Přeskočit na obsah

Likud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Likud
Logo
Datum založení1973
Předseda
Benjamin Netanjahu
ZakladatelMenachem Begin
SídloTel Aviv
Ideologienárodní liberalismus
konzervatismus
revizionistický sionismus
Mezinárodní org.Mezinárodní demokratická unie
Počet členů125 000
Barvymodrá
Oficiální webwww.likud.org.il
Zisk mandátů ve volbách
Knesset
32/120
Nejvíce poslanců48 (Kneset 1981)
Nejméně poslanců12 (Kneset 2006)
Vlajka strany
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Likud (hebrejsky הליכוד‎ Ha-Likud, doslova „konsolidace“), oficiálním názvem Likud – Národně liberální hnutí (hebrejsky הַלִּיכּוּד – תנועה לאומית ליברלית‎ Ha-Likud – Tnu'ah Leumit Liberalit), je hlavní pravicová izraelská politická strana.[1] Byla založena v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran.

Vítězství Likudu v parlamentních volbách do Knesetu v roce 1977 byl největší zvrat v politické historii Izraele a bylo to rovněž poprvé, kdy v tomto státě zvítězila pravicová politická strana.[2] Strana následně stála v čele izraelských vlád až do roku 1992, a poté přerušovaně v letech 1996 až 1999 a 2001 až 2006. V roce 2005 se rozštěpila, když ji opustil její tehdejší předseda Ariel Šaron a založil novou stranu Kadima, s níž vyhrál následující volby v roce 2006. Od roku 2009 stojí Likud pod vedením Benjamina Netanjahua v čele izraelských vlád.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Založení a éra Menachema Begina (1977–1983)

[editovat | editovat zdroj]
Menachem Begin (1978)

Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami do Knesetu téhož roku.[3] Šlo o sekulární volební koalici, kterou vedl bývalý vůdce paramilitární organizace Irgun Menachem Begin, ze strany Cherut. Likud byl koalicí až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Název Likud, tj. konsolidace, vzešel právě z účelu „konsolidace pravicových sil“. Od svého založení se Likud těšil široké podpoře sefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koalice Ma'arach cítili být diskriminováni.[4]

Prvním premiérem za stranu Likud byl právě Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství ve volbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice nesestavila vládu. Likud vládl s podporou náboženských stran, což dalo vzniknout tzv. národnímu táboru.[5] Begin během své vlády podepsal Dohody z Camp Davidu (1978) a Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (1979). Ve volbách roku 1981 opět zvítězili a sestavili vládu na stejném půdorysu. Volby zdůraznily rozpory mezi populistickým křídlem Likudu v čele s Davidem Levym z Cherutu a liberálním křídlem, které zastupovalo politickou agendu sekulárního městského obyvatelstva.[6]

Éra Jicchaka Šamira (1983–1993)

[editovat | editovat zdroj]
Jicchak Šamir (1980)

Druhým premiérem za Likud byl Jicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem radikální podzemní organizace Lechi, která byla označována za teroristickou,[7] byl vnímán jako zastánce tvrdší linie než Begin. Odmítal Dohody z Camp Davidu a ukončení první libanonské války.[8] Volby roku 1984 dopadly vyrovnaně a vůdčí strany se dohodly na střídání ve vládě. Období zahájila vláda Šimona Perese ze strany Ma'arach, v polovině období se vystřídali a začal vládnout Šamir.[9] Volby roku 1988 dopadly obdobně, ale Šamir tentokrát vládl s tolerancí Ma'arach. V roce 1990 Peres stáhl svoji toleranci a vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Šamir však sestavil novou vládu s pomocí náboženských stran. Za jeho vlády byli přivedeni do Izraele Židé z Ruska a Etiopie a na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rozrůstaly židovské osady.

