times of Israel [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. 'Lieberman Road' Turns Settlements Into Suburbs [online]. defensenews.com [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ISRAEL TO BUILD ITS FIRST LIGHT RAIL CONNECTION TO WEST BANK SETTLEMENTS [online]. The Jerusalem Post [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Israel’s Settlers Are Here to Stay [online]. The New York Times [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. How The Settlers Won [online]. Newsweek [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Secretary of State John Kerry: Two-state solution in 'serious jeopardy' [online]. CNN [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. EU defends labeling goods made in Israeli settlements [online]. Reuters [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. SodaStream lays off last Palestinian workers after leaving West Bank [online]. The Guardian [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Livni: Two-state Solution Only Way to Keep Israel Jewish and Democratic [online]. Ha'arec [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Everything You Know About Israeli Settlements Is Wrong [online]. Foreign Policy [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. Danon: Government has frozen settlement expansion plans [online]. The Times of Israel [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Arc of a Failed Deal: How Nine Months of Mideast Talks Ended in Disarray [online]. The New York Times [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Israel plans West Bank settlement expansion amid policy shifts in Washington [online]. The Washington Post [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Settler leaders invited to attend Trump inauguration [online]. The Times of Israel [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Report: Yehudah and Shomron Population Growth Double That of Israel [online]. Ha-Modia [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Settler leader says settlement population grew rapidly in 2017 [online]. The Times of Israel [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. poica.org [online]. poica.org [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. news.bbc.co.uk [online]. news.bbc.co.uk [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ISRAELI EVACUATION OF AMONA OUTPOST DUE TO LAST INTO THE NIGHT [online]. The Jerusalem Post [cit. 2017-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. Amona evacuees to move into first new West Bank settlement in 25 years [online]. The Times of Israel [cit. 2018-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. About Caroline B. Glick [online]. carolineglick.com [cit. 2015-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. The Jewish-Arab demographic about-face [online]. theettingerreport.com [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. Netanyahu’s West Bank Annexation Talk Was No Gaffe [online]. theamericanconservative.com [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Israel's Greater Jerusalem Bill [online]. jurist.org [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. Three East J'lem neighborhoods petition against separation fence [online]. Haaretz [cit. 2011-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Israeli settler leader: In 10 years, up to 500 Jewish families will reside in Sheikh Jarrah [online]. Ma'an News Agency [cit. 2011-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. Israel to push for US recognition of occupied Golan Heights [online]. Al-Džazíra [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. POPULATION AND DENSITY PER SQ. KM. IN LOCALITIES NUMBERING 5,000 RESIDENTS AND MORE ON 31.12.2016 [online]. Ročenka Centrálního statistického úřadu 2017 [cit. 2017-09-23]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  51. Population of Localities with over 2,000 residents and by other geographical divisions-June 2009 [online]. Central Bureau of Statistics Israel [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2017, 2.13 Sources of Population Growth, by District, Population Group and Religion [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Settler growth rate declines for sixth straight year [online]. The Times of Israel [cit. 2018-06-14]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  54. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2017, 2.19 Population, by Population Group, Religion, Age and Sex, District and Sub-District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Selected Data for Universal Children's Day, 2014 [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2015-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. 2.15 Population, by District, Sub-District and Religion [online]. Ročenka Centrálního statistického úřadu 2017 [cit. 2017-09-23]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  57. IDF: More than 300,000 settlers live in West Bank [online]. Haaretz [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Ročenka Izraelského statistického úřadu 1996, 16.5 Dwelling, by Initiating Sector, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. Ročenka Izraelského statistického úřadu 1999, 16.5 Dwelling, by Initiating Sector, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2002, 22.5 Dwellings, by Initiator, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2005, 22.5 Dwellings, by Construction Initiator, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2008, 22.9 Dwellings, by Construction Initiator, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2011, 22.11 Dwellings, by Construction Initiator, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. Ročenka Izraelského statistického úřadu 2014, 22.11 Dwellings, by Construction Initiator, Type of Locality and District [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. DWELLINGS, BY SELECTED CHARACTERISTICS, DISTRICT AND CONSTRUCTION STAGE [online]. cbs.gov.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. The Jerusalem Institute for Israel Studies, ročenka 2018, Table III/1 - Population of Israel and Jerusalem, by Population Group, 1922-2016 [online]. jerusaleminstitute.org.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. The Jerusalem Institute for Israel Studies, ročenka 2018, Table III/10 - Population of Jerusalem, by Age, Religion and Geographical Spreading, 2016 [online]. jerusaleminstitute.org.il [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Ariel and Ariel Bloc - May 2005 [online]. Peace Now [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Communities in Gush Etzion [online]. Yesha [cit. 2009-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. 30 percent of Judea-Samaria population is haredi [online]. Aruc ševa [cit. 2018-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Comprehensive Settlement Population 1972-2008 [online]. Foundation for Middle East Peace [cit. 2009-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. V ročence Centrálního statistického úřadu uvedena k 31. 12. 2010 populace distriktu Judea a Samařsko 311 100 obyvatel (http://www1.cbs.gov.il/shnaton62/shnaton62_all_e.pdf)
  73. V publikaci Maya Choshen, Michal Korach: JERUSALEM: FACTS AND TRENDS 2012, JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES uvedena k 31. 12. 2010 populace 192 900, http://www.jiis.org/.upload/facts-2012-eng.pdf
  74. http://www.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_06x&CYear=2012, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2012, data k 31. 12. 2011
  75. http://www.jiis.org/.upload/facts-2013-eng%20(1).pdf, Maya Choshen, Michal Korach: JERUSALEM: FACTS AND TRENDS 2013, JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES, data k 31. 12. 2011.
