Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Benjamin Netanjahu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Benjamin Netanjahu
בנימין נתניהו

Benjamin Netanjahu v září 2012.

13. a 17. premiér Izraele
Úřadující
Ve funkci od:
31. března 2009
Prezident Šimon Peres
Re'uven Rivlin
Předchůdce Ehud Olmert
Ve funkci:
18. června 1996 – 6. července 1999
Prezident Ezer Weizman
Předchůdce Šimon Peres
Nástupce Ehud Barak

18., 20. a 24. ministr financí Izraele
Ve funkci:
28. února 2003 – 9. srpna 2005
Předchůdce Silvan Šalom
Nástupce Ehud Olmert
Ve funkci:
18. prosince 1998 – 23. února 1999
Předchůdce Ja'akov Ne'eman
Nástupce Me'ir Šítrit
Ve funkci:
20. června 1997 – 9. července 1997
Předchůdce Dan Meridor
Nástupce Ja'akov Ne'eman

Poslanec Knesetu
Úřadující
Ve funkci od:
7. února 2003
Ve funkci:
21. listopadu 1988 – 6. července 1999
Stranická příslušnost
Členství Likud

Narození 21. října 1949 (68 let)
Izrael Tel Aviv, Izrael
Národnost Židé, Aškenázové a Izraelští Židé
Kneset 12., 13., 14., 15., 16., 17., 18., 19., 20.
Choť Sára Ben-Arci (1991–současnost)
Fleur Cates (1981–1984)
Miriam Weizman (1976–1978)
Rodiče Bencijon Netanjahu
Děti Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ35086816
Příbuzní Jonatan Netanjahu (bratr)
Ido Netanjahu (bratr)
Sídlo Agionova vila
Caesarea
Jeruzalém
Alma mater Massachusettský technologický institut (MIT)
Harvard University
Profese politik, diplomat, politický spisovatel, státník a vojenská osoba
Podpis
Webová stránka www.netanyahu.org.il
Vojenská služba
Sloužil Izraelské obranné síly
Hodnost kapitán
Jednotka Sajeret Matkal
Bitvy/války Stuha opotřebovací války opotřebovací válka
Stuha jomkipurské války jomkipurská válka
Commons Benyamin Netanyahu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Benjamin Netanjahu (hebrejsky zvuk בִּנְיָמִין נְתַנְיָהוּ; ‎* 21. října 1949 Tel Aviv, Izrael), známý pod přezdívkou Bibi,[1] je současný izraelský premiér a předseda strany Likud. Jako vůdce této konzervativní strany již byl premiérem od června 1996 do července 1999. Dodnes je jediným izraelským ministerským předsedou, který se narodil po založení státu.[1] Celkem třikrát zastával post ministra financí a poslední funkční období v tomto úřadu ukončil rezignací na protest proti jednostrannému stažení z Gazy, které obhajoval tehdejší premiér Ariel Šaron.[1] Po odchodu Šarona převzal 20. prosince 2005 vedení strany. V prosinci 2006 se stal oficiálním vůdcem opoziceKnesetu a předsedou strany Likud. V srpnu 2007 zvítězil v primárkách Likudu, když porazil Mošeho Feiglina.[2] V minulosti zastával různé ministerské posty.

Úřad ministerského předsedy zastával postupně ve třech různých funkčních obdobích, a to v letech 1996 až 1999, a dvou na sebe navazujících v letech 2009 až 2013 a 2013 až 2015. Ve volbách v roce 2015 jím vedená strana Likud zvítězila s počtem 30 poslaneckých mandátů a Netanjahu byl opět pověřen sestavením vládní koalice.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Tel Avivu do rodiny Bencijona Netanjahua (původně Mileikowskeho) a Cely rozené Segalové, jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě a ve svých čtrnácti letech[3] se s rodinou přestěhoval do Spojených států amerických. Netanjahuovi se usadili na filadelfském předměstí v Cheltenhamu, kde studoval na střední škole. Jeho otec byl emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora.[4] V roce 1967 se Benjamin Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách.[3] Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací během opotřebovací války,[5] včetně osvobození rukojmích z letadla společnosti Sabena na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn.[6] Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána.[3] Do Izraele se vrátil v říjnu 1973 po vypuknutí jomkipurské války, ve které se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách.[7]

Poté opět odjel do Spojených států a nastoupil ke studiu na Massachusettském technologickém institutu (MIT), kde v roce 1975 získal bakalářský titul z architektury na a o dva roky později magisterský titul v obchodnictví.[3] Poté studoval politologii na MIT a Harvardově univerzitě.[3] Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru; nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.[8]

Velmi ovlivněn smrtí nejstaršího bratra Joniho (padl jako velitel operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air FranceUgandě) inicioval uspořádání dvou mezinárodních konferencí o boji proti mezinárodnímu terorismu, které se konaly roku 1979 v Jeruzalémě a 1984 ve Washingtonu.[3] Napsal rovněž několik knih, včetně dvou o terorismu. Netanjahův mladší bratr Ido je rentgenolog a spisovatel. Všichni tři bratři sloužili u Sajeret Matkal.

