Jaroslav Heyrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Heyrovský
Jaroslav Heyrovský, archiv ÚFCH AV ČR
Jaroslav Heyrovský, archiv ÚFCH AV ČR
Narození 20. prosince 1890
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 27. března 1967 (ve věku 76 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Alma mater University College London
Univerzita Karlova
Akademické gymnázium Štěpánská
Sorbonna
Povolání chemik, vědec a vynálezce
Ocenění Státní cena Klementa Gottwalda (1951)
Nobelova cena za chemii (1959)
Řád republiky
Rodiče Leopold Heyrovský
Příbuzní bratr Leopold Heyrovský
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec Leopold Heyrovský
bratr Leopold Heyrovský
syn Michael Heyrovský
praděd Ferdinand Šimon Heyrovský

Jaroslav Heyrovský (20. prosince 1890 Praha27. března 1967 PrahaSmíchov) byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.

Studoval na Univerzitě Karlově, poté odešel na University College London, kde se zabýval fyzikální chemií. Zde získal titul bakaláře přírodních věd a v rámci postgraduálního studia se začal zajímat o elektrochemii. Během první světové války sloužil jako zdravotník v Innsbrucku. Po válce působil na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1926 stal profesorem. Roku 1922 objevil polarografii, což je metoda používající měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledků se využívá při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Pro urychlení zaznamenávání hodnot s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který tyto křivky automaticky zaznamenával. Za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody v roce 1959, kdy byl na Nobelovu cenu nominován již poosmnácté, získal Nobelovu cenu za chemii.

Během druhé světové války, přestože v Protektorátu byly univerzity zavřené, mohl dále vědecky pracovat. Po válce byl vzhledem k tomuto povolení vědeckého výzkumu obviněn z kolaborace, která mu ovšem nebyla nikdy prokázána. V roce 1951 spoluzakládal Polarografický ústav, v jehož čele stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel v roce 1967 ve smíchovském sanatoriu. Byl ženatý a měl dvě děti, Jitku a Michaela, oba se věnují vědecké činnosti v oblasti přírodních věd.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Heyrovský v laboratoři (z archivu ÚFCH AV ČR)

Narodil se v Praze v rodině Kláry (rozená Hanlová z Kirchtreu)[1][2] a Leopolda Heyrovských jako čtvrté z pěti dětí. Měl tři sestry, Kláru, provdanou za Arnošta Hofbauera, Marii a Helenu a bratra Leopolda.[3] Otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a také její rektor. V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek.[4] Odmaturoval v roce 1909.[5] Téhož roku se zapsal na Karlovu univerzitu, kde navštěvoval přednášky chemie, fyziky a matematiky. Absolvoval zde dva semestry.[6] V roce 1910 odešel studovat na University College do Londýna.[1][7] Důvodem byl zájem o fyzikální chemii, která byla na vysokých školách v Rakousku-Uhersku na nízké úrovni. Na University College tehdy přednášel například Sir William Ramsay. Díky studiu v Anglii se naučil experimentovat co nejjednodušeji a laboratorní deník si vedl v angličtině.[5] Roku 1913 získal titul bakaláře přírodních věd (Bachelor of Science). Poté se přihlásil k postgraduálnímu studiu u profesora Fredericka G. Donnana,[8] jemuž při přednáškách dělal demonstrátora (v Anglii v té době označení pro začínajícího asistenta).[9]

Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal zajímat o elektrochemii. O prázdninách roku 1914 se vrátil domů, kde kvůli první světové válce musel zůstat.[5] Do konce roku 1914 pracoval v laboratoři profesora Štěrby-Böhma v Chemickém ústavu Karlovy univerzity.[10] V lednu 1915 narukoval. Kvůli tělesné slabosti jej přidělili k zdravotnímu oddílu.[10] Sloužil u 28. pěšího pluku, který měl plukovní nemocnici v Táboře.[10] Zde působil v lékárně (jako lékárenský chemik a na rentgenovém oddělení).[1] V roce 1916 se s plukem přesunul do nemocnice v městské části Innsbrucku, Igls.[10] Tady začal pracovat na dizertační práci o elektroafinitě hliníku.[8] Onemocněl však zánětem středního ucha a odjel se léčit do Prahy.[8]

Práce[editovat | editovat zdroj]

