Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sem pište návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků; ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články, není to však podmínkou. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy pište tak, jak by se měly na Hlavní straně objevit. Měly by:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jeho šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat se začátkem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jakým je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte v návrhu na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Přítomnost návrhů na této stránce ještě automaticky nezaručuje to, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne.

Všechny sekce jsou řazeny v abecedním pořadí dle názvu článku.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Nejlepší články[editovat | editovat zdroj]

Dobré články[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá[editovat | editovat zdroj]

Střed růžice listů Aloe vera

Aloe pravá (Aloe vera či Aloe barbadensis) je jednoděložná, vytrvalá, stálezelená, sukulentní bylina s přízemní růžicí dlouhých dužnatých a na okraji řídce ostnitých listů. Dosahuje i s květenstvím výšky 60 až 90 cm. Květy jsou žluté a červeně naběhlé, uspořádané ve štíhlém a poměrně vysokém hroznovitém květenství. Aloi pravou poprvé popsal v roce 1753 Carl Linné pod názvem Aloe perfoliata var. vera L. Její původ není s jistotou znám, v současné době je pěstována nebo roste zplanělá v klimaticky příhodných oblastech téměř celého světa.

Aloe pravá je využívána již po tisíce let jako léčivá rostlina a její používání se rozšířilo po celém světě. Je oblíbenou bylinou v léčitelství i v domácím lékařství a je součástí mnohých kosmetických přípravků. V poslední době její mnohostranné účinky objevuje i západní medicína. Aloe poskytuje dva různé produkty s odlišným působením a využitím, známé jako gel a latex. Gel z aloe se zevně aplikuje zvláště na spáleniny, drobnější poranění a odřeniny, latex působí při podání vnitřně mj. jako razantní projímadlo. Mezi hlavní účinné látky obsažené v aloe pravé náleží polysacharid acemanan a v latexu glykosid barbaloin. Aloe pravá se též pěstuje jako pokojová rostlina.

Brutnákovité[editovat | editovat zdroj]

Pomněnka lesní (Myosotis sylvatica)

Brutnákovité (Boraginaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin. V mírném pásu to jsou byliny, v tropech často i dřeviny. Čeleď je celosvětově rozšířena a hojně zastoupena i v evropské květeně. Na území ČR se přirozeně vyskytuje 36 druhů v 16 rodech převážně na teplejších stanovištích.

Pro většinu zástupců jsou charakteristické květykvětenství zvaném vijan a drsné ochlupení listů a stonků. Listy jsou nejčastěji střídavé a jednoduché. Květy mají srostlé korunní lístky. Charakteristickými účinnými obsahovými látkami jsou zejména alkaloidy na bázi pyrrolizidinu. Do čeledi náleží rostliny používané především v minulosti jako léčivky a některé užitkové rostliny poskytující např. barviva. Mezi známé lidové léčivky náleží namátkou plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) a kostival lékařský (Symphytum officinale).

Pozice čeledi v taxonomickém systému není dosud vyřešena a čeleď není zařazena do platného řádu. V současném systému je čeleď pojata široce a zahrnuje i dříve někdy rozlišované čeledi stužkovcovité (Hydrophyllaceae), Lennoaceae, Ehretiaceae a Hoplestigmataceae. Je členěna do 6 podčeledí, všichni původní evropští zástupci náležejí do podčeledi Boraginoideae.

Frýdlantská rozhledna[editovat | editovat zdroj]

Věž s balkonem na jižní straně

Frýdlantská rozhledna je vyhlídková stavba vybudovaná na Frýdlantské výšině. Ta se vypíná do výše 399 m n. m. v severních částech města Frýdlantu. (Nachází se tedy ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje na severu České republiky.) Na tomto místě byla na konci 19. století vybudována dřevěná vyhlídková věž, která ovšem neodolala zdejším klimatickým podmínkám a na počátku 20. století muselo dojít k jejímu stržení. Roku 1907 ji nahradila věž zděná o výšce 20,8 metru s vyhlídkovým ochozem ve výšce 18,6 metru. Ta návštěvníkům sloužila až do závěru šedesátých let 20. století, kdy došlo k jejímu uzavření pro turisty. Do roku 1979 sloužila k přenosu televizního signálu a k navádění dopravních letadel. Následně proběhla rekonstrukce rozhledny a od roku 1982 opět slouží turistům.

Věž je zbudována z červených cihel na žulovém základu, k ochozu vede 100stupňové spirálové schodiště. Z rozhledny je možné zahlédnout jak české Jizerské či Lužické hory, tak také do Německa a Polska. Okolo vyhlídkové věže se nachází sportovní areál „U rozhledny“ využívaný k pořádání turistických či sportovních aktivit. Je tudy vedena turistická trasa, značená cyklotrasa i místní naučná stezka Putování za vodou. Pro zájemce je k dispozici též dřevěná turistická známka.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová v roce 1963

Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (21. května 1908 Budapešť29. prosince 1986 Jihlava) byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též významná disidentka. Pocházela z bohaté podnikatelské rodiny, ač narozená v Budapešti, vyrůstala v Německém, dnešním Havlíčkově Brodu. Studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1933 začala pracovat v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za něhož se později provdala. Již předtím vstoupila do Komunistické strany Československa. Za války byla pro svůj židovský původ vězněna v řadě nacistických koncentračních táborů.

Po válce obnovila své členství v KSČ a v březnu 1946 byla zvolena členkou Ústředního výboru. Začala také působit na ministerstvu zahraničních věcí Československé republiky, kde v roce 1949 dosáhla postu první náměstkyně ministra. V 50. letech ustála čistky ve straně, byla však sledována Státní bezpečností a po sebevraždě druhého manžela odvolána z funkce. Poté vedla legislativní a správní odbor na ministerstvu školství a kultury. V 60. letech se stala poslankyní obvodního národního výboru a pak Národního shromáždění. Angažovala se v Pražském jaru 1968 a nejvíce se proslavila na podzim téhož roku, kdy vystoupila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Byla vyloučena ze strany a od roku 1969 zůstala v důchodu. Závěr života strávila jako disidentka, jedna z prvních signatářek Charty 77 a zakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Kolovratský palác (Praha, Nerudova)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní průčelí Kolovratského paláce

Kolovratský palác (uváděn i v archaické podobě Kolowratský), později zvaný též Thunovský či Thun-HohenštejnskýNerudově ulici na Malé Straně (čp. 193/III) je vrcholně barokní stavba vybudovaná v letech 1716–21. Zadní část paláce přiléhající k Zámeckým schodům (čp. 214/III) tvoří renesanční budova Paláce pánů z Hradce, později zvaného též Slavatovský.