Byl třikrát ženatý a má tři děti.[9] S první ženou Miriam Weizmanovou, se kterou má dceru Nou, se seznámil při práci v Bostonu.[7] Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Cates, která konvertovala k judaismu (měla pouze židovského otce).[7] Od roku 1991 žije se svou třetí ženou, psycholožkou Sárou, rozenou Ben-Arci, se kterou má syny Ja'ira a Avnera.[7]

Diplomacie a začátek politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1982 se stal zástupcem izraelského velvyslance ve Spojených státech Moše Arense, a na této pozici setrval dva roky.[3] Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA.[4] V letech 19841988 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů.[3] Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak komunikovat se západními médii.[3] Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany.[3] Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.[5]

Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politiky a v říjnu téhož roku úspěšně kandidoval v parlamentních volbách za stranu Likud, s níž byla jeho rodina spjata po dvě generace. Kromě postu poslance byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira.[3] V této funkci setrval čtyři roky, během nichž došlo k intifádě, válce v Zálivu a Madridské mírové konferenci, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy.[3] Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí.[3] V roce 1992 prohrál Likud pod Šamirovým vedením předčasné parlamentní volby, a ten proto odešel z politiky.

O rok později Netanjahu přiznal krátce před stranickými primárkami v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru,[10] která měla být podle jeho slov „zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“.[7] Stranické volby však Netanjahu vyhrál,[11] když porazil Bennyho Begina (syna někdejšího premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho.[12] O post předsedy strany se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale svou kandidaturu stáhl, když zjistil, že má jen minimální podporu. Netanjahu byl vůdcem opozice v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – době rostoucího společenského napětí kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovného nárůstu palestinského terorismu.[3] Levice jej obvinila z vyhrocování již tak napjaté situace,[13] neboť dohody z Osla označoval jako „předmostí ke zničení Izraele,“[14] a jako vůdce opozice vystupoval s bouřlivými projevy na protivládních demonstracích.[15] Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.[16]

Poprvé ministerským předsedou[editovat | editovat zdroj]

Parlamentní volby v roce 1996 byly neobvyklé tím, že si Izraelci vůbec poprvé mohli zvolit svého premiéra přímo.[17] Netanjahu se v předvolební kampani zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům.[17] Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu.[18] Jedním z předvolebních hesel bylo: „pro Židy je dobrý Netanjahu“.[17] Náboženské strany vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu.[18] Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním.[18] Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000).[17] Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů.[19] V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů.[19] Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafa'el Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer.[19] Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet).[19]

Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce,[17] avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu,[19] který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách.[7] Vytvořil koaliční vládu sestávající z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Sjednoceného judaismu Tóry, Jisra'el ba-aliji, Šasu a Třetí cesty.[17][20]

Netanjahu s Jásirem Arafatem a Nabilem Šáthem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1997

Bezprostředně po sestavení vlády chtěl dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu.[21] Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil.[22] Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru.[22] Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu.[23] Dne 4. září 1996 se uskutečnilo jeho první setkání s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Netanjahu naopak oznámil výstavbu nových židovských osad,[23] v důsledku čehož měl Izrael značně špatné vztahy se Spojenými státy.[22] Jeho politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.[24]

Mezi jeho agendu ve funkci premiéra nepatřil pouze izraelsko-palestinský mírový proces, ale mimo jiné také uzdravení izraelské ekonomiky.[3] Za jeho vlády došlo k zavedení opatření sloužících zamezení růstu inflace a dalších kroků majících za cíl snížení státního rozpočtového deficitu.[3] Nová ekonomická politika byla zaměřena na restrukturalizaci ekonomiky a privatizaci státních společností a služeb.[3]

Kontroverze a mírový proces[editovat | editovat zdroj]

