Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sem pište návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků; ideálně by se mělo jednat o Dobré nebo Nejlepší články, není to však podmínkou. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy pište tak, jak by se měly na Hlavní straně objevit. Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jeho šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat se začátkem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jakým je psán úvod v článku (tam už je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte v návrhu na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Přítomnost návrhů na této stránce ještě automaticky nezaručuje to, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne.

Všechny sekce jsou řazeny v abecedním pořadí dle názvu článku.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Nejlepší články[editovat | editovat zdroj]

Dobré články[editovat | editovat zdroj]

Brutnákovité[editovat | editovat zdroj]

Pomněnka lesní (Myosotis sylvatica)

Brutnákovité (Boraginaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin. V mírném pásu to jsou byliny, v tropech často i dřeviny. Čeleď je celosvětově rozšířena a hojně zastoupena i v evropské květeně. Na území ČR se přirozeně vyskytuje 36 druhů v 16 rodech převážně na teplejších stanovištích.

Pro většinu zástupců jsou charakteristické květykvětenství zvaném vijan a drsné ochlupení listů a stonků. Listy jsou nejčastěji střídavé a jednoduché. Květy mají srostlé korunní lístky. Charakteristickými účinnými obsahovými látkami jsou zejména alkaloidy na bázi pyrrolizidinu. Do čeledi náleží rostliny používané především v minulosti jako léčivky a některé užitkové rostliny poskytující např. barviva. Mezi známé lidové léčivky náleží namátkou plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) a kostival lékařský (Symphytum officinale).

Eritrea[editovat | editovat zdroj]

Eritrea (tigrajsky ኤርትራ, Ertra), plným názvem Stát Eritrea (tigrajsky ሃግሬ ኤርትራ, Hagara Ertra), je státní útvar na pobřeží Rudého moře v oblasti Afrického rohu ve východní Africe. Na západě sousedí se Súdánem, na jihu s Etiopií a na východě s Džibutskem. K roku 2009 měla 5 073 000 obyvatel. Hlavním městem je Asmara. Úřední jazyk Eritrea oficiálně nemá, v praxi se užívají tigrajština, arabština a angličtina.

Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Ve srovnání s vyspělým světem je zde nemodernizované zemědělství závislé na dešťových srážkách, průmysl upadá a jediný ziskovější sektor představují banky. Vzhledem k několika nedávným vojenským srážkám převládá silná militarizace společnosti, v armádě a v národní službě pracuje na 600 000 nedobrovolných rekrutů. Sociální služby ani demokratické instituce zde nefungují, neexistuje faktické oddělení jednotlivých složek státní moci. Silně upadá školství, rovněž militarizované. Polovina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. V poslední době udržuje Eritrea lepší vztahy zejména se Súdánem, Íránem a Čínou. Zhruba polovina obyvatelstva jsou křesťané, téměř stejný podíl mají muslimové, jen malá část obyvatelstva praktikuje tradiční domorodá náboženství, mnohé muslimské či křesťanské menšiny jsou potírány. V zemi se vyskytuje devět etnik, nejvýznamnější z nich jsou Tigrajové a Tigrejové.

Ganymed (měsíc)[editovat | editovat zdroj]

Ganymed

Ganymed (též Ganymedes nebo z angl. Ganymede) je největší Jupiterův měsíc a současně i největší měsíc ve Sluneční soustavě (těsně před Titanem). K roku 2010 je považován za sedmý měsíc Jupiteru a společně s Io, Europou a Callisto se řadí mezi Galileovy měsíce. Je větší než planeta Merkur, ale má přibližně jen polovičku její hmotnosti. I tak je ale nejhmotnějším měsícem ve Sluneční soustavě a je 2,01 krát hmotnější než pozemský Měsíc. Ganymed má průměr 5 262 km. Od Jupiteru je vzdálen 1,07 milionu km a jeho doba oběhu okolo planety je 7,15 pozemského dne. Kdyby Ganymed obíhal kolem Slunce místo okolo Jupitera, byl by považován za planetu. Spolu s dalšími měsíci Europa a Io je Ganymed v dráhové rezonanci v poměru 1:2:4 a vůči Jupiteru má vázanou rotaci.

