Wikipedie:Článek týdne/2019

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2019. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

52

Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)

Rick Parfitt (12. října 1948 Woking – 24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. První singl kapely nazvaný „Pictures of Matchstick Men“ obsadil sedmé místo v britském žebříčku, v září 1968 následovalo první studiové album Picturesque Matchstickable Messages from the Status Quo. Následovalo několik dalších alb, ale v roce 1984 skupina přestala být aktivní a dala se znovu dohromady pro vystoupení na charitativním koncertu Live Aid v červenci 1985. Poté spolupráce pokračovala, i když se proměňovalo obsazení kapely.

Celkem Parfitt se Status Quo nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo v roce 2014 zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.

51

Logo franšízy

Planeta opic (anglicky Planet of the Apes) je americká vědeckofantastická mediální franšíza filmů, televizních seriálů, komiksů a dalších produktů o světě lidí a inteligentních opic. Série započala románem Planeta opic z roku 1963 francouzského spisovatele Pierra Boulla. Román, silně ovlivněný příběhy z 18. a 19. století o fantastických dobrodružných výpravách, sleduje formou satiry příběh francouzského žurnalisty Ulyxe Méroua, který se účastní cesty ke vzdálené planetě. Zde žijí pouze primitivní lidé, kteří jsou loveni a zotročováni společenstvím opic. Mérou zjistí, že jednu dobu vládli planetě lidé, ale jejich sebeuspokojení dovolilo přičinlivějším opicím je svrhnout. Poselstvím románu je, že lidská inteligence není pevně daná a mohla by degenerovat.

V roce 1968 měla premiéru filmová adaptace románu Planeta opic, která byla kritiky pozitivně přijata a stala se komerčním hitem. Mezi lety 1970 a 1973 vznikly další čtyři sequely: Do nitra Planety opic, Útěk z Planety opic, Dobytí Planety opic a Bitva o Planetu opic. Nezískaly sice tak příznivé kritiky jako první film, ale byly komerčně úspěšné. Filmovou sérii produkoval Arthur P. Jacobs pod svojí společností APJAC Productions, po jeho smrti roku 1973 však převzalo franšízu studio 20th Century Fox. V té době vznikly také dva televizní seriály. Po delší přestávce byl roku 2001 uveden do kin filmový remake Planeta opic. V roce 2011 započal film Zrození Planety opic novou, rebootovanou filmovou sérii. Ta se roku 2014 dočkala druhého filmu Úsvit planety opic a v roce 2017 dalšího pokračování s názvem Válka o planetu opic. Všechny filmy franšízy utržily celkově přes 2 miliardy dolarů, přičemž jejich celkový rozpočet činil necelých 570 milionů dolarů.

50

Orel klínoocasý živící se na mršině klokana

Orel klínoocasý (Aquila audax) je druh jestřábovitého ptáka, který se vyskytuje v Austrálii a Tasmánii, na jihu Nové Guineje a blízkých ostrovech. Patří mezi největší druhy orlů vůbec a je to největší dravý pták Austrálie. Rozpětí jeho křídel se pohybuje od 182 do 232 cm, přičemž samice bývají větší než samci. Druh je monogamní, páry jsou stálé a drží si jedno území. Doba hnízdění se mění se zeměpisnou šířkou a místními podmínkami. Vejce orel většinou klade mezi červencem a srpnem, v nejsevernějších oblastech Austrálie i během ledna a února, na Tasmánii mezi zářím a říjnem. K hnízdění nejčastěji využívá vysoké stromy, kde si staví mohutné hnízdo z větví. Po inkubační době 42–45 dní se líhnou mláďata, která se přepeří za dalších asi 70–95 dní, ale i poté tráví ještě několik měsíců s rodiči, než se z rodných oblastí rozptýlí. Orel klínoocasý je schopný lovec, který se specializuje na lov středně velkých savců a ptáků, ale při spolupráci více orlů dokáže zabít i velkého klokana. Nejoblíbenější potravu představují nepůvodní králíci. Zejména v zimních měsících se pak přiživuje i na mršinách.

Orel klínoocasý představoval důležitou součást domorodé mytologie a mnoha snových příběhů. Nejstarší záznam o druhu od západních výzkumníků pochází pravděpodobně již ze zprávy Williama Dampiera z roku 1699. Vědecky druh poprvé popsal John Latham roku 1801 pod jménem Vultur audax, tedy jako zástupce supů. V současnosti platná systematika řadí orla do rodu Aquila. S rozvojem pastevectví na přelomu 19. a 20. století začal být systematicky pronásledován a za jeho zabíjení byly dokonce vypláceny odměny, což vedlo k vybití desítek tisíc jedinců. Teprve roku 1979 se mu dostalo plné ochrany. V současnosti jeho populace na australské pevnině narůstá, pravděpodobně následkem vytváření otevřenějších stanovišť odlesňováním a rozšířením králíků. Tasmánský poddruh je hodnocen jako ohrožený, protože má menší areál a specifičtější požadavky na biotop.

49

Lorenzo I. Medicejský řečený Nádherný se stal faktickým vládcem Florencie po smrti svého otce Petra 2. prosince 1469, tedy před 550 roky. Bylo mu tehdy jen dvacet let, avšak měl již za sebou úspěšné diplomatické cesty po Itálii. Bohatá bankéřská rodina Medicejů v té době ještě vládla nepřímo: vůdce rodu nevystupoval jako monarcha, ale vysoké úřady Florentské republiky obsazoval svými lidmi, kterým za to poskytoval podporu. Lorenzo v tom pokračoval, ale jeho diplomatické úspěchy, velkolepý životní styl a sňatková politika umožnila rodině Medicejů vystoupit na úroveň vladařských dynastií. Na druhou stranu to všechno stálo hodně peněz a Lorenzo nebyl dobrý bankéř, takže pod jeho vedením spěla rodinná banka ke krachu. Zdá se, že později dokonce zpronevěřil peníze z městské pokladny, aby nezbankrotoval.

V roce 1478 se proti Medicejům spikl rod Pazziů, podporovaný papežem Sixtem IV. Spiklenci zaútočili při mši v katedrále, ale podařilo se jim zavraždit jen Lorenzova mladšího bratra Juliána, zatímco lehce zraněný Lorenzo unikl. Papež a neapolský král Ferdinand I. pak napadli Florencii vojensky. Lorenzovi se však podařilo ubránit díky odvážné tajné výpravě lodí do Neapole, kde s pomocí spřátelené šlechtičny Ippolity Marie Sforzové přesvědčil krutého panovníka Ferdinanda, aby uzavřel mír. Získanou prestiž pak Lorenzo využíval, aby jako „jazýček na vahách“ udržel v Itálii mocenskou rovnováhu a klid. Dnes je nejznámější jako podporovatel věd a umění, a tím zosobnění renesančního vladaře. Shromáždil kolem sebe mimořádné lidi: Lorenzovou Florencií prošli humanisté jako Angelo Poliziano, Marsilio Ficino a Pico della Mirandola i umělci jako Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti. Lorenzo zemřel ve věku 43 let na komplikace rodinné choroby dny. Nedlouho po jeho smrti byli Medicejové dočasně vyhnáni z Florencie a na poloostrově vypukl chaos italských válek.

48

Nahosemenné rostliny (Gymnospermae) jsou tradičním označením pro skupinu semenných rostlin, do které patří jehličnany, cykasy, jinany a liánovcotvaré rostliny. Pojmenovány jsou na základě rysu, kterým jsou charakteristickéː vajíčko rostlin nahosemenných totiž (na rozdíl od vývojově pokročilejších rostlin krytosemenných) není ukryto v semeníku, ale volně leží na plodolistu, z něhož později vzniká podpůrná šupina.

Oproti starším představám, podle nichž představovaly z evolučního hlediska mezistupeň mezi kapraďorosty, pranahosemennými (Progymnospermae), kapraďosemennými (Pteridospermatophyta) a krytosemennými (Magnoliophyta) rostlinami, moderní fylogenetické výzkumy chápou recentní nahosemenné jako monofyletickou sesterskou skupinu širšího kladu, z něhož se později odvětvují i krytosemenné. Jejich vydělení je odhadováno na dobu před více než 300 miliony let, do období karbonu v prvohorách. Stávající rostliny řazené mezi nahosemenné zahrnují několik větví vývojově značně izolovaných vzhledem k masivnímu vymírání jejich zástupců na konci prvohor a počátkem třetihor; jejich reliktnost a závislost podrobného studia na fosilním materiálu je příčinou jejich dosud ne zcela vyřešené, natož ustálené systematiky a taxonomie.

Soudobé nahosemenné zahrnují zhruba 800–1000 druhů rostlin v 83 rodech a 12–14 čeledích (pro srovnání, krytosemenných je udáváno až 300 000 druhů). Rozšířeny jsou kosmopolitně na obou polokoulích, od chladných oblastí až do tropů. V současnosti mají borovicotvaré dominantní postavení v mírném podnebném pásu a v horských oblastech, cykasotvaré rostou v tropických oblastech všech světadílů, jinanotvaré přežily pouze v jednom druhu v Číně a liánovcotvaré se vyskytují v tropických a subtropických oblastech Starého i Nového světa.

47

Célestine Galli-Marié, první představitelka Carmen

Carmen je čtyřaktová opera francouzského skladatele Georgese Bizeta. Libreto, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy, je založeno na stejnojmenné novele Prospera Mériméea. Toto scénické dílo bylo poprvé provedeno v Théâtre de l'Opéra-Comique v Paříži dne 3. března 1875. Při premiéře opera šokovala obecenstvo a způsobila skandál svým porušením dobových konvencí. Postupem doby se Carmen stala jednou z nejpopulárnějších a nejčastěji uváděných oper tzv. klasického kánonu; „Habanera“ z prvního jednání a „Toreadorova píseň“ z druhého jednání patří mezi nejznámější operní árie.

Opera je napsána v žánru opéra comique s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy. Děj je umístěn do Sevilly v jihozápadním Španělsku a jejího okolí. Vypráví o tragickém příběhu Dona Josého, naivního vojáka, který je sveden úskoky ohnivé a zároveň svému osudu odevzdané cikánky Carmen. José opouští svou milou z mládí Micaelu a utíká od vojenských povinností, přesto nakonec ztrácí Carmeninu lásku kvůli proslulému toreadorovi Escamillovi. Děj končí opět v Seville v blízkosti arény pro býčí zápasy, kde José v žárlivém zoufalství probodne svou bývalou milenku dýkou, když se Carmen odmítne k němu vrátit. Vyobrazení proletářského života dělnic z továrny na cigarety, pašeráckého prostředí, nemorálnosti a bezpráví a tragická smrt hlavní postavy na jevišti znamenaly průlom ve francouzské opeře a vyvolávaly kontroverze.