Rigorózní zkoušku složil 27. června 1918 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ještě před koncem války.[8] 26. září byl promován doktorem filosofie.[8] Mezi oponenty byl i profesor Bohumil Kučera, který Heyrovského upozornil na obecné otázky elektrokapilarity a na neshody hodnot povrchového napětí měřeného jeho metodou a klasickou metodou francouzského fyzika Gabriela Lippmana. Právě zkoumání Kučerových výsledků měření o čtyři roky později vedlo k objevu polarografie.[5]

Od podzimního semestru 1918 působil jako asistent profesora Bohuslava Braunera na Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy.[1] Kromě toho se věnoval studiu ionů a sloučenin hliníku.[11] Napsal o tomto tématu šest vědeckých publikací, tři z nich vyšly v renomovaném časopise Journal of the Chemical Society.[11] V únoru 1920 mu byla o dva roky prodloužena smlouva na post Braunerova asistenta.[11] V roce 1920 začal v Praze přednášet nový obor, fyzikální chemii.[12] V dubnu 1920 byl jmenován docentem. Habilitační práci s názvem Kyselina hlinitá. Příspěvek k teorii amfoterních elektrolytů,[13] tvořily výsledky jeho bádání z let 1913 až 1920.[11] O rok později získal za stejnou práci titul doktora věd (DSc.[14]) na londýnské univerzitě. Na jaře 1922 se stal mimořádným[11] a v květnu 1926 řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově.[15] Roku 1926 absolvoval šestiměsíční stáž na Sorbonně.[13]

V letech 1922–1939 řídil Ústav fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.[16] Roku 1928 založil společně s Emilem Votočkem časopis, ve kterém vycházely československé vědecké články ve světových jazycích. Název časopisu byl dvojjazyčný, anglicky Collection of Czechoslovak Chemical Communications a francouzsky Collection des travaux chimiques Tchécoslovaques.[17] V roce 1933 absolvoval sérii přednášek v Spojených státech amerických a roku 1934 v Sovětském svazu.[13]

Objev polarografie[editovat | editovat zdroj]

Heyrovského polarograf

Koncem roku 1921 napadlo Heyrovského měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou.[5] První závislosti (polarografické křivky) zaznamenal 10. února 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného.[13] Začátkem roku 1922 mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadil galvanometr.[5] Metoda byla objevena při zkoumání elektrolýzy se rtuťovou kapkovou katodou, kterou byly při objevu z roztoku deponovány alkalické kovy.[18] V říjnovém číslem roku 1922 časopisu Chemické listy se objevil článek o tomto objevu nazvaný Elektrolýza s rtuťovou kapkovou metodou.[5] O objevu polarografie přednesl přednášku na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1923.[5] To zaujalo japonského vědeckého pracovníka Masuzó Šikatu, který se přijel s metodou seznámit do Prahy.[19]

V roce 1924 spolu se svým japonským spolupracovníkem sestavil originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti intenzity proudu v napětí, přístroj nazvali polarograf.[12] Název vybral spolu s Šikatou podle toho, že při vkládání elektrického napětí se kapková elektroda elektrochemicky polarizuje.[20] Sestavili ho pro urychlení ručního záznamu polarizačních křivek.[19] Podle návrhu jej vyrobili mechanici fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy Innemann a Peták.[21] Od roku 1929 se u nás začal polarograf vyrábět komerčně, od 30. let se do výroby zapojily i zahraniční firmy.[21] Heyrovský polarografii vybudoval a nasměroval i pro praktické využití v chemické analýze.[22]

Druhá světová válka, údajná kolaborace[editovat | editovat zdroj]

Díky své známosti s profesorem Johannem Böhmem, kterému v roce 1935 pomohl přestoupit z tehdejšího nacistického Německa na pražskou univerzitu,[23] mohl v laboratořích chemického ústavu pracovat i během druhé světové války, když byly vysoké školy uzavřeny.[23] Během války v polarografii zavedl použití osciloskopu a spolu s Jindřichem Forejtem tak vyvinul oscilografickou polarografii střídavým proudem.[16] Tato možnost vědecké práce byla po válce vnímána částí české veřejnosti jako kolaborace.[23]

