Přeskočit na obsah

Kníže-biskup

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Církevní knížata)
Atributy užívané knížaty-biskupy: klobouk s šesti střapci, kříž a berla reprezentuje duchovní správu biskupovu, meč, knížecí klobouk a plášť odkazuje na světskou správu
Arcidiecéze a volební diecéze, stav z roku 1500
Johann Otto von Gemmingen, kníže-biskup augsburský (1591–1598)

Kníže-biskup (kníže biskup, německy Fürstbischof, latinsky Princeps Episcopus), popřípadě kníže-arcibiskup (německy Fürsterzbischof, latinsky Princeps Archiepiscopus) byl biskup (nebo arcibiskup), kterému příslušela též hodnost knížete a v řadě případů též svrchovaná či téměř nezávislá vláda ve vlastním knížectví nebo jiném feudálním teritoriu. Termín kníže-biskup byl v minulosti chápán jako hovorový a neoficiální. Úplný titul zněl: N. N., (z Boží milosti) (arci)biskup z N., kníže (Svaté říše římské). Hodnost se týkala naprostou většinou biskupů římskokatolických, jen ve vzácných, historicky podmíněných případech, patřili ke knížatům-biskupům též někteří biskupové luteránští, anglikánští a pravoslavní.

Ve Svaté říši římské ztratila knížata-biskupové svoji moc při sekularizaci a mediatizaci roku 1803, několik zbylých většinou se zánikem říše v roce 1806, ovšem v Rakouském císařství titul obvykle přetrval až do roku 1918, jako např. v biskupství vratislavském a v arcibiskupství olomouckém. V salcburské arcidiecézi užívali arcibiskupové titul knížete až do roku 1951.

Knížata-biskupové ve Svaté říši římské

[editovat | editovat zdroj]

Kníže-biskup byl biskupknížecí hodností. Tento jev, kdy jeden člověk držel jak světský, tak duchovní titul, měl důležitou funkci ve Svaté říši římské, kde knížatům-biskupům (v několika případech také knížatům-opatům) příslušel stav říšských knížat. Tito pak zpravidla vystupovali jako suverénní zeměpáni nad územím svého biskupství (nebo opatství) a měli právo zasedat v říšském sněmu. S různými regionálními specifiky se funkce knížete-biskupa vyskytovala i v několika dalších zemích mimo Svatou říši římskou.

Světská panovnická funkce biskupů byla výsledkem politiky německých králů raného středověku, jejichž záměrem bylo, aby byl vliv mocných knížecích rodin na králem jmenované biskupy co nejmenší. Několik z těchto biskupů tehdy získalo dokonce propůjčení královských práv (tzv. regálií). Souběžně s rozvojem územních států si i knížata-biskupové budovali svá panství jako světská území, a to mnohdy použitím vojenské síly. Příkladem jsou vojenské výboje pasovských biskupů.

Stručné dějiny a charakteristika knížecích biskupství

[editovat | editovat zdroj]
Sedm kurfiřtů volí Jindřicha VII. Lucemburského králem. Vlevo na obrázku lze podle pokrývek hlavy rozpoznat tři kurfiřty, kteří byli zároveň arcibiskupy (tzn. kolínského, mohučského a trevírského arcibiskupa)

Základy světské moci říšských biskupů byly položeny v dobách vlády Otonů. Dobová státní idea líčila panovníka jako nástupce Kristova a biskupy jako nástupce apoštolů. Král či císař dával světskou investiturou symbolicky najevo, že biskupové patří k prvním velmožům říše a stojí dokonce výše než vévodové. Již Ota I. a Ota II. udíleli biskupským statkům celní a tržní práva, právo razit mince a od konce 10. století a vlády Oty III. a Jindřicha II. získávali někteří biskupové i skutečnou vládu, neboť panovníci jim udíleli říšská hrabství či jiné domény stejně jako právo horního regálu, právo opevňovat svá města a právo držet si vlastní vazaly. V Itálii byla tato práva pro biskupy běžná již na počátku 10. století, kdy takto biskupy vyznamenávali tamní králové Hugo z Arles a Lothar. Již tito dva králové spolu s Otou I. v Německu také využívali služeb biskupů jako osobních kaplanů a rádců.[1] Knížecí biskupství v říši vznikala postupně, tak jak docházelo k procesu teritorializace, tedy štěpení původních kmenových vévodství a jiných větších celků na stále menší feudální panství. Svrchovaná biskupská léna, podřízená jen císaři, byla původně biskupskými závislými statky, které biskupství získávala většinou cestou donací. Jako poslední obdrželi postavení říšských knížat a s tím spojené právo účastnit se aktivně říšských sněmů biskupové v Sasku po pádu Jindřicha Lva v roce 1180, kdy se původní Sasko-engernsko-vestfálské kmenové vévodství rozpadlo, a z tamních biskupů se stali plnoprávní zeměpáni v rámci říše. Není však bez zajímavosti, že přinejmenším někteří saští arcibiskupové i biskupové bývají v dobových pramenech počítáni mezi knížata již před tímto datem a tedy před získáním říšské bezprostřednosti[2][3] a naopak sufragánní biskupové brémského a magdeburského arcibiskupa s diecézemi na dříve slovanských územích bývají po velkou část středověku jako knížata zpochybňováni, ačkoli byli říšskými vládci na malých územích.[4]

Z počátku budilo spojení světské a duchovní moci jisté rozpaky, neboť duchovní osoby měly zakázáno přijímat a zastávat světské úřady, což se ovšem v raném středověku pravidelně porušovalo. Zatímco emancipace biskupů jako feudálů v říši Otonů nacházela alespoň částečně pochopení, pak spojení funkce arcibiskupa kolínského a vévody v jednom z pěti kmenových vévodství Germánie, Lotharingii v rukou bratra Oty I., Bruna, vzbudilo patrně nemalý odpor, který musel kronikář Widukind z Corvey výslovně mírnit.[5]

...třetím pak byl Bruno, jehož jsme znali když byl v úřadě arcibiskupa a zároveň velikého vévody. Ať ho kvůli tomu nikdo neviní, protože jsme totéž četli o svatém Samuelovi a mnohých dalších biskupech, kteří byli zároveň i vládci.
— Widukind z Corvey, Dějiny Sasů
"Zlaté rýnské", byly raženy kurfiřty-arcibiskupy z Mohuče, tento z r. 1617

V raných obdobích říše, v podstatě po většinu středověku, bylo právo účastnit se říšských sněmů v podstatě synonymum pro hodnost říšského knížete, ať už světského či duchovního. Titul knížete jako takový, až na naprosté výjimky, neexistoval. Šlo o souhrnné označení vévodů, lantkrabat, falckrabat, markrabat a samozřejmě i arcibiskupů a biskupů. Členství v elitní skupině říšských knížat nebylo možné získat bez získání svrchovanosti, přesněji říšské bezprostřednosti nad (alespoň některými) svými statky, čímž byl v případě biskupů vytvořen tzv. Hochstfit či u arcibiskupů Erzstift, ono duchovní knížectví. Počátek existence knížecího biskupství bývá proto obvykle datován oním uvedením na sněm nebo první zmínkou o účasti immediátního biskupa na sněmu. Teprve od 15. století a zejména v novověku začalo být zařazení mezi říšská knížata otázkou vystavení knížecího diplomu císařem, i když většina takovýchto nových knížat politická práva říšských knížat na říšském sněmu vůbec nezískala. Knížat-biskupů se ale otázka nových nobilitací dotkla jen okrajově, protože většina knížecích biskupství již existovala (hranice diecézí byly dokonce z větší části utvořeny již v době ohraničené vládou Karla Velikého a Oty I.). Zřejmě to byl císař Fridrich Barbarossa, za jehož vlády se titul říšského knížete začal užívat v jednoznačném a současném významu. Každopádně v době jeho vlády byla vydána tzv. Gelnhausenská listina (13. dubna 1180), která vymezila postavení, práva a povinnosti jak světských, tak i duchovních knížat.[6] Práva říšských knížat potvrdilo, rozšířilo a do značné míry na příští staletí definovalo tzv. Confoederatio cum principibus ecclesiasticis vydané dne 26. dubna 1220 Fridrichem II. a dále tzv. Statuta in favorem principum, vydaná spolukrálem Jindřichem Švábským 1. května 1231 a Fridrichem II. následně potvrzená. Zvláštní skupinu říšských knížat tvořili kurfiřti, volitelé císaře, přičemž již od poloviny 13. století byli mezi nimi tři bezprostřední arcibiskupové: mohučský, kolínský a trevírský. Pevné ohraničení počtu kurfiřtů, v té době již přes sto let de-facto existující, právně ztvrdila r. 1356 Zlatá bula Karla IV. Během 14. a 15. století bývaly biskupské země stále častěji označovány jako knížectví a staly se vlastně prvními říšskými knížectvími i podle názvu. Pravomoci biskupů jako knížat odpovídaly právům knížat světských. Šlo v první řadě o práva soudní svrchovanosti v první i druhé instanci, právo horního regálu, právo držet si vlastní leníky, právo zemského sněmu (tzv. Privilegium Fori), právo výběru cel a poplatků, a právo výběru daní a užitku z poddanských robot. Několik duchovních knížectví (Trevír, Salcburk, Trident, Brixen, Pasov, Chur, Kostnice, Mety, Toul a Verdun) dokonce neznámo kdy postupně získali právo povyšovat do šlechtického stavu a udílet znaky.[7] Všichni knížecí biskupové ovšem mívali vlastní lenní šlechtu, například münsterský biskup Franz z Waldecku shromáždil v roce 1534 při svolání rytířské hotovosti 115 šlechticů a 26 erbovníků.[8]

Budova Mohučského kurfiřtského místodržitelství v Erfurtu

Biskupská knížectví se od sebe značně lišila velikostí, od těch největších (Mohuč, Lutych, Münster, Salcburk), až po zcela nepatrné (Kostnice, Lübeck, Lebus, Řezno). Ta největší bývala někdy rozdělena na dvě části, pojmenované „Horní a Dolní knížectví“ (Oberstift a Niederstift). To byl případ Mohuče, Utrechtu a Münsteru. Mnohdy vládli knížecí biskupové také nad dalšími územími, což bývalo vyjádřeno jejich doplňkovými (tzv. subsidiárními) tituly. Takto byl např. kurfiřt-arcibiskup mohučský knížetem eichsfeldským a hrabětem gleichenským, kurfiřt-arcibiskup kolínský hrabětem recklinghausenským, kníže-arcibiskup brémský hrabětem ze Stade, kníže-biskup utrechtský hrabětem z Drenthe, kníže-biskup lutyšský hrabětem z Hoornu a hrabětem z Loonu, kníže-biskup freisinský hrabětem z Werdenfelsu či kníže-biskup míšeňský pánem stolpenským. V jiných případech titul knížecího biskupství plně splýval s jiným historickým územím, jehož titul se v titulatuře biskupů udržel. Příkladem může být kníže-arcibiskup z Vienne jako hrabě z Vienne, kníže-biskup sionský jako hrabě wallisský nebo kníže-arcibiskup z Cambrai jako hrabě a posléze vévoda z Cambrai. Knížecí biskupství bývala obvykle výrazně menší, než diecéze svěřená biskupovi a také leželo zcela v jejích hranicích, takže biskup byl ve svém knížectví svrchovaným světským i duchovním pánem. Nebylo tomu tak ale vždy. Například Münsterské biskupství, k němuž patřilo vůbec největší duchovních knížectví říši,[9] zaujímalo původně jen oblast biskupského Horního knížectví (Oberstift) a několika drobných suverénních feudálních panství, zato biskupovo Dolní knížectví (Niederstift), patřilo z duchovního hlediska až do roku 1668 pod jurisdikci biskupa z Osnabrücku, který sám vládl jako světský vladař jen nad nevelkým knížectvím. Světská moc münsterského biskupa tak původně sahala podstatně dále, nežli moc duchovní.

Zasedání Říšského sněmu v roce 1663, vlevo duchovní katolická knížata, na dvoučlenné lavici luterští knížecí biskupové z Lübecku a Osnabrücku

Častým kamenem úrazu byl vztah biskupů a arcibiskupů k městům, v nichž stály jejich svěřené katedrály. Jak ve vrcholném a pozdním středověku rostly moc, bohatství a také ambice měst, snažily se tyto setřást světskou vládu svých biskupů jako nevítané jho, což bývalo v případě duchovních vladařů snazší, než u světských pánů, vládnoucích na dynastickém principu. Z mnoha biskupských sídelních měst se tak postupně stávala svobodná říšská města (Kolín, Besançon, Augsburg, Špýr, Worms, Štrasburk, Mety, Řezno, Kostnice aj.) či se město připojilo k Švýcarskému spříseženství (Basilej). Někdy však nedošlo přímo k osamostatnění, ale jen k faktickému „vyhnání“ biskupů z jejich rezidenčního města. Biskupové si pak zřídili vedlejší rezidenci v menším městě svého knížectví a do města se svým mateřským kostelem (katedrálou), zajížděli pouze kvůli výkonu duchovních povinností (Mohuč, Trevír, Brémy, Osnabrück). Město jako takové jim ovšem nadále zůstalo poplatným. Někdy byli biskupové donuceni přeložit svou rezidenci i v případě, že jejich sídelní město jim nikdy nepodléhalo jako zeměpánům, ale bylo buď svobodné, nebo náleželo některému ze světských knížat, ovšem i přesto byla trvalá přítomnost biskupského dvora pro měšťany či městského zeměpána obtížně snesitelná (Míšeň, Schwerin, Lübeck). Někdy se ale také biskupům podařilo zarazit snahy svého města emancipovat se a znovu jej, občas již jako právně svobodné město, opět podřídit své vládě (Lutych, Verden, Hildesheim). Samozřejmě špatný vztah biskupa s jeho rezidenčním městem nebyl pravidlem bez výjimky a někde se dařilo udržet vzájemné vztahy v relativně bezkonfliktní rovině (Salcburk, Magdeburg, Trident, Münster,[10] Eichstätt, Würzburg, Merseburg, Cammin, Halberstadt aj.).

Granátník vojska Knížecího biskupství Paderborn, 1734

Velké změny přinesla knížecím biskupstvím protestantská reformace. Do poloviny 16. století se luteránům či kalvinistům podařilo ovládnout pole v řadě biskupství a nebylo výjimkou, že se biskupové oženili a přešli na novou víru. Několik málo diecézí a jejich duchovních knížectví zaniklo již kol. poloviny 16. století (Míšeň, Havelberg, Braniboř, Lubuš/Lebus) augšpurský náboženský smír z roku 1555 a říšský sněm z roku 1582 fakticky vylučovaly změny aktuálního statu-quo. Diecéze, kde zvítězilo protestantství, byly tedy fakticky zrušeny a jednotlivá knížectví (Hochstift) řízena světskými administrátory, většinou z řad mladší synů významných protestantských říšských knížat. Tito administrátoři nebyli v žádném směru biskupy, pouze užívali bývalých biskupských domén jako svého světského knížectví, kterému vládli doživotně, nikoli však dědičně. Administrátory se v některých případech se mohla stát i knížata katolického vyznání, příkladem je třeba Albrecht z Valdštejna, který se roku 1629 stal knížetem v Biskupství schwerinském, které převzal současně s Meklenburským vévodstvím. Tuto praxi ukončil až vestfálský mír v roce 1648, který zrušil většinu luterských biskupských knížectví (Brémy, Verden, Ratzeburg, Minden, Schwerin, Cammin, Zeitz, Merseburk, Halberstadt a také Magdeburk, který ovšem zanikl definitivně až roku 1680) a také protestantských diecézí (kromě jmenovaných Utrecht a jemu podřízená biskupství). Naproti tomu v biskupstvích Osnabrücku a Lübecku se podařilo uchovat luterskou víru a to tak, že oběma zemím vládli luterští knížecí biskupové: v Lübecku působili nastálo biskupové pouze z dynastie holštýnsko-gottorpských vévodů, v Osnabrücku se napříště střídali luterský biskup z rodu vévodů brunšvicko-lüneburských s voleným biskupem katolickým. Katedrální kapitula byla v Lübecku plně složená z luterských kanovníků, v Osnabrücku pak měli luteráni převahu. Luterští biskupové však byli skutečnými, byť většinou ženatými, biskupy, nikoli jen světskými administrátory knížectví. Pro všechna biskupství v říši pak od augšpurského míru, potažmo od míru vestfálského platil neměnný status quo v rozšíření protestantských a katolických farností. V katolických knížecích biskupstvích, nikoli však v diecézích jako církevně-správních jednotkách, nebyla od roku 1648 již uplatňována zásada „Cuius regio, eius religio“, nýbrž zde panovala náboženská svoboda při zachování reformačního rozdělení farností. Kníže-biskup, který by ve svém knížectví dopustil pokles katolického obyvatelstva pod 20%, měl být ihned vyměněn. Augšpurský mír stanovil dvě kompromisní ustanovení, upravující princip Cuius regio, eius religio. Jednak šlo o tzv. Reservatum ecclesiasticum, které nařizovalo duchovnímu knížeti, který by přestoupil na protestantskou konfesi, okamžitě odstoupit z úřadu a vzdát se vlády. Opatření, které mělo zabránit sekularizaci dalších duchovních knížectví a tvorbě nových protestantských dynastických států, se plně podařilo prosadit až Vestfálským mírem, který přesně stanovil počet katolických a protestantských duchovních knížectví.[11] Naproti tomu se císař v tzv. Declaratio Ferdinandea musel zavázat garantovat v katolických duchovních knížectvích nejen vyznávání některé protestantské konfese, ale i politická práva evangelických stavů, především zemské šlechty. Vestfálský mír dal knížatům-biskupům, stejně jako světským knížatům, právo zahraniční politiky nezávislé na císaři pouze s vágním dodatkem, že uzavírané mezinárodní smlouvy nesmí „býti ke škodě říše“. Zároveň také všem říšským knížatům povolil stavět vlastní ozbrojené síly.

