Rychlost světla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Interferenční obrazec z Michelsonova interferometru se zeleným laserem.

Rychlost světla (nebo jiného elektromagnetického záření) ve vakuu je definována přesnou hodnotou 299 792 458 metrů za sekundu[1] (1 079 252 848,8 km/h). Označuje se písmenem c (pravděpodobně z latinského celeritas, což znamená rychlost, nebo z constans, znamenající konstanta).[2]

Tato rychlost dává přirozený poměr měřítek prostoru a času a je nejvyšší možnou rychlostí šíření signálu či informace. Vzhledem k tomu, že samotná jednotka délky metr je určena jako vzdálenost, kterou světlo ve vakuu urazí za 1/299 792 458 sekundy, je hodnota rychlosti světla určená touto definicí přesná a přibližuje se velikosti rychlosti světla získané v minulosti měřením s využitím staré definice metru. Rychlost světla v látkovém prostředí je menší než rychlost světla ve vakuu c a je rovna c/n, kde „n“ je index lomu příslušné látky (materiálu).

Přehled[editovat | editovat zdroj]

Podle standardní fyzikální teorie se všechno elektromagnetické záření, včetně viditelného světla, šíří (nebo pohybuje) ve vakuu konstantní rychlostí všeobecně známou jako rychlost světla. Tato fyzikální konstanta je označována písmenem c. Rychlostí c se šíří také gravitace v obecné teorii relativity.

Zákony elektromagnetismu (jako jsou Maxwellovy rovnice) uvádějí, že rychlost elektromagnetického záření c nezávisí na rychlosti objektu vyzařujícího záření. Proto například světlo vyzařující z rychle se pohybujícího zdroje se šíří stejnou rychlosti jako světlo vyzařované ze statického zdroje, i když podle relativistického Dopplerova jevu se barva, frekvence, energie a hybnost světla změní. Jestliže se zkombinuje pozorování s principem relativity, všichni pozorovatelé naměří shodnou rychlost světla ve vakuu, nezávisle od vztažné soustavy pozorovatele nebo rychlosti objektu vyzařujícího světlo. Proto se na c může nahlížet jako na fyzikální konstantu a tento fakt je základem speciální teorie relativity. Je důležité poznamenat, že základem speciální relativity je konstanta c, nikoliv samotné světlo. Jestliže je tedy světlo nějak upraveno, aby se šířilo rychlosti menší nebo větší než c, tak to přímo neovlivní speciální teorii relativity.

Pozorovatelé cestující velkými rychlostmi zjistí, že vzdálenosti a časy jsou zdeformované („dilatované“) v souladu s Lorentzovými transformacemi. Transformace ale deformují vzdálenosti a časy takovým způsobem, že rychlost světla zůstává konstantní. Osoba cestující rychlostí blízkou rychlosti světla by viděla, že barva světla vpředu (ve směru pohybu) by měla modrý posuv a barva vzadu rudý.

Jestliže by se informace mohla šířit rychleji než c v jedné vztažné soustavě, byla by porušena kauzalita: v jiných vztažných soustavách by informace byla doručena dříve než by byla vyslána, takže příčina by byla pozorována až po následku. Kvůli dilataci času podle speciální relativity se poměr mezi časem vnímaným vnějším pozorovatelem a časem vnímaným pozorovatelem pohybujícím se velmi blízko rychlosti světla, blíží k nule. Jestliže by se něco mohlo pohybovat rychleji než světlo, tento poměr by nebyl reálným číslem. Podobné porušení kauzality nebylo nikdy pozorováno.

Světelný kužel definuje místa, která jsou, resp. nejsou v kauzálním kontaktu.

Jinak řečeno, informace se šíří do a z bodů z oblastí definovaných světelným kuželem. Interval AB na diagramu vpravo je „časový.“ To znamená, že tu máme soustavu souřadnic, ve které událost A a událost B nastávají na stejném místě v prostoru a liší se jen v čase. Jestliže A předchází B v této soustavě souřadnic, potom A předchází B ve všech soustavách souřadnic. Hypoteticky je možné přemísťování hmoty (nebo informace) z A do B a může zde nastávat příčinný vztah (kde A je příčina a B je následek).

