Povstání knížete z Ning

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Povstání knížete z Ning (čínsky v českém přepisu Ning-wang č’-luan, pchin-jinem Níngwáng zhīluàn, znaky zjednodušené 宁王之乱, tradiční 寧王之亂) je označení pro vzpouru Ču Čchen-chaoa, knížete z Ning, proti vládě mingského císaře Čeng-te. Povstání s centrem v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si, začalo 10. července a zhroutilo se 20. srpna 1519, kdy kníže z Ning padl do zajetí vládní armády vedené guvernérem jižního Ťiang-si Wang Jang-mingem.

Kníže z Ning[editovat | editovat zdroj]

Ču Čchen-chao, kníže z Ning, byl členem jedné z vedlejších větví dynastie Ming, sídlil v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si. Veden ambicemi a touhou po velikosti se snažil o získání moci a vlivu.[1][2] Za tímto účelem zprvu uplácel Liou Ťina (v letech 1507–1510 fakticky řídícího pekingskou vládu), po jeho pádu byli jeho hlavní přímluvci ve vládě říše Ming císařův oblíbený hudebník Cang Sien,[1] ministr vojenství Lu Wan a velitel gardy „ve vyšívaných uniformách“ Čchien Ning.[1][2] Jejich prostřednictvím získal povolení ke zřízení osobní gardy[1] a pravomoc nad místními vojenskými posádkami a členy císařského rodu.[3]

Budoval si vlastní ozbrojenou moc z místních „silných mužů“ (pro úřady banditů).[3] Místní úředníci si stěžovali na chování knížete – zabírání půdy, vymáhání daní, zastrašování úředníků.[1] Přestože jinak byla knížata přísně trestána i za malichernosti, jeho chování bylo přehlíženo.[3] Zastrašil místní úřady, kdo se mu otevřeně postavil, byl zabit, případně jeho pekingskými spojenci obviněn ze zločinů a odstraněn.[4] Mezi příslušníky místní džentry podporující knížete byli nejdůležitějšími Li Š’-š’ (李士實) a Liou Jang-čeng.[5] Li Š’-š’ byl úředníkem na odpočinku, který na vrcholu kariéry vedl[pozn. 1] kontrolní úřad. Byl i uznávaným znalcem válečnictví, stylizujícím se do role Ťiang C’-jaa, Ču-ke Lianga a Kchung Minga, navíc se spříznil s knížetem skrze sňatek jejich dětí. Liou Jang-čeng sice neuspěl u zkoušek, ale byl vážen pro své literární schopnosti a znalost vojenství.[6]

Kníže z Ning zkoušel nenásilnou cestu získání moci: císař Čeng-te byl bezdětný a tak na jaře 1516 uplatil Čchien Ninga a další, aby povolali jeho nejstaršího syna do Pekingu jako kandidáta na korunního prince. Iniciativa neměla úspěch.[7]

Kníže se pak orientoval na ozbrojené povstání. Ozbrojené skupiny v jeho službách plenily venkov a zastrašovaly úřady. Napadena byla dokonce i domácnost bývalého velkého sekretáře Fej Chunga, nyní žijícího na východě Ťiang-si. Po Fejově stížnosti vláda vyslala do Nan-čchangu Sun Sueje, kterého jmenovala guvernérem s úkolem potlačit násilnosti. Sun Suej roku 1518 zajal skupinu násilníků a uvěznil je v Nan-čchangu.[7] Kníže z obavy z jejich výpovědí přikázal svým věrným zaútočit na město a vysvobodit vězně. Úřady pak ztrácely kontrolu nad venkovem.[8] Na jaře 1519 už Sun Suej psal sedmou zprávu o zradě a rebelii knížete. Bez odezvy; jeho zprávy totiž zadrželi agenti knížete.[5] Zatím se kníže zdržoval otevřeného povstání v naději, že se záležitost s korunním princem obrátí v jeho prospěch.[8]

Povstání[editovat | editovat zdroj]

Obrat císaře proti knížeti[editovat | editovat zdroj]