Barokní rezidence würzburských knížat-biskupů — památka Světového dědictví

Armády knížecích biskupů sice obvykle velikostí příliš nepřesahovaly osobní gardy, přesto však hojně vznikaly. Ačkoli některá duchovní knížata, jako mohučský kurfiřt Jan Filip Schönborn před císařskou korunovací Leopolda I.[12] či některá duchovní knížata z rodu Wittelsbachů, užívala tohoto práva k politice nepřátelské císařům a dokonce ve shodě s Francií, tradičním rivalem Svaté říše, většina knížat-biskupů tvořila v novověku konzervativní, prohabsburskou a vlastně i proříšskou sílu, ostře se vymezující vůči rozkladným snahám Francie nebo Pruska. Novověk také znamenal kumulaci biskupských a prelátských hodností v několika málo rukou. Mladším synům z nejvýznamnějších katolických knížecích rodů říše, zejména Habsburků a Wittelsbachů, umožňovala knížecí biskupství odpovídající příjem, ovšem reálná administrace takových biskupství pak byla téměř zanedbatelná. Někteří princové, jako např. arcivévoda Leopold Vilém Habsburský, či pozdější kolínský kurfiřt, Clemens August Bavorský (1700–1761), dokázali získat i šest nebo sedm vrcholných duchovních úřadů spojených většinou i s hodností knížete.

Knížata-biskupové v Boji o investituru

[editovat | editovat zdroj]

Postavení, práva a povinnosti říšských biskupů spolu se ziskem jejich knížecího titulu a vytvořením jeho reálného obsahu se zformovala během série zápasů římsko-německých panovníků s papežstvím, s církevní, ale i světskou opozicí v 11.-12. století. Tyto střety, dnes ne zcela přesně zvané Boj o investituru (z latinského vestio, vestire, tj. šatit, oblékat, investitura symbolicky znamenala předání duchovní, případně i světské moci biskupovi), změnily a právně zakotvily pozici říšských biskupů, jak se vytvořila v době Otonů. Otonsko-sálská koncepce univerzálního západního císařství vycházela z tezí, že římský císař stojí v pozici panovníka nadřazeného všem křesťanským králům, jeho císařství v rámci křesťanského světa  „nemá hranice“ (Imperium orbi universo)[13] a císař je nejen nejvyšším ochráncem papežství a církve obecně, ale i tím, kdo má bezvýhradné právo rozhodovat na svém vlastním území o ustanovení všech duchovních, biskupy nevyjímaje. Za to mu náleží pouze povinnost takováto duchovní beneficia (tj. úřady s příslušným financováním) řádně zabezpečit. V době vlády Otonů byla léna říšských biskupů a jejich vládci významnou oporou císařské moci, ovšem zhruba od poloviny 11. století s nástupem Clunyjské klášterní reformy a období reformních papežů, pocházejících vesměs z Lotrinska, se církev pokoušela o vybudování vlastní univerzální koncepce, nezávislé na císaři a také o plný papežský primát při správě církevních záležitostí nejširším slova smyslu. Císařská a papežská koncepce, která vyvrcholila počátkem 13. století pontifikátem Inocence III., se brzy dostaly do nevyhnutelného střetu, který se významně dotkl otázky říšských knížecích biskupství. Ještě císařovna-regentka Agnes, vdova po Jindřichovi III., udílela bez omezení biskupům v léno jak světské statky, tak duchovní úřady (symbolicky prstenem a berlou), ovšem již její sesazení (1061), prosazené kolínským arcibiskupem Annem, pozdějším vychovatelem korunního prince Jindřicha, předznamenalo otřes císařské moci v této oblasti. Ostatně ještě předtím, roku 1059, kdy byl za papeže zvolen „Lotrinčan“ Fridrich z Lutychu (jako Štěpán V.) ztratilo císařství kontrolu nad volbou papeže, kterou již nikdy nezískalo zpět.[14] Papež Alexandr II. se pak s Jindřichem IV. dostal do sporu o povahu říšských biskupství, na která nahlížel jako na autonomní, na světské moci nezávislé církevní instituce.

Plně to formuloval nový papež Řehoř VII., který v roce 1075 vydal dokument Dictatus Papae, jenž byl z části encyklikou a zčásti politickým manifestem. Dokument obsahoval 27 bodů, které jednostranně posilovaly moc a vliv papežství. Otázky biskupů se dotýkaly tři z nich. Článek III. říkal, že jen papež má právo jmenovat a sesazovat biskupy, článek XIII. papeži přikládal právo přemísťovat biskupy na různá místa podle své potřeby a článek XXV., který ustanovoval, že papež má právo o biskupech volně rozhodovat i bez rozhodnutí církevního synodu. Dictatus papae se nesetkal s odporem jen na císařském dvoře, ale i mezi některými říšskými biskupy, mnohdy pevně svázanými s císařskou politikou a závislé na císařské přízni. Dictatus papae však dával papeži daleko rozsáhlejší práva i v oblastech, které se biskupů netýkaly (např. odvolávat krále i císaře) a vedl k razantnímu vyhrocení konfliktu. Po exkomunikaci Jindřicha IV. a následném smíření obou aktérů v Canosse roku 1077 se však císařská opozice začala formovat z řad světských knížat a papež krátce stál dokonce na císařské straně, což záležitosti jmenování a podřízenosti biskupů odsunulo do pozadí. Dictatus papae se netýkal jen biskupů říšských a knížecích, ale všech, nicméně v jiných zemích bylo jeho naplnění vázáno na politickou situaci a ve vztahu k papeži chyběl na rozdíl od říše precedent.[15] Takto byl papež Urban II. nucen ustoupit králi Rogerovi II. Sicilském v otázce jmenování a obojí (tj. světské i duchovní) investitury biskupů v jeho království (1098), naopak Westminsterský konkordát z roku 1107 uzavřený mezi papežem Paschalisem II. a králem Jindřichem I. Anglickým za přítomnosti arcibiskupa Anselma z Canterbury dával papeži právo obojí investitury, zakazoval biskupskou investituru z rukou laiků, tedy i krále, a králi dával pouze právo pasivně se účastnit biskupského jmenování nebo volby (tam, kde kapitula měla privilegium si biskupa zvolit) a také právo udělit biskupovi světské léno k jeho zajištění.

V říši bylo pro nejednotný postup jinde, a tedy neexistující vzor třeba uzavřít mezi papežstvím a císařstvím vlastní dohodu. Již od roku 1106 zprostředkovával jednání zástupce „říšské církve“, arcibiskup Bruno Trevírský. Brunovi snahy vyústily v roce 1111 v uzavření dohody, zpečetěné dne 4. února v dnes již neexistujícím kostele Santa Maria in TurriŘímě u příležitosti nadcházející císařské korunovace Jindřicha V. Papež Paschalis, považovaný historiky za slabého, Jindřichovi plně ustoupil v otázce obojí investitury, dosazování i lenní poddanosti říšských biskupů a prelátů a vymínil si lenní svrchovanost pouze k těm církevním statkům říšských duchovních, které ležely mimo hranice Svaté říše. Dohoda vzbudila okamžitý odpor říšských církevních představitelů, kteří se od dob Otonů a prvních sálských císařů emancipovali a nyní již odmítali zejména faktické předání církevních majetků v říši císaři.[16] Odpor vůči dohodě si vynutil uzavření kompromisního Wormského konkordátu (1122), uzavřeného císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. (fakticky jde o dvě listiny, z nichž každá byla sepsaná jednou ze stran) který napříště dělil investituru na světskou, tedy císařskou, spojenou s předáním léna a posléze také udělováním knížecího titulu (symbolizoval ji předaný prsten) a investituru duchovní, spojenou s uvedením do úřadu a biskupským svěcením (symbolizovala ji předaná berla). Rozhodování o osobě budoucího biskupa bylo již výhradně záležitostí papeže, případně nadřízeného arcibiskupa-metropolity či také kapituly, měla-li kapitula v příslušném biskupství právo volby. Biskup se však jako světský kníže musel chovat jako řádný vazal svého krále či císaře. Volba biskupů mohla probíhat za přítomnosti krále (Praesentium regis), tuto výsadu však měl panovník jen v Německém království, v Itálii a Burgundsku měl jmenovaný biskup dokonce lhůtu šesti měsíců od svého jmenování, aby přijal světskou investituru a léno od římského panovníka.[17]

Ani Wormský konkordát ovšem neznamenal konečné rozhřešení sporů. Významným doplňkem a změnou v ustanoveních konkordátu byla dohoda z roku 1177, která veškeré duchovenstvo včetně biskupů v Italském království stavěla do pozice výhradních papežských poddaných či leníků a císaři Fridrichu I. tak v Itálii zbývala již jen lenní práva nad biskupskými statky a knížectvími, nikoli ale nad biskupy osobně.[18]

Duchovní knížata jako říšská politická veličina

[editovat | editovat zdroj]

Podíl duchovních knížat mezi všemi knížaty ve Svaté říši římské od dob Štaufů setrvale klesal. Kolem roku 1190 se na říšské dvorské sněmy dostavovalo 92 duchovních knížat, z toho 1 patriarcha, 7 arcibiskupů, 39 biskupů, 29 opatů a 16 abatyší. Světských knížat bylo naproti tomu jen 14.[4] O necelých sto let později, při královské volbě Rudolfa I. byl počet rodů světských knížat dokonce ještě o jeden nižší.[19] K oněm 92 duchovním knížatům je navíc třeba připočíst knížata-biskupy arelatské a italské, kteří se dvorských sněmů neúčastnili pravidelně. S nimi by počet duchovních knížat vystoupal na 130–140. Již první říšská matrika z roku 1521 však eviduje jen 53 duchovních knížat vůči 24 knížatům světským. V roce 1648 zbývalo jen 23 knížecích biskupů či arcibiskupů a k nim ještě tři duchovní kurfiřti vůči 61 světským knížatům a pěti světským kurfiřtům. Přesto do roku 1792 počet knížat-biskupů nepatrně vzrostl na 25 virilních hlasů, které v roce 1792 reálně drželo 20 biskupů, mezi kterými byli i všichni tři duchovní kurfiřti. Spolu s nimi hlasovalo v knížecí radě také 9 knížecích prelátů, ovšem jen čtyři z nich byli v roce 1792 zvláštní osoby, zbylé prelátské virilní hlasy byly v držení duchovních kurfiřtů nebo jiných knížecích biskupů. Duchovním knížatům tehdy odpovídalo 61 virilních hlasů světských knížat (bez 5 světských kurfiřtů). Ačkoli se o tyto hlasy dělilo jen 37 osob, celkový počet říšských teritoriálních světských knížectví, tedy včetně těch, která neměla na sněmu virilní hlas, byl ještě výrazně vyšší, zatímco počet 25 knížecích biskupů, 3 kurfiřtů a 9 prelátů byl konečný.

Titulatura knížecích biskupů

[editovat | editovat zdroj]

Od dob novověku se ustálila titulatura knížecích biskupů. Základ pro pevný systém oslovení duchovních knížat položila Zlatá bula Karla IV. z roku 1356, přesněji její dodatek z roku 1375, kterým Karel IV. přiznal právo na oslovení „Vaše Jasnosti“ (latinsky Serenitas Vostra, v 3. os. Serenissimus) světským kurfiřtům a těm z duchovních kurfiřtů, kteří pocházeli z některé z rodin vládnoucích říšských knížat. V 17. století získávali postupně predikát Jasnost také různá říšská knížata, roku 1742 jej pak získaly paušálně všechny rody starých říšských knížat, tedy rody přijaté na říšský sněm do roku 1582. Kurfiřti, aby zvýraznili své postavení, měly od roku 1712 nárok na oslovení „Nejjasnější“ (německy Durchlauchtigst). Oslovení Durchlauchtigst pak bylo v roce 1746 přiznáno také starým říšským knížatům, zatímco knížata „nová“, získala téhož roku predikát „Jasnost“ (Durchlaucht, v 3. os. většinou Durchlauchtig-Hochgeboren).

Clemens August Bavorský (1700–1761), kurfiřt-arcibiskup kolínský, kníže-velmistr Německých rytířů, kníže-biskup münsterský, osnabrücký, řezenský, paderbornský, hildesheimský, probošt v Altöttingu etc.

V praxi se tak v titulatuře duchovních knížat ustálila v 16.–18. století pravidla v rámci tzv. kuriálií či kuriálního stylu, kdy duchovní kurfiřt či kníže, který pocházel z rodu starých říšských knížat, byl v úvodním písemném nebo verbálním oslovení titulován: „Nejdůstojněji-nejjasnější kurfiřte/kníže a pane“ (Hochwürdigst-Durchlauchtigster Kurfürst/Fürst und Herr) a duchovní kurfiřt či kníže z rodu nových knížat: „Nejdůstojněji-jasný kurfiřte/kníže a pane“ (Hochwürdigst-Durchlauchtiger Kurfürst/Fürst und Herr). V průběhu rozhovoru či dopisu se pak užívalo oslovení: "Vaše kurfiřtská Jasnosti" (Eure kurfürstliche Durchlaucht) pro kurfiřta a Vaše Jasnosti (Eure Durchlaucht) pro knížete-biskupa. Výjimku tvořila duchovní knížata královského (od r. 1804 také císařského) původu, kteří užívali stejnou úvodní titulaturu jako stará knížata, ovšem s úvodním oslovení „Vaše královská (císařská) Výsosti, používané v průběhu rozhovoru či dopisu jako titul jediný. Pokud duchovní kurfiřt nebo kníže nebyl sám knížecího původu (či pocházel z rodu pouhých titulárních knížat), měl od 16. století nárok na úvodní oslovení: „Nejdůstojněji-vysokorodý kurfiřte/kníže a pane“ (Hochwürdigst-Hochgeborener Kurfürst/Fürst und Herr) a v průběhu rozhovoru či dopisu na oslovení: „Vaše kurfiřtská Milosti“ (Eure kurfürstliche Gnaden) pro kurfiřta a „Vaše knížecí Milosti“ (Eure fürstliche Gnaden) pro knížete-biskupa.[20] Třem říšským kurfiřtům-arcibiskupům byl v roce 1630 také udělen papežem Urbanem VIII. predikát „Eminence“, který zároveň obdrželi všichni kardinálové (v té souvislosti papežem zrovnoprávnění s princi královských rodů) a také velmistr Maltézského řádu. Ve Svaté říši římské však v diplomatickém styku říšských knížat nebylo oslovení Eminence pro duchovní kurfiřty užíváno a kurfiřti takto byli oslovováni jen ze strany zástupců papežské kurie. 