Hudební kvality opery Carmen doznaly širokého uznání pro brilantní melodie, harmonii, atmosféru, instrumentaci a také dovednost, s jakou Bizet dokázal hudebně reprezentovat emoce a utrpení svých postav. Podle názoru pozdějších komentátorů Carmen tvoří most mezi tradiční opéra comique a realistickým žánrem zvaným verismus, který charakterizoval italskou operu konce 19. století. Opera byla mnohokrát nahrána, od první akustické nahrávky v roce 1908 až po mnohé televizní a filmové záznamy a scénické adaptace.

46

Praga V3S (vojenský třítunový speciální, hovorově vétřieska nebo vejtra) je třínápravový terénní nákladní automobil s pohonem všech kol (znak náprav 6×6). Vůz vznikl dle zadání a požadavků Československé armády na standardní střední terénní nákladní automobil. Vyznačuje se žebřinovým rámem, tuhými portálovými nápravami a vzduchem chlazeným motorem konstrukce Tatra. Praga V3S je nejdéle vyráběným československým nákladním automobilem a jedním z nejpočetnějších. První prototyp byl zhotoven roku 1952, v roce 1953 začala sériová výroba, která s přestávkami trvala až do roku 1990. Finální produkce probíhala nejprve ve vysočanském podniku Praga, následně se přesunula do letňanské Avie, dále do opravárenského závodu ve Vinoři a ke konci výroby do Bratislavských automobilových závodů. Během 80. let vstoupily do výroby modernizované verze M1 a M2. Celková produkce se odhaduje na přibližně 130 000 vozů.

Praga V3S tvořila základ vozového parku poválečné Československé a následně české armády i slovenské armády, kde sloužila v desítkách modifikací, teprve v 1. desetiletí 21. století začala být nahrazována Tatrou 810. Velké množství vozů Praga V3S sloužilo a dosud slouží v civilní sféře. Z typu V3S byla odvozena civilní modifikace Praga S5T, lišící se především dvounápravovým podvozkem s jedinou poháněnou nápravou. Vozy Praga V3S byly také exportovány, především do tzv. socialistických států.

45

The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, s tím však nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta. Nahrávání proběhlo počátkem září 1968 ve studiu Elektra Studios v Los Angeles.

Na rozdíl od první desky, kde Nico nahrála písně jiných autorů, je zde autorkou všech skladeb ona sama. Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Předehrou – minutovou instrumentální skladbou „Prelude“ – také album začíná. V roce 1991 vyšla deska v reedici na CD doplněná o dvě bonusové skladby: píseň „Roses in the Snow“ a a cappella skladbu „Nibelungen“. V celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968–1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.

44

Ediakarská fauna je označení pro tajemné přisedlé organismy, které na Zemi žily v období ediakara, jež probíhalo před asi 635 až 542 miliony lety. Fosilie těchto organismů pocházejí z celého světa; zástupci fauny představují nejstarší známé mnohobuněčné organismy. Před 575 miliony lety, kdy se Země vymanila z globálního zalednění, možná ediakarská fauna prodělala evoluční radiaci během takzvané avalonské exploze. Zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze. Zřejmě poslední zástupci ediakarské fauny jsou vzácně objevováni ve vrstvách ze středního kambria starých 510 až 500 milionů let, avšak dřívější komunity zanikly na konci ediakary a zanechaly po sobě pouze otisky kdysi prosperujícího ekosystému. Zdá se, že kambrijské organismy plně nahradily organismy dominující během ediakary, stále však o tom probíhají debaty. Existuje několik hypotéz, proč ediakarská fauna z fosilních záznamů vymizela, včetně měnícího se prostředí, nástupů predátorů či konkurence jiných forem života. Jedna hypotéza tvrdí i to, že ediakarská fauna mohla dále prosperovat, pouze již okolní podmínky zabraňovaly její fosilizaci.

Zařazení ediakarské fauny do fylogenetického stromu se ukázalo být náročné. Není dokonce ani prokázáno, že se jednalo o živočichy. Mohlo jít také o lišejníky, řasy, protisty, houby, mikrobiální kolonie či hypotetický mezistupeň mezi rostlinami a živočichy; nebo i zaniklou samostatnou linii nepříbuznou jiným organismům. U některých ediakarských tvorů se mohla vyvinout bilaterální symetrie (dvoustranná souměrnost), i když to je sporné. Většina makroskopických ediakarských fosilií je stavbou těla odlišná od pozdějších živočišných forem: připomínají disky, trubky či baňky. Pokud ediakarská fauna nezanechala žádné potomky, její vývoj by mohl být považován za „neúspěšný experiment“ v evoluci mnohobuněčného života.

43

Avšalom Feinberg (23. října 1889 Gedera – 20. ledna 1917 poblíž Rafy) byl jeden ze zakladatelů a vůdců židovské špionážní sítě Nili, založené v roce 1915 v Palestině za účelem podpory Velké Británie v boji proti Osmanské říši během první světové války. Skupina, zformovaná kolem vědce Aarona Aaronsohna, dokázala shromáždit rozsáhlé množství zpravodajských informací o rozmístění tureckých vojsk, politické a ekonomické situaci v zemi a mnohé další. Navázání a udržení kontaktu s Brity však nebylo snadné. Feinbergovi se v roce 1915 podařilo jako prvnímu domluvit spolupráci s britskou zpravodajskou službou v Egyptě. Komunikace však byla přerušena a skupině se opakovaně nedařilo s Brity spojit. Feinberg při jednom z těchto pokusů zahynul, když jej při cestě do Egypta počátkem roku 1917 na Sinajské poušti zastřelila skupina beduínů.

Informace, které se Nili po navázání spolupráce podařilo Britům předat, zásadně přispěly k britskému vojenskému vítězství nad Osmanskou říší. Uznání se však skupině dostalo až o desítky let později. Feinbergovy ostatky byly nalezeny teprve po šestidenní válce v roce 1967, v níž Izrael mimo jiné dobyl Sinajský poloostrov. V listopadu téhož roku se dočkal státního pohřbu na izraelském národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.

42

Metro v Madridu je systém podzemní dráhy pod hlavním městem Španělska Madridem. Síť se řadí k nejrozsáhlejším na světě – jak co do celkové délky tratí metra (294 km), tak i co do počtu stanic (302). Systém je tvořen celkem 13 linkami klasického metra a 3 linkami metra lehkého, jež dohromady v roce 2018 přepravily přes 657 milionů cestujících. Metro obsluhuje nejen území hlavního města, ale okrajové části linek pokrývají i sídla v jižní, východní a severní aglomeraci. Vlaky metra jsou provozovány na nestandardním rozchodu koleje 1 445 mm a funguje zde i levostranný provoz. Cestující mohou služeb metra využívat od 6.00 do 1.30 hodin, jízdné mohou hradit buď jednorázovou magnetickou jízdenkou, nebo čipovou kartou s předplaceným kupónem. Pro kontrolu úhrady jsou ve všech stanicích instalovány turnikety.

První plány na stavbu metra v Madridu se objevily už v 19. století, provoz na lince 1 byl slavnostně zahájen 17. října 1919 tehdejším španělským králem Alfonsem XIII., který od počátku patřil k podporovatelům stavby metra. Následovalo období bouřlivého rozvoje a výstavby nových tratí, jež bylo přerušeno občanskou válkou. Po stagnaci v 50. a 60. letech a následném zestátnění společnosti provozující metro došlo opět k rozrůstání délky sítě, které vyvrcholilo na přelomu tisíciletí. Tehdy patřilo madridské metro k nejrychleji rostoucím podzemním drahám na světě, neboť se v tomto období otevřelo přes 100 stanic.

41

Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) je středně velký zástupce čeledi tučňákovitých. Délka jeho těla zpravidla nepřesahuje 70 cm. Hmotnost je závislá na ročním období – pokud nehladoví, dosahuje váhy až 6 kg. Samec má totožné zbarvení jako samice, ale bývá vyšší. Celkové zbarvení je jednoduché, uniformně černo-bílé, specifickým znakem je bílé lemování ve tvaru kroužku kolem obou očí.

Živí se více než z 90 % krilem, ale loví i ryby, vzácněji hlavonožce. Jeho tělo je uzpůsobeno k potápění a plavání pod vodou. Tvar těla, připomínající torpédo, doslova kopíruje vlnu – začíná užším zobákem a hlavou, pokračuje silnějším zaobleným tělem a končí zúženým koncem těla a úzkým jednoduše řešeným ocasem. Dokáže se dostat do hloubky až 200 metrů a plavat rychlostí 20 km/h. Stejně jako tučňák císařský je i tento druh známý až 100 kilometrů dlouhými cestami, jež podniká v období rozmnožování, aby nalezl stabilní masivní ledovec, který letní teplotou neroztaje nebo jej nezničí bouře. Jiné kolonie naopak hnízdí na pevnině a mají moře podstatně blíže. Hnízdí během antarktického léta (říjen až únor) v několikatisícových až statisícových koloniích. Staví jednoduchá hnízda z oblázků. Samice snese obvykle dvě vejce, při sezení se střídá se samcem. Narozená mláďata vychovávají společně přibližně dva měsíce. Pár si je věrný po několik sezón.

Tučňák kroužkový patří mezi nejběžnější zástupce své čeledi, jeho populace není prozatím významně ohrožena. Mezinárodní svaz ochrany přírody klasifikuje tento druh jakožto málo dotčený. Pravděpodobně existuje více než 10 milionů těchto ptáků. V roce 2017 byl počet jedinců odhadován na 14 až 16 milionů (včetně nehnízdících tučňáků).

40

Václav III. (6. října 1289 Praha – 4. srpna 1306 Olomouc) byl český, polský a uherský král; poslední panovník z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého a polského krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. Ve svých devíti letech roku 1298 byl zasnouben s dcerou uherského krále Ondřeje III. Po Ondřejově smrti byl dvanáctiletý Václav roku 1301 korunován na uherského krále. Neovládal však celé Uhersko a vládu za něj vykonávali jeho otec a rádci. Během své vlády se musel potýkat s Karlem Robertem z Anjou, který ovládal jižní část Uherska a usiloval o uherskou korunu. Roku 1304 se Václav vrátil do Čech, uherské koruny se však nevzdal.