Interval AC v diagramu je „prostorový“. To znamená, že zde máme soustavu souřadnic, ve které se událost A a událost C staly současně, oddělené jen prostorem. I když zde existují souřadnicové systémy, ve kterých A předchází C (jak je vyznačeno) a souřadnicové systémy, kde C předchází A, s výjimkou cestování nadsvětelnou rychlosti není pro žádné těleso (ani informaci) možné cestovat z A do C nebo z C do A. Proto nemůže existovat žádná příčinná souvislost mezi A a C.

Podle v současnosti běžné definice, přijaté v roce 1983, je rychlost světla přesně 299 792 458 metrů za sekundu (přibližně 3 × 108 metrů za sekundu nebo 30 centimetrů (1 stopa) za nanosekundu). Hodnota c definuje permitivitu vakua (\epsilon_0) v jednotkách SI jako:

 \varepsilon_0 = \frac{10^{7}}{4\pi c^2} \quad \mathrm{(v~ A^2\, s^4\, kg^{-1}\, m^{-3}, \, nebo \, F \, m^{-1})}

permeabilita vakua (\mu_0) nezávisí na c a v SI jednotkách je definována jako:

 \mu_0 = 4\,\pi\, 10^{-7} \quad \mathrm{(v~ kg\, m\, s^{-2}\, A^{-2}, \, nebo \, N \, A^{-2})}.

Tyto konstanty se objevují v Maxwellových rovnicích, které popisují elektromagnetismus:

c= \frac {1} {\sqrt{\varepsilon_0\mu_0}}

Astronomické jednotky jsou někdy (obzvlášť v popularizovaných textech) udávány ve světelných letech. Světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, t. j. přibližně 9,46 × 1012 kilometrů.

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Rychlost světla je důležitá v komunikaci. Například pro daný rovníkový obvod Země 40 075 km a c =299 792 km/s je teoreticky nejkratší dobou na přenesení informace na druhou stranu Země 0,066838 sekundy.

Skutečný čas přenosu ale trvá déle. Částečně je to způsobeno tím, že se světlo v optickém vlákně šíří asi o 30 % pomaleji a přímá spojení nejsou v globální komunikaci častá, ale i kvůli zdržením v síťových přepínačích (switches) a směrovačích (routers). Typický čas odezvy (ping) počítače mezi Austrálií a USA je v současnosti (rok 2004) asi 0,18 sekundy. Rychlost informace navíc ovlivňuje řešení částí systému, kde dochází k bezdrátové komunikaci.

Konečná rychlost světla byla zřetelná například při komunikaci mezi pozemním centrem Houston a Neilem Armstrongem, když se stal prvním člověkem na Měsíci. Na každou odpověď museli v Houstonu čekat téměř 3 sekundy, i když astronauti odpovídali okamžitě.

Podobně je také nemožné okamžité dálkové ovládání meziplanetární kosmické lodi. Například od chvíle, kdy pozemní kontrola rozpozná problém a vesmírná loď příjme signál z pozemního centra, může trvat i několik hodin.

Rychlost světla se ale může projevit i při malých vzdálenostech. V superpočítačích omezuje rychlost světla přenos dat mezi procesory. Jestliže procesor pracuje s frekvencí 1 GHz, signál se během jednoho cyklu dostane jen do vzdálenosti 300 mm. Proto musejí být procesory z důvodu omezení latence umístěny těsně vedle sebe. Jestliže procesory budou pracovat na vyšších frekvencích, rychlost světla se nakonec stane omezujícím faktorem i při návrhu procesoru samotného.

Fyzika[editovat | editovat zdroj]

Stejná rychlost ze všech vztažných soustav[editovat | editovat zdroj]

Je důležité si uvědomit, že rychlost světla není „rychlostním omezením“ v tradičním smyslu. Pozorovatel pronásledující světelný paprsek naměří shodnou rychlost, kterou se od něho vzdaluje, stejně jako pozorovatel stojící na místě. To má pro chápání rychlosti pozoruhodné důsledky.

Často se obecně předpokládá, že rychlosti se sčítají. Jestliže dvě auta jedou proti sobě a každé z nich má rychlost 50 km/h, očekává se, že každé z aut bude vnímat celkovou rychlost přibližování druhého jako 50 + 50 = 100 km/h.

