Koloratura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hvězdná koloraturní sopranistka českého původu Tereza Stolzová

Koloratura (z německého Koloratur, to z latinského color, barva, barvit, zdobit[1]) je melodická výzdoba především zpěvního hlasu. Je charakteristická rychlými běhy, skoky, trylky či sekvencemi. Nejčastěji se objevuje v áriích. Často je chápána jako projev manýrismu a samoúčelnosti, v dílech mistrů je s účinkem používána jako prostředek ke zvýraznění vypjatých míst. Označení se používá také pro zvláštní pěveckou techniku určenou k interpretaci takových árií.[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Koloratura vznikla z jubilu, zdobení slabiky Aleluja v gregoriánském chorálu.[3] Dříve se pro ni používal název canto figurato,[1] termín koloratura se objevuje v teoretických či slovníkových pojednáních o hudbě už v 17. a raném 18. století, ale nikoli v nejvýznamnějších tehdejších pracích o operním zpěvu.[4]

Prosadila se v barokní hudbě, v nově vzniklé opeře i v oratoriu a jiných druzích; tehdy nikoli vždy v později obvyklém rychlém tempu (např. u Bacha či Händela)[3]. Byla nejčastěji improvizována, virtuózní koloratury byly doménou kastrátů. Kritice ji podrobil už Christoph Willibald Gluck, přesto ji používal ve svých operách i jeho velký obdivovatel Wolfgang Amadeus Mozart (hlavně Královna noci v Kouzelné flétně). Nejčastěji byla ale využívána v italské opeře. V 19. století ji odmítal Richard Wagner a také Bedřich Smetana (přitom ale tzv. Skřivánčí árie Barčete v Hubičce je koloraturní árií[5]), v italské opeře ale zůstává oblíbeným prostředkem ke zvýraznění vypjatých míst, Giuseppe Verdi ji používá i k psychologické charakteristice postav. U horších autorů se ale objevuje často jen schematicky u typických sopránových či komických basových rolí. Notuje se až od začátku 19. století (viz koloraturní role Rosiny v Lazebníku sevillském Gioacchina Rossiniho). V pozdější době přežívá spíš výjimečně u Richarda Strausse, novoklasiků (Stravinskij, Martinů) či expresionistů (Berg).[2]

Nácvik[editovat | editovat zdroj]

Neustávající obliba italského operního repertoáru i menší, ale významné místo, které mají koloratury v jiných dílech, vyžaduje dodnes speciální přípravu operních pěvců.

Otcem koloratury je rytmus a matkou přesnost
— Franziska Martienssenová[3]

Nácvik probíhá nejčastěji nejprve spojováním dvou not na jednu slabiku (doporučuje to již Johann Friedrich Agricola ve svém překladu Opinioni Piera Francesca Tosiho z roku 1723).[3] Obvykle požadované rychlé tempo koloratur se nejčastěji nacvičuje postupným zrychlováním, ale jinou metodou je náhlé střídání temp - pomalého a velmi rychlého s přehlížením chyb v intonaci), doporučován je nácvik s metronomem.[3]

Pro soprán, který vyniká lehkostí, hbitostí a velkým rozsahem (zvláště do výšek) se často používá název koloraturní soprán, jeho nositelky se stávají často specialistkami na příslušné role (např. Adelina Pattiová, Tereza Stolzová, Lily Ponsová, Amelita Galliová-Curciová, Edita Gruberová); větší akcent na průraznost hlasu a při přiměřeném zachování lehkosti je typický pro dramatický koloraturní soprán (Maria Callasová, Joan Sutherlandová ad.). Termín ale není užíván obecně, někteří autoři upřednostňují např. italské označení soprano leggiero, tj. lehký soprán.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ROSENTHAL, Harold; WARRACK, John. The concise Oxford dictionary of opera. London : Oxford University Press, 1985. ISBN 019 311321 X. S. 103.  
  2. a b TROJAN, Jan. Operní slovník věcný : Prolegomena. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. Kapitola Koloratura, s. 96.  
  3. a b c d e MARTIENSSEN, Franziska. Vzdělaný pěvec : (Pěvecký lexikon v heslech). Pardubice : Kora, 1994. ISBN 80-85644-04-5. Kapitola Koloratura, s. 108-110.  
  4. JANDER, Owen: Coloratura. IN: SADIE, Stanley (ed.): New Grove Dictionary of Music and Musicians. Svazek 4. London : Macmillan Publishers, 1980. ISBN 0-333-23111-2. S. 584.
  5. Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1899. Kapitola Koloratura.  
  6. ROSENTHAL, Harold; WARRACK, John. The concise Oxford dictionary of opera. London : Oxford University Press, 1985. ISBN 019 311321 X.