Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sem pište návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků; ideálně by se mělo jednat o Dobré nebo Nejlepší články, není to však podmínkou. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy pište tak, jak by se měly na Hlavní straně objevit. Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jeho šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat se začátkem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jakým je psán úvod v článku (tam už je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte v návrhu na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Přítomnost návrhů na této stránce ještě automaticky nezaručuje to, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne.

Všechny sekce jsou řazeny v abecedním pořadí dle názvu článku.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Nejlepší články[editovat | editovat zdroj]

Dobré články[editovat | editovat zdroj]

Bílá skála (Libeň)[editovat | editovat zdroj]

Holešovický železniční most s navazujícím tunelem pod Bílou skalou, dlouhým 331 m. Pohled od západu z mostu Barikádníků

Přírodní památka Bílá skála je chráněné území, které se nachází na pravém břehu řeky VltavyPraze 8Libni. Oblast je přibližně vymezena ulicemi Povltavskou, Na Truhlářce a nemocnicí Bulovka. Zahrnuje dva skalnaté ostrohy (Bílá skála a Koráb). K vyhlášení přírodní památky došlo na základě vyhlášky Národního výboru hlavního města Prahy číslo 5/1988 ze začátku července roku 1988. Důvodem vyhlášení byla nutnost ochrany významného krajinného prvku ve skalnatém údolí řeky Vltavy, v němž se vyskytují význačné druhy organismů. Pojmenování oblasti dal román Lovci mamutů, jehož autorem je český pedagog a spisovatel Eduard Štorch.

Na území se vyskytují černé břidlice, křemence, pískovce a jílovce. Křemence se zde dokonce těžily do začátku 20. století a využívaly se při stavbách cest či silnic. Jílovce se naopak využívaly v cihlářství. Ke zvláště chráněným druhům, vyskytujícím se v přírodní památce, patří bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), hvězdnice zlatovlásek (Aster linosyris), jeřáb dubolistý (Sorbus quernea), dále otakárek fenyklový (Papilio machaon), ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký (Anguis fragilis) a rorýs obecný (Apus apus).

Ačkoliv jsou po jižní straně přírodní památky vedeny cyklotrasy, je oblast především vlivem zarostení vegetací obtížně přístupná a turisty opomíjená. Navíc území není ani označeno pruhovým značením či cedulemi se státním znakem a ani zde nejsou osazeny žádné informační tabule.

Bratronice (okres Kladno)[editovat | editovat zdroj]

Kostel Všech svatých v Bratronicích

Bratronice jsou česká obec nacházející se ve Středočeském krajiokresu Kladno vzdálené asi 30 kilometrů západním směrem od hlavního města. Součástí obce je také vesnice Dolní Bezděkov a spadají pod ni též Mostecký a Roučmídův mlýn. Bratronice se nacházejí na staré lovecké cestě spojující Prahu se Zbečnem a hradem Křivoklát. První písemná zmínka je datována k roku 1228, kdy se obec uvádí v majetku ženského kláštera na Pražském hradě. Obec je však pravděpodobně ještě starší. V jejím vlastnictví se vedle kláštera vystřídali páni z Lochovic, páni z Donína, Bořité z Martinic, Albrecht z Valdštejna či Fürstenbergové. Začátkem osmdesátých let 18. století byl v obci zbudován kostel a od roku 1793 stojí v obci také škola. Kostel spolu se dvěma venkovskými usedlostmi, dvěma smírčími kříži lemujícími starodávnou cestu a atypickým bunkrem vybudovaným přímo pod silnicí patří mezi místní nemovité kulturní památky. Sportovní vyžití nabízí zdejší sokolovna a fotbalové hřiště postavené na západním okraji obce.

Obcí prochází silnice II/290, která je zde křižována jednak silnicemi III/1163 a III/2018 a ve východních partiích Bratronic z ní odbočuje silnice III/2015. Je také křižovatkou cyklistických tras a prochází jí turistická trasa. Železniční trať Bratronicemi vedena není. Na území obce dochází k částečnému překryvu dvou chráněných území. Jedním je chráněná krajinná oblast Kokořínsko a druhým přírodní park Povodí Kačáku. Národní park Křivoklátsko, o jehož vyhlášení se uvažuje, vlastní obec nezasáhne (jeho součástí bude pouze část zdejšího katastrálního území). Přímo v Bratronicích stojí u kostela památná Bratronická lípa.

Ještěd (hotel a vysílač)[editovat | editovat zdroj]

Hotel a televizní vysílač na Ještědu

Hotel a televizní vysílač na Ještědu je stavba ve tvaru rotačního hyperboloidu postavená v letech 1966 až 1973 na vrcholu hory JeštědLiberce. Je vysoká téměř 100 metrů s kruhovým půdorysem o průměru 33 metrů. Jejím autorem je architekt Karel Hubáček, kterému se statikou stavby pomáhal Zdeněk Patrman a s výbavou vnitřních prostor Otakar Binar. Před vybudováním současného hotelu stával na vrcholu hory od poloviny 19. století hotel, v jehož blízkosti byl na počátku 20. století, s ohledem na zájem turistů vybudován další. Stavby byly ze dřeva a obě v šedesátých letech 20. století shořely.