Palác pánů z Hradce, vybudovaný na místě několika měšťanských domů, získal roku 1558 Jáchym z Hradce. Roku 1602 jej koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po vymření Slavatů roku 1693 palác získal roku 1701 Norbert Leopold Libštejnský z Kolovrat. Roku 1769 pak dědictvím přešel do majetku Thunů, kterým patřil až do roku 1924, kdy jej koupila italská vláda pro své velvyslanectví, jež zde sídlí dodnes.

Celý palác je významnou stavební památkou. Bývalý palác Pánů z Hradce patří k významným renesančním pražským stavbám. Pozoruhodné jsou i raně barokní úpravy paláce z dob Slavatů, především vybudování vyhlídkové věže s unikátně použitým architektonickým tvaroslovím. Nejvýznamnější částí komplexu je však vrcholně barokní novostavba části paláce vybudovaná za Kolovratů podle projektu předního barokního architekta Jana Blažeje Santiniho a patřící k jeho nevýznamnějším palácovým stavbám. Na sochařské výzdobě hlavního portálu se též podílel Matyáš Bernard Braun. Interiéry paláce byly podstatně upravovány v 19. století.

Mig 21[editovat | editovat zdroj]

Jiří Macháček se skupinou Mig 21

Mig 21 je česká rocková hudební skupina. Jejími členy jsou zpěvák Jiří Macháček, hráč na trubku a klávesy Pavel Hrdlička, bubeník Jan Hladík, kytarista Tomáš Polák a baskytarista Adam Stivín, jenž v roce 2013 nahradil Tomáše Kurfürsta. Obdobně jako U2 si zvolili pojmenování z leteckého prostředí, a to podle stíhacího letounu MiG-21 vyráběného od roku 1958 v Sovětském svazu.

Skupina vznikla roku 1998 a po třech letech existence, v roce 2001, vydala své první album Snadné je žít. Za ně získala nominace ve třech kategoriích ankety Akademie populární hudby Anděl. Videoklip ke skladbě „Snadné jen žít“ režíroval David Ondříček. Následovala alba Udělalo se nám jasno (2002), Pop Pop Pop (2004) a výběrové album Best of (2006). V roce 2007 kapela vydala své první DVD Když ti vítr napne plachtu se šesti písněmi a filmovým dokumentem popisujícím zákulisí jejího koncertního turné. Z vystoupení se zvlášť sestaveným smyčcovým a dechovým orchestrem Lelek vzešla zvuková i obrazová nahrávka Mig 21 & LELEK Orchestra – Naživo. V roce 2012 skupina uspořádala turné s názvem „Migem k lidem!“. Na podzim roku 2014 vyšla dosud poslední deska nazvaná prostě Album.

Frontman Migu 21 Jiří Macháček je znám také jako herec, ale pro snímek Muži v naději napsal s Tomášem Polákem i titulní píseň „Chci ti říct“. V kinematografii působí i další člen skupiny Pavel Hrdlička, jenž byl jako střihač dvakrát oceněn Českým lvem.

Mil Mi-4[editovat | editovat zdroj]

Mi-4 československého letectva

Mil Mi-4 je víceúčelový užitkový vrtulník střední hmotnostní kategorie s čtyřlistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-4 byl v Sovětském svazu vyvíjen na příkaz Josifa Vissarionoviče Stalina od roku 1951. K příkazu sestavit vrtulník střední hmotnostní kategorie jej vedly především úspěchy amerických vrtulníků Sikorsky H-19. Milova konstrukční kancelář dostala na splnění úkolu pouhý rok, a tak již 3. června 1952 vzlétl první prototyp V-12. V prosinci téhož roku započala sériová výroba. Vrtulníky jsou vybaveny čtrnáctiválcovým dvouhvězdicovým motorem Švecov AŠ-82V. Komunistická strana Sovětského svazu povolila v roce 1955 exportovat vrtulníky také do zahraničí. V Sovětském svazu bylo vyrobeno do roku 1966 celkem 3309 kusů, ale další výroba pokračovala v Čínské lidové republice. Zde bylo mezi lety 1963 až 1979 postaveno dalších 545 licenčních kusů pod označením Harbin Z-5. Čínští konstruktéři následně vyšli z vrtulníku Z-5 a postavili několik kusů vlastních strojů Harbin Z-6, jež se ale neprosadily.

Mezi největší zahraniční odběratele vrtulníků Mi-4 patřila Čínská lidová republika, Indie a také Československo. První vrtulníky doletěly do Československa v roce 1956. Stroje se staly základem leteckého parku Československé lidové armády, kde sloužilo celkově kolem 160 kusů. Další vrtulníky létaly v malém počtu u Leteckého oddílu Ministerstva vnitrastátního podniku Slov-Air. S příchodem modernějších vrtulníků Mil Mi-8 začaly být stroje Mi-4 vyřazovány a k poslednímu letu československého vrtulníku Mi-4 došlo v dubnu 1986.

Mingská kultura[editovat | editovat zdroj]

Tchang Jin: Dvorní dámy říše Rané Šu, 16. století

Mingská kultura, tedy kulturní tvorba čínské říše Ming (13681644), byla charakteristická konzervativní orientací na čínskou kulturní tradici. Státní zásahy do kultury byly silnější než v předešlých staletích. Vláda stanovila pravidla tvorby a podporovala „vhodné“ umění v literatuře i malířství. Proto je tato éra historiky považována za období jednotvárnosti a prostřednosti. Fakticky však byla tvůrčí, zejména v posledním století, ale už od konce 15. století kvetlo výtvarné umění, literatura i filozofie.

Pro rané mingské malířstvíkaligrafii byla charakteristická orientace na minulé, především sungské vzory, tvůrčím způsobem proměněné. Ve dvorské malířské akademii, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květin a ptáků“. Pro umělce nezávislé na dvoru byla charakteristická krajinomalba. Pro mingské období bylo charakteristické spojování malířství a kaligrafie, a od 15. století díla mistrů obsahovala rovnocenný podíl obojího.

Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“, ke kterým patřili Sung Lien, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci. V mingském období vznikla řada literárních děl naučných i užitkových, nejtypičtější a nejreprezentativnější pro mingskou dobu jsou mnohadílné encyklopedické práce a antologie. Popularitu si natrvalo zachovaly slavná beletristická díla – romány Příběhy Tří říší, Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ Mingští dramatici psali čtyřaktovky ca-ťü, oblíbené v minulé, jüanské, epoše. Větší popularitu však měly volnější mnohoaktové hry čchuan-čchi; jejich doprovodná hudba prošla podstatnými změnami, dokud nepřevážil styl kchun-čchü.