Ganymed objevil Galileo Galilei během svého pozorování v roce 1610, ale měsíc pojmenoval jiný astronom Simon Marius dle postavy z řecké mytologie Ganyméda, který byl milencem boha Dia a číšníkem bohů. Jde o jediný měsíc Jupiteru, který je pojmenován podle muže. Kolem měsíce jako první proletěla sonda Pioneer 10, následovaná sondami Voyager, které upřesnily jeho velikost. Následovala mise Galileo, která objevila podzemní oceán a magnetické pole měsíce. Na rok 2020 se plánuje vyslání sondy Europa Jupiter System Mission, která bude mimo jiné zkoumat magnetická pole a podpovrchové oceány Ganymedu a Europy.

Ještěd (hotel a vysílač)[editovat | editovat zdroj]

Hotel a televizní vysílač na Ještědu

Hotel a televizní vysílač na Ještědu je stavba ve tvaru rotačního hyperboloidu postavená v letech 1966 až 1973 na vrcholu hory JeštědLiberce. Je vysoká téměř 100 metrů s kruhovým půdorysem o průměru 33 metrů. Jejím autorem je architekt Karel Hubáček, kterému se statikou stavby pomáhal Zdeněk Patrman a s výbavou vnitřních prostor Otakar Binar. Před vybudováním současného hotelu stával na vrcholu hory od poloviny 19. století hotel, v jehož blízkosti byl na počátku 20. století, s ohledem na zájem turistů vybudován další. Stavby byly ze dřeva a obě v šedesátých letech 20. století shořely.

Stavba, která se objevuje ve znaku města, kraje, zdejší vysoké školy či místního prvoligového fotbalového klubu Slovan Liberec, je orientačním bodem a dominantou kraje. Objevila se také v českém filmu Grandhotel. Objekt je od roku 1998 kulturní památkou České republiky, od počátku roku 2006 dokonce národní kulturní památkou a od roku 2007 je uveden na Indikativním seznamu kulturních statků České republiky, z něhož jsou vybírány stavby navrhované k zařazení do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Kolovratský palác (Praha, Nerudova)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní průčelí Kolovratského paláce

Kolovratský palác (uváděn i v archaické podobě Kolowratský), později zvaný též Thunovský či Thun-HohenštejnskýNerudově ulici na Malé Straně (čp. 193/III) je vrcholně barokní stavba vybudovaná v letech 1716–21. Zadní část paláce přiléhající k Zámeckým schodům (čp. 214/III) tvoří renesanční budova Paláce pánů z Hradce, později zvaného též Slavatovský.

Palác pánů z Hradce, vybudovaný na místě několika měšťanských domů, získal roku 1558 Jáchym z Hradce. Roku 1602 jej koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po vymření Slavatů roku 1693 palác získal roku 1701 Norbert Leopold Libštejnský z Kolovrat. Roku 1769 pak dědictvím přešel do majetku Thunů, kterým patřil až do roku 1924, kdy jej koupila italská vláda pro své velvyslanectví, jež zde sídlí dodnes.

Lajka[editovat | editovat zdroj]

Lajka při výcviku v letovém boxu

Lajka (rusky Лайка; 1954 – 3. listopadu 1957) byl pes, který se jako první pozemský živý tvor dostal na oběžnou dráhu Země. Stalo se tak 3. listopadu 1957 na palubě sovětské družice Sputnik 2.

Před odchytem a zařazením do kosmického programu Lajka žila volně v ulicích Moskvy. Pro let na Sputniku 2 byla cvičena s dalšími dvěma psy. Vědci si k letům do vesmíru záměrně vybrali odchycené toulavé psy – soudili, že jsou zvyklí na těžký život a spíše vydrží jak výcvik, tak kosmický let. Před startem ji vedoucí lékařského týmu Valerij Jazdovskij vzal k sobě domů, aby si pohrála s jeho dětmi. Později k tomu napsal: „Chtěl jsem pro ni udělat něco pěkného, když měla žít už jen krátce…“ Technologie návratu kosmické lodi z oběžné dráhy na Zemi nebyly k dispozici, proto nebyl Lajčin návrat na Zem plánován. Očekávalo se, že prožije na oběžné dráze jeden týden, avšak uhynula následkem stresu a přehřátí už zhruba 5 až 7 hodin po startu.

Lajka byla prvním tvorem na oběžné dráze Země, nikoliv však ve vesmíru. Hranici vesmíru – tedy výšku 100 km nad zemí – jako první z živých tvorů překonaly octomilky vynesené americkou raketou V-2 už v únoru 1947. V Sovětském svazu byli prvními psy ve vesmíru dvojice Dezik a Cygan, kteří byli vysláni roku 1951 z kosmodromu Kapustin Jar po balistické dráze do výše 101 km.