V roce 1992 Likud prohrál volby proti Izraelské straně práce a Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy strany.[10]

První éra Benjamina Netanjahua (1993–1999)

[editovat | editovat zdroj]

Po rezignaci Šamira pořádala strana své historicky první primárky ke zvolení předsedy. Uspěl v nich bývalý velvyslanec v OSN, Benjamin Netanjahu.[11] V roce 1995 byl v důsledku mírového procesu v izraelsko-palestinském konfliktu zavražděn premiér Jicchak Rabin, a to radikálním sionistou Jig'alem Amirem. V roce 1996 se proto konaly předčasné volby, ve kterých se sice Likud umístil těsně druhý, ale díky přímé volbě premiéra zvítězil Netanjahu.[12] Ačkoliv Netanjahu během předvolební kampaně hlasitě kritizoval mírový proces, během své vlády podepsal jeho další část – Memorandum od Wye River (1998). To vedlo radikální křídlo Likudu ke kritice a poté i odtržení a založení strany Cherut – Národní hnutí. Novou stranu podpořil také Šamir, který byl z Netanjahua zklamán.[13] Pod tíhou kritiky se Netanjahuova vláda v roce 1999 zhroutila. Ve volbách byl následně poražen Ehudem Barakem a rezignoval na svou funkci předsedy strany.

Éra Ariela Šarona (1999–2005)

[editovat | editovat zdroj]
Ariel Šaron (2001)

Ve stranických primárkách na předsedu zvítězil armádní důstojník a ministr obrany Ariel Šaron.[14] Ten například velel Jednotce 101, která s ním v roce 1953 spáchala Kibíjský masakr. Později byl součástí velení během první libanonské války, přičemž byl shledán Kahanovou komisí jako nepřímo odpovědný za masakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy byl nucen odejít z postu ministra obrany.[15][16]

Roku 2000 se zhroutil mírový proces, jehož posledním výbojem byl Summit v Camp Davidu. Spolu s ním padla také izraelská vláda Ehuda Baraka. V roce 2001 se konaly předčasné volby premiéra, ve kterých Šaron zvítězil s 62 % hlasů. Roku 2002 se konaly další primárky na stranické vedení v Likudu, které vyvolal Netanjahu, nicméně v nich prohrál.[17] Současně vypukla druhá intifáda a Izrael a Palestina se ponořily do nového kola násilí. Ačkoliv Šaron působil jako konzervativní vůdce, v roce 2005 prosadil plán jednostranného stažení izraelských osadníků a armády z okupovaného Pásma Gazy, což vedlo k dalšímu rozkolu ve straně.[18] Pravicovější nacionalistické křídlo strany začalo podkopávat vládu Šarona.[19] Ke kritikům se brzy přidal i Netanjahu, který ve vládě vykonával funkci ministra financí.

V listopadu 2005 Šaron veřejně oznámil, že hodlá odejít z Likudu a založit centristickou stranu Kadima. Na rok 2006 také vyhlásil další volby. Mezitím se o post předsedy Likudu utkalo sedm kandidátů. Zvítězil Netanjahu.[20]

Druhá éra Benjamina Netanjahua (od 2006)

[editovat | editovat zdroj]
Benjamin Netanjahu (2024)

Volební průzkumy po zbytek roku 2005 ukazovaly drtivou porážku Likudu a velkou podporu pro Šaronovu stranu Kadima.[21] V lednu 2006 však Šaron utrpěl hemoragickou cévní mozkovou příhodu, po které zůstal ve vegetativním stavu.[22] V čele Kadimy ho nahradil Ehud Olmert, který stranu dovedl k volebnímu vítězství. Likud skončil až na čtvrtém místě s 9 % hlasů. Netanjahu však v roce 2007 obhájil funkci předsedy strany.

