Alonův plán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alonův plán pro oblast Západního břehu a Pásma Gazy (Izrael měl anektovat světle modře vybarvené oblasti)

Alonův plán (hebrejsky: תוכנית אלון‎‎; Tochnit Alon) byl návrh vzniklý měsíc po šestidenní válce v roce 1967, představující způsob řešení problému izraelské okupace Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova. Dle návrhu měla být tato okupace ukončena, dobyté území z větší části vráceno a stanoven tak základ pro uzavření míru mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Část Západního břehu Jordánu měla být vrácena k Jordánsku (tato oblast měla být s Jordánskem propojena širokým koridorem v okolí Jericha), a měl tak vzniknout jordánsko-palestinský stát, jehož součástí mělo být i Pásmo Gazy, které by bylo se Západním břehem Jordánu propojeno dálnicí (podle původní verze plánů mělo Pásmo Gazy zůstat součástí Izraele, ve finální verzi se s ním však již počítalo jako se součástí jordánsko-palestinského státu).[1][2] Většina Sinajského poloostrova pak měla být navrácena Egyptu[3]Plán byl pojmenován po svém duchovním otci Jigalu Alonovi, izraelském generálovi a tehdejším vicepremiérovi a ministrovi absorpce imigrantů.[2]

Alonův plán obsahoval podmínky, které arabské státy nebyly ochotny akceptovat.[3] Mezi ně patřila například izraelská kontrola údolí Jordánu (včetně celého západního pobřeží Mrtvého moře) a prvního horského hřebenu ležícího západně od Jordánu, dále pak kontrola nad celým Jeruzalémem (tj. včetně obsazeného Starého města i s Chrámovou horou), také jedním předměstím Hebronu (Kirjat Arba) a oblastí Guš Ecion.[3] Na Sinajském poloostrově si měl Izrael zachovat kontrolu nad vybranými strategicky důležitými místy (rafské předmostí, pobřeží Rudého moře od Ejlatu po Šarm aš-Šajch a dvě vojenská letiště u bývalé egyptsko-izraelské hranice).[2] Izraeli rovněž měly zůstat Golanské výšiny, dobyté na Sýrii.[2] Plán rovněž počítal s demilitarizací všech arabských území na západ od řeky Jordán.[2]

Plán byl důsledkem názoru, že Izrael nemůže vládnout více než milionu palestinských Arabů.[3] Přestože nebyl nikdy oficiálně přijat izraelskou vládou, směřovala veškerá osidlovací aktivita levicových vlád od šestidenní války do roku 1977 do oblastí, které si měl Izrael podle tohoto plánu ponechat.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KIMMERLING, Baruch. The Palestinian People: A History. Cambridge : Harvard University Press, 2003. 608 s. Dostupné online. ISBN 0-674-01131-7. S. 287. (anglicky)  
  2. a b c d e f GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. Kapitola 23: Dilemata vítězství.  
  3. a b c d TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 154.  

Související články[editovat | editovat zdroj]