Mladý muž ve slavnostní široké žluté róbě s vyšitými draky v kruzích, s černým rurbanem, sedící na trůnu (který za doširoka rozprostřeným oděvem téměř není vidět).
Císař Čeng-te (vládl 1505–1521) na trůnu ve slavnostní róbě

Císař Čeng-te si problém s knížetem začal uvědomovat až v létě 1519. V letech 1517–1519, když císař cestoval po severním pohraničí, Čchien Ning, zůstávající v Pekingu a spolupracující s knížetem od roku 1513, mohl před panovníkem zastírat problém. Ale po císařově návratu do Pekingu na jaře 1519 císařův oblíbenec a velitel císařské gardy „ve vyšívaných uniformách“ Ťiang Pin a jeho spojenci pochopili nebezpečnost situace.[8] Vznikla aliance Ťiang Pina, velkého sekretáře Jang Tching-chea a vysoce postavených eunuchů Čang Junga a Čang Čunga, která obrátila císaře proti knížeti, Čchien Ningovi a Cang Sienovi.[9]

Císař zahájil debatu s velkými sekretáři o knížeti.[10] Jang Tching-che, ve snaze vyhnout se otevřenému konfliktu, navrhl vyslat ke knížeti komisi vysokých úředníků, která mu doporučí změnit chování na řádné s tím, že dosavadní přestupky císař milostivě přejde. Knížecí agenti však poslali do Nan-čchangu (mylnou) poplašnou zprávu o chystaném zatčení knížete.[9]

Zahájení povstání[editovat | editovat zdroj]

Knížete zpráva zastihla na banketu pořádaném u příležitosti jeho narozenin; přerušil ho a po poradě s důvěrníky se rozhodl otevřeně se vzbouřit.[11] Na druhý den ráno, 10. července 1419, se nančchangští hodnostáři, kteří přišli vzdát knížeti čest, ocitli v moci jeho ozbrojenců.[12] Oznámil jim, že že Čeng-te je podvrženec nepocházející z císařského rodu a císařovna vdova přikázala zbavit ho trůnu. Guvernér Sun Suej a kontrolní komisař Sü Ta požadovali ukázat císařovnin dekret, když se jim ho nedostalo, prohlásili knížete za zrádce – a byli popraveni.[10] Ostatní se podřídili, nicméně prakticky všichni vysocí úředníci byli uvězněni.[13]

Kníže zahájil shromažďování armády s tím, že za tři dny vyrazí na Nanking. Povolal bandity z hor, zmobilizoval vojsko a poslal na sever po řece předvoj 8 tisíc mužů na 200 lodích. Předvoj obsadil dvě sídla prefektur: Nan-kchang (po dvou dnech) a Ťiou-ťiang (po dalších dvou dnech). Úředníci vždy utekli, města byla vyloupena, načež povstalci se střídavými úspěchy útočili na okresní města obou prefektur.[14]

Mobilizace knížecích vojsk probíhala také se střídavými úspěchy, vojenští rolníci se do služby nehrnuli a někteří okresní přednostové emisary knížete zabili. Nicméně za dva dny kníže dokázal v Nan-čchangu shromáždit kromě 8 tisíc mužů ze osobní gardy a dvou nančchangských pluků, také cca 25 tisíc ozbrojenců z banditů a zmobilizovaných obyvatel Nan-čchangu, plus 2 tisíce muzikantů a tuláků vedených hudebníkem Čchin Žungem a další menší skupiny.[15] Kníže vytiskl tisícovku exemplářů provolání k lidu osvětlující důvody povstání. Přízeň lidu se snažil získat i osvobozením od roboty a daní.[16]

Kníže původně plánoval vyrazit tři dny po začátku povstání, dosáhnout Nanking o pět dní později a pak oficiálně nastoupit na trůn.[17] Plán však nedodržel. Zahájení pochodu oddaloval kvůli obavám vzbuzeným Wang Jang-mingovou psychologickou válkou.[18]

Wang Jang-ming mate a zdržuje povstalce[editovat | editovat zdroj]