Během jeho vlády došlo k několika kontroverzním událostem. Již v srpnu 1996 nechal Netanjahu otevřít tzv. Hasmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře, a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti.[25] Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů.[25] Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres.[25] Následně se pokusil mírový proces oživit americký prezident Bill Clinton, který svolal na 1. října do Washingtonu mírovou konferenci.[26] Žádný výsledek však nepřinesla.[26] Americký tlak na pokračování mírového procesu však byl enormní.[27] Mimo to Netanjahu nemohl jednoduše odvrhnout veškeré dosavadní mírové snahy.[27] V důsledku toho byl 17. ledna 1997 uzavřen Hebronský protokol, který převáděl 80 % území města Hebron na Západním břehu Jordánu pod Palestinskou samosprávu.[28] Zbylých 20 % zůstalo vymezeno pro zdejší židovské osadníky.[28]

Velkým skandálem se na izraelské politické scéně stala aféra Bar-On, přezdívaná „Bibi-gate“, při níž mělo dojít k politickému obchodu, který umožnil podporu vlády stranou Šas.[27] Policie doporučila obvinit i samotného Netanjahua, ale generální prokurátor Eljakim Rubinstein toto doporučení odmítl.[7][29] Velkým neúspěchem skončila tajná operace Mosadu, jejímž cílem bylo pomocí pomalu působícího jedu zabít předního představitele Hamásu, Chálida Mašála, který se toho času nacházel v jordánském hlavním městě Ammán.[27] Izraelští agenti však byli chyceni jordánskou policií a Izrael musel k velké mezinárodní ostudě dodat protilátku a propustit vůdce Hamásu Ahmeda Jásina a desítky dalších teroristů.[27] Tento incident měl za následek krizi izraelsko-jordánských vztahů. Mezi kontroverzní kroky Netanjahuovy vlády dále patří výstavba projektu Har Choma v jižním Jeruzalémě.[30] Úmysl postavit byty pro více než 30 tisíc Židů vyvolal protesty nejenom mezi palestinskými Araby, ale i mezi izraelskou levicí a na mezinárodní scéně se proti tomuto úmyslu postavilo 130 zemí (s výjimkou Spojených států a několika tichomořských ostrovů).[31] V den výročí nástupu do funkce premiéra řekl Netanjahu v interview pro The Times:

Pan Arafat musí říct svým lidem otevřeně a jasně, že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře.
— Benjamin Netanjahu, The Times[32]
Benjamin Netanjahu, Madeleine Albrightová a Jásir Arafat při dohodách o Memorandu od Wye River

Po teroristickém útoku v březnu 1997 v Tel Avivu došlo k výraznému ochlazení izraelsko-palestinských vztahů.[30] Netanjahu občas vystoupil s „novým mírovým plánem“, což byl většinou pouze již existující modernizovaný plán.[33] Jeden z takových („Alon-Plan-Plus“) navrhl v červnu 1997. Vycházel z Alonova plánu z konce 60. let, podle něhož si měl Izrael ponechat jako strategicky důležitá území Golanské výšiny a Jordánské údolí.[33] Dále si podle Netanjahua měl Izrael ponechat 50–60 % Západního břehu.[33] Jelikož však reálně žádný mírový plán neexistoval, došlo k opětovnému nárůstu palestinského teroru.[33] Spojené státy v té době naléhaly na Izrael, aby pokračoval v mírovém procesu a požadovaly implementaci části dohod Oslo II.[34] Nakonec navrhly kompromis, podle kterého mělo být Palestinské samosprávě předáno 13 % rozlohy Západního břehu Jordánu.[33] Po roce a půl diplomatické nečinnosti bylo nakonec v říjnu 1998 na nátlak prezidenta Clintona podepsáno Memorandum od Wye River.[34] Kromě územních změn také došlo k odchodu izraelských sil z některých lokalit, otevření letiště a přístavu v Gaze a vytvoření bezpečného průchodu mezi Pásmem Gazy a Západním břehem.[34] Netanjahu za podepsání Memoranda po Spojených státech požadoval nové potvrzení Palestinské národní rady, že byly z Charty Organizace pro osvobození Palestiny vypuštěny zmínky o zničení Izraele, a vyvíjel i nátlak na propuštění izraelského špiona Jonathana Pollarda vězněného v USA.[34] Kvůli ústupkům, které v rámci dohody učinil si však proti sobě postavil pravici,[1] a v Likudu se vůči němu vymezil silný tábor odpůrců územních ústupků.[34] K prosazení Memoranda do Wye River se tak při hlasování v Knesetu musel spolehnout na opoziční Stranu práce.[34]

