Alexandr Pečerskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Plán vyhlazovacího tábora Sobibor

Alexandr Aronovič Pečerskij, v táboře zvaný domácky "Saša"; též Pečorskij, rusky: Алекса́ндр Аро́нович Печёрский, anglicky obvykle Alexander Pechersky (22. února 190919. ledna 1990) byl důstojník Rudé armády a hlavní organizátor a vůdce úspěšného povstání a následného masového útěku židů z nacistického vyhlazovacího tábora Sobibor 14. října 1943. Povstání v Sobiboru a v Treblince byly jediné dvě úspěšné organizované vzpoury v táborech smrti za celou válku.

Raný život[editovat | editovat zdroj]

Pečerskij se narodil v Kremenčuku na Ukrajině 22. února 1909 jako syn židovského právníka. V roce 1915 se jeho rodina přestěhovala do Rostova na Donu, kde později začal pracovat jako elektrikář v továrně na opravu lokomotiv. Poté, co vystudoval na vysoké škole obor hudba a literatura, se stal účetním a manažerem v malé škole pro amatérské hudebníky.

2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

22. června 1941 byl Pečerskij odveden do Rudé armády a získal šarži mladší poručík. V září se stal poručíkem 2. řádu. Během bojů zachránil svého raněného druha před smrtí tím, že ho vynesl z obklíčení. V říjnu 1941 byl zajat u Vjazmy.

Krátce po zajetí se nakazil tyfem, z něhož se léčil sedm měsíců. V květnu 1942 se mu podařilo spolu s několika druhy uniknout z tábora, ale byl chycen a poslán do Borisova v Bělorusku a následně do "lesního tábora" pro válečné zajatce u Minsku. Zde lékař zjistil, že je žid. Pečerskij a další židovští váleční zajatci museli strávit 10 dní v tzv. "židovské hrobce" s minimálním přísunem jídla a vody.[1]

20. srpna 1942 byl poslán do pracovního tábora SS přímo v Minsku. Zde živořilo asi 700–800 vězňů využívaných na práci. Pečerskij popsal ve svých vzpomínkách místního velitele jako opileckého sadistu, který sám každý den zabil alespoň jednoho vězně, či na ně posílal svého psa a zakazoval jim bránit se.

V Sobiboru[editovat | editovat zdroj]

18. září 1943 byl Pečerskij spolu s 2 000 židy z Minsku (včetně 100 sovětských válečných zajatců) naložen do dobytčího vlaku a 23. září přijela celá skupina do vyhlazovacího tábora Sobibor. 80 zajatců včetně Pečerského bylo vybráno na práce v táboře II, zbytek byl ještě ten den zavražděn v plynových komorách. Sobiborští vězni byli příchodem sovětských válečných zajatců velmi rozrušeni a zaujati.

Pečerskij napsal o svém prvním dnu v táboře:

"Večer jsem seděl na hromadě dřeva se Solomonem (Shlomou) Leitmanem, který se stal mým hlavním pomocníkem při organizaci povstání. Zeptal jsem se ho na zvláštní obrovský oheň, který hořel asi 500 metrů od nás za stromy a na nepříjemný zápach prostupující táborem. Upozornil mě, že stráže zakazují se tam dívat a řekl mi, že tam právě pálí těla mých druhů, kteří se mnou dnes přijeli. Nevěřil jsem mu, ale on pokračoval. Řekl mi, že tábor existuje už více jak rok a téměř každý den přijíždí vlak s tisícovkami lidí, kteří jsou během několika hodin zavražděni. Sdělil mi, že zde pracuje asi 500 židovských zajatců – Poláků, Francouzů, Němců, Nizozemců a Čechoslováků a že náš transport byl první, který přivezl ruské židy. Řekl mi, že na tomto malém kusu země ne větším než 10 hektarů bylo zavražděno stovky tisíc židů. Přemýšlel jsem o budoucnosti. Měl bych se pokusit utéct sám nebo s malou skupinou? Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení? To jsem v duchu odmítl."[2]

Během třetího dne v Sobiboru si Pečerskij vysloužil respekt spoluvězňů při následujícím incidentu, který popsal Leon Feldhendler.