Wang Jang-ming byl v té době velký koordinátor (guvernér), s titulem ředitele kontrolního úřadu, se sídlem v prefektuře Kan-čou na jihu Ťiang-si.[18] Mezi místními úředníky měl vysokou autoritu plynoucí z jeho předešlých vojenských úspěchů.[17] Zatčení na oslavě narozenin knížete unikl jen náhodou, neočekávaně se totiž zdržel na cestě do Nan-čchangu. O vzpouře se dozvěděl druhý den jejího trvání, když se nalézal Feng-čchengu, 120 li (asi 60 km) jižně Nan-čchangu. V tu chvíli byl nejvýše postaveným úředníkem v provincii, kníže z Ning proto do Feng-čchengu vyslal tisíc mužů, aby ho chytili.[17]

Podle zápisů Wang Jang-mingových žáků, když chtěl Wang odplout z Feng-čchengu na jih, kormidelník odmítl s tím, že proti jižnímu větru plout vzhůru po řece nelze. Nato si Wang stoupl na příď tváří k severu a obrátil se s výzvou k Nebesům: jestli Nebesa soucítí s lidmi, nechť mu umožní pomoci vlasti a změní směr větru; jestli Nebesa přejí rebelům a lid tak postihnou mnohá neštěstí, pak si nepřeje žít dál. Vítr se utišil, za chvíli otočil a Wang s doprovodem vyplul na jih (byť ne na velké úřednické lodi, ale menší a rychlejší rybářské).[19]

Wang Jang-ming neprodleně z Feng-čchengu ustoupil na jih do sídla prefektury Ťi-an.[17] Zdejší prefekt Wu Wen-ting zaujal pozici prvního Wangova zástupce.[20] Ve snaze o získání lidové podpory Wang vytiskl přes 1000 letáků, dřevěných destiček a vlajek sdělujících lidu, že jeho štěstí nebo pohromy závisí na postoji k rebelům; vyzýval lid k zachování klidu, poslušnosti vůči místním vůdcům, podpoře loajalistů a statečné muže ke vstupu do vládního vojska.[21] Wang zatím neměl armádu, proto se rozhodl povstalce zdržovat a mást, aby nankingské úřady a vláda získaly čas na přípravu obrany a protiakci. Věřil že knížete, nezkušeného ve válčení, může přelstít. A tak zfalšoval dopis z něhož plynulo, že vláda už před měsícem a půl přikázala veliteli vojsk provincií Kuang-si a Kuang-tung vytáhnout na Nan-čchang a že jeho oddíly se blíží.[22]

Znejistělý kníže, místo aby podle plánu vyrazil v čele své armády, z opatrnosti zůstával v Nan-čchangu.[23] Postupně zde nashromáždil 20 tisíc odvážných vojáků a přes 10 tisíc banditů, což s různými odvedenci dávalo celkem 60–70 tisíc mužů, kteří zatím plenili okolní okresy: Lin-ťiang, Sin-kan, Feng-čcheng a Feng-sin.[24] Zatím předvoj povstalců postupoval po proudu řeky Jang-c’-ťiang a 23. července začal obléhání An-čchingu, sídla prefektury cca 270 km od Nankingu.[25] V An-čchingu se však povstalcům postavili prefekt Čang Wen-ťin a regionální vojenský komisař Cchuej Wen. Měli sice jen málo vojáků, ale zmobilizovali obyvatelstvo a s jeho pomocí dovedně bránili město.[20]

Váhání knížete muselo podle Wanga podlomit morálku jeho lidí, chtivých boje, postupu a odměn. K zmatení vůdců povstalců proto ještě podvrhl zprávu ministerstva války o mobilizaci 240 000 vojáků přicházejících do Ťiang-su ze všech stran[26] a následovaných ještě početnějšími oddíly, a posunul ji knížeti (resp. umožnil jeho špehům zajetí posla nesoucího zprávu).[27] Do oblastí, do kterých podle podvržených dokumentů měla přicházet vládní vojska, poslal skupiny předstírající, že jsou předvojem těchto sil. Podvrhl též svou korespondenci s nejbližšími důvěrníky kníže, Li Š’-š’em a Liou Jang-čengem, z níž plynulo, že ve skutečnosti dotyční chtějí knížete zradit. Když pak oba radili konečně už vytáhnout na Nanking, kníže je podezříval z dohody s Wang Jang-mingem.[28]