Po smrti Václava II. v červnu 1305 Václav III. nastoupil na český a polský trůn. Situace v Polsku však byla vrtkavá a Uhersku Václav fakticky nevládl. V počátcích jeho vlády probíhalo jednání s římským králem Albrechtem, v němž Václav dosáhl značných úspěchů. V říjnu 1305 se vzdal uherského trůnu ve prospěch dolnobavorského vévody Oty III. Dne 5. října 1305 se oženil s dcerou těšínského vévody Violou Těšínskou. Podle dobových i pozdějších kronikářů žil Václav III. nemravným životem a pod vlivem šlechty, které rozdával mnoho majetku. Roku 1306 se rozhodl podniknout válečné tažení do Polska. Při shromažďování vojska se odebral do Olomouce, kde byl ve čtvrtek 4. srpna 1306 zavražděn. Zemřel ve věku 16 let. Olomoucká vražda se zřejmě odehrála v děkanském domě v těsné blízkosti katedrály svatého Václava. Kým byl Václav zavražděn, nebylo nikdy objasněno. Většina kronikářů mluví o tom, že královraždu spáchal durynský rytíř Konrád z Botenštejna alias z Mulhowu, jenž byl po vraždě zřejmě chycen a zabit. Za objednavatele vraždy jsou často označováni Albrecht Habsburský, Vladislav Lokýtek, česká šlechta jako celek, anebo někdo z ní, přičemž poslední možnost je podle historiků nejpravděpodobnější.

39

Lešanský Buddha, známý též pod svým čínským názvem Ta-fo (Velký Buddha), je socha Buddhy, která se nachází poblíž města Le-šan v čínské provincii S’-čchuan. Buddha je vysoký asi 71 metrů, což z něj činí největší sochu sedícího Buddhy na světě. Socha byla vytesána do skalního masivu hory E-mej-šan za dynastie Tchang (618–907). Organizátorem celé výstavby se stal mnich Chaj Tchung, který pro stavbu záměrně vybral soutok tří řek (Min-ťiang, Ta-tu-che a Čching-i-ťiang), aby Buddha chránil projíždějící lodě před nebezpečnými proudy, zároveň tím chtěl docílit většího šíření buddhismu mezi lidmi.

Již při stavebních pracích bylo pomýšleno na ochranu Buddhy před erozí – měl tomu zabránit drenážní systém a dřevěný kryt. Účelem těchto opatření bylo omezit destruktivní vliv povětrnostních podmínek na sochu na minimum. Kryt byl však za dynastie Jüan (1271–1368) stržen a kanály odvodňovacího systému byly časem zaneseny. Socha začala erodovat a vytvářely se na ní trhliny, které byly postupně zaplněny květenou. Rozsáhlejší rekonstrukce na soše byly započaty až ve druhé polovině 20. století. Celá oblast je hojně navštěvována turisty, kteří se sem přepravují většinou loděmi z města Le-šan. Pro svou mimořádnou hodnotu byl Buddha v roce 1996 společně s horou E-mej-šan zařazen mezi památky světového dědictví UNESCO.

38

Škoda 1202, také známá pod lidovým označením Stejšn, byl osobní nebo lehký užitkový automobil klasické koncepce, vyvinutý a vyráběný ve vrchlabském závodě AZNP. Vůz vznikl jako provizorní náhrada vyvíjeného trambusového užitkového vozu (pozdější Škoda 1203), jehož vývoj se opožďoval a přerušoval. Škoda 1202 byla modernizovanou verzí předcházejícího typu Škoda 1201, od kterého se lišila především novou karoserií. Nejčastějšími vyráběnými variantami byly kombi (STW) a sanitka, dále se stavěla dodávka, pick-up a pohřební vůz. Všechny varianty (kromě pick-upu) měly do značné míry unifikovanou karoserii, což přispělo k racionalizaci produkce. Během let 1961–1973 bylo vyrobeno kolem 60 000 vozidel všech verzí ve 40 výrobních sériích.

Značný počet vozů byl exportován ve formě podvozků určených pro konečnou montáž v zahraničí, především v Turecku. Tam bylo vyvezeno asi 10 tisíc podvozků, na místě dohotovovaných do podoby pick-upů. Výroba v Turecku dokonce pokračovala i po jejím skončení v Československu, vozy vznikaly montáží z dovezených dílů a osazovaly se novými jednoduchými karoseriemi. Škoda 1202 se stala posledním z řady osobních automobilů značky s páteřovým rámem a samostatnou karoserií, konstrukčně odvozených od předválečného typu Škoda Popular. Nahradil ji typ Škoda 1203 se samonosnou trambusovou karoserií.

37

Německý ovčák, lidově též označovaný jako vlčák, je německé psí plemeno, jedno z nejrozšířenějších na světě a též nejrozšířenější služební plemeno. Bývá uváděno i jako jedno z nejinteligentnějších. Díky své všestrannosti a přizpůsobivosti je využitelné v mnoha odvětvích kynologie.

Německý ovčák vznikl v Německu v 19. století. Ovčáčtí psi podobné tělesné konstituce zde sice žili již dříve, nicméně snahy o sjednocení exteriéru se začaly objevovat až ve druhé polovině 19. století. O šlechtění a rozvoj plemene se přičinil především rytmistr Max Emil Friedrich von Stephanitz, který propagoval tyto psy mezi vojáky i policií a společně se svým spolupracovníkem Arthurem Meyerem sepsal první standard. Ten byl schválen roku 1899 a nedlouho poté se německý ovčák začal rozšiřovat i do Česka, kde je známý pod lidovým názvem vlčák nebo zkratkou NO. Od roku 1924 je uznaný United Kennel Clubem (UKC), od roku 1955 pak i Mezinárodní kynologickou federací (FCI).

Je známý svojí věrností, inteligencí a vyrovnaností. Hodí se do rodin s dětmi a vychází i s jinými domácími zvířaty nebo psy. Navíc se jedná o dobrého hlídače. Základní výcvik a výchova jsou nutností, stejně tak dostatek pohybu a aktivit. Srst, která líná dvakrát ročně, není náročná na péči. Jednou z negativních stránek plemene je množství dědičných chorob, na které trpí. Jedná se především o onemocnění pohybového aparátu, například dysplazii kyčelního kloubu.

36

„Traktor“ je legendární píseň punkové hudební skupiny Visací zámek s kořeny z roku 1976, kdy Michal Pixa poprvé dostal nápad na tuto skladbu. Do finální podoby ji společně s Janem Haubertem dopracovali v roce 1982 během zkoušek před prvním koncertem skupiny Visací zámek. Premiéru měla píseň během tohoto prvního koncertu 7. prosince 1982. Objevila se hned na prvním albu skupiny s názvem Visací zámek z roku 1990, nahrávaným ale ještě těsně před sametovou revolucí, a tak zazněla kvůli panujícím poměrům doznívajícího komunistického režimu v pozměněné verzi s mírnějším textem. Ta se tak stala paradoxně známější než originál. V originále běžně hraném na koncertech byla poprvé píseň vydána v roce 1993 pod názvem „Trakař“ na albu Traktor, od té doby pak ještě i na mnoha dalších albech.

Píseň s refrénem o traktoru Zetor orajícím v horách brambory je vlastně dramatickou groteskou o zoufalém traktoristovi, který od brzkého rána do večera pracuje a nezbývá mu po celodenní dřině než se večer opít v hospodě a spustit se s místní poběhlicí. Neustálou prací deprimovaný opilý traktorista potom vidlemi zapíchne svou ženu. Píseň se stala hymnou české punkové scény, zlidověla a hraje se například i u táboráků. Dočkala se ocenění v čtenářské anketě pořádané portálem iDNES.cz, v níž čtenáři označili kytarový riff „Traktoru“ s přehledem za nejlepší český kytarový riff všech dob.

35

Amenhotep I. byl druhým staroegyptským faraonem 18. dynastie, který vládl přibližně v letech 1525–1504 př. n. l. Jeho rodiči byli faraon Ahmose I. a jeho velká královská manželka Ahmose-Nefertari. Amenhotep I. měl staršího bratra Ahmose-Ancha, o němž se předpokládalo, že z pozice korunního prince nastoupí na trůn po svém otci. Ahmos-Anch však v období mezi sedmnáctým a dvacátým druhým rokem otcovy vlády zemřel a pozici korunního prince zaujal Amenhotep. Po otcově smrti se tak stal králem a vládl po dobu jednadvaceti let.

Období vlády Amenhotepa I. plynule navázalo na vládu Ahmose I., který po mnohaletých válkách opět sjednotil celou říši. Nový faraon upevnil egyptskou moc v Núbii a v nilské deltě, která byla po dobu jednoho století centrem hyksóské nadvlády. Amenhotep se pravděpodobně nepokoušel udržet kontrolu nad oblastí Levanty, kterou k říši připojil jeho otec. V Horním Egyptě pokračoval s přestavbou chrámů a zavedl změny v uspořádání pohřebního komplexu, když oddělil svoji hrobku od svého zádušního chrámu. Tento způsob pohřbívání přetrval po celé období Nové říše. Po své smrti byl zbožštěn a stal se patronem dělníků v Dér el-Medíně, vesnici stavitelů královských hrobek.

34

Pojem dekadence se v literatuře užívá pro označení jednoho ze směrů literárního modernismu, rozšířeného v evropských literaturách na přelomu 19. a 20. století, v období fin de siècle. Přestože tvoří literární dekadence nejvýraznější proud dekadence jako uměleckého a kulturního směřování, vzhledem k dobové oblibě spojování více druhů umění jsou důležité také její vazby na ostatní umělecké druhy, zejména na výtvarné umění. V širším smyslu však může být jako dekadentní popsáno jakékoliv literární dílo vnímané jako úpadkové, bez společenské funkce či přímo protispolečenské – pojem přitom může sloužit jako hanlivý odsudek, ale také neutrální označení.

Dekadentní texty přelomu 19. a 20. století kladly důraz na individualitu, dokonalost, umělost a rafinovanost, čisté umění vytvářené pro umění samo (lartpourlartismus), aristokratičnost a neobvyklou sexualitu, ale také tragickou lásku, osamění, šílenství, degeneraci a smrt. Významnou roli hrálo náboženství a mystika – mnozí významní dekadentní umělci se obraceli k vypjatým podobám katolicismu nebo byli fascinováni satanismem, kulty pohanských božstev či okultními učeními.

Dekadentní literatura byla publikována především ve francouzském kulturním okruhu: klíčovým autorem byl Joris Karl Huysmans s románem Naruby, ale také Jean Lorrain, Remy de Gourmont či spisovatelka Rachilde. V britském prostředí vynikli obzvláště Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne. Největším jménem polské dekadence se stal Stanisław Przybyszewski. K významným českým osobnostem literární dekadence patřili Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček či Arthur Breisky; částí svého díla se k dekadenci zařadil také Stanislav Kostka Neumann.