Stavba, která se objevuje ve znaku města, kraje, zdejší vysoké školy či místního prvoligového fotbalového klubu Slovan Liberec, je orientačním bodem a dominantou kraje. Objevila se také v českém filmu Grandhotel. Objekt je od roku 1998 kulturní památkou České republiky, od počátku roku 2006 dokonce národní kulturní památkou a od roku 2007 je uveden na Indikativním seznamu kulturních statků České republiky, z něhož jsou vybírány stavby navrhované k zařazení do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Ludvíkov pod Smrkem[editovat | editovat zdroj]

Ludvíkov pod Smrkem je vesnice ve Frýdlantském výběžkuLibereckém kraji, vzdálená asi dva kilometry jihozápadně od Nového Města pod Smrkem. První písemná zmínka pochází z roku 1381 (dle jiných zdrojů ale až 1592) a své jméno pravděpodobně dostala po svém lokátorovi a prvním rychtáři. Ještě starší než samotná obec je však místní památkově chráněný kostel svatého Petra a Pavla. Během 15. a 16. století ve vesnici bydleli havíři, kteří v blízkých kopcích dolovali cínovou a měděnou rudu. Po založení Nového Města pod Smrkem se však zázemí horníků přesunulo tam a v Ludvíkově se rozšířilo zemědělství. Když se ve druhé polovině 19. století rozvíjely v Novém Městě textilky, ovlivnilo to i život v Ludvíkově, kde vznikl dřevozpracující závod, který svými výrobky novoměstské továrny zásoboval. Ke konci století byla v Ludvíkově založena i škola, v níž se učilo až do roku 1968, kdy škola zanikla a její prostory se začaly využívat pro výrobu elektrotechnických součástek. Tou dobou byl již ovšem Ludvíkov součástí Nového Města pod Smrkem (k jeho začlenění došlo roku 1960). Na přelomu 20. a 21. století sídlil ve vesnici hřebčín vychovávající dostihové koně, kteří se účastnili i Velké pardubické. Pokračovatelkou v chovu koní je herečka Jorga Kotrbová, která má ve vesnici chatu.

Ve vesnici dochází ke křížení dvou silnic třetí třídy. Ty jsou současně hranicemi vymezující dvě chráněná území, která se v okolí Ludvíkova rozkládají. Jihovýchodním směrem je to chráněná krajinná oblast Jizerské hory a západním přírodní park Peklo. Přímo ve vesnici stojí dva památné stromy. Centrem sídla prochází turistická i cyklistická trasa a v kopcích jižně od Ludvíkova je veden Singltrek pod Smrkem. Příznivcům lyžování jsou v zimních měsících k dispozici okruhy Stop NMpS.

Měděnec[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Měděnec, v pozadí hora Smrk

Měděnec (německy Kupferberg) je nejvyšší vrchol Libverdské vrchoviny, součásti Jizerských hor, dosahující výšky 777 m n. m. Nachází se v severní části České republiky, a to nedaleko Nového Města pod Smrkemokrese Liberec. Vyskytují se zde zelenošedé chlorit-muskovitické svory, na něž se váží ložiska cínové a měděné rudy, která se zde od 16. století také těžila. Od druhé světové války již těžba neprobíhá a v opuštěných štolách zimují netopýři. Vedle nich zde ve starých bučinách žije též holub doupňák či šplhavci. Měděnec je součástí chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. V červnu 1941 došlo v lokalitě k tragické události, kdy do hory narazil německý letoun Heinkel He 111 B letící z francouzského Lille do polského Grojecu. Celá pětičlenná posádka letadla na místě zahynula.

Pavouci[editovat | editovat zdroj]

Křižák pruhovaný (Argiope bruennichi)

Pavouci (Araneae) jsou členovci s osmi nohama a chelicerami (klepítky), do kterých ústí vývod jedových žláz. Jsou největším řádem pavoukovců s vysokou druhovou rozmanitostí. Pavouci se vyskytují na každém kontinentu kromě Antarktidy a téměř v každém prostředí kromě vzduchu a moře. K prosinci 2012 bylo zaznamenáno 43 678 druhů a 109 čeledí pavouků. Na konci zadečku mají končetiny, které se vyvinuly ve snovací bradavky produkující pavučinová vlákna až z šesti druhů snovacích žláz, jež se nacházejí v zadečku. Pavučiny se mohou lišit velikostí, tvarem a množstvím použitého lepkavého vlákna. Pavouci vytvářející pavučinové vaky jsou rozšířenější a rozmanitější než křižákovití (kteří vytvářejí právě kruhové pavučiny). Živí se převážně hmyzem a ostatními pavouky, i když několik velkých druhů loví i ptáky a ještěrky a minimálně jeden druh je býložravý. K lovení kořisti pavouci využívají různé strategie: chytají ji do lepkavých pavučin; vrhají na ni lepkavá vlákna; napodobují ji, aby je neodhalila; nebo ji uženou. Většina z nich kořist odhaluje pomocí vibrací, ale aktivní lovci mají dobrý zrak.

