Sebenaplňující předpověď

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sebenaplňující předpověď (též sebenaplňující se proroctví, Golemův efekt, Rosenthalův efekt, Pygmalion efekt) je fenomén, kde očekávání budoucích událostí vede k chování, které zapříčiní, že se daná skutečnost opravdu stane.[1] Vztahuje se jak k přístupu člověka k sobě samému, tak k hodnocení jiných osob, očekávání událostí atd.

Pokud jsou očekávání negativní, jedná se o Golemův efekt, očekávání pozitivní se označují jako Pygmalion efekt.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zmínky o sebenaplňující předpovědi se objevily v dílech psychologa Sigmunda Freuda, sociologa Williama I. Thomase (Thomasův teorém) nebo francouzského filozofa 17. století Pierre Gassendiho, který jako první uvedl konkrétní příklad tohoto fenoménu. Všiml si totiž, že lidé, kteří si nechávají předpovídat osud z hvězd, mají sklon tento osud naplňovat.[2]

Robert King Merton[editovat | editovat zdroj]

Za autora konceptu fenoménu sebenaplňující předpovědi (sám používá termín sebenaplňující se proroctví, self-fulfilling prophecy) je ale považován až sociolog Robert K. Merton, který formuloval jeho struktury a následky. V druhém rozšířeném vydání své knihy Social Theory and Social Structure (1957) Merton uvádí, že tento "fenomén vzniká, když nesprávná definice situace evokuje chování, které přeměňuje původní nesprávné koncepce na skutečné".[1]

To vyvolává zdánlivou představu o tom, že v následujícím sledu událostí měl prorok od samého počátku pravdu. Pozitivní či negativní proroctví vyvolává víru nebo deziluzi o tom, že situace, která nastala, je prohlášena za pravdu, přestože je od samého počátku nepravděpodobná. To nastává v případě, že víra dostatečně působí na lidi a jejich chování, které zapříčiní, že jejich reakce vyplní falešné proroctví.

Svou teorii opírá o Thomasův teorém, z něhož vyvozuje, že: "lidé reagují nejen na objektivní charakteristiky situace, ale také — a někdy především, na význam, který pro ně tato situace má".[3] Jakmile daná situace dostane nějaký význam, následné chování je jím determinováno.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Merton vzal tuto abstraktní myšlenku a aplikoval ji na reálné situace. Ve svých studiích uvádí příklad krachu imaginární prosperující banky pod vedením Cartwrighta Millingvillea. Ačkoliv banka hospodaří zodpovědně a má dostatečné množství likvidity, jednoho dne se před ní utvoří fronta klientů žádajících vyplacení svých vkladů. Počet lidí před bankou neustále narůstá kvůli šířícím se nepodloženým pověstem o nesolventnosti banky. Taková situace vyvolá nevyhnutelnou insolvenci banky, ačkoli byla původně tato situace vzhledem k její prosperitě nepravděpodobná.

Zcela běžným příkladem je nervózní student před zkouškou, který je přesvědčený o svém budoucím neúspěchu u zkoušky. Pochopitelně neuspěje, protože stráví více času strachováním se než studiem.

Dále autor uvádí příklad války mezi dvěma národy. Lidé se domnívají, že válka je nevyhnutelná. Představitelé těchto dvou národů, pohánění tímto přesvědčením, se navzájem stále více odcizují a pohotově odpovídají na každý “útočný” akt protistrany. Rozšiřuje se zbrojní potenciál, zvětšují se zásoby surovin a narůstá počet mužů ve zbrani, až nakonec očekávání války pomůže vytvořit skutečný konflikt.[4]

Prolomení sebenaplňujících se proroctví[editovat | editovat zdroj]

Kruh sebenaplňujících se proroctví lze prolomit, jestliže jedinec opustí počáteční definici situace, která uvedla tento kruh do pohybu. Je třeba zpochybnit původní domněnku a prosadit novou definici situace. Teprve potom přestane přesvědčení vytvářet realitu.[5]

Experimenty[editovat | editovat zdroj]

Očekávání učitelů[editovat | editovat zdroj]

Tzv. Resenthalův efekt (R. Rosenthal, Rosenhanův experiment)

Učitelé ve škole dostali (náhodou zaslechli) tipy na obzvlášť šikovné děti, které ale byly úplně průměrní a normální žáci. Za rok se těmto dětem výrazně zlepšil prospěch a to jen díky očekávání učitelů. Ze skrytých záznamů experimentátoři zjistili, že se učitelé chovali k vybraným dětem jinak – častěji je vyvolávali, více je chválili apod.

Chytré myši[editovat | editovat zdroj]

K. L. Fode

Studenti měli naučit chodit krysy bludištěm. Dozvěděli se, že zvířata pochází ze dvou různých populací – „chytré“ a „hloupé“. V reálu byly krysy rovnoměrně rozděleny do dvou smíšených skupin, což ale studenti nevěděli. Krysy, které pokládali za chytré, se naučily projít bludištěm mnohem rychleji, protože s nimi studenti komunikovali mnohem intenzivněji než s těmi, které považovali za hloupé.

Reálné projevy[editovat | editovat zdroj]

Rating[editovat | editovat zdroj]

ekonomická hodnocení od několika celosvětových ratingových agentur

Ekonomický rating používají především investoři, emitenti, investiční banky, makléři a státní instituce. Rating je ovšem pouhý odhad, a i když je třeba podložen daty z minulosti, finančnické varování praví, že "zisky minulé nejsou zárukou zisků budoucích".

