Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sem pište návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků; ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články, není to však podmínkou. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy pište tak, jak by se měly na Hlavní straně objevit. Měly by:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jeho šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat se začátkem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jakým je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte v návrhu na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Přítomnost návrhů na této stránce ještě automaticky nezaručuje to, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne.

Všechny sekce jsou řazeny v abecedním pořadí dle názvu článku.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Nejlepší články[editovat | editovat zdroj]

Dobré články[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá[editovat | editovat zdroj]

Střed růžice listů Aloe vera

Aloe pravá (Aloe vera či Aloe barbadensis) je jednoděložná, vytrvalá, stálezelená, sukulentní bylina s přízemní růžicí dlouhých dužnatých a na okraji řídce ostnitých listů. Dosahuje i s květenstvím výšky 60 až 90 cm. Květy jsou žluté a červeně naběhlé, uspořádané ve štíhlém a poměrně vysokém hroznovitém květenství. Aloi pravou poprvé popsal v roce 1753 Carl Linné pod názvem Aloe perfoliata var. vera L. Její původ není s jistotou znám, v současné době je pěstována nebo roste zplanělá v klimaticky příhodných oblastech téměř celého světa.

Aloe pravá je využívána již po tisíce let jako léčivá rostlina a její používání se rozšířilo po celém světě. Je oblíbenou bylinou v léčitelství i v domácím lékařství a je součástí mnohých kosmetických přípravků. V poslední době její mnohostranné účinky objevuje i západní medicína. Aloe poskytuje dva různé produkty s odlišným působením a využitím, známé jako gel a latex. Gel z aloe se zevně aplikuje zvláště na spáleniny, drobnější poranění a odřeniny, latex působí při podání vnitřně mj. jako razantní projímadlo. Mezi hlavní účinné látky obsažené v aloe pravé náleží polysacharid acemanan a v latexu glykosid barbaloin. Aloe pravá se též pěstuje jako pokojová rostlina.

Brutnákovité[editovat | editovat zdroj]

Pomněnka lesní (Myosotis sylvatica)

Brutnákovité (Boraginaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin. V mírném pásu to jsou byliny, v tropech často i dřeviny. Čeleď je celosvětově rozšířena a hojně zastoupena i v evropské květeně. Na území ČR se přirozeně vyskytuje 36 druhů v 16 rodech převážně na teplejších stanovištích.

Pro většinu zástupců jsou charakteristické květykvětenství zvaném vijan a drsné ochlupení listů a stonků. Listy jsou nejčastěji střídavé a jednoduché. Květy mají srostlé korunní lístky. Charakteristickými účinnými obsahovými látkami jsou zejména alkaloidy na bázi pyrrolizidinu. Do čeledi náleží rostliny používané především v minulosti jako léčivky a některé užitkové rostliny poskytující např. barviva. Mezi známé lidové léčivky náleží namátkou plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) a kostival lékařský (Symphytum officinale).

Pozice čeledi v taxonomickém systému není dosud vyřešena a čeleď není zařazena do platného řádu. V současném systému je čeleď pojata široce a zahrnuje i dříve někdy rozlišované čeledi stužkovcovité (Hydrophyllaceae), Lennoaceae, Ehretiaceae a Hoplestigmataceae. Je členěna do 6 podčeledí, všichni původní evropští zástupci náležejí do podčeledi Boraginoideae.

Eritrea[editovat | editovat zdroj]

Eritrea (tigrajsky ኤርትራ, Ertra), plným názvem Stát Eritrea (tigrajsky ሃግሬ ኤርትራ, Hagara Ertra), je státní útvar na pobřeží Rudého moře v oblasti Afrického rohu ve východní Africe. Na západě sousedí se Súdánem, na jihu s Etiopií a na východě s Džibutskem. K roku 2009 měla 5 073 000 obyvatel. Hlavním městem je Asmara. Úřední jazyk Eritrea oficiálně nemá, v praxi se užívají tigrajština, arabština a angličtina.

Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Ve srovnání s vyspělým světem je zde nemodernizované zemědělství závislé na dešťových srážkách, průmysl upadá a jediný ziskovější sektor představují banky. Vzhledem k několika nedávným vojenským srážkám převládá silná militarizace společnosti, v armádě a v národní službě pracuje na 600 000 nedobrovolných rekrutů. Sociální služby ani demokratické instituce zde nefungují, neexistuje faktické oddělení jednotlivých složek státní moci. Silně upadá školství, rovněž militarizované. Polovina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. V poslední době udržuje Eritrea lepší vztahy zejména se Súdánem, Íránem a Čínou. Zhruba polovina obyvatelstva jsou křesťané, téměř stejný podíl mají muslimové, jen malá část obyvatelstva praktikuje tradiční domorodá náboženství, mnohé muslimské či křesťanské menšiny jsou potírány. V zemi se vyskytuje devět etnik, nejvýznamnější z nich jsou Tigrajové a Tigrejové.

Frýdlantská rozhledna[editovat | editovat zdroj]

Věž s balkonem na jižní straně

Frýdlantská rozhledna je vyhlídková stavba vybudovaná na Frýdlantské výšině. Ta se vypíná do výše 399 m n. m. v severních částech města Frýdlantu. (Nachází se tedy ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje na severu České republiky.) Na tomto místě byla na konci 19. století vybudována dřevěná vyhlídková věž, která ovšem neodolala zdejším klimatickým podmínkám a na počátku 20. století muselo dojít k jejímu stržení. Roku 1907 ji nahradila věž zděná o výšce 20,8 metru s vyhlídkovým ochozem ve výšce 18,6 metru. Ta návštěvníkům sloužila až do závěru šedesátých let 20. století, kdy došlo k jejímu uzavření pro turisty. Do roku 1979 sloužila k přenosu televizního signálu a k navádění dopravních letadel. Následně proběhla rekonstrukce rozhledny a od roku 1982 opět slouží turistům.

Věž je zbudována z červených cihel na žulovém základu, k ochozu vede 100stupňové spirálové schodiště. Z rozhledny je možné zahlédnout jak české Jizerské či Lužické hory, tak také do Německa a Polska. Okolo vyhlídkové věže se nachází sportovní areál „U rozhledny“ využívaný k pořádání turistických či sportovních aktivit. Je tudy vedena turistická trasa, značená cyklotrasa i místní naučná stezka Putování za vodou. Pro zájemce je k dispozici též dřevěná turistická známka.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová v roce 1963

Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (21. května 1908 Budapešť29. prosince 1986 Jihlava) byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též významná disidentka. Pocházela z bohaté podnikatelské rodiny, ač narozená v Budapešti, vyrůstala v Německém, dnešním Havlíčkově Brodu. Studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1933 začala pracovat v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za něhož se později provdala. Již předtím vstoupila do Komunistické strany Československa. Za války byla pro svůj židovský původ vězněna v řadě nacistických koncentračních táborů.

Po válce obnovila své členství v KSČ a v březnu 1946 byla zvolena členkou Ústředního výboru. Začala také působit na ministerstvu zahraničních věcí Československé republiky, kde v roce 1949 dosáhla postu první náměstkyně ministra. V 50. letech ustála čistky ve straně, byla však sledována Státní bezpečností a po sebevraždě druhého manžela odvolána z funkce. Poté vedla legislativní a správní odbor na ministerstvu školství a kultury. V 60. letech se stala poslankyní obvodního národního výboru a pak Národního shromáždění. Angažovala se v Pražském jaru 1968 a nejvíce se proslavila na podzim téhož roku, kdy vystoupila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Byla vyloučena ze strany a od roku 1969 zůstala v důchodu. Závěr života strávila jako disidentka, jedna z prvních signatářek Charty 77 a zakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Kolovratský palác (Praha, Nerudova)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní průčelí Kolovratského paláce

Kolovratský palác (uváděn i v archaické podobě Kolowratský), později zvaný též Thunovský či Thun-HohenštejnskýNerudově ulici na Malé Straně (čp. 193/III) je vrcholně barokní stavba vybudovaná v letech 1716–21. Zadní část paláce přiléhající k Zámeckým schodům (čp. 214/III) tvoří renesanční budova Paláce pánů z Hradce, později zvaného též Slavatovský.