Ludvíkov pod Smrkem[editovat | editovat zdroj]

Ludvíkov pod Smrkem je vesnice ve Frýdlantském výběžkuLibereckém kraji, vzdálená asi dva kilometry jihozápadně od Nového Města pod Smrkem. První písemná zmínka pochází z roku 1381 (dle jiných zdrojů ale až 1592) a své jméno pravděpodobně dostala po svém lokátorovi a prvním rychtáři. Ještě starší než samotná obec je však místní památkově chráněný kostel svatého Petra a Pavla. Během 15. a 16. století ve vesnici bydleli havíři, kteří v blízkých kopcích dolovali cínovou a měděnou rudu. Po založení Nového Města pod Smrkem se však zázemí horníků přesunulo tam a v Ludvíkově se rozšířilo zemědělství. Když se ve druhé polovině 19. století rozvíjely v Novém Městě textilky, ovlivnilo to i život v Ludvíkově, kde vznikl dřevozpracující závod, který svými výrobky novoměstské továrny zásoboval. Ke konci století byla v Ludvíkově založena i škola, v níž se učilo až do roku 1968, kdy škola zanikla a její prostory se začaly využívat pro výrobu elektrotechnických součástek. Tou dobou byl již ovšem Ludvíkov součástí Nového Města pod Smrkem (k jeho začlenění došlo roku 1960). Na přelomu 20. a 21. století sídlil ve vesnici hřebčín vychovávající dostihové koně, kteří se účastnili i Velké pardubické. Pokračovatelkou v chovu koní je herečka Jorga Kotrbová, která má ve vesnici chatu.

Ve vesnici dochází ke křížení dvou silnic třetí třídy. Ty jsou současně hranicemi vymezující dvě chráněná území, která se v okolí Ludvíkova rozkládají. Jihovýchodním směrem je to chráněná krajinná oblast Jizerské hory a západním přírodní park Peklo. Přímo ve vesnici stojí dva památné stromy. Centrem sídla prochází turistická i cyklistická trasa a v kopcích jižně od Ludvíkova je veden Singltrek pod Smrkem. Příznivcům lyžování jsou v zimních měsících k dispozici okruhy Stop NMpS.

Mozek[editovat | editovat zdroj]

Mozek šimpanze: u lidoopů došlo k velkému rozvoji koncového mozku

Mozek (latinsky: cerebrum, řecky: encephalon) je orgán, který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců. V omezeném měřítku se termín „mozek“ používá i pro ostatní strunatce (bezlebeční, pláštěnci), hlavonožce nebo dokonce některé další bezobratlé. Obvykle se však u bezobratlých vyskytuje pouze jisté mozkové ganglion (zauzlina). Mozek obratlovců vzniká z přední části neurální ploténky a během zárodečného vývoje se postupně objevují různé oddíly, které často plní poměrně odlišné funkce, ale spolupracují a tvoří dohromady hlavní orgán centrální nervové soustavy. K hlavním částem mozku patří prodloužená mícha, mozeček, střední mozek, mezimozek a tzv. koncový mozek.

Mozek je z buněčného hlediska složen především z nervových a gliových buněk. Místa s nahromaděnými těly neuronů představují tzv. šedou hmotu, místa bohatá na nervová vlákna jsou známa pod názvem bílá hmota. Zatímco nervové buňky jsou schopné aktivní nervové činnosti spojené se vznikem a přenosem nervových impulsů, nepostradatelné jsou i gliové buňky, které vyživují, chrání a jinak podporují nervovou tkáň.

Přechovice[editovat | editovat zdroj]

Návesní rybník v obci

Přechovice je obec, která se nachází v Jihočeském kraji, okrese Strakonice, ve vzdálenosti asi 1,5 km severovýchodně od Volyně. Podle sčítání z roku 2011 zde žije 99 obyvatel. Prvně je zmiňována v roce 1400 jako majetek pražské Svatovítské kapituly. Během 15. až 17. století sice patřila do správy řádu Maltézských rytířů, ale pak se pod kapitulu opět vrátila. Ve druhé polovině 20. století byly Přechovice součástí blízké obce Hoštice, avšak od roku 1990 jsou samostatnou obcí.

