Jimramov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jimramov
Jimramov Czech 2006.jpg

znak obce Jimramovvlajka obce Jimramovznakvlajka

status: městys
NUTS 5 (obec): CZ0635 595772
kraj (NUTS 3): Vysočina (CZ063)
okres (NUTS 4): Žďár nad Sázavou (CZ0635)
obec s rozšířenou působností: Nové Město na Moravě
pověřená obec:
historická země: Morava + Čechy
katastrální výměra: 21,99 km²
počet obyvatel: 1198 (1. 1. 2014)
nadmořská výška: 495 m
PSČ: 592 42
zákl. sídelní jednotky: 5
části obce: 5
katastrální území: 4
adresa úřadu městyse: Jimramov, Náměstí Jana Karafiáta 39
59242 Jimramov
starosta / starostka: Ing. Josef Homolka
Oficiální web: http://www.jimramov.cz
E-mail: mestys@jimramov.cz

Jimramov
Red pog.png
Jimramov
Jimramov, Česko
Zdroje k infoboxu a částem obce

Jimramov je městys rozkládající se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy, 14 km severovýchodně od Nového Města na Moravě v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 31.12.2012 zde žilo 1190 obyvatel. Historické jádro městyse je městskou památkovou zónou. Jimramovu se také přezdívá "Meran Vysočiny".

Starší názvy - Ingramycz, Gymramow, Ingrowitz.

Obsah

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky existence[editovat | editovat zdroj]

Počátky osidlování oblasti[editovat | editovat zdroj]

Jimramov založil podle tradice ve 13. století Jimram, syn kolonizátora Štěpána z Medlova. Ten spolu s Hermanem z Letovic před rokem 1265 zabral území na českomoravském pomezí, na které si činil nárok klášter v Litomyšli. Opat si stěžoval u krále Přemysla Otakara II., který roku 1269 vydal listinu, v níž vymezil hranici mezi oběma stranama a zároveň tak určil hranici mezi Čechami a Moravou, která v oblasti Jimramova vedla řekou Svratkou a poté podél potoka "Strachwiow" (dnes Trhonický potok) a podél "bílých kamenů" (pravděpodobně hraničníky) ke Svitavě. Listina zároveň dokládá, že v této době pronikali kolonisté až za dnešní Jimramov. Přestože v té době není Jimramov zmiňován, dá se předpokládat, že již musela existovat minimálně tvrz, protože se obec nachází na strategicky významném místě při soutoku Svratky a Fryšávky. Do dnešní doby se nedochovaly žádné prameny, které by pomohly určit přesnější dobu založení obce a její původní polohu.

Zakladatel[editovat | editovat zdroj]

Městys Jimramov byl založen v polovině 13. století, ale dodnes je těžké určit, kdo byl jejím zakladatelem. Mohl jím být Jimram I. z Medlova (bratr Štěpána II. z Medlova, 1235 - 1253; páni z Medlova byli předchůdci Pernštejnů), Jimram (snad Jimram z Aueršperka; otec Geruše, o které se zmiňuje listina z roku 1325; z listiny z roku 1269), Jimram z Kamene (roku 1348 prodává majetek náležící k hradu Kameni) či Jimram z Pernštejna. Jisté je, že zakladateli nebyli Jimram z Kamene, který se objevuje na listině z roku 1297 (Bočkovo falzum), ani Jimram z kroniky Jindřicha Řezbáře k roku 1299, jenž byl pánem na Bystřici.

K zajímavému názoru dospěl historik a archeolog Ludvík Belcredi. Ten se základě majetkových poměrů tehdejší osady domnívá, že ji společně založili Archleb ze Stařechovic a Jimram z Pernštejna.[1] V tomto případě vychází z listiny z roku 1365, kdy Archleb odkoupil Jimramovu část a také na základě již dříve založených nových osad v okolí jeho sídelního hradu Štarkov.[2] Příchozí osídlenci pak pravděpodobně pocházeli z okolí Stařechovic.[1]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361, kdy Archleb ze Stařechovic zřizuje v Jimramově – tehdy se ještě jednalo o osadu – při kostele nadaci.[p 1] Je zřejmé, že v té době zde byl nejen kostel a farář, ale také došlo ke zřízení místa kaplana a jelikož kaplana měly velké osady a střediska velkých obvodů, musel být Jimramov významný. Archleb ze Stařechovic vlastnil jen část Jimramova, neboť druhá část, snad polovina,[p 2] patřila Jimramu z Pernštejna. Roku 1365 Archleb tuto část odkoupil za 10 hřiven pražských grošů[1] a spojil do jednoho vlastnictví.

Rekonstrukce podoby a hlavně typologie osady je velice složitá a plná domněnek. Podle názoru Ludvíka Belcrediho se jednalo o lánovou ves záhumenicového typu.[2] V nařízení, podle kterého takovéto vsi vznikali, byla podmínka udělení jednoho franckého lánu[p 3] každému z kolonistů. To by se v případě Jimramova mohlo jevit jako problém, nicméně do této podmínky spadaly i lesy, takže k jejímu naplnění pravděpodobně skutečně došlo.[2] Na mapě Josefského katastru z 80. let 18. století je pak zachyceno pravděpodobné jádro původní osady. To se nacházelo na křižovatce cest od Nového Města, Poličky a Borovnice a mělo podobu trojúhelníkové návsi. Nedaleko ní pak byl při cestě na Borovnici vystavěn hospodářský dvůr.[2]

Roku 1384 zdědili nedaleký hrad Štarkov spolu s Jimramovem a dalšími vesnicemi Archlebovi synové Erhart a Jan. O Janovi však chybí jakékoliv další prameny, takže můžeme předpokládat, že nedlouho poté zemřel.[3] V roce 1391[3] je na listině k příležitosti svatby Erharta ze Skal a jisté Kunky Jimramov uváděn jako městečko s tvrzí (... super municione (...) super opido Gimramow ...). Dále zde stál alodiální dvůr, mlýn a rybníky – všechny tyto objekty spolu s tvrzí nechal Erhart založit někdy mezi lety 1384-1391.[3] Další zprávu o Jimramovu máme z roku 1398, kdy se Erhart oženil s Eliškou z Bludova a Bučovic a jako věno jí zapsal 375 hřiven grošů na Jimramově a Ubušíně.[3] V roce 1407 pak Erhart označil za poručníka svých dětí v případě své smrti Erharta Pušku z Kunštátu.

Erhart Puška byl moravským lapkou a po smrti Erharta ze Skal v roce 1415 přesunul na Štarkov svoji družinu. Kvůli jejich častým akcím máme zprávy o Jimramovu z let 1416-1419.[4] Při podrobnějším studiu výslechů členů této družiny se dá říci, že Štarkov byl v této době z části opuštěný a lapkové hledali útočiště především v Jimramově a jeho bezprostředním okolí.[5] Zda využívali jimramovskou tvrz a zda vůbec tato tvrz ještě existovala, není z dochovaných historických pramenů zřejmé. Erhart Puška v roce 1419 zemřel a Jimramov se stal předmětem dědických sporů, ze kterých vyšla vítězně dcera Erharta ze Skal a Elišky z Bludova a Bučovic (+ 1447[6]) Žofie, manželka Jana Tovačovského z Cimburka.

