Česko: Porovnání verzí
m upřesnění refu, aby to každý viděl hned na první kliknutí, typo |
oprava podle refu v diskuzi |
||
| Řádek 123: | Řádek 123: | ||
=== Klima === |
=== Klima === |
||
[[Podnebí]] je v Česku mírné, přechodné mezi [[kontinentální typ podnebí|kontinentálním]] a [[oceánický typ podnebí|oceánickým typem]]. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní [[cyklóna|cyklonální činností]]. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách |
[[Podnebí]] je v Česku mírné, přechodné mezi [[kontinentální typ podnebí|kontinentálním]] a [[oceánický typ podnebí|oceánickým typem]]. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní [[cyklóna|cyklonální činností]]. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má [[nadmořská výška]] a [[Reliéf (geografie)|reliéf]]. |
||
=== Životní prostředí a chráněná území === |
=== Životní prostředí a chráněná území === |
||
Verze z 29. 5. 2011, 15:02
Šablona:Dlouhodobě polozamčeno Šablona:Infobox stát Česko (kodifikovaný jednoslovný název státu,[1][2] viz Spor o užití slova Česko), oficiálně Česká republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Rozkládá se na území tří historických zemí – Čech, Moravy a části Slezska – na ploše 78 867 km2. V roce 2009 v Česku žilo přibližně 10,5 milionu obyvatel.[3] Administrativně se dělí na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha.
Prvním slovanským státem na českém území byla v druhé polovině 9. století Velká Morava. Od 10. století do roku 1806 byly České země součástí Svaté říše římské. V letech 1526–1918 byly české země včleněny do rakouské monarchie, v letech 1918–1992 (kromě druhé světové války) byly součástí Československa. Svrchovaný český stát byl formálně obnoven 1. ledna 1969 pod názvem Česká socialistická republika (od 6. března 1990 jen Česká republika, poté co Ústavní zákon vypustil slovo „socialistická“) jako součást federativní Československé socialistické republiky, od roku 1990 nesoucí název Česká a Slovenská Federativní Republika. Ta 1. ledna 1993 zanikla, čímž se Česká republika stala samostatným státem; zároveň nabyla účinnosti Ústava České republiky.
Česká republika je demokratický stát s liberální ústavou a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky. Česko je členským státem Severoatlantické aliance[4] (NATO) a Evropské unie.[5] Je také jedním ze států Visegrádské skupiny.
Název a státní symboly
Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika, jednoslovným názvem Česko; část veřejnosti však slovo Česko odmítá. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1777 jako synonymum ke slovu Čechy, jako oficiální označení české části československé federace se slovo Česko objevilo ve Slovníku spisovné češtiny v roce 1978.
Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka, standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj?. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a demokratického Československa (vlajka).
Dějiny
Původní osídlení
Území Čech bylo člověkem osídleno již před asi 750 tisíci let. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové).
Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659). V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 906 nebo 907 rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary.
Středověk a raný novověk
Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky samostatného středověkého státu (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). Ve 13. století se český stát stal královstvím a svého mocenského vrcholu dosáhl za posledních Přemyslovců a Karla IV. České království bylo významnou součástí Svaté říše římské a jeho panovník měl postavení kurfiřta, tedy jednoho ze sedmi volitelů císaře. V 15. století český stát výrazně oslabily husitské války.
V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V letech 1547 a 1618 vypukla proti panovníkovi ozbrojená povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni. Začala násilná rekatolizace českých protestantů.
Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhalo poněmčování českého území. Koncem 18. století se začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami, zastupujícími zájmy českého etnika. V druhé polovině 19. století nastal v českých zemích významný hospodářský a kulturní rozvoj. Většina (asi 70%) průmyslu Rakouska-Uherska byla v Českých zemích.
Předválečné Československo
- Hlavní článek: První republika
Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa, jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Dělilo se tedy na Zemi českou, Zemi moravskoslezskou,Zemi slovenskou a Zemi podkarpatskoruskou.Hlavním městem Československa byla Praha.Zde se také soustředily všechny důležité úřady a ministerstva.Praha byla a je dodnes centrem kultury našeho národa.Rostoucí centralizace moci do rukou Čechů,vedlo roku 1993 k rozchodu obou národů a Československo jako takové zaniklo.
Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Tento okleštěný státní útvar se psal se spojovníkem (Česko-Slovensko) a je nazýván druhá republika.