Malá část pavoučích druhů je sociální a vytváří společné pavučiny, které mohou sloužit několika málo až 50 000 jedinců. Sociální chování sahá od opatrné tolerance až ke společnému lovení a sdílení potravy. Ačkoliv se většina pavouků dožívá maximálně dvou let, sklípkani se v zajetí mohou dožít až 25 let.

Piercing[editovat | editovat zdroj]

Několik piercingů v obličeji

Piercing (odvozeno z anglického slova pierce neboli „propíchnout“) je propíchnutí určité části těla (kůže) a vložení šperku do vzniklého tunelu. Jeho artefakty se objevují na nálezech starých cca 5000 let, kdy mu býval přisuzován rituální a náboženský význam. Signalizoval však často i sociální postavení nositele. V některých kulturách – například ve starověkém Řecku – však nošení piercingu považovali za věc nevhodnou. Ve dvacátém století byl piercing spojován s hnutím hippies, ale rozmohl se až mezi členy punku. K jeho rozšíření do většinové společnosti přispěly hudební skupiny, které piercing používaly jako jeden ze způsobů vymezení se oproti ostatním kapelám, a sympatizanti těchto hudebních uskupení chtěli vypadat jako jejich idoly.

Piercing lze umisťovat na různé části těla, například na uši, obličej, jazyk, ale také do prsní bradavky, pupíku či genitálií, a to jak u mužů, tak také u žen. Na všechna tato místa se vkládají šperky nejčastěji vyrobené z titanu, a to proto, že tento kov nezpůsobuje nežádoucí reakce organismu. Do jazyka se však vkládají i šperky z bioplastu, neboť plast v porovnání s ozdobami z kovu tolik nepoškozuje zubní sklovinu.

Přechovice[editovat | editovat zdroj]

Návesní rybník v obci

Přechovice je obec, která se nachází v Jihočeském kraji, okrese Strakonice, ve vzdálenosti asi 1,5 km severovýchodně od Volyně. Podle sčítání z roku 2011 zde žije 99 obyvatel. Prvně je zmiňována v roce 1400 jako majetek pražské Svatovítské kapituly. Během 15. až 17. století sice patřila do správy řádu Maltézských rytířů, ale pak se pod kapitulu opět vrátila. Ve druhé polovině 20. století byly Přechovice součástí blízké obce Hoštice, avšak od roku 1990 jsou samostatnou obcí.

Nacházejí se v Bavorovské vrchovině a protéká jimi Přechovický potok, jenž je přítokem Volyňky. Přechovicemi prochází silnice I/4 a současně též železniční trať číslo 198. Je zde místní knihovna i sbor dobrovolných hasičů. V obci stojí celkem šest statků, které jsou chráněné jako kulturní památky. Proto jsou Přechovice od roku 2000 v řízení k vyhlášení vesnické památkové zóny. Jižně, při cestě do Volyně, je kaple svaté Anny, jež je také památkově chráněna.

Rovná[editovat | editovat zdroj]

Ohrada s výskytem hořce jarního. V pozadí se nacházejí hybridní topoly, které opadem listí pozměňují chemické složení půdy na lokalitě

Rovná je národní přírodní památka ležící v okrese Strakonice západně od obce Rovná, v jejímž katastrálním území se i nachází, chráněná z důvodu posledního výskytu nížinné formy hořce jarního v Čechách. Z důvodu značného významu této lokality je prováděno v ohrazené části památky o rozloze přibližně 120 m2 ruční kosení a rozrušování travních drnů, které má od roku 2004 na starost správa CHKO Blanský les. Národní přírodní památka se nachází na severozápadním břehu Rovenského rybníka a je přístupná polní cestou vedoucí po hrázi rybníka. Severozápadně od národní přírodní památky se nachází další chráněné území; přírodní památka Sedlina.

Optimální dobou k návštěvě památky je jaro, kdy dochází k rozkvetení kriticky ohroženého hořce jarního na území mezofilnímezohydrofilní louky. Vedle hořce se v oblasti vyskytuje celá řada dalších rostlin, např. zástupci ostřic jako ostřice Hartmanova (Carex hartmanii), o. oddálená (Carex distans), o. latnatá (Carex paniculata), o. obecná (Carex nigra), o. dvouřadá (Carex disticha), dále prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), kozlík dvoudomý a mnohé další.

Řežabinec a Řežabinecké tůně[editovat | editovat zdroj]

Pohled na rybník z hráze

Národní přírodní rezervace Řežabinec a Řežabinecké tůně je chráněné území nacházející se na území okresu Písek nedaleko obce Ražice. Důvodem ochrany je výskyt cenných litorálních společenstev, které poskytují vhodné hnízdiště pro mnoho druhů ptactva a slouží pro rozmnožování dalších živočišných druhů. V rámci ochrany je chráněn jak Řežabinecký rybník, přilehlé tůně vzniklé zaplavením starých děr po středověké těžbě, tak i významná archeologická lokalita na vrchu Pikárna, kde v paleolitu a mezolitu bývalo rozsáhlé lidské sídliště.