Dne 15. května 1945 mu kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali vstup do fyzikálně-chemického ústavu.[24] O jeho osudu mělo rozhodnout vedení Přírodovědecké fakulty. To 21. června nařídilo, aby Heyrovský odevzdal klíče od budovy. Ve stejný den k tomuto případu vznikla vyšetřovací komise. Ta případ ukončila až koncem ledna 1946.[23] Na jeho stranu se postavili mnozí kolegové i žáci. Naopak mu přitížilo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. Argumentoval tím, že byl v mnoha jiných organizacích (např. Americký ústav, English Grammar School, British Society) a musel tak prokazovat „objektivitu v kulturní spolupráci“.[25] Kauzou se zabývala i Česká akademie věd a umění a skončila ji až 11. dubna 1946 s tím, že požadovala omluvu. Tu Heyrovský nejprve odmítal a v červnu 1946 se dokonce vzdal členství v ČAVU. Koncem roku po naléhání kolegů došlo ke kompromisu. Heyrovský rezignaci stáhl a 16. ledna 1947 akademie přijala jeho dopis s textem:

Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy a neuvědomoval jsem si, že by toto jednání mohlo být závadné s hlediska národního a stavovského. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto moje jednání neschvaluje, uznávám sám, že nebylo zcela správné a mrzí mne, že jsem tak jednal.[25]

V letech 1945–1950 se Heyrovský zabýval oscilografickým výzkumem reverzibility dějů na rtuťové kapilární elektrodě, diferenciální polarografií s tryskající elektrodou a studiem kapacitních jevů vyvolaných adsorpcí různých látek na rtuťových elektrodách.[16] V letech 1951–1957 působil jako místopředseda Mezinárodní unie pro fyziku.[1] Byl také prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně.[1] Pracoval rovněž ve vládní komisi pro zřízení Československé akademie věd.[26]

Polarografický ústav[editovat | editovat zdroj]

Samostatný Polarografický ústav vznikl 1. dubna 1950. V jeho čele stál Heyrovský[27] až do roku 1963, kdy odstoupil ze zdravotních důvodů.[28] O rok později byl přejmenován na Polarografický ústav Jaroslava Heyrovského ČSAV.[28] Od roku 1972 nese název Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského.[28] Po odchodu z čela ústavu se dále věnoval oscilografickému výzkumu.[28]

Zdravotní problémy, smrt[editovat | editovat zdroj]

Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky.[29] Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí.[30] Zemřel na Velikonoční pondělí 27. března 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově.[30] Pohřben byl na vyšehradském hřbitověPraze.

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Heyrovský je autorem cca 130 knih a odborných článků. Mezi významné publikace patří například Použití polarografické metody v praktické chemii (1933), Polarographie (1941), Úvod do praktickej polarografie (1950, s P. Zumanem, česky 1953),[31] Oscilografická polarografie (1953, s J. Forejtem) a Základy polarografie (1962, s J. Kůtou).[13] Učebnice Základy polarografie byla přeložena do několika jazyků.[32]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1926 se oženil s Marií Kořánovou (* 1903). Poprvé se potkali v Táboře během jeho vojenské služby. Otec matky Marie Kořánové Vladimír Kořán byl bratrancem Leopolda Heyrovského a ředitelem pivovaru Budvar. Marie šla v roce 1922 studovat do Prahy Filosofickou fakultu a rodinu Heyrovských navštěvovala. V roce 1929 se jim narodila dcera Jitka, která vystudovala chemii na PřF UK a poté pracovala v potravinářském výzkumu. Roku 1932 se narodil syn Michael, který dostal jméno po Heyrovského vzoru – Michaelu Faradayovi.[33] Michael Heyrovský rovněž vystudoval chemii na PřF UK, poté dva roky působil v Cambridgi u laureáta Nobelovy ceny za chemii Ronalda Norrishe. Poté nastoupil jako vědecký pracovník na Polarografický ústav.[34] Manželka Marie později pracovala jako Heyrovského sekretářka v Polarografickém ústavu.[27]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska Jaroslava Heyrovského v Kaprově ulici v Praze

Během svého života i po něm získal Heyrovský četná ocenění, čestná členství ve vědeckých institucích či čestné doktoráty několika univerzit. V roce 1951 obdržel státní cenu I. stupně.[13] V letech 1955 a 1960 získal Řád republiky.[30] V roce 1962 obdržel zlatou čestnou plaketu Za zásluhy o vědu a lidstvo od ČSAV.[13] V roce 1972 mu byla odhalena pamětní deska v Kařezu, kde často pobýval.[33] Roku 1952 o Heyrovském a polarografii natočil Československý státní film krátký, ještě neozvučený film.[27] V roce 1982 po něm byla pojmenována planetka 3069 Heyrovský, v roce 1985 pak kráter Heyrovsky na odvrácené straně Měsíce.[35]