Nespokojenost ve straně, její štěpení, problémy se schválením státního rozpočtu a nakonec i vyslovení nedůvěry vládě pravicí v Knesetu[7] vedla Netanjahua k vyhlášení předčasných voleb.[34] Ty se konaly 17. května 1999 a premiér se v nich opět volil přímo.[35] Proti Netanjahuovi kandidoval Ehud Barak ze Strany práce. Tyto parlamentní volby byly jednou z nejdrtivějších porážek Likudu, kdy získal pouze 14 % hlasů a o pouhé procento za ním se umístila strana Šas.[35] Souboj Baraka a Netanjahua byl vyrovnanější, ale Barak nakonec Netanjahua těsně porazil poměrem 56:44 % (rozdílem 388 546 hlasů).[35] Po volební porážce Netanjahu opustil křeslo předsedy Likudu a dočasně odešel z politiky.[7]

Období mimo politiku[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z politické scény v roce 1999 působil jako obchodní poradce hi-tech společností a přednášel po celém světě.[3] V srpnu téhož roku přinesl deník Jedi'ot achronot skandální odhalení, že Netanjahu financoval úpravy svého soukromého jeruzalémského bytu z finančních prostředků úřadu premiéra.[7] V březnu 2000 policie navrhla Netanjahua obvinit z podvodu, korupce, zpronevěry a maření úředního jednání.[7] Žádné obvinění však nakonec vzneseno nebylo.[7]

Politická aktivita po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Netanjahu a Vladimir Putin, 2001

V roce 2001 Netanjahu nevyužil příležitost vrátit se na politický vrchol, když se odmítl zúčastnit předčasných premiérských voleb.[7] Likud v nich reprezentoval Ariel Šaron, který výrazně porazil dosluhujícího premiéra Ehuda Baraka.[36] Jako nový premiér následně, vzhledem k probíhající druhé intifádě, vytvořil vládu národní jednoty,[36] která se s 27 ministry stala do té doby historicky největší izraelskou vládou.[37] Tu v říjnu 2002 kvůli neshodám na státním rozpočtu opustila Strana práce.[38] Šaronova vláda se tak stala rázem menšinovou a on musel vyhlásit předčasné volby.[38] Odchodem ministrů za Stranu práce se zároveň mimo jiné uvolnil post ministra zahraničí, který získal Netanjahu.[3] Později se utkal se Šaronem ve stranických volbách o post předsedy strany, ale neuspěl.[7]

Ministr financí[editovat | editovat zdroj]

Koncem ledna 2003 proběhly předčasné parlamentní volby,[39] tentokráte však již bez přímé volby premiéra, která byla po deseti letech zrušena.[40] Likud v nich přesvědčivě zvítězil, zatímco Strana práce zaznamenala dosud nejhorší volební výsledek.[41] Šaron sestavil pravicovou koalici sestávající z Likudu a stran Šinuj, Národní jednota a Národní náboženská strana.[40] Jedním z ministrů této vlády, kterou Marek Čejka označuje jako jednu z nejvíce nacionálně orientovaných izraelských vlád,[40] se stal i Benjamin Netanjahu, jenž obsadil post ministra financí.[3]

Z této pozice zavedl ekonomickou politiku, která podpořila růst tím, že zredukovala veřejný sektor a posílil soukromý sektor.[8] Její součástí bylo snížení vládních výdajů a daní, povzbuzení k práci namísto pobírání sociálních dávek, rozbití monopolů, pokračování privatizace a zavedení penzijní reformy.[8] Tyto kroky, které chválila jak americká administrativa, tak Mezinárodní měnový fond a soukromý sektor, vedly k zastavení ekonomického poklesu, snížily nezaměstnanost a povzbudily ekonomický růst.[8] Izraelská ekonomika, která měla začátkem roku 2001 růst kolem 1 %, se tak dostala v roce 2004 až na 4,2% růst.[42]

V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, jestliže plán na stažení z Pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování.[43] Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním izraelské vlády o stažení, které se konalo 7. srpna 2005.[43] Vláda schválila stažení poměrem 17:5 a Netanjahuova rezignace vstoupila v platnost 9. srpna 2005.[7][43]

Netanjahu na Světovém ekonomickém fóruDavosu, 2009

Předseda Likudu[editovat | editovat zdroj]