"Pečerskij, který stále nosil uniformu Rudé armády, byl zařazen do severního tábora, aby vykopal tři pařezy. SS dozorce Karl Frenzel měl špatnou náladu … jeden z holandských židů byl příliš slabý, aby sekal a tak ho Frenzel začal bít bičem. Pečerskij přestal sekat a pozoroval mrskání opírajíc se o sekeru. Kápo Porzyczky překládal, když se Frenzel zeptal Pečerského, jestli se mu nelíbí to, co právě vidí. Pečerskij se ani nenahrbil ani neroztřásl ani nepřikrčil strachy, nýbrž odpověděl Ano Oberscharführere. Frenzel řekl Pečerskému, že má 5 minut na to, aby rozsekl velký pařez ve dví. Pokud to stihne, dostane balíček cigaret, pokud ne, čeká ho 25 ran bičem. Pak se podíval na hodinky a řekl Začni. Pečerskij rozpoltil pařez za čtyři a půl minuty a Frenzel vytáhl balík cigaret...Pečerskij odpověděl, že nekouří a začal znovu sekat pařezy. Frenzel se vrátil za 20 minut s čerstvým chlebem a máslem a nabídl je Pečerskému. Ten odpověděl, že příděly v táboře jsou více než dostatečné a že nemá hlad. Frenzel se otočil a odešel … Tato epizoda se večer rozšířila po celém táboře a polští židé se rozhodli seznámit Pečerského s myšlenkou útěku."[3]
Památník v Sobiboru

Pečerskij spojil plán masového útěku s pomstou: pomoci utéct maximálnímu počtu vězňů a zároveň pozabíjet co nejvíce SS-manů a strážců. Jeho konečným cílem bylo, spojit se s partyzány a pokračovat v boji s nacisty.
Pět dní po příjezdu do tábora Solomon Leitman kontaktoval Pečerského jménem vůdce polských židů Leona Feldhendlera. Leitman byl jedním z mála vězňů, kteří rozuměli rusky a Pečerskij nemluvil ani jidiš ani polsky. Pečerskij pak promluvil k lídrům polských židů, řekl jim o vítězství Rudé armády u Stalingradu o akcích partyzánů. Když se jeden z vězňů zeptal, proč je partyzáni neosvobodí, odpověděl, že mají plno jiných úkolů… "Nikdo za nás tu práci neudělá."
Židovští vězni, kteří pracovali ve vyhlazovacím táboře Belzec byli posláni po jeho uzavření do Sobiboru. Z poznámky nalezené v šatech zavražděných se sobiborští vězni dozvěděli, že mrtví patřili k pracovnímu komandu z Belzce. Bylo tam napsáno: "Pracovali jsem rok v Belzci. Nevím, kam nás nyní vezou. Říkají, že do Německa … jestli je to lež, čeká vás také smrt. Nevěřte Němcům. Pomstěte naší krev!"[4]

Vedení polských židů vědělo, že Belzec a Treblinka byly uzavřeny, rozebrány a všichni zbývající vězni posláni do plynu. Očekávali, že další na řadě je Sobibor. Plán na útěk se jevil velmi urgentní a Pečerskij se svými vojenskými zkušenostmi pro ně představoval velkou naději. Pečerskij později napsal: "Leon Feldehendler mi řekl, že to není to poprvé, co plánovali skoncovat se Sobiborem, ale téměř nikdo z nich neumí zacházet se zbraněmi. 'Veď nás a my tě budeme následovat'. Jeho inteligentí tvář mi dodala důvěru a odvahu. Řekl jsem jim, ať zformují skupinu nejspolehlivějších vězňů."[1] Útěk měl proběhnout v době, kdy bude velitel tábora Gustav Wagner na dovolené, neboť vězni měli obavu, že on by byl schopen jejich plán odhalit a zhatit.