O něco jednodušší titulatura duchovních knížat byla zavedena na francouzském královském dvoře. Duchovní kurfiřti knížecího původu bývali ve Versailles oslovováni: „Vaše kurfiřtská Jasnosti“ (Votre Altesse sérénissime electorale), kurfiřti neknížecího původu: „Vaše kurfiřtská Výsosti“ (Votre Altesse electorale) a knížata-biskupové/arcibiskupové pak bez ohledu na svůj původ titulováni stejně jako panující říšská světská knížata: „Vaše Výsosti“ (Votre Altesse). Ani ve Francii se neujalo oslovení "Eminence" pro duchovní kurfiřty, ovšem francouzští a italští kardinálové, pokud pocházeli z rodu panujících knížat či vévodů (obvykle italských), požívali ve Francii i v Itálii stejné oslovení jako maltézský kníže-velmistr „Vaše Výsosti a Eminence“ (francouzsky Votre Altesse éminentissime, italsky Vostra Altezza eminentissima). Toto oslovení se týkalo také kardinála Louise Édouarda de Rohan-Guéméné (1734–1803), který byl nejen kardinálem, ale též knížetem-biskupem štrasburským, jehož diecéze se rozkládala jak ve Svaté říši, tak ve Francii. Ještě jednodušší byla titulatura v latině. Pokud nebyl vůči duchovním kurfiřtům užit predikát "Vaše Eminence" (Eminencia Vostra), pak duchovním kurfiřtům i knížatům-biskupům původem z rodů vládnoucích knížat náležel titul "Jasnost" (Serenitas, Serenissimus), těm, kteří byli původu méně urozeného pak predikát Celsissimus, který česky doslova znamená "nejvýsostnější", ovšem v německých zemích býval obvykle překládán jen jako "knížecí Milost". Protože tyto predikáty užívala též světská knížata, bývaly někdy u knížecích biskupů a knížecích opatů doplněny o titul Reverendissimus (česky "nejdůstojnější").[21]

Knížecí biskupství kolem roku 1795

[editovat | editovat zdroj]
Duchovní knížectví ve Svaté říši římské r. 1780. Plnými barvami: rozloha duchovních knížectví, čarami: hranice diecézí.
Hraniční kámen se znakem země mohučských kurfiřtů a arcibiskupů

Před svým zánikem, kolem roku 1795, měla Svatá říše římská (často nazývaná s přídavkem „národa německého“) tato knížecí biskupství:

Data znamenají vznik a zánik duchovních knížectví, nikoli biskupství. Datum za lomítkem označuje vznik či zánik knížecího titulu, pokud se neshoduje s datem vzniku nebo zániku biskupského bezprostředního státečku.

Související informace naleznete také v článku Seznam států na říšském sněmu v roce 1792.

Knížecí biskupství zaniklá v pozdním středověku, za reformace či třicetileté války

[editovat | editovat zdroj]
Mapa
Mapa území dnešního Saska kolem roku 1250. Zobrazeno mj. arcibiskupské knížectví v Magdeburgu a jeho sufragáni s knížectvími v Míšni (Meissen), Naumburgu-Zeitzu, Merseburgu, Lubušsku (Lebus) a Braniboři (Brandenburg).
Mapa
Severní Německo r. 1250. Na mapě mj. knížectví mohučských sufragánů Verden, Halberstadt a Hildesheim a knížectví brémských arcibiskupů s knížectvími jeho sufragánů v Lübecku (B.M.L. a L.), Meklenburku-Zvěříně (Schwerin a Schw.) a Ratzeburgu (Rz.) a také Magdeburské arcibiskupské knížectví s jeho sufragánním biskupským knížectvím v Havolíně (Havelberg)
Západ Svaté říše kol. r. 1400. Mapa znázorňuje mimo dalších biskupských knížectví a říšských opatství také knížecí biskupství zaniklá v 16. a 17. stol.: Mety (Metz), Toul, Verdun (všechno sufragáni v arcibiskupa z Trevíru), Lausanne (sufragán arcibiskupa z Besanḉonu jehož knížectví bylo roku 1400 již po mediatizaci, a proto zaniklé), Ženeva (Genf, sufragán arcibiskupství ve Vienne), Sion (Sitten, sufragán arcibiskupa z Tarantaise) a Chur (sufragán arcibiskupa z Mohuče). Na mapě je též možno sledovat původní rozsah knížecího biskupství štrasburského před ztrátou jeho statků na levém břehu Rýna a tím větší části biskupského knížectví včetně sídelního města.

Knížata biskupové v burgundské části Svaté říše římské

[editovat | editovat zdroj]

Knížecí hodnosti biskupů v Arelatském/Burgundském království jsou obtížně sledovatelné v porovnání s knížecími biskupstvími v Království německém. Základními atributy říšských knížecích biskupů bylo přímé oblénění císařem či jeho zástupcem (tedy přijetí světské investitury z říše), které se vztahuje na biskupský úřad (tj. de facto říšská bezprostřednost vázaná na osobu biskupa a jeho katedrálu), dále držba bezprostředního říšského území (s titulem knížectví), právo zasedat na říšském sněmu a také biskupův knížecí titul. V Burgundsku mnohdy jeden či více z těchto atributů chyběly a navíc někteří z biskupů jsou císařskou kanceláří označeni ne jako říšský kníže (Princeps Imperii), ale jen jako "Náš kníže" (Princeps noster), což značí, že biskup nebyl plnoprávným říšským knížetem s právem zasedat na říšském sněmu, ale spíše "císařský soukromý kaplan a dvořan". Říšská bezprostřednost všech burgundských knížecích biskupství (ve smyslu územních jednotek, nikoli úřadů) zanikla do roku 1365. Výjimku tvořila jen ta knížectví, která přešla pod Království německé. Království burgundské navíc v letech 1378/81/84 přešlo pod svrchovanost Francie a jako království zaniklo. K burgundským knížecím biskupům, kteří naplňovali alespoň po jistou dobu veškeré základní podmínky říšských knížecích biskupů patřili tito:

Někteří burgundští biskupové nebyli říšskými knížaty, zastoupenými na sněmu, pouze získali světskou investituru od císaře (mnohdy ovšem vázanou spíše na úřad, než na držbu bezprostředního území), někdy navíc také nosili titul "Náš kníže" (Princeps noster), občas i bez oné říšské investitury, jiní jednorázově v pramenech označeni za říšského knížete:

  • Biskupství Digne – roku 1350 biskup označen za říšského knížete[4]
  • Biskupství Glandèves – jeho biskupové byli zhruba od roku 1250 spoluvládci stejnojmenné baronie (společně s barony z Beuil aux Ferand)
  • Arcibiskupství Lyon – diecéze ležela napůl ve Francii a napůl v Burgundsku (v Savojském hrabství), 1162 společná francouzsko-savojská investitura, ve 12. a 13. století vlastní feudální panství, 1333 pouze říšská investitura, 1360 Princeps Noster[4]
  • Biskupství Mâcon – jen z malé části v říši, pouze francouzská investitura, r. 1365 biskup uveden jako říšský kníže
  • Biskupství Orange – 1154-po 1333 říšská investitura[4]
  • Biskupství St. Paul Trois Chateaux – ve 12. a 13. stol. opakovaně říšská investitura[4]
  • Biskupství Sisteron – 1251 říšská investitura[4]
  • Biskupství Viviers – diecéze z větší části ve Francii, z menší v Burgundsku, sídlo ve Francii, přijal roku 1149 investituru od císaře, poté se o světskou investituru se od roku 1177 dělili francouzský král a římsko-německý císař[4] a roku 1228 přijal odznaky moci jen od francouzského krále. Byl také vládnoucím hrabětem z Viviers

Knížata-biskupové v italské části Svaté říše římské

[editovat | editovat zdroj]
Stříbrné solidy ražené posledním vládnoucím akvilejským patriarchou, Ludvíkem z Tecku (1412–1420)
Trůn akvilejských patriarchů z 11. století

Italští biskupové nebývali účastni na říšském sněmu a nehlasovali tam, nýbrž se orientovali výlučně na italské záležitosti. Mnozí z nich vlastnili říšské léno, které nebylo knížectvím, ale např. hrabstvím. Jiní biskupové byli zase císaři označováni v pramenech za říšská knížata, ale nevlastnili bezprostřední říšské léno a někteří nebyli zřejmě říšskými knížaty v plném slova smyslu, ale byli jen tzv. Principis Nostri (jedn. č. Princeps Noster), tedy knížaty ze soukromé vůle císařovy.

Někteří biskupové byli v jistém období označeni císařem za říšského knížete či "Našeho knížete" (Princeps Noster), avšak není známo, že by drželi vlastní říšské léno.

Někteří italští biskupové sice podle dostupných zdrojů nebyli nikdy označeni za knížata, získali ale světskou investituru (regálie) od císaře či byli pány na některém feudálním území nižšího stupně (hrabství panství).

Duchovní říšská vévodství

[editovat | editovat zdroj]
Karte
Mapa Vestfálského vévodství a jeho sousedů. Sytě oranžově Vestfálské vévodství, slabě oranžově ostatní země Kolínského kurfiřtství a knížecího arcibiskupství

Někteří knížecí biskupové nosili rovněž doplňkově titul vévody, odvozený od držby skutečného říšského vévodství. Řazení vévodského titulu až za titul knížete-biskupa neznamenalo, že by říšské vévodství stálo hierarchicky níže než knížecí biskupství (ve skutečnosti tomu bylo naopak), ale titul knížete-biskupa měl přednost, protože se tento titul a knížectví s ním spojené přímo pojily s biskupským úřadem, zatímco vévodství mohlo být (se souhlasem císaře) koupeno, prodáno či uděleno prakticky komukoli. Těmito biskupskými vévody byli:

Grafschaft Hennegau 1250.PNG
Mapa zachycující hrabství, posléze vévodství Cambrai (na mapě německy jako Kamerich) a také vévodství v Bouillonu, patřící lutyšským biskupům. Stav roku 1250
  • vévoda vestfálský pro kurfiřta-arcibiskupa kolínského (1180–1803) – území vzniklo ze západní části rozpadlého vévodství Sasko-Engernsko-Vestfálsko (zkráceně jen Sasko), odebrané císařem Fridrichem Barbarossou Jindřichu Lvovi.
  • vévoda francký pro knížete-biskupa würzburského (1168-cca 1254; 1675–1683) – Na základě zfalšované listiny udělil Fridrich Barbarossa r. 1168 víceméně prázdný titul franckého vévody würzburským biskupům. S koncem štaufské epochy a zánikem kmenových vévodství se toto privilegium přestalo užívat. Myšlenka obnovy původního kmenového vévodství, sestávajícího ze sekularizovaných duchovních knížectví Würzburk a Bamberk vznikla v 17. století jako nápad Bernarda Sasko-Výmarského, který si Franky nechal udělit v léno od krále Gustava Adolfa (v l. 1633-34). Po bitvě u Nördlingenu Bernhard o své vévodství opět přišel, ale myšlenka se uchytila i v katolickém prostředí. Císař Leopold I. vévodský titul nakrátko obnovil za časů biskupa Dernbacha o 40 let později, když se biskupovi podařilo obě stolice spojit pod svou vládu a nárok na vévodství tak znovu povstal.
  • vévoda z Bouillonu pro knížete-biskupa lutyšského (13. století – 1496, znovu 15221552) – biskupové lutyšští drželi Bouillon od roku 1095, neznámo kdy, nejpravděpodobněji za vlády Rudolfa I. Habsburského, byla země povýšena na vévodství, v jehož držbě se vystřídaly mnohé rody, titul náležel biskupům výlučně v dobách, kdy Bouillon opravdu drželi. S konečnou platností měli biskupové – pokud v Bouillonu opravdu vládli – pojištěn vévodský titul od roku 1456.
  • vévoda z Cambrai pro knížete-biskupa/knížete-arcibiskupa z Cambrai (1510–1678, ve Francii do roku 1789) – v tomto případě se území vévodství zcela krylo s knížecím biskupstvím
  • vévoda furlanský pro knížete-patriarchu akvilejského (1077–1420) – patriarchové z Aquileie zdědili Vévodství furlanské (italsky Friuli) zřízené po r. 568 Langobardy, po zániku patriarchátu připadlo území vévodství Benátkám jako tzv. Terra Ferma, tedy pevná země na pobřeží.

V říši bývalo pravidlem, že pokud nějaké knížecí arcibiskupství zaniklo, ovšem uchovalo si územní celistvost a jednotnou správu, bývalo prohlášeno světským vévodstvím, zatímco sekularizovaná knížecí biskupství se stávala jen knížectvími. Tak roku 1648 získala švédská královna Kristina vévodství Brémy, roku 1680 braniborský kurfiřt Bedřich Vilém I. vévodství Magdeburk a roku 1803 toskánský velkovévoda Ferdinand III. Habsburský vévodství a kurfiřtství Salcburk.

Knížata-biskupové bez říšského knížectví a politických práv

[editovat | editovat zdroj]

Ve Svaté říši římské se vyskytovali také knížata-biskupové, kteří nikdy nebyli pány svého říšského knížectví a nikdy také nezasedali na říšském sněmu na lavici ostatních duchovních knížat. Jejich říšský knížecí titul tak byl pouhým vyznamenáním bez státoprávního významu a politických práv. K takovýmto knížatům-biskupům patřili i biskupové čeští.

Nepočítaje některé knížecí biskupy v burgundské a italské části Svaté říše, pak vůbec prvním titulárním knížetem-biskupem se stal roku 1218 biskup v rakouském Seckau a jeho titul platil až do roku 1918. Řada rakouských biskupů získalo knížecí důstojenství za vlády Habsburků:

Není přesně známo, kdy získalo knížecí titul biskupství Chiemsee na dnešním bavorském území kolem jezera Chiemsee. Toto území bylo zcela uvnitř území arcibiskupství salcburského, avšak nedisponovalo žádným bezprostředním územím. Z hlediska církevní správy se ovšem rozkládalo od jezera Chiemsee až po Thurnský průsmyk v Tyrolsku.[30] V roce 1325 máme poprvé doloženo titulování zdejšího biskupa jako knížete ze strany druhé osoby. V letech 1445 a 1489 oslovuje král, resp. císař Fridrich III. biskupa jako „Našeho knížete“ (Unser Fürst), čímž dává najevo, že biskup z Chiemsee není říšským knížetem ve smyslu politických práv, ale spíše císařovým „soukromým kaplanem a dvořanem“. V roce 1630 se tehdejší biskup, hrabě Johann Christoph Liechtenstein-Kastelkorn jako první z těchto biskupů sám začal označovat za knížete. Časté protesty bavorských vévodů proti knížecímu titulu biskupů z Chiemsee byly ukončeny teprve v roce 1700, kdy byl podán poslední protest.[31] Rakouští a bavorští knížecí biskupové bez vlastního knížectví ovšem v 16. století patřili ke krajským stavům. V Rakouském kraji zasedali mezi stavy biskupové ze Seckau, Lavantu a Gurku, v Bavorském kraji biskup z Chiemsee. V 17. století již říšská matrika tyto biskupy mezi stavy neuvádí.[32]

Jsou známy i zmínky o ještě starší držbě knížecího titulu těchto biskupů. Již roku 1162 však byl za knížete označen biskup z Gurku. Šlo ale zřejmě o chybu či ojedinělý případ, protože, hned roku 1174 se objevuje nejen bez titulu, ale až na konci seznamu svědečných řad říšských biskupů. V roce 1231 byl takto označen biskup ze Seckau a v l. 1274 až 1281 a 1312 opakovaně biskupové ze Seckau, Gurku a Chiemsee.[4]

České země

[editovat | editovat zdroj]

Také v Českých zemích se objevuje titul knížete-biskupa, udílený někdy z moci českého krále, někdy jako říšský titul od císaře či krále Svaté říše římské. Čeští knížecí biskupové však nikdy nevlastnili suverénní panství ani nezasedali na říšském sněmu spolu s ostatními říšskými biskupy. Titul knížete-biskupa v zemích Koruny české udělen pouze biskupům a arcibiskupům dříve vzniklých biskupství. Později zřízená biskupství v Litoměřicích (1655), Hradci Králové (1664), Brně (1777) a Českých Budějovicích (1785) knížecí hodností vyznamenána nebyla.