V roce 1447 získala Žofie svůj zděděný majetek zpátky, ovšem již bez panských sídel, neboť Štarkov nechal v roce 1440 oblehnout a ještě ve stejný rok nebo v roce 1441 zbořit Hynek Ptáček z Pirkštejna, který jej měl původně převzít od Jana z Brezan,[7] a tvrz v Jimramově zpustla a zanikla patrně někdy ve 20. letech 15. století.[6] Dne 13. září 1462 pak Jan Tovačovský panství prodal Janu II. z Pernštejna. Ke vložení do zemských desk došlo v roce 1464 a při této příležitosti je zmiňováno městečko Jimramov se dvorem, patronátním právem a pobořeným hradem Skály a dále vsi Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín a majetek v Pavlovicích a Pičulíně (Lhota).[8] Jako odpůrce vkladu je zmiňován jistý Zich ze Svratky, který si nárokoval věno v Ubušíně.[9]

Jimramov za husitských válek[editovat | editovat zdroj]

Zmínky o náboženském vyznání obyvatel Jimramova a okolí v období husitských válek se nám dochovaly ve farní katolické kronice. Zde je uveden následující záznam: „...celý kraj během náboženských a selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně Lutheránům přistoupil“. V té době vlastnil panství Erhart ze Skal, který byl, stejně jako jeho manželka Eliška z Bučovic a další příslušníci rodu pánů z Kunštátu, kališníkem. Proto katolíci Štarkov oblehli a pobořili. V této době katolíci napadli i Jimramov, ale ten zůstal kališnický. Zatímco v nedalekém Dalečíně se po válkách opět dařilo lupičství, zmínky o situaci na Jimramovsku z této doby chybí.

Jimramov za Pernštejnů[editovat | editovat zdroj]

Vratislav II. z Pernštejna zv. Nádherný

Roku 1462 koupil Jan II. z Pernštejna Jimramov od Jana Tovačovského z Cimburka a právě za Pernštejnů začal rozvoj městečka. Tehdy jimramovské panství tvořilo městečko s kostelem a farou, hrad Štarkov (ten byl již zbořený) a obce Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice a Lhota. Význam vzrostl po roce 1475 za Viléma II. z Pernštejna. Ten v roce 1500 rozdělil majetek na několik dílů, přičemž Jimramov se dostal do tzv. novoměstsko-jimramovského dílu. Za jeho syna Jana IV. z Pernštejna se začal vytvářet samostatný jimramovský díl. V roce 1537 získal Jimramov od císaře Ferdinanda I. právo pořádat dva osmidenní jarmarky s frejunkem, tedy dobou, kdy směli zboží nakupovat i kupci z jiných obcí, a to v pondělí před Povýšením sv. Kříže a ve čtvrtek na Boží vstoupení. Navíc dostal také právo týdenních trhů na každé pondělí. Zároveň také bylo potvrzeno povýšení Jimramova na městečko. Janův syn Vratislav II. z Pernštejna připojil k Jimramovu 11 obcí, dále vydal obecní zřízení, právo várečné, právo výčepní, daroval lesy na Padělku, Prosičce a Holém vrchu a osvobodil obyvatele městečka od robot. Roku 1578 vrchnost jimramovským odsouhlasila vlastní pečeť. Roku 1588 prodali Jan V. a Maxmilián z Pernštejna panství Pavlu Katharinovi z Katharu, zemskému purkrabímu Markrabství moravského.

Jimramov za dalších majitelů[editovat | editovat zdroj]

Katharinové z Katharu a Dubští z Třebomyslic[editovat | editovat zdroj]

V roce 1588 koupil panství Jimramov Pavel Katharin z Katharu. Kromě Jimramova odkoupil také Pernštejn a Kunštát, čímž se zařadil mezi nejbohatší feudály doby. Díky tomu, že městečko bylo centrem panství, rozhodl se sem z Dalečína, kde předtím sídlil, přenést svoje sídlo. V roce 1589 velkou část městečka zničil požár. Roku 1590 potvrdil Jimramovu původní privilegia, pouze právo várečné postoupili jimramovští jemu. Pavel Kathrin také městečku daroval pozemek na stavbu nové radnice a stavební materiál na obnovu domů. Vybudováním šlechtického sídla stoupl význam Jimramova, který získal soudní pravomoc a také byla založena purkrechtní kniha. Po smrti Pavla Katharina roku 1600 došlo mezi jeho dědici ke sporům a roku 1603 panství zakoupil Vilém Dubský z Třebomyslic.

Vilém Dubský z Třebomyslic pocházel z obce Třebomyslice u Horažďovic. Na Moravu se dostal roku 1570 a stal se zde nejvyšším sudím. V roce 1612 byl povýšen do panského stavu a v té době se řadil k nejbohatším moravským šlechticům. Kromě jimramovského panství vlastnil ještě Dačice, Nové Město na Moravě, Řečkovice, Biskupice, Drnovec, Lysice a Zdislavice. Správu Jimramova předal svému synovi Janu Dubskému z Třebomyslic. Ten začal Jimramov rozšiřovat, s čímž mu pomáhala jeho manželka Alina Zoubková ze Zdětína. V roce 1607 koupili horní mlýn a další pozemky, starali se ovšem také o další obce v panství. V Jimramovských Pavlovicích koupil dvůr, který nechal rozšířit. Roku 1614 koupili rybník a hamry u Javorka, které byly zrušeny a místo nich vybudován mlýn. Jan Dubský také provedl reformu trestního práva. Jako první feudál zavedl náhradní a podmíněné tresty. Zrušil tresty smrti a po přímluvě bezúhonných občanů, kteří se museli zavázat, že se zločinec polepší, trest zmírnil. Období rozkvětu trvalo až do Bílé hory, kdy Ferdinand II. dubským majetek kvůli účasti na stavovském povstání zkonfiskoval. Panství získal Štěpán Schmidt z Freyheffenu.

Jimramov za třicetileté války[editovat | editovat zdroj]

Novým majitelem panství se stal Štěpán Schmidt z Freyheffenu, ale nikdy za něj nezaplatil. Proto jej roku 1631 získala Anna Marie Šliková, ovšem už roku 1632 prodala Jimramov hraběti Jiřímu z Náchoda.

Ze začátku třicetileté války se obyvatelé snažili zabránit pobytům vojsk pomocí uplácení velitelů posádek v okolí a udržování cest ve špatném stavu. Někdy se neváhali nepřátelům postavit se zbraní v ruce. V roce 1621 protáhli Jimramovem Poláci. Zámecký správce Václav Rychnovský z Louňovice se před nimi rozhodl utéct, ale u Věcova byl dostižen a zabit. Dnes událost připomíná pamětní deska na věcovské rychtě. Následně polská armáda pokračovala na Bystřici. Bystřičtí proto požádali jimramovské o pomoc a společně Poláky vyhnali.

Tažení Poláků bylo prvním z plenění cizích vojsk za třicetileté války. V roce 1624 je následovali Španělé, ovšem už po týdnu se vrátili do Bystřice. Obyvatelé tehdy opevnili přístupy k městečku a u řeky vybudovali z dřevěných kůlů hrazení. Také drželi hlídky, které měly oznámit přepady cizích vojsk, jež se rozdělili na menší skupiny a v okolí hledali potravu pro koně a vojáky. Jimramov se snažil plenění bránit také pomocí uplácení velitelů oddílů. Během let 1640-1648 protáhlo městečkem pět armád, které jej přivedly téměř na mizinu. Pravděpodobně nejhorší situace byla dne 16. června 1643, kdy městečkem táhlo 1500 Švédů. Ti se zde nechali hostit, vybral úplatek za nevyplenění a poté Jimramov zapálili. Podle některých historiků došlo v této době také k zániku tvrze, ovšem jiní (např. Ludvík Belcredi) umisťují její zánik do období krátce po husitských válkách.