Luka[editovat | editovat zdroj]

Pečerskij se scházel s Feldhendlerem pod záminkou schůzek s Lukou, ženou, s kterou zřejmě předstíral poměr. Luka je obvykle popisována jako 18 letá dívka z Nizozemska, ale jiné zdroje hovoří o tom, že šlo o 28 letou ženu z Německa, jejíž skutečné jméno bylo Gertrude Poppert–Schonborn. Pečerskij po válce trval na tom, že jejich vztah byl platonický. O jejím osudu po útěku není nic známo. V rozhovoru s Thomasem Blattem prohlásil Pečerskij o Luce následující: "Ačkoli jsem jí znal jen dva týdny, nikdy na ní nezapomenu. Byla velmi inteligentní a bystrá. Nejprve jsme měli v komunikaci jazykové problémy, ale brzy jsme si začali bez cizí pomoci rozumět. O plánu na útěk jsem jí informoval až několik minut před začátkem. Dala mi košili a řekla 'je to košile štěstí, vem si jí hned na sebe' a já jsem tak učinil. Nyní je v muzeu. Ztratil jsem jí ve zmatku vzpoury a nikdy jí více nespatřil."[5]

Povstání[editovat | editovat zdroj]

Jeden z účastníků povstání a autor knihy From the Ashes of Sobibór Thomas "Toivi" Blatt, který s Pečerským v roce 1980 udělal rozsáhlé interview

Podle Pečerského plánu měli vězňové zabít SS personál, tím nechat pomocné stráže (vesměs Ukrajinci) bez vedení a zmatené, získat zbraně a zlikvidovat zbylé stráže. Jednotliví polští židé měli nalákat SS-many pod různými záminkami do dílen a v tichosti je zabít. O plánu věděl jen malý okruh polských židů, neboť k židům jiných národností panovala nedůvěra.
14. října 1943 akce začala. Toho dne odpoledne bylo několik SS-manů nalákáno do dílen, kde si měli vyzkoušet různé oblečení či boty. Poté byli zabiti sekerami, dýkami, noži či jinými ostrými nástroji přímo vyrobenými vězni nebo získanými z věcí zavražděných židů. Krev byla zakryta pilinami, těla zamaskována. Povstalci se postupně vyzbrojili zbraněmi ukradenými ze strážních baráků nebo od mrtvých SS-manů. Jednalo se o pušky, samopal, ruční granáty a pistole. Komplikace nastala v okamžiku, když se nepodařilo zabít SS-Oberscharführera Ericha Bauera, který odjel pro zásoby do Chelmu a jehož smrt byla Pečerským považována za základní součást plánu. Bauer se z Chelmu vrátil a záhy nato objevil tělo SS-Scharführera Rudolfa Beckmanna. Okamžitě začal střílet na vězně. Zvuk střelby donutil Pečerského začít druhou "veřejnou" fázi vzpoury dříve než bylo plánováno. Pečerskij zařval smluvený signál: "Hurá, vzpoura začala!"[6]

Neorganizované skupiny vězňů prchaly všemi směry. Přeživší Ada Lichtman vzpomíná: "Náhle jsme uslyšeli výstřely … miny začaly explodovat.[7] Zavládl zmatek a povyk...Dveře dílny byly otevřené, tak jsme vyběhli ven...všude okolo ležela raněná a mrtvá těla." Pečerskému se podařilo uprchnout do lesa. Po povstání zůstalo v táboře 11 mrtvých SS-manů a neznámé množství zabitých ukrajinských stráží. Několik dalších členů personálu bylo zraněno. Z asi 550–600[8] židů se přibližně 130 do vzpoury vůbec nezapojilo a zůstalo v táboře. Asi 80 vězňů bylo zabito střelbou stráží nebo minami při útěku do okolí. Dalších 170 zajaly nacistické jednotky během následné pátrací akce. Všichni, kdo zůstali v táboře nebo byli chyceni na útěku, byli zavražděni. 53 vězňů prokazatelně přežilo válku. Několik uprchlíků zahynulo během války při akcích proti Němcům. Osud zbývajících je nejasný. Krátce po povstání nařídil Heinrich Himmler tábor uzavřít, rozebrat a místo osázet stromy.