Palác pánů z Hradce, vybudovaný na místě několika měšťanských domů, získal roku 1558 Jáchym z Hradce. Roku 1602 jej koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po vymření Slavatů roku 1693 palác získal roku 1701 Norbert Leopold Libštejnský z Kolovrat. Roku 1769 pak dědictvím přešel do majetku Thunů, kterým patřil až do roku 1924, kdy jej koupila italská vláda pro své velvyslanectví, jež zde sídlí dodnes.

Celý palác je významnou stavební památkou. Bývalý palác Pánů z Hradce patří k významným renesančním pražským stavbám. Pozoruhodné jsou i raně barokní úpravy paláce z dob Slavatů, především vybudování vyhlídkové věže s unikátně použitým architektonickým tvaroslovím. Nejvýznamnější částí komplexu je však vrcholně barokní novostavba části paláce vybudovaná za Kolovratů podle projektu předního barokního architekta Jana Blažeje Santiniho a patřící k jeho nevýznamnějším palácovým stavbám. Na sochařské výzdobě hlavního portálu se též podílel Matyáš Bernard Braun. Interiéry paláce byly podstatně upravovány v 19. století.

Mig 21[editovat | editovat zdroj]

Jiří Macháček se skupinou Mig 21

Mig 21 je česká rocková hudební skupina. Jejími členy jsou zpěvák Jiří Macháček, hráč na trubku a klávesy Pavel Hrdlička, bubeník Jan Hladík, kytarista Tomáš Polák a baskytarista Adam Stivín, jenž v roce 2013 nahradil Tomáše Kurfürsta. Obdobně jako U2 si zvolili pojmenování z leteckého prostředí, a to podle stíhacího letounu MiG-21 vyráběného od roku 1958 v Sovětském svazu.

Skupina vznikla roku 1998 a po třech letech existence, v roce 2001 vydala své první album Snadné je žít. Za ně získala nominace ve třech kategoriích ankety Akademie populární hudby Anděl. Videoklip ke skladbě „Snadné jen žít“ režíroval David Ondříček. Následovala alba Udělalo se nám jasno (2002), Pop Pop Pop (2004) a výběrové album Best of (2006). V roce 2007 kapela vydala své první DVD Když ti vítr napne plachtu s šesti písněmi a filmovým dokumentem popisujícím zákulisí jejího koncertního turné. Z vystoupení se zvlášť sestaveným smyčcovým a dechovým orchestrem Lelek vzešla zvuková i obrazová nahrávka Mig 21 & LELEK Orchestra – Naživo. V roce 2012 skupina uspořádala turné 2012 s názvem „Migem k lidem!“. Na podzim roku 2014 vyšla dosud poslední deska nazvaná prostě Album.

Frontman Migu 21 Jiří Macháček je znám také jako herec, ale pro snímek Muži v naději napsal s Tomášem Polákem i titulní píseň „Chci ti říct“. V kinematografii působí i další člen skupiny Pavel Hrdlička, jenž byl jako střihač dvakrát oceněn Českým lvem.

Mil Mi-2[editovat | editovat zdroj]

Polský armádní Mi-2

Mil Mi-2 je lehký dvoumotorový víceúčelový užitkový vrtulník s třílistým nosným rotorem a dvoulistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-2 byl vyvíjen v Sovětském svazu od počátku 60. let 20. století. Jedná se o nástupce jiného sovětského vrtulníku – stroje Mil Mi-1. Oproti předcházejícímu stroji jsou vrtulníky Mi-2 vybaveny dvěma turbohřídelovými motory, které mají podstatně vyšší výkon než původní pístové motory. Nové motory výrazně přispěly k tomu, že může vrtulník transportovat až osm pasažérů a pilota, zatímco předchozí typ byl schopen přepravovat pouze dva cestující a pilota. Prototyp Mi-2, označovaný jako V-2, vzlétl poprvé 22. září 1961. Do sériové výroby se vrtulníky dostaly v roce 1966. Do roku 1998, kdy byla výroba ukončena, bylo vyprodukováno celkem 5497 kusů, a vrtulníky Mi-2 se tak řadí k jedněm z nejúspěšnějších vrtulníků. Jedná se také o jediný ruský vrtulník, který byl vyráběn výhradně v Polsku, tedy mimo Sovětský svaz. Během let se vrtulníky staly součástí mnoha leteckých společností a podniků, stejně jako armádníchpolicejních letek. Oblíbené se staly především v zemích Varšavské smlouvy, ale létaly v řadě dalších zemí. Z vrtulníku Mi-2 vzešel také modernější stroj PZL Kania, jež se ale neprosadil a bylo vyrobeno jen několik kusů.

Vrtulníky Mi-2 se staly velmi populární také v Československu, kde jich velké množství létalo od roku 1972 ve službách Leteckého oddílu Ministerstva vnitra a pozdějších policejních letek, a od roku 1981 také ve službách Československé lidové armády. Po roce 1990, kdy došlo ke změně společensko-politických poměrů, se v Československu, Česku a na Slovensku objevily další vrtulníky Mi-2, především u soukromých provozovatelů. Vrtulníky Mi-2 stály také u zrodu letecké záchranné služby v Československu.

Mil Mi-4[editovat | editovat zdroj]

Mi-4 československého letectva

Mil Mi-4 je víceúčelový užitkový vrtulník střední hmotnostní kategorie s čtyřlistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-4 byl v Sovětském svazu vyvíjen na příkaz Josifa Vissarionoviče Stalina od roku 1951. K příkazu sestavit vrtulník střední hmotnostní kategorie jej vedly především úspěchy amerických vrtulníků Sikorsky H-19. Milova konstrukční kancelář dostala na splnění úkolu pouhý rok, a tak již 3. června 1952 vzlétl první prototyp V-12. V prosinci téhož roku započala sériová výroba. Vrtulníky jsou vybaveny čtrnáctiválcovým dvouhvězdicovým motorem Švecov AŠ-82V. Komunistická strana Sovětského svazu povolila v roce 1955 exportovat vrtulníky také do zahraničí. V Sovětském svazu bylo vyrobeno do roku 1966 celkem 3309 kusů, ale další výroba pokračovala v Čínské lidové republice. Zde bylo mezi lety 1963 až 1979 postaveno dalších 545 licenčních kusů pod označením Harbin Z-5. Čínští konstruktéři následně vyšli z vrtulníku Z-5 a postavili několik kusů vlastních strojů Harbin Z-6, jež se ale neprosadily.

Mezi největší zahraniční odběratele vrtulníků Mi-4 patřila Čínská lidová republika, Indie a také Československo. První vrtulníky doletěly do Československa v roce 1956. Stroje se staly základem leteckého parku Československé lidové armády, kde sloužilo celkově kolem 160 kusů. Další vrtulníky létaly v malém počtu u Leteckého oddílu Ministerstva vnitrastátního podniku Slov-Air. S příchodem modernějších vrtulníků Mil Mi-8 začaly být stroje Mi-4 vyřazovány a k poslednímu letu československého vrtulníku Mi-4 došlo v dubnu 1986.