Celkem Jimramovem ve dnech 11. srpna 1640-27. dubna 1641, 7. září-16. října 1642, 28. května-23. prosince 1643, 28. září-31. prosince 1645 a 10. listopadu 1647-8. ledna 1648 protáhlo 4772 jezdců a 1646 pěšáků. Jejich hoštění přišlo městečko na 1177 zlatých a 15 grošů. Obnova městečka po válce trvala řadu let a mnoho rodin se přitom zadlužilo.

Jimramov po třicetileté válce a za vlastnictví pánů z Náchoda a Gallasů[editovat | editovat zdroj]

Po třicetileté válce došlo k velkým změnám v osídlení. Řada vesnic byla opuštěna a velkou spoustu z nich čekala několik let trvající obnova. V roce 1631 byl proveden odhad panství a u Jimramova je uváděno: 1 svobodný dvůr, 14 hospodářských usedlostí, 32 podsedků, 14 chalup, poddanský mlýn, kostel, fara a škola. Vrchnosti zde patřila tvrz, hospodářský dvůr, pivovar, prachovna a cihelna. Jak vyplývá z dalších listin, tak ještě v roce 1656 nebyla řada objektů znovu obydlena.

V roce 1650 se panství ujal hrabě Ferdinand Leopold z Náchoda. V pamětní knize jimramovské se o něm píše následující:

... Na počátku jeho panování měli se poddaní velmi dobře, později však se vše zjinačilo a zacházel táž pán s poddanými velmi tvrdě, tak že mnozí, protože jeho útrap snášeti nemohli, z panství jeho a ne snad z vesnic, ale i z městečka Jimramova a i z jiných jeho panství z Bystřického, Kunštátského i Lysického utíkali, tak že větší díl z jimramovského a jiných jeho panství pustý zůstal. (...) Roku 1664 byl zmíněný pán rozkazem jeho milosti císaře na svém násilně chycen, do Vídně odvezen a tam sedm let žalářován, kdež také v roce 1674 v bídě zemřel. Tím vymřel znamenitý rod pánů z Náchoda.

V roce 1664 Ferdinand Leopold postoupil jimramovské panství své manželce Terezii Františce z Gallasu. Hlavní zájmem jak pánů z Náchoda, tak následně Gallasů (zastoupených pouze manželkou Ferdinanda Leopolda), bylo získat z panství co nejvíce peněz bez ohledu na poddané, kteří byli poškozeni třicetiletou válkou. K roku 1664 měli představitelé jimramovského a dalečínského panství zaplatit Ferdinandu Leopoldovi dluh ve výši 344 zlatých, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že to nebyla jediná dlužná část, nechal purkrabí zavřít jimramovského primátora do vězení a později převést do Kunštátu. Jimramovským se následně podařilo s velkými problémy sehnat 144 zlatých, zbytek dluhu spláceli v určených lhůtách.

Ferdinandovou smrtí v roce 1674 vymírá rod pánů z Náchoda. Ovšem už v roce 1669 se novým majitelem panství stal Jan Václav Novohradský z Kolovrat.

Novohradští z Kolovrat, Bornstettové a Nübernové[editovat | editovat zdroj]

Jan Václav Novohradský z Kolovrat se pustil do obnovy panství. Postupně došlo k opravám všech usedlostí a obdělávání polí. Přesto ještě v roce 1674 nebyly všechny domy obydleny. V červenci roku 1680 zasáhla Jimramov morová rána, během půl roku zemřelo 147 osob. Na odvrácení moru byla v letech 1681 -1688 postavena na svahu Padělka kaple sv. Matouše. V roce 1680 se novým majitelem stal Janův syn Filip Antonín Novohradský z Kolovrat. Ten panství zadlužil a tak muselo být v roce 1687 v dražbě prodáno. Jeho novým majitelem se stal rytíř Konrád Ferdinand z Bornstettu.

Konrád Ferdinand z Bornstettu byl vysoce postavený císařský úředník. Na soupisu panství k roku 1687 se objevuje zámek, pivovar, městečko Jimramov, dvory, mlýny, sklárna, železný hamr, slévárna a také vesnice Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice a Hutě (část dnešního Nového Jimramova). Konrád zemřel roku 1691 a majitelkou se stala jeho manželka Anna Žofie z Bornstettu. Ta se dostala do sporu s obyvateli Poličky. Jednalo se o spor o louky za řekou Svratkou, které si nárokovala jak Polička, tak i Jimramov. Když chtěli poličští pozemky obhospodařovat a sušit na nich seno, Anna Žofie proti nim vytáhla spolu s poddanými. V červnu 1702 poslala dopis do Vídně a císař roku 1707 rozhodl, že louky bude za poplatek využívat Jimramov. Poličští se sice snažili proces obnovit, ale k tomu už nedošlo. K definitivnímu ukončení sporu došlo v roce 1711. Během doby, kdy byl spor veden, zde Polička postavila domy – v roce 1707 jich bylo 10 a žilo zde přibližně 80 obyvatel. Domy sice Jimramovští zbourali, ale po ukončení sporu tu postavily 4 nové, které tvořily základ dnešních Benátek. Anna Žofie zemřela v dubnu 1720 a panství zdědila její dcera Marie Anna Anežka z Nübern.

Marie Anna Anežka z Nübern byla od roku 1697 manželkou polního zbrojmistra Ferdinanda Baltazara z Püran, který ovšem zemřel v roce 1700. Brzy poté se jejím manželem stal tajemník moravského královského tribunálu Jan Esaiáš z Nübern, který zemřel roku 1718. Marie Anna v Jimramově pokračovala v přestavbě kostela, která byla zahájena její matkou v roce 1705. Podařilo se jí také naplnit pokladnu, když pronajala panskou koželužnu, vinopalnu, Panský dům, barvírnu, papírnu na Huti a draslovnu na Krásném. Ovšem v roce 1714 zasáhla Jimramov povodeň, která strhal všechny tři mosty, roku 1741 zase vichřice vyvrátila všechny lesy v okolí. Roku 1745 předala panství své neteři svobodné paní Marii Antonii z Waldorfu.

Jimramov v době válek o rakouské dědictví[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 40. let 18. století se Jimramovu nevyhnul další z válečných konfliktů, který tentokrát vznikl po smrti císaře Karla VI., když pruský král Friedrich II. odmítl uznat Pragmatickou sankci, která zaručovala nástupnictví Habsburků v ženské linii. Dnes se tento konflikt označuje výrazem Války o rakouské dědictví.

V letech 1741-1742 byla v městečku ubytována vojska a to pokladnu a poddané značně vyčerpalo. V dubnu 1741 se zde ubytovalo 2000 saských jezdců a 3000 pěšáků, které museli jimramovští platit. Z tohoto důvodu se obyvatelům nedostávaly peníze na zasetí, krmení pro dobytek ani na jídlo pro sebe. V roce 1742 zase pobyli v Jimramově dva pluky husarů. Ze zámecké jídelny si udělali konírny a vyrabovali sýpky a sklepy.

Ze záznamů víme, že dne 14. dubna 1742 museli jimramovští poslat Sasům 8000 porcí chleba, 1600 porcí sena, 1600 porcí ovsa, 12 sudů piva, 4 sudy kořalky, 27 kusů hovězího dobytka, 60 kusů ovcí, salámy, dále pak hrách, čočku, kroupy, zeleninu, sůl, máslo a koření. Už v únoru 1742 si reichenberský dragounský pluk na jimramovských vyžádal 242 dávek ovsa a 225 dávek sena. Mimo to museli do Olešnice odvádět 24 sudů piva a 200 měr ovsa a v roce 1741 přišlo do skladu v Brně z panství 46 měr pšenice, 60 měr ječmene, 41 centů sena a 20 kop slámy.