V souvislosti s finanční krizí byla hodnota ratingů velmi zpochybněna: Agentury byly kritizovány především za to, že udělovaly nejvyšší ratingy i instrumentům, které těchto kvalit nedosahovaly. Další kritika poukazuje na to, že agentury nepřistupují ke všem hodnoceným společnostem zcela nezávisle a nezahrnují do hodnocení všechna známá rizika. Rating zpětně působí na hodnocený subjekt: Snížení ratingu jeho situaci na trhu obecně zhorší.

Volební potenciál[editovat | editovat zdroj]

předvolební superdebata, Česká televize, volby 2013

"Do Superdebaty pozvala Česká televize zástupce těch stran, které patřily nejméně ve dvou krajích k osmi politickým stranám s nejvyšším volebním potenciálem", tvrdí ředitelka Komunikace ČT Daniela Němcová. Navíc prý klíč výběru stran byl oznámen předem.[6] Volební potenciál České televizi vždy sloužil jako klíč k výběru hostů, ta tedy pozvala zástupce těch stran, které se svým volebním potenciálem v krajích nominovaly alespoň do dvou předešlých krajských debat, které byly také v režii ČT. Takto se do závěrečné předvolební superdebaty dostali zástupci devíti politických stran.

ČT pojem volební potenciál definuje jako podíl, "kolik procent hlasů by mohla strana v době provádění výzkumu hypoteticky získat, pokud by se k ní přiklonili všichni lidé, kteří její volbu reálně zvažují a zároveň nevylučují účast u voleb."[7] Zde se sebepotvrzující efekt projevil dokonce v kaskádě dvakrát za sebou, se zesilující kladnou zpětnou vazbou, protože pro druhý odhad ČT použila výsledky již ovlivněné první sérií svých debat a jim předcházejících prvotních odhadů a výběrů, které již také proběhly na základě volebních potenciálů. ČT tak čelí viditelné kritice zejména ze strany nepozvaných stran, že, ačkoli jde o veřejnoprávní médium, jsou některé strany protežovány a tak nejde o rovnou soutěž. A protože tak prý ČT nesplňuje účel veřejné služby, ozývají se hlasy pro její privatizaci anebo i úplné zrušení.

Protesty jsou pochopitelné při vědomí, že ČT má v případě voleb dominantní postavení a při nerovnováze v možnostech sebeprezentace jsou strany považované za "slabší" ještě dále oslabovány: Dalším z pravidel ČT totiž je, že automaticky dává větší prostor stranám, jež v minulém období v parlamentu již působily. To ovšem vede ke konzervaci momentálního statu quo a brání medializaci nových uskupení, což je další forma sebepotvrzujícího se pravidla, podobně jako při voličově strachu z propadnutí hlasu ve většinovém volebním systému.

Deviantní identita jedince[editovat | editovat zdroj]

kniha The Outsiders, Howard Saul Becker

Becker popisuje, jak se u člověka postupně vyvíjí deviantní identita: Jedinec je označen jako deviantní (primární deviace) a díky tomuto štítku na sebe pohlíží jako na odlišného od většinové společnosti. Označením se aktivují určité prvky osobnosti a deviantní kariéra se začne rozvíjet. Proces přistižení a označení za deviantní osobu z pozice autority je nejdůležitějším krokem na cestě k sekundární deviaci.

Dalším krokem je přijetí deviantního štítku společností: Ten přebíjí a potlačuje ostatní definice jedince (status kriminálníka je silnější než status rodiče, souseda, přítele atd.). Ostatní člověka nazírají skrze tento dominantní status a mají tendenci předpokládat, že jedinec vlastní i negativní vlastnosti, které jsou s tímto označením obvykle spojené. Vzhledem k tomu, že identita jedince je odvozena převážně z pohledu ostatních, má jedinec tendenci pohlížet na sebe skrze své deviantní označení. To může produkovat sebenaplňující se proroctví.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b GÁLIK, Stanislav. Psychologie přesvědčování. 1. vyd. Praha : Grada, 2012. 95 s. ISBN 978-80-247-4247-2. S. 43.  
  2. MERTON, Robert King. Social Theory and Social Structure. New York : The Free Press, 1968. 702 s. ISBN 0-02-921130-1. S. 20.  
  3. MERTON, Robert King. Studie ze sociologické teorie. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000. 285 s. ISBN 80-858-5092-3. S. 197.  
  4. MERTON, Robert King. Studie ze sociologické teorie. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000. 285 s. ISBN 80-858-5092-3. S. 199.  
  5. MERTON, Robert King. Studie ze sociologické teorie. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000. 285 s. ISBN 80-858-5092-3. S. 201.  
  6. Co jste v ČT neviděli: Člena Pirátů zkopala ochranka!, blesk.cz, 25. října 2013
  7. Předvolební superdebata 24. 10. 2013 – ČT1 a ČT24 20.00 – 22:15, ceskatelevize.cz, Tiskové zprávy, 24. 10. 2013

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MERTON, Robert King. Studie ze sociologické teorie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 200, 285 s. ISBN 80-858-5092-3
  • MERTON, Robert King. The Self-Fulfilling Prophecy. In: The Antioch Review. Vol. 8, No. 2 (Summer, 1948), pp. 193–210
  • Hayesová, N. (2003). Základy sociální psychologie. Praha: Portál, s.r.o.

Související články[editovat | editovat zdroj]