33

Levhart arabský či leopard arabský (Panthera pardus nimr) je poddruh levharta skvrnitého žijící ostrůvkovitě při okrajích Arabského poloostrova a v malé části Izraele. Jeho biotopem jsou většinou horské, skalnaté, aridní oblasti, v nichž se nacházejí v potřebném množství zdroje vody (zhruba jeden na vzdálenost 3 km). Jedná se o velmi světlý a malý poddruh, hmotnost dospělých jedinců jen málokdy převyšuje 30 kg. Kromě období páření žije samotářským životem, setkání s člověkem se pokud možno vyhýbá. Loví nejčastěji gazely, kozorožce, zajíce, damany, dikobrazy a rozličné menší živočichy. Když má možnost a chybí mu přirozená kořist, napadá i domácí zvířata. Ještě začátkem 20. století byl levhart arabský rozšířen na velké části Arabského poloostrova, v Palestině a na Sinaji, ale postupně se jeho teritorium fragmentovalo a počet jedinců rychle klesal. Celková populace dosahuje začátkem 21. století jen 170–320 dospělých jedinců (z toho asi 70 chovaných v zajetí) a Mezinárodním svazem ochrany přírody je klasifikován jako kriticky ohrožený. Nebezpečím pro něj je nelegální lov a úbytek přirozené kořisti, přičemž za obojím stojí svou činností člověk.

Levhart arabský byl jako poddruh levharta skvrnitého uznáván už od roku 1833, a to přesto, že byl popsán pouze na základě jediné kožešiny. Dostal trinomické jméno nimr, což arabsky znamená „levhart“, „tygr“ či „zvíře vypadající jako tygr se skvrnami“. Arabsky mluvící lidé mu obvykle říkají النمر العربي‎ (al-nimr al-arabí). Hebrejsky se nazývá נמר המדבר‎ (nemer ha-midbar), tj. levhart pouštní, či נמר ערבי‎ (namer aravi), tedy levhart arabský.

32

Hvězdárna v Praze-Podolí byla soukromá observatoř pražského lékárníka a amatérského astronoma Františka Fischera, který ji nechal postavit jako součást své vily v ulici Na Zlatnici. Její majitel a provozovatel se věnoval především mapování povrchu Měsíce a pořizování snímků stálic, mlhovin a komet. Součástí hvězdárny, která fungovala od roku 1924, byla rovněž knihovna obsahující podle astronoma Josefa Klepešty „staré tisky z oboru selenographie, jež nelze najíti ani ve velkých universitních knihovnách“. Redakce odborného časopisu Říše hvězd ve 30. letech označila podolskou observatoř za jednu z nejlépe vybavených a vedených soukromých hvězdáren v Československu.

František Fischer se pozorování hvězdné oblohy amatérsky věnoval ještě před první světovou válkou. Svůj zájem a znalosti v oblasti astronomie následně prohloubil ve válečných letech, kdy sloužil jako zdravotník československých legií v Taškentu. Volné noci trávil v tamní hvězdárně a právě v této době se rozhodl, že po návratu do Prahy vybuduje vlastní observatoř. V zahradě poté pořádal pozorování meteorů v rámci programu České společnosti astronomické. Pro mladé členy společnosti ve 30. letech připravil i kurz selenografie. Hvězdárna zanikla po smrti Františka Fischera v listopadu 1966. Dalekohled a další astronomické vybavení jeho rodina darovala České astronomické společnosti. Posléze ho získala hvězdárna v pražských Ďáblicích, kde dodnes slouží. Bývalou observatoř ve vilové čtvrti připomíná astronomická věž s otočnou kopulí, která vystupuje ze střechy chátrajícího domu.

31

Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Žije v mírných oblastech Evropy a Asie, zavlečena byla i do Ameriky. Stavbou těla se podobá běžnějším vosám, je však větší a poněkud jinak zbarvená. Dosahuje délky 18–35 mm. Na těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Většinou v dutinách stromů si staví oválné papírové hnízdo, které může měřit v průměru až 80 cm. Žije ve společenstvech, která mohou čítat až okolo 1 700 jedinců. Ta tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají silná kusadla a žihadlo s jedem, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí.

Je dravým druhem, své larvy krmí různým hmyzem, především mouchami, můrami, vosami, včelami, cikádami a vážkami, případně pavoukovci. Dospělci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů, ovšem královna krátce po probuzení z hibernace konzumuje hmyz, aby získala bílkoviny. Pokud není podrážděná, nechová se sršeň agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale je poměrně slabý, například v porovnání se včelím. Někteří lidé považují sršeň za škůdce kvůli tomu, že požírá včely a zralé ovoce, a obtížný hmyz (z obavy před žihadlem).

30

The Sacrament of Sin je sedmé studiové album německé powermetalové hudební skupiny Powerwolf. Vydáno bylo 20. července 2018 prostřednictvím společnosti Napalm Records. Skupina ho napsala během roku 2017 a na začátku roku dalšího ho začala nahrávat ve švédském studiu Fascination Street Studios ve městě Örebro. Jako producent se na něm podílel Jens Bogren, přičemž šlo o jeho první producentskou práci pro Powerwolf, a s orchestracemi skupině vypomáhal Joost van den Broek. Hudebně je album oproti předchozím nahrávkám mnohem pestřejší, změnil se výraz varhan, přibyly orchestrace a netradiční prvky jako dudy či flétna a kapela poprvé ve své historii nahrála baladu s doprovodem piana. Hlavním tématem alba z pohledu textů je hřích, nejde ale říct, že by šlo o konceptuální album; na desce se totiž objevují písně věnující se například upírům.

Album bylo kritiky hodnoceno převážně kladně, vyzdvihovány byly hlavně nové prvky, které Powerwolf do hudby vložili. Desce se dařilo také komerčně, umístila se na prvním místě v německé hitparádě Media Control Charts, přední příčky obsadila také v několika dalších zemích včetně Česka, kde se dostala na sedmnáctou pozici. V rámci podpory alba plánuje skupina během let 2018 a 2019 vystupovat po Evropě.

29

Francesco Petrarca byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho.

Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a vnímání své osoby tím značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu.

28

Dějiny zemědělství zaznamenávají domestikaci rostlin a zvířat a vývoj a šíření technik pro jejich efektivní produkci. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů. Nezávislá centra původu tvořilo nejméně jedenáct samostatných oblastí Starého a Nového světa. Již nejméně 20 000 let př. n. l. lidé sbírali a jedli semena divoce rostoucích obilovin. Zhruba 9 500 let př. n. l. bylo v oblasti Levanty kultivováno osm základních neolitických plodin – pšenice dvouzrnka i jednozrnka, ječmen, hrách, čočka, vikev, cizrna a len. V Číně zdomácněla rýže spolu s fazolemi mungo, azuki a sójou. Prasata a později ovce byly domestikovány v Mezopotámii, skot pocházející z divokých praturů se objevil v oblastech dnešního Turecka a Pákistánu. Cukrová třtina, banány a některé druhy kořenové zeleniny byly kultivovány na Nové Guineji. V oblasti jihoamerických And proběhlo domestikování brambor, fazolí, koky, lamy a morčete. V Mezoamerice vznikla z divoké traviny teosinte kukuřice, v oblasti Peru zdomácněla bavlna. Ve středověku došlo v zemědělství k přeměnám způsobeným zdokonalenými technikami a šířením plodin. Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa a naopak jiné plodiny i hospodářská zvířata putovaly ze Starého světa do Ameriky.

Zavlažování, střídání plodin a užívání hnojiv byly zavedeny brzy po neolitické revoluci a značně se rozvinuly během posledních 200 let, počínaje britskou zemědělskou revolucí. Od počátku 20. století zemědělství zaznamenalo velké zvýšení produktivity nahrazením lidské práce mechanizací a zavedením syntetických hnojiv, pesticidů a selektivního chovu. Haberův–Boschův proces umožnil syntézu dusičnanových hnojiv v průmyslovém měřítku, což výrazně zvýšilo výnosy plodin. Moderní zemědělství přineslo řadu sociálních, politických a environmentálních otázek, v reakci na to se vyvinulo ekologické zemědělství jako alternativa k používání syntetických pesticidů.

27

Dronte mauricijský, také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulý druh nelétavého ptáka, žijícího jako endemit na ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Předkové dronta žili v jižní Asii a na Maskarény se dostali pravděpodobně pomocí „ostrovních skoků”. Dronte mauricijský měřil asi 1 metr a vážil přes 10 kg. Jednalo se o nelétavého ptáka, pravděpodobně kvůli dostupnosti potravních zdrojů na ostrově a relativní nepřítomnosti predátorů. Vzhled drontů mauricijských se dochoval pouze na kresbách, malbách a v popisech ze sedmnáctého století. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé údaje značně liší a pouze některé ilustrace byly založeny na živých exemplářích, přesný vzhled a chování zůstává stále hádankou. Zatímco dříve byl dronte mauricijský považován za tlustého a pomalého ptáka, nyní ho odborníci považují za ptáka dobře přizpůsobeného ekosystému.

První zmínka o drontem pochází z roku 1598 od nizozemských námořníků. V následujících letech začal být loven jak námořníky, tak decimován novými, nepůvodními druhy, zatímco jeho přirozené prostředí bylo ničeno. Poslední pozorování doda je nejisté, IUCN uvádí rok 1662, kdy ztroskotalý námořník Volkert Evertsz objevil skupinku těchto ptáků na ostrůvku Île D'Ambre u Mauricia. Vyhynutí dronta nebylo zaznamenáno okamžitě a někteří lidé jej považovali za mytické stvoření. V 19. století byly prozkoumány pozůstatky čtyř exemplářů, které se dostaly do Evropy na počátku 17. století. Od té doby se na Mauriciu našlo množství subfosilních pozůstatků drontů, vyzvednutých většinou z bažiny Mare aux Songes. Zánik dronta během méně než sta let od jeho objevu poukázal na dříve neznámý fenomén vymizení celého živočišného druhu následkem lidské činnosti. Rozsáhlé pozornosti se mu dostalo od jeho vystoupení v knize Alenka v říši divů a od té doby se stal součástí populární kultury, často jako symbol vyhynutí a zastarávání.

26

Císař Čeng-te (26. října 1491 – 20. dubna 1521), vlastním jménem Ču Chou-čao, z dynastie Ming vládl v letech 1505–1521 čínské říši Ming. Nastoupil po svém otci Chung-č’ jako jeho starší (a jediný přeživší) syn. Záhy po převzetí moci se ukázal jeho odpor ke konfuciánsky orientované byrokracii. Ve stálých sporech s ministry a velkými sekretáři se opíral o eunuchy, zejména o tzv. „osm tygrů“ s nimiž vyrůstal. V letech 1506–1510 tak v čele vlády fakticky stál eunuch Liou Ťin, který ministerstva a důležité úřady obsadil svými spojenci a podporovateli. Císař se odstěhoval ze Zakázaného města do nedalekého nově postaveného „Leopardího paláce“, kde se obklopil svými eunuchy a důstojníky. Po pádu Liou Ťina zaujali přední místa mezi císařovými oblíbenci herec Cang Sien a důstojníci Čchien Ning a Ťiang Pin, běžnou administrativu řídil velký sekretář Jang Tching-che.

