Kognitivní disonance

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kognitivní disonance je stav mysli, který vzniká rozporem mezi dvěma kognicemi, například mezi postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Podle Festingerova výzkumu z roku 1957 jedinec reaguje na napětí vyvolané dvěma vzájemně nekonzistentními postoji snahou o přidání, odstranění nebo změnu jeho kognitivních struktur. Důležité je, že tyto změny jsou obousměrné, tedy např. na základě svých postojů můžeme změnit své chování a na základě svého chování můžeme změnit své postoje. Dochází k tomu proto, že lidé mají vrozenou tendenci jednat v souladu se svými postoji. Podle Aronsona je být čestný a upřímný součástí vnímání sama sebe (tzv. Sebe-konceptu).

Festingerův a Carlsmithův experiment[editovat | editovat zdroj]

Vybraným studentkám byla zadána nudná úloha (např. skládat k sobě šroubek a matku, skládat nitě podle velikosti). Posléze měly svým spolužačkám popsat úkoly jako velmi zajímavé. Některým byla za tuto lež slíbena odměna 1 $, jiným 20 $ (tenkrát nemalá částka). Po skončení experimentu se výzkumníci dívek ptali, jak se jim úlohy, které vykonávaly na začátku, líbily. Cílem bylo zjistit, zda u některých z nich došlo k vyvolání protichůdných postojů. Studentky, které dostaly za lež o experimentu 20 $, neměli kognitivní disonanci příliš vysokou, neboť jim odměna za lež tohoto druhu připadala dostatečná. Naopak studentky, které lhaly a obdržely pouze dolar, měli sklony hodnotit úkoly oproti kontrolní skupině (nelhala vůbec) a 20 $ lhářům za celkem zajímavé. Aronson takovou reakci u daných studentek vysvětluje nutností zbavit se pocitu zklamání sebe sama, že lhaly za tak nízkou cenu.

Podmínky potřebné ke změně postoje[editovat | editovat zdroj]

Jedinec si musí být vědom negativních důsledků

  • Např. když studentky oslovené účastníky experimentu (kteří ho označili za zajímavý) předstírali, že nejsou pevně přesvědčeni o účasti a přesvědčili je až oni.

Jedinec musí přijmout osobní odpovědnost

  • Musí vědět, že rozhodnutí je na něm. Např. ve Festingerově studii mohli účastníci lhaní odmítnout.

Jedinec necítí tlak okolí

  • Není přítomna žádná výrazná odměna anebo hrozba, a jedinec tak není pod normativním tlakem.
  • Taktéž musí vědět, že rozhodnutí nepůjde jednoduše vzít zpět.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Hewstone Miles, Stroebe Wolfgang Sociální psychologie. Portál, s.r.o., 2006. ISBN 80-7367-092-5
  • Nakonečný, Milan. Sociální psychologie. Portál, s.r.o., 1999. ISBN 80-200-0690-7