Celkem v Českých zemích existovala tato čtyři knížecí biskupství:

Zámek vratislavských knížat-biskupů v Nise v 18. století

Vratislavští biskupové ve Slezsku, které tehdy ještě nebylo součástí Svaté říše, získali roku 1290 od slezského vévody Jindřicha IV. Proba Knížectví niské. V roce 1368, kdy již celé Slezsko patřilo k zemím Koruny české i ke Svaté říši římské, udělil císař Karel IV. biskupům další ze slezských knížectví (vévodství), a to Knížectví grotkovské. Ačkoli ve Slezsku často kolísá terminologie mezi knížectvím a vévodstvím, v případě biskupů byl titul důsledně uváděn jako „biskup vratislavský, kníže niský a vévoda grotkovský“. K tomu byli biskupové v letech 15481765 také stavovskými pány na Pštině. Biskupové však stále nebyli knížaty-biskupy, ani nepatřili k říšským, ale pouze k českým knížatům. Teprve císař Rudolf II. jim v roce 1585 udělil titul kníže-biskup vratislavský vázaný na úřad a nikoli na některé ze slezských knížectví. Ačkoli se jednalo zároveň o udělení hodnosti říšského knížete, šlo pouze o čestné důstojenství platné na celém území říše, nikoli o právo zasedat s ostatními říšskými knížaty na říšském sněmu.[33] Knížectví Niské a Vévodství Grotkovské v Prusku zanikly v roce 1810. V Rakousku, kam zasahovalo částečně Niské knížectví (do oblasti kolem Javorníku ve Slezsku) skončila autonomie knížectví až v roce 1918, kdy také v obou zemích skončila platnost biskupského knížecího titulu.

Kroměřížský zámek, letní rezidence olomouckých biskupů a arcibiskupů

První nejasné doklady o knížecím titulu olomouckých biskupů nacházíme v letech 1146 a 1147, kdy se objevují na císařském říšském dvorském sněmu (Reichshoftag) ve Špýru a Frankfurtu, aniž by sice byli výslovně označováni za knížata, ovšem jsou uvedeni v oficiálních seznamech před některými německými knížaty-biskupy, což by na jejich knížecí hodnost ukazovalo.[4] Za Karla IV. dne 7. dubna 1348 se biskupové stali přímými leníky české koruny a svého druhu „knížaty de facto“, resp. získali autonomii, která v českých podmínkách odpovídala držbě říšského Hochstift. Příslušná listina uvádí olomoucké biskupy na stejné úrovni s markrabaty moravskými a vévody opavskými a přiznává biskupům právo na vlastní leníky,[34] které ovšem biskupství mělo již od dob biskupa Bruna ze Schaumburku.[35] Biskupové i jejich knížectví takto byli zcela vyjmuti z pravomoci moravského zemského hejtmana. Karel IV. dále udělil 1. května 1365 biskupům vyšší zemský úřad „hraběte královské kaple“ (latinsky Comes regiae Capellae Bohemiae). V roce 1380 vzniká biskupský manský soud, potvrzený Rudolfem II. roku 1590 a roku 1625 obnovený. Biskupství mělo vlastní leníky, kteří nepodléhali moravským zemským orgánům a jejich statky (tzv. podléna neboli Afterlehen) nebyly evidovány v Zemských ani Dvorských deskách. Lenní statky, řídící se lenním právem císaře Fridricha II.[36] přetrvaly až do alodizace lén roku 1869,[37] mezi biskupskou lenní šlechtou byla později i hrabata.[38] Biskupové olomoučtí získali od císaře Rudolfa II. 10. října 1588 titul českého knížete-biskupa s právem razit mince a titulovat se "Z Boží milosti" stejně jako suverénní knížata a králové.[34] Zároveň Rudolf II. biskupské statky povýšil na knížectví v rámci Moravy.[39] Biskupskými statky pod přímou biskupskou správou byly Chrlice, Hukvaldy, Kelč, Kroměříž, Mírov, Osoblaha, Vyškov a Žďár nad Sázavou,[40] který byl roku 1615 vyměněn za Chropyni.[41] Kromě toho biskupové vládli nad statky svých manů. Svévolně si olomoučtí biskupové přisvojili také titul vévody (Herzog), proti čemuž v r. 1672 neúspěšně protestoval moravský zemský tribunál.[42] Olomoučtí biskupové měli dostatek ekonomických prostředků k vedení nákladného dvora. Například za biskupa Karla II., hraběte z Lichtenštejn-Castellcornu činil biskupský dvůr kolem 100 osob včetně biskupské kapely, 20členné gardy a dvorního šaška.[43] Dne 5. prosince 1777 bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství a zároveň s tím byli biskupové povýšeni Josefem II. na titulární říšská knížata, i když bez politických práv říšských knížat-biskupů. Vedle autonomních práv ve svém moravském knížectví byli biskupové již od pozdního středověku hlavou moravské stavovské obce a předsedali moravskému zemskému sněmu. Právo razit vlastní mince bylo biskupům odejmuto teprve českou královnou Marií Terezií dne 2. srpna 1747, panovnice však zároveň toto privilegium mimořádně ponechala doživotně stávajícímu biskupu, hraběti Troyerovi (k definitivnímu zákazu mincování pak došlo 15. září 1759 za biskupa hraběte Egkha).[44] Knížecí titul olomouckých arcibiskupů zanikl v roce 1918. Právní rozsah dřívější světské moci olomouckých biskupů a arcibiskupů dokumentují i hmotné památky, např. tzv. Manský sál na zámku v Kroměříži, kde probíhaly biskupské lenní soudy nebo bývalá biskupská mincovna nedaleko téhož zámku.

Arnošt Vojtěch z Harrachu, jeden z historicky nejvýraznějších knížat-arcibiskupů pražských

Je poněkud sporné, jestli pražští biskupové v raném středověku patřili k říšským či alespoň k českým knížatům nebo nikoli. V letech 1158, 1160, 1165 a 1194 jsou uváděni jako účastníci říšských dvorských sněmů a ačkoli nejsou přímo označováni jako knížata, jejich postavení v oficiálních seznamech, kdy pražští biskupové předbíhají některé říšské knížecí biskupy, pro jejich knížecí postavení hovoří. V roce 1159 je biskup Daniel I. spolu s biskupem z Verdenu vyslán k Fridrichu Barbarossovi jako posel a oba biskupové jsou římským panovníkem označeni za "naše knížata" (Principes Nostri). Podle právního historika Jiřího Kejře je ovšem vyloučené, že by pražský biskup patřil před rokem 1186 k říšským knížatům.[45] V roce 1187, podle vyprávění kronikáře Jarlocha, pražský biskup Jindřich Břetislav přímo zažaloval u císaře na dvorském sněmu ve Wormsu českého knížete Bedřicha, což by v případě, že by biskup nebyl říšským knížetem, znamenalo přímé porušení věrnosti českému panovníkovi, jako biskupovu lennímu pánovi. Zda Jindřich Břetislav již byl knížetem z titulu biskupa alespoň v rámci českého státu nebo své právo si stěžovat odvozoval výhradně ze své přemyslovské krve a tedy příslušnosti ke knížecí rodině, není známo. Nicméně 5. března 1187 rozhodl Fridrich Barbarossa spor v biskupův prospěch tak, že biskupa povýšil na říšského knížete, ovšem patrně pouze pro jeho vlastní osobu, takzvaně ad personam.[4] Jestli ono povýšení nebylo jen potvrzením dřívějšího stavu, se můžeme pouze dohadovat. Nepodařilo se však trvale vytvořit nové říšské knížectví a Čechy de facto nikdy rozděleny mezi duchovního a světského knížete nebyly.[46] O významu tohoto privilegia by mohla svědčit knížecí stříbrná čelenka, nalezená v roce 1937Českých Budějovicích, uchovávaná v Jihočeském muzeu a připisovaná právě Jindřichu Břetislavovi.[47] Není však jisté, i kdyby opravdu patřila Jindřichovi, jestli vyjadřuje jeho knížecí hodnost z moci biskupa, či jeho pozdější hodnost svrchovaného vládce nad Českým knížectvím, resp. vévodstvím. V roce 1197 pražský biskup Daniel II. opět vystupuje na říšském dvorském sněmu a označuje sám sebe za „vévodu“ (dux et episcopus Bohemiae).[4] Na druhou stranu již sloučení biskupské hodnosti a vlády v Českém knížectví předznamenalo zánik knížecího titulu pražských biskupů i jakéhokoli vlivu císaře v této oblasti. Investitura Daniela II. byla již opět v rukou českého panovníka, což trvale ztvrdila Zlatá bula sicilská.[48]

Teprve v roce 1348 udělil císař Karel IV. pražskému arcibiskupství říšský i český knížecí titul, ovšem bez politických práv říšských knížecích biskupů a bez bezprostředního říšského léna. Knížecí titul však zanikl spolu se samotným arcibiskupstvím za husitských bouří a teprve po jeho obnovení roku 1561 udělil císař Rudolf II. pražskému arcibiskupství 15. června 1603 říšský i český knížecí titul znovu. I tentokrát se jednalo toliko o čestný titul bez říšského léna a politických práv říšského knížete. Navíc s tímto titulem nebyla spojena ani držba nějakého autonomního knížectví v rámci zemí Koruny české, jako tomu bylo v případě biskupa vratislavského a olomouckého. Knížecí titul pražských arcibiskupů zanikl spolu s koncem monarchie v roce 1918.

Údajně již od vzniku biskupství v roce 1344 nesli biskupové litomyšlští (říšský?) knížecí titul, který zanikl spolu s biskupstvím samotným za husitských bouří.[4]

Knížata-biskupové s osobním knížecím titulem

[editovat | editovat zdroj]

Knížata.biskupové měli nárok na knížecí titul z moci svého úřadu. Takový knížecí titul byl považován za automatický a získával se při nástupu do úřadu, aniž by musel být zvlášť potvrzován. Přesto někteří z knížat-biskupů obdrželi od císaře ještě osobní (ad personam) knížecí hodnost, což posilovalo jejich postavení říšských knížat. Někteří biskupové tento knížecí titul získali ještě před nástupem do biskupského úřadu. Nejznámější je případ kardinála Františka z Ditrichštejna, jenž k osobnímu knížecímu titulu získal i privilegium adoptovat dědice z řad vlastního rodu, čímž se knížecí hodnost dědičně přenesla na rod Ditrichštejnů. Osobní knížecí tituly biskupů byly uděleny vždy císařem jako tituly říšské a nikoli např. z pravomoci českého krále. Vždy je také obdržela osoba, která nepocházela z knížecího rodu. Navíc vždy byli takto vyznamenáni jen "úřední" knížata-biskupové, či přinejmenším ti minulí nebo budoucí. Nikdy se osobní knížecí hodnosti nedostalo biskupovi, který během života nevykonával nebo neměl v budoucnu vykonávat svůj úřad v alespoň jedné již okněžněné diecézi. Osobní knížecí hodnost byla udělena v následujících případech:

Související informace naleznete také v článku Seznam titulárních říšských knížat.

Neříšští knížecí biskupové v říši

[editovat | editovat zdroj]

Udělování knížecího titulu v říši bylo až na drobné výjimky (České země, Burgundsko, po r. 1741 také Prusko) výlučnou pravomocí císařů a římských králů. Pozoruhodnou výjimku, týkající se biskupských knížat, nacházíme v případě biskupů ze Seckau v l. 1609 a 1625. Biskupové ze Seckau byli již od středověku říšskými knížaty (viz výše). Dne 31. října 1609 jim pro země pod svou vládou udělil knížecí titul arcivévoda Ferdinand Štýrský (budoucí císař Ferdinand II.). Ač vlastně šlo jen o potvrzení titulu, je privilegium stylizováno jako nové udělení. Tentýž Ferdinand, již jako císař a král povýšil knížete-biskupa ze Seckau Jakoba Eberleina 8. dubna 1625 navíc do osobní knížecí hodnosti (ad personam), ovšem nikoli pro říši, ale opět jen pro oblast dědičných zemí.[59]

Říšským knížetem-biskupem, který ovšem obdržel ještě před biskupskou volbou pruský osobní knížecí titul byl Filip Gotthard ze Schaffgotsche, kterého pruský král Fridrich II. úspěšně protlačil na vratislavský biskupský stolec, který biskup spravoval v l. 1748–1795. Ještě před biskupskou volbou, dne 16. března 1744, jej pruský král povýšil do osobního knížecího stavu.

Neknížecí říšští biskupové

[editovat | editovat zdroj]

Ve svaté říši římské ovšem existovala i taková biskupství, jejichž biskup žádný knížecí či jiný šlechtický titul nenesl a nijak se nelišil od biskupů dnešních. V Rakouských zemích šlo o ta biskupství, která vznikla později: (Wiener-Neustadt 1469, St. Pölten 1785, Linec 1785, Leoben 1786), rovněž biskupství Tournai, Arras a Therouanne (posl. zrušené r. 1537) nikdy nebyla okněžněna. Původně ležela na území pod suzerenitou francouzského krále a teprve r. 1521, resp. definitivně roku 1529, byla připojena k Habsburskému Nizozemí a tím i k Svaté říši římské. Totéž se týkalo i nizozemských biskupství vzniklých bulou papeže Pavla IV. Super universas z roku 1559. Šlo o krátce (1559-1580) existující sufragánní diecéze utrechtského arcibiskupa v Haarlemu, Deventeru, Groningenu, Leeuwardenu a také Middelburgu, dále o sufragánní diecéze arcibiskupa z Cambrai v Namuru a Saint-Omer (existovaly v l. 1559-1801) a o nově zřízené arcibiskupství v Mechelenu a jemu podřízené biskupy v Antverpách, Gentu, Hertogenboschi, Bruggách, Ieperu a Roermondu (s výjimkou dosud existujícího Mechelenu fungovaly letech 1559–1801). Čtyři neokněžněná biskupství se nacházela i v českých zemích (viz výše).

V odtrženém Arelatském království se toto týkalo biskupství či arcibiskupství Vaison, Gavaillon, Toulon, Nice (arcibiskupství), Vence, Riez, Fréjus, Sens (arcibiskupství) a Grasse. V Království italském šlo dokonce o více než tři desítky biskupství.[60] Několikrát byl za plnoprávného říšského knížete označen také biskup ze Schleswigu, jehož diecéze i závislé biskupské statky ležely na území Šlesvického vévodství a vůbec nepatřily ke Svaté říši římské. Zařazení biskupa mezi říšská knížata bylo vždy omylem bez jakýchkoli důsledků.[61] Biskupství Hamburg velmi brzy splynulo s Arcibiskupstvím brémským v trvalou personální unii a proto nikdy nebylo okněžněno (původně ale příslušela arcibiskupská hodnost Hamburku a biskupská Brémám). V 8. století založená biskupství v Erfurtu, Neuburgu an der Donau a Büraburgu zanikla nejpozději poč. 9. století za vlády Karla Velikého a proto nikdy nebyla spojena s knížecí hodností.

Knížata-biskupové po zániku Svaté říše římské

[editovat | editovat zdroj]

Spolu s rozpadem říše vymizel politický význam knížecích biskupství a titul téměř ve všech zemích byl zrušen. Pouze Karl Theodor z Dalbergu, bývalý kurfiřt a arcibiskup mohučský se stal nově arcibiskupem řezenským a formálním předsedou Napoleonem zřízeného Rýnského spolku s titulem kníže-primas (německy Fürstprimas) a kníže aschaffenburský. Bylo mu také přiznáno unikátní oslovení "nejdůstojnější Výsost" (hochwürdigste Hoheit).[62] Suverénní Aschaffenburské knížectví, skládající se z části bývalého mohučského knížecího arcibiskupství a ze svobodných měst Frankfurt a Wetzlar. Knížectví ovšem bylo přiznáno jmenovitě Dalbergovi osobně a nemělo být trvale spjato s důstojností řezenského arcibiskupa. Zároveň s tím mu zůstalo Řezenské knížecí biskupství (pro jeho osobu dočasně povýšené na arcibiskupství), ovšem s poněkud nejasným vztahem mezi světskou a duchovní složkou. Proto bývalo většinou nazýváno jen Řezenské knížectví. Řezno i Aschaffenburg stále byly částečně spojeny s úřadem arcibiskupa. V roce 1810 ovšem Napoleon přiřkl Řezenské knížectví Bavorsku a Aschaffenburské knížectví rozšířil o většinu zrušeného Nasavsko-oranžsko-fuldské knížectví, čímž vytvořil tzv. Velkovévodství frankfurtské, vytvořené přímo a jmenovitě pro Dalberga. Toto Dalbergovo velkovévodství již ovšem nemělo žádný vztah k jeho řezenské arcibiskupské stolici. Vídeňský kongres však Frankfurtské velkovévodství zrušil a Dalberg dožil jako řezenský arcibiskup bez jakékoli suverénní vlády i bez knížecího titulu. Titul knížete-biskupa se udržel již jen v Rakouském císařství a poté v Rakousku-Uhersku. Zde navíc od zavedení parlamentarismu v roce 1861 (po r. 1867 již jen v předlitavské části monarchie) platilo, že všichni arcibiskupové (knížecí i neknížecí) a ti z biskupů, s jejichž úřadem je spojeno knížecí důstojenství, byli nositeli virilního hlasupanské sněmovně rakouské říšské rady. Tato praxe trvala do roku 1918, avšak arcibiskup salcburský a biskup tridentský si udrželi své knížecí tituly až do roku 1951.