Z výsledků experimentů s rychlostmi blížícími se rychlosti světla však vyplynulo, že toto pravidlo neplatí. Dvě vesmírné lodi letící proti sobě z hlediska nezávislého pozorovatele relativní rychlosti 90 % rychlosti světla, nevnímají přibližování rychlostí 90 % + 90 % = 180 % rychlosti světla. Místo toho vnímají vzájemné přibližování s rychlosti o něco nižší než je 99,5 % rychlosti světla.

Výsledek je dán Einsteinovým vzorcem sčítání rychlostí:

u = {v + w \over 1 + v w / c^2}

kde v a w jsou rychlosti pozorované třetím pozorovatelem, a u je rychlost vzájemného přibližování, kterou vnímají proti sobě letící vesmírné lodi.

V protikladu s přirozenou intuicí a nezávisle na relativní rychlosti, kterou se jeden pozorovatel přibližuje k jinému, oba naměří rychlost přicházejícího světelného paprsku jako stejnou konstantní hodnotu rovnající se rychlosti světla.

Rovnice uvedená výše byla odvozena Albertem Einsteinem z jeho speciální teorie relativity, která vychází z principu relativity. Tento princip (původně navržený Galileiem) vyžaduje, aby se fyzikální zákony chovaly stejně ve všech vztažných soustavách. Rychlost světla přímo daná Maxwellovými rovnicemi musí být stejná pro každého pozorovatele.

Působení průsvitných materiálů[editovat | editovat zdroj]

Index lomu materiálu vyjadřuje kolikrát je v něm rychlost světla menší než ve vakuu. Nižší rychlost světla v materiálu způsobuje refrakci (lom světla), jak je vidět u hranolu (V případě rozkladu bílého světla hranolem do barev viditelného spektra je refrakce označována jako disperze resp. rozptyl světla).

Světlo je při průchodu zpomalováno na rychlost menší než c v poměru daném indexem lomu materiálu. Rychlost světla ve vzduchu je jen o málo menší než c. Hustší média, jako například voda a sklo, mohou světlo zpomalit o mnoho víc – na hodnoty 3/4 a 2/3 c. Toto zpomalování světla je zodpovědné i za vychýlení světla na styčné ploše dvou materiálů s různými indexy lomu. Tento jev se nazývá lom světla nebo refrakce.

Protože rychlost světla v materiálu závisí na indexu lomu a ten závisí na frekvenci světla, světlo různých frekvencí prochází ve stejném materiálu různými rychlostmi. To může způsobit deformaci elektromagnetických vln složených z různých frekvencí, což se nazývá disperze nebo rozptyl světla.

Všimněte si, že zmiňovaná rychlost světla je pozorovaná nebo měřená rychlost v nějakém médiu, a ne skutečná rychlost světla (ve vakuu). V mikroskopickém měřítku a za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako částice, je lom světla způsoben opakovaným pohlcováním a následným vysíláním fotonů, ze kterých se skládá světlo, atomy nebo molekulami, přes které prochází. V určitém smyslu se světlo šíří jen vakuem mezi těmito atomy a je jimi zdržováno. Proces pohlcování a následného vysílání trvá nějaký čas, proto se vytváří dojem, že se světlo zdrželo (t. j. ztratilo rychlost) mezi vstupem a výstupem z média. Světlo se po opuštění média aniž by získalo dodatečnou energii šíří opět svou původní rychlostí. To může znamenat jen jediné: buď se rychlost světla nikdy nezměnila, nebo za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako vlna, náboj každého atomu (hlavně elektronů) interferuje s elektrickými a magnetickými poli záření, čímž se zpomaluje jeho šíření.[3]

„Rychlejší než světlo“[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nadsvětelná rychlost.
Projevy lomu světla, jako je například duha, jsou způsobeny nižší rychlostí světla v médiu (v tomto případě ve vodě).

Experimentální důkazy provedené v poslední době ukazují, že fázová rychlost světla může překročit c.[zdroj?]

V jednom experimentu byla dosažena fázová rychlost laserových paprsků na extrémně krátké vzdálenosti přes atomy cesia 300krát c.[zdroj?] Tato technika ale nemůže být použita pro přenos informací rychlostí vyšší než c. Rychlost přenosu informace závisí na grupové rychlosti (skupinová rychlost, rychlost, se kterou se šíří změny tvaru vlny) a součin fázové a grupové rychlosti je rovný druhé mocnině normální rychlosti světla v materiálu.