Jimramov za Waldorfů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1745 se novou majitelkou panství stala Marie Antonie z Waldorfu. Jejím manželem byl František August z Waldorfu, který ovšem dne 30. dubna 1754 náhle zemřel. Marie Antonie byla poslední z trojice žen-majitelek panství a také za ní Jimramov nadále prosperoval. Kvůli tzv. sporu o cejchovnici si ovšem zhoršila vztahy s představiteli Jimramova. Vrchnost totiž obviňovala obec, že v lesích špatně hospodaří a žádal vydání cejchovnice, kterou se označovaly stromy určené k pokácení. Brněnský krajský úřad následně přikázal uložit cejchovnici na zámek do speciální schránky. Jeden klíč od schránky měl pak dostat i panský úředník. To znemožnilo obci volně disponovat s majetkem a tak se proti tomuto rozhodnutí postavila. Dne 27. července 1781 bylo pět obecních starších hejtmanem povoláno na zámek, kde od nich chtěl vymoci cejchovnici a když odmítli, pohrozil povoláním vojska. Další události jsou popisovány následovně:

Odebrali se na radnici a vojákům poručeno srocující se občany rozehnat. Velitel poručil nabíjet zbraně. Sama majitelka, která dění před radnicí pozorovala z okna zámku, volala chatrnou češtinou: "Ščílet, ščílet!" Když to lidé uviděli, začali se ozbrojovat tím, co bylo po ruce, zvonili na poplach a situace se dále vyhrocovala. Po odchodu pánů z radnice se dav pomalu rozcházel.

Následujícího dne přibylo v městečku několik setnin vojáků, ale v Jimramově byl klid. Vojáci se tedy rozešli do domů, kde byli ubytováni. Vůdci vzpoury - primátor Jan Tománek, radní Jan Libra, Jan Vendolský, František Polívka, obecní starší Václav Andres, soused Martin Buřvala a dalších šest osob - byli zatčeni a uvězněni na Špilberku.

Když se jimramovští dozvěděli, že císař Josef II. pojede do Čech přes Bystré, dali napsat učiteli a městskému písaři Kostrošicovi žádost o milost pro vězněné a poté 22 občanů spolu s manželkami vězněných odebral se na silnici k Bystrému. Zde čekali na císaře. Když se blížila dlouhá řada kočárů všichni se vrhli na kolena domnívajíce se, že hned v tom prvním je císař, ale nebyl. Hodnostář v tom kočáru sedící upozornil prosebníky, ve kterém kočáru císař jede. Na ten pak počkali. Kočár dojel. Jimramovští poklekli poznovu a učitel Kostrošic nejponíženěji podával supliku, krásně a opatrně sepsanou. Císař kázal zastavit, žádost přijal, zběžně ji prohlédl a dal se informovat. Dobrotivý ten zeměpán obrátil se pak k ženám vězněných usedavě plačícím a milostivě odpověděl: "Neplačte, vaši mužové přijdou domů. Odejděte s Pánem Bohem, pořídí se vám to."
— Jiří Guth-Jarkovský, z článků o Jimramovu v časopise Turista

Ještě téhož dne poručil císař věc v Brně vyšetřit a dne 29. prosince 1781 rozhodl, že cejchovnice zůstane obci, ale vrchnost si udrží dozor nad správou lesů. Krajský hejtman dostal nařízeno, aby ihned propustil vězněné občany. Marie Antonie z Waldorfu odkázala panství své neteři baronce Marii Theodoře z Freyenfelsu, manželce hraběte Antonína Belcrediho.

Jimramov za Belcrediů[editovat | editovat zdroj]

Egbert Belcredi

V roce 1778 získává Jimramov nový majitel, rod Belcredi původem z Itálie. Majiteli panství se stali hrabě Antonín Belcredi a jeho manželka baronka Marie Theodora z Freyenfelsu. Jimramovské panství v té době zahrnovalo obce Jimramov, Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice, Nový Jimramov, Waldorf (dnes Podlesí), Široké Pole a Paseky. Antonín Belcredi nechal na náměstí roku 1801 postavit Horní školu. Ačkoliv měl celkem 12 dětí, nedožila se jich většina dospělosti. A tak se po jeho smrti roku 1812 majitelem stal jeho syn Eduard Belcredi.

Eduard Belcredi nebyl, na rozdíl od svého otce, dobrý hospodář. Jako vášnivý hráč přišel o téměř všechen svůj majetek. V roce 1819 přenesl sídlo rodu do Líšně. Se svojí manželkou Marií z Fünfkirchenu měl pět dětí. Panství po něm v roce 1838 převzal jeho nejstarší syn Egbert Belcredi.

Egbert Belcredi se řadil k významným osobnostem té doby. Panství se ujal po smrti svého otce v roce 1838. Na paství prosazoval nové metody hospodaření, zavedl chov ovcí a pastevectví. Povolal na panství odborníky na pěstování a zpracování lnu. Nechal zřídit přádelnickou školu (v provozu v letech 1846-1848) a pěstování a hlavně zpracování lnu se stalo hlavní obživou obyvatel. Egbert byl také významným mecenášem umění. V Jimramově stál u zrodu Katolické politické jednoty. Jelikož zemřel bezdětný, stejně jako jeho bratr Edmund Belcredi, ujal se v roce 1894 panství jejich nejmladší bratr Richard Belcredi.

Richard Belcredi se, stejně jako Egbert, řadil mezi významné osobnosti doby. Byl vynikajícím řečníkem a dlouhá léta politikem. Politice se věnoval i poté, co se majitelem jimramovského panství. Po jeho smrti v roce 1902 přešlo panství do rukou jeho syna Ludvíka Belcrediho.

Ludvík Belcredi nedosahoval v politice takových úspěchů jako jeho otec. V Jimramově přispěl na stavbu měšťanské školy. Se svojí manželkou Marií von Franckenstein měl 7 dětí. Po jeho smrti roku 1914 si jeho nejstarší synové rozdělili majetek. Nejstarší, Richard Belcredi, sídlil v Jimramově, mladší Karel Belcredi v Líšni.

Protože se za druhé světové války Belcredi nepřihlásili k německému občanství, byla na jejich majetek uvalena nucená správa. Po válce stihli postavit v Jimramově cihelnu a opravit statek i se zámkem. V roce 1948 převzal majetek na krátkou dobu Ludvík Belcredi, synovec Richarda. Po únoru 1948 odešla většina rodu do emigrace.

Jimramov za první světové války[editovat | editovat zdroj]

Jimramovu se přímá válka vyhnula. Během konfliktu se nikdy neocitnul v místě fronty, tudíž nebyl poškozen válečnými akcemi. Nikdy nesloužil k přesunu vojska, ubytování vojska a ani nebyl využíván jako sanitní zařízení. Nevyhnula se mu však nutnost občanů narukovat do rakousko-uherské armády, přesný počet narukovaných ale není znám. V roce 1914 se jednalo minimálně o 161 mužů, v roce 1915 šlo minimálně o 38 mužů, o rok později narukovalo nejméně 25 obyvatel a v roce 1917 něco přes 20 mužů. Celkem tedy za tyto 4 roky narukovalo minimálně 244 mužů. Během bojů padlo, bylo zajato nebo se stalo nezvěstnými 34 jimramovský vojáků. Jimramovští však nebojovali jen na straně Rakouska-Uherska. Hned 11 se jich zúčastnilo bojů v ruských legiích, dva ve francouzských a dva v italských legiích.