Kníže obléhá An-čching, Wang obsazuje Nan-čchang[editovat | editovat zdroj]

Kresba sedícího staršího muže v úřednickém hávu s širokými rukávy, kníry a delším vousem zastřiženým do trojúhelníku.
Portrét Wang Jang-minga

Kníže vyrazil na Nanking až 26. července.[25] Vyplul z Nan-čchangu s 60–70 000 vojáky rozdělenými do pěti sborů. Dne 3. srpna armáda připlula ke stále nedobytému An-čchingu. Li Š’-š’ radil pokračovat do Nankingu, ale kníže chtěl nejdříve dobýt město.[20] Pokus o útok na něj však selhal a přinesl jen velké ztráty. Kníže zuřil, s tím, že jak chtějí jeho důstojníci uspět u velkého Nankingu, když je zastaví malé prefekturní město.[29]

Mezitím Wang Jang-ming 9. srpna[30] shromáždil vlastní armádu severně od Lin-ťiangu (na půl cestě mezi Ťienem a Nan-čchangem). Měl přes 33 tisíc vojáků,[31][pozn. 2] což bylo dost k útoku na Nan-čchang. Město bylo slabě bráněné, protože většina povstaleckých sil odtáhla s knížetem.[29] Dva dny před hlavním útokem Wangův předvoj v noci zaútočil na oddíl rebelů tábořící za městskými hradbami (strážící pohřebiště) a rozehnal je. Uprchlíci podlomili morálku ve městě. Současně Wangovi agenti ve městě agitovali za složení zbraní v nastávajícím boji[33] a tak ho 14. srpna Wang Jang-ming snadno obsadil.[29][34]

Bitva před Nan-čchangem[editovat | editovat zdroj]

Kníže z Ning se pak, opět proti radám svých důvěrníků, rozhodl s hlavními silami vrátit na jih.[32] K uvítání vracející se knížecí armády Wang vybral 20 tisíc vojáků a rozmístil je podél jezera Pcho-jang.[35] Bitva s předvojem knížecí armády začala 18. srpna[36] cca 20 li (10 km) od Nan-čchangu. Wangova vojska útoky odrazila.[37]

Druhý den se do boje zapojily hlavní síly obou armád.[37] Pod tlakem rebelů začali někteří Wangovi důstojníci navrhovat ústup, Wang však rozhodl, že každý velitel, jehož oddíl ustoupí, bude popraven. Pak všichni bojovali na místě. V boji zahynuly tisíce vojáků.[38] I v bitvě Wang využíval psychologii: první den vytiskl na 100 000 dřevěných destiček s proklamací určenou rebelům že kdo odpluje dolů po řece, zachová si život. Což mnozí provedli. Druhý den podlamovala bojový duch rebelů zpráva na destičkách, že kníže padl do zajetí a je zbytečné dále bojovat.[39]

Třetí den Wangova armáda zaútočila ráno, když kníže káral své důstojníky, a povstalce naprosto zaskočila. Kníže, s mnoha vůdci povstání, na útěku padl do zajetí a jeho armáda byla rozdrcena. Podle Wang Jang-mingova odhadu bylo tento den na 3000 rebelů zabito nebo zajato a na 30 000 se utopilo.[38]

Císařova cesta na jih[editovat | editovat zdroj]

Zpráva o povstání přišla do Pekingu 7. srpna. Císař Čeng-te v něm viděl nezpochybnitelný důvod pro cestu na jih a rozhodl se osobně vést armádu k jeho potlačení. Odjel z Pekingu 15. září 1519.[29] Dne 16. září císaři došla Wang Jang-mingova zpráva o porážce a zajetí knížete, doprovázená žádostí o návrat císaře do Pekingu motivovaný obavou ze stále nebezpečných vrahů knížetem rozmístěných podél trasy na jih.[40] Císař nedbal a pokračoval na jih. Do Nankingu dorazil v lednu 1520.[41]