Překonání fázové rychlosti světla tímto způsobem je porovnatelné s překonáním rychlosti zvuku uspořádáním lidí do dlouhé řady s velkými odstupy. Jejich úlohou by bylo zakřičet „jsem zde!“ jeden po druhém v krátkých intervalech měřených hodinkami s tím, že nemusí čekat než uslyší předcházející osobu.

Při některých dalších experimentech souvisejících s nestálými vlnami, jako např. tunelování, se může také zdát, že rychlost světla je překonána. Experimenty naznačují, že fázová rychlost nestálých vln může překonat c, ale i v tomto případě grupová a čelní rychlost (front velocity – rychlost, kterou se šíří první nadnulový pulz) nepřekoná c, takže opět není možné přenést informaci rychleji než c.

V některých interpretacích kvantové mechaniky mohou být kvantové jevy přenášeny rychlostmi vyššími než c (ve skutečnosti byla interakce dvou těles oddělených prostorem bez známého zprostředkovatele dlouho vnímána jako problém kvantové mechaniky, podívejte se na EPR paradox). Například kvantové stavy dvou částic mohou být propletené, takže stav jedné částice určuje stav druhé (např. jedna musí mít spin +½ a druhá −½). Až do okamžiku pozorování jsou částice v superpozici dvou kvantových stavů (+½, −½) a (−½, +½). Jestliže se částice oddělí a jedna z nich se podrobí pozorování na zjištění kvantového stavu, stav druhé částice je automaticky znám. Jestliže se předpokládá, jak je tomu v některých interpretacích kvantové mechaniky, že informace o kvantovém stavu částice je lokální, je z toho možné vydedukovat, že druhá částice získá svůj kvantový stav okamžitě po provedení prvního pozorování. Vzhledem k tomu, že není možné ovlivnit, který kvantový stav získá první částice při jejím pozorování, nedá se informace tímto způsobem přenášet. Zdá se, že fyzikální zákony nedovolují přenášet informace důmyslněji, což vedlo k formulaci pravidel jako je teorém klonování kvantových stavů.

Takzvaný supersvětelný pohyb (angl. superluminal motion) je také viditelný na některých astronomických objektech jako například relativistické výtrysky v radiových galaxií a kvasarech. Ani v tomto případě se však proudy nepohybují rychlostí překračující rychlost světla. Zdánlivý supersvětelný pohyb je jen projekce způsobená objekty pohybujícími se rychlostmi blízkými rychlosti světla v malém úhlu vzhledem k vzdálenosti pozorovaného objektu.

Čerenkovův jev v jaderném reaktoru, způsobený elektrony, které se ve vodě pohybují rychleji než světlo.

Elektromagnetickým zářením lze vytvořit i šokové vlny. Průchodem nabité částice přes izolační médium se naruší jeho lokální elektromagnetické pole. Elektrony v atomech izolantu jsou vytlačeny a polarizovány polem nabité částice a při obnovení rovnováhy elektronů v médiu, po skončení narušení, se emitují fotony. (Ve vodiči může být tato rovnováha obnovena bez emise fotonů.) Za normálních okolností tyto fotony vzájemně destrukčně interferují a není zjištěno žádné záření. Jestliže se ale toto rušení šíří rychleji než jaká je rychlost fotonů, fotony interferují konstruktivně a zesilují pozorovanou radiaci. Výsledek (analogický k aerodynamickému třesku) je znám jako Čerenkovovo záření...[zdroj?]

Možnost komunikovat nebo cestovat rychleji než světlo je oblíbeným tématem vědecko-fantastických děl. Ze současných vědeckých poznatků však vyplývá, že to není možné.

Zastánci teorie proměnlivé rychlosti světla, především João Magueijo a John Moffat, zastávají názor, že světlo se v minulosti šířilo mnohem rychleji než jaká je jeho současná rychlost. To by podle nich vysvětlovalo mnoho kosmologických záhad lépe než konkurenční teorie rozpínání vesmíru. Tato teorie však zatím nezískala širší podporu.