Nacházejí se v Bavorovské vrchovině a protéká jimi Přechovický potok, jenž je přítokem Volyňky. Přechovicemi prochází silnice I/4 a současně též železniční trať číslo 198. Je zde místní knihovna i sbor dobrovolných hasičů. V obci stojí celkem šest statků, které jsou chráněné jako kulturní památky. Proto jsou Přechovice od roku 2000 v řízení k vyhlášení vesnické památkové zóny. Jižně, při cestě do Volyně, je kaple svaté Anny, jež je také památkově chráněna.

Ramones[editovat | editovat zdroj]

Ramones v roce 1980

Ramones byla americká punk rocková skupina založená v roce 1974 v New Yorku. Je považována za vůbec první punkovou kapelu. Ačkoliv Ramones dosáhli jen omezeného komerčního úspěchu, stali se hlavní inspirací pro punkové hnutí v USA i Velké Británii.

Všichni členové skupiny používali jako pseudonym stejné příjmení „Ramone“, ačkoliv nebyli příbuzní. Celkem odehráli za 22 let téměř nepřetržitého turné celkem 2 263 koncertů. V roce 1996, po odehrání putovního festivalu Lollapalooza, odehráli rozlučkový koncert v Los Angeles a ukončili činnost. Během devíti let po rozpadu skupiny zemřeli tři ze čtyř zakládajících členů – zpěvák Joey Ramone, kytarista Johnny Ramone a baskytarista Dee Dee Ramone.

Sedmiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Kotzebue (1884): Bitva u Kunersdorfu

Sedmiletá válka (17561763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. stoletíVelkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances) či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Skočický hrad[editovat | editovat zdroj]

Kamenný val na vrcholku vrchu Kolo je snadno viditelný pozůstatek dřívějšího pravěkého osídlení a dřívějšího hradiště

Skočický hrad je přírodní rezervace ev. č. 975 nacházející se poblíž obce Skočiceokrese Strakonice. Důvodem ochrany je komplex relativně velmi přirozené lesní vegetace ve vrcholové části vrchu Hradu u Skočic. Na této lokalitě se jako na jediné v okrese Strakonice zachoval přirozený porost květnaté bučiny podsvazu Eu–Fagenion. Cenné přirozené lesní porosty pokrývají západní vrcholovou část (včetně prostoru prehistorického hradiště) a východní kulminační část. Ploché hřbety a mírnější jižně orientované svahy obou vrcholů jsou kryté převážně listnatými porosty s převahou buku, které mají charakter acidofilních bučin až bukových doubrav s přechody ke květnatým bučinám. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Na úpatí skalních stupňů a balvanitých sutí jsou vytvořeny netypické a plošně nepatrné fragmenty suťového lesa. Na jihozápadním strmém srázu západního vrcholu je dochován fragment acidofilního reliktního boru. Ze vzácnějších druhů rostlin se zde vyskytuje např. sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), vikev hrachovitá (Vicia pisiformis), zimostrázek alpský (Polygala chamaebuxus), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), jilm horský (Ulmus glabra), růže alpská (Rosa pendulina) a další. Lokalita je významná i výskytem některých chráněných živočichů z říše hmyzu či ptactva.

Svařování plamenem[editovat | editovat zdroj]

Plamenové svařování automobilové karoserie se svařovacím drátem

Svařování plamenem nebo plamenové svařování, zastarale autogenní svařování, patří mezi tzv. tavné metody svařování. Metoda využívá teplo získávané spalováním směsi hořlavého plynukyslíku nebo vzduchu pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. Nejvhodnější pro svařování ocelí je kyslíko-acetylenový plamen, jiné směsi hořlavých plynů a kyslíku nebo vzduchu se používají pro kovy s nižší teplotou tavení. S drobnými rozdíly ve vybavení a použití směsi plynů se podobná technika využívá i při plamenovém řezání kovů kyslíkem.

Travný[editovat | editovat zdroj]

Svahy rezervace Travný v roce 2010

Travný je přírodní rezervace na západním úbočí stejnojmenné hory v Moravskoslezských Beskydech. Účelem rezervace je hlavně ochrana fragmentů přirozených lesních porostů s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Chráněné území se nachází na ploše s převýšením až 673 m, od čehož se odvíjí pestrost složení přítomné vegetace. Drtivou většinu rezervace zabírají lesní porosty 5.–7. lesního vegetačního stupně. V bylinném patru se vyskytují karpatské endemity jako kyčelnice žláznatá.