Knížata-biskupové mimo Svatou říši římskou

[editovat | editovat zdroj]

Mimo Svatou říši římskou nebyl titul knížete-biskupa obvyklý. Přesto však existovaly výjimky a to prakticky po celé Evropě

Knížata-biskupové v neříšské Itálii

[editovat | editovat zdroj]

Papežský stát

[editovat | editovat zdroj]

V té části Itálie, která, alespoň po většinu své historie, nepatřila ke Svaté říši římské, byl biskupem s vladařskými pravomocemi papež, jenž byl zároveň biskupem římským, který vládl nad Církevním státem, tzv. Patrimoniem svatého Petra, rozsáhlým územím ve střední Itálii. Vladařská práva papežů se datují od Pipinovy donace a byla římsko-německými císaři mnohokrát potvrzena a upřesněna. Přinejmenším před rokem 1870, kdy byl Papežský stát okleštěn jen na území dnešního Vatikánu, lze papežská vladařská práva přirovnávat spíše ke královským nežli knížecím, což se také dělo. Papežové byli v dobovém právním myšlení srovnáváni spíše se světskými králi než s knížaty. Papeži například spolu s římsko-německými císaři příslušelo právo udílet nové královské hodnosti. Toto právo navíc neměl v západokřesťanském světě vyjma papeže a císaře Svaté říše již nikdo další, dokud si toto privilegium po roce 1804 neuzurpoval francouzský císař Napoleon Bonaparte. Dokonce královská povýšení udělená císaři papež obvykle potvrzoval (první dva čeští králové Vratislav I. a Vladislav I. papežské potvrzení nezískali, což také snižovalo váhu jejich královských titulů). Vedle svých světských privilegií má papež také nárok na čestný titul "kníže apoštolů" (latinsky Princeps Apostolorum).

Hraběcí biskupové Papežského státu

Několik biskupů v oblasti Pentapolis, dnešní provincii Marche, získalo od papežů hraběcí titul a správu nad vlastním hrabstvím v rámci Papežského státu (tedy podřízeného papežské jurisdikci ve světských věcech). Důvodem snad mohla být bývalá příslušnost oblasti k říši, ale již krátce po r. 1150 říše svou lenní svrchovanost nad touto částí Papežského státu ztratila. Místní biskupské hrabství neslo vždy stejné jméno jako biskupovo sídelní město a zahrnovalo jak toto sídlo biskupství, tak jeho nevelké okolí. Souhrnně je zmiňuje císařská listina z roku 1210. Listina zmiňuje následující biskupy:

Kardinálové

V kolegiu kardinálů, má každý kardinál (jenž je vždy zároveň biskupem některého z kostelů v Římě či jeho okolí) nárok na čestný titul "kníže církve" (latinsky Princeps Ecclesiae), který vlastně ani skutečným šlechtickým titulem není. Od roku 1630 až do současnosti navíc všem kardinálům náleží stejné postavení jako královským princům v první generaci (synům vládnoucího krále) mimo princů korunních. Kardinál od toho roku nesměl užívat v erbu žádné feudální atributy, ani ty odvislé od jeho rodového původu. Bylo to proto, aby se podtrhl význam samotného kardinálského stavu, který již neměl mít zapotřebí další zdůrazňování vznešenosti.

Zbytek neříšské Itálie

[editovat | editovat zdroj]

V letech 13211367 bylo na biskupství přechodně povýšeno územní opatství Monte Cassino v jižní Itálii, jehož opat tradičně vládl zemičce nazývané Terra Sancti Benedicti. V době, kdy se z opatů stali biskupové, byli tito nadále vládci svého feudálního teritoria, ovšem, tak jako předtím i potom, nedrželi žádný konkrétní feudální titul.

Osobní říšský knížecí titul získal 18. března 1710 od císaře Josefa I. Annibale kardinál Albani, v době povýšení kuriální kardinál-jáhen od kostela Santa Maria in Cosmedin, v závěru kariéry v l. 17301743 extrakuriální kardinál-biskup a biskup v Sabině, též kardinál camerlengo (tj. komoří). Titul získal spolu se svým bratrem, prvním dědičným říšským knížetem.[63]

V Italském království byl z historických důvodů titul knížete výslovně přiznán a potvrzen biskupovi tridentskému a to dne 11. března 1927, dne 14. června 1929 pak biskup získal nárok na oslovení "nejdůstojnější Výsost" (Altezza reverendissima).[64]

Knížata-biskupové v Anglii

[editovat | editovat zdroj]
Znak biskupství Durham v dvojici s osobním erbem jednoho bývalého biskupa. Zatímco biskupův erb (opticky vpravo) je kryt baronskou čelenkou (coronet), je znak biskupství (opticky vlevo) krytý čelenkou britských hrabat (Earl), což odpovídalo postavení biskupů mezi britskou šlechtou. Nad hraběcí čelenkou se nachází další ze symbolů sepětí světské a duchovní moci – přilba završená heraldickou helmovní korunkou, z níž vyrůstá mitra, obecný heraldický symbol a klenot britských biskupství

Biskupství Durham mělo díky své poloze v sousedství se Skotskem strategický význam. Knížata-biskupové z Durhamu (angl. Prince Bishops) proto měla ve středověku od anglického krále propůjčeny zvláštní pravomoci, jako např. moc nad životem a smrtí. Tyto pravomoci biskupovi zajišťovala držba tzv. velkého palatinátu čili komitivy (biskup měl v angličtině titul Count Palatine). Titul knížat-biskupů, zavedený roku 1071, však v Anglii, kde se jinak knížecí titul takřka vůbec nevyskytuje, neodpovídá nejvyšším britským šlechtickým titulům vévody či markýze, ale jen titulu anglického hraběte (Earl). V letech 1836, 1858, 1869 a 1889 vydala anglická koruna soubor dokumentů, z nichž každý byl nazýván Durham County Palatine Act které postupně zrušily zvláštní pravomoci durhamských biskupů. Do současnosti (2015) biskupům zůstala práva výlučně ceremoniální: právo stát po králově pravici v době korunovace, přednost před všemi anglikánskými biskupy s výjimkou všech arcibiskupů a rovněž biskupů londýnského a winchesterského, stejně jako právo nosit původní znak s feudálními atributy.[65] Již vydáním prvního z aktů, rušících biskupská zvláštní práva, ze dne 21. června 1836, byla zrušena platnost biskupského knížecího titulu. Na britských ostrovech existuje však dalších 29 biskupů (25 v Británii a 4 v Irsku), kteří zasedají, či před odtržením Irska zasedali ve sněmovně lordů a jako britští peeři jsou oficiálně rovní hrabatům, i když sami nemají udělený hraběcí titul. Jejich postavení bylo či je prakticky rovné s bývalými knížecími biskupy z Durhamu.[66] Biskup z Durhamu má nárok, stejně jako ostatní britští lordi-biskupové, nárok na titul „V pravdě důstojný“ (The Right Reverend) a oslovení: „Mylorde biskupe“ (My Lord Bishop).

Knížata-biskupové v Irsku

[editovat | editovat zdroj]

V Irsku neexistovala žádná knížecí biskupství. V období raného středověku, když bylo Irsko rozděleno až na 150 drobných gaelských království (staroirsky túath),[67] se ale mnoho králů (s titulem rí ruirech)[68] z království Cashel stalo zároveň biskupy nebo opaty. Nešlo o náhodu. Cashel byl centrem šíření křesťanství v Irsku a jeho králi se stávali výlučně králové svazů více království z oblasti Munsteru, kteří pocházeli z různých větví dynastie Éoganachtů, která držela nad Cashelem ochranný patronát.[69]

Knížata-biskupové ve Francii

[editovat | editovat zdroj]

Duchovní paiři francouzské koruny

[editovat | editovat zdroj]

Někteří z biskupů ve Francii patřili ke starým pairům království. Jejich feudální državy se rozkládaly na severovýchodě země. Není přesně známo, kdy byli zařazeni mezi pairy, snad v průběhu 12. století. Nejstarší seznam pairů pochází z roku 1216. V několika případech je ale známo datum zřízení biskupského vévodství či hrabství.

Palác Tau, rezidence arcibiskupa remešského

Vévodští biskupové

Hraběcí biskupové

Zvláštní případy

Drobnější feudální biskupové

[editovat | editovat zdroj]

Ve Francii existovali také biskupové s vlastními feudálními dominii, kteří nepatřili k pairům, nikdy nebyli vévody a jen v některých případech hrabaty. Panství těchto biskupů se ve většině případů (s výjimkou Tournai) nacházela v jižní části státu, často na území bývalého Toulouského hrabství. Stejně jako duchovní paiři i těmto biskupům v pozdním středověku a během novověku ubývala jejich vladařská moc v souvislosti s postupnou centralizací francouzské monarchie.

Francie roku 1180, fialově znázorněna duchovní léna

Francouzští biskupové, kteří nepocházeli z knížecích nebo královských rodin, měli za Starého režimu nárok na oslovení: „Vaše Urozenosti“ (Vôtre Grandeur) a to bez ohledu na to jestli k biskupství patřilo feudální dominium či dokonce právo paira anebo nikoli. Arcibiskupům pak náleželo, opět bez ohledu na status arcibiskupství, oslovení: Vaše Excelence (Vôtre Excellence).[70][71]

Papežské hrabství Venaissin

[editovat | editovat zdroj]
Mapa Venaissinského hrabství po r. 1348

Biskupské knížectví Avignon, stejně jako zdejší diecéze ležely na rozhraní lenních práv římsko-německých panovníků a francouzských králů. V téže oblasti ležel také kraj Venaissin, nejprve léno říšských hrabat z Provence a poté francouzských hrabat z Toulouse. Již roku 1229 však Venaissin zakoupila jako svrchované hrabství papežská kurie a její neomezená vlastnická i vladařská práva byla ještě potvrzena roku 1274 francouzskou korunou. V roce 1309 započalo tzv. Avignonské zajetí papežů a funkce avignonského biskupa a papeže se spojily v jedněch rukou, takže bezprostřední statky avignonských biskupů připadly venaissinskému hrabství V roce 1348 navíc papežství zakoupilo od hraběnky Jeane z Provence město Avignon s okolními pozemky. Město samo dosud nepatřilo k avignonskému biskupskému knížectví, jak bývalo ostatně ve Svaté říši vcelku běžné. Avignon s okolím přímo sousedil s Venaissinem a tvořil napříště s hrabstvím jeden celek. Papežství si Venaissin udrželo i po návratu papežů do Říma a suverénní hrabství s centrem v Avignonu zaniklo teprve připojením k Francii v roce 1791.

Bývalí biskupové Svaté říše římské

[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 14.–17. století se pod moc francouzských králů dostalo množství říšských knížat-biskupů, z nichž některým byl uznán jejich knížecí titul i v rámci Francie. Navíc, protože ve středověké Francii panoval zvyk označovat za knížete (francouzsky Prince) každého držitele suverénního panství, byl tento titul přiznán i některým biskupům, kteří ho v říši patrně nikdy nenosili (šlo zejména o biskupy bývalého Arelatského království, definitivně připojeného k Francii roku 1384). Titul byl vždy vázán na konkrétní knížectví a neobjevoval se ve formě "kníže-biskup". Navíc byl přiznán mnohdy i těm říšským biskupům, jejichž knížectví se ocitlo pod francouzskou mocí jen z části a oni zůstávali říšskými knížaty (Štrasburk). Byli to:

Knížata-biskupové v Andoře

[editovat | editovat zdroj]
Státní znak Andorry s poli s erby bývalých andorrských lenních pánů, v levém horním rohu (opticky) znak biskupů z Urgell, spoluknížat Andorry

Biskupové z Urgellu získali roku 1133 od urgellských hrabat Andorru jako vlastní nezávislou državu. V důsledku sporů o dědictví po svých lenících musel urgellský biskup v r. 1278 podepsat Smlouvu o spoluvládě (francouzsky Paréage), která znamenala rozdělení vladařských pravomocí nad Andorrou mezi biskupa a hraběte z Foix, čímž vznikla funkce spoluknížete. Biskupové zůstali andorrskými spoluknížaty dodnes, ovšem vymřelá hrabata z Foix následovali v této hodnosti jejich dědici: králové Navarry, Francie a dnes francouzští prezidenti. Biskupům, jako suverénům v Andoře náleží, stejně jako francouzským prezidentům, titul Excelence, resp. Excelentísímo Señor.

Související informace naleznete také v článku Seznam spoluknížat Andorry.

Knížata-biskupové v Portugalsku

[editovat | editovat zdroj]

Biskupové z Coimbry byli v letech 14721967 hrabaty z Arganil. Coimberskému biskupovi, Domu Joãovi Galvãovi tento titul spolu s hrabstvím Arganil udělil portugalský král Alfons V. za biskupovu vojenskou pomoc při dobývání marockých přístavů Tanger a Arzila. Hrabaty z Arganil pak byli i další biskupové kteří všichni nesli ojedinělý titul biskup-hrabě (portugalsky bispo-conde). Titul byl zrušen spolu se zrušením šlechtických titulů v Portugalsku.

Poslední král z portugalské dynastie Avízů, Jindřich I., se stal králem v 66 letech po smrti svého prasynovce Sebastiána, za nějž původně vykonával regentskou vládu v království. Když byl roku 1578 korunován, měl tento vysvěcený duchovní již za sebou dlouhou církevní kariéru. Byl arcibiskupem v Braze, poté v Évoře a nakonec v Lisabonu. Od roku 1545 byl kardinálem. Po své intronizaci požádal tento král-kardinál papeže Řehoře XIII. o povolení odložit kardinálský purpur, opustit duchovní stav a oženit se, aby mohl přes svůj pokročilý věk zajistit nástupnictví dynastie. Papež však tuto žádost zamítl a Jindřich tak během své krátké vlády byl zároveň nejvyšší světskou i duchovní autoritou (jako zemský církevní primas) Portugalského království. Když v lednu 1580 zemřel, vypukla v zemi krátká nástupnická válka mezi Antonínem I., nelegitimním potomkem dynastie Avízů a králem Filipem II. Španělským.

Knížata-biskupové ve Finsku a Švédsku

[editovat | editovat zdroj]

Podle švédského historika 15. století Erica Olaie († 1486) se měl Kol, biskup z Linköpingu († kolem r. 1196) stát finským vévodou (dux Finlandiae). Olaiovo tvrzení ovšem nedokládá žádný dnes známý dobový pramen, událost známe jen z Olaiova díla Chronica Regni Gothorum. I v případě, že Olai čerpal z hodnověrných zdrojů a Finsko skutečně spadalo pod biskupovu správu, lze o Kolově vévodském titulu pochybovat. Použitý latinský termín Dux, který běžně označoval jak vévodu, tak knížete, kmenového náčelníka, územního správce či vojevůdce, navíc ve Skandinávii sloužil někdy také jako překlad místního titulu jarl.

O sto let později, nyní již bez historických pochybností, získal Finské vévodství Benedikt (švédsky též Bengt, 1254–1291), mladší bratr krále Valdemara I. V roce 1284 byl jmenován vévodou (Dux) ve Finsku, tehdy nazývaném Österlandia. O dva roky později Benedikt rovněž nastoupil jako biskup ve švédském Linköpingu. Souběžné držení vévodské hodnosti a biskupského úřadu bylo ovšem spíše náhodou, protože Finsko bylo Benediktovi jako léno uděleno na základě jeho příslušnosti ke královské rodině, jak o tom svědčí i takto opakované udílení země v pozdějších staletích, kdy ale oblénění švédští princové už nedrželi zároveň úřad biskupa.