Z mingských architektonických památek patří k nejdůležitějším císařské sídlo – Zakázané město, chrámový komplex Chrámu nebes v Pekingu, soubor císařských náhrobků v Š’-san-lingu a v neposlední řadě Velká čínská zeď.

Mozek[editovat | editovat zdroj]

Mozek šimpanze: u lidoopů došlo k velkému rozvoji koncového mozku

Mozek (latinsky: cerebrum, řecky: encephalon) je orgán, který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců. V omezeném měřítku se termín „mozek“ používá i pro ostatní strunatce (bezlebeční, pláštěnci), hlavonožce nebo dokonce některé další bezobratlé. Obvykle se však u bezobratlých vyskytuje pouze jisté mozkové ganglion (zauzlina). Mozek obratlovců vzniká z přední části neurální ploténky a během zárodečného vývoje se postupně objevují různé oddíly, které často plní poměrně odlišné funkce, ale spolupracují a tvoří dohromady hlavní orgán centrální nervové soustavy. K hlavním částem mozku patří prodloužená mícha, mozeček, střední mozek, mezimozek a tzv. koncový mozek.

Mozek je z buněčného hlediska složen především z nervových a gliových buněk. Místa s nahromaděnými těly neuronů představují tzv. šedou hmotu, místa bohatá na nervová vlákna jsou známa pod názvem bílá hmota. Zatímco nervové buňky jsou schopné aktivní nervové činnosti spojené se vznikem a přenosem nervových impulsů, nepostradatelné jsou i gliové buňky, které vyživují, chrání a jinak podporují nervovou tkáň.

Mýtus o Usirovi[editovat | editovat zdroj]

Soška zobrazující Usira, po pravé straně stojí jeho manželka Eset a na straně druhé jejich syn Hor

Mýtus o Usirovi je nejvýznamnější, nejvlivnější a z hlediska dnešních vědeckých poznatků nejrozsáhlejší mýtus staroegyptské mytologie. Doložen je nejpozději od doby 5. dynastie a následně byl nepřetržitě rozvíjen až do zániku staroegyptské civilizace, tedy po dobu téměř 3 tisíciletí. Ve své rozvinuté podobě vypráví o bohu Usirovi – dobrotivém prvním panovníkovi Egypta, o jeho úkladném zavraždění žárlivým bratrem Sutechem usilujícím o uzurpaci královské moci, o Usirově dočasném oživení zásluhou magické moci jeho oddané manželky Esety, takže spolu mohli zplodit svého syna Hora jako otcova mstitele, a o odplatě, kterou Hor po strastiplném dětství s Esetinou pomocí uskutečnil a přemožením Sutecha získal pro sebe královskou moc jako její legitimní dědic a pro svého otce Usira definitivní vítězství nad smrtí a proměnu ve věčného vládce podsvětí. Jednotlivé dějové linie mýtu jsou ovšem ve skutečnosti relativně samostatnými příběhy, takže moderní badatelé někdy celek vyprávění, systematizovaný ostatně teprve na přelomu 1. a 2. století, označují přesněji jako usirovský mytologický cyklus.

Mýtus, respektive jeho nejstarší základ, byl primárně součástí královské ideologie. Zde v kontextu egyptské představy o pohřbu zemřelého panovníka jako prostředku jeho vstupu mezi bohy vysvětloval božskou podstatu královské moci a její kontinuity prostřednictvím řádného pozemského následnictví, jimiž podle Egypťanů bylo zaručováno trvání kosmického a politického řádu světa a jeho vítězství nad silami chaosu; pravděpodobně z tohoto důvodu byl i začleněn do kosmologicko-kosmogonické nauky o iunském Devateru. Měl tedy, jako manifestace panovníkova výlučného postavení ve vztahu k božskému světu, „zcela výraznou politickou dimenzi a právem může být označen za mytické vyjádření egyptské státní myšlenky.“

Svou základní podobu získal mýtus o Usirovi během 25. století př. n. l. Mnoho z jeho prvků vzniklo z náboženských představ, avšak konflikt mezi Sutechem a Horem mohl být částečně inspirován boji z období rané egyptské historie či prehistorie. Odborníci se pokoušeli rozpoznat přesnou povahu událostí, které daly vzniknout tomuto příběhu, avšak nedosáhli žádného definitivního závěru.

Nakléřov[editovat | editovat zdroj]

Nakléřov na pohlednici z roku 1920

Nakléřov (německy: Nollendorf) je osada a základní sídelní jednotka místní části Krásný Les v obci Petrovice, nacházející se v Krušných horách, nedaleko česko-německé státní hranice, asi 14 kilometrů od krajského města Ústí nad Labem. Katastrální území Nakléřova se rozkládá na ploše 4,95 km2 v nadmořské výšce od 500 do 735 metrů. K roku 2011 zde trvale žilo 19 obyvatel a k roku 2014 bylo evidováno 15 adres.

Rozkládá se při Nakléřovském průsmyku, kudy po staletí vedla významná obchodní a válečná stezka do země. První písemná zmínka pochází z roku 1382, avšak založen měl být již v 9. století lužickosrbským slovanským kmenem Dalemniců. I přes extrémní klimatické podmínky se zde rozvinulo prosperující zemědělství a vyhlášená byla rovněž řemeslná výroba (zejména nakléřovské kovové knoflíky). Obcí, kvůli její poloze, pochodovaly armády při množství válečných konfliktů, mimo jiné během třicetileté války, sedmileté války nebo napoleonských válek. V průběhu posledního zmíněného konfliktu se v Nakléřově usadil francouzský císař Napoleon Bonaparte, který měl z věže místního kostela řídit boje svých vojsk.

Do konce 19. století byl Nakléřov čistě německým sídlem, avšak i po vzniku Československa zde za První republiky žilo občanů jiné než německé národnosti naprosté minimum. V souvislosti s vysídlením německého obyvatelstva po druhé světové válce se Nakléřov stal výrazně nedosídlený a posléze zcela vylidněný. Stalo se tak v roce 1950 v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového prostoru, který v Nakléřově a jeho okolí existoval do roku 1960. O rok později se Nakléřov stal součástí obce Krásný Les. V roce 1975 byl odstřelen zdejší kostel svatého Josefa, aby na jeho místě vyrostl nakonec nerealizovaný monumentální památník Rudé armádě. Od roku 1980 je Nakléřov v rámci Krásného Lesa součástí obce Petrovice.