V rezervaci se pravidelně objevují velké šelmy jako medvěd hnědý a rys ostrovid, nepravidelně i vlk obecný. Z pravidelně hnízdících ptáků lze jmenovat datla černého či jeřábka lesního. Příležitostný je výskyt tetřeva hlušce, o jehož návrat do rezervace ochranáři usilují. Z obojživelníků se zde vyskytuje mj. mlok skvrnitý a užovka obojková, z měkkýšů modranka karpatská nebo řasnatka lesní.

Následkem prudkých svahů Travného a tím i špatné přístupnosti rezervace bylo území dlouhá staletí netknuto působením člověka. Až od 60. let 20. století zde byly prováděny těžařské zásahy, které měly v některých případech takřka devastující charakter. I z tohoto důvodu bylo vyhlášení ochrany nad územím dlouho odkládáno. Přírodní rezervace zde byla vyhlášena až v roce 2000, i když se o ní uvažovalo již od šedesátých let. Území leží relativně stranou turistického ruchu, pouze její severovýchodní okraj míjí modře značený turistický chodník.

Železniční trať Frýdlant v Čechách – Jindřichovice pod Smrkem[editovat | editovat zdroj]

Trať na kilometru 2,6

Železniční trať Frýdlant v Čechách – Jindřichovice pod Smrkem (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 039) je jednokolejná neelektrifikovaná regionální trať vedená z Frýdlantu přes DolníHorní Řasnici a Nové Město pod Smrkem do Jindřichovic pod Smrkem. Důvodem její výstavby byly požadavky průmyslníků v okolí této tratě na snazší odvoz výrobků jejich továren. S výstavbou železniční tratě se začalo v roce 1900 a první vlak na trať vyjel 2. srpna 1902. O dva roky později byl otevřen navazující úsek z Jindřichovic do tehdy pruského Greiffenbergu (dnes Gryfów Śląski v Polsku). Ačkoliv tak existovalo přímé spojení tratě s Pruskem, žádné přímé vlaky nikdy nejezdily a cestující si museli v Jindřichovicích vždy přestoupit do jiného vlaku. Jindřichovice byly hraniční stanicí do vzniku druhé republiky, kdy došlo na základě Mnichovské dohody ke změně státních hranic jejich posunutím do českého vnitrozemí. Během druhé světové války připadla trať Německým říšským drahám, které na ní zajišťovaly provoz až do roku 1945. Po válce trať opět připadla Československu, ale hraniční přechod byl z důvodu obsazení oblasti za hranicemi polskou armádou v květnu 1945 uzavřen.

V následujících letech se na trati střídaly parní lokomotivy různých řad v tahání nákladních vlaků, zatímco osobní dopravu zajišťovaly motorové vozy. Během roku 1972 došlo k ukončení zdejšího provozu parních strojů a k jejich nahrazení dieselovými lokomotivami. Na začátku 21. století byla trať zařazena do systému Jizerskohorské železnice, na níž od roku 2011 po dobu 15 let zajišťují osobní dopravu České dráhy vozy řady 840.

Česká tématika[editovat | editovat zdroj]

Bike to Heaven[editovat | editovat zdroj]

Pomník Bike to Heaven

Bike to Heaven (česky Kolo do nebe) je pomník věnovaný propagátorovi městské cyklistiky Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří v Praze zemřeli při dopravních nehodách. Tvoří jej čtrnáct metrů vysoká funkční pouliční lampa, po které jede nahoru jízdní kolo. Celý pomník je „postříbřený“ plátkovým palladiem a kolo i vršek lampy se za větru může otáčet. Pomník je umístěn na rušné pražské křižovatce ulice Dukelských hrdinů a nábřeží Kapitána Jaroše, v místě, kde byl Jan Bouchal 6. ledna 2006 smrtelně zraněn při střetu s automobilem. Přitom paradoxně právě aktivista Bouchal na nebezpečnost křižovatky upozorňoval a usiloval o její přestavbu. K té došlo až roku 2012, po dlouhém lobbingu sdružení Auto*Mat, jehož byl Bouchal spoluzakladatelem.