Samotný rybník vznikl na místě slatiny v bývalém korytě řeky Otavy v roce 1530 na popud pána hradu Zvíkov Kryštofa ze Švamberka. Postupně vodní plocha zarůstala litorálním porostem tvořeným převážně rákosem, až tento cenný porost pokryl přibližně 40 %. Nevhodné hospodářské zásahy, nadměrný chov ryb převážně v 70. a 80. letech 20. století měly za následek poškození chráněné lokality a vyhynutí řady druhů. Rozsah pokrytí rákosem poklesl na přibližně dnešních 15 %. K roku 2011 je rybník ve vlastnictví státu a ve správě Agentury pro ochranu krajiny ČR, která se snaží navrátit druhovou pestrost a minimalizovat negativní dopady člověka. Rybník se stal významnou ptačí oblastí, kde se vyskytuje přes 160 ptačích druhů, mnoho jich zde hnízdí a taktéž se zde nachází největší kolonie racka chechtavého (Chroicocephalus ridibundus) na území jižních Čech. Z těchto důvodů byla celá lokalita v roce 2004 vyhlášena ptačí oblastí soustavy Natura 2000. Oblast také figuruje na seznamu významných ptačích území.

Sex Pistols[editovat | editovat zdroj]

Sex Pistols v roce 1977

Sex Pistols je anglická punková kapela založená v Londýně v roce 1975. Kapelu původně tvořili zpěvák Johnny Rotten, kytarista Steve Jones, bubeník Paul Cook a baskytarista Glen Matlock. Matlock z kapely odešel v roce 1977 a nahradil jej Sid Vicious. Ačkoliv kapela existovala pouze tři roky, vydala čtyři singly a natočila jedno studiové album, BBC ji označila za „nejlepší anglickou punkovou kapelu“. Sex Pistols jsou často označováni jako iniciátoři punkového hnutí ve Velké Británii.

Sex Pistols se objevili jako odpověď na to, co bylo považováno za neškodný progressive rock a pop music poloviny 70. let. Kapela vyvolala během své krátké kariéry mnoho kontroverzí, které upoutaly Anglii, ale často zastínily jejich hudbu. Jejich vystoupení neustále čelily problémům s úřady a často končily pohromami a výtržnostmi. Singl God Save the Queen z roku 1977, který byl vydán tak, aby kolidoval s 25. výročí Alžběty II. na britském trůně, je často považován za útok na Britskou monarchii a britský nacionalismus.

Kapela se rozpadla v roce 1978 uprostřed bouřlivého turné v Spojených státech, ale v roce 1996 se opět sjednotila pro turné „Filthy Lucre“, později i pro turné v letech 2002 a 2003. Dne 24. února 2006 byli Sex Pistols slavnostně uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, ale ceremoniálu se odmítli zúčastnit a muzeum nazvali „močí ve víně“.

Skočický hrad[editovat | editovat zdroj]

Kamenný val na vrcholku vrchu Kolo je snadno viditelný pozůstatek dřívějšího pravěkého osídlení a dřívějšího hradiště

Skočický hrad je přírodní rezervace ev. č. 975 nacházející se poblíž obce Skočiceokrese Strakonice. Důvodem ochrany je komplex relativně velmi přirozené lesní vegetace ve vrcholové části vrchu Hradu u Skočic. Na této lokalitě se jako na jediné v okrese Strakonice zachoval přirozený porost květnaté bučiny podsvazu Eu–Fagenion. Cenné přirozené lesní porosty pokrývají západní vrcholovou část (včetně prostoru prehistorického hradiště) a východní kulminační část. Ploché hřbety a mírnější jižně orientované svahy obou vrcholů jsou kryté převážně listnatými porosty s převahou buku, které mají charakter acidofilních bučin až bukových doubrav s přechody ke květnatým bučinám. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Na úpatí skalních stupňů a balvanitých sutí jsou vytvořeny netypické a plošně nepatrné fragmenty suťového lesa. Na jihozápadním strmém srázu západního vrcholu je dochován fragment acidofilního reliktního boru. Ze vzácnějších druhů rostlin se zde vyskytuje např. sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), vikev hrachovitá (Vicia pisiformis), zimostrázek alpský (Polygala chamaebuxus), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), jilm horský (Ulmus glabra), růže alpská (Rosa pendulina) a další. Lokalita je významná i výskytem některých chráněných živočichů z říše hmyzu či ptactva.

Souhvězdí Andromedy[editovat | editovat zdroj]

Mapka souhvězdí Andromedy

Souhvězdí Andromedy je jedním ze 48 souhvězdí uvedených v díle řeckého astronoma Ptolemaia ze 2. století našeho letopočtu a současně jedním z 88 moderních souhvězdí. Nachází se severně od nebeského rovníku. Jméno souhvězdí je spojeno s řeckou mytologií, kde byla Andromeda etiopskou princeznou, dcerou krále Cefea a jeho manželky Kasiopeji. Král ji nechal přikovat na skalnatý útes, aby odčinil troufalost své manželky, která Andromedu prohlásila za krásou rovnou mořským nymfám Nereidám. Za trest měla být Andromeda obětována mořské příšeře. Tu na hvězdné obloze představuje souhvězdí Velryby. Před kletbou však Andromedu zachránil Perseus, jenž tímto místem procházel z boje s Gorgonou Medúsou, ze kterého si jako trofej nesl její useknutou hlavou. Andromeda se poté stala jeho manželkou.