Mingská kultura[editovat | editovat zdroj]

Tchang Jin: Dvorní dámy říše Rané Šu, 16. století

Mingská kultura, tedy kulturní tvorba čínské říše Ming (13681644), byla charakteristická konzervativní orientací na čínskou kulturní tradici. Státní zásahy do kultury byly silnější než v předešlých staletích. Vláda stanovila pravidla tvorby a podporovala „vhodné“ umění v literatuře i malířství. Proto je tato éra historiky považována za období jednotvárnosti a prostřednosti. Fakticky však byla tvůrčí, zejména v posledním století, ale už od konce 15. století kvetlo výtvarné umění, literatura i filozofie.

Pro rané mingské malířstvíkaligrafii byla charakteristická orientace na minulé, především sungské vzory, tvůrčím způsobem proměněné. Ve dvorské malířské akademii, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květin a ptáků“. Pro umělce nezávislé na dvoru byla charakteristická krajinomalba. Pro mingské období bylo charakteristické spojování malířství a kaligrafie, a od 15. století díla mistrů obsahovala rovnocenný podíl obojího.

Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“, ke kterým patřili Sung Lien, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci. V mingském období vznikla řada literárních děl naučných i užitkových, nejtypičtější a nejreprezentativnější pro mingskou dobu jsou mnohadílné encyklopedické práce a antologie. Popularitu si natrvalo zachovaly slavná beletristická díla – romány Příběhy Tří říší, Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ Mingští dramatici psali čtyřaktovky ca-ťü, oblíbené v minulé, jüanské, epoše. Větší popularitu však měly volnější mnohoaktové hry čchuan-čchi; jejich doprovodná hudba prošla podstatnými změnami, dokud nepřevážil styl kchun-čchü.

Z mingských architektonických památek patří k nejdůležitějším císařské sídlo – Zakázané město, chrámový komplex Chrámu nebes v Pekingu, soubor císařských náhrobků v Š’-san-lingu a v neposlední řadě Velká čínská zeď.

Mozek[editovat | editovat zdroj]

Mozek šimpanze: u lidoopů došlo k velkému rozvoji koncového mozku

Mozek (latinsky: cerebrum, řecky: encephalon) je orgán, který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců. V omezeném měřítku se termín „mozek“ používá i pro ostatní strunatce (bezlebeční, pláštěnci), hlavonožce nebo dokonce některé další bezobratlé. Obvykle se však u bezobratlých vyskytuje pouze jisté mozkové ganglion (zauzlina). Mozek obratlovců vzniká z přední části neurální ploténky a během zárodečného vývoje se postupně objevují různé oddíly, které často plní poměrně odlišné funkce, ale spolupracují a tvoří dohromady hlavní orgán centrální nervové soustavy. K hlavním částem mozku patří prodloužená mícha, mozeček, střední mozek, mezimozek a tzv. koncový mozek.

Mozek je z buněčného hlediska složen především z nervových a gliových buněk. Místa s nahromaděnými těly neuronů představují tzv. šedou hmotu, místa bohatá na nervová vlákna jsou známa pod názvem bílá hmota. Zatímco nervové buňky jsou schopné aktivní nervové činnosti spojené se vznikem a přenosem nervových impulsů, nepostradatelné jsou i gliové buňky, které vyživují, chrání a jinak podporují nervovou tkáň.

Mýtus o Usirovi[editovat | editovat zdroj]

Soška zobrazující Usira, po pravé straně stojí jeho manželka Eset a na straně druhé jejich syn Hor

Mýtus o Usirovi je nejvýznamnější, nejvlivnější a z hlediska dnešních vědeckých poznatků nejrozsáhlejší mýtus staroegyptské mytologie. Doložen je nejpozději od doby 5. dynastie a následně byl nepřetržitě rozvíjen až do zániku staroegyptské civilizace, tedy po dobu téměř 3 tisíciletí. Ve své rozvinuté podobě vypráví o bohu Usirovi – dobrotivém prvním panovníkovi Egypta, o jeho úkladném zavraždění žárlivým bratrem Sutechem usilujícím o uzurpaci královské moci, o Usirově dočasném oživení zásluhou magické moci jeho oddané manželky Esety, takže spolu mohli zplodit svého syna Hora jako otcova mstitele, a o odplatě, kterou Hor po strastiplném dětství s Esetinou pomocí uskutečnil a přemožením Sutecha získal pro sebe královskou moc jako její legitimní dědic a pro svého otce Usira definitivní vítězství nad smrtí a proměnu ve věčného vládce podsvětí. Jednotlivé dějové linie mýtu jsou ovšem ve skutečnosti relativně samostatnými příběhy, takže moderní badatelé někdy celek vyprávění, systematizovaný ostatně teprve na přelomu 1. a 2. století, označují přesněji jako usirovský mytologický cyklus.

Mýtus, respektive jeho nejstarší základ, byl primárně součástí královské ideologie. Zde v kontextu egyptské představy o pohřbu zemřelého panovníka jako prostředku jeho vstupu mezi bohy vysvětloval božskou podstatu královské moci a její kontinuity prostřednictvím řádného pozemského následnictví, jimiž podle Egypťanů bylo zaručováno trvání kosmického a politického řádu světa a jeho vítězství nad silami chaosu; pravděpodobně z tohoto důvodu byl i začleněn do kosmologicko-kosmogonické nauky o iunském Devateru. Měl tedy, jako manifestace panovníkova výlučného postavení ve vztahu k božskému světu, „zcela výraznou politickou dimenzi a právem může být označen za mytické vyjádření egyptské státní myšlenky.“

Svou základní podobu získal mýtus o Usirovi během 25. století př. n. l. Mnoho z jeho prvků vzniklo z náboženských představ, avšak konflikt mezi Sutechem a Horem mohl být částečně inspirován boji z období rané egyptské historie či prehistorie. Odborníci se pokoušeli rozpoznat přesnou povahu událostí, které daly vzniknout tomuto příběhu, avšak nedosáhli žádného definitivního závěru.

Nakléřov[editovat | editovat zdroj]

Nakléřov na pohlednici z roku 1920

Nakléřov (německy: Nollendorf) je osada a základní sídelní jednotka místní části Krásný Les v obci Petrovice, nacházející se v Krušných horách, nedaleko česko-německé státní hranice, asi 14 kilometrů od krajského města Ústí nad Labem. Katastrální území Nakléřova se rozkládá na ploše 4,95 km2 v nadmořské výšce od 500 do 735 metrů. K roku 2011 zde trvale žilo 19 obyvatel a k roku 2014 bylo evidováno 15 adres.

Rozkládá se při Nakléřovském průsmyku, kudy po staletí vedla významná obchodní a válečná stezka do země. První písemná zmínka pochází z roku 1382, avšak založen měl být již v 9. století lužickosrbským slovanským kmenem Dalemniců. I přes extrémní klimatické podmínky se zde rozvinulo prosperující zemědělství a vyhlášená byla rovněž řemeslná výroba (zejména nakléřovské kovové knoflíky). Obcí, kvůli její poloze, pochodovaly armády při množství válečných konfliktů, mimo jiné během třicetileté války, sedmileté války nebo napoleonských válek. V průběhu posledního zmíněného konfliktu se v Nakléřově usadil francouzský císař Napoleon Bonaparte, který měl z věže místního kostela řídit boje svých vojsk.

Do konce 19. století byl Nakléřov čistě německým sídlem, avšak i po vzniku Československa zde za První republiky žilo občanů jiné než německé národnosti naprosté minimum. V souvislosti s vysídlením německého obyvatelstva po druhé světové válce se Nakléřov stal výrazně nedosídlený a posléze zcela vylidněný. Stalo se tak v roce 1950 v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového prostoru, který v Nakléřově a jeho okolí existoval do roku 1960. O rok později se Nakléřov stal součástí obce Krásný Les. V roce 1975 byl odstřelen zdejší kostel svatého Josefa, aby na jeho místě vyrostl nakonec nerealizovaný monumentální památník Rudé armádě. Od roku 1980 je Nakléřov v rámci Krásného Lesa součástí obce Petrovice.

