Povstání Bar Kochby

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Povstání Bar Kochby / druhá židovská válka
konflikt: Židovské války
{{{alt}}}
Území držené židovskými povstalci (modrá)
trvání: 132135
místo: Provincie Judea
výsledek: drtivé vítězství Římanů
  • úplná porážka povstání
  • mnozí Židé uvrženi do otroctví
  • zákaz praktikování židovského náboženství
  • Judea přetvořena a přejmenována na Sýrii Palestinu
strany
Bar kokhba temple.png „Izrael“ (tj. židovští
povstalci z Provincie
Iudaea
vedení Bar Kochbou)
Římská říšeŘímská říše Římská říše
velitelé
Šimon bar Kochba
Eleazar z Modi'imu †
rabi Akiva popraven
Ješua ben Galgula †
Jonatan ben Baiin
Masbelah ben Šimon
Elazar ben Khita
Jehuda bar Menaše
Šimon ben Matanja
Římská říše Hadrianus
Římská říše Q. Tineius Rufus
Římská říše Sextus Julius Severus
Římská říše Publicius Marcellus
Římská říše T. Haterius Nepos
Římská říše Q. Lollius Urbicus

síla
neznámo, pravděpodobně
stovky tisíc
60 000–120 000
ztráty
580 000 (podle Cassia Diona) Legie XII, ostatní ztráty neznámé

Povstání Bar Kochby (též druhá židovská válka) bylo druhé celožidovské povstání proti římské nadvládě, které se odehrálo v letech 132135 pod vedením Šimona bar Kochby. Stejně jako první židovské povstání bylo i toto povstání Římany po nemalém úsilí potlačeno.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Stříbrná mince ražená židovskými povstalci

Na rozdíl od první židovské války, o které máme díky svědectví Iosepha Flavia dostatek informací, existuje k druhému židovskému povstání podstatně méně pramenů, takže mnohé okolnosti povstání nejsou známy.[1] Důležitým pramenem jsou zejména zápisy Cassia Diona o římských dějinách (kniha 69) a archeologické nálezy v jeskyních v okolí Mrtvého moře, obzvláště ve Vádí Murabba'at, kde se židovští povstalci v poslední zoufalé fázi ukryli a zanechali po sobě kromě běžných nástrojů také své mince a množství hebrejských, aramejských a řeckých rukopisů (vzácné jsou zejména Bar Kochbovy vlastnoruční dopisy).[2]

Vývoj povstání[editovat | editovat zdroj]

Židovská povstání proti Římanům

Příčiny povstání nejsou zcela jasné, jednou z nich byl zřejmě plán císaře Hadriána na znovuvybudování zničeného Jeruzaléma v pohanské město Aelia Capitolina, ve kterém měl na místě zničeného chrámu stát Jovův chrám. Hadrián navíc zakázal Židům obřízku.[3]

Do čela povstání se postavil Šimon bar Kozeba, který díky podpoře rabiho Akivy získal podporu židovských předáků. Se Šimonem byly spojovány mesiášské představy a bylo mu dáno nové přízvisko bar Kochba, což znamená „Syn hvězdy“. Když však byla rebelie Římany potlačena a mesiášské naděje zklamány, byl přejmenován na bar Koziba, tj. „Syn lži“. Mesiášské představy na jednu stranu přinesly velké sepětí povstalců a jejich houževnatý odpor, na druhou stranu však zapříčinily, že křesťané se od tohoto povstání distancovali.[4]

Zprvu byli Židé velmi úspěšní – podařilo se jim dobýt Jeruzalém a velkou část území Judska. O závažnosti povstání hovoří i to, že k jeho potlačení vyslal Hadrián svého nejlepšího vojevůdce Sexta Julia Severa, který v bojích ztratil celou jednu legii. Římanům se však nakonec podařilo oblast zpacifikovat, vytlačili povstalce do Judské pouště, kde je nakonec pobili.[5]

Výsledky války byly pro Židy hrozivé. Hadrián zakázal Židům jejich náboženství, popravoval jejich učence a zakázal vlastnit a užívat Tóru. Mnozí Židé byli odvedeni do otroctví.[6] Na místě Jeruzaléma nechal postavit římské město Aelia Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán a ve kterém byl vybudován chrám se dvěma sochami, jednou Jovovou, druhou vlastní, Hadriánovou. Judeu přejmenoval podle dávných Pelištejců na Palestinu, aby zahladil i sebemenší památku na židovské osídlení.[7] Veškeré naděje, že Židé obnoví svůj stát, tak na dlouhá staletí vzaly za své.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHÄFER, Peter. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. [dále jen Schäffer]. str. 140.
  2. THIEDE, Carsten Peter. Svitky od Mrtvého moře a židovský původ křesťanství. 1. vyd. Praha: Volvo Globator, 2004. ISBN 80-7207-549-7. str. 70-74.
  3. Schäffer. str. 141.
  4. Schäffer. str. 145.
  5. SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. [dále jen Segert]. str. 220.
  6. Schäffer. str. 153n.
  7. Segert. str. 223.

Související články[editovat | editovat zdroj]