Andromeda je nejlépe viditelná na severní polokouli večer v podzimních měsících, spolu s dalšími souhvězdími z mýtu o Perseovi. Vzhledem k tomu, že se nachází v severní části hvězdné oblohy, je souhvězdí Andromedy viditelné pouze severně od 40 stupně jižní šířky; pozorovatelům, kteří jsou dále na jihu, je trvale skryta pod horizontem. Jedná se o jedno z největších souhvězdí, neboť má plochu 722 čtverečních stupňů. Je 1400krát větší než měsíční úplněk, má 55 procent velikosti největšího souhvězdí na obloze (souhvězdí Hydry) a přes 10násobek velikosti nejmenšího souhvězdí, tedy souhvězdí Jižního kříže.

Nejjasnější hvězdou souhvězdí je Alpheratz, jenž je dvojhvězdou, která dříve bývala součástí souhvězdí Pegase. Druhá nejjasnější hvězda souhvězdí, Mirach, je červeným obrem, jehož barvu lze určit pouhým okem. Další z hvězd souhvězdí Andromedy, hvězda Alamak, se řadí k nejkrásnějším barevným dvojhvězdám, které lze pozorovat amatérskými dalekohledy. Souhvězdí je nejvíce známo díky objektům hlubokého vesmíru, které se v jeho prostoru nacházejí. Nejznámější z nich je Galaxie v Andromedě (jindy označovaná též M31 nebo Velká Galaxie v Andromedě), což je nejbližší spirální galaxie od Mléčné dráhy a také jeden z nejjasnějších objektů Messierova katalogu. V souhvězdí se nachází několik slabších galaxií, včetně společníků M31, M110 a M32, jakož i vzdálenější galaxie NGC 891, která je příkladem spirální galaxie viděné z boku. Prstencovou planetární mlhovinu modré barvy NGC 7662, známou pod pojmenováním Modrá sněhová koule, lze spatřit v dalekohledu jako modrý objekt kulatého tvaru.

V čínské astronomii hvězdy, jež tvoří souhvězdí Andromedy, byly součástí čtyř různých souhvězdí, které měly astrologický a mytologický význam; souhvězdí vztahující se k Andromedě existuje také v hinduistické mytologii. V souhvězdí Andromedy se nachází radiant slabého meteorického roje Andromedid, jenž má nejvyšší intenzitu v listopadu.

Škoda 1101/1102[editovat | editovat zdroj]

Škoda 1101 Tudor

Škoda 1101 respektive Škoda 1102, známé také pod lidovou přezdívkou Tudor, jsou osobní a lehké užitkové automobily, vyráběné v AZNP Mladá Boleslav a v jejích pobočných závodech, především v KvasináchVrchlabí. Vůz Škoda 1101 je modernizací předválečného typu Škoda Popular 1101, od kterého se lišil především upravenou karoserií. Jeho výroba byla zahájena v roce 1946, od roku 1949 jej doplnil souběžně vyráběný modernizovaný typ Škoda 1102. Vozy Škoda 1101/1102 vznikaly ve velkém počtu karosářských variant. Ty zahrnovaly základní dvoudveřový sedan (tudor), čtyřdveřový sedan, dodávku, sanitu, kombi, tudor-kabriolet, roadster a vojenskou otevřenou verzi VO/P.

Mezi lety 1946–1952 bylo vyrobeno 71 591 vozů všech verzí, z nichž velká většina byla exportována do řady zemí, nejvíce do Polska, Nizozemska a Belgie. Na bázi vozu Škoda 1101 vzniklo několik kusů závodních speciálů Škoda Sport a Škoda Supersport.

Thin Lizzy[editovat | editovat zdroj]

Thin Lizzy v roce 1983

Thin Lizzy je irská hard rocková skupina založená v Dublinu v roce 1969. Roli frontmana měl ve skupině Phil Lynott, který ji vedl při nahrávání dvanácti studiových alb. Nejúspěšnější skladby této skupiny jsou „Whiskey in the Jar“, „Jailbreak“ a „The Boys Are Back in Town“, všechny se staly mezinárodními hity a dodnes je hrají na hard rockových a klasických rockových rozhlasových stanicích. Po Lynottově smrti v roce 1986 skupina prožila několik pokusů o obnovení s kytaristy Scottem Gorhamem a Johnem Sykesem; Sykes však skupinu v roce 2009 opustil. Skupina v roce 2012 plánovala vydat nové album, první bez Lynotta, ale nakonec od toho upustila a několik členů založilo superskupinu Black Star Riders a nové album tedy nevyjkde pod jménem Thin Lizzy, ale jako Black Star Riders.