Nejvyšší soud České republiky[editovat | editovat zdroj]

V pořadí třetí předsedkyně soudu Iva Brožová

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů v trestním řízení a v občanském soudním řízení, a to zejména rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním sjednocujících stanovisek. Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedů, ty jmenuje ze soudců na funkční období 10 let prezident republiky, dále z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Soudci tvoří dvě kolegia; zhruba třetina trestní kolegium a zhruba dvě třetiny občanskoprávní a obchodní kolegium, které vzniklo spojením původního občanskoprávního kolegia s kolegiem obchodním.

Soud vznikl v souvislosti se vznikem samostatné České republiky začátkem roku 1993 transformací Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž z dosavadního Nejvyššího soudu České republiky, existujícího od uskutečnění federalizace Československa roku 1969, se stal Vrchní soud v Praze. V předsednickém postu se dosud vystřídali Otakar Motejl (1993–1998), Eliška Wagnerová (1998–2002), Iva Brožová (2002–2015) a Pavel Šámal (s ledna 2015). Soud sídlí na Burešově ulici v památkově chráněné funkcionalistické budově, postavené v roce 1932 pro Všeobecný penzijní ústav podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické.

Praga RN/RND[editovat | editovat zdroj]

autobus Praga RND

Praga RN byl střední nákladní vůz vyráběný automobilkou Praga od roku 1933. Zkratka RN v názvu znamenala „rychlý nákladní“ a byla základem pro lidovou přezdívku Erena. Vozidlo poháněl zážehový šestiválcový motor. V roce 1934 vznikla verze Praga RND („rychlý nákladní diesel“), vybavená čtyřválcovým vznětovým motorem. Té se lidově přezdívalo Randál, což kromě zkratky zohledňovalo i hlučnější chod motoru. Výroba vozidel v té době probíhala v sériích čítajících desítky až stovky kusů a různé série se konstrukčně více či méně lišily. Vozy RN a RND tak byly postupem času mnohokrát modernizovány a ve výrobě přetrvaly zhruba 20 let. Původně hranatá kabina dostala již během prvních let zaoblenější tvary, řady vylepšení doznala kontrukce a pohon, postupně narůstaly rozměry a hmotnost vozu. Produkce v libeňské automobilce pokračovala i během 2. světové války a zastavil ji až spojenecký nálet 25. března 1945. Po válce byla obnovena v nově získaných výrobních halách ve Vysočanech.

Oba typy se staly jedněmi z nejrozšířenějších nákladních vozů v Československu, několik tisíc kusů využívala také československá armáda. Základním provedením byl valník, na podvozcích RN/RND také vznikl velký počet autobusů, hasičských vozů a dalších speciálních nástaveb. Produkce typu RN skončila v roce 1953, typu RND roku 1955. Celkově bylo vyrobeno kolem 40 000 automobilů Praga RN/RND v několika desítkách sérií, včetně asi 3700 autobusů. Licence na výrobu Pragy RN byla v roce 1938 zakoupena také Jugoslávií. Produkce vozidel s názvem Pionir zde trvala až do počátku 60. let, vzniklo jich zhruba 18 300 kusů.

Ribonukleová kyselina[editovat | editovat zdroj]

Molekula pre-mRNA tvořící vlásenku

Ribonukleová kyselina (RNA) je nukleová kyselina tvořená vláknem ribonukleotidů. Je zodpovědná za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů a u některých virů je dokonce samotnou nositelkou genetické informace. V mnoha ohledech je podobná deoxyribonukleové kyselině (DNA), od které se liší jednak přítomností ribózy namísto deoxyribózy a také tím, že využívá nukleovou bázi uracil namísto thyminu. Díky větší reaktivitě ribózy může molekula RNA zaujímat větší množství prostorových uspořádání a zastávat mnohem více funkcí, než mnohem stabilnější DNA, která je využívaná buňkou především jako úložiště genetické informace. Molekula RNA je také na rozdíl od DNA obvykle jednovláknová, často ovšem díky vnitřnímu párování zaujímá složitější strukturu, a v některých případech, například u některých virů, se vyskytuje i dvouvláknová RNA.

RNA má v těle řadu funkcí, z nichž hlavní je zajištění překladu genetického kódu, tedy převod informace z DNA do struktury proteinů. Oblast DNA nesoucí gen je nejprve přepsána do mediátorové RNA. Ta je následně přeložena do proteinů tvořených řetězcem aminokyselin. Zařazení správné aminokyseliny při tvorbě proteinů zajišťuje vazba transferové RNA na specifický kodón v mRNA pomocí párování jejich bází. Samotný překlad genetického kódu probíhá na ribozomu, který je složený z RNA (tzv. rRNA) i proteinů, přičemž RNA v ribozomu tvoří nejen strukturní složku, ale je zodpovědná i za syntézu peptidové vazby v nově vznikajícím proteinu. Ribozom je tedy významným zástupcem skupiny RNA s katalytickou aktivitou, tzv. ribozymů.

Sidonie Nádherná[editovat | editovat zdroj]

Sidonie Nádherná kolem roku 1917

Svobodná paní Sidonie Nádherná z Borutína (1. prosince 1885, Vrchotovy Janovice30. září 1950, Harefield, Hillingdon, Anglie) byla česká mecenáška a organizátorka kulturního života, poslední šlechtická majitelka zámku Vrchotovy Janovice. Spolu s dvojčetem Karlem i starším bratrem Janem pocházela z rodiny podnikatelů povýšených do šlechtického stavu. Od roku 1906 začala s oblibou cestovat, zpočátku s matkou. Měla bohaté kulturní vzdělání a mezi její přátele patřily přední osobnosti tehdejšího kulturního a politického života – architekt Adolf Loos, malíř Max Švabinský, chorvatská hudební skladatelka Dora Pejačević, kníže Max Lobkowicz a mnoho dalších. Jejími nejbližšími dlouholetými přáteli byli básník Rainer Maria Rilke a spisovatel a novinář Karl Kraus, jimž oběma byla múzou.

V dubnu 1920 se tajně provdala za hraběte Maxmiliána Thuna, jehož však ještě téhož roku opustila. Po smrti obou bratrů se stala správkyní janovického panství. Za války jí však byl majetek zabrán německými SS, a to v roce 1944 za účelem zřízení výcvikového prostoru zbraní SS. Po vyklizení zámku československou armádou v listopadu 1946 se Sidonie pustila do jeho obnovy, po únoru 1948 však přišlo nové zabavování, tentokrát komunistickým režimem. V roce 1949 ilegálně odešla do exilu v Anglii, kde následujícího roku zemřela. V roce 1999 byly její ostatky přeneseny z Anglie na rodinný hřbitov v janovickém zámeckém parku.

Svazijsko na Letních olympijských hrách 2008[editovat | editovat zdroj]

Běžecký start na Olympiádě 2008

Svazijsko na Letních olympijských hrách 2008 zastupovali čtyři sportovci, a sice dvě ženy a dva muži. Čtveřice reprezentovala tuto africkou zemi ve dvou z 28 sportů, v nichž se na hrách soutěžilo: v lehké atletice a plavání. Vlajkonošem se stala sportovkyně Temalangeni Dlaminiová, která se specializuje na běh na 400 metrů. Nejmladší ze svazijských reprezentantů na Letních olympijských hrách 2008 byla 16letá plavkyně Senele Dlaminiová, naopak nejstarším reprezentantem země se stal běžec specializující se na trať 1500 metrů – v době olympiády téměř 25letý Izajáš Msibi.