Nejvyšší soud České republiky[editovat | editovat zdroj]

Budova Nejvyššího soudu České republiky

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů v trestním řízení a v občanském soudním řízení, a to zejména rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním stanovisek. Tím sjednocuje českou judikaturu. Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedy, ty jmenuje ze soudců na funkční období 10 let prezident republiky, dále z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Soudci tvoří dvě kolegia; zhruba třetina trestní kolegium a zhruba dvě třetiny občanskoprávní a obchodní kolegium, které vzniklo spojením původního občanskoprávního kolegia s kolegiem obchodním.

Soud vznikl v souvislosti se vznikem samostatné České republiky začátkem roku 1993 transformací Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž z dosavadního Nejvyššího soudu České republiky, existujícího od uskutečnění federalizace Československa roku 1969, se stal Vrchní soud v Praze. V předsednickém postu se dosud vystřídali Otakar Motejl (1993–1998), Eliška Wagnerová (1998–2002), Iva Brožová (2002–2015) a Pavel Šámal (od ledna 2015). Soud sídlí na Burešově ulici v památkově chráněné funkcionalistické budově, postavené v roce 1932 pro Všeobecný penzijní ústav podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické.

Primátorská tramvaj[editovat | editovat zdroj]

Čelo primátorské tramvaje ve střešovickém Muzeu MHD

Primátorská tramvaj je salónní vůz vyrobený roku 1900 ve smíchovské továrně Františka Ringhoffera. Podobu vozu navrhl známý český architekt Jan Kotěrasecesním stylu. Společnost se tímto výrobkem prezentovala na pařížské Světové výstavě a po jejím skončení jej předala Praze pro potřeby primátora. Město tuto tramvaj, označenou evidenčním číslem 200, využívalo ke slavnostním reprezentačním jízdám, nicméně při příležitostných jízdách ji mohli využít i další zájemci. Před první světovou válkou a v meziválečném období vůz jezdil také s návštěvníky hlavního města při vyhlídkových jízdách a při slavnostním zahajování provozu nových tratí.

Na počátku padesátých let 20. století prošel vůz úpravou, aby mohl vozit děti z mateřských škol. Tomuto účelu sloužil až do roku 1972. V roce 1961 si tramvaj „zahrála“ i ve filmu Pohádka o staré tramvaji. Od konce 70. let se stala součástí sbírek pražského Muzea městské hromadné dopravy a je vystavena ve střešovické vozovně v Praze. Zde byla postupně rekonstruována do dřívější podoby z 20. až 40. let. Roku 1998 byla prohlášena za kulturní památku České republiky.

Souhvězdí Malého lva[editovat | editovat zdroj]

Souhvězdí Malého lva

Malý lev je nevýrazné malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy, nacházející se mezi Velkým vozem na severu a souhvězdím Lva na jihu. Poprvé bylo zmíněno roku 1687 v díle Promodus Astronomiaem gdaňského astronoma Jana Hevelia, který tehdy zavedl několik nových souhvězdí na místech oblohy, v kterých se nachází málo hvězd. Až ve dvacátých letech 20. století byl Malý lev přijat Mezinárodní astronomickou unií jako jedno z osmaosmdesáti souhvězdí, která pokrývají celou hvězdnou oblohu. V souhvězdí se nachází 37 hvězd jasnějších než 6,5 magnitudy a 3 hvězdy jsou jasnější než 4,5 magnitudy. Nejjasnější hvězda souhvězdí 46 Leonis Minoris je oranžový obr hvězdné velikosti 3,8 magnitudy, která se nachází přibližně ve vzdálenosti 95 světelných let od Země. Beta Leonis Minoris je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí hvězdné velikosti 4,4 magnitudy, a jako jediná hvězda v souhvězdí má Bayerovo označení. Je dvojhvězdou, jejíž jasnější složka je oranžovým obrem a slabší hvězda žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti. Třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí je 21 Leonis Minoris, která je rychle rotující bílou hvězdou hlavní posloupnosti hvězdné velikosti 4,5 magnitudy. V souhvězdí se dále nachází dvě hvězdy s planetárním systémem, dva páry vzájemně interagujících galaxií a nazelenalá galaxie připomínající zelený hrášek, v které je ozářen plyn výtryskem z kvasaru IC 2497, který se před 200 tisíci let vypnul, ale stále ozařuje plyn od vzdálenosti 30 kiloparseků, ale který je již v menší vzdálenosti od galaxie neviditelný. Galaxie je známá pod holandským názvem Hanny's Voorwerp. Objekt objevila v rámci projektu Galaxy Zoo holandská učitelka hudby Hanny van Arkelová.

Svazijsko na Letních olympijských hrách 2008[editovat | editovat zdroj]

Běžecký start na Olympiádě 2008

Svazijsko na Letních olympijských hrách 2008 zastupovali čtyři sportovci, a sice dvě ženy a dva muži. Čtveřice reprezentovala tuto africkou zemi ve dvou z 28 sportů, v nichž se na hrách soutěžilo: v lehké atletice a plavání. Vlajkonošem se stala sportovkyně Temalangeni Dlaminiová, která se specializuje na běh na 400 metrů. Nejmladší ze svazijských reprezentantů na Letních olympijských hrách 2008 byla 16letá plavkyně Senele Dlaminiová, naopak nejstarším reprezentantem země se stal běžec specializující se na trať 1500 metrů – v době olympiády téměř 25letý Izajáš Msibi.

Všichni hráči reprezentovali svou zemi na olympijských hrách poprvé. Žádný z nich se na Hry nekvalifikoval, avšak příslušné federace obou sportů každé zemi, jejíž žádný sportovec nesplnil kvalifikační kritéria, umožnily požádat o účast nejvýše dvou svých sportovců. Pro Svazijsko to byl osmý start na Letních olympijských hrách a devátý na olympijských hrách vůbec. Jeho zástupci se totiž účastnili také zimních olympijských her v roce 1992. Samotný svazijský národní výbor olympijských her a her Commonwealthu byl založen v roce 1972, tedy čtyři roky po vzniku samotného státu. Sportovci z této země dosud nezískali žádnou medaili. O nejlepší výsledek na Hrách 2008 se postaral Izajáš Msbi v běhu na 1500 m, kde obsadil 46. místo.