Po příjezdu do Nankingu císař vyslal armádu ze severu pod Ťiang Pinem a eunuchem Čang Čungem do Ťiang-si. Ťiang Pin a Čang Čung chtěli upřít vítězství Wang Jang-mingovi a zorganizovat předstíranou bitvu ve které by knížete „jako“ zajal císař. Wang Jang-ming však odmítl zajatce vydat (podezřívaje okolí císaře ze spolupráce s knížetem) a na radu bývalého velkého sekretáře Jang I-čchinga ho v Chang-čou předal eunuchu Čang Jungovi, tam pověřenému řízením vojenských záležitostí. Čang Jung se také přimluvil za Wang Jang-minga pomluveného u císaře Ťiang Pinem a jeho společníky.[42]

Císařská armáda mezitím v Ťiang-su likvidovala spojence knížete, přičemž zpět poslaný Wang Jang-ming se snažil škody způsobené přítomností vojáků omezit na minimum, za což si vysloužil všeobecný respekt a poslušnost vojáků.[43]

Proběhlo rozsáhlé vyšetřování okolností spiknutí, Čchien Ning, Cang Sien[2] a další obvinění se spolupráce s rebelským knížetem byli uvězněni nebo jinak potrestáni. V Nankingu císař zůstal do 23. září, poté se vrátil na sever.[41]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V letech 1512–1513.
  2. Wangova armáda se skládala se sborů prefektů z Ťienu, Kan-čou, Jüan-čou a Lin-ťiangu, zástupců prefektů z Žuej-čou a Fu-čou, okresních přednostů z Tchaj-che, Sin-kanu, Ning-tu a Wan-anu a oddílu regionálního vojenského komisaře Jü Ena.[32]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Geiss]. ISBN 0521243327. S. 403–439, na s. 424. (anglicky)
  2. a b c GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. [Dále jen Goodrich]. ISBN 0-231-03801-1 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). Heslo Chu Ch'i-chen, s. 312. (anglicky) 
  3. a b c Geiss, s. 425.
  4. Geiss, s. 425–426.
  5. a b ISRAEL, George Lawrence. On the Margins of the Grand Unity: Empire, Violence, and Ethnicity in the Virtue Ethics and Political Practice of Wang Yangming (1472-1529). Ann Arbor, MI : ProQuest, 2009. 406 s. ISBN 054991031X, 9780549910312. S. 152. (anglicky) 
  6. Israel, s. 153.
  7. a b Geiss, s. 426.
  8. a b c Geiss, s. 427.
  9. a b Israel, s. 155.
  10. a b Geiss, s. 428.
  11. Israel, s. 156.
  12. Israel, s. 157.
  13. Israel, s. 158.
  14. Israel, s. 160.
  15. Israel, s. 161.
  16. Israel, s. 162.
  17. a b c d Israel, s. 164.
  18. a b Israel, s. 163.
  19. Israel, s. 167.
  20. a b c Israel, s. 182.
  21. Israel, s. 176.
  22. Israel, s. 168–169.
  23. Israel, s. 171.
  24. Israel, s. 172.
  25. a b Geiss, s. 429.
  26. Israel, s. 173.
  27. Israel, s. 174.
  28. Israel, s. 175.
  29. a b c d Geiss, s. 430.
  30. Israel, s. 177.
  31. Israel, s. 183.
  32. a b Israel, s. 183–184.
  33. Israel, s. 185.
  34. Israel, s. 186 a 188.
  35. Israel, s. 187.
  36. Israel, s. 188.
  37. a b Israel, s. 190.
  38. a b Israel, s. 191.
  39. Israel, s. 192.
  40. Geiss, s. 431.
  41. a b Goodrich, s. 313.
  42. Geiss, s. 434.
  43. Geiss, s. 435.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ISRAEL, George Lawrence. On the Margins of the Grand Unity: Empire, Violence, and Ethnicity in the Virtue Ethics and Political Practice of Wang Yangming (1472-1529). Ann Arbor, MI : ProQuest, 2009. 406 s. ISBN 054991031X, 9780549910312. (anglicky)