Pomník vytvořil sochař Krištof Kintera (autor podobného pomníku Memento Mori, věnovaného těm, co si vzali život skokem z Nuselského mostu) díky veřejné sbírce, celé dílo se obešlo bez finanční podpory státu či města. Pomník byl odhalen 9. září 2013, po sedmi letech příprav. Symbolika pomníku je podle Kintery záměrně jednoduchá a srozumitelná – kolo mířící do nebes. Zvolená podoba nemá podle autora působit zbytečně nápadně či pateticky, má jít o „signál k zamyšlení nad způsoby a bezpečností pohybu krajinou“.

Přibyslav[editovat | editovat zdroj]

Zvony věže ve WikiMěstě

Přibyslav (německy Primislau) je čtyřtisícové město v okrese Havlíčkův Brod v kraji Vysočina na řece Sázavě. V květnu 2014 se stalo dějištěm třídenního editačního maratonu WikiMěsto. Tým wikipedistů se během něj rozjel po městě i okolí a několik desítek hodin pak pracoval na tom, aby v rámci Wikipedie do té doby pozapomenuté Přibyslavi zajistil postavení, které odpovídá jejímu historickému a současnému významu i její kráse.

Na Wikipedii tak přibyly desítky fotografií z města i okolí, profily zajímavých osobností, které se podílely na utváření i dokumentaci jeho historie, nebo články o jeho dominantách: zámku, kostele Narození sv. Jana Křtitele nebo Starém špitálu, útulku pro chudé ženy. Jeho obyvatelky měly sice „do výčepních místností vstup zakázán pod hrozbou vyloučení“, denně ale měly nárok na 2 žejdlíky piva...

Třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Velký rybník[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek Velkého rybníka

Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území se vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervaci je Rybnišťský velký rybník, dříve (německy Bernsdorfer Teich), který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště.

Rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena nejenom k ochraně tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, ve kterých se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde můžeme vidět bukáčka malého, jeřába popelavého, orla mořského či moudivláčka lužního a potápku rudokrkou, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Cædmon[editovat | editovat zdroj]

Cædmonův památník ve Whitby.

Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. O jeho životě není nic známo, veškeré zprávy o něm pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které je však nutno pokládat za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).

Grey Owl[editovat | editovat zdroj]

Grey Owl

Grey Owl, vlastním jménem Archibald Stansfeld Belaney (18. září 1888, Hastings, Anglie13. dubna 1938, Prince Albert, Saskatchewan) byl kanadský spisovatel původem z Anglie, lovec, ochránce zvířat a mluvčí Indiánů, jejichž způsob života převzal. Roku 1906 odjel do Toronta studovat zemědělství. Zde však pobyl jen krátce, přestěhoval se na sever provincie Ontario a pracoval zde jako lovec kožešin, průvodce a lesník. Přijal indiánské jméno Velká šedá sova (Va-ša-kvon-asin, anglicky Grey Owl) a tvrdil o sobě, že se narodil v Mexiku jako syn skotského otce a apačské matky a že odjel z USA do Kanady, kde se stal členem kmene Odžibvejů. Stal se z něj ochránce přírody a obzvláště se věnoval bobrům, které dříve pro kožešinu lovil, a kteří se stali v Kanadě ohroženým druhem (jako domácí mazlíčky dokonce choval dva bobry, jejichž matku při lovu zabil). Začal také o této problematice psát články a knihy, z nichž česky vyšel román Sejdžo a její bobříci.

Jižní Súdán[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek Jižního Súdánu

Jižní Súdán (anglicky South Sudan), formálně Jihosúdánská republika (Republic of South Sudan), je stát v severovýchodní Africe. Osou státu je Bílý Nil a povrch z velké části tvoří mokřiny a tropické lesy. Nejvyšší horou je Kinyeti nedaleko hranice s Ugandou. Území je složeno z celkem 10 států s celkovou rozlohou 644 329 km2. Žije zde kolem 11 milionů obyvatel hlásící se hlavně ke křesťanství a animismu. Hlavním a současně největším městem Jižního Súdánu je Džuba. Stát sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Demokratickou republikou Kongo a na západě se Středoafrickou republikou. Na severu sousedí se Súdánem. Úředním jazykem je angličtina. Jižní Súdán je nejnovějším vzniklým nezávislým státem k roku 2012.