Všichni hráči reprezentovali svou zemi na olympijských hrách poprvé. Žádný z nich se na Hry nekvalifikoval, avšak příslušné federace obou sportů každé zemi, jejíž žádný sportovec nesplnil kvalifikační kritéria, umožnily požádat o účast nejvýše dvou svých sportovců. Pro Svazijsko to byl osmý start na Letních olympijských hrách a devátý na olympijských hrách vůbec. Jeho zástupci se totiž účastnili také zimních olympijských her v roce 1992. Samotný svazijský národní výbor olympijských her a her Commonwealthu byl založen v roce 1972, tedy čtyři roky po vzniku samotného státu. Sportovci z této země dosud nezískali žádnou medaili. O nejlepší výsledek na Hrách 2008 se postaral Izajáš Msbi v běhu na 1500 m, kde obsadil 46. místo.

Věžnička[editovat | editovat zdroj]

Unikátní sklepy, tzv. lochy

Věžnička je obec v okrese JihlavaKraji Vysočina, ležící 12 kilometrů severovýchodně od Jihlavy. K 1. lednu 2015 zde žilo 130 obyvatel. První zmínka pochází z roku 1502, kdy obec náležela ke strážným vsím polenského hradiště. Po celou svou historii patřila k polenskému panství. Ves tak vlastnili například páni z Kunštátu, Valdštejnové, páni z Hradce a od roku 1623 Ditrichštejnové. Dne 29. března 1899 byla nedaleko zavražděna místní obyvatelka Anežka Hrůzová, z jejíž smrti byl neprávem obviněn žid Leopold Hilsner, což odstartovalo antisemitské nálady v českých zemích, tzv. hilsneriádu. Ve 20. století Věžnička prošla modernizací, byla zavedena elektřina, kanalizace a plyn a byly vyasfaltovány silnice.

Obec se nachází v údolí Jamenského potoka na pomezí Hornosázavské pahorkatiny a Křižanovské vrchoviny. Nejvyšší bod katastru, vrch Prašivec, se nachází severně od obce v lese Březina v nadmořské výšce 574 metrů. Věžničkou prochází silnice třetí třídy č. 34820 z Polné do Ždírce. V obci se nachází obchod se smíšeným zbožím a veřejná knihovna. Kulturní akce pořádají místní sbor dobrovolných hasičů a Statek u Tadeáše. V centru obce se nacházejí do země vyhloubené prastaré sklepy, tzv. lochy. Na návsi stojí kaplička a v Obecním lese se tyčí smírčí kámen s vyrytým reliéfním tlapatým křížem, který byl prohlášen kulturní památkou.

Vratič obecný[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace vratiče obecného z roku 1885

Vratič obecný (Tanacetum vulgare), někdy též nazývaný kopretina vratič (Chrysanthemum vulgare), je vytrvalá, jedovatá a léčivá bylina z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Dorůstá výšky až 30 až 160 cm. Má dřevnatějící oddenek, podlouhlé, střídavé, peřenosečné listy s pilovitými úkrojky a charakterizují ji malé terčovitě zploštělé zlatožluté úbory uspořádané do chocholičnaté laty. Vyznačuje se silným kafrovitým aromatem. Jejím původním areálem je Evropa a západní Asie, kolonizací však byla rozšířena i na další kontinenty.

Pro své léčivé účinky je vratič využíván již od dob starověkého Řecka. Sloužil jako baktericid, anthelmintikum, abortivum, antibiotikum a antirevmatikum. Žlutavá silice obsahuje zejména neurotoxický thujon. Jelikož je však účinná látka drogy příliš blízká dávce toxické, od vnitřního užívání se postupně ustoupilo. I nadále se užívá zevně, především ve formě mastí a lázní. Od 9. století se vratič využíval ke kořenění rybích pokrmů, uzenin a likérů. Další využití nalezl jako, barvivo, ale též jako přírodní insekticid. Odpuzuje parazity a hmyz (například moly šatní nebo komáry). Rostlinám vratiče se vyhýbají i konědobytek a jeho výskyt snižuje hospodářský výtěžek z pastvin. Některé druhy býložravého hmyzu se však vyskytují pouze na něm.

Země Koruny české za vlády Ferdinanda I.[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand I. v roce 1531

Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. (15261564) prožívaly počátek několikasetleté habsburské nadvlády. Ferdinand I. Habsburský chtěl Korunu českou začlenit do nově se utvářející habsburské monarchie, mnohem více se však – zejména v prvních letech své vlády – musel soustředit na sérií válečných střetů s Osmanskou říší. Ferdinandovy zvýšené finanční nároky, spojené s válečnými výdaji, nakonec daly vzniknout opozici českých stavů, která nakonec přerostla roku 1547 v odboj. Král nakonec stavovské povstání potlačil, posílil svou moc zejména na úkor měst a vítězství nad stavy mu také dovolilo pozvolna obnovovat katolické instituce v českých zemích. V náboženské otázce musel být Ferdinand opatrný, nicméně vytrvale se snažil posílit pozice katolicismu, popř. utrakvismu, a snažil se naopak co nejvíce zabránit šíření učení luteránů, novokřtěnců či Jednoty bratrské.

Za Ferdinandovy vlády se Koruna česká nacházela mimo hlavní evropské obchodní stezky a řemesla ve městech díky svazujícím cechům stagnovala. Počínaly se však rozvíjet nové formy hospodaření, zejména rybníkářství. Pozvolna nastával také kulturní rozkvět, z Itálie pronikal do českých zemí humanismus, což se ve výtvarném umění projevilo přechodem od gotiky k renesanci.

Česká tématika[editovat | editovat zdroj]

Bike to Heaven[editovat | editovat zdroj]

Pomník Bike to Heaven

Bike to Heaven (česky Kolo do nebe) je pomník věnovaný propagátorovi městské cyklistiky Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří v Praze zemřeli při dopravních nehodách. Tvoří jej čtrnáct metrů vysoká funkční pouliční lampa, po které jede nahoru jízdní kolo. Celý pomník je „postříbřený“ plátkovým palladiem a kolo i vršek lampy se za větru může otáčet. Pomník je umístěn na rušné pražské křižovatce ulice Dukelských hrdinů a nábřeží Kapitána Jaroše, v místě, kde byl Jan Bouchal 6. ledna 2006 smrtelně zraněn při střetu s automobilem. Přitom paradoxně právě aktivista Bouchal na nebezpečnost křižovatky upozorňoval a usiloval o její přestavbu. K té došlo až roku 2012, po dlouhém lobbingu sdružení Auto*Mat, jehož byl Bouchal spoluzakladatelem.

Pomník vytvořil sochař Krištof Kintera (autor podobného pomníku Memento Mori, věnovaného těm, co si vzali život skokem z Nuselského mostu) díky veřejné sbírce, celé dílo se obešlo bez finanční podpory státu či města. Pomník byl odhalen 9. září 2013, po sedmi letech příprav. Symbolika pomníku je podle Kintery záměrně jednoduchá a srozumitelná – kolo mířící do nebes. Zvolená podoba nemá podle autora působit zbytečně nápadně či pateticky, má jít o „signál k zamyšlení nad způsoby a bezpečností pohybu krajinou“.

Jan Masaryk[editovat | editovat zdroj]

Jan Masaryk v roce 1924

Jan Masaryk (14. září 1886, Královské Vinohrady10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V letech 1906–1913 pobýval ve Spojených státech amerických, v letech 1915–1918 sloužil v rakousko-uherské armádě. Po vzniku samostatného Československa působil na různých postech na ministerstvu zahraničí: v období 1919–1920 jako chargé d’affaires ve Washingtonu a v letech 1920–1925 jako osobní tajemník tehdejšího ministra Edvarda Beneše.