V roce 2008 Olmert podal demisi kvůli svému kriminálnímu vyšetřování. To vedlo k předčasným volbám v únoru 2009. Likud nyní skončil těsně na druhém místě, nicméně se mu podařilo sestavit vládu s dalšími spojenci z národního tábora – stranami Jisra'el bejtenu, Strana práce, Šas a Židovský domov. Strana práce koalici opustila v roce 2011. V roce 2012 Netanjahu ve stranických primárkách opět porazil Mošeho Feiglina a byl potvrzen předsedou strany.[23]

V roce 2013 se konaly další předčasné volby. Pro volby sestavil Netanjahu společnou kandidátní listinu se stranou Jisra'el bejtenu Avigdora Liebermana.[24] V červenci 2014 však strany přestaly spolupracovat. Netanjahu složil svou třetí vládu, která však vládla jen dva roky. V roce 2015 se konaly další předčasné volby, ve kterých Likud opět zvítězil a byla sestavena vláda na půdorysu národního tábora s náboženskými stranami. Další volby se konaly v roce 2019. Do nich Netanjahu domluvil koalici radikálních pravicových stran Unie pravicových stran, aby si zajistil spojence pro sestavení vlády.[25] Do Likudu také přešli členové čerstvě rozpuštěné strany Kulanu.[26]

Roku 2020 vyzval Netanjahua ve stranických primárkách na předsedu strany Gid'on Sa'ar, nicméně prohrál. Krátce poté Sa'ar Likud opustil a založil stranu Nová naděje.[27] V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje zpět do Likudu, s účinností při následujících volbách.[28] V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.[29]

Před volbami 2021 se do Likudu sloučila strana Gešer.[30] Ve volbách 2021 se na kandidátní listině strany Likud poprvé v historii objevil muslim.[31]

Před volbami v roce 2022 Netanjahu domluvil koalici radikálních až extremistických stran hájících zájmy zejména izraelských osadníků Náboženský sionismus, Židovská síla a No'am. Opět, aby měl koaličního partnera.[32] Po vítězných volbách Netanjahu sestavil jednu z nejvíce nacionálně radikálních izraelských vlád s členstvím náboženských stran a krajní pravicí.[33][34] Během této vlády se v roce 2023 odehrál teroristický útok Hamásu na Izrael a vypukla válka v Pásmu Gazy. Mezinárodní trestní soud v roce 2024 vydal zatykače na Netanjahua coby premiéra a Jo'ava Galanta coby ministra obrany. Byli obviněni z odpovědnosti za páchání válečných zločinů.[35] Mezitím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu projednával obvinění z páchání genocidy vůči Palestincům.[36]

Ideologie a program

[editovat | editovat zdroj]

V původním programu strany z roku 1977 bylo uvedeno, že právo židovského národa na Zemi izraelskou (Erec Jisra'el) je „věčné a nesporné“. Bylo vymezeno, že Judea a Samaří (tj. Západní břeh Jordánu) jsou součástí Izraele a že „mezi mořem a řekou Jordán bude pouze izraelská suverenita“.[37][38] Podle programu by případný „vznik státu Palestina ohrozil existenci státu Izrael“.[37] K otázce izraelských osad na okupovaných palestinských území program uváděl: „Osadnictví, městské i venkovské, ve všech částech Země izraelské je ústředním bodem sionistického úsilí o vykoupení země“.[37] Strana slíbila osadníkům podporu a propagaci osadnictví mezi mládeží. Orgnizaci pro osvobození Palestiny označoval za teroristickou organizaci konající v zájmu sovětského imperialismu.[37]

V programu z roku 1999, který reagoval na mírový proces v izraelsko-palestinském konfliktu, bylo uvedeno, že Likud bude považovat vyhlášení státu Palestina za porušení dohod. Uznání státu Palestina vysloveně odmítli. Za trvalou východní hranici státu Izrael v programu označili řeku Jordán.[39] K otázce osadnictví uváděl: „Židovské komunity v Judeji, Samaří a Gaze jsou ztělesněním sionistických hodnot. Osídlení země je jasným vyjádřením nedotknutelného práva židovského lidu na Zemi izraelskou.“ Strana slibovala jejich další rozvoj a rozšiřování.[39] O Jeruzalémě, jehož východní část Izrael dříve nezákonně anektoval, program stanovil: „Jeruzalém je věčné, sjednocené hlavní město Státu Izrael a pouze Izraele.“[39] V programu Likud také potvrdil, že podporuje anexi Golanských výšin a šíření tamních izraelských osad.[39]