Lynott byl de facto leader skupiny, byl autorem nebo spoluautorem většiny jejich písní a jedním z mála mužů tmavé pleti, kteří dosáhli komerčního úspěchu v oblasti hard rocku. Thin Lizzy se mohli chlubit kritikou uznávanými kytaristy, Downey a Lynott byli ve skupině rytmickou sekcí (bicí a basová kytara). Jejich hudba odráží širokou škálu vlivů, včetně country, psychedelického rocku a tradiční irské lidové hudby, obecně jsou označováni jako hard rock nebo občas jako heavy metal.

Travný[editovat | editovat zdroj]

Svahy rezervace Travný v roce 2010

Travný je přírodní rezervace na západním úbočí stejnojmenné hory v Moravskoslezských Beskydech. Účelem rezervace je hlavně ochrana fragmentů přirozených lesních porostů s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Chráněné území se nachází na ploše s převýšením až 673 m, od čehož se odvíjí pestrost složení přítomné vegetace. Drtivou většinu rezervace zabírají lesní porosty 5.–7. lesního vegetačního stupně. V bylinném patru se vyskytují karpatské endemity jako kyčelnice žláznatá.

V rezervaci se pravidelně objevují velké šelmy jako medvěd hnědý a rys ostrovid, nepravidelně i vlk obecný. Z pravidelně hnízdících ptáků lze jmenovat datla černého či jeřábka lesního. Příležitostný je výskyt tetřeva hlušce, o jehož návrat do rezervace ochranáři usilují. Z obojživelníků se zde vyskytuje mj. mlok skvrnitý a užovka obojková, z měkkýšů modranka karpatská nebo řasnatka lesní.

Následkem prudkých svahů Travného a tím i špatné přístupnosti rezervace bylo území dlouhá staletí netknuto působením člověka. Až od 60. let 20. století zde byly prováděny těžařské zásahy, které měly v některých případech takřka devastující charakter. I z tohoto důvodu bylo vyhlášení ochrany nad územím dlouho odkládáno. Přírodní rezervace zde byla vyhlášena až v roce 2000, i když se o ní uvažovalo již od šedesátých let. Území leží relativně stranou turistického ruchu, pouze její severovýchodní okraj míjí modře značený turistický chodník.

Zemianske Podhradie[editovat | editovat zdroj]

Evangelický kostel v Zemianském Podhradí

Zemianske Podhradie (maďarsky Nemespodhrágy) je obec na Slovenskuokrese Nové Mesto nad Váhom. Od okresního města je vzdálena asi 10 kilometrů severním směrem. Ve vzdálenosti přibližně 7 kilometrů severozápadně se od obce nachází státní hranice s Českou republikou. Sousedí s Bošácou, do které plynule přechází, a s Novou Bošácou. Obec leží na východních svazích Bílých Karpat v místech nazývaných Bošácká dolina. Protéká jí potok Bošáčka, který sleduje silniční komunikaci číslo III/061024. Železniční trať tudy není vedena. Lokalita dnešní obce byla osídlena již v paleolitu (v blízkosti se nacházelo velké hradiště), ale první písemná zmínka je datována až k roku 1396.

Obec je rodištěm slovenského spisovatele a zakladatel tamní bibliografie Ľudovíta Vladimíra Riznera. Jeho rodný dům spolu s blízkým atypickým kostelem (majícím elipsovitý půdorys) a sousední bývalou farou, ve které působil slovenský kazatel a národopisec Jozef Ľudovít Holuby, patří mezi místní kulturní památky. K nim se ještě řadí zdejší kaštel včetně parku, jež ho obklopuje, a Riznerův náhrobek na hřbitově.

Železniční trať Frýdlant v Čechách – Jindřichovice pod Smrkem[editovat | editovat zdroj]

Trať na kilometru 2,6

Železniční trať Frýdlant v Čechách – Jindřichovice pod Smrkem (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 039) je jednokolejná neelektrifikovaná regionální trať vedená z Frýdlantu přes DolníHorní Řasnici a Nové Město pod Smrkem do Jindřichovic pod Smrkem. Důvodem její výstavby byly požadavky průmyslníků v okolí této tratě na snazší odvoz výrobků jejich továren. S výstavbou železniční tratě se začalo v roce 1900 a první vlak na trať vyjel 2. srpna 1902. O dva roky později byl otevřen navazující úsek z Jindřichovic do tehdy pruského Greiffenbergu (dnes Gryfów Śląski v Polsku). Ačkoliv tak existovalo přímé spojení tratě s Pruskem, žádné přímé vlaky nikdy nejezdily a cestující si museli v Jindřichovicích vždy přestoupit do jiného vlaku. Jindřichovice byly hraniční stanicí do vzniku druhé republiky, kdy došlo na základě Mnichovské dohody ke změně státních hranic jejich posunutím do českého vnitrozemí. Během druhé světové války připadla trať Německým říšským drahám, které na ní zajišťovaly provoz až do roku 1945. Po válce trať opět připadla Československu, ale hraniční přechod byl z důvodu obsazení oblasti za hranicemi polskou armádou v květnu 1945 uzavřen.

