Matylda Toskánská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Matylda Toskánská
Narození 1046
Mantova
Úmrtí 24. července 1115 (ve věku 68–69 let)
Reggiolo
Místo odpočinku Bazilika svatého Petra
Povolání kněžka
Manžel(ka) Godefroy IV. Dolnolotrinský
Welf II. Bavorský
Děti Beatrix von Niederlothringen
Rodiče Bonifatius von Canossa a Beatrix Barská
Příbuzní Federico di Toscana
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Matylda Toskánská či Matylda z Canossy, zvaná též „Velká hraběnka“ (104624. červenec 1115, Bondeno di Roncore) byla toskánská markraběnka, která sehrála významnou roli v boji o investituru mezi římským císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII., jehož spojenkyní byla. Právě ona vlastnila hrad Canossa, který se stal svědkem císařova pokoření v lednu 1077. Vzhledem ke své bezdětnosti odkázala svá rozsáhlá panství na severu Itálie papeži, po její smrti však o toto dědictví nastal veliký a dlouhý spor mezi císařstvím a papežstvím.

Život[editovat | editovat zdroj]

Matylda byla nejmladším dítětem toskánského markraběte Bonifáce III., držitele mnoha panství v Lombardii a Emilii. Její matkou byla Beatrix, dcera hornolotrinského vévody Fridricha II.

Když byl její otec Bonifác roku 1052 zavražděn, provdala se Matyldina matka za vévodu Gottfrieda III. Dolnolotrinského, který byl v té době ve sporu s císařem Jindřichem III. o dědictví po svém otci. Císař proto roku 1055 odvlekl Matyldu i její matku do zajetí do Německa, propustil ji však ještě téhož roku. Matylda byla pak dvakráte provdána: za svého nevlastního bratra Gottfrieda Hrbatého a roku 1089 za bavorského vévodu Welfa, ale obě tato manželství byla, jak se zdá jen formální.

Po smrti své matky i prvého manžela se roku 1076 Matylda ujala přímé vlády ve svém dědictví. Již před vypuknutím sporu Řehoře VII. s Jindřichem IV. byla v přátelském poměru k Římu – hned roku 1067 a opět roku 1074 pomáhala papeži proti Normanům – a za sporu samého stála rozhodně na papežově straně. Z počátku se snažila zprostředkovat dohodu a ještě roku 1077 v Canosse, kam se k ní papež uchýlil, se snažila Řehoře obměkčit, od roku 1080 však stála při papeži již s celým důrazem své moci. Válka byla vedena se střídavým štěstím a Matylda se uchýlila k odprodeji kostelního vybavení kvůli nedostatku financí. Teprve roku 1084 dobyla u Sorbarie poněkud rozhodnějšího vítězství. Druhé, ještě vážnější nebezpečí porážky jí hrozilo od roku 1090 a zejména v roce 1092, ale i to Matylda odvrátila – sem patří politický význam jejího sňatku s Welfem – a založila dočasný spolek lombardských měst, díky němuž získala i ztracená území: Ferraru (1101), Parmu (1103) a Mantovu (1114), ale i pro Paschala II. získala celou Lombardii.

S její politikou ovšem souhlasí, že roku 1093 podporovala odboj krále Konrada proti císaři. S Jindřichem V. však bojovala nešťastně (1110–11) a musela se mu na čas pokořit. Své země od Ceprana až k Radicofani odkázala roku 1077 a opět roku 1102 „sv. Petru“, ale hned, jak zemřela (1115), nastal veliký a dlouhý spor mezi císařstvím a papežstvím o toto Matyldino dědictví.

Matylda je zjev, který imponuje – lid případně hned tehdy jmenoval ji „velkou hraběnkou“ – , a zejména její přátelství s Řehořem VII., jak Gregorovius praví, „poměr světodějného působení, stojí ojediněle v dějinách“ a nenávist i pomluva snažily se nadarmo je pošpinit. S nadšením pro theokratické ideály Řehořovy a s tuhou energií v jich provádění spojovala Mathilda hlubokou pokoru náboženskou a velmi živý zájem o vědu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOSTI, Luigi: La Contessa Mathilde e i romani Pontefici (1859)
  • PANNENBORG, Albert: Studien zur Geschichte der Herzogin Mathilde von Canossa (1872)
  • OVERMANN, Alfred: Gräfin Mathilde von Tuscien, ihre Besitzungen, Geschichte ihres Gutes von 1115-1230 und ihre Regesten (1895).


Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Mathilda“ Ottova slovníku naučného.