Protektorát Čechy a Morava
CHYBA: {{Wikizdroje}} — Nespecifikovaný typ odkazu. Použijte některý z parametrů „autor“, „dílo“, „kategorie“, „rozcestník“, „edice“. 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (na území Protektorátu se nacházela jen velmi malá část Českého Slezska v okolí Ostravy a Frýdku, zatímco zbytek, včetně východní poloviny československého Těšínska, byl připojen k Německu).
Poválečné Československo
V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Došlo však k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska nebo omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování klíčových podniků jako např. těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd.[6][7][8] V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Koncem 50-tých let a v 60-tých letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Liberalizační hnutí známé jako Pražské jaro, bylo potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991, a režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody. Trvalejším státoprávním důsledkem Pražského jara zůstala federalizace Československé socialistické republiky, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).
Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Z názvu státu a obou republik bylo v roce 1990 vypuštěno slovo socialistický[9] a Česká republika získala své vlastní státní symboly.[10]
Od roku 1990 začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do dosud do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, však rychle narůstaly rozpory, které vedly k rychlému rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992 a dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.
Samostatná Česká republika
Jako subjekt mezinárodního práva vznikla Česká republika 1. ledna 1993. Úspěšně se zapojila do politických struktur demokratického Západu – 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.[11]
Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznává drtivá většina států světa. Česko však nebylo od svého vzniku do 13. července 2009 uznáváno jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska.[12] Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době[kdy?] jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů).[13] Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná.
Geografie
_od_Mikulky,_18._8._2007.jpg)
Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
Zeměpisné rekordy Česka: nejníže položené místo je Labe na odtoku ze země u Hřenska, 115 m n. m. Nejvýše položené místo je Sněžka, 1602 m n. m, byť nejvýše položeným (umělým) bodem je vrchol televizního vysílače na Pradědu, 1654 m n. m.
Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy).
Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m.
Vodstvo
Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).
Klima
Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf.
Životní prostředí a chráněná území
Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky.Mezi chráněná území patří: -Národní parky(NP) -chráněné krajinné oblasti(CHKO) -národní přírodní rezervace(NPR) -přírodní rezervace(PR) -národní přírodní památky(NPP) -Přírodní památky(PP).
Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země.
Geologie
Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor.
Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úroné černozemě.
Obyvatelstvo
| Vývoj populace v Českých zemích (ČSÚ, Praha) | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Rok | Celkem | Změna | Rok | Celkem | Změna |
| 1857 | 7 016 531 | - | 1950 | 8 896 133 | -16,7 % |
| 1869 | 7 617 230 | +8,6 % | 1961 | 9 571 531 | +7,6 % |
| 1880 | 8 222 013 | +7,9 % | 1970 | 9 807 697 | +2,5 % |
| 1890 | 8 665 421 | +5,4 % | 1980 | 10 291 927 | +4,9 % |
| 1900 | 9 372 214 | +8,2 % | 1991 | 10 302 215 | +0,1 % |
| 1910 | 10 078 637 | +7,5 % | 2001 | 10 230 060 | -0,7 % |
| 1921 | 10 009 587 | -0,7 % | 2008 | 10 467 542 | +2,3 % |
| 1930 | 10 674 386 | +6,6 % | 2010 | 10 526 685 | +0,3 % |
Celkový přírůstek obyvatelstva se pohybuje okolo nuly (-0,08 v roce 2003 a +0,9 % v roce 2004 dle odhadů ČSÚ), přičemž přirozený přírůstek je od roku 1994 záporný. V letech 1995-2002 celkový počet obyvatel mírně klesal, od roku 2003 opět roste díky sílící imigraci ze zahraničí. Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 72 let u mužů a 79 let u žen (odhad 2004). Ve městech žije celkem 71 % populace.
V posledním sčítání lidu v roce 2001 se 90,4 % obyvatel Česka hlásilo k české národnosti, která je tak dominantní národností v Česku a zcela převažuje ve všech okresech Česka. V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost, podle závěrů Českého statistického úřadu do určité míry uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky,[15] rozložila na českou, moravskou a slezskou.[16] Pravdou ale je, že po celou dobu Československa nebylo k moravské ani slezské národnosti vůbec přihlíženo a Moravané a Slezané automaticky byli započítáni mezi Čechy. [17] V roce 2001 se 3,7 % obyvatel Česka přihlásilo k moravské národnosti a 0,1 % ke slezské národnosti, které rovněž hovoří česky.[18] Příbuznými jazyky rovněž patřícím do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny hovoří i dvě nejvýznamnější národnostní menšiny, Slováci (1,9 %) a Poláci (0,5 %).