Po útěku ze Sobiboru[editovat | editovat zdroj]

Památník při vstupu na území bývalého tábora.

Krátce po útěku se okolo Pečerského shromáždila skupina 50 vězňů. Pečerskij je však se skupinou sovětských vojáků opustil, i když slíbil, že zajde do blízké vesnice pro nějaké jídlo a vrátí se. Vzali si s sebou i všechny zbraně, kromě jedné pušky a peníze shromážděné na nákup jídla. V roce 1980 v rozhovoru s Thomasem Blattem, který mu jeho jednání vyčetl, k tomu řekl:

"Moje práce skončila. Vy jste byli polští židé ve svém vlastním prostředí. Já patřil k Sovětskému svazu a stále jsem se považoval za vojáka. Podle mého měly šance na přežití menší skupinky. Abych řekl lidem na rovinu, že se musíme rozdělit, by nefungovalo. Následovali by každý můj krok, všichni bysme umřeli (…) Co k tomu říct? Ty jsi tam byl. Byli jsme jen lidé. Pracovaly naše základní instinkty. Pořád to byl boj o přežití. Nyní poprvé slyším o penězích. Byl zmatek a nešlo kontrolovat vše. Uznávám, že jsem si všiml nepoměru v rozdělení zbraní, ale musíš pochopit, raději by umřeli (sovětští vojáci), než by se vzdali svých zbraní."[5]

Pečerskij se dostal za řeku Bug a posléze se s několika dalšími vojáky a Yakovem Biskowitzem (který později svědčil mj. v procesu s Eichmannem) připojili k židovské partyzánské jednotce zvané Yehielova skupina. S ní prováděli sabotáže a údery na malé německé jednotky. Pečerskij se po roce přidal k sovětské skupině Vorošilovových partyzánů a působil v ní až do doby, kdy sovětská armáda vyhnala Němce ze západního Běloruska.

Jako uprchlý válečný zajatec byl Pečerskij přiřazen do tzv. trestního praporu a bojoval znovu proti Němcům na nejnebezpečnějších úsecích fronty. Když se však jeho velitel major Andrejev dozvěděl podrobnosti o Sobiboru, poslal Pečerského do Moskvy, aby svědčil před "Komisí pro vyšetřování zločinů německo-fašistických okupantů a jejich spolupachatelů" («Комиссиа по расследованию злодеяний немецко-фашистских захватчиков и их пособников»). Komise pak následně vydala jeho svědectví v knize "Povstání v Sobiboru" a rovněž tak byla zpráva zahrnuta do tzv. "Černé knihy" – první kompilace o holokaustu.

Během bojů byl Pečerskij povýšen na kapitána a posléze propuštěn z armády, neboť byl vážně zraněn do nohy. V moskevské nemocnici se potkal se svou budoucí ženou Olgou Kotovou.

Alexandr Pečerskij (třetí zleva) na setkání s bývalými sobiborskými spoluvězni.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce se Pečerskij vrátil do Rostova na Donu a začal zde pracovat jako administrátor v operetním divadle. Byl pozván k norimberskému tribunálu jako svědek, ale sovětská vláda ho nepustila.

V roce 1948 během kampaně proti židům zvané "kosmopolita bez kořenů" (безродный космополит) zaměřené na lidi "neoddané zcela Sovětskému svazu", byl vyhozen z práce a spolu se svým bratrem uvězněn. Po Stalinově smrti a mezinárodním nátlaku došlo k jeho propuštění. Jeho bratr však ve vězení zemřel. Začal znovu pracovat v divadle, ale na nižší pozici.