Věžnička[editovat | editovat zdroj]

Unikátní sklepy, tzv. lochy

Věžnička je obec v okrese JihlavaKraji Vysočina, ležící 12 kilometrů severovýchodně od Jihlavy. K 1. lednu 2015 zde žilo 130 obyvatel. První zmínka pochází z roku 1502, kdy obec náležela ke strážným vsím polenského hradiště. Po celou svou historii patřila k polenskému panství. Ves tak vlastnili například páni z Kunštátu, Valdštejnové, páni z Hradce a od roku 1623 Ditrichštejnové. Dne 29. března 1899 byla nedaleko zavražděna místní obyvatelka Anežka Hrůzová, z jejíž smrti byl neprávem obviněn žid Leopold Hilsner, což odstartovalo antisemitské nálady v českých zemích, tzv. hilsneriádu. Ve 20. století Věžnička prošla modernizací, byla zavedena elektřina, kanalizace a plyn a byly vyasfaltovány silnice.

Obec se nachází v údolí Jamenského potoka na pomezí Hornosázavské pahorkatiny a Křižanovské vrchoviny. Nejvyšší bod katastru, vrch Prašivec, se nachází severně od obce v lese Březina v nadmořské výšce 574 metrů. Věžničkou prochází silnice třetí třídy č. 34820 z Polné do Ždírce. V obci se nachází obchod se smíšeným zbožím a veřejná knihovna. Kulturní akce pořádají místní sbor dobrovolných hasičů a Statek u Tadeáše. V centru obce se nacházejí do země vyhloubené prastaré sklepy, tzv. lochy. Na návsi stojí kaplička a v Obecním lese se tyčí smírčí kámen s vyrytým reliéfním tlapatým křížem, který byl prohlášen kulturní památkou.

Česká tématika[editovat | editovat zdroj]

Bike to Heaven[editovat | editovat zdroj]

Pomník Bike to Heaven

Bike to Heaven (česky Kolo do nebe) je pomník věnovaný propagátorovi městské cyklistiky Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří v Praze zemřeli při dopravních nehodách. Tvoří jej čtrnáct metrů vysoká funkční pouliční lampa, po které jede nahoru jízdní kolo. Celý pomník je „postříbřený“ plátkovým palladiem a kolo i vršek lampy se za větru může otáčet. Pomník je umístěn na rušné pražské křižovatce ulice Dukelských hrdinů a nábřeží Kapitána Jaroše, v místě, kde byl Jan Bouchal 6. ledna 2006 smrtelně zraněn při střetu s automobilem. Přitom paradoxně právě aktivista Bouchal na nebezpečnost křižovatky upozorňoval a usiloval o její přestavbu. K té došlo až roku 2012, po dlouhém lobbingu sdružení Auto*Mat, jehož byl Bouchal spoluzakladatelem.

Pomník vytvořil sochař Krištof Kintera (autor podobného pomníku Memento Mori, věnovaného těm, co si vzali život skokem z Nuselského mostu) díky veřejné sbírce, celé dílo se obešlo bez finanční podpory státu či města. Pomník byl odhalen 9. září 2013, po sedmi letech příprav. Symbolika pomníku je podle Kintery záměrně jednoduchá a srozumitelná – kolo mířící do nebes. Zvolená podoba nemá podle autora působit zbytečně nápadně či pateticky, má jít o „signál k zamyšlení nad způsoby a bezpečností pohybu krajinou“.

Emil Hácha - na 26. týden[editovat | editovat zdroj]

Emil Hácha 15.3.1939

Doc. JUDr. Emil Hácha se narodil v roce 1872 v Trhových Svinech. V roce 1895 promoval na Karlově univerzitě v Praze a v roce 1898 nastoupil k českému zemskému místodržitelství v Praze. Další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal založit, a po Pantůčkově smrti jeho druhým prezidentem. Byl znalcem anglosaského zvykového a mezinárodního práva. Byl členem legislativní rady vlády ČSR, České akademie, České učené společnosti a haagského rozhodčího soudu.

S bratrem Teodorem pořídil první překlad knihy J.K.Jerome Tři muži ve člunu.

Po odstoupení prezidenta Beneše přijal 30. listopadu 1938 funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. 14. března 1939 byl pozván do Berlína a přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Mylně se domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V rámci možností aktivně prosazoval práva českého národa, odmítl slib věrnosti Hitlerovi a žádal propuštění vysokoškolských studentů. Vlivem postupující aterosklerózy se však zhoršovalo jeho tělesné i duševní zdraví. Po atentátu na Heydricha však podlehl nátlaku nacistů i českých kolaborantů. Odsoudil atentát i exilovou vládu, přijal od Hitlera luxusní automobil jako dar k 70. narozeninám a byl z něj učiněn symbol vlastenectví. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. 13. května 1945 byl zatčen a 27. června v pankrácké vězeňské nemocnici umírá.

Jan Hus – na 28. týden[editovat | editovat zdroj]

Jan Hus na hranici (iluminace v Jenském kodexu)

Mistr Jan Hus (kolem r. 1370 Husinec6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky - reformátory Luthera, Kalvína a Zwingliho. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev.

Katolická církev označila jeho učení za herezi a roku 1411 jej exkomunikovala. Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř, a přestože mu císař Zikmund Lucemburský zaručil bezpečnost, byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z české i protestantské reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského).

Jan Masaryk[editovat | editovat zdroj]

Jan Masaryk v roce 1924

Jan Masaryk (14. září 1886, Královské Vinohrady10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V letech 1906–1913 pobýval ve Spojených státech amerických, v letech 1915–1918 sloužil v rakousko-uherské armádě. Po vzniku samostatného Československa působil na různých postech na ministerstvu zahraničí: v období 1919–1920 jako chargé d’affaires ve Washingtonu a v letech 1920–1925 jako osobní tajemník tehdejšího ministra Edvarda Beneše.

Od roku 1925, kdy nastoupil jako československý vyslanec v Londýně, byl v krátkém bezdětném manželství s Frances Craneovou, dcerou Charlese R. Cranea. Po mnichovské dohodě 1938 na funkci vyslance rezignoval. Poté byl ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě a na stejném postu působil i ve třech poválečných vládách Národní fronty: v první (tak zvané „košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Korolupy[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Vavřince s památníkem obětem 1. světové války

Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. V roce 2013 zde žilo 168 obyvatel, což je přibližně 11 obyvatel na km².

