Dajan-chán
| Dajan-chán | |
|---|---|
| Narození | 1472 Mongolsko |
| Úmrtí | 1517 (ve věku 44–45 let) Mongolsko |
| Povolání | voják |
| Nábož. vyznání | tengrismus |
| Choť | Manduchaj |
| Děti | Turbolad Barsu-Bolod Gersenji Khongtaiji of the Jalayir Alchbold Ulsbold Arsbold … více na Wikidatech |
| Rodiče | Bajan Möngke[1] |
| Rod | Bordžiginové |
| Příbuzní | Bodi Alag Chán[1] a Na-mi-kche (vnoučata) |
| Funkce | kagan (Mongolská říše a Severní Jüan; 1480–1517) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Dajan-chán (mongolsky Даян Хаан; asi 1464/1475[2] – 1517[2][3]/1543[4][5]) byl titul mongolského chána z rodu Bordžiginů, jeho vlastní jméno bylo Bátú Möngke. Vládl od roku 1479 či 1480,[2] postupně sjednotil Mongoly pod svou vládou a prohlásil se Dajan-chánem.
Byl jedním z největších mongolských chánů. Se svou mimořádně vlivnou manželkou Manduchaj eliminoval vliv Ojratů v Mongolsku a moc lokálních náčelníků. Dosáhl sjednocení Mongolů a upevnil jejich loajalitu vůči Čingisovcům. Pro své syny rozdělil Mongolsko do šesti tümenů, čímž vznikl decentralizovaný, leč stabilní systém vlády, který se udržel až do 30. let 17. století.
Život[editovat | editovat zdroj]
Kolem roku 1480 Manduchaj Chátún, vdova po chánovi Manduulovi (vládl asi 1473–1479), představila lidu asi sedmiletého chlapce, Bátú Möngkeho, s tím, že je synem Bajan Möngkeho, v letech 1470–1479 bolchu-džinonga (vysoký hodnostář na úrovni korunního prince), který zahynul ve válce s Manduulem.[2] Jeden z tajšiů Manduula, Ismaíl (Isama), zabral jeho jmění a ženu Šicher. Podle Manduchaj proto Šicher své jediné dítě, Bátú Möngkeho, schovala u chůvy, odkud bylo nyní vráceno k chánskému dvoru. Manduchaj chlapce prohlásila za chána Mongolů a vdala se za něho. Jeho titul, Dajan-chán, byl odvozen od slova dajan, „celek, vše [pod nebem]“, nebo od dynastie Ta Jüan, Velká Jüan.[2]
Manduchaj roku 1483 porazila Ismaíla-tajšiho, který uprchl do Chami, kde byl roku 1486 zabit.[2] Tou dobou porazila i východomongolské Ojraty. Třebaže Dajan-chán začínal jako jeden z mnoha slabých mongolských chánů, s pomocí Manduchaj zlikvidoval mocné tajšie, zlomil moc Ojratů a stal se tak velkým a silným panovníkem.[2] Roku 1495 si podrobil i Urianchajce na jihovýchodě vnitřního Mongolska.
V 80. letech 15. století Mongolové obnovili nájezdy na mingskou Čínu, v letech 1488–1498 se vztahy uklidnily a Mongolové posílali do čínské říše Ming tributární mise. Roku 1500 Dajan-chán zaútočil na Mingy v Ordosu, ale pod dojmem rázné mingské obrany další útoky zastavil až do roku 1507. Poté, letech 1508–1510, bojoval s Mongoly na západě vnitřního Mongolska, tzv. třemi západními tümeny (Ordos, Tümed a Jöngšiebü), roku 1510 je porazil a poté dosadil za jejich vládce svého třetího syna Barsu-Boloda.[2]
Roku 1513 obnovil útoky na říši Ming, postavil pevnosti v okolí mingských pohraničních měst Süan-fu a Ta-tchungu a roku 1514 a 1517 útočil už se 70 tisíci (nebo 50 tisíci roku 1517)[6] jezdci.[2] Nájezd z roku 1517 skončil třídenní bitvou s čínskou armádou, kterou osobně vedl císař Čeng-te. Přes velké ztráty Číňané zvítězili a Mongoly ze svého území vyhnali. Byl to jediný případ za celé 16. století, kdy armáda říše Ming porazila velké mongolské vojsko.[7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Buyandelger: 15世纪中叶前的北元可汗世系及政局. In: Studia Historica Mongolica. 2000.
- ↑ a b c d e f g h i ATWOOD, Christopher P. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. New York: Facts on File, 2004. x + 678 s. Dostupné online. ISBN 0816046719. S. 201. (anglicky)
- ↑ ELVERSKOG, J. Our great Qing: the Mongols, Buddhism and the state in late imperial China. Honolulu: University of Hawaii Press, 2006. ISBN 978-0-8248-3330-5. S. xv. (anglicky)
- ↑ YANG, Ho-Chin. The Annals of Kokonor. Bloomington: Indiana University, 1970. S. 55. (anglicky)
- ↑ Tibetan Civilization. Překlad J. E. Driver. Stanford: Stanford University Press, 1975. Dostupné online. ISBN 0804708061, ISBN 9780804708067. S. 81. (anglicky)
- ↑ GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1, ISBN 023103833X. S. 312. (anglicky) [Dále jen Goodrich].
- ↑ GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Geiss]. ISBN 0521243327. S. 403–439, na s. 420–421. (anglicky)