V předkoloniální epoše se na území Jižního Súdánu nekonstituoval žádný významnější státní útvar. Na počátku 20. století se zde dominantní silou stali Britové, kteří Jižní Súdán spravovali odděleně od dnešního súdánského území. Během jednání o nezávislost byl však Jižní Súdán přivtělen ke svému severnímu sousedu, což dalo vzniknout novodobému súdánskému státu, oficiálně nezávislému od roku 1956. Vzhledem k neochotě súdánských elit zavést autonomní uspořádání pro jižní oblasti proběhly mezi severem a jihem dvě občanské války. Poté, co v lednu 2011 přes 98 % voličů hlasovalo pro odtržení, vyhlásila jihosúdánská vláda 9. července 2011 samostatnost. Země se potýká s následky dlouhé občanské války, rovněž ale i s bojem protivládních povstalců a krvavými etnickými konflikty.

Lak na nehty[editovat | editovat zdroj]

Lak na nehty

Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou.

Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.

Metamorfní facie[editovat | editovat zdroj]

Schéma metamorfních facií

Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení, tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací.

V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.

Plastový vojáček[editovat | editovat zdroj]

Vojenská patrola jištěná tankem.

Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm.

Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.

SuicideGirls[editovat | editovat zdroj]

SuidcideGirls Riae

SuicideGirls (SG) je anglickojazyčná webová stránka alternativní pornografie. Byly založeny na jaře roku 2001 Spookym Seanem Suhlem a Missy Suicide Selenou Mooneyovou. SuicideGirls sází na estetiku, která je má odlišit od mainstreamového porna, a snaží se prezentovat jako vlastní subkultura. Modelky mají tetování, piercing a nápadně obarvené vlasy. Stránky jsou přijímány jako příklad feministické erotické fotografie, nicméně toto pojetí naráží často na značný odpor, mimo jiné u značné části bývalých modelek. Vedle žánrových erotických fotografií nabízí SuicideGirls i hudbu a fejetony, ženy zde mají profily a blogy, komunita je od založení součástí SuicideGirls. Stránky mají svůj původ v Portlandu v USA a ve svých počátcích byly podporovány i zpěváky z okolí Portlandu jako Courtney Love či Dandy Warholsem, později toto úzké spojenectví zmizelo. V roce 2005 opustilo padesát 50 modelek, které byly u SuicideGirls od počátku, stránky. Modelky z počátečních dob obvinily stránky z pohrdání ženami, že za kulisami stránek existuje obchodní model, který připomíná zavedenou pornografii. Epizoda stála stránky hodnověrnost, nicméně stránky vykazovaly stálý růst a mezitím rozšířily svoji činnost do jiných odvětví a založily další stránky.

Žehlení prsů[editovat | editovat zdroj]

Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů

Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.

Zpracované návrhy článků s nedostatky[editovat | editovat zdroj]

Říp[editovat | editovat zdroj]

komentáře

Říp od severozápadu

Říp (456 m) je zdaleka viditelná hora s románskou rotundou na vrcholu, vystupující z roviny 5 km jižně od Roudnice nad Labem; památné místo české mytologie a historie.

Říp je čedičová kupa – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně snížená zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu.

Metro v Praze[editovat | editovat zdroj]

Souprava Ečs

Provoz pražského metra byl slavnostně zahájen právě před 40 lety - dne 9. května 1974, při příležitosti 29. výročí osvobození Rudou armádou. V tento den nastaly i další zásadní změny v pražské městské dopravě. Linkové vedení povrchové dopravy bylo přizpůsobeno metru. Byl ukončen provoz dvounápravových tramvají a zrušena trať z náměstí Hrdinů na Budějovické náměstí. V celé síti byl zaveden jednotný, nepřestupní tarif a zrušena funkce průvodčích. Jízdenky v povrchové dopravě si cestující označovali v děrovacích strojcích, do metra se vstupovalo skrz turnikety po vhození mince. Jízdné bylo jednotné – 1 Kčs.

Slavnostnímu zahájení provozu byl přítomen generální tajemník Komunistické strany Československa KSČ Gustáv Husák, nezúčastnil se tehdy již těžce nemocný prezident Ludvík Svoboda ani premiér Lubomír Štrougal. První trasa měla délku 6,7 km, devět stanic a provoz na ní zajišťovaly třívozové soupravy typu Ečs ze Sovětského svazu. Dějiny metra v Praze jsou ovšem mnohem starší. Od prvního návrhu stavby metra do zahájení provozu uplynulo téměř přesně třičtvrtě století.