Reflexivita (sociologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Reflexivita (z latinského reflectere = odrážet, ohýbat zpět) se obecně „definuje jako proces, v němž se subjekt vztahuje sám k sobě.“[1] Pojem reflexivita je odvozen od pojmu reflexe a v prvopočátku „znamenal zaměření duchovní aktivity na procesy vědomí.“[1] Je příkladem zpětné vazby. Reflexivita lze demonstrovat například na trhu prostřednictvím interakce víry a pozorování. Pokud obchodníci věří, že ceny klesnou, budou prodávat (snížení cen), zatímco pokud věří, že ceny porostou, budou nakupovat (dojde k zvýšení cen).[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Přestože je pojem reflexivita znám již dlouho, využíván začal být až v 19. století. Pravděpodobně prvním, kdo definoval princip reflexivity, byl William Thomas, který podstatu vyjádřil ve výroku: „Situace, které lidé označují jako pravdivé, se pravdivými stanou.“[p 1][3]

Sociolog Robert K. Merton definoval v závislosti na práci Williama I. Thomase pojem sebenaplňujícího proroctví [4], jehož princip lze vyjádřit následovně: Jestliže lidé definují situaci jako reálnou, pak je reálná i ve svých následcích. Pokud například bude řečeno, že hrozí krach bank, lidé začnou vybírat peníze ze svých účtů, až nakonec ke krachu opravdu dojde.

O takzvaných reflexivních mechanismech se ve své teorii zmiňoval německý sociolog Niklas Luhmann[5]. Definoval je jako sociální mechanismy, které jsou zaměřeny samy na sebe, na vlastní postupy (např. výchova vychovatelů, výzkum výzkumu apod.).

Reflexivita v sociologii[editovat | editovat zdroj]

Hlavním posláním reflexivity v sociálních vědách je především odmítnutí myšlenky, že vědec je ve vztahu ke zkoumanému objektu jen pouhým pozorovatelem či nezúčastněnou figurou. Nejen v sociologii, ale také antropologii a dalších příbuzných vědách je hlavní důraz kladen na odhalení metodologie a vztahu vědce ke své teorii.[4]

Diego Velázquez: Dvorní dámy

Začneme-li využívat reflexivity, vždy zákonitě narazíme na spor v logické argumentaci. Ukazuje se to například už na Paradoxu lháře (vycházejícího z Epimenidova paradoxu), v němž jde o to, že pokud o sobě skutečný lhář prohlásí, že lže, není to tak, protože právě použil pravdivý výrok.

Reflexivitu lze rozdělit do 3 stupňů na:

  • vnitřní,
  • epistemickou,
  • a transcendentní[4].

Všechny tyto úrovně znázornil Michel Foucault[4] na příkladu obrazu Dvorní dámy (Las Meninas) od Diega Velázqueze. Ústřední postavou je na něm pětiletá princezna Markéta Habsburská obklopená dvorními dámami, v levé části je zobrazen také samotný malíř při práci (vnitřní reflexivita) a v pozadí je namalované zrcadlo, v němž je odraz princezniných rodičů, krále Filipa IV. a jeho choti. Obraz je tedy malován jakoby z pohledu královského páru, který – stejně jako my, co se na dílo díváme – představuje reflexivitu transcendentní. Malíř Velázquez přitom musel ze scény jako jedna z postav fakticky vystoupit a podívat se na ni očima diváka (epistemická reflexivita). Jinak řečeno "reflektoval sám sebe při tom, jak maloval a to celé pak namaloval."[1]

Reflexivita v dílech[editovat | editovat zdroj]

Reflexivitou se zabýval například francouzský sociolog a antropolog Pierre Bourdieu ve svém genetickém strukturalismu nebo slavný britský sociolog Anthony Giddens ve své strukturální teorii. Giddens poukazoval na to, že reflexivita je možná v jakémkoli sociálním systému a že to představuje pro sociální vědy problém. Reflexivita moderního sociálního života pak dle něj spočívá v tom, že se sociální praktiky přetváří ve světle nových informací. Reflektována je tak i reflexe samotná.[6] Bourdieu argumentoval tím, že vědci jsou neustále ovlivňováni určitou mírou zaujatosti a že jedině reflexivní uvědomění se toho je může od zaujatosti osvobodit. Reflexivita pro něj tak byla součástí řešení, nikoliv problém.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c citace Jana Heinricha dostupná na http://zdenek.konopasek.net/archiv/nms/02_03/inFrames/archiv/ref_heinrich.htm
  2. a b http://soc21.blogspot.cz/2009/02/reflexivity-social-theory.html
  3. http://en.wikipedia.org/wiki/Reflexivity_%28social_theory%29
  4. a b c d http://zdenek.konopasek.net/archiv/nms/02_03/inFrames/archiv/ref_heinrich.htm
  5. PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník II. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. s. 913. ISBN 80-7184-310-5
  6. GIDDENS, A. 1998. Důsledky modernity. Praha: SLON

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. v Sociologii známé jako Thomasův teorém

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PETRUSEK, M. a kol. 1996. Velký sociologický slovník II. 1. vyd. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-310-5.

Související stránky[editovat | editovat zdroj]