Mapa
Mapa území livonské větve řádu německých rytířů v dnešním Lotyšsku a Estonsku (tzv. Terra Mariana) s vyznačenými teritorii biskupských knížectví.
Mapa Pruska v době řádového státu s Varmijským knížectvím a ostatními světskými državami pruských biskupů
Mohutný hrad v Lidzbarku, sídlo knížat-biskupů z Varmie

Knížata-biskupové ve východním Pobaltí

[editovat | editovat zdroj]

V oblasti teritoria Řádu německých rytířů vzniklo v pozdním středověku postupně pět knížecích biskupství. Papežská bula z roku 1243 měla zajišťovat, že jedna třetina každé nově založené diecéze měla patřit k biskupským statkům.[73] V praxi se to ale nepodařilo plně dodržet[74] a navíc šlo opatření týkající se Prus, nikoli Livonska a Estonska, kde bývaly biskupské statky větší. V rámci řádového státu měli biskupové rozsáhlou autonomii na vlastních knížectvích, zejména v oblasti soudní a daňové. Všichni biskupové obdrželi svou knížecí hodnost od římsko-německých panovníků, příslušnost řádových území k říši je ovšem historicky sporná, i když knížata-biskupové z oblasti dnešního Lotyšska a Estonska (tedy všichni s výjimkou biskupa varmijského) v 16. století prokazatelně zasedala na říšském sněmu.[4] Nejdéle se udrželo Varmijské biskupství, které Řád přežilo a pod suzerenitou polského krále vydrželo až do prvního dělení Polska roku 1772, kdy bylo spolu se Západními Prusy připojeno k Prusku.[75] Pruský stát jistá autonomní práva Varmie a jejích biskupských pánů i biskupský titul knížete uznával do roku 1837.[76]

V řádovém státě ležela ještě biskupství Chełmno (Kulm) se sídlem v Chełmźi, Sambie (Samland) se sídlem v Královci, a Pomezánie (Pomesanien) se sídlem v Kwidzynu,[81] která požívala podobnou autonomii na vlastních biskupských statcích a jsou někdy uváděna jako Hochstift,[82][83] nebyla ale okněžněna. Naproti tomu biskupství v Tallinnu (německy Reval), které bylo založeno roku 1219 v Dánskem ovládaném Estonském vévodství nevlastnilo žádný (polo)nezávislý státeček ani jiné statky, žilo výhradně z poplatků a církevních dávek (např. desátku). Součástí řádového státu se stalo až roku 1346, nezískalo ovšem suverénní práva ostatních biskupů a také v církevních záležitostech podléhalo do roku 1374 arcibiskupům v tehdy dánském Lundu, zatímco všechna ostatní pobaltská biskupství podléhala arcibiskupům v Rize. Teprve v druhé polovině 15. století získal talinnský biskup nějaké malé majetky a hrad Porkuni, status těchto majetků ale odpovídal běžnému vrchnostenskému panství bez jakékoli autonomie. Přesto však zdejší biskup, v oné době již také rižský sufragán, získal v roce 1521 hodnost titulárního knížete Svaté říše římské, kterou si podržel do zániku biskupství v roce 1560.[84] V Západních Prusích se rozkládala také část diecéze biskupa z Pomoří (Pommerellen) se sídlem v polském Włocławku mimo řádový stát. S tímto biskupstvím však nebyl spojen ani knížecí titul ani feudální teritorium. Jiná pobaltská biskupství nebyla nikdy okněžněna ani spojena s feudálními právy. Šlo o krátce existující (12171251) Sélsko-zemgalské biskupství a o Livonské biskupství, zřízené polskou Korunou r. 1585 s centrem v Cēsisu (německy Wenden, polsky Kieś) přestěhované roku 1621 do Daugavpilsu (něm. Dünaburg, pol. Dyneburg) než bylo roku 1798 zrušeno.[81]

Knížata-biskupové v Uhrách a Maďarsku

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1714[85] jsou ostřihomští arcibiskupové titulárními říšskými knížaty s titulem "kníže-primas" (maďarsky hercegprímás, myšleno uherský církevní primas).[86] Protože Maďarsko po první světové válce formálně zůstalo monarchií, udržel si knížecí titul ostřihomských arcibiskupů formální platnost po celou dobu regentství Miklóse Horthyho i během krátké vlády proněmeckého hnutí Šípových křížů v letech 1944–1945 a zanikl až s oficiálním koncem monarchie roku 1946.

Související informace naleznete také v článku Seznam ostřihomských arcibiskupů.

Knížata-biskupové v Polsku a na Litvě

[editovat | editovat zdroj]

V Polsku patřili někteří arcibiskupové a biskupové ke knížatům a vládcům polských vévodství (knížectví). S výjimkou biskupa varmijského získali všichni svou knížecí hodnost z rukou polského panovníka či panovníka některého z dílčích polských vévodství. Tituly i vláda biskupů obvykle zanikly po některém z dělení Polska. Šlo o následující biskupy:

Dne 24. prosince 1764 byl do osobního polského knížecího stavu povýšen Michał Poniatowski, arcibiskup hnězdenský a biskup płocký. Pro jeho povýšení ovšem nebyl rozhodující výkon vrcholných duchovních úřadů, nýbrž bratrský vztah ke králi Stanislavovi Augustovi. Téhož dne povýšil král ostatně i zbylé dva bratry, Andrzeje a Kazimierze, kteří, jako světské osoby, získali knížecí hodnost dědičně.[87]

Po třetím dělení Polska r. 1795 a znovu po obsazení Krakovské republiky roku 1846 se krakovští biskupové stali rakouskými poddanými. V roce 1889 jim František Josef I. potvrdil titul kníže-biskup a vévoda/kníže seveřský. Zároveň s tím byl tehdejší krakovský biskup, Albín, rytíř Dunajewski, přijat jako první krakovský biskup za dědičného člena rakouské panské sněmovny a to ihned do jejího probíhajícího 10. zasedání.[88] Titul byl v rámci Rakouska-Uherska platný do roku 1918, v rámci katolické církve pak až do roku 1951. V roce 1925 byl navíc krakovský biskup povýšen na arcibiskupa.

Knížata-biskupové v Severní Makedonii

[editovat | editovat zdroj]

Arcibiskupství ochridské zůstalo i po ovládnutí první bulharské říše Byzantskou říší (po roce 1018) a po celou dobu trvání druhého bulharského státu autonomním arcibiskupstvím, ve kterém pravoslavný arcibiskup disponoval také světskou mocí. Pod nadvládou Osmanské říše mu byla podřízena také velká část pravoslavných křesťanů v Srbsku, a to až do roku 1767, kdy bylo arcibiskupství v Ochridu se souhlasem konstantinopolského patriarchy zrušeno. Zvláštní práva arcibiskupství byla stanovena v listině císaře Basilea II. z roku 1018, kdy ochridští arcibiskupové získali světská vladařská práva na úrovni eparchie, správního obvodu Byzantské říše.

1830 Montenegro.png
Knížecí biskupství Černá Hora r. 1830

Arcibiskupství zůstalo nezávislé na byzantské církevní organizaci a po Velkém schizmatu mu bylo roku 1078 potvrzeno autokefální postavení (tedy nezávislost na konstantinopolském patriarchátu). Světské arcibiskupské panství spadalo v l. 1215–1259 pod Epirský despotát, v l. 1259–1343 pod Nikájské císařství a v l. 13431400 pod Srbské carství, než roku 1400 padlo pod vládu Osmanů. Vždy si však udrželo své autonomní postavení ve světských i duchovních otázkách.

Knížata-biskupové v Černé Hoře

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1516 přijal osmanský sultán Selim I. vazalský slib cetinjského pravoslavného biskupa a metropolity Vavily a umožnil mu loutkovou vládu nad tureckým vilájetem Cetinje. Biskup od toho roku užíval titul vojvoda nebo velkovojvoda Srbů. V roce 1696 navíc vzniklo spojením vilájetu Cetinje se sandžakem Zeta pravoslavné knížecí biskupství Černá Hora, pod vládou biskupů převážně z rodu Petrovićů-Njegošů. Odlehlá poloha zabránila Osmanům knížectví obsadit, ovšem jediné a nejisté spojení horské země s mořem zajišťoval přístav Kotor, za napoleonských válek od Černé Hory odtržený. Plný titul prvního černohorského knížete-biskupa, Danily I., zněl: "Danilo I., metropolita cetinjský, Njegoš,[89] kníže Srbské země". Od roku 1715 byla knížata podporována pravoslavným Ruskem a v roce 1789 uznala Vysoká Porta knížectví za zcela nezávislý stát a rezignovala na svá svrchovaná práva. Z Černohorského knížecího biskupství pak vzniklo roku 1852 sekulární knížectví Černá Hora, když se poslední vládnoucí biskup Danilo II. vzdal duchovního úřadu a přijal v Moskvě z rukou ruského cara Mikuláše I. světský knížecí titul.

Knížata-biskupové v Řecku

[editovat | editovat zdroj]

V dobách Latinského císařství držel katolický biskup z Patrasu sedm baronií v Achajském knížectví a byl přímým knížecím leníkem.

Knížata-biskupové v Levantě

[editovat | editovat zdroj]

Latinský jeruzalémský patriarcha, obvykle sídlící v Bejrútu má udělený titul papežského markýze (Marchio Romanus).

Knížata-preláti

[editovat | editovat zdroj]

Vedle knížat-biskupů existovali ve Svaté říši římské také knížata-preláti. Šlo většinou o opaty, řádové velmistry, abatyše a další představené významných duchovních institucí. Knížecího titulu se nedostalo ani zdaleka všem z nich.

Související informace naleznete také v článku Říšský prelát.

Knížecí preláti s říšským stavovstvím

[editovat | editovat zdroj]
Audienční sál knížecí opatské rezidence v Kemptenu
Bývalé knížecí opatství v Prümu, uchovávající Kristovy sandály, významnou křesťanskou relikvii.
  • Kvalita prelátských knížecích titulů byla různá, ti vůbec nejvýznamnější zasedali spolu s knížecími biskupy na lavici duchovních knížat v knížecí radě říšského sněmu. Byli to:
    • Vysoký mistr a německý mistr (od r. 1527 titul v jedněch rukou) řádu německých rytířů (knížecí titul 1494 (pro německého mistra)[90] v radě říšských knížat v letech 15291806,[61] suverénem do roku 1809, titul do r. 1918)
    • Opat benediktinského kláštera ve Fuldě (kníže r. 1170, územní knížectví r. 1220, v radě říšských knížat 16. století-1752) – klášter povýšen na biskupství
    • Opat benediktinského kláštera v Kemptenu (kníže r. 1220, územní knížectví 1524, v radě říšských knížat 1548-1803)
    • Probošt kolegiátní kapituly v Ellwangenu (kníže r. 1213 (pro opata původního benediktinského kláštera), 1460 kolegiátní kapitula a kníže-probošt, v radě říšských knížat 1521–1802)
    • Německý velkopřevor řádu Johanitů/Maltézských rytířů (kníže a rada knížat 1548–1805/1807)
    • Probošt augustiniánské kanonie v Berchtesgaden (kníže r. 1380, rada říšských knížat 1559–1802)
    • Probošt kolegiátní kapituly ve Wissembourgu (kníže od 13. století, rada říšských knížat 1546–1797) – od r. 1546 trvale spojeno s úřadem biskupa ze Špýru, 1680 území klášterních pozemků pozemků padlo pod svrchovanost Francie
    • Opat benediktinského kláštera v Prümu (kníže r. 1222, rada říšských knížat 1576–1797) – od roku 1576 úřad opata spojen trvale s úřadem arcibiskupa v Trevíru
    • Opat spojených benediktinských opatství ve Stavelotu a Malmédách (kníže a rada knížat 1576–1797)
    • Opat benediktinského kláštera v Korbeji (kníže r. 1220, v radě říšských knížat nejpozději od r. 1582 do r. 1783) – klášter povýšen na biskupství[91]
    • Opat benediktinského kláštera v Murbachu (kníže a rada knížat 1548–1764/1789) – svrchovanost připadla Francii roku 1680, v roce 1764 sekularizován v rytířskou akademii, knížecí titul jejího převora zanikl dobytím akademie vesnickou lůzou roku 1789
    • Opat benediktinského kláštera v Hersfeldu (kníže nejpozději od 14. století, v radě knížat od 16. století, roku 1606 sekularizován, od r. 1617, resp. 1648 světské knížectví v rámci Hesenska).
  • Mnoho dalších okněžněných prelátů vládlo nad malými říšskými bezprostředními teritorii, bylo zastoupeno na říšském sněmu, ovšem nikoli na lavici duchovních knížat, ale jen v řadách prelátů z prelátských kolegií, kde většina bezprostředních říšských prelátů okněžněna vůbec nebyla. Knížecí titul těchto prelátů tak byl paralelou k těm světským knížatům, která obdobně zasedala jen v hraběcích kolegiích a většinou nevládla nad říšským knížectvím, ale jen nad hrabstvím či panstvím (například Colloredo-Mannsfeldové či knížata de Ligne). Na rozdíl od světských hraběcích kolegií neznala duchovní kolegia institut personalisty. Všechny kláštery, koleje a kanonie měly formálně říšskou bezprostřednost, ne vždy však držely bezprostřední pozemky. Jejich říšská bezprostřednost se tak někdy vztahovala jen na budovy samotného kláštera a nejbližší příslušenství. Mezi knížecí preláty zastoupené jen kuriátním hlasem v některém prelátském kolegiu patřili např. abatyše z Quedlinburgu, abatyše z Gandersheimu, abatyše z Herfordu, opat z Ochsenhausenu, opat ze St. Blasien nebo opat od sv. Jimrama v Řezně.

Knížecí preláti bez říšského stavovství

[editovat | editovat zdroj]
  • Dále existovaly v říši také kláštery s bezprostředními statky, jejichž představení nezasedali ani mezi říšskými ani mezi krajskými stavy a přesto byli počítáni k říšským knížatům. Mezi ty, kteří se udrželi až do závěrečného období říše (do sekularizací roku 1802), patřila abatyše kláštera v Eltenu nebo abatyše kláštera v Lindau.
  • Jiná opatství pozbyla v průběhu času své suverenity i stavovství, ale jejich představeným se podařilo udržet si knížecí titul. Mezi nimi byl také cisterciácký klášter ve Waldsassenu západně od Chebu, s nímž bylo již od roku 1147 spojeno pozemkové teritorium i knížecí titul jeho opata, a který se roku 1431 připomíná mezi říšskými stavy. V roce 1543 klášter připadl k Horní Falci, posléze k Bavorsku a v letech 15561661 byl dokonce přechodně sekularizován, aniž by jeho opati o svůj knížecí titul přišli (zanikl až sekularizací v roce 1803).[92] Stejně tak byla již od roku 1307 abatyše ústavu šlechtičen (Damenstift) v Säckingenu, v rakouském Breisgau, říšskou kněžnou, ale již roku 1388 se klášter musel trvale podrobit Habsburkům. Knížecí titul abatyše zanikl až při sekularizaci a v důsledku obsazení Breisgavska Bádenskem na jaře r. 1806.[93]
  • Někteří knížecí preláti však nikdy nepožívali ani říšské stavovství ani říšskou bezprostřednost. Pouze získali říšský knížecí titul. Mezi ně patřila např. od roku 1772 abatyše Savojského ústavu šlechtičen ve Vídni, naproti tomu mistr livonské větve Řádu německých rytířů, Wolter von Plettenberg, kterého Karel V. roku 1525 povýšil na říšského knížete, byl sice suverénem, nikoli ale na území říše, nýbrž ve východním Pobaltí.