Několik vysokých škol mu udělilo čestný doktorát (např. Univerzita Karlova, Varšavská univerzita, Technická univerzita Drážďany, Pařížská univerzita, Vídeňská univerzita, Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt a Université of Provence Aix-Marseille). Zahraniční akademie věd jej jmenovaly čestným členem (Americká akademie věd a umění, Německá přírodovědecká akademie Leopoldiny, Royal Society a německé, maďarské, polské, dánské, sovětské a indické akademie věd). Čestným členem se stal také v chemických společnostech v Československu, Polsku, Rakousku a Velké Británii.[12] Byl též členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, Československé národní rady badatelské a akademikem ČSAV.[12]

Po jeho úmrtí v roce 1967 se v Československu začaly pořádat debaty o elektrochemii s názvem Heyrovský Discussions on Electrochemistry.[6] Podle Heyrovského byla pojmenována čestná plaketa ČSAV Za zásluhy o rozvoj chemických věd.[13]

Nobelova cena[editovat | editovat zdroj]

Na Nobelovu cenu byl nominován celkově osmnáctkrát. V oboru chemie čtrnáctkrát (1934, 1938, 1940, 1944, 1947, 1950, 1952–1959), ve fyzice jednou (1940) a na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu třikrát (1948, 1949, 1953).[13] Nobelovu cenu za chemii převzal 10. prosince 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody.[7] Na tu jej v roce 1958 navrhli předchozí laureáti Archer John Porter Martin, Chandrasekhara Venkata Raman a další významní vědci, nominovali jej také chemici ze slovenských vysokých škol.[36] Při tradiční přednášce u příležitosti předání Nobelovy ceny hovořil o směrech polarografického výzkumu.[28]

Výstava Příběh kapky[editovat | editovat zdroj]

Putovní výstava Příběh kapky vznikla v roce 2009 jako připomínka 50. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému. Navštívit ji mohli lidé v Pardubicích (2x), Brně (2x), Praze (4x), Olomouci, Ostravě, Jihlavě,  Ústí nad Labem, Děčíně, Teplicích, Žďáru n.Sázavou, Železném Brodu, Vítkově a Prostějově. Výstavu k 31. prosinci 2015 zhlédlo 19 250 návštěvníků. V roce 2016 jsou ještě plánovány výstavy v Uherském Hradišti, Zlíně, Opavě a možná i v Otrokovicích [37]. Výstava si klade si za cíl přiblížit návštěvníkům osobnost Heyrovského a jeho objev, polarografii. Autory expozice jsou vědci z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR Dr. Květoslava Stejskalová, Dr. Michael Heyrovský, syn Jaroslava Heyrovského, a prof. Robert Kalvoda.[38] Expozici tvoří 12 plakátů formátů A0 a A1, na kterých jsou umístěny fotografie života a vědecké práce Heyrovského. Součástí jsou i polarografické přístroje, skleněné polarografické nádobky, ukázky knih a publikací o polarografii a diapozitivy. Ve výstavní místnosti jsou promítány popularizační filmy o Heyrovském a výzkumu v oboru polarografie z přelomu 50. a 60. let.[39]

Nadační fond Jaroslava Heyrovského[editovat | editovat zdroj]

Střední průmyslová škola chemická akademika Heyrovského

Nadační fond Jaroslava Heyrovského (Jaroslav Heyrovský Endowment Fund) vznikl 10. září 1993. Mezi zakladatele patřily Heyrovského děti, Mgr. Jitka Černá, rozená Heyrovská a Dr. Michael Heyrovský, CSc. Hlavní náplní fondu je pomoc při vyhledávání nadaných středoškoláků a podpora při jejich odborném i osobním rozvoji. Mezi jeho další aktivity patří propagací odkazu Jaroslava Heyrovského. Uděluje Cenu Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského.[40]

