Švýcarské Alpy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Švýcarské Alpy

Nejvyšší bod Dufourspitze (4 634 m n. m.)

Nadřazená jednotka Západní Alpy, Východní Alpy, Alpy
Sousední
jednotky
Italské Alpy, Rakouské Alpy, Francouzské Alpy

Světadíl Evropa
Stát Švýcarsko Švýcarsko
Povodí Rýn, Aara, Rhôna, Ticino, Inn
Souřadnice 46°33′33″ s. š., 8°33′41″ v. d.

Švýcarské Alpy jsou pomyslným horským systémem skládajícím se z jednotlivých pohoří ležících ve Švýcarsku, která jsou součástí Alp. Na tomto území leží nejvíce vrcholů vyšších 4000 metrů. V nejvyšších částech Švýcarských Alp se nachází nejvyšší koncentrace ledovců v kontinentální Evropě.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Švýcarské Alpy se podílejí na celkově hornatém povrchu Švýcarska 60 % plochy. Zbytek připadá Švýcarské plošině (Schweizer Mittelland) a pohoří Jura při severní hranici s Francií. Vzhledem k malé rozloze Švýcarska (41 293 km², tedy asi jako Slovensko) patří zemi jen 13 % z celkové rozlohy Alp. Na území Švýcarska tak najdeme především pohoří spadající pod Západní Alpy (celkem asi 40 % rozlohy Alp). Pouze malá část na východě a jihu území náleží k Východním Alpám.

Geologické složení[editovat | editovat zdroj]

Podle geologického složení dělíme Západní Alpy (ty tvoří většinu masivů na území Švýcarska) do tří skupin. Mezi Vnitřní krystalické Alpy patří především mohutné Walliské Alpy, dále Tessinské Alpy, Adulské Alpy a další. Jak je již patrné z názvu, jsou tvořeny především krystalickými břidlicemi, žulou, rulou, ale také vápenci a slepenci.
Druhou významnou skupinou Alp jsou Vnější krystalické Alpy. Ty jsou zde tvořeny především Bernskými Alpami, Freiburskými Alpami, Urnerskými Alpami a Glarnskými Alpami. Poslední skupinou vyskytující se na švýcarském území jsou Vnější vápencové Alpy. Zastoupení zde mají Appenzelské Alpy na severovýchodě země. Zde je pak dominantním prvkem vápenec.

Vodopis[editovat | editovat zdroj]

Řeky[editovat | editovat zdroj]

Rhôna ve Walliských Alpách

Největší švýcarskou řekou je Rýn, který zde vzniká soutokem dvou pramenných řek - Předního Rýna a Zadního Rýna. Nejvýznamnějším švýcarským přítokem Rýna je řeka Aara, pramenící pod nejvyšším vrcholem Bernských Alp. Druhou velkou řekou státu je Rhôna, pramenící v blízkosti silničního sedla Furkapass. Jižní oblasti Švýcarských Alp jsou odvodňovány největším přítokem Pádu - řekou Ticino. Na území Švýcarských Alp pramení jedna z nejvýznamnějších alpských řek Inn. Pramení v blízkosti sedla Maloja v kantonu Grubünden a odvádí toky z nejvýchodnější části státu. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny švýcarské řeky mají tzv. alpínský režim (největší průtok v létě, nejnižší v zimě, značný spád), jsou využívány především energeticky. Díky napájení z tajících ledovců mají značnou vodnost.

Vodní plochy[editovat | editovat zdroj]