Zájem o zdroje příjmů vyústil v uvolnění zákazu soukromého zahraničního obchodu, současně do jižní Číny připluli portugalští mořeplavci a začali obchodovat s čínskými partnery. Daňový tlak a oslabení autority vlády vedly k několika rozsáhlým vzpourám: povstání knížete z An-chua, povstání v severní Číně roku 1510, povstání knížete z Ning. Od roku 1517 císař trávil většinu času na čínsko-mongolské hranici severozápadně od Pekingu, především v posádkovém městě Ta-tchungu. Zde mimo jiné koncem roku 1517 odrazil velký mongolský nájezd Dajan-chána. V roce 1519 se vydal do Nankingu, kde strávil většinu dalšího roku. Na zpáteční cestě opilý spadl do vody, onemocněl a po několika měsících zemřel.

25

Jonathan Richman (* 16. května 1951 Natick) je americký zpěvák a kytarista. S veřejným vystupováním začal v roce 1967. Značný vliv na něj tehdy měla experimentální rocková skupina The Velvet Underground, jejíž koncerty mnohokrát navštívil. V roce 1970 založil vlastní rockovou skupinu The Modern Lovers, která pořídila několik demonahrávek, ale již v únoru 1974 se rozpadla. V roce 1976 byly vydány některé její demonahrávky na albu The Modern Lovers, většinu z nich produkoval John Cale z The Velvet Underground.

Richman v roce 1976 dal dohromady novou skupinu, která vystupovala a vydávala alba pod názvem Jonathan Richman and the Modern Lovers. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystupoval sólově, později však zase začal hrát s kapelou. Sestava skupiny The Modern Lovers (případně Jonathan Richman and the Modern Lovers) se mnohokrát změnila a jediným stálým členem byl Richman, který byl rovněž výhradním autorem jejích písní. Po roce 1988 vystupoval a vydával desky jen pod svým vlastním jménem, občasně hrál s doprovodnými hudebníky či dlouhodobě ve dvojici s bubeníkem Tommym Larkinsem. Kromě koncertování a nahrávání alb složil hudbu k filmu Něco na té Mary je. Jeho primárním jazykem je rodná angličtina, nazpíval však také písně ve španělštině, francouzštině a italštině. Coververze jeho písní nahrála řada dalších hudebníků, mezi něž patří například Joan Jett, John Cale či David Bowie.

24

Borovice (Pinus) je rod stálezelených jehličnatých stromů, popřípadě keřů, z čeledi borovicovité (Pinaceae). Se zhruba 110 druhy jde o největší rod čeledi. Taxonomicky se dělí na dva podrodyː Pinus neboli „tvrdé“ borovice a Strobus neboli „měkké“ borovice. Přirozeně se vyskytují téměř výhradně na severní polokouli. Rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, někde vystupují až k horní hranici lesa či nad ni. Evolučně se rod vyvinul již v období spodní křídy. Pochází pravděpodobně ze Starého světa, maxima druhového bohatství ovšem dosahuje v Severní a Střední Americe, další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a oblast Himálaje. V Evropě se vyskytuje 12–13 původních druhů. Vesměs jde o silně světlomilné, konkurenčně slabé stromy s velmi malými nároky na kvalitu půdy, které jsou schopny dobře snášet nejrůznější stanoviště; mnohé plní roli pionýrských dřevin. Mezi borovicemi jsou i nejstarší žijící vyšší organismy na Zemiː některé exempláře borovice dlouhověké (Pinus longaeva) jsou prokazatelně staré více než 4 800 let.

Borovice patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují kvalitní, měkké až středně tvrdé, snadno opracovatelné dřevo, využitelné ke stavebním účelům i na výrobu nábytku. Využívá se též pryskyřice, obsahující množství aromatických terpenických látek, a to v aromaterapii a kosmetice, stejně jako v léčivých mastech při revmatismu nebo artritidě; je také zdrojem přírodního terpentýnu. Jehličí a kůra mají mnoho vitamínů a byly či stále jsou v různých oblastech světa využívány při výrobě potravin, stejně jako jedlá semena některých druhů, známá jako piniové či „cedrové“ oříšky. Velký význam mají borovice v zahradní architektuře jako okrasné stromy a keře, oblíbené jsou i jako vánoční stromky. Mnohé druhy borovic hrály značnou roli v kulturním, folklórním a spirituálním životě lidí, objevují se také v nesčetných literárních a výtvarných dílech a v heraldice.

23

Vačice zapotécká

Vačice zapotécká (Tlacuatzin canescens) je druh vačice, která se endemitně vyskytuje v mexických státech Oaxaca a Chiapas, kde žije v okolí Tehuantepecké šíje a žije též v údolí v blízkosti města Oaxaca de Juárez. Během většiny 20. století byla považována za druh obývající rozsáhlejší areál výskytu od západního Mexika až po Yucatánský poloostrov s izolovanou populací na ostrovech Islas Marías, ale studie z roku 2018 (Cervantes a kol.) tyto populace oddělila na samostatné druhy. Nové pojetí nicméně stále některé instituce (jako Mezinárodní svaz ochrany přírody) k lednu 2019 nehodnotí.

Vačice zapotécká patří mezi nejmenší druhy vačic na území Mexika, měří i s ocasem okolo 30 cm. Srst je šedá na končetinách, světle šedá na hřbetě, světlá na spodní části těla a světle hnědá na ocase. Toto zbarvení pravděpodobně slouží jako maskování. Vačice zapotécká obývá především různé typy lesů, ale i jiná stanoviště. Je to samotářský druh aktivní v noci. Pohybuje se po zemi i ve stromoví, kde loví různý hmyz i menší obratlovce, konzumuje také ovoce a řadí se tak mezi rozptylovače semen. Rozmnožování může probíhat po celý rok. Samice nemají vak, což je u vačnatců výjimka. Místo něj se na břiše vyvinula vrstva srsti, v níž mláďata po narození dokončují svůj vývoj.

22

Termínem pražská německá literatura se označují německy psané literární texty vytvořené spisovateli, básníky a žurnalisty, kteří působili v Praze v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Převážně to byli pražští rodáci a jen výjimečně pocházeli z dalších oblastí českých zemí, Rakouska či Německa, odkud později přišli do Prahy. Většinou byli původem Židé, a z tohoto důvodu mnozí z nich před rokem 1939 emigrovali. V Praze působila na přelomu století více než stovka těchto autorů, z nichž se celosvětově proslavili zvláště Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Paul Leppin, Max Brod (narodil se před 135 lety, 27. května 1884), Franz Kafka (zemřel před 95 lety, 3. června 1924), Franz Werfel, Egon Erwin Kisch a Johannes Urzidil. Pražská německá literatura je nejvýznamnějším komplexem literárních děl sepsaných v němčině, který vznikl mimo souvislé německojazyčné území. V literatuře těchto autorů, která byla silně ovlivněna českou kulturou, literaturou a dějinami, se odrážejí složité historické podmínky jejího vzniku související s národnostními poměry v Praze po roce 1861 a specifiky německého spolkového života.

Rozmanitost a pestrost pražského kulturního prostředí této epochy je patrná jak na četných literárních uskupeních, jako byla Concordia, Jung-Prag nebo Café Arco, tak i v návaznosti nebo vzájemném vymezování mezi jednotlivými literárními směry, k nimž lze počítat pražskou secesi, novoromantickou dekadenci a obskurantismus, pražský expresionismus a takzvanou novou věcnost. Bohatou literární produkci pak dokládá řada literárních časopisů. Pražští německy píšící spisovatelé usilovali o kulturní zprostředkování mezi německou a českou kulturou, svými překlady české literární a operní tvorby přispěli mimo jiné k mezinárodnímu uznání Haškova Švejka, prózy a divadelních her Karla Čapka, skladatelského díla Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka a Jaromíra Weinbergera stejně jako k lepšímu povědomí o poezii Jaroslava Vrchlického, Fráni Šrámka, Petra Bezruče a Otokara Březiny.

21

Kostel Nanebevstoupení Páně (německy Himmelfahrts Filialkirche) v Mikulášovicích v západní části Šluknovského výběžku je římskokatolický filiální hřbitovní kostel, často nesprávně označovaný jako kaple. Jeho výstavba v roce 1872 souvisela se založením nového hřbitova, využívaného nepřetržitě od roku 1873. Novogotická sakrální stavba slouží především k poslednímu rozloučení se zemřelými a k příležitostnému konání mší svatých a není památkově chráněna.

Na počátku 80. let 20. století prošel interiér rozsáhlou úpravou, která nerespektovala původní vzhled stavby. Z této doby pochází mramorová podlaha, katafalk a také vnitřní uspořádání (propojení patra s přízemím). V letech 2015–2016 proběhla celková rekonstrukce kostela, která přiblížila vnější podobu stavby původnímu stavu. Do okenních otvorů se vrátily repliky původních dřevěných oken, zakončených trojlaločným a lomeným obloukem. Průčelí dominuje bohatě zdobený rizalit. Fasáda po rekonstrukci plastických prvků kombinuje žlutý a bílý nátěr. Nový zvon, vyrobený a požehnaný v červnu 2016, se jmenuje František. Nevyužívaný sklep sloužil původně jako márnice. Vedle kostela stojí téměř totožný dům sloužící jako obydlí pro správce hřbitova. Na kostel navazuje ve svahu umístěný hřbitov, rozšířený v roce 1914 o novou část, která prošla roku 2013 parkovou úpravou.

20

Alexandr modrý (Psittacula exsul) je vyhynulý druh papouška, který endemitně obýval ostrov Rodrigues v západní části Indického oceánu. Pravděpodobně se vyvinul z alexandra malého (Psittacula krameri), s nímž byl blízce příbuzný. Z něj se naopak možná vyvinuly jiné druhy endemitních papoušků z blízkých ostrovů Mauricius a Réunion. Měřil asi 40 cm na délku, tedy podobně jako alexandr malý. Peří mělo zbarvení šedé až břidlicově modré, což je u převážně zelených alexandrů neobvyklé. Samec byl tmavší než samice a obě pohlaví se odlišovala také zbarvením zobáku; samička jej měla černý, samec červený. Přesný popis zbarvení samce je však nejistý, protože byl odchycen pouze jediný exemplář, a ten pravděpodobně ještě nedosáhl pohlavní dospělosti. Samci asi měli červené skvrny na křídlech. Obě pohlaví měla černě zbarvenou oblast od brady až k týlu, u samců byla její barva jasnější. Končetiny byly šedé a duhovka žlutá. Ze 17. století pocházejí záznamy o zelených jedincích, takže alexandři modří možná mohli mít i zelenou či modrozelenou barvu, to však nikdy nebylo s jistotou prokázáno. O chování tohoto druhu je známo jen málo informací. Živil se pravděpodobně plody rostliny Cassine orientalis. Byl velmi krotký a dovedl se naučit mluvit.