Sovětská vláda neumožnila Pečerskému svědčit ani v Eichmannově procesu v Izraeli. Dovolila provést jen krátké prohlášení v Moskvě kontrolované KGB. V roce 1963 se objevil jako svědek v moskevském procesu s ukrajinskými strážemi v Sobiboru. Z 11 bývalých strážných bylo 10 popraveno. Sovětské úřady zakázaly Pečerskému účast na všech zahraničních procesech týkajících se Sobiboru. Zákaz navštívit ten poslední, který proběhl v roce 1987 v Polsku, podle Pečerského dcery doslova "zmrzačil mého otce. Téměř přestal vstávat z postele a strašně zestárl."[9]

Alexandr Pečerskij zemřel 19. ledna 1990 a je pohřben na severním hřbitově v Rostově na Donu. Jeho dcera, vnučka a dva pravnuci v současnosti žijí v Rostově, někteří další příbuzní ve Spojených státech.

Památka[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Pečerskij hraje prominentní roli v nizozemsko-ruském dokumentu Revolt in Sobibor (1989) v režii Pavla Kogana.
O útěku byl natočen i oceněný dokument režiséra Claude Lanzmanna nazvaný Sobibor, 14 Octobre 1943, 16 heures.
Vzpoura byla zdramatizována v britském televizním filmu Escape from Sobibor (1987)[10], v němž si Alexandra (Sašu) Pečerského zahrál Rutger Hauer. Pečerskij byl pozván na premiéru, ale sovětská vláda mu neumožnila vycestovat do USA.
V roce 2007 byla na jeho počest na domě (Rostov na Donu), kde žil, odhalena malá pamětní deska. V Safedu v Izraeli je po něm pojmenována ulice.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexander Pechersky na anglické Wikipedii a Печёрский, Александр Аронович na ruské Wikipedii. Článek je však výrazně pozměněn a doplněn oproti oběma cizojazyčným verzím

Poznámky a reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Alexander Pechersky Leader of the Sobibor Revolt, Testimony
  2. Побег из Собибора
  3. RASHKE, Richard (1982) – Escape From Sobibor. Boston: Houghton Mifflin Company; nepatrně rozdílná verze je v ARAD, Yitzak (1999) – Belzec, Sobibor, Treblinka: Operation Reinhard Death Camps. Indiana University Press: Bloomington and Indianapolis, s. 307. Pečerskij sám popsal událost mnohem stručněji Alexander Pechersky Leader of the Sobibor Revolt, Testimony
  4. The Liquidation of the Camps
  5. a b Excerpts from an interview with Alexander Aronowicz Pechersky Leader of the Sobibor revolt, Soviet Union, 1980
  6. The Trial of Adolf Eichmann, Session 65, výslech svědka Ya'akova Biskowitze
  7. Okolí tábora bylo zaminováno. Podle Pečerského plánu měly být miny, pokud to bude nutné, zlikvidovány házním kamení a klacků. K tomu ve všeobecném zmatku však bohužel nedošlo.
  8. Zdroje udávají rozdílný počet, nejčastěji jde o číslo 600. Nicméně dekódovaná německá zpráva o povstání udává číslo 700. Documents Related to the Sobibor Death Camp
  9. Рубашка Люки и фотография Эллы
  10. ČSFD: Útěk ze Sobiboru (TV film)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ARAD Yitzhak, Belzec, Sobibor, Treblinka: Vyhlazovací tábory akce Reinhard. Praha 2006. ISBN 80-7341-700-6. Tato kniha nabízí zřejmě nejvíce informací v češtině o Pečerském a celé vzpouře.
  • BLATT Thomas, Sobibor – The Forgotten Revolt: A survivor's report. H.E.P. 1997, 2004.
  • BLATT Thomas, From the Ashes of Sobibor: A Story of Survival (Jewish Lives). Northwestern University Press 1997.
  • RASCHKE Richard, Escape from Sobibor, University of Illinois Press 1995.
  • SCHELVIS Jules, Sobibor: A History of a Nazi Death Camp. Berg, Oxford 2007, ISBN 978-1-84520-418-1.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]