jezero Zürichsee

I poměrně vysoko v horách narazíme na grandiózní stavitelská díla, jakými jsou především přehrady Grande Dixence (400 mil. ), Mauvoisin (180 mil. ) ve Walliských Alpách nebo přehradní jezero Emosson v blízkosti Mont Blancu v masivu Chablais. Švýcarsko je zemí neobyčejně bohatou na přírodní jezera. Oficiální údaje hovoří o více jak 2 000 jezerních plochách, které dohromady zabírají asi 5% rozlohy státu. Většina jezer je ledovcového původu, mnohé jsou položeny vysoko v horách a mají jen malou rozlohu. Největším jezerem Alp je Ženevské jezero s rozlohou 581 km² a s maximální hloubkou 310 m. Následuje Bodamské jezero, Lac de Neuchâtel, Lago Maggiore, Vierwaldstätter See, Zürichsee, Thunské jezero a další. Nepřehlédnutelným krajinným prvkem Švýcarských Alp jsou četné a mohutné vodopády. Největší koncentraci padajících vod najdeme na území Bernských Alp. Největším vodopádem je kaskádový Riechenbachfall spadající z výšky 540 m celkem v sedmi stupních.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Tak jako sousední alpská země Rakousko patří i Švýcarsko ke středoevropským státům s přechodným klimatem mezi oceánským a kontinentálním typem. Alpy jsou hlavním určujícím podnebným faktorem a mají na svědomí obrovskou různorodost lokálních a regionálních mikroklimat. Hlavní hřeben Alp tvoří přirozenou hradbu převažujícímu severozápadnímu proudění. Jižní část Alp je ve stínu tohoto proudění a je více ve vlivu teplého středomořského podnebí. Teplotu vzduchu určuje na prvním místě nadmořská výška. Rozdíly mezi údolími a vrcholy hor mohou přitom dosáhnout až extrémních hodnot jako je tomu např. mezi hladinou Lago Maggiore a vrcholovými partiemi jen 50 km vzdáleného masivu Monte Rosa. Výškový rozdíl zde činí 4 400 m.
Dalším podmiňujícím faktorem jsou typy a směry větrů. Především v chladných měsících určuje vývoj počasí na území Alp teplý a suchý fén. V tomto případě mohou rozdílné hodnoty teplot v dolinách a na vrcholcích hor dosáhnout až 20°C.
Švýcarské Alpy jsou velmi bohaté na srážky. Množství spadlých srážek je opět závislé na nadmořské výšce. Čím větší výška, tím více srážek. Průměrná hodnota je zhruba 1 000 mm ročně. Nejméně srážek je evidováno v Locarnu (520 mm a pouhých 11 dní se sněhovou pokrývkou), naopak nejvíce na vrcholu Mönch v Bernských Alpách - 4 140 mm.
Sněžná čára je rozdílná podle orientace pohoří směrem ke světovým stranám. Zatímco na jižní straně Švýcarských Alp začíná až od výše 2 900 m, na severních svazích je to již od výše 2 500 m.

Fauna a flora[editovat | editovat zdroj]

Orlosup bradatý

Výskyt vegetačních stupňů je závislý především na nadmořské výšce a profilu terénu. S narůstající výškou se zkracuje vegetační období v průměru o 12 dní na 100 m. V praxi to znamená, že zatímco ve výšce 1 000 m trvá vegetační období cca 8 měsíců, ve výšce 1 600 m to jsou již jen 2 měsíce a nad hranicí 2 500 m se toto období zkracuje na pouhých 6 týdnů. Důležitým vegetačním faktorem je také orientace v terénu vzhledem ke slunečnímu záření. Díky tomu mohou teplotní rozdíly dosáhnout až extrémních hodnot. Např. v okolí průsmyku Bernina byly naměřeny rozdíly mezi svahy vystavenými slunečnímu záření a místy ve stínu až 54 °C.

Flora[editovat | editovat zdroj]

Při dělení vegetačních stupňů ve Švýcarských Alpách začneme na spodní hranici, která zasahuje především údolí a střední pahorkovitou část krajiny do výše 1 300 m (submontánní a montánní stupeň). Vyznačuje se především listnatými a smíšenými lesy, charakter terénu je silně poznamenán lidskou činností, především zemědělstvím a hospodářstvím. O stupni ve výškách 1 600 m - 2 000 m hovoříme jako o subalpínském. Ten charakterizují především smrkové, borovicové či modřínové lesy, které s přibývající výškou vystupují v zakrslejší formě. Zde se většinou nachází horní hranice lesa. V rozmezí 2 000 m - 2 500 m se nachází stupeň alpínský reprezentovaný klečí, rododendrony, mechy a lišejníky. Ve výškách 2 500 m - 2 900 m ovládá prostředí pásmo horských holí, jedná se o stupeň alpínský. Nad hranicí sněžné čáry (zpravidla kolem 3 000 m) se nachází pásmo nivální neboli sněžné. Vegetace zde bývá skromně zastoupena na nezaledněných a skalnatých svazích mechy, lišejníky a bylinami s krátkou dobou vegetačního výskytu.