Vzhledem k odchodu velké části mužské populace na frontu se projevil nedostatek pracovních sil, jenž byl nejzřetelnější v zemědělství. Usedlosti tak musely obdělávat především ženy, kterým pomáhali děti a případně i výměnkáři. Ženy musely zajišťovat orbu a setí, v době žní pak sekly, vázaly a mlátily. Děti, především deseti- až dvanáctiletí chlapci, se staraly o dobytek a koně. To se také projevilo na školní docházce, takže v této době bývala řada tříd poloprázdných. Na školách učily učitelky, případně jim pomáhali studenti – tzv. výpomocní učitelé. Také v dalších odvětvích hospodářství se válka negativně projevila na civilních obyvatelích. Z důvodů výrazného zvýšení cen si řada lidí nemohla dovolit slušné šaty či boty, takže nosily polopapírové hadry a dřeváky. Obnošené oblečení se tak neustále přešívalo, dokud se nerozpadlo.

Situace se projevila také v osvětlení. Pro nedostatek petroleje a svíček si tak lidé museli svítit karbinovými lampami, benzínem, olejovými lampičkami a loučemi. V roce 1914 sice představitelé Jimramova uvažovali o zavedení elektrického osvětlení od Krausova mlýna (dnešní Mostní mlýn) do obce, ovšem nakonec se od toho ustoupilo.

Politické perzekuce se sice jimramovským občanům vyhnuly, ale vojenské listiny u řady z nich, především učitelů, obsahovaly značku PV (politisch verdächtig).

Dne 7. května 1917 pak v Jimramově proběhla rekvisice zvonů katolického kostela. Jedním z nich byl i zvon, který v roce 1819 nechali ulít katolíci s protestanty, což dokládal nápis zbudován nákladem dobrodinců chrámu Páně jak katolíků, tak helvetů r. 1819. Tímto krokem tak došlo k zániku posledního "svědka" klidného soužití jimramovských katolíků a protestantů na počátku 19. století. Další dva zvony byly odlity již dříve a v roce 1819 došlo k jejich přelití. K rekvisici posledního zvonu došlo 8. srpna 1918.

Po evakuaci Jižního Tyrolska se řada tamních obyvatel dostala do Čech a na Moravu. V Jimramově se usadili vystěhovalci z okolí Merana, kteří si tady rychle zvykli a usadili se zde. Děti přistěhovalců měly ve škole vlastní třídu a učila je italská učitelka.

Jimramov za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Po přijatí Mnichovské dohody započali Němci s obsazováním oblasti Sudet a spolu s tím i se Svitavskem. Došlo k obsazení Poličky, Korouhve, Trhonic a Sedlišť. Jimramov se tehdy nacházel na hranici oblasti, takže sem bylo ukládáno zboží z Poličky a Svitav a na náměstí stroje z muniční továrny v Poličce. Později byly Polička a Korouhev z toho záboru vyjmuty. Ačkoliv zde byla situace oproti ostatním částem státu klidnější, docházelo i zde k výtržnostem Sudetských Němců, především pak Jedlováků.

Okupace a vlastní válka na soužití Čechů a Němců v Jimramově velký vliv neměla. Největším problémem býval především nedostatek zboží, dále pak problémy s dodávkami a časté kontroly. K perzekucím docházelo pouze ve výjimečných případech, za celou dobu okupace byl zatčen pouze odborný učitel Josef Mrštík, ovšem po krátké době byl propuštěn. Také nedocházelo k popravám obyvatel, ani k zabírání statků pro potřeby Němců. Ačkoliv se německé obyvatelstvo netěšilo příliš velkým sympatií, snažilo se k Čechům chovat tolerantně. Z českého obyvatelstva se během okupace nikdo nepřihlásil k německému občanství. Místní obyvatelé také dávali přednost rozhlasu z Londýna a Moskvy. Také došlo k rozpuštění spolků Sokol a Orel a v místním Kině Meran se promítaly propagandistické filmy. Kromě toho byly zakázány divadelní představení a zábavy. Učitelé, úředníci, četníci, kněží a lékaři pak byli donuceni chodit na přednášky němčiny a po jejich absolvování skládali před komisí zkoušky.

Pronásledování se ovšem nevyhnulo místním Židům, které roku 1943 odvezli do koncentračních táborů. Jednalo se o rodiny žijící v čp. 73 a 23 (Haasovi) a také rodiny, které se zde ukrývali z Jihlavy (Langovi), Brna (Eisingerovi) a Svitav (Tichovi). Po skončení války se z nich vrátila pouze MUDr. M. Reinerová. V Jimramově zůstal pouze Vilém Ticho, jehož téměř celá rodina zemřela v koncentračním táboře; přežila pouze dcera, která v té době pobývala v Palestině.

Působení partyzánů v okolí Jimramova[editovat | editovat zdroj]

Partyzáni se na Jimramovsku poprvé objevili v roce 1942. Tehdy se zdržovali především v okolí Veselí a Polomi, ale také u Koníkova a Odrance. Svoje spojky měli v jimramovském hospodářské družstvu a spolupracovala s nimi také dvojice československých četníků. Zaměřovali se především na pátračskou a záškodnickou činnost, jejich úkolem také bylo odstraňovat konfidenty a zrádce – jedním z nich byl hostinský Jaroslav Marek, který za své služby dostal od Němců vyznamenání. Při jedné z akcí byl u jednoho ze zastřelených partyzánů nalezen recept od MUDRa Jarmila Gragora z Jimramova, načež městys obklíčily jednotky SS z Dalečína a také četnictvo. Doktora sice četníci zatkli, ale brzy poté propustili. Krátkou dobu zde pobyli Vlasovci, kteří se vydávali za partyzány a posléze udávali lidi, u kterých se schovali. Na Koníkově pak došlo k boji mezi partyzány a Vlasovci.

Osvobozování[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození Brna 26. dubna 1945 se přes Jimramov a okolní obce začali hrnout němečtí vojáci, kteří se stahovali k Praze. Dne 5. května 1945 pak vypukly v Jimramově boje za osvobození. Jimramov se stal aktivním centrem Květnového povstání. V obraně proti ustupujícím německým jednotkám pomáhali i četní vojáci Maďarské královské armády, kteří se v té době nacházeli v obci.

Jimramov po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Dne 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.[10] V roce 2011 uplynulo již 650 let od první zmínky o Jimramově.

V letech 2006–2010 působil jako starosta Pavel Kalášek, od roku 2010 tuto funkci vykonává Ing. Josef Homolka.

Jimramov na mapách[editovat | editovat zdroj]

Jimramov se poprvé objevuje roku 1518 na Klaudiánově mapě Čech. Označen je zde jako Gimramow a nachází se vlevo uprostřed.[11] Uveden byl hlavně díky tomu, že leží na zemské hranici a na křižovatce cest mezi Čechami a Moravou.[11] Roku 1575 je na mapě poprvé uveden pod německým názvem Ingrowitz a pod stejným názvem se objevuje i na dalších mapách, např. na mapě Čech z roku 1585 od Bernarda Mercatora, na které je zakreslen hluboko na českém území.[11] To vedlo k domněnkám, že se jedná o staré české město.[11] Jimramov je také uveden na Komenského mapě Moravy ze 17. století a to pod českým i německým názvem.[11]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

skála Kabačka

Jimramov leží v údolí, nad kterým se tyčí řada vrcholů. Nejznámější je trojice Padělek, Prosička a Holý vrch, která se dostala do znaku města. Od Sedlišť je oddělen Kabačkou a od Trhonic Horou. Mezi osadou Domky, zahrádkářskou kolonií a Jimramovem najdeme Žákův kopec. K Jimramovu patří i samota V Bombaji (také uváděna pouze jako Bombaj), ležící v údolí bezejmenného přítoku Svratky a obklopená Holým vrchem, Chocholíkem a Mášovým kopcem.

Řada lokalit v Jimramově a jeho okolí nese pomístní označení a běžně se s nimi nesetkáme. Můžeme se s nimi však setkat např. v regionální či místní literatuře. Jednou z lokalit, kde se setkáváme s větším množstvím pomístních názvu, čímž dochází k rozdělení na části, je rozlehlý vrch Padělek. Jeho jednotlivé části nesou pojmenování Přední Padělek, Zadní Padělek a Pilničky; označení pro vrcholovou část (Na Hřebeni) a sráz spadající do údolí Fryšávky (Markova dolina) se dnes již nepoužívají.[12] Často se také objevuje název Sytiny, označující východní svahy Holého vrchu.[12] Svá pomístní označení nesou i některé skalní útvary. Asi nejznámějším takovým případem je skála Kabačka, pojmenovaná podle stejnojmenného kopce.[12] Pro skálu ležící na protější straně potoka se užívá název Kotkovice a do poloviny 20. století se pro nedaleký okraj lesa běžně používal název Hana; obě lokality jsou spojeny s dnes již téměř zapomenutou pověstí o Haně.[12] Pro skupinu skal ve Smrčinách, v údolí Fryšávky u Nového Jimramova, se vžilo pojmenování Vopičkovy skály.[12] Jedním z nejstarších pomístních názvů je Pilátka, označující svah a návrší nad zahradnictvím. Název je odvozen od majitele Vávry Piláta, jenž zde hospodařil od roku 1629.[12]

Soutok Svratky a Fryšávky od Bludníku

Nedaleko centra městysu, na okraji zámeckého parku Bludník, se nachází soutok Svratky a Fryšávky. Ten se až do období let 16801687 nacházel pod Kabačkou, v této době Filip Novohradský z Kolovrat nechal přeložit tok Svratky do současné podoby.[13] Současnému korytu Svratky předcházel náhon, který přiváděl vodu na tzv. Mostní mlýn. Část tohoto náhonu je dodnes patrná pod Kabačkou. Kousek od současného soutoku Svratky a Fryšávky jsou viditelné poslední zbytky náhonu, který přiváděl vodu z Fryšávky na Horní a dnes již zaniklý Zámecký mlýn. Rozhodnutí o jeho zasypání bylo vydáno 11. února 1957[14], k realizaci došlo v 80. letech 20. století.

Kousek od lokality Žabárna se do Svratky vlévá Sedlišťský potok, přivádějící vodu ze svahu kopce Bezděk. Nedaleko Kabačky a Krausova mostu se vlévá Malý Trhonický potok (objevuje se také jako Hraniční potok, Vzdychánek, Trhonský potok či potok Vápenka, ačkoliv poslední název se objevuje pouze v jediném případě[12]). Trhonický potok, ve 13. století nazýván Strachwiow,[15] se do Svratky vlévá o něco dále po jejím proudu, nicméně tento potok protéká částí Benátky, tedy nikoliv Jimramovem. Posledním přítokem Svratky v Jimramově je Věcovský potok, ústící nedaleko zahrádkářské kolonie ve Strachujovské ulici a autobusové zastávky Jimramov, zahradnictví.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel Jimramova[16]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 2233 2307 2300 2328 2421 2332 2216 1723 1796 1628 1454 1290 1211

Náboženský život v Jimramově[editovat | editovat zdroj]

Neoddělitelnou součástí historie i současnosti je náboženský život. Jan Dubský z Třebomyslic se během svých zahraničních cest setkával protestanty augsburského (luteránského) vyznání. Roku 1608 vydal církevní řád, tzv. Artikule, kde v sedmnácti bodech určil zásady církevního života, náboženské výchovy a vztahů mezi farářem a učitelem, včetně hmotné odpovědnosti. Tímto krokem se snažil předejít možným sporům mezi farářem a občany. Dále ustanovil Sbor literátský, jehož úkolem bylo dohlížet na dodržování církevního řádu. V roce 1631 došlo k jeho rozpuštění a zrušení artikulí, protože se podle císařské komise vztahovaly na luteránskou, tedy kacířskou, víru.

Za Jana Václava Novohradského z Kolovrat museli být poddaní stejné víry jako vrchnost, docházelo tedy k nuceným přechodům ke katolíkům. Jelikož řada z nich přechod pouze předstírala a na smrtelné postely odmítaly přijetí svátosti podle katolického obřadu, čímž jim byl odepřen církevní pohřeb. Příbuzní je následně pohřbívali na Padělku či na svých zahradách. Nekatolíci se scházeli na tajných bohoslužbách, uchovávali protestantské bible a náboženské spisy, které se do českých zemí šířily od emisarů ze Saska. Docházelo k pronásledování nekatolíků, byly jim zabavovány knihy a řada jich také byla zatčena.

K pronásledování protestantů docházelo i za Marie Anny Anežky z Nübern. Ačkoliv sama byla původně protestantka, stala se z ní horlivá katolička.

Na počátku 18. století bylo, na základě povolení papeže Klementa VI., založeno Bratrstvo sv. Barbory. V roce 1783 byl tento náboženský spolek na příkaz císaře Josefa II. zrušen.

K uvolnění situace došlo za Antonína Belcrediho. Ten rád vyhledával společnost obou jimramovských farářů, se kterými vedl diskuze. Údajně se měl zasadit o příchod evangelického faráře Michala Blažka, s nímž se seznámil ve Líšni. Oba byli také členy zednářské lóže, která v Jimramově sídlila v domě Karafiátových (dnes Bistro), členem byl také Jan Karafiát. Antonín Belcredi také přivedl do obce katolického faráře Matěje Josefa Sychru. Podle tehdejších předpisů nesměla mít evangelická modlitebna věž. Proto byl vyroben zvon z příspěvků obou církví, umístěn na věži katolického kostela a ten pak do roku 1916 svolával katolíky i evangelíky k bohoslužbám. Na zvoně se nacházel nápis: Od dobrodinců chrámu Páně jimramovského jak katolíků, tak helvetů dal se tento zvon odlít ve Sloupnici u Vaňka v roce 1819.

Katolická politická jednota[editovat | editovat zdroj]

K založení Katolické politické jednoty došlo v Jimramově z popudu Mons. Havránka v roce 1870. První schůze se uskutečnila dne 18. prosince 1870. Brzy po založení měla více jak 50 členů z Jimramova i okolních obcí. Projednávaly se zde všechny důležité otázky doby - převážně otázky školské, civilní sňatky či zakládání českých středních škol. Dále se členové věnovali politickému a státoprávnímu uspořádání Rakouska, především prosazování federalizace a zrovnoprávnění českého národa. Také byly vysílány deputace k zemskému sněmu a k říšské radě do Vídně. V roce 1873 se projednávalo zřízení akciové přádelny v Jimramově.

Velmi významné byla zdejší klubovna a čítárna, v níž se nacházelo velké množství časopisů, jako např. Hlas, Pokrok, Slovan, Humoristické listy, Svoboda, Obrana, Květy, Moravská orlice či Hospodářské noviny.

Jednota se také starala o pořádání slavností, pořádala lampionové průvody a organizovala náboženské slavnosti. Velkou zásluhu měla také na sepsání první kroniky Jimramova - Paměti městečka Jimramova. Původně jednota sídlila v patře pivovaru, od roku 1877 v panské budově u zámku. Po roce 1918 její činnost upadala až nakonec zanikla. Pozůstatkem její činnosti je kamenný kříž s deskou u staré silnice na Javorek nad údolím Fryšávky.

Zednářská lóže[editovat | editovat zdroj]

Budova čp. 18, kde sídlila zednářská lóže

Zednářská lóže byla založena kolem roku 1800 na popud Antonína Belcrediho. Mezi členy patřil i evangelický farář Michal Blažek. Sídlo lóže bylo v domě čp. 18 (dnes Bistro), který vlastnila rodina Karafiátových. Nacházelo se tu i kasino s časopisy a bohatě vybavenou knihovnou. Často sem chodil i Matěj Josef Sychra. Další osudy nejsou známy, proto se nedá s jistotou říci, zda existovala ještě v roce 1830, jak ji ve svých pamětech zmiňuje Jan Karafiát. Jisté je, že jeho rodina ještě v roce 1850 vlastnila obřadní knihu, roucho, meč a pečeť zednářského bratrstva.

Obecní správa a politika[editovat | editovat zdroj]

Členění městyse[editovat | editovat zdroj]

Katastrální území[editovat | editovat zdroj]

  • Jimramov
  • Sedliště
  • Trhonice
  • Ubušín

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Z nich se na území Moravy nacházejí Jimramov a Ubušín, zatímco v Čechách Benátky, Sedliště a Trhonice.

Zastupitelstvo a starosta[editovat | editovat zdroj]

Jimramovské obecní zastupitelstvo má 15 členů, z toho 5 členů je zároveň členy obecní rady. V čele obce stojí starosta, kterého zastupuje zástupce starosty (místostarosta). V obci také funguje revizní komise a finanční komise.

Volby do obecního zastupitelstva 1994[editovat | editovat zdroj]

Do obecních voleb 1994 postavila kandidátní listinu pouze čtveřice stran – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL; 15 kandidátů), Občanská demokratická strana (ODS; 15 kandidátů), Sdružení nezávislých kandidátů (SNK; 15 kandidátů) a Česká strana sociálně demokratická (ČSSD; 6 kandidátů). Společnou kandidátku postavila Komunistická strana Čech a Moravy a Nezávislí kandidáti (KSČM a NK; 5 kandidátů). Vítězem voleb se stala ODS (5 mandátů), druhá skončila KDU-ČSL (4 mandáty) a SNK (4 mandáty). Po jednom mandátu získali ČSSD a společná kandidátka KSČM a NK[17]. Starostou byl znovu zvolen Jan Keller.

Strana Počet hlasů  % Mandáty Mandáty z voleb 1990 Bilance
ODS 3 683 32,04 5 - -
KDU-ČSL 3 449 30,00 4 - -
SNK 3 130 27,23 4 - -
KSČM a NK 815 7,09 1 - -
ČSSD 418 3,64 1 - -

Volby do obecního zastupitelstva 1998[editovat | editovat zdroj]

Do obecních voleb 1998 postavila kandidátní listinu pouze čtveřice stran – KDU-ČSL (15 kandidátů), ODS (15 kandidátů), SNK (10 kandidátů) a ČSSD (7 kandidátů). Josef Dobiáš kandidoval jako nezávislý.[18] Volby vyhrála KDU-ČSL (6 mandátů), druhá skončila ODS (4 mandáty), třetí SNK (3 mandáty) a čtvrtá ČSSD (2 mandáty); Josef Dobiáš ve volbách neuspěl[19]. Za starostu byl nově zvolen Pavel Kalášek, místostarostou Josef Mašík.

Strana Počet hlasů  % Mandáty Mandáty z voleb 1994 Bilance
KDU-ČSL 3 743 41,18 6 4 +2
ODS 2 088 22,97 4 5 -1
SNK 1 708 18,79 3 4 -1
ČSSD 1 265 13,92 2 1 1
Josef Dobiáš[p 4] 285 3,14 0 1 -1

Volby do obecního zastupitelstva 2002[editovat | editovat zdroj]

Do obecních voleb 2002 postavily kandidátní listinu 2 strany a jeden subjekt – KDU-ČSL, ČSSD a Kandidáti místních částí Sedliště, Trhonice, Ubušín. Obě kandidující strany postavily 15 kandidátů, subjekt pouze 12. Vítězem voleb se stala KDU-ČSL (8 mandátů), druhá skončila ČSSD (4 mandáty a třetí Kandidáti místních částí (3 mandáty)[20]. Starostou byl zvolen Pavel Kalášek.

Strana Počet hlasů  % Mandáty Mandáty z voleb 1998 Bilance
KDU-ČSL 4 082 47,47 8 6 +2
ČSSD 2 519 29,29 4 2 +2
KMČSTU 1 999 23,24 3 0 +3

Volby do obecního zastupitelstva 2006[editovat | editovat zdroj]

V obecních volbách 2006 sestavila kandidátní listiny pouze dvojice stran a jeden subjekt – KDU-ČSL, ČSSD a NK (Sdružení nezávislých kandidátů za Jimramov). Všechny strany postavily 15 kandidátů. Vítězem voleb se stala KDU-ČSL (6 mandátů), druhá skončila ČSSD (5 mandátů) a třetí NK (4 mandáty)[21]. Starostou byl opětovně zvolen Pavel Kalášek.

Strana Počet hlasů  % Mandáty Mandáty z voleb 2002 Bilance
KDU-ČSL 3 509 40,07 6 8 -2
ČSSD 3 119 35,61 5 4 +1
NK 2 130 24,32 4 0 +4

Volby do obecního zastupitelstva 2010[editovat | editovat zdroj]

Také v obecních volbách 2010 sestavila kandidátní listiny pouze trojice stran – KDU-ČSL, ČSSD a Nezávislí pro Jimramov. KDU-ČSL postavila 15 kandidátů, obě zbývají strany 14. Vítězem voleb se stala KDU-ČSL (6 mandátů), druhá skončila ČSSD (5 mandátů) a o pouhý hlas třetí Nezávislí pro Jimramov (4 mandáty)[22]. Starostou byl nově zvolen Ing. Josef Homolka.

Strana Počet hlasů  % Mandáty Mandáty z voleb 2006 Bilance
KDU-ČSL 3 156 39,62 6 6 0
ČSSD 2 405 30,19 5 5 0
NPJ 2 404 30,18 4 4 0

Volby do obecního zastupitelstva 2014[editovat | editovat zdroj]

Do voleb do zastupitelstva v roce 2014 nakonec kandidovala pouze dvojice stran – KDU-ČSL a Nezávislí kandidáti. Obě strany zapsali do voleb po 15 kandidátech. Vítězem se stala KDU-ČSL se ziskem 9 mandátů, Nezávislí kandidáti obdrželi mandátů 6[23].

Strana Počet hlasů  % Mandáty Mandáty z voleb 2010 Bilance
KDU-ČSL 3 781 56,51 9 6 +3
NK 2 910 43,49 6 4 +2

Jimramovští starostové[editovat | editovat zdroj]

V roce 1850 došlo ke zrušení funkce purkmistra, kterého v čele obce nahradil starosta. První starosta tak plynule pokračoval z funkce purkmistrovské. Titul purkmistr se ovšem neoficiálně udržel až do roku 1900.

Seznam jimramovských starostů (v závorce s uvedenou dobou ve funkci)[24]:

  • Josef Maršálek (do r. 1851)
  • Josef Čermák (1851 – 1864)
  • Ignác Ptáčkovský (1864)
  • Vincenc Zástěra (1867)
  • Jan Marzy (1870)
  • František Mašík (1873 – 1881)
  • Jan Bukáček (1881 – 1888)
  • Vincenc Kryštof (1888 – 1901)
  • František Mašík ml. (1901 – 1927)
  • Ph.Mr. František Polák (1927 – 1930)
  • Karel Bukáček (1930 – 1938)
  • Alois Horák (1938 – 1945).