  76. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_10x&CYear=2012, POPULATION, BY POPULATION GROUP, RELIGION, AGE AND SEX, DISTRICT AND SUB-DISTRICT, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2012, data k 31. 12. 2011
  77. http://www.cbs.gov.il/shnaton65/download/st02_15x.xls, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2014, data k 31. 12. 2012.
  78. http://jiis.org/.upload/jerusalem/facts2014eng.pdf, Maya Choshen, Michal Korach: JERUSALEM: FACTS AND TRENDS 2014, JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES, data k 31. 12. 2012.
  79. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_19x&CYear=2013, POPULATION, BY POPULATION GROUP, RELIGION, AGE AND SEX, DISTRICT AND SUB-DISTRICT, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2013, data k 31. 12. 2012
  80. http://www.cbs.gov.il/shnaton65/download/st02_15x.xls, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2014, data k 31. 12. 2013.
  81. http://www.jiis.org.il/.upload/yearbook/2015/shnaton_C0915.pdf, Table III/9 - Population of Jerusalem, by Age, Religion and Geographical Spreading, 2013, data k 31. 12. 2013 (Z toho 197 250 židů, 1530 nearabských křesťanů a 5130 osob neklasifikovaných podle náboženství. Tyto skupiny byly v předchozích letech v ročenkách JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES řazeny do množiny Židů).
  82. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_19x&CYear=2014, POPULATION, BY POPULATION GROUP, RELIGION, AGE AND SEX, DISTRICT AND SUB-DISTRICT, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2014, data k 31. 12. 2013
  83. http://www.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_16x&CYear=2015, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2015, data k 31. 12. 2014.
  84. http://www.jiis.org.il/.upload/yearbook/2016/shnaton_C0916.pdf, Table III/9 - Population of Jerusalem, by Age, Religion and Geographical Spreading, 2014, data k 31. 12. 2014 (Z toho 201 170 židů, 2070 nearabských křesťanů a 5170 osob neklasifikovaných podle náboženství. Tyto skupiny byly v předchozích letech v ročenkách JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES řazeny do množiny Židů).
  85. http://www.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_19x&CYear=2015, POPULATION, BY POPULATION GROUP, RELIGION, AGE AND SEX, DISTRICT AND SUB-DISTRICT, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2015, data k 31. 12. 2014
  86. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_15x&CYear=2016, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2016, data k 31. 12. 2015.
  87. http://www.jerusaleminstitute.org.il/.upload/yearbook/2017/shnaton_C1017.pdf, Table III/10 - Population of Jerusalem, by Age, Religion and Geographical Spreading, 2015, data k 31. 12. 2015 (Z toho 204 680 židů, 1600 nearabských křesťanů a 5280 osob neklasifikovaných podle náboženství. Tyto skupiny byly v předchozích letech v ročenkách JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES řazeny do množiny Židů).
  88. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_17&CYear=2016, LOCALITIES AND POPULATION, BY POPULATION GROUP, DISTRICT, SUB-DISTRICT AND NATURAL REGION, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2016, data k 31. 12. 2015
  89. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_15x&CYear=2017, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2017, data k 31. 12. 2017.
  90. http://www.jerusaleminstitute.org.il/.upload/yearbook/2018/shnaton_C1018.pdf, Table III/10 - Population of Jerusalem, by Age, Religion and Geographical Spreading, 2016, data k 31. 12. 2016 (Z toho 207 640 židů, 1580 nearabských křesťanů a 5370 osob neklasifikovaných podle náboženství. Tyto skupiny byly v předchozích letech v ročenkách JERUSALEM INSTITUTE FOR ISRAEL STUDIES řazeny do množiny Židů).
  91. http://cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_19x&CYear=2017, Population, by Population Group, Religion, Age and Sex, District and Sub-District, Ročenka Centrálního statistického úřadu 2017, data k 31. 12. 2016

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2009. 278 s. ISBN 978-80-87029-39-8. 
  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9. 
  • OREN, Michael. Six Days of War. New York: Ballantine Books, 2003. 460 s. ISBN 0-345-46192-4. (anglicky)