Další národnostní menšinou v pořadí byli v roce 2001 Němci (0,4 %). V Česku dále žijí národnostní menšiny Romů, Maďarů, Ukrajinců, Vietnamců, Rusů, Bulharů, Srbů a dalších. Celkově žije v Česku asi 3,5 % cizinců, nejvíce přistěhovalců přichází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.
Největší města podle počtu obyvatel
| město | populace | kraj | |
| 1. Praha | 1 285 995 | Hl. m. Praha | |
| 2. Brno | 405 337 | Jihomoravský | |
| 3. Ostrava | 314 666 | Moravskoslezský | |
| 4. Plzeň | 173 932 | Plzeňský | |
| 5. Liberec | 105 240 | Liberecký | |
| 6. Olomouc | 102 112 | Olomoucký | |
| 7. Ústí nad Labem | 98 862 | Ústecký | |
| 8. Hradec Králové | 95 890 | Královéhradecký | |
| 9. České Budějovice | 95 709 | Jihočeský | |
| 10. Pardubice | 90 765 | Pardubický | |
| 11. Havířov | 83 180 | Moravskoslezský | |
| 12. Zlín | 77 288 | Zlínský | |
| 13. Kladno | 71 654 | Středočeský | |
| 14. Most | 67 216 | Ústecký | |
Náboženství
V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[19] Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu, či islámu je nepatrný.[20] K buddhismu se hlásí pouze několik tisíc osob. Větší podíl věřících má jižní a střední Morava, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují největší podíl nevěřících osob.
Etnografické skupiny
V České republice existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé.[21] Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a izraelskou etnografickou skupinu.
Politický systém
Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let oběma komorami Parlamentu. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády.
Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát.
Strany zastoupené v parlamentu
| Politické strany | Ideologie | Počet hlasů při volbách do PS | % | Mandáty v PS | Mandáty v Senátu | |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Česká strana sociálně demokratická | Sociální demokracie | 1 155 267 | 22,1 | 56 | 40 | |
| Občanská demokratická strana | Liberální konzervatismus | 1 057 792 | 20,2 | 53 | 25 | |
| TOP 09 | Konzervatismus | 873 833 | 16,7 | 41 | 3 | |
| Komunistická strana Čech a Moravy | Komunismus | 589 765 | 11,3 | 26 | 2 | |
| Věci veřejné | Přímá demokracie | 569 127 | 10,9 | 24 | 0 | |
| Ostatní | 985 078 | 18,8 | 0 | 10 | ||
Administrativní dělení
Územní kraje
Území České republiky se dříve dělilo na 7 krajů podle Zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů.
Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha.
Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (šestasedmdesátý okres Jeseník, vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů.
Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; vymezují toliko obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy.
Samosprávné kraje
Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku.
| 14 samosprávných krajů | hlavní město | obyvatelé (01/2009) | |
| hlavní město Praha (A) | 1 233 211 | ||
| Středočeský kraj (S) | Praha | 1 230 691 | |
| Jihočeský kraj (C) | České Budějovice | 636 328 | |
| Plzeňský kraj (P) | Plzeň | 569 627 | |
| Karlovarský kraj (K) | Karlovy Vary | 308 403 | |
| Ústecký kraj (U) | Ústí nad Labem | 835 891 | |
| Liberecký kraj (L) | Liberec | 437 325 | |
| Královéhradecký kraj (H) | Hradec Králové | 554 520 | |
| Pardubický kraj (E) | Pardubice | 515 185 | |
| Vysočina (J) | Jihlava | 515 411 | |
| Jihomoravský kraj (B) | Brno | 1 147 146 | |
| Olomoucký kraj (M) | Olomouc | 642 137 | |
| Zlínský kraj (Z) | Zlín | 591 412 | |
| Moravskoslezský kraj (T) | Ostrava | 1 250 255 | |
Okresy
V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou.
Obce a jejich správní obvody
V roce 1990 byl místní a městské národní výbory byly přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.
Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. [typu]“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce.
NUTS
v České republice, CZ-NUTS 2
Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3 - 7 miliónů obyvatel, nebyly v ČR zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území České republiky.
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.
Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.
Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2.
Euroregiony
Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi.