V následujících letech se na trati střídaly parní lokomotivy různých řad v tahání nákladních vlaků, zatímco osobní dopravu zajišťovaly motorové vozy. Během roku 1972 došlo k ukončení zdejšího provozu parních strojů a k jejich nahrazení dieselovými lokomotivami. Na začátku 21. století byla trať zařazena do systému Jizerskohorské železnice, na níž od roku 2011 po dobu 15 let zajišťují osobní dopravu České dráhy vozy řady 840.

Železniční trať Raspenava – Bílý Potok pod Smrkem[editovat | editovat zdroj]

Motorový vůz 810 na konečné zastávce v Bílém Potoce

Železniční trať Raspenava – Bílý Potok pod Smrkem (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 038) je jednokolejná regionální trať vedoucí podél řeky Smědé v severních Čechách v okrese Liberec. Důvodem pro její vybudování byl rozvoj továren v oblasti horního toku řeky a nedostatečné spojení s nejbližší stávající železniční stanicí nacházející se v Raspenavě. S výstavbou trati se začalo v roce 1899. Hotova byla za rok a 3. května 1900 na ní byl zahájen provoz – nejprve vlaky taženými parními lokomotivami, posléze se přešlo na motorové vozy. Na začátku 21. století se sice uvažovalo o jejím zrušení (v rámci úsporných opatření), avšak nedošlo k němu a na trati díky podmínkám soutěže vypsané Libereckým krajem na provoz Jizerskohorské železnice, do níž tato trať patří, jezdí od roku 2011 moderní motorové vozy Regio-Shuttle RS1.

Česká tématika[editovat | editovat zdroj]

Bike to Heaven[editovat | editovat zdroj]

Pomník Bike to Heaven

Bike to Heaven (česky Kolo do nebe) je pomník věnovaný propagátorovi městské cyklistiky Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří v Praze zemřeli při dopravních nehodách. Tvoří jej čtrnáct metrů vysoká funkční pouliční lampa, po které jede nahoru jízdní kolo. Celý pomník je „postříbřený“ plátkovým palladiem a kolo i vršek lampy se za větru může otáčet. Pomník je umístěn na rušné pražské křižovatce ulice Dukelských hrdinů a nábřeží Kapitána Jaroše, v místě, kde byl Jan Bouchal 6. ledna 2006 smrtelně zraněn při střetu s automobilem. Přitom paradoxně právě aktivista Bouchal na nebezpečnost křižovatky upozorňoval a usiloval o její přestavbu. K té došlo až roku 2012, po dlouhém lobbingu sdružení Auto*Mat, jehož byl Bouchal spoluzakladatelem.

Pomník vytvořil sochař Krištof Kintera (autor podobného pomníku Memento Mori, věnovaného těm, co si vzali život skokem z Nuselského mostu) díky veřejné sbírce, celé dílo se obešlo bez finanční podpory státu či města. Pomník byl odhalen 9. září 2013, po sedmi letech příprav. Symbolika pomníku je podle Kintery záměrně jednoduchá a srozumitelná – kolo mířící do nebes. Zvolená podoba nemá podle autora působit zbytečně nápadně či pateticky, má jít o „signál k zamyšlení nad způsoby a bezpečností pohybu krajinou“.

Metro v Praze[editovat | editovat zdroj]

Souprava Ečs

Provoz pražského metra byl slavnostně zahájen právě před 40 lety - dne 9. května 1974, při příležitosti 29. výročí osvobození Rudou armádou. V tento den nastaly i další zásadní změny v pražské městské dopravě. Linkové vedení povrchové dopravy bylo přizpůsobeno metru. Byl ukončen provoz dvounápravových tramvají a zrušena trať z náměstí Hrdinů na Budějovické náměstí. V celé síti byl zaveden jednotný, nepřestupní tarif a zrušena funkce průvodčích. Jízdenky v povrchové dopravě si cestující označovali v děrovacích strojcích, do metra se vstupovalo skrz turnikety po vhození mince. Jízdné bylo jednotné – 1 Kčs.

Slavnostnímu zahájení provozu byl přítomen generální tajemník Komunistické strany Československa KSČ Gustáv Husák, nezúčastnil se tehdy již těžce nemocný prezident Ludvík Svoboda ani premiér Lubomír Štrougal. První trasa měla délku 6,7 km, devět stanic a provoz na ní zajišťovaly třívozové soupravy typu Ečs ze Sovětského svazu. Dějiny metra v Praze jsou ovšem mnohem starší. Od prvního návrhu stavby metra do zahájení provozu uplynulo téměř přesně třičtvrtě století.

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Velký rybník[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek Velkého rybníka

Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území se vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervaci je Rybnišťský velký rybník, dříve (německy Bernsdorfer Teich), který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště.

Rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena nejenom k ochraně tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, ve kterých se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde můžeme vidět bukáčka malého, jeřába popelavého, orla mořského či moudivláčka lužního a potápku rudokrkou, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Cædmon[editovat | editovat zdroj]

Cædmonův památník ve Whitby.

Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. O jeho životě není nic známo, veškeré zprávy o něm pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které je však nutno pokládat za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).