Alexandra modrého objevil francouzský hugenot François Leguat a jinými autory byl zmíněn pouze několikrát. Existují pouze dvě kresby žijících ptáků; jeden exemplář byl chován během 70. let 18. století v zajetí. Vědeckého popisu se druh dočkal roku 1872, holotyp představovala samice. Samce, posledního zaznamenaného jedince, odchytili roku 1875. Jedná se o jediné dva muzejně zachované exempláře. Pták se stal vzácným kvůli odlesňování a asi i lovu, ale pravděpodobně vyhynul až po silných tropických cyklónách a bouřích, které zasáhly ostrov koncem 19. století.

19

„Red Lips“ (červené rty) je píseň americké zpěvačky Sky Ferreiry, která pochází z jejího druhého EP s názvem Ghost. To bylo vydáno 17. července 2012 společností Capitol Records. Píseň se nachází na čtvrté pozici z celkových pěti skladeb. Jejím autorem a producentem je Greg Kurstin, přičemž autorsky se na ní částečně podílela také zpěvačka Shirley Manson. „Red Lips“ popisuje citový úpadek jednotlivce. Hudebně se v ní potkávají styly pop rock a grunge. Od zpěvaččiny předchozí tvorby, která se orientovala na elektropop, se tak poněkud odklání. Tato změna přišla záměrně, zpěvačka se totiž obávala, že z ní chce vydavatelská společnost Capitol Records udělat popovou hvězdu typu Britney Spears, čemuž chtěla Ferreira zabránit.

Navzdory tomu, že se albu Ghost dostaly především smíšené recenze, samotná píseň „Red Lips“ byla obecně přijata pozitivně. Kritici chválili její celkovou produkci. Skladba se však nedostala do žádné národní hitparády. Byl k ní natočen videoklip, jenž režíroval Terry Richardson. Ferreira si v něm maluje červenou rtěnkou rty i celou tvář a po těle jí leze velký pavouk, v titulcích nazvaný Toby the Tarantula. Video bylo zveřejněno již 12. června 2012 prostřednictvím serveru YouTube.

18

Apollo a Marsyas je obraz pozdně renesančního benátského umělce Tiziana, umístěný v obrazárně kroměřížského zámku. Odborníci ho považují za nejcennější umělecké dílo na území České republiky. Přesné okolnosti vzniku nejsou známy, je však nesporné, že je to práce zralého umělce. Možná je to dokonce jeden z posledních Tizianových obrazů, který mistr vytvořil jako osmdesátník mezi rokem 1570 a svou smrtí roku 1576, a může být nedokončený. Patří k řadě zpracování mytologických námětů podle Ovidiových Proměn, na nichž Tizian pracoval ve svých pozdních letech. „Proslaveně divošská“ malba znázorňuje krutý trest satyra Marsya, který drze vyzval boha Apollona na hudební soutěž a prohrál v ní svůj život. Nyní ho Apollon a jeho pomocníci zabíjejí stahováním z kůže zaživa. Volbu tématu možná inspirovala smrt Marcantonia Bragadina, benátského velitele Famagusty na Kypru. Toho stáhli z kůže Osmané, když město padlo v srpnu 1571.

Poprvé je obraz doložen roku 1655 jako součást sbírky anglického exulanta Thomase Howarda, hraběte z Arundelu. Do Kroměříže se dostal v roce 1673, kdy ho biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu vyhrál v loterii. S obrazem se v biskupských sbírkách nezacházelo vždy dobře, byl oříznut a na mnoha místech vážně poškozen. Až do dvacátého století také unikal pozornosti znalců, protože Kroměříž ležela daleko od známých center umění. Nyní je však považován za jedno z hlavních děl Tizianova pozdního období a je žádaným exponátem na předních světových výstavách.

17

McDonnell Douglas AV-8B Harrier II je jednomotorový bitevní letoun, představitel druhé generace letounů Harrier. Je schopen svislého vzletu a přistání nebo vzletu na krátké dráze (V/STOL). Byl navržen koncem 70. let 20. století jako výsledek anglo-amerického vývoje na základě britského letounu Hawker Siddeley Harrier, což byl první operačně způsobilý V/STOL letoun. Jméno Harrier má letoun podle dravce motáka pochopa, anglicky marsh harrier, a je určen k provádění lehkých útoků nebo k víceúčelovým misím, zahrnujícím blízkou leteckou podporu pozemních jednotek i ozbrojený průzkum. Letouny AV-8B používá námořní pěchota Spojených států amerických, španělské námořnictvo a italské námořnictvo. Byla vyvinuta i verze British Aerospace Harrier II pro britské královské letectvo nebo dvojmístná cvičná verze TAV-8B.

Vývoj letounu byl zahájen začátkem 70. let 20. století. V roce 1975 Velká Británie od projektu odstoupila, americká společnost McDonnell Douglas však pokračovala ve vývoji. Letoun dostal silnější motor, nové křídlo, vyvýšený kokpit, přepracovaný trup, o jeden závěs pro výzbroj pod každým křídlem více i další strukturální a aerodynamická vylepšení. Harrier AV-8B vykonal svůj první let v listopadu 1981 a vstoupil do služby u americké námořní pěchoty v lednu 1985. Během 22 let bylo vyrobeno více než 300 letounů, výroba skončila v roce 2003. Harriery AV-8B obvykle působí z malých letadlových lodí, vrtulníkových výsadkových lodí a z jednoduchých předsunutých základen. Zúčastnily se množství vojenských operací, kde dokázaly svou všestrannou použitelnost, včetně války v Iráku, války v Afghánistánu a vojenské intervence v Libyi. Během bojové služby měly Harriery AV-8B poměrně značné množství nehod, zejména při vzletu a přistání, takže získaly nelichotivou přezdívku „výrobce vdov“. Očekává se, že by měly sloužit až do roku 2025.

16

Létavkovití je čeleď žab. Dělí se na dvě podčeledi, japonečky a létavky, a na devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly v zemědělských oblastech včetně plantáží palem olejných, adaptovaly se i na život ve městech.

K létavkovitým patří malé i velké žáby o délce 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různě zbarvené. Mezi prsty mají blány a některé druhy jsou známé tím, že pomocí nich dokáží plachtit ze stromu na strom. Létavkovití jsou stromové žáby, žít však mohou i na zemi. Aktivní jsou v noci a živí se převážně bezobratlými, zejména hmyzem. Způsob rozmnožování se různí podle rodů. Některé žáby kladou vajíčka do dutin stromů naplněných vodou, jiné pro ně nad vodní hladinou vytvářejí pěnovitá hnízda, z nichž vylíhlí pulci vypadávají do vody, a další ukládají snůšku na zem a prodělávají přímý vývoj. O popularizaci létavkovitých se zasloužil vědec Alfred Russel Wallace. Lze je chovat v zajetí, jinak je jejich užitečnost pro člověka malá. Některé druhy jsou loveny pro maso. Mezinárodní svaz ochrany přírody roku 2018 hodnotil 18 druhů jako vyhynulých a 25 jako kriticky ohrožených. Nebezpečí představuje hlavně ztráta přirozeného prostředí.

15

Ramesse VI. byl pátým egyptským faraonem 20. dynastie. Vládl přibližně osm let a dva měsíce kolem poloviny 12. století př. n. l. Byl synem Ramesse III. a královny Isety Ta-Hemdžert. Jako princ byl znám pod jménem Ramesse Amunherchepšef a držel tituly královského písaře a generála kavalérie. Po jeho smrti převzal vládu jeho syn Ramesse VII., kterého měl s královnou Nubchesbed.

Ramesse VI. odrazil útok nájezdníků v Horním Egyptě. Za jeho vlády však pokračoval politický a ekonomický úpadek Egypta. Ztratil kontrolu nad posledními egyptskými pevnostmi v Kanaánu. Přestože pokračovala egyptská okupace v Núbii, ztráta asijských území značně narušila ekonomiku jeho země a zvýšila ceny základních komodit. I přes ekonomické problémy pokračoval Ramesse VI. ve velkých stavebních projektech. Jeho fascinace vlastní osobou se projevovala okázalým vztyčováním svých soch. Tato posedlost šla tak daleko, že si přivlastňoval sochy a památky svých předků, ze kterých odstraňoval původní kartuše a nahrazoval je kartušemi se svým jménem. Egyptolog Amin Amer ho charakterizuje jako „krále, který si přál stát se velkým faraonem ve věku nepokojů a úpadku“. Jeho moc v Horním Egyptě postupně slábla, čehož dokázala využít vlivná rodina Ramessesnachtů, jejíž členové ovládli nejvyšší egyptské funkce.

14

Avantasia je projekt metalové opery vytvořený Tobiasem Sammetem, zpěvákem a skladatelem skupiny Edguy, v roce 1999. Z původně jednorázového projektu, pod jehož názvem na začátku 21. století vyšla dvě power/speedmetalová konceptuální alba, se roku 2006 stala plnohodnotná hudební skupina tvořená duem Sammet a Sascha Paeth, přičemž druhý jmenovaný kromě postu kytaristy obstarává také celkovou produkci alb a organizaci nahrávání. Sammet se místo fiktivních fantasy příběhů začal soustředit spíše na své vlastní pocity. Tři studiová alba vydaná v letech 2008 až 2010 tak kombinují více hudebních stylů a žánrů, od power metalu až po pop rock, a textově jsou vnitřní zpovědí tohoto skladatele. K formě konceptuálního příběhu se Avantasia navrátila na dalších dvou deskách, přičemž na poslední z nich, Ghostlights (2016), je patrný také určitý návrat k hudebnímu stylu prvních dvou alb. Zároveň jsou zde ale také zastoupené motivy z dalších desek toho projektu.

Na všech albech Avantasia se podílí velké množství hostujících zpěváků a instrumentalistů, ke stálým personám patří například Michael Kiske, Oliver Hartmann, Jørn Lande, Bob Catley, Michael Rodenberg či Amanda Somerville. Přestože se jedná o projekt s velkým množstvím hudebníků, Sammetovi s Paethem se daří v rámci podpory alb pořádat samostatná turné po téměř celé Evropě, Americe či také vystoupení v Japonsku.

13

Radnice v Manchesteru je viktoriánská novogotická budova v Manchesteru v Anglii postavená dle návrhu Alfreda Waterhouse. Je správním centrem města, sídlem městské rady a mnoha dalších místních úřadů. Základní kámen stavby byl položen v roce 1868 a její výstavba trvala devět let až do slavnostního otevření dne 13. září 1877. Nahradila tak již pro rostoucí potřeby města nevyhovující budovu na King Street. V roce 1938 přibylo nové křídlo podle návrhu architekta Emanuela Vincenta Harrise, které je s původním objektem spojeno přemostěním přes Lloyd Street.