V obci Korolupy poblíž hranice České republiky s Rakouskem žilo na jejím území do roku 1945 německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale i jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily její život i obyvatele, taktéž se podepsaly na vývoji celého regionu. Poštovním směrovacím číslem spadá obec pod poštu Uherčice 671 07. Nejbližším městysem je Jemnice, Moravské Budějovice a Vranov nad Dyjí, kde je také obecní úřad s rozšířenou působností. Přes hranici do Rakouska leží blízký Horn a směrem do Čech městys Slavonice. Obec se rozprostírá na náhorní plošině v nadmořské výšce 433 metrů v blízkosti malého kopce Kopka. Po zavedení obecního rozhlasu se ujala v obci znělka – známá polka Jaromíra Vejvody Škoda lásky, která už k obci neodmyslitelně patří.

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Znak Kuratoria, svatováclavská orlice s českým a moravským znakem

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM) byla masová mimoškolní organizace pro výchovu české mládeže ve věku od 10 do 18 let v intencích nacionálně-socialistických idejí. Působila na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1942–1945. Organizace pořádala sportovní akce, ale i kulturní kampaně (Umění mládeži, Kulturní péče o českou mládež, Knihovna pro mládež), umělecké soutěže (Ukaž co umíš), sociální kampaně (Šijeme panenky, Šijeme pro nejmenší, Pomáháme maminkám apod.). Vydávalo též časopisy pro mládež Správný kluk, Dívčí svět a další.

Věnovalo se i rekreaci mládeže. Denní režim začínal a končil po vzoru Hitlerjugend nástupem a vztyčením či sundáním (říšské a protektorátní) vlajky spolu s provoláním hesla „Bojovat mohu jen za to, co miluji!“ a zpěvem písně; v Čechách „Čechy krásné, Čechy mé“ a na Moravě „Moravo, Moravo“. Následovalo heslo dne, po vzoru Hitlerjugend, například: „Život je práce, práce jest štěstí.“ (Robert Ley).

Kromě politických přednášek a pochodování v útvaru na veřejnosti byla výchovným prostředkem užívaným v Kuratoriu například péče o udržování čistoty, kdy vzorně čisté chatky obdržely ocenění „vlajka čistoty“.

Říp[editovat | editovat zdroj]

Říp od severozápadu

Říp je zdaleka viditelný vrch o nadmořské výšce 455,2 m vystupující z roviny asi 5 km jižně od Roudnice nad Labem. Spadá do geomorfologického okrsku Krabčická plošina. Jde o čedičovou kupu – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně sníženou zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu. Až do roku 1879 byl Říp bezlesý. Dnes téměř celou horu pokrývá dubohabrový les. Na úpatí vyvěrají tři prameny.

Jedná se ovšem také o památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit. Legendu poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, v 16. století ji rozvinul Václav Hájek z Libočan a patrně nejznámějí zpracování vytvořil roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Název hory je však mnohem starší, znamená prostě horu, skálu či pahorek. Na vrcholu hory stojí románská rotunda sv. Jiří, původně zasvěcená svatému Vojtěchovi. Poprvé je připomínána roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III. v bitvě u Chlumce. Později se stal oblíbeným poutním místem. Každoroční pouť se koná v neděli před svátkem sv. Jiří (24. dubna). Roku 1868 zde byl vyzvednut a do Prahy slavnostně dopraven jeden ze základních kamenů Národního divadla.

Velký rybník[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek Velkého rybníka

Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území se vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervaci je Rybnišťský velký rybník, dříve (německy Bernsdorfer Teich), který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště.

Rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena nejenom k ochraně tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, ve kterých se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde můžeme vidět bukáčka malého, jeřába popelavého, orla mořského či moudivláčka lužního a potápku rudokrkou, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Buffy, přemožitelka upírů[editovat | editovat zdroj]

Sarah Michelle Gellarová, představitelka Buffy

Buffy, přemožitelka upírů (v anglickém originále Buffy the Vampire Slayer) je americký fantastický dramatický televizní seriál vytvořený scenáristou, režisérem a producentem Jossem Whedonem. V letech 1997–2003 bylo v sedmi řadách odvysíláno celkem 144 epizod. Samotný seriál vychází z příběhu celovečerního filmu Buffy, zabíječka upírů z roku 1992, jehož scénář byl také Whedonovým dílem. Děj seriálu se odehrává ve fiktivním městě Sunnydale v americké Kalifornii, kam se přistěhuje středoškolačka Buffy Summersová. Jejím osudem a posláním je být přemožitelkou, bojovnicí s nadlidskou silou, jež se střetává se stvořeními zla, jako jsou upíři, démoni, duchové a další. Seriál postupně sleduje Buffyino dospívání, absolvování střední školy a přechod na univerzitu a posléze i do každodenního pracovního procesu.

Seriál se dočkal mezi diváky i kritiky velkého ohlasu. Mimo jiné získal dvě ceny Emmy a řadu dalších ocenění, bývá řazen mezi kultovní díla a často se objevuje v různých seznamech nejlepších seriálů všech dob. Díky úspěchu seriálu byla vydána celá řada odvozených děl, jako jsou romány, komiksy, videohry a další, které rozvíjí jeho příběh a jeho prostředí. Seriál se také dočkal oficiálního přímého pokračování v kanonických komiksových sériích, které jsou v návaznosti na televizní pořad označeny jako osmá, devátá a desátá řada. V letech 1999–2004 byl vysílán i odvozený televizní seriál Angel.

Cædmon[editovat | editovat zdroj]

Cædmonův památník ve Whitby.

Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. O jeho životě není nic známo, veškeré zprávy o něm pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které je však nutno pokládat za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).

Metamorfní facie[editovat | editovat zdroj]

Schéma metamorfních facií

Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení, tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací.

V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.

Roger Federer[editovat | editovat zdroj]

Roger Federer podávající na Wimbledonu 2009

Roger Federer (* 8. srpna 1981 Basilej) je švýcarský profesionální tenista, kterého řada komentátorů, odborníků a tenistů považuje za nejlepšího hráče historie tenisu. Představuje olympijského vítěze v mužské čtyřhřePekingských her 2008 a stříbrného olympijského medailistu v mužské dvouhřeLondýnských her 2012.