Odchod Izraele z Pásma Gazy vyvolal v Likudu silné otřesy, které vedly k odchodu Ariela Šarona a několik jeho spolustraníků ze strany.[44] S nimi a dalšími politiky, kteří opustili Stranu práce, pak Šaron založil stranu Kadima, kterou připravoval na předčasné parlamentní volby v roce 2006.[44] Jeden z prvních pokusů o získání předsednického postu učinil ještě za Šaronova předsednictví v září 2005, kdy se pokusil vyvolat předčasné stranické volby na pozici předsedy.[45] To celé v období, kdy strana vedla vládu a její předseda byl premiér (případné Netanjahuovo vítězství by mělo za následek vytlačení Šarona z úřadu premiéra).[45] Strana však tuto jeho iniciativu odmítla. Předsedou strany se Netanjahu stal 20. prosince 2005, když porazil Silvana Šaloma ziskem 47 % hlasů.[46] V předčasných volbách skončil Likud na třetím místě za stranami Kadima a Stranou práce a zaznamenal nejhorší volební výsledek ve své historii.[44] Benjamin Netanjahu se tak stal vůdcem opozice.[7]

Dne 14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil radikálně pravicového kandidáta Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona.[47] Jakožto předseda strany byl Netanjahu automatickým kandidátem Likudu na post premiéra v nadcházejících parlamentních volbách. Ty se uskutečnily počátkem roku 2009 poté, co rezignoval premiér Ehud Olmert a jeho nástupkyně v čele nejsilnější vládní strany, Cipi Livniová, nebyla schopna vytvořit koaliční vládu.[48]

Podruhé ministerským předsedou[editovat | editovat zdroj]

Likud ve volbách nakonec, i přes značný předvolební náskok, skončil na druhém místě za Kadimou s rozdílem jednoho mandátu.[49] Prezident Peres nakonec po poradních setkání s předsedy parlamentních stran Netanjahua pověřil sestavením vlády.[50] Poprvé v dějinách Izraele tak sestavením vlády nebyl pověřen předseda vítězné politické strany.[50] Přes dílčí komplikaci nakonec Netanjahu sestavil koaliční vládu sestávající ze stran Jisra'el bejtejnu, Šas, Strana práce, Židovský domov a Sjednocený judaismus Tóry, opírající se o podporu 74 poslanců.[51]

Netanjahuovi během setkání s Barackem Obamou a jeho manželkou v New Yorku, září 2009

V polovině června 2009 Netanjahu přednesl projev na Bar-Ilanově univerzitě, kde se vyjádřil k blízkovýchodnímu mírovému procesu. Vůbec poprvé podpořil myšlenku palestinského státu, existujícího po boku Izraele.[52] V návrhu, který předložil, požadoval úplnou demilitarizaci zamýšleného státu. Palestinští Arabové podle něj musí uznat Izrael jakožto židovský stát a Jeruzalém coby jeho nedělitelné hlavní město. Odmítl právo návratu pro palestinské uprchlíky a uvedl, že zastavení výstavby izraelských osad na Západním břeh Jordánu není možné a jeho omezení bude dáno přirozeným růstem izraelské populace.[53] V létě téhož roku nařídil odstranit část zátarasů ze silnic na Západním břehu za účelem usnadnění ekonomického rozvoje.[54]

Zleva: Netanjahu, Hillary Clintonová a Mahmúd Abbás při setkání v září 2010

Koncem listopadu 2009 oznámil dočasné zastavení výstavby osad po dobu příštích deseti měsíců. Podle deníku Haarec to však nemělo žádný zásadní dopad.[55] Netanjahu v září následujícího roku souhlasil s přímým jednáním s palestinskou samosprávou, za zprostředkování administrativy Baracka Obamy, s cílem bylo vypracovat rámec konečného vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.[56] Koncem měsíce však vypršelo moratorium na výstavbu osad a poté, co izraelské vláda schválila výstavbu na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, a nepodařilo se na tomto tématu nalézt shodu, opustila Palestinská samospráva jednání.[57][58]

Součástí jeho agendy byl též íránský jaderný program, proti kterému se vždy stavěl.[59] Krátce po svém zvolení v únoru 2009 jej označil za největší existenční hrozbu, které Izrael kdy čelil.[60] Ve svém projevu před Valným shromážděním OSN z září 2012 požadoval stanovení jasné hranice, kterou již Írán nebude moci překročit, aniž by se vystavil riziku vojenského úderu.[61] V únoru 2015 unikla zhodnocení íránského nukleárního programu izraelskou tajnou službou z tohoto období, o nichž Netanjahu věděl a které ukazují, že ohledně hrozby íránských nukleárních zbraní Netanjahu vědomě lhal.[62][63] Během jeho druhého funkčního období došlo v květnu 2010 k výraznému zhoršení izraelsko-tureckých vztahů v důsledku incidentu na jedné z lodí tzv. „humanitární flotily“, která vyplula z Turecka a pokusila se o prolomení námořní blokády Pásma Gazy. Při zadržení tohoto konvoje a obsazení lodí speciálními jednotkami izraelského námořnictva byli izraelští vojáci napadeni a při následné potyčce zahynulo 9 Turků.[64]