Instituce nesoucí jeho jméno[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f BENEŠOVÁ, Olga. Nobelova cena. Historie Nobelovy nadace ; laureáti Nobelovy ceny 1901–1996 ; čeští Laureáti Nobelovy ceny. Praha : Psychiatrické centrum, 1996. 91 s. ISBN 80-85121-88-3. Kapitola Životopis Jaroslava Heyrovského, s. 36.  
  2. STEINBAUER, Jan. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. 2002-2008, [cit. 2012-01-28]. Dostupné online.  
  3. KORYTA, Jiří. Jaroslav Heyrovský. Praha : Melantrich, 1990. 168 s. ISBN 80-7023-058-4. S. 10–11.  
  4. Koryta. S. 14.
  5. a b c d e f g h KVÍTEK, Martin. Průkopníci vědy a techniky v českých zemích. Praha : Fragment, 1994. 64 s. ISBN 80-85768-30-5. Kapitola Jaroslav Heyrovský, s. 52–53.  
  6. a b Jindra. Kapitola Heyrovského diskuze. S. 129–131.
  7. a b BOBER, Juraj. Laureáti Nobelovy ceny. Bratislava : Obzor, 1971. 378 s. Kapitola Heyrovský Jaroslav, s. 156.  
  8. a b c d e KRAUS, Ivo. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. Praha : Academia, 2004. 270 s. ISBN 80-200-1196-X. S. 246.  
  9. Koryta. S. 18
  10. a b c d Koryta. S. 19
  11. a b c d e Koryta. Kapitola Asistent, docent, profesor. S. 24–27
  12. a b c d KLIMEK, Antonín. Vítejte v první republice. Praha : Havran, 2010. 301 s. ISBN 80-86515-33-8. Kapitola První český nositel Nobelovy ceny, s. 236–238.  
  13. a b c d e f g h i Jindra. Kapitola Heyrovský, Jaroslav. S. 149–152.
  14. HEYROVSKÝ, Michael. Jaroslav Heyrovský na Přírodovědecké fakultě [online]. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2009-03-08, rev. 2009-12-01, [cit. 2011-10-17]. Dostupné online.  
  15. Koryta. S. 43.
  16. a b c Jindra. Kapitola Střediska elektrochemie a elektroanalýzy. S. 72.
  17. Koryta. S. 56.
  18. Jindra. S. 12.
  19. a b Jindra. S. 25.
  20. Koryta. Kapitola Polarograf. S. 38–39.
  21. a b Jindra. S. 31.
  22. JINDRA, Jiří. Dějiny elektrochemie v českých zemích 1882–1989. Praha : Libri, 2009. 227 s. ISBN 978-80-7277-400-5. Kapitola Úvod, s. 7–9.  
  23. a b c d Kraus. S. 249–250.
  24. Koryta. S. 63.
  25. a b Kraus. S. 251.
  26. Koryta. S. 69.
  27. a b c Koryta. S. 67–68.
  28. a b c d e Jindra. S. 83–84.
  29. Koryta. S. 72.
  30. a b c Koryta. Kapitola Odchod a odkaz. S. 77–78.
  31. Úvod do praktickej polarografie. Bratislava : Práca, 1950
  32. Jindra. S. 29.
  33. a b Koryta. S. 47.
  34. Koryta. S. 74.
  35. Crater Heyrovsky on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS (anglicky)
  36. Koryta. Kapitola Pozdě, ale přece. S. 74–77.
  37. Informace pro návštěvníky [online]. Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.  
  38. O výstavě Příběh kapky... [online]. Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.  
  39. Putovní výstava Příběh kapky [online]. Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, 2009-09-16, [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.  
  40. Nadační fond Jaroslava Heyrovského – O fondu [online]. NJH, [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠOVÁ, Olga. Nobelova cena : historie Nobelovy nadace : laureáti Nobelovy ceny 1901–1996 : čeští laureáti Jaroslav Heyrovský, Jaroslav Seifert. Praha : Psychiatrické centrum, 1996. 91 s. ISBN 80-85121-88-3.  
  • HEYROVSKÝ, Jaroslav. Jaroslav Heyrovský on Polarography. Praha : Union of Czechoslovak Mathematicians and Physicists, 1990. 91 s. ISBN 80-7015-132-3.  
  • JINDRA, Jiří. Jaroslav Heyrovský a Jan (Johann) Böhm. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 894-897. ISSN 1213-7103.  
  • JINDRA, Jiří. České země a Nobelovy ceny za fyziku a chemii 1901–1954. Dějiny věd a techniky. 2006, roč. 39, čís. 1, s. 1-24. ISSN 0300-4414.  
  • KALVODA, Robert. Hrst vzpomínek na pana profesora Heyrovského a jeho polarografii. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 880-888. ISSN 1213-7103.  
  • KORYTA, Jiří. Jaroslav Heyrovský. Praha : Melantrich, 1990. 168 s. ISBN 80-7023-058-4.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 221.  
  • POSPÍŠIL, Lubomír; HROMADOVÁ, Magdaléna. Jaroslav Heyrovský - 50. výročí udělení Nobelovy ceny za chemii. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 900-901. ISSN 1213-7103.  
  • SKRAMLÍK, Pavel. Heyrovský byl první. Svět vědy. 2005, roč. 3, čís. 12, s. 44-45. Dostupné online. ISSN 1214-9365.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 455–456.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]