Strana tvrdí, že podporuje volnotržní kapitalistický a ekonomicky liberální program, ačkoli v praxi většinou přijala smíšenou hospodářskou politiku. Likud prosadil legislativu, která výrazně snížila daň z přidané hodnoty (DPH), daň z příjmu a daň z příjmu právnických osob, a také cla. Stejně tak zavedli volný obchod (zejména s Evropskou unií a Spojenými státy) a zrušili některé monopoly. Kromě toho privatizovali řadu státních společností (např. El Al a Banku Le'umi) a přistoupili k privatizaci pozemků v Izraeli, které dosud symbolicky držel stát „jménem židovského lidu“. Likud dlouhodobě drží poměrně fiskálně konzervativní ekonomický postoj. Kritizují také odbory Histadrut.[40][41]

Od 90. let Likud zastává nekompromisní postoj vůči Íránu a jeho zástupným milicím, jako je libanonský Hizballáh.[42][43] Premiéři strany Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu se obvykle snaží zlepšit vztahy s Ruskem. Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 je však Likud rozdělený, přičemž předseda strany Netanjahu se snaží udržovat pracovní vztahy s Ruskem a Vladimirem Putinem a vyhnout se zapojení do konfliktu.[44][45] Vlády strany udržovaly úzké vazby s Republikánskou stranou ve Spojených státech, což vedlo k vnímání preference republikánů před konkurenční Demokratickou stranou.[46]

Likud má dlouhodobé politické vazby na maďarskou stranu Fidesz, což vedlo k vřelým diplomatickým vztahům mezi Netanjahuovou vládou a maďarskou vládou Viktora Orbána.[47] V posledních letech si Likud upevňoval vazby s evropskými pravicově populistickými politickými stranami, včetně španělské strany Vox,[48][49] italské Lega,[50] portugalské Chega,[51] nizozemské Strany pro svobodu,[52] francouzského Národního sdružení,[53][54] Švédských demokratů,[55][56] Dánské lidové strany,[57] Svazu pro sjednocení Rumunů[58] a belgické Vlaams Belang.[59]

Vůdci strany

[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky

[editovat | editovat zdroj]
Volby Lídr Počet hlasů Hlasy % Mandátů Změna
1973 Menachem Begin 473 309 30,2
39/120
▲ 7
1977 583 968 33,4
43/120
▲ 4
1981 718 941 37,1
48/120
▲ 3
1984 Jicchak Šamir 661 302 31,9
41/120
▼ 7
1988 709 305 31,1
40/120
▼ 1
1992 651 229 24,9
32/120
▼ 8
1996 Benjamin Netanjahu 767 401 25,1
22/120
▼ 10
1999 468 103 14,1
19/120
▼ 3
2003 Ariel Šaron 925 279 29,4
38/120
▲ 19
2006 Benjamin Netanjahu 281 996 9
12/120
▼ 26
2009 729 054 21,6
27/120
▲ 15
2013 884 631 23,3
20/120
▼ 7
2015 984 966 23,4
30/120
▲ 10
2019 (duben) 1 138 772 26,5
35/120
▲ 5
2019 (září) 1 113 617 25,1
32/120
▼ 3
2020 1 349 171 29,5
36/120
▲ 4
2021 1 066 892 24,2
30/120
▼ 6
2022 1 115 049 23,4
32/120
▲ 2

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Likud na anglické Wikipedii.