Od roku 1925, kdy nastoupil jako československý vyslanec v Londýně, byl v krátkém bezdětném manželství s Frances Craneovou, dcerou Charlese R. Cranea. Po mnichovské dohodě 1938 na funkci vyslance rezignoval. Poté byl ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě a na stejném postu působil i ve třech poválečných vládách Národní fronty: v první (tak zvané „košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Korolupy[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Vavřince s památníkem obětem 1. světové války

Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. V roce 2013 zde žilo 168 obyvatel, což je přibližně 11 obyvatel na km².

V obci Korolupy poblíž hranice České republiky s Rakouskem žilo na jejím území do roku 1945 německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale i jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily její život i obyvatele, taktéž se podepsaly na vývoji celého regionu. Poštovním směrovacím číslem spadá obec pod poštu Uherčice 671 07. Nejbližším městysem je Jemnice, Moravské Budějovice a Vranov nad Dyjí, kde je také obecní úřad s rozšířenou působností. Přes hranici do Rakouska leží blízký Horn a směrem do Čech městys Slavonice. Obec se rozprostírá na náhorní plošině v nadmořské výšce 433 metrů v blízkosti malého kopce Kopka. Po zavedení obecního rozhlasu se ujala v obci znělka – známá polka Jaromíra Vejvody Škoda lásky, která už k obci neodmyslitelně patří.

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Znak Kuratoria, svatováclavská orlice s českým a moravským znakem

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM) byla masová mimoškolní organizace pro výchovu české mládeže ve věku od 10 do 18 let v intencích nacionálně-socialistických idejí. Působila na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1942-1945. Organizace pořádala mnoho sportovních akcí jako byl Týden zimního sportu,ale i kulturní kampaně (Umění mládeži, Kulturní péče o českou mládež, Knihovna pro mládež), umělecké soutěže (Ukaž co umíš), rekreační pobyty pro učně, sociální kampaně (Šijeme panenky, Šijeme pro nejmenší, Pomáháme maminkám apod.) a také organizovala brigády a sběrové akce. Mimo jiné Kuratorium vydávalo časopisy pro mládež jako Správný kluk, Dívčí svět.

Kuratorium se věnovalo i rekreačním pobytům mládeže. Denní režim začínal a končil po vzoru Hitlerjugend nástupem a vztyčením či sundáním vlajky (říšské a protektorátní) s provoláním hesla „Bojovat mohu jen za to, co miluji!“ za zpěvu písně - v Čechách „Čechy krásné, Čechy mé“; na Moravě „Moravo, Moravo“. Následovalo heslo dne, po vzoru Hitlerjugend, například: „Život je práce, práce jest štěstí.“ [Ley]. Kromě politických přednášek a pochodování v útvaru na veřejnosti byl výchovným prostředkem například udržování čistoty, vzorně čisté chatky obdržely „vlajku čistoty“.

Říp[editovat | editovat zdroj]

Říp od severozápadu

Říp je zdaleka viditelný vrch o nadmořské výšce 455,2 m vystupující z roviny asi 5 km jižně od Roudnice nad Labem. Spadá do geomorfologického okrsku Krabčická plošina. Jde o čedičovou kupu – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně sníženou zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu. Až do roku 1879 byl Říp bezlesý. Dnes téměř celou horu pokrývá dubohabrový les. Na úpatí vyvěrají tři prameny.

Jedná se ovšem také o památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit. Legendu poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, v 16. století ji rozvinul Václav Hájek z Libočan a patrně nejznámějí zpracování vytvořil roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Název hory je však mnohem starší, znamená prostě horu, skálu či pahorek. Na vrcholu hory stojí románská rotunda sv. Jiří, původně zasvěcená svatému Vojtěchovi. Poprvé je připomínána roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III. v bitvě u Chlumce. Později se stal oblíbeným poutním místem. Každoroční pouť se koná v neděli před svátkem sv. Jiří (24. dubna). Roku 1868 zde byl vyzvednut a do Prahy slavnostně dopraven jeden ze základních kamenů Národního divadla.

Velký rybník[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek Velkého rybníka

Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území se vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervaci je Rybnišťský velký rybník, dříve (německy Bernsdorfer Teich), který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště.

Rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena nejenom k ochraně tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, ve kterých se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde můžeme vidět bukáčka malého, jeřába popelavého, orla mořského či moudivláčka lužního a potápku rudokrkou, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Buffy, přemožitelka upírů[editovat | editovat zdroj]

Sarah Michelle Gellar, představitelka Buffy

Buffy, přemožitelka upírů (v anglickém originále Buffy the Vampire Slayer) je americký fantastický dramatický televizní seriál vytvořený scenáristou, režisérem a producentem Jossem Whedonem. V letech 1997–2003 bylo v sedmi řadách odvysíláno celkem 144 epizod. Samotný seriál vychází z příběhu celovečerního filmu Buffy, zabíječka upírů z roku 1992, jehož scénář byl také Whedonovým dílem. Děj seriálu se odehrává ve fiktivním městě Sunnydale v americké Kalifornii, kam se přistěhuje středoškolačka Buffy Summersová. Jejím osudem a posláním je být přemožitelkou, bojovnicí s nadlidskou silou, jež se střetává se stvořeními zla, jako jsou upíři, démoni, duchové a další. Seriál postupně sleduje Buffyino dospívání, absolvování střední školy a přechod na univerzitu a posléze i do každodenního pracovního procesu.

Seriál se dočkal mezi diváky i kritiky velkého ohlasu. Mimo jiné získal dvě ceny Emmy a řadu dalších ocenění, bývá řazen mezi kultovní díla a často se objevuje v různých seznamech nejlepších seriálů všech dob. Díky úspěchu seriálu byla vydána celá řada odvozených děl, jako jsou romány, komiksy, videohry a další, které rozvíjí jeho příběh a jeho prostředí. Seriál se také dočkal oficiálního přímého pokračování v kánonických komiksových sériích, které jsou v návaznosti na televizní pořad označeny jako osmá, devátá a desátá řada. V letech 1999–2004 byl vysílán i odvozený televizní seriál Angel.

Cædmon[editovat | editovat zdroj]

Cædmonův památník ve Whitby.

Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. O jeho životě není nic známo, veškeré zprávy o něm pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které je však nutno pokládat za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).

Leonard Cohen[editovat | editovat zdroj]

Leonard Cohen

Leonard Cohen (* 21. září 1934 Montréal) je kanadský hudebník, básník, romanopisec a kreslíř. Již během univerzitních studií vydal v roce 1956 svoji první sbírku básní. Vedle poezie mu během šedesátých let 20. století vyšly také dva romány: První byl kritikou přijat dobře, druhý však kvůli obsahu zaměřenému na sexuální témata kritika příliš dobře nepřijala. Nedlouho po vydání svého druhého románu se začala rozvíjet jeho pěvecká kariéra. Hudbě se sice věnoval již dříve, avšak ne s takovou intenzitou. Jeho hudební kariéra mnohonásobně překryla jeho spisovatelskou práci. Přesto i po vstupu do hudebního průmyslu pokračoval ve tvorbě básní, avšak již ne tak často jako předtím.

Hudebně jsou Cohenovy první písně založeny na folkové hudbě (melodie i nástroje). Od začátku sedmdesátých let prokazovala jeho hudba vliv různých druhů popu a kabaretní hudby. Počínaje osmdesátými lety začal zpívat hlouběji s podporou ženských doprovodných vokálů. Cohenovy písně jsou často citově vážné a lyricky složité. Vlastní jsou mu metafory a jiné básnické prostředky, odlišné od obvyklé tvorby písní. V jeho tvorbě se často objevují témata náboženství, izolace a složitých mezilidských vztahů.