Říšská knížata-preláti v Itálii a Francii

[editovat | editovat zdroj]
Kostel svatého Legera, bývalý klášterní kostel v alsaském Murbachu
  • Okněžněná opatství se vyskytovala také v italské části Svaté říše. Povýšení benediktinského opatství Lérins na opatství okněžněné roku 1079 dokonce po druhé světové válce poskytlo jedno z právních zdůvodnění k vyhlášení mezinárodně neuznávaného mikrostátu – Knížectví Seborga.
  • Ve Francii byl knížecí titul oficiálně uznán opatům a abatyším čtyř, dříve říšských klášterů. Byly to:
    • Murbach (viz výše)
    • Andlau (kníže-opat od 2. pol. 14. stol. do r. 1792, bezprostřední do r. 1680, pak součást Francie, 1792 sekularizace)
    • Remiremont (kněžna-abatyše v l. 1347–1792, 1566 ztráta bezprostřednosti, 1766 součást Francie, 1792 sekularizace)
    • Lure (kníže-opat 1218–1790, 1392 ztráta bezprostřednosti, 1556 spojeno s Murbachem, 1679 součást Francie 1790 sekularizace)[72]
  • Dnes je jediným oficiálně uznávaným knížecím prelátem kníže-velmistr Suverénního řádu Maltézských rytířů. Tito velmistři jsou od 20. března 1607 knížaty Svaté říše římské díky privilegiu Rudolfa II. (s právem na oslovení "Vysokorodý" – něm. Hochgeboren, lat. Illustrissimus) a obnovením privilegia za Ferdinanda II. 16. července 1620 byli velmistři jako titulární knížata Svaté říše římské potvrzeni, přičemž jim bylo nově uděleno právo na oslovení "Výsosti" Mocí privilegia papeže Urbana VIII. z roku 1630 se stali také čestnými kardinály s právem na oslovení "Eminence".[94] Česky bývají jako hlavy subjektu mezinárodního práva (tedy jako faktičtí státní představitelé, ovšem bez teritoriálního státu) oslovováni "Vaše Výsosti a Eminence", italsky pak spojenou formou "Vostra Altezza eminentissima". Velmistři Suverénního řádu Maltézských rytířů, na rozdíl od německých řádových velkopřevorů, vždy patřili jen k čestným říšským knížatům, protože jejich suverénní država – ostrov Malta – ležel mimo říšské území. Dne 27. října 1880 jim však jejich titul i s oslovením byl potvrzen také v Rakousku-Uhersku a o dva dny později byl velmistrům ještě udělen přímo rakouský knížecí titul.[94]

Říšská knížata-preláti s osobním knížecím titulem

[editovat | editovat zdroj]
  • Mezi říšské okněžněné preláty ad personam patřili Franz Egon a Wilhelm Egon z Fürstenbergu (jako opati říšských klášterů), ale i preláti neříšských duchovních institucí s říšským osobním knížecím titulem, jako byl Virgilius von Firminian, v době povýšení na knížete probošt salcburské katedrální kapituly. Ti všichni byli po jistou dobu také knížaty-biskupy (viz výše)
  • Velmistr Německých rytířů Johann Caspar z Ampringenu byl říšským knížetem ad personam od 4. listopadu 1684. (viz níže)
  • Neříšským, ale pruským knížetem ad personam byl i vratislavský prelát a olomoucký kanovník (a pozdější vratislavský biskup) Filip Gotthard Schaffgotsch (viz výše)
  • 8. června 1757 získala osobní říšský knížecí titul Louisa Benigna de Bauffremont-Courtenay, konventní dáma (kanovnice) dámského konventu v Remiremontu. Zároveň s ní získali knížecí titul také její otec a oba strýcové. Louisa Benigna ale v roce 1762 konvent opustila a provdala se vlastního strýce: knížete Josepha.
Související informace naleznete také v článku Seznam titulárních říšských knížat.

Knížata-preláti v Polsku

[editovat | editovat zdroj]
  • Probošt katedrální kapituly v Płocku byl od r. 1598 do r. 1790 vévodou (knížetem) sieluńským, nebyl ovšem knížetem Svaté říše římské, ale Polského království. Na rozdíl od ostatních duchovních i světských polských knížat, neměl nárok na křeslo a hlas v senátu polsko-litevského sejmu. Svůj titul si udržel i po zániku svého knížectví a nosil ho do roku 1817.
  • Velmistr Řádu německých rytířů byl v letech 1466-1525 lenním polským knížetem. Stal se jím po podpisu druhého toruňského míru, kdy musel řádový stát uznat svrchovanost polského krále Kazimíra IV. Zajímavostí je, že velmistři (vysocí mistři) v té době ještě nebyli oficiálně říšskými knížaty, neboť privilegium z roku 1226 jim zřejmě knížecí hodnost nepřiznávalo,[95] jak někdy literatura tvrdí.[96] Občasné titulování velmistrů ze strany císařů jako knížat proto bylo zřejmě omylem.[4]

České země

[editovat | editovat zdroj]

Preláti v Českých zemích byli knížaty původu říšského, českého a rakouského. I ti z prelátů, kteří byli knížaty z vůle císařů Svaté říše římské, však nesli svůj titul jen jako vyznamenání, bez svrchovaného říšského léna a bez práva zasedat a hlasovat na říšském sněmu.

Abatyše Sv. Jiří

[editovat | editovat zdroj]

K českým knížatům-prelátům patřila především kněžna-abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, k jejímž mimořádným právům patřilo privilegium korunovat české královny. Podle tradice, rozšířené Janem Floriánem Hammerschmidtem, obdržela svatojiřská abatyše knížecí titul, říšský i český, od krále Karla IV. roku 1348.[97] Poprvé o abatyších jako o kněžnách psal pravděpodobně Aeneas Silvius Piccolomini v polovině 15. století, v říšských klášterech v Německu je titul doložen daleko dříve v Quedlinburgu, Essenu nebo Gandersheimu[98] od konce 16. století se jejich knížecí titul užíval již nepřetržitě.[99] V současnosti (2018) jsou insignie duchovní a světské moci abatyší – berla a knížecí koruna, uchovávány v expozici Příběh pražského hradu ve Starém královském paláci. Knížecí koruna ze zlaceného stříbra a do ní vložená čepice z purpurového sametu, byla zhotovena roku 1553 podle staršího vzoru pro abatyši Ludmilu Blíživskou z Blíživé,[100] je spolu s knížecím kloboukem rájeckých Salmů jednou z pouhých dvou prokazatelně knížecích čepic dochovaných v ČR. V roce 1782 Josef II. klášter zrušil a práva abatyše včetně oprávnění korunovat české královny a práva nosit knížecí čapku svatojiřských abatyší, přešla na abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen.

Související informace naleznete také v článcích Klášter svatého Jiří (Praha) a Seznam knížat z vůle českých králů#knížata.

Vyšehradský probošt

[editovat | editovat zdroj]
Znak vyšehradské kapituly na jednom z kanovnických domů v ulici K rotundě na Vyšehradě. Dvojice zkřížených klíčů je symbolem sv. Petra, patrona kapituly.
Erb proboštů Královské vyšehradské kolegiátní kapituly

Koncem 13. století získal probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě při kostele sv. Petra a Pavla titul knížete Českých zemí. Ze strany českých králů byli probošti označováni jako Principes Nostri, tedy "Naše knížata".[4] Někdy za vlády Karla IV. měl probošt získal i říšský knížecí titul,[101] ovšem podle jiných zdrojů zůstali vyšehradští probošti i za vlády posledních českých Lucemburků pouze českými knížaty. Zajímavou postavou na proboštském stolci byl Václav Králík z Buřenic, patriarcha z Antiochie a český královský kancléř, který byl vyšehradským proboštem a tedy s tím spojeným říšským a českým knížetem od roku 1403, ovšem již od roku 1394 užíval český knížecí titul z funkce českého kancléře a byl tak jediným královským kancléřem, vyznamenaným knížecí hodností, vztaženou jmenovitě k tomuto úřadu.[4] V pozdějších staletích se již knížecí hodnost proboštů v pramenech neobjevuje a prakticky jistě zanikla během husitských válek.[101]

Bruntálské knížectví velmistra Německých rytířů

[editovat | editovat zdroj]
Johann Caspar von Ampringen, velmistr Německých rytířů a kníže (vévoda) bruntálský

Slezské stavovské panství s centrem v Bruntálu bývalo v majetku Řádu německých rytířů. Formálně panství vládl komtur a panství užívala bruntálská komenda. Kníže-velmistr (přesněji Vysoký a německý mistr) Německých rytířů Johann Caspar von Ampringen obdržel v roce 1682 za zásluhy od císaře Leopolda I. řadu titulů. 4. listopadu 1682 byl jmenován slezským zemským hejtmanem a 10. listopadu téhož roku osobně povýšen do stavu říšských knížat (vedle svého "úředního" titulu knížete-velmistra) a také český knížecí titul svázaný s povýšením bruntálského panství na slezské knížectví/vévodství. Jeho vévodský titul stejně jako status Bruntálského vévodství se udržel jen do úmrtí von Ampringena 9. září 1684. Ostatní velmistři již drželi opět jen stavovské panství fakticky spravované místním komturem.

Podrobnější informace naleznete v článku Stavovské panství Bruntál.

Abatyše novoměstského ústavu šlechtičen

[editovat | editovat zdroj]

Dne 22. září 1706 udělil císař Josef I. říšský knížecí titul abatyším Ústavu šlechtičen svatých andělů, zřízeném v roce 1701 na Koňském Trhu na Novém Městě v Praze. Abatyše měla právo na knížecí erb s routovým štítem. O den později udělil císař abatyším ještě český knížecí titul. První kněžnou-abatyší tohoto ústavu šlechtičen byla Marie, hraběnka z Berlepsch. Ta se ovšem brzy finančně vyčerpala při výstavbě svého paláce a v roce 1709 roztrpčeně opustila Prahu. Po její smrti roku 1723 nebyla již zvolena nová abatyše, takže po dlouhém mezidobí se novou řádnou abatyší (a kněžnou) stala až 14. května 1738 Marie Gabriela, hraběnka Černínová, jmenovaná císařem Karlem VI.[102] Dne 11. října 1755 ovšem Marie Terezie této abatyši knížecí hodnost odebrala a posléze ji přenesla na abatyši nově zřízeného Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě.[103] Fakticky však knížecí hodnost zanikla až smrtí Marie Gabriely v roce 1758. Ústav sám ovšem skončil svou činnost teprve v roce 1918 se zánikem monarchie.

Abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1755 vznikl Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě a od 2. února 1766 byly jeho první abatyše, arcivévodkyně Marie Anna zároveň titulární říšskou kněžnou, přičemž titul byl dědičný i pro další abatyše a na Tereziánský ústav přešel od abatyší ústavu šlechtičen na Novém Městě, jimž byla tato hodnost odebrána. V roce 1791 na abatyše Tereziánského ústavu, konkrétně na druhou abatyši, arcivévodkyni Maria Annu, navíc přešlo právo korunovat české královny, zděděné po abatyších kláštera sv. Jiří, který byl roku 1782 zrušen.[104]

Česko-rakouský maltézský velkopřevor

[editovat | editovat zdroj]

Dne 2. dubna 1881 byl česko-rakouskému velkopřevorovi Řádu maltézských rytířů, sídlícímu v Praze, udělen císařem Františkem Josefem I. rakouský knížecí titul s právem na oslovení „knížecí Milost“.[105] Toto oslovení bylo v roce 1905 polepšeno na „Jasnost“; jednalo se o jediné udělení takovéhoto predikátu přímo duchovnímu úřadu v historii. Po rozdělení českého a rakouského velkopřevorství nebylo stanoveno, který z obou velkopřevorů je dědicem knížecího titulu, a protože na rozdíl od titulů knížat-biskupů nebyly knížecí tituly maltézských řádových hodnostářů papežem formálně zrušeny, mohou si knížecí titul dnes nárokovat jak pražský, tak i vídeňský velkopřevor.

Podrobnější informace naleznete v článku Kníže-velkopřevor.

Abatyše kláštera Marienstern

[editovat | editovat zdroj]

Klášter cisterciaček v Mariensternu v Horní Lužici byl ještě v 19. století označován jako fürstliches Frauenstift.[106] Nezdá se však pravděpodobné, že by jeho abatyše někdy opravdu získala knížecí hodnost.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fürstbischof na německé Wikipedii.