Ekonomika
Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2008 byl HDP na osobu v paritě kupní síly přes 26 800 USD, což představuje 82% průměru EU. Česká ekonomika tak svou výkonností předběhla ekonomiku Portugalska v roce 2005 a nyní se velmi strmě blíží úrovni Řecka, Kypru nebo Španělska. Velmi důležitý je ale také fakt, že jako člen Světové banky (WB) již Česká republika není „rozvojovou zemí“, ale stabilně se zařadila mezi třicítku nejvyspělejších států, tzv. „plátců“, ti z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Z těch jsou pak dotovány projekty či půjčky rozvojovým zemím světa. Největším zahraničním obchodním partnerem země je Německo.
Vývoj ekonomiky
Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Po roce 1989 došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku. V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu, které nebyly konkurence schopné. V roce 1995 se země stala členem OECD. Po vstupu země do Evropské unie následovalo období hospodářského růstu. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb.
Těžba a zemědělství
Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům.
Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů).
Průmysl
Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví průmyslu v Česku patří chemický, strojírenský, potravinářský a hutnický. Další významná odvětví jsou průmysl energetický, stavební a spotřební. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl nebo sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam má pro export také automobilový průmysl reprezentovaný společnosti Škoda Auto. V roce 2010 v České republice vyrobily společnosti Škoda, TPCA a Hyundai dohromady 1 072 209 automobilů. Průmysl tvoří 35% českého hospodářství.
Služby
Telekomunikace
V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace.[zdroj?] Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na Telefónica O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česká republika má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii.[zdroj?] V roce 2007 mělo internet předplaceno 350 000 zákazníků.[zdroj?]
Cestovní ruch
České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což představuje 5,5% HDP. V následujících letech však zájem cizinců o Prahu, pravděpodobně z důvodu silné koruny, opadl. Kromě centra Prahy jsou pro turisty lákavá i jiná města v Česku. Zejména se jedná o lázeňská města jako jsou Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ale také historická sídla jako Kutná Hora, Český Krumlov, Karlštejn nebo Lednicko-valtický areál. Významné rekreační oblasti mimo města jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše, Šumava.
Infrastruktura
Letecká doprava
Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes Letiště Praha-Ruzyně, které ročně přepraví kolem na 10 milionů pasažérů. V Česku je celkem 46 letišť ze zpevněným povrchem, z nichž šest vypravuje mezinárodní lety. Hlavním českým leteckým dopravcem je společnost ČSA.
Silniční doprava
Délka silniční dopravní sítě činí 55 653 km, cca 8 000 km tvoří dálnice, 336 km rychlostní komunikace, 6 156 km silnice 1. třídy, 14 669 silnice 2. třídy, 34 128 km silnice 3. třídy.
Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1 která spojí Prahu a Brno s Ostravou a polskými Katovicemi. Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2 spojující Brno a Bratislavu a dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a německý Norimberk. Dokončení dálnice D8 plánované na rok 2012 dlouhodobě komplikuje dostavba úseku přes CHKO České Středohoří.[22] Dlouhodobě naplánovaná je také dostavba dálnice D11, spojující Prahu s Hradcem Králové, k polské hranici a dálnice D3, která má spojit Prahu a Linec. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic a rychlostních komunikací platí motoristé dálniční poplatek.
Úmrtnost na českých silnicích, přestože intenzita dopravy je nižší, byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu. V roce 2006 zemřelo na silnicích 1 063 lidí.[23]
Železniční doprava
Největším železničním dopravcem jsou České dráhy, které ročně přepraví 180 milionů pasažérů. Jejich dceřiná společnost ČD Cargo je pátým největším železničním nákladním přepravcem v Evropě. Česko má se svými 9 505 km jednu z nejhustějších železničních sítí v Evropě. Z toho je 2 926 km elektrifikováno a 1 866 km je dvou a vícekolejných. Od roku 2005 zajišťují mezinárodní spojení také vlaky SuperCity na linkách Praha - Ostrava, Praha - Bratislava a Praha - Vídeň.
Vodní doprava
Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská.
Doprava energetických surovin
Česká republika v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. Jaderná energie již pokrývá 30% spotřeby energie a v budoucnosti by mohla pokrýt až 40%. Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby. Zbytek dodávají norské společnosti. Ropu do Česka přivádějí Ropovod Družba a Ropovod Ingolstadt.
Kultura
Literatura
Česká literatura je literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik psaná na území českého státu. Je psána nejen česky, ale též staroslověnsky, latinsky a německy, (např. Kosmova Kosmova kronika česká, Kafkův Zámek). K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahraničí nebo česky příslušníky jiných etnik (Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší či např. Eisnerova Chrám a tvrz).