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Horská fauna Švýcarských Alp je vzhledem ke kulturnosti krajiny a drsným velehorským podmínkám ve vysokých polohách poměrně chudá. Vyhubením velkých šelem (medvěda, vlka) došlo k výraznému narušení přirozené rovnováhy, což v důsledku znamenalo přemnožení srnčí a jelení zvěře, ale i kamzíků. Typickým představitelem hor je všudypřítomný svišť horský. Hojně rozšířen je zde kozorožec, kterých je zde na 12 000 kusů. Ze zástupců ptačí říše se v několika lokalitách můžeme setkat s orlem skalním.

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

Švýcarský národní park
vodopád v údolí Lauterbrunnen Tal
Velký Aletschský ledovec
Skalní hrnce - Maloja

Na území Švýcarska najdeme sice jen jediné území se statutem národního parku, zato více jak 500 plošně poměrně málo rozlehlých oblastí chráněných jako přírodní rezervace (celkem 2% z celkové rozlohy státu).

Tento park se nachází ve východním Švýcarsku na území kantonu Graubünden nad údolím Dolního Innu. Vznikl v r. 1914 a je tak nejstarším NP v Evropě. Má rozlohu 169 km². Typické pro park jsou modřínové lesy, na Švýcarsko nezvyklé množství zvěře (rys, svišť a kamzík) a pečlivě udržovaných 80 km značených stezek. V létech 1920 - 1924 byl v parku vysazen kozorožec. O dvacet let později také vzácný orlosup bradatý. Švýcarský národní park navazuje na hranicích s Itálií na velké chráněné území Národního parku Stelvio. Správu národního parku nalezneme v městečku Zernez (zároveň vstupní brána do oblasti), její činnost je omezena stejně jako vstup do parku od června do konce října.

Aletschský prales leží v Bernských Alpách v blízkosti největšího alpského ledovce Grosse Aletschgletscher. Na tomto nikterak velkém území (306 ha) najdeme výjimečné exempláře modřínů a limb, z nichž někteří jedinci jsou až 1 000 let staří. Pro zcela jedinečnou hodnotu bylo území zařazeno na listinu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Toto údolí se nachází v Bernských Alpách a zasahuje do pohoří ze severu. 18 km dlouhé ledovcové údolí, které je sevřeno vápencovými stěnami s výškou až 500 metrů, z nichž spadají stuhy obrovských vodopádů, je nepochybně jedním z nejhezčích v celých Alpách.

  • Grimsel

Tato přírodní rezervace leží v blízkosti toku řeky Aary a zahrnuje na plošně poměrně rozlehlém území (10 000 ha) reprezentativní vzorek alpské vysokohorské přírody. Vyznačuje se množstvím ledovcových jezer, firnových polí a vysokých štítů.

  • Derborence

Je dalším chráněným celkem Bernských Alp. Jedná se o nejvýše položenou krasovou oblast Alp v blízkosti masivu Diablerets.

  • Höloch-Strudellöcher

Toto chráněné území leží v Glarnských a částečně i v Schwyzských Alpách a může se pochlubit nejrozsáhlejším jeskynním systémem v Evropě. Jeho rozloha je 9 240 ha. Chráněna je zde i vzácná jeskynní fauna.

  • Maloja-Strudellöcher

Nalezneme je v kantonu Graubünden a zahrnuje v sobě soustavu obřích skalních hrnců (hlubokých až 11 metrů s průměrem 22 metrů) vymletých vířivou vodou z ledovců.

  • Vallé de Joux et haut Jura Vaudouisis

Se rozkládá v pohoří Jura na severozápadě země. Je to největší chráněné území (22 000 ha) a chrání okolí řeky Joux. Najdeme zde bohaté ukázky klasické krasové krajiny v blízkosti nejvyššího vrcholu pohoří Mont Tendre. Je zde hojně zastoupena především vápnomilná flora a žije zde mnoho vzácných zvířat.

  • Monte San Giorgio

Zajišťuje ochranu svahů hory tohoto jména nalézající se v blízkosti Luganského jezera. Je zde bohatý výskyt středomořského rostlinstva.