Experimenty se zpomalováním světla[editovat | editovat zdroj]

V jistém smyslu se každé světlo procházející jiným médiem než vakuem šíří kvůli refrakci pomaleji než c. Některé materiály ale mají neobyčejně vysoký index lomu. Zvlášť vysoká je například optická hustota Bose-Einsteinova kondenzátu. Skupina vědců pod vedením Leny Haueové v roce 1999 dokázala zpomalit světelný paprsek na rychlost asi 17 metrů za sekundu a v roce 2001 dokonce na okamžik zastavit.

V roce 2003 uspěl Michail Lukin s vědci Harvardovy univerzity a Lebeděvovým institutem v Moskvě v úplném zastavení světla. To bylo dosaženo jeho nasměrováním do masy horkého rubidiového plynu, jehož atomy se podle Lukinových slov chovaly „jako maličká zrcadla“ díky interferenčnímu obrazci ve dvou „kontrolních“ paprscích.[zdroj?]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Až do nedávné minulosti byla rychlost světla z velké části jen otázkou dohadů. Antický filosof Empedoklés zastával názor, že světlo je něco, co se pohybuje a šíří mezi zemí a oblohou, aniž to můžeme pozorovat. Proto musí cesta světla z jednoho místa na jiné trvat určitý čas. Jiný řecký filosof Aristotelés to odmítal a tvrdil, že světlo vyplývá z určité přítomnosti, je to bezbarvá, statická matérie, jež je opakem tmy, ale nepohybuje se. Mimo to, jestliže by světlo mělo konečnou rychlost, musela by být velmi velká. Aristotelés tvrdil, že „je to až příliš neuvěřitelné“.

Jednou ze starověkých teorií vidění je, že světlo je vyzařováno z oka, nikoliv z jiného zdroje do oka odráženo. Z této teorie odvodil Hérón z Alexandrie argument, že rychlost světla musí být nekonečná, protože vzdálené objekty, jako například hvězdy, se objeví, jakmile se oko otevře...[zdroj?]

Středověké a raně moderní teorie[editovat | editovat zdroj]

Islámští filozofové Avicenna a Alhazen věřili, že světlo má konečnou rychlost, i když většina ostatních filosofů v tomto bodě souhlasila s Aristotelem. Podobně považovala rychlost světla za konečnou i árijská filosofická škola ve starověké Indii.

Johannes Kepler prosazoval názor, že světlo putuje neomezenou rychlostí, protože ve volném prostoru mu nestojí v cestě žádné překážky. Francis Bacon argumentoval, že rychlost světla nemusí být nutně nekonečná, ale může být tak velká, že to nejsme schopni vnímat. René Descartes tvrdil, že kdyby byla rychlost světla konečná, nemohly by Slunce, Měsíc a Země být během zatmění v zákrytu. Protože nic takového nebylo pozorováno, odvodil z toho, že rychlost světla je nekonečná. Descartes se domníval, že vesmír vyplňuje zvláštní látka, kterou nazýval plenum, která umožňuje vidění a ve skutečnosti byl přesvědčen, že kdyby připustil konečnost rychlosti světla, celý jeho filosofický systém by se zhroutil.

Měření rychlosti světla[editovat | editovat zdroj]

Isaac Beeckman, Descartův přítel, navrhl v roce 1629 experiment při kterém by se pozoroval záblesk z kanónu odražený ze zrcadla vzdáleného asi míli. Galileo Galilei v roce 1638 navrhoval měřit rychlost světla pozorováním prodlevy mezi odkrytím lucerny a zpozorováním světla z určité vzdálenosti. Descartes tento experiment kritizoval jako zbytečný, protože experiment během zatmění Měsíce, který měl lepší předpoklady ke zjištění konečné rychlosti, byl negativní. Takže experiment uskutečnila až v roce 1667 Florentinská Accademia del Cimento, s lucernami vzdálenými asi 1 míli. Vzdálenost však byla příliš malá a tak žádné zpoždění nebylo pozorováno. Robert Hooke negativní výsledek vysvětloval tak, že se nejedná o potvrzení nekonečné rychlosti světla, ale toho, že světlo se musí pohybovat velmi rychle.