Přestože je Cohen původně Žid, od sedmdesátých let se věnoval také buddhismu. On sám se však za buddhistu nikdy nepovažoval a tvrdil, že se mu věnoval pouze kvůli tomu, aby si dal do pořádku svůj zmatečný život. Během své dlouhé kariéry získal Cohen mnoho ocenění, od uvedení do různých síní slávy (například Rock and Roll Hall of Fame), přes výroční ocenění (Grammy) až po nejvyšší kanadské civilní vyznamenání, Řád Kanady. Cohenova hudba inspirovala i ostatní písničkáře a objevila se ve více než stovce coververzí. Jeho písně rovněž hudebně doprovodily mnoho filmů či televizních seriálů.

Metamorfní facie[editovat | editovat zdroj]

Schéma metamorfních facií

Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení, tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací.

V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.

Sociální fobie[editovat | editovat zdroj]

Icon psycho.svg

Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch. Lidé trpící sociální fobií mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí tělesné a emocionální problémy, když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si její iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je nízké sebevědomí či stres.

Literatura uvádí výskyt sociální fobie u 3–13 % populace v rozvinutých zemích. Tito lidé jsou též často považováni za introverty a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Akademická sféra tuto nemoc dlouho opomíjela a její výzkum, včetně zkoumání léčebných technik, se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií, v těžších případech psychofarmaky nebo kombinací obého.

Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Na morfologické a biochemické úrovni je známo, že nízké sebevědomí, úzce spjaté se sociální fobií, vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.

Souhvězdí Malého lva[editovat | editovat zdroj]

Souhvězdí Malého lva

Malý lev je nevýrazné malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy, nacházející se mezi Velkým vozem na severu a souhvězdím Lva na jihu. Poprvé bylo zmíněno roku 1687 v díle Promodus Astronomiaem gdaňského astronoma Jana Hevelia, který tehdy zavedl několik nových souhvězdí na místech oblohy, v kterých se nachází málo hvězd. Až ve dvacátých letech 20. století byl Malý lev přijat Mezinárodní astronomickou unií jako jedno z osmaosmdesáti souhvězdí, která pokrývají celou hvězdnou oblohu. V souhvězdí se nachází 37 hvězd jasnějších než 6,5 magnitudy a 3 hvězdy jsou jasnější než 4,5 magnitudy. Nejjasnější hvězda souhvězdí 46 Leonis Minoris je oranžový obr hvězdné velikosti 3,8 magnitudy, která se nachází přibližně ve vzdálenosti 95 světelných let od Země. Beta Leonis Minoris je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí hvězdné velikosti 4,4 magnitudy, a jako jediná hvězda v souhvězdí má Bayerovo označení. Je dvojhvězdou, jejíž jasnější složka je oranžovým obrem a slabší hvězda žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti. Třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí je 21 Leonis Minoris, která je rychle rotující bílou hvězdou hlavní posloupnosti hvězdné velikosti 4,5 magnitudy. V souhvězdí se dále nachází dvě hvězdy s planetárním systémem, dva páry vzájemně interagujících galaxií a nazelenalá galaxie připomínající zelený hrášek, v které je ozářen plyn výtryskem z kvasaru IC 2497, který se před 200 tisíci let vypnul, ale stále ozařuje plyn od vzdálenosti 30 kiloparseků, ale který je již v menší vzdálenosti od galaxie neviditelný. Galaxie je známá pod holandským názvem Hanny's Voorwerp. Objekt objevila v rámci projektu Galaxy Zoo holandská učitelka hudby Hanny van Arkelová.

Tirpitz[editovat | editovat zdroj]

záď Tirpitze

Tirpitz byla druhá bitevní loď třídy Bismarck německé Kriegsmarine. Své jméno dostala podle německého admirála Alfreda von Tirpitze. V pozdějších fázích druhé světové války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu.

Až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě.

Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci. Skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně (nikdy se neúčastnila dělostřeleckého souboje s jinou lodí), zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby, včetně nasazení miniponorek a lidských torpéd. Nakonec se jim to podařilo leteckým útokem v době, kdy byla již loď trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø. Po několika zásazích superbombami Tallboy dne 12. listopadu 1944 se loď převrátila a potopila.

Tom Pryce[editovat | editovat zdroj]

Tom Pryce řídí formuli Shadow DN5

Tom Pryce, celým jménem Thomas Maldwyn Pryce (11. června 19495. března 1977) byl britský jezdec Formule 1 původem z Walesu, který se proslavil vítězstvím v Závodě šampionů a v nemistrovském závodě Formule 1. Pryce je jediným velšským vítězem závodu Formule 1 i držitelem pole position a také jediným Velšanem v historii, který byl v závodě F1 ve vedení – dvě kola Grand Prix Velké Británie 1975.

Jeho kariéra ve Formuli 1 začala v malém týmu Token, za který odstartoval do Grand Prix Belgie 1974. Krátce po strhujícím výkonu v doprovodném závodě Formule 3 před Velkou cenou Monaka 1974 získal Pryce místo v týmu Shadow a ve čtvrtém závodě, Grand Prix Německa 1974, dojel šestý a získal svůj první mistrovský bod. Později dvakrát získal pódiová umístění, když skončil třetí v Grand Prix Rakouska 1975 a v Grand Prix Brazílie 1976. Tom Pryce byl považován za výborného jezdce v mokrých podmínkách. Během deštivého tréninku Velké ceny Jihoafrické republiky 1977 překonal všechny soupeře včetně mistrů světa Niki Laudy a Jamese Hunta. Jeho čtvrtá sezóna v týmu Shadow byla ukončena smrtelnou nehodou během Grand Prix Jihoafrické republiky 1977, když se ve vysoké rychlosti srazil se závodním maršálem Frederikem Jansenem Van Vuurenem.

Zpracované návrhy článků s nedostatky[editovat | editovat zdroj]

Metro v Praze[editovat | editovat zdroj]

Souprava Ečs

Provoz pražského metra byl slavnostně zahájen právě před 40 lety - dne 9. května 1974, při příležitosti 29. výročí osvobození Rudou armádou. V tento den nastaly i další zásadní změny v pražské městské dopravě. Linkové vedení povrchové dopravy bylo přizpůsobeno metru. Byl ukončen provoz dvounápravových tramvají a zrušena trať z náměstí Hrdinů na Budějovické náměstí. V celé síti byl zaveden jednotný, nepřestupní tarif a zrušena funkce průvodčích. Jízdenky v povrchové dopravě si cestující označovali v děrovacích strojcích, do metra se vstupovalo skrz turnikety po vhození mince. Jízdné bylo jednotné – 1 Kčs.

Slavnostnímu zahájení provozu byl přítomen generální tajemník Komunistické strany Československa KSČ Gustáv Husák, nezúčastnil se tehdy již těžce nemocný prezident Ludvík Svoboda ani premiér Lubomír Štrougal. První trasa měla délku 6,7 km, devět stanic a provoz na ní zajišťovaly třívozové soupravy typu Ečs ze Sovětského svazu. Dějiny metra v Praze jsou ovšem mnohem starší. Od prvního návrhu stavby metra do zahájení provozu uplynulo téměř přesně třičtvrtě století.

Lak na nehty[editovat | editovat zdroj]

Lak na nehty

Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou.

Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.