  • Matterhorn

Oblast hory Matterhorn ve Walliských Alpách je jedním z posledních vyhlášených chráněných přírodních celků.

Rozdělení Švýcarských Alp[editovat | editovat zdroj]

Bernské Alpy
  1. Rätikon - Schesaplana (2 965 m)
  2. Silvretta - Piz Linard (3 411 m)
  3. Samnaunské Alpy - Muttler (3 294 m)
  4. Sesvenna - Piz Sesvenna (3 205 m)
  5. Livigno Alpen - Piz Languard (3 262 m)
  6. Bernina - Piz Bernina (4 049 m)
  7. Albula - Piz Kesch (3 418 m)
  8. Plessurské Alpy - Aroser Rothorn (2 980 m)
  9. Platta - Piz Platta (3 392 m)
  10. Appenzellské Alpy - Säntis (2 501 m)
  11. Glarnské Alpy - Tödi (3 614 m)
  12. Schwyzské Alpy - Bächistock (2 914 m)
  13. Urnské Alpy - Dammastock (3 630 m)
  14. Bernské Alpy - Finsteraarhorn (4 274 m)
  15. Freiburské Alpy - Le Tarent (2 548 m)
  16. Chablais-Faucigny - Dents du Midi (3 257 m)
  17. Mont Blanc - Argentiére (3 902 m) - pouze švýcerská část
  18. Walliské Alpy - Dufourspitze (4 634)
  19. Tessinské Alpy - Basodino (3 274 m)
  20. Gotthard - Rotondo (3 192 m)
  21. Adulské Alpy - Rheinwaldhorn (3 402 m)
  22. Tambo - Tambohorn (3 279 m)
  23. Jura - Mont Tendre (1 679 m)

Historie turistiky[editovat | editovat zdroj]

Edward Whymper

Z hlediska objevování a dobývání hor je za období zrodu turistiky a poznávání Alp uváděno 16. století a území Švýcarska lze považovat za kolébku horolezectví.
Rok 1555
Za jeden z historicky prvních výstupů na alpský vrchol je uváděn výstup na horu Pilatus (2221 m), který uskutečnil Conrad Gesner.
Rok 1574
Vyšla první publikace, která seznamovala čtenáře s horami a přírodou Bernských Alp. Obsahovala podrobnější popisy některých hor (Wetterhorn, Jungfrau aj.). Autorem byl Thomas Schöpf.
Roky 1703 - 1711
V těchto letech bylo prováděno barometrické měření vrcholů. Výzkum prováděl Švýcar J.J.Schuechzer.
Rok 1712
Uvedený švýcarský učenec vydává precizní a podrobnou mapu Švýcarska. Ta byla technicky a propracovaností překonána až po 100 letech.
Roky 1712 - 1778
Jean Jacques Rousseau hlásá myšlenku volnosti a poznávání krás přírody. Tento myslitel a spisovatel byl ženevským rodákem.
Rok 1741
Je rokem prvního dosažení ledovcového vrcholu v Alpách. Povedlo se to čtyřčlenné skupině horolezců pod vedením Ignaze Hesse.
Rok 1854
Začíná tzv. „zlatý věk alpinismu“, kdy hlavně aktivita britských lezců podněcuje zájem o zdolávání vysokých hor. V roce 1854 byl vylezen vrchol Dufourspitze (4634 m) a o čtyři roky později také Eiger (3970 m).
Rok 1863
Založen Švýcarský alpský svaz (SAC).

Rok 1864
Postavení první horské chaty (Grünhornhütte) ve vlastnictví SAC na úpatí hory Tödi (3614 m) v Glarnských Alpách.

Za konec a zároveň vyvrcholení zlatého věku alpinismu je považováno dosažení Matterhornu (4478 m) Edwardem Whymperem a jeho přáteli. Významným mužem této doby byl J.L. Agassiz, který zkoumal pohyb ledovců. Na objevech a zpřístupnění Alp se ve velké míře podíleli také obyčejní turisté a různé soukromé spolky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • publikace Průvodce po evropských horách (Švýcarské Alpy, vydavatelství Mirago) - ISBN 80-86617-05-X