První kvantitativní odhad rychlosti světla provedl v roce 1676 Ole Rømer, který pomocí dalekohledu studoval pohyb Jupiterova měsíce Io. Vzhledem k tomu, že Io vchází a vychází z Jupiterova stínu v pravidelných intervalech, je možné změřit trvání doby oběhu. Rømer zaznamenal, že když je Jupiter nejblíž k Zemi, byla doba oběhu Io kolem Jupitera 42,5 hodiny. Také pozoroval, že jak se Jupiter a Země od sebe vzdalovaly, Io vycházel ze stínu Jupitera postupně stále později. Bylo jasné, že tomuto výstupnímu „signálu“ trvalo déle než dosáhl Země. Jak se Země a Jupiter vzdalovaly, zvětšoval se interval mezi signály, na kterém se projevoval čas, který světlu zabere překonání dodatečné vzdálenosti mezi planetami. Podobně, asi o půl roku později, byly vstupy měsíce Io do stínu Jupitera o něco častější, protože se Země a Jupiter přibližovaly. Na základě těchto pozorování Rømer odhadoval, že na překonání průměru oběžné dráhy Země (což je dvojnásobek astronomické jednotky) by světlo potřebovalo 22 minut, přičemž moderní odhad je přibližně 16 minut a 40 sekund.

Přibližně ve stejné době byla velikost astronomické jednotky odhadována na 140 milionů kilometrů. Z této astronomické jednotky a Rømerova odhadu času vypočítal autor vlnové teorie Nizozemec Christiaan Huygens rychlost světla na 1 000 průměrů oběžné dráhy za minutu, což je asi 220 000 kilometrů za sekundu. To je sice významně méně než dnes uznávaná hodnota, ale i tak tato hodnota o mnoho převyšovala jakýkoliv fyzikální jev známý v té době.

Také Isaac Newton uznával, že rychlost světla je konečná. Ve své knize „Opticks“ dokonce publikoval přesnější hodnotu rychlosti světla – 16 průměrů Země za sekundu, kterou sám odvodil, ačkoliv není známo, jestli z Rømerových údajů, nebo z něčeho jiného. Stejný úkaz byl následně pozorován Rømerem na rotující „skvrně“ na povrchu Jupitera. Efekt byl zaznamenán i později u obtížnějšího pozorování tří dalších Galileových měsíců.

Ani tato pozorování však nepřesvědčila každého (především Giovanniho Domenica Cassiniho) a k definitivnímu odmítnutí hypotézy nekonečné rychlosti světla došlo až po pozorováních Jamese Bradleyho v roce 1728. Bradley se původně pokoušel změřit paralaxu hvězd a tím určit jejich vzdálenost. Místo toho naměřil aberaci.[4] Vyvodil, že světlo hvězd dopadající na Zemi musí přicházet z mírného úhlu, který se dá vypočítat porovnáním rychlosti Země na její oběžné dráze k rychlosti světla. Tato aberace byla asi 1/200 stupně. Bradleym vypočítaná rychlost světla byla 298 000 kilometrů za sekundu, což už je jen o málo méně než dnes uznávaná hodnota. Aberace byla během následujících století široce zkoumána, především Friedrichem von Struve a Magnusem Nyrenem.

První úspěšné měření rychlosti světla pozemním přístrojem provedl v roce 1849 francouzský fyzik Hippolyte Fizeau. Fizeauv experiment byl koncepčně podobný návrhům Beeckmana a Galilea. Paprsek světla byl namířen na zrcadlo umístěné ve vzdálenosti 8633 m. Na cestě od zdroje světla k zrcadlu paprsek procházel rotujícím diskem se zářezy. Při určité rychlosti rotace disku projde paprsek směrem od zdroje jedním zářezem a při návratu zářezem následujícím. Jestliže dojde třeba i jen k malému zrychlení nebo zpomalení rotace disku, zasáhne zpětný paprsek samotný disk (jeho zub) a nedostane se nazpět. Rychlost světla se dá vypočítat ze známé vzdálenosti zdroje a zrcadla, počtu zářezů (resp. zubů) na disku a rychlosti rotace. Rychlost světla publikovaná Fizeaem byla 313 000 kilometrů za sekundu.[5]) Fizeauova metoda byla později zdokonalena M. A. Cornuem (1872) a J. Perrotinem (1900).[zdroj?]

Leon Foucault vylepšil Fizeauovu metodu tím, že nahradil disk se zářezy rotujícím zrcadlem. Foucaultův odhad publikovaný v roce 1862 byl 298 000 kilometrů za sekundu. Foucaultovu metodu použili i Simon Newcomb a Albert A. Michelson.