Parental control[editovat | editovat zdroj]

Vražda Johna Lennona[editovat | editovat zdroj]

Bytový dům Dakota, kde Lennon vlastnil apartmán

Vražda Johna Lennona byla spáchána 8. prosince 1980 před newyorským bytovým domem The Dakota. John Lennon, slavný britský hudebník, známý především jako spoluzakladatel skupiny The Beatles, v domě vlastnil apartmán. Kolem jedenácté hodiny večerní toho dne byl při návratu z nahrávacího studia smrtelně postřelen svým fanouškem Markem Davidem Chapmanem. Navzdory rychlému převozu do Rooseveltovy nemocnice se ho lékařům nepodařilo zachránit. Jeho tělo bylo zpopelněno 10. prosince 1980 na hřbitově Ferncliff Cemetery a ostatky předány manželce Yoko Ono. Ta se rozhodla nevypravit svému manželovi žádný pohřeb.

Soud shledal Chapmana vinným z trestného činu vraždy a odsoudil jej k doživotnímu trestu odnětí svobody s možností podmínečného propuštění po dvaceti letech. Výkon trestu nastoupil ve věznici Wende Correctional Facility v newyorském okrese Erie County a jeho žádosti o podmínečné propuštění byly již sedmkrát zamítnuty. Vražda měla celosvětový ohlas. Osobě Johna Lennona byla v následujících letech věnována řada poct. Mezi nimi roku 1985 památník Strawberry Fields ve Spojených státech amerických nebo roku 2007 Imagine Peace Tower na Islandu. V socialistickém Československu, konkrétně v Praze na Malé Straně, pak spontánně vznikl památník nazývaný Lennonova zeď.

Me'ir Feinstein[editovat | editovat zdroj]

Me'ir Feinstein

Me'ir Feinstein (hebrejsky: מאיר פיינשטיין‎‎, ‎5. října 1927, Jeruzalém21. dubna 1947, Jeruzalém) byl palestinský Žid, který žil v Jeruzaléměbritské mandátní Palestině, kde se stal členem židovské ozbrojené podzemní revizionistické skupiny Irgun. V devatenácti letech byl pro účast na bombovém útoku odsouzen britským vojenským soudemtrestu smrti oběšením. Patří tak mezi olej ha-gardom, což je označení pro členy židovských předstátních revizionistických skupin, které Britové odsoudili k tomuto druhu trestu.

Spolu se svým spoluvězněm Moše BarazanimLechi se měli stát prvními Židy popravenými Brity v Jeruzalémě. To ale nechtěli připustit, a tak v předvečer popravy spáchali v cele sebevraždu, když mezi sebou odpálili výbušninu, kterou jim do vězení propašovali jejich přátelé ve vydlabaných pomerančích. Barazaniho a Feinsteinův osud se podle Ja'ira Šelega z deníku Haarec stal „jedním z nejslavnějších příběhů hrdinství v dějinách sionismu“.

Přepadení celnice v Habarticích[editovat | editovat zdroj]

Někdejší habartická celnice

Přepadení celnice v Habarticích byla teroristická akce provedená během ranních hodin dne 21. září 1938 příslušníky sudetoněmeckého FreikorpsuHabarticích, hraniční obci ve Frýdlantském výběžku na severu tehdejšího Československa. Událost patřila k uměle vyvolaným nepokojům v českém pohraničí naplánovaným jako reakce na projev Adolfa Hitlera pronesený 12. září 1938 na sjezdu Národně socialistické německé dělnické strany, v němž hovořil o utlačování německé menšiny v Československu.

Celá akce začala večer 20. září, kdy do Seidenbergu (dnešního Zawidówa), s nímž Habartice bezprostředně sousedí, přijeli v nákladních automobilech muži, kteří se schovali ve zdejší továrně. Krátce po půlnoci pak ozbrojeni přešli státní hranici a zaútočili na habartickou celnici. Tu bránilo osmnáct mužů. Přestože Němci postupně zaútočili ve čtyřech vlnách, nepodařilo se jim budovu dobýt. Nad ránem pak ještě dorazily jednotky československého vojska a policie povolané na pomoc z Frýdlantu a z Liberce, ale to již útočníci ustupovali. Na straně Freikorpsu byli tři mrtví a šestnáct zraněných, na české straně si přepadení vyžádalo čtyři zraněné, z toho jednoho těžce. V roce 1982 byla na budově habartické celnice odhalena pamětní deska a proběhla též beseda se třemi obránci celnice – s Ladislavem Krásným, s Františkem Beerem a s Josefem Sivkem. Prvním dvěma a také Janu Bednářovi udělila obec v roce 1993 čestné občanství.

Sedmiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Kotzebue (1884): Bitva u Kunersdorfu

Sedmiletá válka (17561763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. stoletíVelkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances) či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Plastový vojáček[editovat | editovat zdroj]

Vojenská patrola jištěná tankem.

Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm.

Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.

Žehlení prsů[editovat | editovat zdroj]

Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů

Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.

Krátké[editovat | editovat zdroj]

Svařování plamenem[editovat | editovat zdroj]

Plamenové svařování automobilové karoserie se svařovacím drátem

Svařování plamenem nebo plamenové svařování, zastarale autogenní svařování, patří mezi tzv. tavné metody svařování. Metoda využívá teplo získávané spalováním směsi hořlavého plynukyslíku nebo vzduchu pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. Nejvhodnější pro svařování ocelí je kyslíko-acetylenový plamen, jiné směsi hořlavých plynů a kyslíku nebo vzduchu se používají pro kovy s nižší teplotou tavení. S drobnými rozdíly ve vybavení a použití směsi plynů se podobná technika využívá i při plamenovém řezání kovů kyslíkem.

Přibyslav[editovat | editovat zdroj]

Zvony věže ve WikiMěstě

Přibyslav (německy Primislau) je čtyřtisícové město v okrese Havlíčkův Brod v kraji Vysočina na řece Sázavě. V květnu 2014 se stalo dějištěm třídenního editačního maratonu WikiMěsto. Tým wikipedistů se během něj rozjel po městě i okolí a několik desítek hodin pak pracoval na tom, aby v rámci Wikipedie do té doby pozapomenuté Přibyslavi zajistil postavení, které odpovídá jejímu historickému a současnému významu i její kráse.

Na Wikipedii tak přibyly desítky fotografií z města i okolí, profily zajímavých osobností, které se podílely na utváření i dokumentaci jeho historie, nebo články o jeho dominantách: zámku, kostele Narození sv. Jana Křtitele nebo Starém špitálu, útulku pro chudé ženy. Jeho obyvatelky měly sice „do výčepních místností vstup zakázán pod hrozbou vyloučení“, denně ale měly nárok na 2 žejdlíky piva...

Grey Owl[editovat | editovat zdroj]

Grey Owl

Grey Owl, vlastním jménem Archibald Stansfeld Belaney (18. září 1888, Hastings, Anglie13. dubna 1938, Prince Albert, Saskatchewan) byl kanadský spisovatel původem z Anglie, lovec, ochránce zvířat a mluvčí Indiánů, jejichž způsob života převzal. Roku 1906 odjel do Toronta studovat zemědělství. Zde však pobyl jen krátce, přestěhoval se na sever provincie Ontario a pracoval zde jako lovec kožešin, průvodce a lesník. Přijal indiánské jméno Velká šedá sova (Va-ša-kvon-asin, anglicky Grey Owl) a tvrdil o sobě, že se narodil v Mexiku jako syn skotského otce a apačské matky a že odjel z USA do Kanady, kde se stal členem kmene Odžibvejů. Stal se z něj ochránce přírody a obzvláště se věnoval bobrům, které dříve pro kožešinu lovil, a kteří se stali v Kanadě ohroženým druhem (jako domácí mazlíčky dokonce choval dva bobry, jejichž matku při lovu zabil). Začal také o této problematice psát články a knihy, z nichž česky vyšel román Sejdžo a její bobříci.