Stavovské panství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa Wodzislavského stavovského pantví z r. 1736

Stavovské panství též immediátní panství (německy Freie Standesherrschaft, polsky Państwo stanowe) byla správní jednotkou, resp. autonomním vrchnostenským panstvím ve Slezsku a v Lužici od 15. století.

Pojem stavovská panství se používal ještě ve třech dalších významech:

1. Panství německých mediatizovaných rodů po roce 1806 (bývalá říšská knížectví a hrabství) v jejich názvu se vynechává výraz "Svobodné" na rozdíl od Svobodných stavovských panství zemí Koruny české.

Související informace naleznete také v článcích Mediatizace a Mediatizovaná území.

2. Tzv. stavovská panství zřizovaná v 19. století Pruskou korunou mimo bývalé země Koruny české, disponovala jen malou mírou autonomie, ovšem s jejich držbou bylo spojeno privilegium zasedat v kurii stavovských pánů na zemských sněmech[1] (1814 panství Neu-Hardenberg v Braniborsku, 1819 knížectví Krotoszyn v Poznaňsku, 1827 panství Cappenberg a Scheda ve Vestfálsku, 1839 panství Boitzenburg (od r. 1856 hrabství) v Braniborsku, 1840 hrabství Putbus na Rujáně, 1841 hrabství Dohna ve Východním Prusku, 1843 hrabství Rautenburg ve Východním Prusku, aj.).[2]

3. V Bádenském velkovévodství byly jako stavovská panství označovány některé domény náležející velkovévodskému domu.[3]

Svobodná stavovská panství ve Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Stavovská panství vznikala ze slezských knížectví, v kterých vymřel knížecí rod a připadla panskému rodu, případně došlo k povýšení prostého panství na stavovské. Stavovská panství se dělila na status minor a svobodná stavovská panství status maior, která disponovala stejnou mírou autonomii, jen jejich držitelé mohli navíc zasedat na sněmu slezských knížat. K autonomním právům, víceméně stejným, jakými byly obdařena slezská knížectví, patřilo právo vlastní správy s funkcemi jako kancléř, komoří apod., kostelní a školní patronát, výkon soudnictví druhé instance (původně i hrdelní soudnictví pro poddané), dohled nad lesní správou a lovectvím, v některých případech horní regál, právo na vlastní lenní šlechtu a v době protireformace velmi důležité právo na určení "státního" náboženství na panství. O autonomii přišla panství v Prusku kolem roku 1830, v Českém Slezsku roku 1848, resp. 1850, některá práva, zejména u pruských panství, ale přetrvala do konce monarchie, potažmo do roku 1945.

Svobodná stavovská panství byla vyloučena z knížecí správy a podléhala bezprostředně českému králi. Pokud se týkalo justice, odvolacím soudem byl až pražský apelační soud. Majitelé svobodných stavovských panství zasedali ve slezském sněmu ve knížecí kurii, nicméně měli jen jeden hlas dohromady (zatímco knížata měla každý svůj hlas).

Mapa Bílského panství z r. 1746

Stavovská panství status minor byla taktéž vyňata ze správy knížectví, v jehož hranicích ležela, ale neměla zastoupení v knížecí kurii. V roce 1740 jich bylo ve Slezsku 24.

Svobodná stavovská panství ve Slezsku byla tato[editovat | editovat zdroj]

Svobodná menší panství (status minor) ve Slezsku byla tato[editovat | editovat zdroj]

Mapa
Mapa Rakouského Slezska r. 1746 s knížectvími a stavovskými panstvími

Svobodná stavovská panství v Horní a Dolní Lužici[editovat | editovat zdroj]

Stavovská panství v obou Lužicích se rozsahem své samosprávy shodovala s panstvími ve Slezsku. Pouze namísto zastoupení na sněmu knížat, který v Lužicích neexistoval, bylo zde určeno právo nezávislosti na nařízení zemského fojta, který zastupoval panovníkovy zájmy a posléze i dědičné zastoupení v provinciálním sněmu v kurii panstva. Panovník sám tak byl jediným pojítkem mezi držitelem panství a korunní zemí. V r. 1635 přešla všechna panství pod saskou svrchovanost, většina z nich r. 1815 pod svrchovanost pruskou. Autonomie pruských panství skončila kolem roku 1830, saských pak v roce 1856, resp. 1920. Pro panství v Dolní Lužici nelze obvykle jasně určit datum zřízení, většina jich vznikla spontánně z pozemků nejmocnějších dolnolužických šlechticů. Obojí Lužice také zná pouze panství se statusem maior.

