Zakázané moře

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Čínský znak Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských jazyků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, čtverečky nebo jiné symboly.

Zakázané moře (čínsky v českém přepisu chaj-ťin, pchin-jinem hǎi​jìn, znaky 海禁) je označení politiky namířené proti svobodnému námořnímu obchodu uplatňované vládami říší Ming a Čching. Základem politiky byl zákaz nelicencovaného soukromého námořního obchodu se zahraničím, cílem byla stabilizace společnosti v duchu konfuciánských ideálů.

V říši Ming byl zákaz od roku 1371 vynucován po dvě století a stal se významnou součástí bezpečnostní politiky. Hrozby „Mongolů na severu a Japonců na jihu“ (pej-lu nan-wo, 北盧南倭; Japonci byli míněni piráti nazývaní tehdy wo-kchou, doslova „japonští bandité“) tehdy dominovaly politice vojenské i finanční. Politika zakázaného moře oslabovala vládu přesměrováním zdrojů na nekončící konflikt s obchodníky, poškozovala ekonomiku a omezovala potenciálně obrovský zdroj příjmů z prodeje čínského zboží, ve světě vysoce žádaného a ceněného.[1] Úřady nebyly schopny zákaz prosadit, obchod se zmilitarizoval a pokračoval jako ilegální pašeráctví. Roku 1567 se mingská vláda politiky zakázaného moře vzdala, což přineslo značný nárůst obchodu a ekonomický rozvoj pobřežních oblastí země.

Ve druhé polovině 17. století byly zákazy námořního obchodu opakovány říší Čching. Motivovány byly zejména snahou o podlomení pozic Čeng Čcheng-kunga, mingského loajalisty ovládajícího Tchaj-wan a jeho nástupců.

V říši Ming[editovat | editovat zdroj]

Srovnání s minulostí[editovat | editovat zdroj]

Zákaz soukromého zahraničního obchodu znamenal radikální odvrat od politiky minulých dynastií. V předcházejících staletích představoval mezinárodní obchod významný zdroj vládních příjmů. Např. když za dynastie Tchang během Chuang-čchaova povstání rebelové roku 878 ohrozili Kuang-čou, první ministr varoval císaře, že ztráta tamního Námořního obchodního úřadu způsobí vyprázdnění státní pokladny. Tehdy příjem z námořního obchodu nebyl menší než příjem z letní a podzimní pozemkové daně. Za severních a jižních Sungů byl námořní obchod ještě významnější, v říši jižní Sung je příjem státu z námořního obchodu odhadován na 20 % státních příjmů (k roku 1128). Také jüanská vláda podporovala zahraniční obchod.[2] Ale podle raně mingské vlády rozkvět mezinárodního obchodu v říši Jüan přispěl k rozkladu její moci a následnému pádu.[3]

Motivace zákazu[editovat | editovat zdroj]

Iniciátorem zavedení zákazu byl první mingský císař Chung-wu. Po desetiletích ničivých válek (povstání rudých turbanů) se snažil obnovit řád a stabilitu ve společnosti. Jeho ideálem byla jednoduchá společnost založená na zemědělství, s nepočetným státním aparátem vybírajícím daně v naturáliích. Obchodníky, s jejich touhou po zisku, vnímal jako rozkladný element ve společnosti, kterou se snažil založit na konfuciánských ctnostech. Křiklavá majetková nerovnost, přinášející majetným politickou moc a nekontrolovatelnost, byla považována za destabilizující prvek společnosti. Proto bylo úkolem vlády bránění růstu majetkových rozdílů, které ale obchod naopak zvětšoval.[3] Chung-wu z toho vyvodil závěr, že stabilitu společnosti nejlépe zajistí politikou „podpory zemědělství a potlačení obchodu“ (čung-nung i-šang). Zahraniční obchod byl extrémně výnosný,[pozn. 1] tedy i vysoce nebezpečný.[3]

Protiobchodní politiku ovlivnilo též konfuciánské vyzvedávání pojmu žen (humanita, lidskost, ), jednoho ze základních pojmů učení, jako protikladu nízké morálky, hrabivosti a korupce, ztotožňovaných s obchodem. Proto obchod neměl mít místo v zahraničních vztazích, které podle konfuciánů měly šířit morálku a lidskost mezi barbarské národy.[5] Obchod založený na rovnosti stran byl konfuciánci navíc vnímán jako snižující Číňany na úroveň barbarů.[6]