Divadlo
České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry zvané obvykle Mastičkář.[24] V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození, když se emancipační snahy českého národa projevily otevřením Národního divadla v roce 1883. V 90. letech 19. století pronikají do českého divadla evropské literární směry zejména realismus a naturalismus. V první polovině 20. století dochází k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha. V druhé polovině 20. století dochází k rozvoj divadel malých forem jako je Semafor, divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, Husa na provázku či divadlo Járy Cimrmana. V českém prostředí se také daří absurdnímu dramatu reprezentovanému Václavem Havlem.
Film
Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území Československa a České republiky. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna, spojovaná se jmény Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzla a dalších jako byli Ján Kadár, Elmar Klos, Vojtěch Jasný. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003).
Hudba
Výtvarné umění
Věda
České země mají bohaté vědecké tradice. Od vynálezu kontaktních čoček a objevu krevních skupin, k výrobě Semtexu, vědci působící v českých zemích přispěli do světové vědy např.:
- Jan Amos Komenský (1592–1670), pedagog
- Václav Prokop Diviš (1698–1765), vynálezce hromosvodu
- Bernard Bolzano (1781–1848), matematik, logik a filozof
- Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), anatom a fyziolog
- Josef Ressel (1793–1857), vynálezce lodního šroubu
- Gregor Mendel (1822–1884), zakladatel genetiky
- Bedřich Hrozný (1879–1952), rozluštitel chetitského jazyka
- Jaroslav Heyrovský (1890–1967), držitel Nobelovy ceny z roku 1959 za polarografii a analytickou chemii
- Otto Wichterle (1913–1998) a Drahoslav Lím (1925–2003), čeští chemici, kteří vynalezli kontaktní čočky.[25]
Mnoho dalších vědců je spojeno s českými zeměmi, včetně astronomů Keplera a Tycho Brahe, zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, fyziků Ernsta Macha, Alberta Einsteina, inženýra Viktora Kaplana a logika Kurta Gödela.
Sport
Kuchyně
Česká kuchyně je spřízněná s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní. Naproti italské kuchyni není tolik zdravá a na trávení dosti těžká. Česká kuchyně je velmi výrazně ovlivněna polohou České republiky. Česká republika má bohatou nabídku polních plodin, ovoce, zeleniny, bobulí, ryb i zvěře. Podle toho je také pestrý český jídelníček.
Svátky
Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti.
¹ Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností.
Odkazy
Šablona:Sisterlinks Šablona:Wikitravel
Reference
- ↑ Pasáž Česko na jazykové poradně ÚJČ
- ↑ Heslo Česko na Internetové jazykové příručce ÚJČ
- ↑ Počet obyv. v ČR ke 30. září 2009, ČSÚ
- ↑ http://www.nato.int/docu/basics.htm
- ↑ http://europa.eu/abc/governments/index_en.htm
- ↑ 100/1945 Sb. Dekret presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků
- ↑ 102/1945 Sb. Dekret presidenta republiky o znárodnění akciových bank
- ↑ 103/1945 Sb. Dekret presidenta republiky o znárodnění soukromých pojišťoven
- ↑ Název Česká republika byl zaveden ústavním zákonem č. 53/1990 Sb. od 6. března 1990; 29. března 1990 se název federace změnil na Československá federativní republika a 23. dubna 1990 byl upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.
- ↑ Ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. s účinností od 13. března 1990. Zákon definuje českou hymnu, malý a velký státní znak a státní vlajku.
- ↑ Česká republika se stala součástí schengenského prostoru, Ministerstvo vnitra ČR
- ↑ http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/173669-lichtenstejnsko-po-16-letech-uzna-ceskou-republiku.html
- ↑ Vztahy mezi Českou republikou a Knížectvím Lichtenštejnsko - informace na webu Ministerstva zahraničních věcí České republiky
- ↑ [1]
- ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
- ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
- ↑ Český statistický úřad: Do sčítacích formulářů je možné vyplnit jakoukoliv národnost, včetně moravské, odstavec 3., Ondřej Kubala tiskový mluvčí projektu SLDB 2011
- ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
- ↑ http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf
- ↑ http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/CZ0000
- ↑ Hubinger a kol. (1985), str. 69
- ↑ Dokončení D8 bude zpožděno
- ↑ Vnější příčiny úmrtí v ČR v letech 1994 až 2006 PDF
- ↑ HRABÁK, Josef; HAVRÁNEK, Bohuslav, a kol. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: ČSAV, 1957. 851 s. Dostupné online. S. 247.
- ↑ The History of Contact Lenses. Retrieved 3 March 2009.
.svg)