Budova radnice je postavena ve stylu viktoriánské novogotiky a v hojné míře jsou na ní použity architektonické prvky anglické gotické architektury jako žebrová klenba či lomený oblouk. V jejím interiéru se nacházejí jak kancelářské prostory, tak velké sály určené pro slavnostní příležitosti. Jedním z nich je Great Hall, reprezentativní sál vyzdobený malbami Forda Madoxe Browna, které zobrazují historii města. Výraznou dominantu radnice tvoří 85 metrů vysoká věž s hodinami a zvonem nazývaným Great Abel. Slavnostní otevření novostavby, které provedl tehdejší primátor Abel Heywood, proběhlo 13. září 1877. Pozvána byla i královna Viktorie, svou účast však odmítla. Všeobecně se soudí, že se tak stalo v důsledku radikální minulosti Abela Heywooda, ale oficiálně není důvod odmítnutí znám. Radnice v Manchesteru je všeobecně považována za jeden z nejvýznamnějších počinů novogotické architektury na světě.

12

Žralok bílý a potápěč

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) či velký bílý žralok, dříve často nazývaný žralok lidožravý, je žralok z čeledi lamnovitých vyskytující se většinou v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky okolo 7 metrů a hmotnosti i více než 3 tun. Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně. Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá. Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení.

V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená „roztřepený zub“. Jako druh se velký bílý žralok objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 mil. let starý, stáří druhu pak bude o něco vyšší. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis.

11

Messier 87 (také M87, NGC 4486 nebo Virgo A) je jasná obří eliptická galaxie v souhvězdí Panny. Patří mezi nejhmotnější galaxie v širším okolí Mléčné dráhy a je ústředním členem Kupy galaxií v Panně. Je známá zejména díky ohromnému počtu kulových hvězdokup – obsahuje jich asi 12 000, kdežto Mléčná dráha asi 200 – a také díky výtrysku plazmatu, který vychází z jejího středu a šíří se téměř rychlostí světla až do vzdálenosti přinejmenším 1 500 parseků (4 900 světelných let) od něj. Uprostřed galaxie sídlí obří černá díra, která je hlavní složkou aktivního galaktického jádra. Galaxie patří mezi nejjasnější zdroje rádiových vln na obloze a silně září i v dalších oblastech elektromagnetického spektra. Je oblíbeným předmětem pozorování amatérských i profesionálních astronomů.

Francouzský astronom Charles Messier tuto galaxii objevil 18. března 1781 a jako mlhavý objekt ji zapsal do svého katalogu, který měl hledače komet upozornit na objekty jiné než kometární podstaty. M87 je od Země vzdálená kolem 54 milionů světelných let a v oblasti viditelného světla je to po galaxii Messier 49 druhá nejjasnější galaxie v souhvězdí Panny. V těsné blízkosti galaxie se nachází několik jejích satelitních galaxií. Na rozdíl od plochých spirálních galaxií, které mohou mít výrazné prachové pásy, má M87 jednotvárný eliptický tvar, který je příznačný pro většinu obřích eliptických galaxií a jehož jas klesá s rostoucí vzdáleností od jádra, protože roste i vzdálenost mezi hvězdami. Hvězdy jsou v této galaxii rozloženy podle kulové souměrnosti a tvoří asi šestinu její celkové hmotnosti. Okrajové části galaxie dosahují vzdálenosti až 150 kiloparseků (490 tisíc světelných let) od jádra a v této vzdálenosti náhle končí, pravděpodobně působením jiné blízké galaxie. Její mezihvězdné prostředí obsahuje rozptýlený plyn obohacený prvky, které pochází z hvězd v pozdních fázích vývoje.

10

Slow Dazzle je páté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydáno bylo v březnu 1975 jako jeho druhé řadové album publikované vydavatelstvím Island Records, šest měsíců po předchozím albu Fear. Obsahuje celkem deset písní, z nichž devět napsal Cale a jedna je coververzí písně amerického zpěváka Elvise Presleyho. Ještě před nahráním Cale oznámil, že na albu budou například písně „Heat the Heat“, „Bugger“, „The Queen of Tarts Laughs Last“, „It's the Man That Smells the Burning Calls the Law“, „There's the Honey of the Moon Out Tonight“, „Television, Television, TV“ a „The Jeweller“. Většina z nich však na albu vůbec nezazněla, protože Cale složil nové písně přímo ve studiu při nahrávání.

Album bylo nahráno v průběhu prosince 1974 ve studiu Sound Techniques v Londýně. Hráli na něm tři členové skupiny Roxy Music: Brian Eno, Phil Manzanera a Andy Mackay. V základní sestavě figurovali kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na desku rovněž přispěl Geoff Muldaur, jenž zpívá doprovodné vokály ve skladbách „Guts“ a „Darling I Need You“. Ve stejném roce Cale přispěl na Muldaurovo sólové album. Samotný Cale hrál na desce Slow Dazzle na různé klávesové nástroje, je producentem alba a aranžérem písní.

09

Papoušek karolinský (Conuropsis carolinensis) je vyhynulý druh papouška náležící do rodu Conuropsis. Papoušek obýval východ Spojených států amerických, kde vytvořil dva poddruhy. Preferoval lesy u vodních ploch. Papoušci karolinští byli malí, měřili okolo 30 cm, rozpětí křídel činilo asi 58 cm. Samci dosahovali mírně větší velikosti než samice. Tělo mělo převážně zelenou barvu, s křídly a rameny zčásti vybarvenými žlutavými odstíny. Krk s hlavou byl také zbarven žlutě, obličej a horní část hlavy oranžově, duhovka byla hnědavá. Stehna měla zbarvení žluté, zbytek končetin hnědé až růžové. Papoušek karolinský žil ve velkých hejnech, jednotliví ptáci posilovali své svazky probíráním peří. Noc trávili hlavně v dutinách stromů. Živili se semeny, další rostlinnou potravou či hmyzem, přičemž neváhali zaútočit ani na úrodu zemědělců. Hnízdili během března až dubna, snůška činila dvě až pět vajec.

Papouška karolinského vybíjeli zemědělci, protože jim ničil úrodu. Bylo jich možno najednou zabít velké množství, neboť se vraceli ke svým mrtvým druhům z hejna. Lovili se také pro maso, jejich peří se využívalo coby ozdoba do klobouků a odchytáváni byli i živí jedinci pro chov v zajetí, převážně až se stali vzácnými. Tehdy začali o ptáka stát i ornitologové a usilovali o co největší počet vzorků. Mimo toto pronásledování papouškům ubýval i biotop, lesy Evropané těžili pro dřevo nebo je nahradili plantážemi. Do Ameriky byly dovezeny nové choroby a nepůvodní zvířata včetně včel, které mohly ptákům zabírat dutiny stromů. Ještě na začátku 19. století byl tento druh hojný, ale již v 80. letech 19. století se stal kvůli těmto faktorům velmi vzácným. Poslední jedinci ve volné přírodě byli zabiti roku 1904 u jezera Okeechobee na Floridě (i nadále však byla hlášena údajná nebo neověřená pozorování), v zajetí poslední jedinec – Incas – uhynul 21. února roku 1918.

08

Alexandr Aronovič Pečerskij (též Pečorskij, v táboře zvaný domácky „Saša“, rusky: Алекса́ндр Аро́нович Печёрский; 22. února 1909, Kremenčuk – 19. ledna 1990, Rostov na Donu) byl důstojník Rudé armády židovské národnosti, jenž byl v říjnu 1941 zajat německou armádou. V roce 1943 byl převezen do vyhlazovacího tábora Sobibor, kde se záhy přidal do odbojového hnutí. Stal se z něj hlavní spoluorganizátor a následný vůdce úspěšného povstání a masového útěku několika stovek židů 14. října 1943. Toto povstání spolu s tím v Treblince (srpen 1943) byly jediné dvě úspěšné organizované vzpoury v táborech smrti za celou válku. Pečerskij působil po povstání jako partyzán a následně opět jako důstojník Rudé armády. Po válce žil v Rostovu na Donu, kde také v roce 1990 zemřel. Obdržel sice několik vyznamenání za zásluhy, ale zároveň byl sovětskými orgány perzekvován a nebylo mu mimo jiné umožněno svědčit v zahraničních procesech proti nacistům. Jeho osobnost se stala předobrazem několika filmových postav, například v televizním filmu Útěk ze Sobiboru (1987) jej ztvárnil Rutger Hauer.

Alexandr Pečerskij se narodil v Kremenčuku na Ukrajině 22. února 1909 jako syn židovského právníka. Jeho matka byla ženou v domácnosti. V roce 1915 se jeho rodina přestěhovala do Rostova na Donu a Alexandr zde později začal pracovat jako elektrikář v továrně na opravu lokomotiv. Poté, co vystudoval na vysoké škole obor hudba a literatura, se stal účetním a manažerem v malé škole pro amatérské hudebníky. Psal dokonce divadelní hry, k nimž skládal i hudbu. V okamžiku vypuknutí války s Německem byla jedna z jeho her právě připravena k uvedení.

07

Antilopka pižmová (Nesotragus moschatus), přezdívaná též suni, je druh antilopky z čeledi turovitých zařazený na základě genetické analýzy z roku 2014 do rodu Nesotragus. Předchozí systematika, kterou uznává Integrated Taxonomic Information System, jej řadí do rodu Neotragus, který však dle této nové analýzy zahrnuje pouze druh antilopka trpasličí (Neotragus pygmaeus). Rozpoznáváno je někdy až pět poddruhů. Druh obývá východní a jihovýchodní Afriku, rozšířil se do Keni, Malawi, Mosambiku, Jihoafrické republiky, Tanzanie a Zimbabwe, kde osídlil převážně husté lesy.

Antilopka pižmová může mít jako druh různé, ale u každého jedince jednotné, zbarvení, jež se pohybuje od šedé po kaštanovou. Směrem dolů barva bledne a spodek těla je pak již plně bílý. Suni patří mezi nejmenší druhy antilop, na výšku měří 33 až 35 cm a na délku asi 57 až 62 cm bez ocasu. Samci jsou vybaveni krátkými černými rohy a vyvinuly se u nich také mohutné preorbitální žlázy v koutku oka, které vylučují pižmo sloužící k vymezení teritoria. Samice mají tyto žlázy menší. Druh je plachý, aktivní hlavně během pozdních večerních a brzkých ranních hodin. Živí se převážně spadanými listy rostlin. Žije spíše samotářsky a vykazuje teritorialitu, své malé území si samci i samice hájí před jedinci stejného pohlaví, území samců a samic se však mohou překrývat. Rozmnožování může probíhat celoročně, samici se rodí obyčejně jedno mládě, jež schovává ve vysoké trávě. Jeho vývoj je rychlý a za tři dny již konzumuje pevnou stravu. Pohlavní dospělosti dosahuje za 6 až 18 měsíců.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený taxon, přesto však hrozby existují: nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také lov zdivočelými psy nebo lidmi.