  1. KELLER, Hagen. Otoni: : Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II.. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 119 s. ISBN 80-7021-733-2. S. 92–94. 
  2. S označením saských biskupů za knížata se setkáváme např. v „Kronice Slovanů“ kněze Helmolda z Bosau, napsané krátce po r. 1170. Helmold výslovně jmenuje k roku 1115 biskupa halberstadtského jako knížete, roku 1160 pak arcibiskupa brémského a k roku 1167 počítá mezi říšská knížata arcibiskupy magdeburského a kolínského i biskupa hildesheimského. Zdá se, že Helmold obecně měl saské biskupy za knížata, zřejmě do tohoto ranku však nepočítal brémské sufragánní biskupy na slovanských územích v Oldenburgu (později v Lübecku) v Ratzeburgu a v Mecklenburgu (později ve Schwerinu). Kromě dvou českých úplných a jednoho částečného překladu je kronika dostupná v latinském originále např. zde: http://hbar.phys.msu.ru/gorm/chrons/helmold.htm Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
  3. Helmold z Bosau, Kronika Slovanů. Příprava vydání Magdalena Moravcová; překlad Jan Zdichynec. 1. v tomto překladu. vyd. Praha: Argo, 2012. 298 s. (Memoria medii aevi; sv. 17). ISBN 978-80-257-0786-9. Kapitola 1. Kniha, Kapitola XC "O bitvě u Welfesholzu", Kapitola LXXXIII "Usmíření biskupů Hartvíka a Gerolda", 2. kniha Kapitola CIII "Knížata vévodovi závidí jeho slávu", s. 89, 147, 183-184. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag FICKER, Julius. Vom Reichsfürstenstande/Einzelne geistliche Fürsten u. Prälaten [online]. Innsbruck: 1861. Online na wikisource. Dostupné online. (německy) 
  5. Widukind z Corvey, Dějiny Sasů. Příprava vydání Izdný Jakub, Spurná Kateřina; překlad Izdný Jakub, Spurná Kateřina. 1. české. vyd. Praha: Argo, 2016. 203 s. (Memoria medii aevi; sv. 23). ISBN 978-80-257-1743-1. S. 54. 
  6. KEJŘ, Jiří. O říšském knížectví pražského biskupa. Český časopis historický. 1991, roč. 89, čís. 4, s. 481–492, zde s. 485. Vydal Historický ústav ČSAV. 
  7. FRÖHLICH, Georg, Freiherr von. Über Nobilitierungen in Heiligen R mischen Reich, in Adelsrecht, Entstehung, Struktur, Bedeutung in der Moderne des historischen Adels und seine Nachkommen. 1. vyd. Limburg an der Lahn: [s.n.], 2001. 53 (67-119) s. Dostupné online bez stránkování. S. 76. (německy) 
  8. VLNAS, Vít. Novokřtěnci v Münsteru. 1. vyd. Praha: NLN, 2002. 232 s. (Knižnice Dějiny a současnost; sv. 17). ISBN 80-7106-505-6. S. 28. 
  9. VLNAS..., s. 27
  10. V Münsteru sice v letech 1534-35 opanovala moc sektářská novokřtěnecká Münsterská komuna, protože však nebyla složena zdaleka ze všech měšťanů a protože ji z velké části tvořili cizinci, není zde tato krátká epizoda za "skutečnou" roztržku městské rady s biskupem-zeměpánem. Více viz Vít Vlnas – Novokřtěnci v Münsteru.
  11. Po roce 1648 patřila k duchovním knížectvím protestantské (luterské) konfese biskupství Lübeck (trvale) a Osnabrück (střídavě) a dále tři ženská okněžněná opatství: v Quedlinburgu, Gandersheimu a Gernrode (poslední jen do počátku 18. století, kdy došlo k jeho plné sekularizaci).
  12. KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657-1658): volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku.. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2009. 327 s. ISBN 978-80-86829-43-2. S. zejména s. 73-104. 
  13. DRŠKA, Václav. Idea universalismu - osud Svaté říše římské?. Historický obzor. 1992, roč. 2, čís. 3, s. 338–347. 
  14. DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. 1. vyd. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. 364 s. ISBN 80-86493-11-3. S. 149–151. 
  15. DRŠKA, PICKOVÁ..., s. 156-158
  16. DRŠKA, PICKOVÁ..., 162-163
  17. DRŠKA, PICKOVÁ..., s. 165
  18. DRŠKA, PICKOVÁ..., s. 183
  19. KRIEGER, Karl Frierich. Habsburkové ve středověku. 1. vyd. Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 29. 
  20. COLOM DU CLOS, Isaac. Teutsch- Und Französisches Titular-Buch : Mit zwey nützlichen Wörter-Büchern und einem vollständigen Register versehen. 1. vyd. Nordhausen: Groß, 1747. 319 s. Dostupné online. Kapitola Titulaturen derer geistlichen Fürsten..., s. 109–120. (německy) Psáno švabachem. 
  21. Titul kardinála Bedřicha Schwarzenberga, arcibiskupa pražského [online]. [cit. 2021-12-01]. Dostupné online. 
  22. Vlastní biskupské knížectví ve Švýcarsku se stalo součástí Spříseženství již v 16. století. Biskupům ale ještě zbývalo malé bezprostřední panství Grossengstingen ve Švábsku, které teprve roku 1717 prodali klášteru Zwiefalten.
  23. V dobách středověku a katolických biskupů nemělo biskupství úplnou říšskou bezprostřednost a svým způsobem stálo jako leník vůči Holštýnskému hrabství/vévodství. Přitom ale od roku 1438 až do roku 1547 bylo samo Holštýnsko, víceméně formálně, lénem lübeckých biskupů. K tomu ještě biskupové jako zemští stavové předsedaly holštýnskému zemskému sněmu. Teprve od doby reformace lze mluvit o plné říšské bezprostřednosti (evangelického) biskupského knížectví.
  24. BRANDT, Otto. Geschichte Schleswig-Holsteins: Ein Grundriss verbessert und ergänzt vom Wilhelm Klüver. 3. doplněné a opravené. vyd. Kiel: G. Walter, 1981. 246 s. S. 168, 334. 
  25. a b c Přehled říšských stavů [online]. [cit. 2015-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. WENTZ, Gottfried. Das Bistum Havelberg. 1. vyd. Berlin, Leipzig: Kaiser-Wilhelm-Institut für deutsche Geschichte, 1933. 464 s. (GERMANIA SACRA HISTORISCH-STATISTISCHE DARSTELLUNG DER DEUTSCHEN BISTü MER· DOMKAPITEL. KOLLEGIAT- UND PFARRKIRCHEN. KLÖSTER UND DER SONSTIGEN KIRCHLICHEN INSTITUTE. DIE BISTÜMER DER KIRCHENPROVINZ MAGDEBURG). Dostupné online. S. 63. (německy) 
  27. a b FICKER VON, Julius. Vom Reichsfürstenstande, Erhebung in dem Reichsfürstenstand [online]. Wikisource [cit. 2016-06-19]. Dostupné online. 
  28. FRANK III..., s. 117
  29. Arcidiecéze byla okněžněna za časů arcibiskupa Karla Michaela Attemse dne 2. března 1766; Viz FRANK I., s. 35
  30. Kloster und Domstift Herrenchiemsee. Festschrift der Freunde von Herrenchiemsee 1982, str. 7.
  31. FRÖLICHSTHAL, Georg, Freiherr von. Über Nobilitierungen im Heiligen Römischen Reich: ein Überblick, in Adelsrecht, Entstehung, Struktur, Bedeutung in der Moderne des historischen Adels und seiner Nachkommen. Příprava vydání Sigismund, Freiherr von Elverfeld. 1. vyd. Limburg an der Lahn: [s.n.], 2001. 52 (67-119) s. S. 76. (německy) 
  32. Říšská matrika z roku 1532 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (raně novověká horní němčina) 
  33. FRÖHLICHSTAL.., s. 89
  34. a b Olomoucké arcibiskupství v Ottově slovníku naučném [online]. Dostupné online. 
  35. ZUBER, Rudolf, Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století..., s. 36
  36. ZUBER, Rudolf, Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století.., s. 38
  37. Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž - archivní injventář [online]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  38. ŠOPÁK, Pavel. Sborník k 70. narozeninám Prof. PhDr. Dušana Uhlíře, CSc.. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2007. ISBN 978-80-7248-448-5. Článek Typologické aspekty zámecké architektury první poloviny 18. století v tzv- Moravských enklávách ve Slezsku (příklad Štáblovic a Deštného), s. 233–244. 
  39. BUBEN, Milan. Encyklopedia heraldiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 48–49. 
  40. BALCÁREK, Pavel. ardinál František Ditrichštejn: 1570-1636: gubernátor Moravy. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2007. 255 s. (Osobnosti českých a moravských dějin; sv. 5). ISBN 978-80-86829-30-2. S. 55. 
  41. BALCÁREK..., s. 102
  42. ZUBER, Rudolf. Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století, in Studie Muzea Kroměřížska 1982. 1. vyd. [s.l.]: Muzeum Kroměřížska, 1983. S. 50–51. 
  43. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha: NLN, 2004. 1060 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 481. 
  44. ZUBER, Rudolf, Hospodářský a správní vývoj..., s. 41-42
  45. KEJŘ.., s. 487
  46. KEJŘ.., s. 489
  47. Web Statutárního města Českých Budějovic [online]. [cit. 2015-09-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-30. 
  48. KEJŘ..., s. 491
  49. STEPHAN, Jonas. Fürsten werden. Die Familie zu Salm im 17. Jahrhundert. 1. vyd. Münster: Universität Münster, 2014. 157 s. Dostupné online. S. 62. (německy) 
  50. KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. Blätter für deutsche Landesgeschichte – Gesamtverein. Roč. 1986, čís. 122, s. 137–192, zde s. 148. Dostupné online. (německy) 
  51. KLEIN, Thomas, Erhebungen..., s. 150
  52. Dějiny Ditrichštejnů na webu Regionálního muzea v Mikulově [online]. [cit. 2016-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-08. 
  53. a b FRANK, Karl Fridrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. Svazek Bd. 2. F-J.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 55. (německy) 
  54. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 3. K-N.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1972. 5 svazků (310 s.). S. 160. (německy) 
  55. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 165. (německy) 
  56. FRANK, Standeserhebungen II., s. 55-56
  57. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda at Corrigenda. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 5 svazků (288 s.). S. 180–181. (německy) 
  58. Neúplný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirsofeurope [online]. [cit. 2016-12-01]. Dostupné online. 
  59. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 4. O-Sh. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků (310 s.). S. 294. (německy) 
  60. Šlo o biskupství Capo d'Istria, Concordia, Cittá Nuova, Pedena, Parenica, Belluno, Pula, Terst, Cremo, Tortona, Forli, Forlinopoli, Casena, Mark Ancona, Fermo, Cagli, Alba, Cremona, Bergamo, Imola, Cervia, Ficocle, Faenza, Camerino, Umana, Simpaglia, Asti, Marone, Albenga, Reggio, Montefeltre, Comacchio, Osimo, Fano, Pesaro a Ventimiglia.
  61. a b Přehled říšských stavů na heraldica.org [online]. Dostupné online. (německy) 
  62. Zakládací akta Rýnského spolku na Wikisource [online]. [cit. 2016-08-28]. Dostupné online. (francouzsky, německy) 
  63. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 1. A-E.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967. 290 s. S. 10. (německy) 
  64. Článek o výstavě na zámku Haroué [online]. [cit. 2017-02-08]. Dostupné online. (italsky) 
  65. BUBEN..., s. 44; 225
  66. V současnosti se jedná o arcibiskupy z Canterbury a Yorku a o biskupy z Londýna, Winchesteru, Chesteru, Norwiche, Derby, Birminghamu, Worcesteru, Coventry, Trura, Oxfordu, St. Albans, Carlisle, Peterborough, Portsmouthu, Chelmsfordu, Rochesteru, Ely, Southwarku, Leedsu, Salisbury, Gloucesteru a Newcastelu. Pochopitelně mezi lordy-biskupy patří i bývalý kníže-biskup z Durhamu, nikoli ovšem dalších 18 biskupů v Británii, na ostrově Man, v Gibraltaru, na Falklandách apod. Všichni lordi-biskupové dnes patří k anglikánské církvi. Kromě těchto 26 arcibiskupů a biskupů náleželi v minulosti k duchovním peerům i čtyři anglikánští biskupové v Irsku a někteří v Británii (např. biskupové z Lincolnu, Bradfordu nebo Leicesteru. Dodnes (2016) není seznam těchto duchovních peerů (Lords spiritual) neměnným a někteří biskupové se mohou v horní sněmovně (House of lords) střídat.
  67. MOODY, Theodore William a kol. Dějiny Irska. české 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2003. 469 s. (Dějiny států). ISBN 80-7106-656-7. S. 25. 
  68. MOODY, T. W. a kol., Dějiny Irska,..., s. 33
  69. MOODY, T. W. a kol., Dějiny Irska,..., s. 35
  70. DE WAILLY, Noël François. Principes généraux et particuliers de la langue françoise [online]. Paris: Augustin Delalain, 1810 [cit. 2016-07-30]. Kapitola Usage des pronoms personnels, s. 142. Dostupné online. (francouzsky) 
  71. Přehled francouzské titulatury za Starého režimu [online]. [cit. 2016-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. a b Článek o knížatech ve Francii na heraldica.org [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. FUKALA, Radek. Velká válka s křižáky 1409-1411: světla a stíny grunvaldského vítězství. 1. vyd. Praha: Epocha, 2011. 243 s. (Polozapomenuté války; sv. 26). ISBN 978-80-7425-114-6. S. 116. 
  74. Poku jde o pruská biskupství, pak biskup pomezaňský držel jen 1/6 své diecéze, biskup sambijský pouhou ⅛ a nejbohatší biskup varmijský zhruba ¼. Uvedené državy pod biskupskou vládou se navíc ještě dělily krátily vždy asi o ⅓, kterou spravovala biskupská kapitula. Viz FUKALA, Velká válka s křižáky..., s. 116
  75. ŘEZNÍK, Miloš. Pomoří mezi Polskem a Pruskem. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze/Nakladatelství Karolinum, 2001. 175 s. ISBN 80-246-0216-4. S. 31–33; 128-136. 
  76. ŘEZNÍK..., s. 129
  77. KÖBLER, Gerhard. Historisches Lexikon der deutschen Länder. 2. vyd. München: C. H. Beck, 1989. 639 s. ISBN 3-406-332900. S. 451. (německy) 
  78. KÖBLER..., s. 117
  79. ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2010. 578 s. ISBN 978-80-7277-408-1. S. 55. 
  80. KÖBLER..., s. 281–282
  81. a b Církevní organizace v Pobaltí r. 1460 na Sobottapedii [online]. [cit. 2015-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-23. (německy) 
  82. KÖBLER..., s. 418–419
  83. Mapa střední Evropy k roku 1378 [online]. Dostupné online. 
  84. ŠVEC, Luboš; ŠTOL, Pavel. Dějiny pobaltských zemí. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1996. 423 s. (Dějiny států). ISBN 80-7106-154-9. S. 40. 
  85. FRANK II..., s. 117 (k povýšení došlo dne 9. prosince 1714 a prvním knížetem-biskupem byl princ Kristián August Saský).
  86. Heslo Archdiocese of Gran na Catholic encyclopedia [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. Genealogie rodu Poniatowských [online]. [cit. 2017-04-03]. Dostupné online. 
  88. Stenografické protokoly zasedání rakouské panské sněmovny, 10. zasedání 29. září 1885 - 23. ledna 1891, s. 160 [online]. Österreichische Nationalbibliothek (Rakouská národní knihovna) [cit. 2015-11-19]. Dostupné online. (německy) 
  89. Njegoš byl biskup pochopitelně jen tehdy, pocházel-li z této dynastie.
  90. KÖBLER..., s. 107
  91. Dějiny zámku v Corvey na webu o vestfálských šlechtických sídlech [online]. [cit. 2017-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-19. (německy) 
  92. Dějiny kláštera na oficiálním webu opatství Waldsassen [online]. [cit. 2016-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-23. (německy) 
  93. KÖBLER..., s. 473
  94. a b BUBEN..., s. 379
  95. FICKER, Julius. Vom Reichsfürstenstande [online]. [cit. 2016-06-30]. Kapitola Erhebung in dem Reichsfürstenstand. Dostupné online. (německy) 
  96. ŠVEC, Luboš, Dějiny pobaltských zemí..., s. 31
  97. PACOVSKÝ, Karel. Svatojiřské abatyše a korunovace českých královen. 1.. vyd. Praha: nevydáno, 2016. 111 (28 stran příloh) s. Dostupné online. S. 58. Bakalářská diplomová práce FF UK. 
  98. FICKER Julius von, Vom Reichsürstenstände. Innsbruck 1861, s. 239, pozn. 667, 670, 671
  99. PACOVSKÝ, Svatojiřské abatyše..., s. 94
  100. BLAŽKOVÁ, Gabriela et al. Příběh pražského hradu. 1. vyd. Praha: Správa pražského hradu, 2003. 493 s. ISBN 80-86161-72-2. S. 397. 
  101. a b KÖBLER..., s. 621
  102. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 456 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 233. 
  103. BUBEN..., s. 318
  104. BUBEN..., s. 375–376
  105. BUBEN..., s. 378
  106. ZDICHYNEC, Jan. "Ex fastigio dignitatis assumpte et regie nostre maiestatis." Panovnická moc a cisterciácké kláštery v Horní a Dolní Lužici ve 13. - 15. století. in Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám. Příprava vydání Lenka Bobková, Mlada Holá. 1. vyd. Praha: Paseka, 2005. 380 s. ISBN 80-7185-773-4. S. 205–218, zde s. 207. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HLAVÁČEK, Ivan, Zastavení u udílení biskupských regálií a temporálií Karlem IV. Zároveň příspěvek k otázce pozdně středověkých deperdit, s. 197-203 Bobková, L., Holá, M. (ed.), Lesk královského majestátu ve středověku: pocta prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám. 1. vyd. Praha: Paseka, 2005. 378 s., ISBN 80-7185-773-4
  • JANIŠOVÁ, Jana, Privilegium Rudolfa II. pro olomoucké biskupství z roku 1590. Právní argumentace Stanislava Pavlovského, s. 41-69, Folia historica Bohemica, 27, č. 1, 2012, ISSN 0231-7494; sv 27/1, dostupné online Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine.
  • JIRÁSEK, Jiří, Manské statky olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století, s. 20-41, Časopis Matice moravské. 75, 1957
  • KEJŘ, Jiří, O říšském knížectví pražského biskupa, s. 481-492, Český časopis historický, Historický ústav ČSAV, roč. 89/1991, číslo 4
  • MÜLLER, Karel, Privilegium Rudolfa II. pro olomoucké biskupy z roku 1588, s. 11-14, Zpravodaj Klubu heraldiků a genealogů Ostrava 37, 1988
  • MÜLLER, Karel, Oslavná latinská báseň na nový znak olomouckého biskupství z roku 1588, s. 169-175, Ivana Koucká (ed.), Laudatio brevis, Sborník věnovaný Doc. PhDr. Stanislavu Sedláčkovi, Olomouc, 2004
  • ŠTĚPÁN, Jan. Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic, v letech 1579–1598. Vyd. 1. Olomouc: Danal, 2009. 354 s., [9] s. obr. příl., ISBN 978-80-85973-80-8
  • BRAUN, Bettina, MAREIKE, Menne, STRÖHMER, Michael (Hrsg.), Geistliche Fürsten und geistliche Staaten in der Spätphase des Alten Reiches. Bibliotheca Academica, Epfendorf/ Neckar 2008, ISBN 978-3-928471-72-5
  • PAWLIK, Krzysztof. Księstwo nysko-grodkowskie biskupów wrocławskich. VII. svatováclavské Česko-Polsko-Německé setkání v Jeseníku: sborník referátů, 2007, 7, s. 9-17, ISBN 978-80-903867-1-6
  • SZYMKOWICZ, Paweł. Wybrane Kościoły księstwa nysliego wzniesione lub przebudowane w czasach biskupa wrocławskiego Franciszka Ludwika Neuburga (1683–1732). X. svatováclavské Česko-Polsko-Německé setkání v Jeseníku: sborník referátů, 2010, 10, s. 26-33, ISBN 978-80-86388-81-6
  • WIHODA, Martin. Mocran et mocran. Český časopis historický, 1994, 92(2), s. 213-227. 
  • ZUBER, Rudolf, Hospodářský a správní vývoj olomouckého biskupství v 18. století, Studie Muzea Kroměřížska 1982, s. 29-53

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]