Grey Owl[editovat | editovat zdroj]

Grey Owl

Grey Owl, vlastním jménem Archibald Stansfeld Belaney (18. září 1888, Hastings, Anglie13. dubna 1938, Prince Albert, Saskatchewan) byl kanadský spisovatel původem z Anglie, lovec, ochránce zvířat a mluvčí Indiánů, jejichž způsob života převzal. Roku 1906 odjel do Toronta studovat zemědělství. Zde však pobyl jen krátce, přestěhoval se na sever provincie Ontario a pracoval zde jako lovec kožešin, průvodce a lesník. Přijal indiánské jméno Velká šedá sova (Va-ša-kvon-asin, anglicky Grey Owl) a tvrdil o sobě, že se narodil v Mexiku jako syn skotského octe a apačské matky a že odjel z USA do Kanady, kde se stal členem kmene Odžibvejů. Stal se z něj ochránce přírody a obzvláště se věnoval bobrům, které dříve pro kožešinu lovil, a kteří se stali v Kanadě ohroženým druhem (jako domácí mazlíčky dokonce choval dva bobry, jejichž matku při lovu zabil). Začal také o této problematice psát články a knihy, z nichž česky vyšel román Sejdžo a její bobříci.

Jižní Súdán[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek Jižního Súdánu

Jižní Súdán (anglicky South Sudan), formálně Jihosúdánská republika (Republic of South Sudan), je stát v severovýchodní Africe. Osou státu je Bílý Nil a povrch z velké části tvoří mokřiny a tropické lesy. Nejvyšší horou je Kinyeti nedaleko hranice s Ugandou. Území je složeno z celkem 10 států s celkovou rozlohou 644 329 km2. Žije zde kolem 11 milionů obyvatel hlásící se hlavně ke křesťanství a animismu. Hlavním a současně největším městem Jižního Súdánu je Džuba. Stát sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Demokratickou republikou Kongo a na západě se Středoafrickou republikou. Na severu sousedí se Súdánem. Úředním jazykem je angličtina. Jižní Súdán je nejnovějším vzniklým nezávislým státem k roku 2012.

V předkoloniální epoše se na území Jižního Súdánu nekonstituoval žádný významnější státní útvar. Na počátku 20. století se zde dominantní silou stali Britové, kteří Jižní Súdán spravovali odděleně od dnešního súdánského území. Během jednání o nezávislost byl však Jižní Súdán přivtělen ke svému severnímu sousedu, což dalo vzniknout novodobému súdánskému státu, oficiálně nezávislému od roku 1956. Vzhledem k neochotě súdánských elit zavést autonomní uspořádání pro jižní oblasti proběhly mezi severem a jihem dvě občanské války. Poté, co v lednu 2011 přes 98 % voličů hlasovalo pro odtržení, vyhlásila jihosúdánská vláda 9. července 2011 samostatnost. Země se potýká s následky dlouhé občanské války, rovněž ale i s bojem protivládních povstalců a krvavými etnickými konflikty.

Lak na nehty[editovat | editovat zdroj]

Lak na nehty

Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou.

Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.

Metamorfní facie[editovat | editovat zdroj]

Schéma metamorfních facií

Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení, tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací.

V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.

Plastový vojáček[editovat | editovat zdroj]

Vojenská patrola jištěná tankem.

Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm.

Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.

SuicideGirls[editovat | editovat zdroj]

SuidcideGirls Riae

SuicideGirls (SG) je anglickojazyčná webová stránka alternativní pornografie. Byly založeny na jaře roku 2001 Spookym Seanem Suhlem a Missy Suicide Selenou Mooneyovou. SuicideGirls sází na estetiku, která je má odlišit od mainstreamového porna, a snaží se prezentovat jako vlastní subkultura. Modelky mají tetování, piercing a nápadně obarvené vlasy. Stránky jsou přijímány jako příklad feministické erotické fotografie, nicméně toto pojetí naráží často na značný odpor, mimo jiné u značné části bývalých modelek. Vedle žánrových erotických fotografií nabízí SuicideGirls i hudbu a fejetony, ženy zde mají profily a blogy, komunita je od založení součástí SuicideGirls. Stránky mají svůj původ v Portlandu v USA a ve svých počátcích byly podporovány i zpěváky z okolí Portlandu jako Courtney Love či Dandy Warholsem, později toto úzké spojenectví zmizelo. V roce 2005 opustilo padesát 50 modelek, které byly u SuicideGirls od počátku, stránky. Modelky z počátečních dob obvinily stránky z pohrdání ženami, že za kulisami stránek existuje obchodní model, který připomíná zavedenou pornografii. Epizoda stála stránky hodnověrnost, nicméně stránky vykazovaly stálý růst a mezitím rozšířily svoji činnost do jiných odvětví a založily další stránky.

Žehlení prsů[editovat | editovat zdroj]

Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů

Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.

Zpracované návrhy článků s nedostatky[editovat | editovat zdroj]

Říp[editovat | editovat zdroj]

komentáře

Říp od severozápadu

Říp (456 m) je zdaleka viditelná hora s románskou rotundou na vrcholu, vystupující z roviny 5 km jižně od Roudnice nad Labem; památné místo české mytologie a historie.

Říp je čedičová kupa – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně snížená zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu.