Stavovské panství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa Wodzislavského stavovského pantví z r. 1736

Stavovské panství též immediátní panství (německy Freie Standesherrschaft, polsky Państwo stanowe) byla správní jednotkou, resp. autonomním vrchnostenským panstvím ve Slezsku a v Lužici od 15. století.

Pojem stavovská panství se používal ještě ve třech dalších významech:

1. Panství německých mediatizovaných rodů po roce 1806 (bývalá říšská knížectví a hrabství) v jejich názvu se vynechává výraz "Svobodné" na rozdíl od Svobodných stavovských panství zemí Koruny české.

Související informace naleznete také v článcích Mediatizace a Mediatizovaná území.

2. Tzv. stavovská panství zřizovaná v 19. století Pruskou korunou mimo bývalé země Koruny české, disponovala jen malou mírou autonomie, ovšem s jejich držbou bylo spojena zasedat v kurii stavovských pánů na zemských sněmech[1] (1814 panství Neu-Hardenberg v Braniborsku, 1819 knížectví Krotoszyn v Poznaňsku, 1827 panství Cappenberg a Scheda ve Vestfálsku, 1840 hrabství Putbus na Rujáně, 1841 hrabství Dohna ve Východním Prusku, panství Boitzenburg v Braniborsku - od kdy?, 1843 hrabství Rautenburg ve Východním Prusku, aj.).[2]

3. V Bádenském velkovévodství byly jako stavovská panství označovány domény náležející velkovévodskému domu.[3]

Svobodná stavovská panství ve Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Stavovská panství vznikala ze slezských knížectví, v kterých vymřel knížecí rod a připadla panskému rodu, případně došlo k povýšení prostého panství na stavovské. Stavovská panství se dělila na status minor a svobodná stavovská panství status maior, která disponovala stejnou mírou autonomii, jen jejich držitelé mohli navíc zasedat na sněmu slezských knížat. K autonomním právům, víceméně stejným, jakými byly obdařena slezská knížectví, patřilo právo vlastní správy s funkcemi jako kancléř, komoří apod., kostelní a školní patronát, výkon soudnictví druhé instance (původně i hrdelní soudnictví pro poddané), dohled nad lesní správou a lovectvím, v některých případech horní regál, právo na vlastní lenní šlechtu a v době protireformace velmi důležité právo na určení "státního" náboženství na panství. O autonomii přišla panství v Prusku kolem roku 1830, v Českém Slezsku roku 1848, resp. 1850, některá práva, zejména u pruských panství, ale přetrvala do konce monarchie, potažmo do roku 1945.

Svobodná stavovská panství byla vyloučena z knížecí správy a podléhala bezprostředně českému králi. Pokud se týkalo justice, odvolacím soudem byl až pražský apelační soud. Majitelé svobodných stavovských panství zasedali ve slezském sněmu ve knížecí kurii, nicméně měli jen jeden hlas dohromady (zatímco knížata měla každý svůj hlas).

Mapa Bílského panství z r. 1746

Stavovská panství status minor byla taktéž vyňata ze správy knížectví, v jehož hranicích ležela, ale neměla zastoupení v knížecí kurii. V roce 1740 jich bylo ve Slezsku 24.

Svobodná stavovská panství ve Slezsku byla tato[editovat | editovat zdroj]

Svobodná menší panství (status minor) ve Slezsku byla tato[editovat | editovat zdroj]

Mapa
Mapa Rakouského Slezska r. 1746 s knížectvími a stavovskými panstvími

Svobodná stavovská panství v Horní a Dolní Lužici[editovat | editovat zdroj]

Stavovská panství v obou Lužicích se rozsahem své samosprávy shodovala s panstvími ve Slezsku. Pouze namísto zastoupení na sněmu knížat, který v Lužicích neexistoval, bylo zde určeno právo nezávislosti na nařízení zemského fojta, který zastupoval panovníkovy zájmy a posléze i dědičné zastoupení v provinciálním sněmu v kurii panstva. Panovník sám tak byl jediným pojítkem mezi držitelem panství a korunní zemí. V r. 1635 přešla všechna panství pod saskou svrchovanost, většina z nich r. 1815 pod svrchovanost pruskou. Autonomie pruských panství skončila kolem roku 1830, saských pak v roce 1856, resp. 1920. Pro panství v Dolní Lužici nelze obvykle jasně určit datum zřízení, většina jich vznikla spontánně z pozemků nejmocnějších dolnolužických šlechticů. Obojí Lužice také zná pouze panství se statusem maior.

