Verismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Verismus je umělecký proud reagující na nedostatky romantismu, který dosáhl svého vrcholu na přelomu 19. a 20. století. Nastoupil v Itálii po posledních operách Verdiho a po Bizetově Carmen. Bezprostředním impulsem byl nakladatelský konkurs na krátkou operu ze současného života roku 1890. Název je odvozen od italského (lat.) slova „verus“, pravý. Vycházel z francouzského realismu a naturalismu, obdobně se tedy se snažil o realistické ztvárnění skutečnosti a o věrné zachycení lidských charakterů, aniž by však k popisu nebo příběhu autor zaujímal jakékoliv stanovisko.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Pro hudební verismus jsou typické:

  • rychlý spád děje
  • efektní kresba prostředí
  • tvrdě realistické, vzrušující náměty ze současného života
  • působivé hudební zpracování

Představitelé[editovat | editovat zdroj]

Největšího rozšíření dosáhl tento směr v zemi svého zrodu. Nejrozšířenější a nejznámější je verismus v hudbě, zejména v opeře. Podobně jako v literatuře byl chápán jako protiváha romantické opery mytologického obsahu a to především hudebních dramat, jak je reprezentoval Richard Wagner. V literatuře jej reprezentovali např. Giovanni Verga[1] nebo Matilde Serao, teoretikem byl zejména Luigi Capuana. Prosazoval se i ve výtvarném umění. Jeho projevem byl např. vlepování reálných objektů do výtvarného díla.

Nejznámějšími představiteli tohoto hudebního proudu byli Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo, Umberto Giordano, ale mistrem oboru se stal Giacomo Puccini. Verismus však nebyl pouze záležitostí Itálie. V Německu reprezentovali tento proud Eugen d'Albert a Max von Schillings, v Česku je někdy řazen do tohoto směru Leoš Janáček, který se však takovému širokému označení vzhledem k originalitě díla dosti vymyká.

Špatnou pověst verismu uměle vytvořili zejména hudební kritici. Domnívali se, že obsahuje příliš mnoho laciných efektů a že po stránce citové je povrchní. Dramatické scény jim připadaly příliš dramatické, hudba příliš drásavá a zobrazování temných stránek lidských charakterů přinejmenším nevkusné. S tím, že publikum rozhodlo jinak a veristická díla se stala trvalou součástí světového repertoáru, se mnozí dodnes nesmířili.

Neoverismus[editovat | editovat zdroj]

Zhruba v padesátých letech nastala určitá renesance verismu. V opeře se o ni zasloužil Gian Carlo Menotti, ale mezi neoveristy lze počítat i slavné italské filmové režiséry té doby jako byli Roberto Rossellini, Vittorio de Sica a Luchino Visconti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. Praha : Akademie múzických umění v Praze, Fakulta filmová a televizní, SPN Praha, 1980. ISBN 17-332-79. S. 100-104.