Netanjahu během setkání s propuštěným vojákem Giladem Šalitem, říjen 2011

Počátkem roku 2011 došlo v důsledku vnitrostranických sporů k rozštěpení Strany práce, jenž v lednu opustil její předseda Ehud Barak spolu s několika poslanci, kteří založili novou centristickou stranu Acma'ut. Zatímco Strana práce a její zbylí ministři v důsledku toho koaliční vládu opustili, členové Barakovy strany ve vládě zůstali.[65] V říjnu téhož roku se vládě podařilo dojednat propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, který byl více než pět let vězněn hnutím Hamás.[66]

V dubnu 2012 se Izrael kvůli vládní krizi přiblížil předčasným parlamentním volbám, na nichž se shodly všechny hlavní politické strany. Jen pár hodin předtím, než měl parlament 8. května hlasovat o svém rozpuštění, však Netanjahu oznámil vstup opoziční Kadimy do koaliční vlády.[67] Jejím hlavním úkolem mělo být vypracování nového řešení povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy jako alternativa k překonanému kompromisnímu Talovu zákonu. Kadima ale nakonec vládu opustila již v červenci a počátkem října byly kvůli neshodám nad podobou státního rozpočtu vyhlášeny předčasné volby, které byly naplánovány na konec ledna 2013.[68] V říjnu 2012 Netanjahu oznámil, že jeho strana bude v nadcházejících volbách kandidovat spolu s Jisra'el bejtejnu ve volební alianci Likud Jisra'el bejtejnu.[69] V předčasných volbách v lednu 2013 jím vedená aliance Likud Jisra'el bejtejnu získala 31 poslaneckých mandátů a stala se vítězem voleb. Oproti původním předpokladům však obdržela výrazně méně hlasů než se očekávalo.[70] Po šesti týdnech vyjednávání se mu podařilo sestavit svou v pořadí již třetí vládu, sestávající ze stran Likud, Jisra'el bejtejnu, Ješ atid, Židovský domov a ha-Tnu'a, která získala 18. března důvěru v Knesetu.[71]

V průběhu Netanjahuova druhého funkčního období opakovaně docházelo k nárůstu raketových a minometných útoků na Izrael ze strany palestinských radikálních organizací. V reakci na to podnikla izraelská armáda dvě vojenské operace, a to operaci Pilíř obrany v listopadu 2012, a operaci Ochranné ostří v červenci až srpnu 2014.[72] V rámci vlády docházelo k sporům o prosazovanou politiku (například o Netanjahuem podporovaný zákon o židovském charakteru státu). Ty vyvrcholily v prosinci 2014, kdy z funkce odvolal ministra financí Ja'ira Lapida a ministryni spravedlnosti Cipi Livniovou, a prosadil rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb na březen 2015.[73] V těch jím vedená strana Likud, navzdory předvolebním průzkumům, zvítězila, a s 30 poslaneckými mandáty se stala nejsilnějším uskupením v Knesetu.

20. října 2015 na 37. sionistickém kongresu Netanjahu svalil vinu za holokaust na palestinského jeruzalémského muftího (sunitského duchovního vůdce) Hadždže al-Husajního, který se v listopadu 1941 setkal s Adolfem Hitlerem.

[Tento a] další útoky na židovskou komunitu v letech 1920, 1921, 1929… byly vyprovokovány na pokyn jeruzalémského muftího Hadždže al-Husajního, který později hledán za válečné zločiny během Norimberských procesů, protože on hrál ústřední roli v podněcování konečného řešení. Hitler svého času nechtěl Židy vyhladit – chtěl Židy vyhnat. A Hadždž al-Husejní letěl do Berlína, šel k Hitlerovi a řekl: „Pokud je vyženeš, tak všichni přijdou sem (do Palestiny).“ A on (Hitler) se zeptal: „Tak co s nimi mám udělat?“ Na to (al-Husajní) řekl: „Spal je!“

—Benjamin Netanjahu[74]

Za tento výrok si vysloužil kritiku historiků i politických představitelů z Izraele a Palestiny. Profesor Meir Litvak z Telavivské univerzity jeho řeč prohlásil za lež, ostudu a hanbu. Podle Dana Michmana, vedoucí Institutu výzkumu holocaustu na Univerzitě Bar-Ilan a Yad Vashem, schůzka muftího s Hitlerem proběhla až po započetí Konečného řešení. Hlavní historik Yad Vashem, profesorka Dina Porat, prohlásila Netanyahuovy výroky za fakticky nesprávné. Muftí se s Hitlerem setkal až po klíčových událostech spouštějících masové vraždění židů. Opoziční vůdce Isaac Herzog obvinil Netanyahua ze "zkreslování historie". Podle profesorky Meiry Litvak z Telavivské univerzity idea vedoucí k holocaustu vznikla už v roce 1939.[75][76][77]