  1. ↑ A guide to the political parties battling for Israel’s future. The Washington Post. 2015-03-15. Dostupné online [cit. 2025-11-04]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  2. ↑ Begin, Likud Elected to Lead Israeli Government in Landslide [online]. 2023-05-17 [cit. 2025-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha: Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 142. 
  4. ↑ PELED, Yoav. Roar of the Lion: Shas and the Challenge to Israeli Identity. Israel Studies Bulletin. 2001, roč. 16, čís. 2, s. 8–13. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 1065-7711. 
  5. ↑ ALGEMEINER, The. Israeli Elections Results: Likud Tied With Blue and White, But Right-Wing Bloc Remains Larger, Handing Netanyahu the Victory [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ HIRSCHL, Ran. Towards Juristocracy: The Origins and Consequences of the New Constitutionalism. [s.l.]: Harvard University Press 306 s. Dostupné online. ISBN 978-0-674-03867-7. (anglicky) 
  7. ↑ TERROR OUT OF ZION - IRGUN ZVAI LEUMI, LEHI, AND THE PALESTINE UNDERGROUND, 1929-1949 | Office of Justice Programs. www.ojp.gov [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. 
  8. ↑ MAN IN THE NEWS; ISRAEL'S OTHER HALF: YITZHAK SHAMIR (Published 1986). www.nytimes.com. 1986-10-21. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  9. ↑ SHAMIR CABINET SWORN IN, ACCORDING TO ROTATION (Published 1986). www.nytimes.com. 1986-10-21. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  10. ↑ Obituary: former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir. BBC News. 2012-06-30. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  11. ↑ Israel's Likud Passes Torch, Naming Netanyahu Leader (Published 1993). www.nytimes.com. 1993-03-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  12. ↑ https://web.archive.org/web/20201026044634/http://www.nrg.co.il/online/1/ART/977/618.html
  13. ↑ Shamir, Opposing Netanyahu, Takes Further Turn to Right (Published 1999). www.nytimes.com. 1999-03-25. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  14. ↑ Sep 03, 1999, page 2 - The Philadelphia Inquirer at Newspapers.com. Newspapers.com [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Israel: Ariel Sharon’s Troubling Legacy | Human Rights Watch [online]. 2014-01-11 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ BEAUMONT, Peter. Ariel Sharon: a warrior blamed for massacres and praised for peacemaking. The Guardian. 2014-01-11. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  17. ↑ Sharon wins leadership battle on 'difficult day' - Nov. 28, 2002. edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-26. 
  18. ↑ Early Election Likely To Follow Gaza Pullout. Forbes. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-19. (anglicky) 
  19. ↑ Sharon Faces Leadership Vote Forced by Political Opponents (Published 2005). www.nytimes.com. 2005-09-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  20. ↑ Far-right ex-MK Feiglin dips feet back into Likud after failed solo Knesset run. The Times of Israel. 2022-07-03. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  21. ↑ Netanyahu set for Sharon clash - Dec 19, 2005. edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-25. (anglicky) 
  22. ↑ JOFFE, Lawrence. Ariel Sharon obituary. The Guardian. 2014-01-11. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  23. ↑ Netanyahu won the Likud battle, but he may lose the war. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-06-06. (anglicky) 
  24. ↑ LESHEM, Elie. Netanyahu, Liberman announce they’ll run joint list for Knesset, pledge strong leadership. The Times of Israel. 2012-10-25. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  25. ↑ LEVINSON, Chaim. Top posts for merging with Kahanists: Netanyahu, far-right party reach deal. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-05. (anglicky) 
  26. ↑ NEWMAN, Marissa. Likud okays merger with Kulanu, confirms Netanyahu as PM candidate. The Times of Israel. 2019-05-28. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  27. ↑ STAFF, ToI. ‘He’s dangerous’: Ex-Likud MK who joined Sa’ar rules out gov’t with Netanyahu. The Times of Israel. 2020-12-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  28. ↑ Sa’ar’s New Hope signs agreement to merge with Netanyahu’s Likud in next elections. The Times of Israel. 2025-03-13. Dostupné online [cit. 2025-08-15]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  29. ↑ SOKOL, Sam. Ruling Likud party approves merger with Gideon Sa’ar’s New Hope. The Times of Israel. 2025-08-13. Dostupné online [cit. 2025-08-15]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  30. ↑ Likud edges up, Left bloc slumps in polls – www.israelhayom.com [online]. 2021-02-08 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Netanyahu’s Likud Names Muslim Candidate to Woo Israel’s Arabs. Bloomberg.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-28. (anglicky) 