Lužická stavovská i ostatní panství získala svá mimořádná privilegia především v průběhu 16. století. 1. února 1507 potvrdil Vladislav Jagellonský na žádost svého bratra Zikmunda, tehdy horno- a dolnolužického zemského fojta napříště fojtům obou zemí právo udílet léna bez královského potvrzení. V roce 1526 potom Ludvík Jagellonský povoluje držitelům lén v obou Lužicích s nimi nakládat prakticky po libosti. Nejzásadnější bylo ovšem tzv. Privilegium Ferdinandeum, vydané 26. května 1538 ve Zhořelci králem Ferdinandem I. Toto privilegium se již týkalo pouze Dolní Lužice a omezovalo královská práva, takže král mohl v případě zrady pouze udělit pokutu nebo zabrat statek, nikoli však vzít si zpět léno. To bylo nadále možné jen v případě vymření všech přímých potomků a zároveň při současném vymření spoluvlastníků léna (léno totiž bývalo mnohdy později rozděleno mezi více držitelů). Tím se de facto rušilo právo královské odúmrti. Není náhoda, že většina stavovských panství povstala během několika desítek let, od vydání tototo privilegia.[9]

Čtyři stavovská panství ležela v Horní Lužici[editovat | editovat zdroj]

V Dolní Lužici je za stavovská panství považováno třináct panství[editovat | editovat zdroj]

Stavovské panství Baruth (1596 - 1830/1945) nebylo nikdy součástí Dolní Lužice, nýbrž Saska, po r. 1815 Pruska. Ležela ovšem bezprostředně za dolnolužickou západní hranicí a patrně bylo zřízeno pod českým vlivem. Panství Teupitz (v 18. století spojené s braniborským Königs-Wusterhausenem)[10] náleželo původně k Dolní Lužici (v jejím rámci připomínáno ještě jako "obyčejné" panství r. 1307, před r. 1350 patřilo Míšni, v l. 1350-1370 Braniborsku a pak v l. 1370-1432/62 znovu k Dolní Lužici, než se stalo opět součástí Braniborska.[11] Svou autonomii a práva stavovského panství si vydobylo díky pohraniční poloze a střídání lenních pánů. Panství Sonnewalde a Dobrilugk zase byla prohlášena za stavovská panství v době, kdy tato území již k Dolní Lužici nadále nepatřila a byla přímou součástí Saska (Dobrilugk se po připojení Lužic k Sasku r. 1635 do svazku stavů Dolní Lužice a tím i do země samé opět vrátil). Některé zdroje chybně uvádí mezi dolnolužickými stavovskými panstvími také klášterní panství Neuzelle.[12] Ačkoli jeho opat zasedal na zemském sněmu v kurii stavovských pánů, jeho panství privilegia stavovských panství nikdy neobdrželo.[13]

Zvláštní případy[editovat | editovat zdroj]

Frankenštejnská vikipilda a související území[editovat | editovat zdroj]