Bývalý hlavní palestinský vyjednavač izraelsko-palestinských mírových rozhovorů Saeb Erekat obvinil Netanyahua, že "kvůli svojí nenávisti k Palestincům očistí Hitlera od viny na masakru 6 milionů židů".[75]

Německá kancléřka Angela Merkelová zdůraznila německý podíl viny na holocaustu a varovala před odlišnými pohledy na historii.[78]

Vyšetřování pro podezření z korupce[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2017 byl policií vyslechnut v rámci vyšetřování dvou trestních kauz pro podezření přijímání drahých darů a z korumpování médií, ale on jakékoli pochybení popírá. Údajně se snažil přimět majitele deníku Jediot Achronot, aby o něm noviny psaly pozitivně, za což měl nabídnout snížení nákladu konkurenčního deníku Israel Hajom. Klíčovou osobou kauz je Netanjahův spolupracovník Ari Harow, který v roce 2014 musel odstoupit kvůli podezření z korupce z funkce kancléře Netanjahuovy vlády.[79]

Knihy a články[editovat | editovat zdroj]

Knihy:

  • A Durable Peace: Israel and Its Place Among the Nations (Warner Books, 2000) ISBN 0-446-52306-2
  • Fighting Terrorism: How Democracies Can Defeat Domestic And International Terrorism (Diane Pub Co, 1995) ISBN 0-7881-5514-8
  • A Place Among the Nations (Bantam, 1993) ISBN 0-553-08974-9
  • Terrorism: How the West Can Win (Farrar Straus & Giroux, 1986) ISBN 0-374-27342-1