V antikomerčním naladění se první minští vládci snažili distancovat ode všech korupčních (rozuměj obchodních) jednání a obchodování se zahraničím se snažili nahradit tributární výměnou,[6] při které poselstva cizích vlád přinášela tribut (produkty své země) a mingský císař jim věnoval dary (čínské zboží a mince v odpovídající hodnotě).[7]

Zákaz soukromého zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

Chung-wu zpočátku podporoval zahraniční obchod jako zdroj příjmů, ale záhy omezil kontakty se zahraničím a snažil se o kontrolu obchodu omezením na výměnu v rámci oficiálních misí. Kromě snahy o stabilitu státu hrála roli při omezování zahraničního obchodu i obava z odplynutí drahých kovů ze země.[8]

Císař roku 1371 omezil obchod systémem licencí, úplný zákaz vývozu platil pro koně, zbraně, výrobky ze železa a mědi (zejména mince).[9] Nepovolené aktivity byly trestány, vážná porušení zákonů zaplatili provinilci smrtí.

Císař také zakázal stavět lodě s dvěma nebo více stěžni, existující byly zničeny, přístavy zavaleny kameny a kládami. Export a import zboží byl zakázán a existující zboží zničeno. Pobřeží osazeno strážemi, předpokládalo se vybudování loďstva střežícího pobřeží a ve spolupráci s japonskou vládou zničení pirátů. Cíl všech opatření shrnovala věta „po moři nesmí plout ani kousek dřeva“.[1] Svým poddaným císař zakazoval bez povolení vyplouvat na moře a stýkat se z cizinci. Zákazy byly zopakovány po deseti letech, roku 1381, a znovu v letech 1384, 1390, 1394 a 1397. Opakování zákazů svědčí o nízké míře jejich účinnosti.[10]

Státem kontrolovaná tributární výměna byla Chung-wuem omezena na tři přístavy – Ning-po, Čchüan-čou a Kanton. Na 60 % objemu tributu tvořilo státní zboží, zbytek zaplnili soukromníci, kteří získali licence.[11] Úřady určovaly množství, komodity i ceny zboží.[12]

Tributární obchod se zněkolikanásobil za vlády císaře Jung-le (1402–1424). Mingská poselstva tehdy křižovala východní a jihovýchodní Asií, sedm výprav Čeng Chea doplulo zprvu do Indie, později i do Persie, Arábie a východní Afriky.

Jung-leho nástupci styky se zahraničím opět omezili. Nicméně vzhledem k velkému zájmu o čínské zboží i mince připlouvala větší poselstva než byly mingské úřady ochotny přijmout. Například Japonci přivezli roku 1433 2,6 tun mědi s očekáváním výměny za měděné mince,[pozn. 2] ale roku 1453 už 90 tun. Mingská vláda odmítla dodat požadované mince, kterých sama neměla nazbyt (po zastavení jejich výroby ve 30. letech 15. století), a vyplácela Japonce hedvábím či jiným zbožím a papírovými penězi, které ale byly jako bezcenné odmítány.[14]

Transformace společnosti[editovat | editovat zdroj]

Kontrola zahraničního obchodu nebyla projevem obranářského izolacionismu, ale uváženou politikou a integrální součásti projektu výstavby nové společnosti. Tato politika zahrnovala prosazování státní ideologie (neokonfucianismu), decentralizaci pozemkového vlastnictví a systém drobných vlastníků, prosazování samozásobitelské ekonomiky, státní řízení průmyslu a potlačování obchodu. Vše bylo prováděno k tomu ustavenými institucemi, které se nicméně po století dostaly do rozkladu. Konfuciánské hodnoty byly zpochybňovány, pozemkové vlastnictví se koncentrovalo, státní průmysl ztratil efektivitu, soběstačnost se ukazovala býti nevýhodnou a zákaz zahraničního obchodu vyvolával pašeráctví spojené s násilím.[15]