06

Bettie Mae Page (20. dubna 1923 Nashville, Tennessee, USA – 11. prosince 2008 Los Angeles, Kalifornie, USA) byla americká modelka fotografických aktů a fetiše, která byla v 50. letech 20. století nazývána Královnou pin-up. Byla jednou z nejfotografovanějších žen, první známou modelkou bondage a fetiše, jednou z průkopnic sexuální revoluce. Stala se inspirací pro komiksové postavy, filmy a dala vzniknout neoburlesce. V 60. letech však upadla v zapomnění. Od 80. let byla v různých subkulturách uctívána jako ikona pin-up a sexuální symbol.

Pocházela z chudých poměrů. Střední školu dokončila jako druhá nejlepší z ročníku a pokračovala ve studiu na Vanderbiltově univerzitě v Nashville s cílem stát se učitelkou. V dalším školním roce ale změnila obor a začala studovat herectví. V roce 1944 získala titul Bachelor of Arts. Koncem 40. let se stala modelkou fotografických spolků, v 50. letech stála modelem fotografovi Irvingu Klawovi a později s ním točila celou řadu filmů. Vrcholem její kariéry byla spolupráce s Bunny Yeagerovou. Po stažení se do ústraní po roce 1957 trpěla depresemi, měla výkyvy nálad a strávila několik let ve státní psychiatrické nemocnici, postihla ji paranoidní schizofrenie. V roce 1959 konvertovala k evangelikalismu a pracovala pro amerického kazatele Billyho Grahama, studovala Bibli na vysokých školách v Los Angeles a Portlandu v Oregonu a po konverzi se chtěla stát misionářkou v Africe. Zemřela v nemocnici roku 2008 ve věku 85 let po srdeční příhodě.

05

Apačský válečník skalpující amerického vojáka

Indiánské války je termín popisující sérii konfliktů mezi evropskými kolonizátory či později americkými osadníky a domorodými kmeny na území Severní Ameriky. Primárním důvodem konfliktů byla rostoucí poptávka po půdě vyvolaná imigrací z různých evropských zemí. Ta vedla k osídlování západních teritorií bělošskými kolonizátory a vytlačování Indiánů stále více na západ, případně k jejich odstranění do předem daných území – rezervací. Dalším problémem byla kulturní nekompatibilita obou etnických skupin. Při těsnějším soužití Indiánů a bělochů se objevovalo mnoho nedorozumění, nesrovnalostí a incidentů. Tyto faktory následně vedly ke konfliktům.

Často ještě dříve, než začaly skutečné války, decimovaly indiánskou populaci z Evropy zavlečené choroby. Jednalo se o nemoci jako neštovice, spalničky, zarděnky a jiné, na něž organismy domorodců neměly vypěstovanou žádnou imunitu. Evropané šířili tyto choroby zprvu nevědomky, ale posléze si všimli, že účinky nemocí mají na domorodce daleko zhoubnější vliv než na ně. V několika válkách toho následně chtěli využít. Nejznámějším příkladem je pokus o rozšíření neštovic během obléhání pevnosti Pitt za Pontiacova povstání. Jedná se o jeden z prvních případů použití biologických zbraní. Nicméně i Indiáni se snažili proti bělochům využít primitivní biologické zbraně – v roce 1761 se pokusili otrávit studnu u Fort Ligonier, avšak s malým efektem. Evropské nemoci si vyžádaly daleko více indiánských životů než přímé vojenské akce. Odhady se různí, ale mnohé indiánské kmeny takto ztratily i 90 % své populace, což mělo zcela zásadní vliv na vojenskou sílu domorodců.

04

Vydra skvrnitá (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) je lasicovitá šelma náležící do monotypického rodu Hydrictis, předchozí systematika ji řadila do jiného rodu, Lutra. Bylo popsáno několik poddruhů, jejich existence je nicméně sporná. Vydra skvrnitá obývá tropické a subtropické oblasti subsaharské Afriky až do nadmořské výšky 2 500 m, k životu preferuje rozlehlé čisté vodní toky s kamenitým dnem, dostatkem ryb a okolním rostlinstvem. Od vody se vzdaluje maximálně na 10 m.

Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, měří 85 až 105 cm (bez ocasu 58 až 69 cm). Mezi africkými druhy vyder je nicméně nejmenším druhem. Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Zbarvení se pohybuje mezi červenohnědou a čokoládovou se skvrnami na krku. Druh může žít solitérně nebo tvořit skupinky až o dvaceti jedincích. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně a samici se nejčastěji rodí dvě až tři mláďata, která se stanou na matce nezávislá za jeden rok a ve dvou letech již mohou sama zplodit potomstvo.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vydru skvrnitou jako téměř ohrožený druh s klesající populací a je zařazena na seznam CITES do druhé přílohy. Hlavní důvod ohrožení spočívá ve ztrátě přirozeného prostředí, vydry jsou rovněž zabíjeny. Pro jejich ochranu bude důležité například vzdělávání veřejnosti či monitoring tohoto druhu.

03

Nightwish [ˈnaitˌwiš] je finská hudební skupina hrající symfonický metal založená v roce 1996 skladatelem a klávesistou Tuomasem Holopainenem. K němu se přidali operní zpěvačka Tarja Turunen, kytarista Emppu Vuorinen, baskytarista Sami Vänskä a bubeník Jukka Nevalainen a v této sestavě vydali debutové album Angels Fall First (1997). Po vydání Oceanborn o rok později skupina pronikla na světový hudební trh, kde si během následujících čtyř až pěti let vybudovala silnou pozici. Vztahy v kapele ovšem nebyly ideální a po turné ke třetí desce Wishmaster (2000) odešel Vänskä, jehož nahradil Marco Hietala. Po turné k řadově pátému albu Once (2004) sestavu opustila i Tarja Turunen. Její náhradnice Anette Olzon byla po pěti letech, roku 2012 nahrazena Floor Jansen. S ní skupina v roce 2015 vydala prozatím poslední a v pořadí osmé album Endless Forms Most Beautiful.

Hudba Nightwish v jejich historii několikrát prošla menšími změnami stylů. Ženský vokál ve skladbách místy doplňuje rockovější a tvrdší mužský zpěv Hietaly, na poslední řadové desce se pěvecky zapojil také Donockley. Holopainen se jako textař a skladatel prvně inspiroval fantasy literaturou (například série Dragonlance či Pán prstenů), později dával přednost filmové hudbě či „obyčejným tématům“. Nightwish jsou považováni za jednu z hlavních skupin v historii symfonického metalu. Pomohli tento žánr zpopularizovat, přičemž se jejich tvorbou následně inspirovalo velké množství dalších skupin.

02

Chřástal laysanský (Zapornia palmeri, syn. Porzana palmeri) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka. Vyskytoval se původně na ostrově Laysan (Havajské ostrovy), který osídlil před 125 000 lety. Poprvé se s ním setkala posádka ruské lodi Moller roku 1828, vědecky byl popsán až roku 1892. Jednalo se o asi patnácticentimetrového nelétavého ptáka, který obýval houštiny ostrova. Živil se všežravě, lovil různý hmyz (byl natolik obratný, že mohl zobákem chytit i letící mouchu), vyjídal též vejce mořských ptáků, kteří na Laysanu hnízdili, a někdy se přiživil i jejich mršinami. Vybíral také semínka. Rozmnožoval se během dubna a července, hnízdo tvořené ze suchých travin si ptáci stavěli na zemi obyčejně mezi vegetací, která mohla sloužit jako určitá „stříška”. O snůšku 2 až 3 vajec se starala pravděpodobně samice.

Ke konci 19. století Laysan obsadila společnost na těžbu guána. Akci vedl Max Schlemmer, jenž později ostrov získal a následně sem a na blízký Lisjanského ostrov vysadil králíky a morčata, kteří mu měli poskytnout zisky z prodeje masa. Nepůvodní zvířata se zde však namnožila a začala ničit vegetaci ostrova. Po roce 1918 se chřástal laysanský stal na ostrově vzácným a expedice USS Tanager, vypravená sem roku 1923, aby králíky vyhubila, našla dva poslední jedince. Chřástal nicméně přežíval na dalších ostrovech, kam byl vysazen: do roku 1910 byl introdukován na dva Midwayské ostrovy, roku 1913 na Lisjanského ostrov a roku 1929 na atol Pearl a Hermes. Lisjanská populace ale brzy vyhynula též kvůli dovezeným králíkům a ptáci z atolu Pearl a Hermes zahynuli již roku 1930 kvůli bouři. Poslední jedinci přežívali na Midwayi. Zde je vyhubily krysy, zavlečené na ostrov na lodích americké armády po vítězných druhoválečných bojích v oblasti. Od konce války nebyl chřástal laysanský pozorován.

01

Samson Rafael Hirsch (20. června 1808 – 31. prosince 1888) byl německý rabín, známý jako duchovní otec myšlenky propojení studia tóry a praktického života, která spolu s myšlenkami Azriela Hildesheimera dala podnět k rozvoji ortodoxních směrů označovaných dnes jako moderní ortodoxie či neoortodoxie.

Hirsch se narodil v rodině obchodníka a finančníka Rafaela Mendela Hirsche v Hamburku; zde také započal svá talmudická studia výukou u svého dědečka a otce a u rabína Isaaca Bernayse. Ve studiích pokračoval u rabína Jacoba Ettlingera v Mannheimu a od roku 1829 studoval klasickou filologii, dějiny a filosofii na univerzitě v Bonnu. V letech 1830–41 zastával pozici zemského rabína Oldenburska. Zde vytvořil svá první velká díla, spisy odhalující hodnotu a duchovní bohatství studia a praktikování judaismu: Devatenáct dopisů a Chorev. Po krátkém působení v Emdenu odešel na Moravu, kde přijal místo rabína mikulovské židovské obce a později i titul moravského zemského rabína. Do jeho moravského působení spadá i revoluční období let 1848–49, v němž se Hirsch aktivně zapojil do politického dění a prosazoval přiznání plných občanských a politických práv Židům. Nejvýznamnější část svého života však Hirsch strávil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde od roku 1851 až do své smrti vedl odštěpenou ortodoxní obec. Zde vydal svá nejznámější díla – komentář k Tóře a ke Knize žalmů – a po několik let také vydával měsíčník Jeschurun, v němž se snažil načrtnout filosofii judaismu.