Ještě před vznikem prvních stavovských panství ve Slezsku došlo k oddělení tzv. Frankenštejnské vikipildy, která se postupně dostala v léno třem českým panským rodům. V roce 1351 Frankenštejn s okolím oddělil od svého knížectví a odprodal české Koruně zadlužený minsterberský kníže Bolek III., čímž vznikla zdejší samospráva (vikipilda).[14] Frankenštejnsko spolu s klášterem v Kamenci i českým Kladskem, které tehdy ještě nebylo hrabstvím, získal r. 1431 od Koruny do zástavy kladský hejtman Půta mladší z Častolovic. Ten měl již od roku 1426 právo razit v Kladsku mince a toto právo přenesl i do téměř nezávislého Frankenštejnska. Půta byl navíc od roku 1429 i zástavním pánem samotného Minsterberského knížectví a jeho frankenštejnská a minsterberská zástava mu byly proměněny roku 1434 v dědičné léno. Vlastnictví slezského knížectví Půtovi dávalo vladařská práva, ačkoli neznamenalo automaticky přiznání knížecího (vévodského) titulu. Po Půtově smrti zdědil léno Hynek Krušina z Lichtenburka, který se oženil s vdovou po Půtovy, Annou z Koldu. Hynkovi Krušinovi se podařilo roku 1441 získat znovu do zástavy také Kladsko. Mincovní právo a další vladařská práva, jako vlastní zemský soud, výběr cla a vlastní lenní šlechta byla rovněž předmětem dědictví po Častolovicovi.  Lichtenburk však přepjal své finanční možnosti a musil své slezské léno i kladskou zástavu roku 1454 prodat Jiřímu z Poděbrad, který v této době byl zemským správcem, ovšem zemi koupil jako soukromá osoba, nikoli jménem Koruny.  Svou koupi si Jiří roku 1456 pojistil vyplacením nároku knížete Arnošta Opavského (Arnoštův zesnulý bratr Vilém byl manželem Půtovy dcery Salome), od kterého navíc od roku 1454 skupoval také Opavsko, přemyslovské rodové knížectví. Jiří obě slezská knížectví i Kladsko a Frankenštejn držel zpočátku jako pouhý pán, neměl nárok na knížecí důstojnost. Po nástupu na trůn povýšil r. 1459 Kladsko na hrabství, což si nechal téhož roku ztvrdit i císařem Fridrichem III., od kterého si zároveň vyprosil povýšení svých synů r. 1459 (Viktorin) a 1462 (Jindřich a Hynek) na říšská knížata a knížata (vévody) z Minsterberku i hrabata kladská. Jiřího synové se posléze ve Slezsku ujali skutečné vlády již jako knížata, ale povědomí o zvláštním postavení Frankenštejnska, které se nikdy knížectvím nestalo, nevymizelo. Roku 1472 král Vladislav jmenuje výslovně Frankenštejnsko zvlášť při udělení Minsterberska v léno knížeti Jindřichovi a v l. 1509-1529 je Frankenštejn opět dočasně a naposledy od Minsterberského knížectví oddělen a dán v zástavu knížeti Janu II. Opolskému.  Zvláštní pojmenování jako dvou území se udrželo ještě v pruských úředních záznamech v 19. století (viz výše). Ačkoli se v dobových právních dokumentech nesetkáváme s termínem „Stavovské panství“, vzhledem k obdobným quasi-vladařským právům o nich zřejmě můžeme v případě Frankenštejnska a snad i Minsterberska (event. poděbradovské části Opavska a českého Kladska) hovořit, neboť je v l. 1434-1458 držely postupně tři příslušníci panského stavu, ovšem nadaní vladařskými právy slezských knížat.

Hrabství "Amt Segenberg a Fleinschberg"[editovat | editovat zdroj]