S rozpadem samozásobitelské ekonomiky rostl význam obchodu a trhu, společnost se stávala méně kontrolovanou státem a více tržně orientovanou. Postupně byly naturální daně a pracovní povinnosti převáděny na platby ve stříbře, k velké úlevě poplatníků i úřadů. Stříbro se stalo základem ekonomiky a rozložilo raně mingskou strukturu společnosti.[16] Existující zákaz zahraničního obchodu se nyní jevil jako nepraktický, když bránil přílivu stříbra, kterého byl v zahraničí dostatek.[17] Rodiny elity se koncem 15. století i přes oficiální zákaz zapojily do zámořského obchodu.[18][19] Novou sociální realitu reflektovala i politika. Od konce 15. století byla politika zakázaného moře vynucována jen laxně,[20] když podplacení úředníci tolerovali nedodržování zákonů.[19]

Po století důrazu na potlačování obchodu se otevřelo množství příležitostí. Ve srovnání s obchodem bylo nyní zemědělství nezajímavé - neslibovalo zisky, v důsledku nízké návratnosti investic a vysoké daňové zátěže. Místo do půdy kapitálové toky směřovaly do komerce.[21] Zdokonalený finanční systém a zvýšená škála vnitřního obchodu podpořila i zahraniční obchod.[22] Ten od poloviny 15. století rostl, současně s ekonomickým rozmachem jihovýchodní Asie.[19]

Změny ekonomiky přinesly i změny hodnot – oficiální konfuciánské doktríny.[23] Např. Wang Jang-ming požadoval revizi konfuciánských zásad (říkal, že Cesta není soukromým majetkem Konfucia), odmítal bezvýhradné dodržování tradičních hodnot, a obhajoval právo lidí na následování svých zájmů. Li Č’ (1527–1602) tvrdil, že sledování vlastního zájmu je přirozené a není na něm nic špatného.[24] Tyto názory převzali i vysoce postavení členové vlády jako Sü Ťie (1503–1583, první velký sekretář od 1562). Mentalita shora řízené stability byla nahrazena hospodařením orientovaným na zisk a kulturou orientovanou na jedince a individuální hodnoty. Nastoupil materialismus, pragmatismus a utilitarismus. Bohatí obchodníci byli ctěni, zatímco chudí učenci opovrhováni. Změnily se sociální normy, prosazoval se individualismus, nejdůležitější bylo získání bohatství projevované okázalou spotřebou, šetrnost byla nepopulární.[25] V této společenské atmosféře byl zákaz zahraničního obchodu nesmyslný a nepřirozený.[26]

Zákaz v 16. století[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 16. století se v jihovýchodní Asii objevili Portugalci. Jejich pirátské řádění zde vyvolalo v prvních dvou desetiletích 16. století pokles obchodu a krizi. Od 20. let vzrostlo pirátství a pašeráctví i u čínských břehů. Mingské úřady na růst násilností reagovaly zostřením zákazů a tažením proti obchodníkům.[27] Např. roku 1523 po boji mezi zástupci japonských rodů Hosokawa a Óuči v Ning-po mingské úřady veškeré kontakty s Japonci přerušily, roku 1525 čeťiangské úřady zničily všechny dvojstěžníky.[28] Oživení obchodu jihovýchodní Asie po 20. letech bylo doprovázeno dalším vzestupem násilností a následně přísným vynucováním zákonů ze strany mingských úřadů.[28] Vláda sáhla k demonstrativním popravám desítek pochytaných delikventů, ale podařilo se jí jen zatlačit obchodníky blíže k pirátům a zvýšit násilnost obchodu.[29] Násilí dosáhlo vrcholu ve 40. a 50. letech 16. století, kdy nájezdy pirátů ničily pobřežní vesnice a města od Kuang-tungu po Šan-tung.[28]

Neklidné situace na mořích východní Asie a zákazu přímých čínsko-japonských obchodních styků využili Portugalci, kteří od začátku 40. let 16. století převzali výnosnou roli prostředníků (od roku 1557 získali stálou základnu v Macau). Japonsko totiž bylo hladové po čínském zboží, zejména hedvábí, a mělo dostatek stříbra.[20]

Zrušení zákazu[editovat | editovat zdroj]