Na okruhu ATP Tour vyhrál osmdesát tři turnajů ve dvouhře, ve čtyřhře si připsal osm trofejí. S počtem sedmnácti singlových titulů na Grand Slamu je nejúspěšnějším mužským tenistou vůbec. V otevřené éře spoludrží rekordní počet trofejí na třech grandslamech – čtyř na Australian Open, sedmi ve Wimbledonu a pěti na US Open. Pařížským titulem z French Open 2009 zkompletoval jako šestý hráč historie kariérní Grand Slam. Patří mu řada rekordů, včetně 25 finálových účastí z turnajů „velké čtyřky“, kde se jako jediný probojoval nejméně pětkrát do finále každého z nich. Od Wimbledonu 2005 do Australian Open 2010 se objevil v osmnácti z devatenácti finále. Zůstává jediným, jenž si bez přerušení zahrál ve dvaceti třech semifinále a třiceti šesti čtvrtfinále. Na majorech také docílil nejvyššího počtu 281 vítězných zápasů. Stal se vůbec prvním švýcarským mužem, který získal trofej v jakékoli grandslamové soutěži.

Na žebříčku ATP byl pro dvouhru nejvýše klasifikován v únoru 2004 na 1. místě a pro čtyřhru pak v červnu 2003 na 24. místě. Na čele singlového žebříčku ATP strávil historicky nejdelší období 302 týdnů, z toho mezi lety 2004–2008 opět rekordních 237 týdnů bez přerušení

Jako reprezentant země helvetského kříže dovedl tým k vítězství v Davisově poháru 2014 a spolu s Martinou Hingisovou vyhrál Hopmanův pohár 2001.

Během své kariéry obdržel řadu ocenění. Pětkrát se stal mistrem světa ITF ve dvouhře mužůATP Tour jej pětkrát vyhlásila nejlepším tenistou, stejně jako hráčem prvního desetiletí třetího milenia. Pětkrát také převzal cenu pro nejlepšího sportovce Evropy. Jako první vyhrál čtyřikrát sportovní cenu Laureus pro nejlepšího sportovce světa. Kvalitní výkony mu opakovaně zajistily trofej pro nejlepšího švýcarského sportovce a v roce 2003 byl zvolen Švýcarem roku.

Sociální fobie[editovat | editovat zdroj]

Icon psycho.svg

Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch. Lidé trpící sociální fobií mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí tělesné a emocionální problémy, když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si její iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je nízké sebevědomí či stres.

Literatura uvádí výskyt sociální fobie u 3–13 % populace v rozvinutých zemích. Tito lidé jsou též často považováni za introverty a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Akademická sféra tuto nemoc dlouho opomíjela a její výzkum, včetně zkoumání léčebných technik, se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií, v těžších případech psychofarmaky nebo kombinací obého.

Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Na morfologické a biochemické úrovni je známo, že nízké sebevědomí, úzce spjaté se sociální fobií, vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.

Tirpitz[editovat | editovat zdroj]

záď Tirpitze

Tirpitz byla druhá bitevní loď třídy Bismarck německé Kriegsmarine. Své jméno dostala podle německého admirála Alfreda von Tirpitze. V pozdějších fázích druhé světové války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu.

Až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě.

Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci. Skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně (nikdy se neúčastnila dělostřeleckého souboje s jinou lodí), zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby, včetně nasazení miniponorek a lidských torpéd. Nakonec se jim to podařilo leteckým útokem v době, kdy byla již loď trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø. Po několika zásazích superbombami Tallboy dne 12. listopadu 1944 se loď převrátila a potopila.

Tom Pryce[editovat | editovat zdroj]

Tom Pryce řídí formuli Shadow DN5

Tom Pryce, celým jménem Thomas Maldwyn Pryce (11. června 19495. března 1977) byl britský jezdec Formule 1 původem z Walesu, který se proslavil vítězstvím v Závodě šampionů a v nemistrovském závodě Formule 1. Pryce je jediným velšským vítězem závodu Formule 1 i držitelem pole position a také jediným Velšanem v historii, který byl v závodě F1 ve vedení – dvě kola Grand Prix Velké Británie 1975.

Jeho kariéra ve Formuli 1 začala v malém týmu Token, za který odstartoval do Grand Prix Belgie 1974. Krátce po strhujícím výkonu v doprovodném závodě Formule 3 před Velkou cenou Monaka 1974 získal Pryce místo v týmu Shadow a ve čtvrtém závodě, Grand Prix Německa 1974, dojel šestý a získal svůj první mistrovský bod. Později dvakrát získal pódiová umístění, když skončil třetí v Grand Prix Rakouska 1975 a v Grand Prix Brazílie 1976. Tom Pryce byl považován za výborného jezdce v mokrých podmínkách. Během deštivého tréninku Velké ceny Jihoafrické republiky 1977 překonal všechny soupeře včetně mistrů světa Niki Laudy a Jamese Hunta. Jeho čtvrtá sezóna v týmu Shadow byla ukončena smrtelnou nehodou během Grand Prix Jihoafrické republiky 1977, když se ve vysoké rychlosti srazil se závodním maršálem Frederikem Jansenem Van Vuurenem.

Zpracované návrhy článků s nedostatky[editovat | editovat zdroj]

Metro v Praze[editovat | editovat zdroj]

Souprava Ečs

Provoz pražského metra byl slavnostně zahájen právě před 40 lety - dne 9. května 1974, při příležitosti 29. výročí osvobození Rudou armádou. V tento den nastaly i další zásadní změny v pražské městské dopravě. Linkové vedení povrchové dopravy bylo přizpůsobeno metru. Byl ukončen provoz dvounápravových tramvají a zrušena trať z náměstí Hrdinů na Budějovické náměstí. V celé síti byl zaveden jednotný, nepřestupní tarif a zrušena funkce průvodčích. Jízdenky v povrchové dopravě si cestující označovali v děrovacích strojcích, do metra se vstupovalo skrz turnikety po vhození mince. Jízdné bylo jednotné – 1 Kčs.

Slavnostnímu zahájení provozu byl přítomen generální tajemník Komunistické strany Československa KSČ Gustáv Husák, nezúčastnil se tehdy již těžce nemocný prezident Ludvík Svoboda ani premiér Lubomír Štrougal. První trasa měla délku 6,7 km, devět stanic a provoz na ní zajišťovaly třívozové soupravy typu Ečs ze Sovětského svazu. Dějiny metra v Praze jsou ovšem mnohem starší. Od prvního návrhu stavby metra do zahájení provozu uplynulo téměř přesně třičtvrtě století.

Lak na nehty[editovat | editovat zdroj]

Lak na nehty

Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou.

Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.