Lužická stavovská i ostatní panství získala svá mimořádná privilegia především v průběhu 16. století. 1. února 1507 potvrdil Vladislav Jagellonský na žádost svého bratra Zikmunda, tehdy horno- a dolnolužického zemského fojta napříště fojtům obou zemí právo udílet léna bez královského potvrzení. V roce 1526 potom Ludvík Jagellonský povoluje držitelům lén v obou Lužicích s nimi nakládat prakticky po libosti. Nejzásadnější bylo ovšem tzv. Privilegium Ferdinandeum, vydané 26. května 1538 ve Zhořelci králem Ferdinandem I. Toto privilegium se již týkalo pouze Dolní Lužice a omezovalo královská práva, takže král mohl v případě zrady pouze udělit pokutu nebo zabrat statek, nikoli však vzít si zpět léno. To bylo nadále možné jen v případě vymření všech přímých potomků a zároveň při současném vymření spoluvlastníků léna (léno totiž bývalo mnohdy později rozděleno mezi více držitelů). Tím se de facto rušilo právo královské odúmrti. Není náhoda, že většina stavovských panství povstala během několika desítek let, od vydání tototo privilegia.[7]

Čtyři stavovská panství ležela v Horní Lužici[editovat | editovat zdroj]

V Dolní Lužici je za stavovská panství považováno třináct panství[editovat | editovat zdroj]

Stavovské panství Baruth (1596 - 1830/1945) nebylo nikdy součástí Dolní Lužice, nýbrž Saska, po r. 1815 Pruska. Ležela ovšem bezprostředně za dolnolužickou západní hranicí a patrně bylo zřízeno pod českým vlivem. Panství Teupitz (v 18. století spojené s braniborským Königs-Wusterhausenem)[8] náleželo původně k Dolní Lužici (v jejím rámci připomínáno ještě jako "obyčejné" panství r. 1307, před r. 1350 patřilo Míšni, v l. 1350-1370 Braniborsku a pak v l. 1370-1432/62 znovu k Dolní Lužici, než se stalo opět součástí Braniborska.[9] Svou autonomii a práva stavovského panství si vydobylo díky pohraniční poloze a střídání lenních pánů. Panství Sonnewalde a Dobrilugk zase byla prohlášena za stavovská panství v době, kdy tato území již k Dolní Lužici nadále nepatřila a byla přímou součástí Saska (Dobrilugk se po připojení Lužic k Sasku r. 1635 do svazku stavů Dolní Lužice a tím i do země samé opět vrátil). Některé zdroje chybně uvádí mezi dolnolužickými stavovskými panstvími také klášterní panství Neuzelle.[10] Ačkoli jeho opat zasedal na zemském sněmu v kurii stavovských pánů, jeho panství privilegia stavovských panství nikdy neobdrželo.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BERGIUS, Carl Julius. Preussen in staatsrechtlicher Beziehung. 2. vyd. Münster : J. J. Deiters, 1843. 497 s. Dostupné online. S. 178. (němčina) Psáno švabachem. 
  2. WEBER, Friedrich Benedikt. Handbuch der staatswirthschaftlichen Statistik und Verwaltungskunde der Preußischen Monarchie. 1. vyd. Svazek 2. Breslau : Max und Companie, 1843. 235 s. Dostupné online. S. 209.  
  3. GOLLWITZER, Heinz. Die Standesherren, Die politische und geselschaftliche Stellung der Mediatisierten 1815-1918. 2. vyd. Göttingen : Wandenhoeck und Ruprecht, 1964. 465 s. S. 37. (německy)  
  4. KÖBLER.., s. 417
  5. BROCKHAUS, F. A.. Allgemeine encyklopädie der wissenschaften und künste. 1. vyd. [s.l.] : [s.n.], 1832. 517 s. Dostupné online. S. 1.  
  6. a b FRIEDERICH, A. C.. Historisch-geographische Darstellung Alt- und Neupolens. 1. vyd. Berlin : [s.n.], 1839. 668 s. Dostupné online. S. 647. (německy) Psáno švabachem. 
  7. BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 232 s. ISBN 978-80-7277-382-4. S. 127-128.  
  8. KÖBLER..., s. 275
  9. Köbler..., s. 553
  10. Köbler..., s. 367
  11. TÖPLER, Winfried. Das Kloster Neuzelle und die weltlichen und geistlichen Mächte 1268-1817. 1. vyd. [s.l.] : Lukas Verlag, 2003. 594 s. (Studien zur Geschichte, Kunst und Kultur der Zistensienser; sv. 14) Dostupné online. ISBN 3931836533. S. 288.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŚRENIOWSKI, Stanisław, Historia ustroju Śląska, Katowice Wrocław 1948, s.89-90
  • Historia Śląska, t.I, do roku 1763, red. Karol Maleczyński, díl III, od końca XVI w. do 1763, pr. zb., Wrocław Warszawa Kraków 1963, s. 472
  • KÖBLER, Gerhard, Historischer Lexikon der deutschen Länder, Beck: München, 2. und verbesserte Aufl., 1989, ISBN 3-406-33290-0, s. 639