Roku 1567 Tchu Ce-min, velký koordinátor (tj. guvernér) Fu-ťienu, inicioval zrušení zákazu soukromého námořního obchodu.[30] Vláda jeho návrh přijala s platností od roku 1568.[31] I nadále však nebyl povolen obchod s Japonskem. Zakázán byl i vývoz strategicky důležitých materiálů – síry, železa, mědi. Obchodníci museli mít licenci a museli se do roka z ciziny vrátit.[32]

Zrušení politiky zakázaného moře přineslo rychlý růst obchodních aktivit. Současně se objevili noví zákazníci – po obsazení Filipín Španěly (ve 40. letech 16. století) vycítili Číňané příležitost zásobovat je vším potřebným, naopak od roku 1573[33] Španělé nakupovali čínské zboží za americké stříbro.[32]

V říši Čching[editovat | editovat zdroj]

Po dobytí Číny Čchingy byla roku 1647 politika „zakázaného moře“ obnovena. Podnětem k potlačování námořního obchodu se stal boj s Čeng Čcheng-kungem, vojevůdcem věrným Mingům, který ovládal pobřeží Fu-ťienu a dobyl Tchaj-wan. Jeho moc byla založena na kontrole moře a námořního obchodu.

Od roku 1655, ve snaze o podlomení vlivu Čeng Čcheng-kunga, čchingská vláda v provincii Kuang-tung, a částečně i ve Fu-ťienu, Če-ťiangu, Ťiang-su a Šan-tungu vysídlila rolníky z 15–25 kilometrového pásu podél moře. Politika vysidlování byla zrušena roku 1669. Roku 1684 byla definitivně opuštěna i politika zakázaného moře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Na mezinárodním trhu byly čínské produkty vysoce žádané a dalo se dosahovat velkých zisků. Kupříkladu 500 gramů surového hedvábí stálo 5-6 liangů v Číně, ale 50-60 v Japonsku. U koní z Mongolska byl rozdíl cen trojnásobný, u rostliny Caesalpinia sappan, používané k výrobě rudého barviva, dovážené z Japonska, byla cena v Číně padesátkrát vyšší.[4]
  2. Japonsko nerazilo mince od 10. století.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden : Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. [dále jen Li]. ISBN 978-3-447-06172-8. S. 4. (anglicky) 
  2. Li, s. 5–6.
  3. a b c Li, s. 26.
  4. Li, s. 34.
  5. Li, s. 24.
  6. a b Li, s. 25.
  7. DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. [dále jen Dreyer (1982)]. ISBN 0-8047-1105-4. S. 115.  
  8. VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California : University of California Press, 1996. 338 s. [dále jen Glahn]. ISBN 0-520-20408-5, 9780520204089. S. 89–90. (anglicky) 
  9. BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. [dále jen Brook]. ISBN 80-7021-583-6. S. 142.  
  10. WADE, Geoffrey. Ming China and Southeast Asia in the 15th Century: A Reappraisal. Working Paper Series [PDF]. 2004-07, čís. 28 [cit. 2011-8-19], s. 6. Dostupné online.  
  11. Li, s. 52.
  12. Li, s. 50.
  13. Glahn, s. 88.
  14. Glahn, s. 90–92.
  15. Li, s. 57.
  16. Li, s. 70.
  17. Li, s. 72.
  18. Li, s. 63.
  19. a b c Brook, s. 144.
  20. a b Glahn, s. 116.
  21. Li, s. 62.
  22. Li, s. 66.
  23. Li, s. 75.
  24. Li, s. 76.
  25. Li, s. 77.
  26. Li, s. 80.
  27. Brook, s. 145.
  28. a b c Brook, s. 146.
  29. Glahn, s. 117.
  30. Li, s. 177.
  31. Li, s. 3.
  32. a b Glahn, s. 118.
  33. Brook, s. 229.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California : University of California Press, 1996. 338 s. ISBN 0-520-20408-5, 9780520204089. (anglicky) 
  • DENG, Gang. Maritime Sector, Institutions, and Sea Power of Premodern China. Westport, CT : Greenwood Press, 1999. 289 s. ISBN 0-313-30712-1. (anglicky) 
  • LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden : Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. ISBN 978-3-447-06172-8. (anglicky)