Michelson použil v roce 1926 rotující zrcadla pro změření času, který světlo potřebuje na překonání vzdálenosti 131 km mezi horami Mount Wilson a Mount San Antonio v Kalifornii. Výsledkem těchto měření byla relativně přesně určená rychlost světla na 299 796 +/-4 km/s.[5]

Relativita[editovat | editovat zdroj]

Díky práci Jamese Clerka Maxwella bylo známo, že rychlost elektromagnetického záření je konstanta definovaná elektromagnetickými vlastnostmi vakua (permitivitou a permeabilitou). Fyzikové v 19. století se však domnívali, že rychlost je dána relativně k světlonosnému éteru. Éter měl být nekonečně jemné médium, kterým všechny látky pronikají a které současně vyplňuje veškerý prostor kolem nás. Podle těchto představ se světlo mohlo šířit právě jen prostřednictvím éteru.

V roce 1887 byl uskutečněn fyziky Albertem Michelsonem a Edwardem Morleyem významný experiment za účelem změření rychlosti světla vzhledem k pohybu Země. Cílem tohoto experimentu, dnes zvaného Michelson-Morleyův experiment, bylo měření rychlosti Země pohybující se domnělým „světlonosným éterem“. Jak je znázorněno na nákresu Michelsonova interferometru, k rozdělení světla na dva monochromatické paprsky (t. j. mající jen jednu vlnovou délku), které se dále šíří v pravém úhlu, bylo použito polopropustné zrcadlo s tenkou vrstvou stříbra.

Po opuštění tohoto dělícího zrcadla se oba paprsky odrážejí několikrát mezi dalšími zrcadly. Aby oba paprsky urazily stejnou vzdálenost, je pro ně počet odrazů shodný (během skutečného Michelson-Morleyova experimentu bylo použito více zrcadel než je vidět na obrázku). Po jejich následném sloučení vznikne obrazec konstruktivní a destruktivní interference. I malá změna rychlosti světla v některém z ramen interferometru (způsobená tím, že se přístroj společně se Zemí měl pohybovat předpokládaným „éterem“) by měla zapříčinit změnu doby, kterou paprsek potřebuje na překonání vzdálenosti, což se mělo projevit jako změna interferenčního obrazce. Celé zařízení se otáčelo, aby se změnila dráha paprsků v „éteru“ vlivem toho, že rychlosti světla a Země by se měly sčítat. Experiment neměl žádný výsledek, ať bylo aparaturou otáčeno jakkoliv a stal se pravděpodobně nejznámějším a nejužitečnějším neúspěšným experimentem v historii fyziky.

Česko-rakouský fyzik Ernst Mach byl jeden z prvních, který tvrdil, že experiment vlastně vyvrátil teorii éteru. Pokrok v oblasti teoretické fyziky v té době už nabízel alternativní teorii, Lorentz-Fitzgeraldovu kontrakci, která dovolila vysvětlit i negativní výsledek Michelson-Morleyova experimentu.

Není jisté, jestli Albert Einstein znal výsledek Michelson-Morleyova experimentu, ale jeho nulový výsledek velmi pomohl všeobecnému přijetí teorie relativity. Einsteinova teorie byla zcela v souladu s výsledkem experimentu: éter neexistoval a rychlost světla byla stejná v každém směru. Konstantní rychlost světla je (společně s kauzalitou a rovnocenností inerciálních vztažných soustav) jedním ze základních východisek speciální teorie relativity.[6]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rýchlosť svetla na slovenské Wikipedii.

  1. HORSKÝ, Zdeněk; MIKULÁŠEK, Zdeněk; POKORNÝ, Zdeněk. Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1988. 245 s. 25-099-88. Kapitola Ten okamžik trval celý světelný rok, s. 55.  
  2. http://math.ucr.edu/home/baez/physics/Relativity/SpeedOfLight/c.html - Why is c the symbol for the speed of light?
  3. KUBÍNEK, Roman. Optika - přednášky pro bakaláře [PDF]. 2003, [cit. 2008-04-23]. S. 1-10. Dostupné online.  
  4. František Nachtigal: Princip relativity Nakladatel A.Píša, VŠT Brno, 1922
  5. a b Rudolf Faukner:Moderní Fysika (1947)
  6. HRADIL, Zdenek. Kvantová fyzika verze 1 [PDF]. 2007, [cit. 2008-04-24]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]