Parental control[editovat | editovat zdroj]

Vražda Johna Lennona[editovat | editovat zdroj]

Bytový dům Dakota, kde Lennon vlastnil apartmán

Vražda Johna Lennona byla spáchána 8. prosince 1980 před newyorským bytovým domem The Dakota. John Lennon, slavný britský hudebník, známý především jako spoluzakladatel skupiny The Beatles, v domě vlastnil apartmán. Kolem jedenácté hodiny večerní toho dne byl při návratu z nahrávacího studia smrtelně postřelen svým fanouškem Markem Davidem Chapmanem. Navzdory rychlému převozu do Rooseveltovy nemocnice se ho lékařům nepodařilo zachránit. Jeho tělo bylo zpopelněno 10. prosince 1980 na hřbitově Ferncliff Cemetery a ostatky předány manželce Yoko Ono. Ta se rozhodla nevypravit svému manželovi žádný pohřeb.

Soud shledal Chapmana vinným z trestného činu vraždy a odsoudil jej k doživotnímu trestu odnětí svobody s možností podmínečného propuštění po dvaceti letech. Výkon trestu nastoupil ve věznici Wende Correctional Facility v newyorském okrese Erie County a jeho žádosti o podmínečné propuštění byly již sedmkrát zamítnuty. Vražda měla celosvětový ohlas. Osobě Johna Lennona byla v následujících letech věnována řada poct. Mezi nimi roku 1985 památník Strawberry Fields ve Spojených státech amerických nebo roku 2007 Imagine Peace Tower na Islandu. V socialistickém Československu, konkrétně v Praze na Malé Straně, pak spontánně vznikl památník nazývaný Lennonova zeď.

Me'ir Feinstein[editovat | editovat zdroj]

Me'ir Feinstein

Me'ir Feinstein (hebrejsky: מאיר פיינשטיין‎‎, ‎5. října 1927, Jeruzalém21. dubna 1947, Jeruzalém) byl palestinský Žid, který žil v Jeruzaléměbritské mandátní Palestině, kde se stal členem židovské ozbrojené podzemní revizionistické skupiny Irgun. V devatenácti letech byl pro účast na bombovém útoku odsouzen britským vojenským soudemtrestu smrti oběšením. Patří tak mezi olej ha-gardom, což je označení pro členy židovských předstátních revizionistických skupin, které Britové odsoudili k tomuto druhu trestu.

Spolu se svým spoluvězněm Moše BarazanimLechi se měli stát prvními Židy popravenými Brity v Jeruzalémě. To ale nechtěli připustit, a tak v předvečer popravy spáchali v cele sebevraždu, když mezi sebou odpálili výbušninu, kterou jim do vězení propašovali jejich přátelé ve vydlabaných pomerančích. Barazaniho a Feinsteinův osud se podle Ja'ira Šelega z deníku Haarec stal „jedním z nejslavnějších příběhů hrdinství v dějinách sionismu“.

Přepadení celnice v Habarticích[editovat | editovat zdroj]

Někdejší habartická celnice

Přepadení celnice v Habarticích byla teroristická akce provedená během ranních hodin dne 21. září 1938 příslušníky sudetoněmeckého FreikorpsuHabarticích, hraniční obci ve Frýdlantském výběžku na severu tehdejšího Československa. Událost patřila k uměle vyvolaným nepokojům v českém pohraničí naplánovaným jako reakce na projev Adolfa Hitlera pronesený 12. září 1938 na sjezdu Národně socialistické německé dělnické strany, v němž hovořil o utlačování německé menšiny v Československu.

Celá akce začala večer 20. září, kdy do Seidenbergu (dnešního Zawidówa), s nímž Habartice bezprostředně sousedí, přijeli v nákladních automobilech muži, kteří se schovali ve zdejší továrně. Krátce po půlnoci pak ozbrojeni přešli státní hranici a zaútočili na habartickou celnici. Tu bránilo osmnáct mužů. Přestože Němci postupně zaútočili ve čtyřech vlnách, nepodařilo se jim budovu dobýt. Nad ránem pak ještě dorazily jednotky československého vojska a policie povolané na pomoc z Frýdlantu a z Liberce, ale to již útočníci ustupovali. Na straně Freikorpsu byli tři mrtví a šestnáct zraněných, na české straně si přepadení vyžádalo čtyři zraněné, z toho jednoho těžce. V roce 1982 byla na budově habartické celnice odhalena pamětní deska a proběhla též beseda se třemi obránci celnice – s Ladislavem Krásným, s Františkem Beerem a s Josefem Sivkem. Prvním dvěma a také Janu Bednářovi udělila obec v roce 1993 čestné občanství.

Sedmiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Kotzebue (1884): Bitva u Kunersdorfu

Sedmiletá válka (17561763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. stoletíVelkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances) či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Plastový vojáček[editovat | editovat zdroj]

Vojenská patrola jištěná tankem.

Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm.

Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.

Žehlení prsů[editovat | editovat zdroj]

Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů

Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.

Krátké[editovat | editovat zdroj]

Svařování plamenem[editovat | editovat zdroj]

Plamenové svařování automobilové karoserie se svařovacím drátem

Svařování plamenem nebo plamenové svařování, zastarale autogenní svařování, patří mezi tzv. tavné metody svařování. Metoda využívá teplo získávané spalováním směsi hořlavého plynukyslíku nebo vzduchu pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. Nejvhodnější pro svařování ocelí je kyslíko-acetylenový plamen, jiné směsi hořlavých plynů a kyslíku nebo vzduchu se používají pro kovy s nižší teplotou tavení. S drobnými rozdíly ve vybavení a použití směsi plynů se podobná technika využívá i při plamenovém řezání kovů kyslíkem.

Přibyslav[editovat | editovat zdroj]

Zvony věže ve WikiMěstě

Přibyslav (německy Primislau) je čtyřtisícové město v okrese Havlíčkův Brod v kraji Vysočina na řece Sázavě. V květnu 2014 se stalo dějištěm třídenního editačního maratonu WikiMěsto. Tým wikipedistů se během něj rozjel po městě i okolí a několik desítek hodin pak pracoval na tom, aby v rámci Wikipedie do té doby pozapomenuté Přibyslavi zajistil postavení, které odpovídá jejímu historickému a současnému významu i její kráse.

Na Wikipedii tak přibyly desítky fotografií z města i okolí, profily zajímavých osobností, které se podílely na utváření i dokumentaci jeho historie, nebo články o jeho dominantách: zámku, kostele Narození sv. Jana Křtitele nebo Starém špitálu, útulku pro chudé ženy. Jeho obyvatelky měly sice „do výčepních místností vstup zakázán pod hrozbou vyloučení“, denně ale měly nárok na 2 žejdlíky piva...