Články:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Benjamin Netanyahu na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Profil: Benjamin Netanjahu [online]. BBC, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Netanjahu potvrzen v čele Likudu [online]. Eretz, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online.  
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t Benjamin Netanyahu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Biography of Benjamin Netanyahu [online]. Zionism & Israel, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b Benjamin Netanyahu [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. S. 412. Dále jen: Izrael: Dějiny. 
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p Benjamin Netanjahu, Likud [online]. Ynetnews, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c d Benjamin Netanyahu [online]. Global Security.org, [cit. 2011-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Benjamin Netanyahu [online]. Kneset, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Jerusalem Journal; In Likud's Future, the Man With a Naughty Past? [online]. The New York Times, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 186. Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 
  12. Likud [online]. Answers.com, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 195
  14. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9. S. 195. Dále jen: Sionismus a Stát Izrael. 
  15. Sionismus a Stát Izrael. s. 198
  16. Benjamin Netanyahu [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. a b c d e f Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 201–202
  18. a b c Izrael: Dějiny. s. 577
  19. a b c d e Sionismus a Stát Izrael. s. 206
  20. Sionismus a Stát Izrael. s. 212
  21. Sionismus a Stát Izrael. s. 215
  22. a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 203
  23. a b Sionismus a Stát Izrael. s. 216-217
  24. The new alliance: Turkey and Israel Is it a course towards new division of the Middle East? [online]. University of Bergen: Centre for Middle Eastern and Islamic studies, [cit. 2008-10-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. a b c Izrael: Dějiny. s. 578–579
  26. a b Sionismus a Stát Izrael. s. 218
  27. a b c d e Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 204–205
  28. a b Izrael: Dějiny. s. 580
  29. Izrael: Dějiny. s. 584
  30. a b Sionismus a Stát Izrael. s. 219
  31. Izrael: Dějiny. s. 583
  32. Izrael: Dějiny. s. 591
  33. a b c d e Sionismus a Stát Izrael. s. 220
  34. a b c d e f g Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 205–206
  35. a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 207
  36. a b Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 216-217
  37. Sharon's fractious coalition [online]. BBC, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. a b Sharon coalition shatters as Labor quits over budget [online]. The New York Times, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0. S. 203. Dále jen: Judaismus, politika a Stát Izrael. 
  40. a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 242
  41. Judaismus, politika a Stát Izrael. s. 205
  42. Central Intelligence Agency. The CIA World Factbook 2010. New York : Skyhorse Publishing, 2009. 868 s. Dostupné online. ISBN 978-1-60239-727-9. S. 341. (anglicky)  
  43. a b c Netanyahu quits over Gaza pullout [online]. BBC, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 308
  45. a b Netanyahu to Challenge Sharon; Move Could Force Election [online]. The New York Times, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Netanyahu wins Likud leader poll [online]. BBC, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. Vítězný Netanjahu chce zřejmě posunout Likud doleva [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  48. Cipi Livni hází ručník do ringu, Izrael čekají předčasné volby [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  49. FINGERLAND, Jan. Izraelské volby vyhrála Kadima [online]. Český rozhlas, 2009-2-11, [cit. 2009-03-02]. Dostupné online.  
  50. a b Izraelskou vládu nesestaví vítěz voleb. Prezident pověřil Netanjahua [online]. iDNES.cz, 2009-2-20, [cit. 2009-03-02]. Dostupné online.  
  51. United Torah Judaism, Likud sign coalition deal [online]. Ynetnews, [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. KEINON, Herb. Netanyahu wants demilitarized PA state [online]. The Jerusalem Post, 2009-06-12, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. RAVID, Barak; BENN, Aluf. Netanyahu's speech: Yes to road map, no to settlement freeze [online]. Haarec, 2009-06-11, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. Nablus booms as barriers fall in occupied West Bank [online]. Daily Star, 2009-08-11, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. HAREL, Amos. Settlers have been working for months to undermine construction freeze [online]. Haarec, 2009-11-27, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. BURNS, Robert. Obama Opens Long-Shot Talks on Mideast Peace [online]. AOL News, 2010-09-01, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. DOUGHERTY, Jill; LABOTT, Elise. U.S. pushes talks as Israel resumes settlement building [online]. CNN, 2010-09-27, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. RAVID, Barak. Israel-U.S. talks on renewed settlement freeze reach dead end [online]. Haarec, 2010-12-07, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. Netanyahu warns West it must halt Iran nuclear plans [online]. Times Online, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. Netanyahu names Iran as Israel's main threat [online]. AFP, 2009-02-20, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Netanyahu brings fears of nuclear Iran to U.N. [online]. CBS News, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Mossad contradicted Netanyahu on Iran nuclear programme
  63. Leaked cables show Netanyahu’s Iran bomb claim contradicted by Mossad
  64. KERSHNER, Isabel. Deadly Israeli Raid Draws Condemnation [online]. The New York Times, 2010-05-31, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Barak's Atzmaut faction receives four portfolios in coalition government [online]. Haarec, [cit. 2011-01-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. JANOUŠEK, Petr. Únosci se ke mně chovali dobře, řekl osvobozený Šalit [online]. Lidovky.cz, 2011-10-18, [cit. 2011-10-18]. Dostupné online.  
  67. SOMFALVI, Attila. No elections: Kadima to join government [online]. Ynetnews, 2012-05-08, [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. PM chooses January 22, 2013 as date for elections [online]. The Jerusalem Post, 2012-10-11, [cit. 2012-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. WILLIAMS, Dan. Israel's Netanyahu, Lieberman merge parties for ballot [online]. Reuters, 2012-10-25, [cit. 2013-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. 19th Knesset to see Right, Left virtually tied [online]. Ynetnews, 2013-01-23, [cit. 2013-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. AZULAY, Moran. Netanyahu's new government gets sworn in [online]. Ynetnews, 2013-3-18, [cit. 2013-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. Operation Protective Edge [online]. GlobalSecurity.org, [cit. 2014-09-10]. Dostupné online. (aktualizace) 
  73. BEN ZION, Ilan. Netanyahu fires Lapid, Livni from ministerial posts [online]. The Times of Israel, 2014-12-02, [cit. 2014-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. https://www.youtube.com/watch?v=-Ju1w-iDR0o
  75. a b Historians, politicians slam PM's 'distortion of history'. Ynetnews. . Dostupné online [cit. 2017-08-11].  
  76. HAARETZ. Netanyahu: Hitler Didn't Want to Exterminate the Jews. Haaretz. 2015-10-21. Dostupné online [cit. 2017-08-11]. (anglicky) 
  77. Netanyahu blames Jerusalem mufti for Holocaust, is accused of ‘absolving Hitler’. The Times of Israel. . Dostupné online [cit. 2017-08-11]. (en-US) 
  78. Merkel sets Netanyahu straight on German culpability for Holocaust. The Times of Israel. . Dostupné online [cit. 2017-08-11]. (en-US) 
  79. Izraelský premiér Netanjahu může jít před soud. Je podezřelý z korupce

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předseda strany Likud
Předchůdce:
Jicchak Šamir
Benjamin Netanjahu
19931999
Nástupce:
Ariel Šaron
Ariel Šaron 2005–současnost úřadující