  32. ↑ Israel elections: Benjamin Netanyahu pushes Kahanist into Knesset. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-02-03 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ Israel elections: Benjamin Netanyahu pushes Kahanist into Knesset | The Jerusalem Post. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-02-03 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Israel's most right-wing government agreed under Benjamin Netanyahu. www.bbc.com. 2022-12-21. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  35. ↑ Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Netanjahua: Co to znamená?. www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-11-21 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. 
  36. ↑ Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide in the Gaza Strip (Sou. www.icj-cij.org [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. 
  37. ↑ a b c d Original Party Platform of the Likud Party 1977. www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. 
  38. ↑ HERNANDEZ, Joe. How interpretations of the phrase 'from the river to the sea' made it so divisive. NPR. 2023-11-09. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  39. ↑ a b c d Likud - Platform. www.knesset.gov.il [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-06. 
  40. ↑ MK Regev calls for 80% tax on top earners. Globes [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-01. (hebrejsky) 
  41. ↑ Netanyahu presents Likud economic platform. Globes. 2022-03-08. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  42. ↑ PARSI, Trita. 16 With Likud, the Periphery Doctrine Returns. [s.l.]: Yale University Press Dostupné online. ISBN 978-0-300-13806-1. doi:10.12987/9780300138061-018/html. S. 190–201. (anglicky) 
  43. ↑ Exclusive: Netanyahu urges ‘overwhelming pressure’ to stop Iran. www.i24news.tv [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. 
  44. ↑ KELLER-LYNN, Carrie. Netanyahu blames PM for Russia ‘crisis’; Lapid: You haven’t bothered to get updates. The Times of Israel. 2022-07-26. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  45. ↑ KELLER-LYNN, Carrie. Netanyahu tells government to be quiet on Russia and focus on Iran. The Times of Israel. 2022-02-28. Dostupné online [cit. 2025-11-02]. ISSN 0040-7909. (anglicky) 
  46. ↑ ‘Netanyahu is essentially an Israeli Republican’. POLITICO [online]. 2019-08-15 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ DEZSO, Andras. The Roots of Orban’s Strong Bond with Israel and its PM [online]. 2023-11-14 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Spain's far-right party visits Israel, strengthens ties with Likud. www.aa.com.tr [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. 
  49. ↑ BARTOV, Shira Li. Israeli minister addresses convention hosted by Vox, Spanish far-right party criticized for neo-Nazi ties [online]. 2024-05-19 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ Salvini prepara il suo cantiere nero per sorpassare Meloni in Europa. la Repubblica [online]. 2023-10-10 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (italsky) 
  51. ↑ Salvini (esperado) e partido de Netanyahu (surpresa) foram apoiar Ventura. PSD cancelou e IL também mudou de ideias (sem explicar porquê). Expresso [online]. 2021-05-30 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (portugalsky) 
  52. ↑ Likud sends support to anti-Islam Wilders while courting Islamists at home. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-04-18 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ HOFFMAN, Maayan. Diaspora Affairs Minister Chikli Stands by Praise for France’s Le Pen - Exclusive [online]. 2024-07-10 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ France’s Macron slams Israeli minister’s backing of Marine Le Pen. Al Jazeera [online]. [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Seizing on pro-Israel stance, Likud poised to move closer to far-Right parties in Europe – www.israelhayom.com [online]. 2023-06-12 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ GALE, Ben. Likud poised to end boycott of Swedish nationalist party [online]. 2023-06-13 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ Likud aims to build ties with conservative parties abroad. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2015-09-07 [cit. 2025-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ TIBON, Amir. Israeli pivot toward European far right pushed by Likud lawmaker. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-08-28. (anglicky) 
  59. ↑ RAVID, Barak. Boycotted by Jews in Belgium, welcomed by Likud deputy minister in Israel. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-29. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Izraelské parlamentní strany (23. Kneset)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Likud&oldid=25361005“