V době třicetileté války došlo mimořádně k vyčlenění okolí Flinsbergu, slezského městečka v trojzemí slezsko-hornolužicko-českém z korunního dědičného Knížectví javorského. Flinsberg byl za mimořádných okolností předán Albrechtovi z Valdštejna. Došlo k tomu po Valdštejnových úspěších ve válce s Dánskem. Poté, co ztroskotala mírová jednání v Lauenburgu (1627) obsadily Valdštejnovy sbory celé Jutsko a Ferdinand II. se, z titulu císaře a vítěze nad armádami dolnosaského říšského kraje vedeného dánským králem Kristiánem IV., rozhodl Valdštejna odměnit holštýnským okrskem, resp. prefekturou (Amt) kolem města Segeberg. Segeberg ležel v královské části Holštýnska, se kterým tvořil císařovo říšské léno. Spolu se Segebergem měl Valdštejn obdržet i místo a hlas v krajském sněmu dolnosaského kraje mezi hrabaty. Protože však segeberská prefektura byla pro hlas krajského hraběte příliš malá, přidal mu k ní císař ještě Flinsberg z vlastního slezského majetku, ačkoli toto panství leželo zcela mimo dolnosaský kraj. Dne 5. května 1628 vydal císař tři listiny, kterými povýšil segeberskou prefekturu na říšské hrabství, dále povýšil Flinsberg na říšské hrabství a říšské léno s právem zasedat v dolnosaském krajském sněmu, čímž Flinsberg de facto vyčlenil ze svazku zemí Koruny české a konečně třetí listinou udělil novému hrabství Segeberg právo zasedat a hlasovat v dolnosaském krajském sněmu. Erbovní znak pro tato léna udělen nebyl.[15] Valdštejn se ovšem z titulu „hrabě z Amt Segenbergu a Fleinschbergu“ dlouho netěšil. Na krajský sněm nikdy nestihl být přijat a Segeberg byl po míru v Lübecku (1629) Dánsku vrácen. Flinsberg s nejasným právním postavením si Valdštejn ponechal, ovšem používal jen titul „pán na Fleinschbergu“ (Herr auf Fleinschberg). Flinsberg se nikdy nestal součástí Frýdlantského vévodství, ke kterému těsně přiléhal, ale byl spravován samostatně. Po Valdštejnově pádu (1634) se Flinsberg znovu stal součástí slezského Javorského knížectví.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BERGIUS, Carl Julius. Preussen in staatsrechtlicher Beziehung. 2. vyd. Münster : J. J. Deiters, 1843. 497 s. Dostupné online. S. 178. (němčina) Psáno švabachem. 
  2. WEBER, Friedrich Benedikt. Handbuch der staatswirthschaftlichen Statistik und Verwaltungskunde der Preußischen Monarchie. 1. vyd. Svazek 2. Breslau : Max und Companie, 1843. 235 s. Dostupné online. S. 209.  
  3. GOLLWITZER, Heinz. Die Standesherren, Die politische und geselschaftliche Stellung der Mediatisierten 1815-1918. 2. vyd. Göttingen : Wandenhoeck und Ruprecht, 1964. 465 s. S. 37. (německy)  
  4. KÖBLER.., s. 417
  5. a b ZEDLITZ, Leopold, Freiherr von. Neues preussisches Adels-Lexicon, oder, Genealogische und diplomatische Nachrichten. 1. vyd. Leipzig : Gebrüder Reichenbach, 1836. 463 s. Dostupné online. S. 9. (německy)  
  6. ŁUCZYŃSKI, Romuald Mariusz. Zamki, dwory i pałace w Sudetach. 1. vyd. Legnica : [s.n.], 2008. 469 s. ISBN 978-83-89102-63-8. S. 202. (polsky) K povýšení majorátu na stavovské panství došlo 15. října 1840. 
  7. BROCKHAUS, F. A.. Allgemeine encyklopädie der wissenschaften und künste. 1. vyd. [s.l.] : [s.n.], 1832. 517 s. Dostupné online. S. 1.  
  8. a b FRIEDERICH, A. C.. Historisch-geographische Darstellung Alt- und Neupolens. 1. vyd. Berlin : [s.n.], 1839. 668 s. Dostupné online. S. 647. (německy) Psáno švabachem. 
  9. BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 232 s. ISBN 978-80-7277-382-4. S. 127-128.  
  10. KÖBLER..., s. 275
  11. Köbler..., s. 553
  12. Köbler..., s. 367
  13. TÖPLER, Winfried. Das Kloster Neuzelle und die weltlichen und geistlichen Mächte 1268-1817. 1. vyd. [s.l.] : Lukas Verlag, 2003. 594 s. (Studien zur Geschichte, Kunst und Kultur der Zistensienser; sv. 14). Dostupné online. ISBN 3931836533. S. 288.  
  14. FELCMAN, Ondřej; FUKALA, Radek a kol.. Poděbradové: rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. 1. vyd. Praha : NLN, 2008. 761 s. ISBN 978-80-7106-949-2. S. 339-340.  
  15. článek Albrecht von Wallenstein na HeraldikWiki [online]. [cit. 2016-12-18]. Dostupné online. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŚRENIOWSKI, Stanisław, Historia ustroju Śląska, Katowice Wrocław 1948, s.89-90
  • Historia Śląska, t.I, do roku 1763, red. Karol Maleczyński, díl III, od końca XVI w. do 1763, pr. zb., Wrocław Warszawa Kraków 1963, s. 472
  • KÖBLER, Gerhard, Historischer Lexikon der deutschen Länder, Beck: München, 2. und verbesserte Aufl., 1989, ISBN 3-406-33290-0, s. 639