Po roce 1945 tuto funkci převzal předseda místního národního výboru:

  • Josef Mrštík (1945)[25]
  • Alois Horák (1945 – 1948)[26]

V roce 1989, po změně politického režimu, došlo i k navrácení funkce starosty:

  • Jan Keller (1990 – 1998)[27]
  • Pavel Kalášek (1998[28] – 2010)
  • Ing. Josef Homolka (2010 – )

Znak[editovat | editovat zdroj]

Znak městyse tvoří tři stříbrné hroty v modrém poli, nad nimiž jsou tři zlaté hvězdy. Hroty představují tři okolní kopce – Padělek, Prosičku a Holý vrch.

Jimramovská pečeť[editovat | editovat zdroj]

Vlastní pečeť získal Jimramov v roce 1578. V pečetním poli se nacházel renesanční štít a v něm trojice hrotů obrácených vzhůru. Nad štítem se nacházel letopočet 1587 a nápis: PECZET MIESTECZKA GIMRAMOWA. Stejný znak, ale v barevném provedení, se nachází na jimramovské radnici. Od 18. století se zde objevují ještě tři hvězdy.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

zastávka Obecní úřad na jimramovském náměstí Jana Karafiáta

Jimramov se nachází na křižovatce několika silnic. Od Nového Města na Moravě sem přichází silnice II/360, pokračující na Poličku, a od Bystřice nad Pernštejnem silnice II/357, směřující na Borovnici. Ze silnic II. třídy tudy vede i silnice II/375 na Nyklovice. Z dalších silnic je pak pro městys důležitá silnice III/35726, která jej spojuje se Sněžným.

Železniční doprava do městysu nikdy zavedena nebyla, ačkoliv se uvažovalo o vytvoření trati spojující Nové Město na Moravě a Poličku. V plánu bylo i vybudování jimramovského vlakového nádraží v lokalitě Žabárna.[29]

Co se týká autobusové dopravy, tak autobusy ve vlastním Jimramově staví na třech zastávkách. Zastávka Jimramov, nové domky se nachází na okraji Jimramova, nedaleko odbočky na osadu Domky. Druhá zastávka Jimramov, Obecní úřad je umístěna přímo v centru městysu na náměstí Jana Karafiáta. Třetí zastávku Jimramov, zahradnictví najdeme na Strachujovské ulici, nedaleko zahrádkářské kolonie, mezi dvojicí ramen Věcovského potoka, které se nedaleko od ní vlévají do Svratky, resp. Jimramovského rybníka. Zastávka Jimramov, GAMA se již nachází v místní části Benátky na katastrálním území Trhonice.

Cyklisty sem přivádí řada cyklotras. Po silnici II/375 přichází cyklotrasa 104, mířící podél Fryšávky po silnici na Sněžné. Od Dalečína sem vede cyklotrasa 4025 (směrem na Borovnici), od Jimramovských Pavlovic přes Domky cyklotrasa 4344 a začíná zde cyklotrasa 4339, pokračující na Javorek.

Jimramovské mosty[editovat | editovat zdroj]

Jimramov leží na soutoku Fryšávky a Svratky, do které dále postupně ústí Malý Trhonický (zv. také Vzdychánek), Trhonický a Věcovský potok. Na Fryšávce se celkově nachází 5 mostů (Borovnický, Starý a Nový most u Sola a dva mosty ve Smrčinách u Nového Jimramova), další dva na Svratce (Poličský a Benátský) a po jednom na Trhonickém a Věcovském potoce. Trhonický potok ovšem neprotéká Jimramovem, ale jeho místní částí Benátky.

Předchůdcem mostů bývaly brody, ze kterých se v Jimramově minimálně do roku 2006 dochoval jediný. Začíná u mostu u Bludníku a proti proudu Fryšávky pokračuje na levý břeh, kde pokračuje vozová cesta na Holý vrch.[30] Nejstarší známá vyobrazení jimramovských mostů jsou na obraze Jimramova z roku 1750, umístěném v Síni rodáků.[30]

Mosty přes Svratku[editovat | editovat zdroj]

Poličský most

Poličský most najdeme pod skálou Kabačkou na dnešní silnici spojující Jimramov s Poličkou v ulici Mostní. Jeho původní podoba není známa, zřejmě býval dřevěný, stejně jako ostatní jimramovské mosty. V kronikách se můžeme dočíst, že býval zakončen branou a ta se na noc zavírala.[31] V roce 1848 jej povodeň strhla a musel být nahrazen novým. Na obraze z roku 1750 je nakreslen jako krátký jednoobloukový kamenný most.[31] Na obraze je zároveň zachyceno nové koryto Svratky, kdy se obloukem odklání od Kabačky ke mlýnu. Jednalo se však pouze o dočasnou změnu koryta, k čemuž docházelo poměrně často po povodních.[31] Při přestavbě po roce 1880 už byla řeka ve svém původním korytě. Po této přestavbě se z něho stal nejdelší jimramovský most; měl pět kamenných pilířů a typologicky spadal mezi traverzové mosty.[31] Jelikož však byl velice úzký a nevyhovoval tak požadavkům automobilové dopravy 20. století, bylo v rámci výstavby silnice na Poličku rozhodnuto taktéž o radikálně přestavbě mostu, resp. výstavbě nového mostu.[32] Se stavbou se započalo v roce 1939, část původního mostu se ubourala, vytvořili se základy nových pilířů a také došlo k vystavění opěrné zdi při Vzdychánku (Malý Trhonický potok).[32] V roce 1941 došlo k přerušení stavby, obnovena byla v letech 19471948 a zrealizována firmou Ing. Fanta – Kutnohorský.[32]

Benátský most

Druhý jimramovský most přes Svratku se nazývá Benátský. Jak už název napovídá, spojuje Jimramova s místní částí Benátky, resp. ulici Dolní s Ubušínskou. Dlouhou dobu se jednalo o dřevěný most, jak je zachycen i na výše zmíněném obraze.[32] O původních dvou mostech se informace nedochovaly, třetí byl stržen povodní v roce 1861 a čtvrtý v roce 1875.[32] Po jedné z dalších povodní jej nahradil provizorní most o dvou polích se středovým rizalitem.[32] V průběhu regulace řeky v letech 19251926 ho nahradil obloukový železobetonový most. 26. dubna 1945 jej partyzáni poškodili výbuchem nálože, kterou umístili na pilíř na levém břehu.[32] Výsledkem toho bylo naklonění mostu o půl metru.[32] Po válce se sice dočkal rekonstrukce, ale stopy po výbuchu ve formě trhlin zůstaly a postupně se rozšiřovaly. Proto došlo v roce 2013 k jeho rozebrání a vystavění nového mostu.[33]

Mosty přes Fryšávku[editovat | editovat zdroj]

Starý most u Sola

Nejstarším most vedoucí přes Fryšávku najdeme nedaleko jejího soutoku se Svratkou. Nazývá se Borovnický a na základě zmíněného vyobrazení můžeme říci, že původně býval dřevěný se střechou. Po roce 1885 přešel přestavbou na traverzový most.[30] Při přestavbě byly na pilíře položeny ocelové nosníky a na ně 10 cm silné kamenné desky. Most pak doplňovalo ocelové zábradlí.[30] Další přestavbou prošel v 80. letech 20. století, kdy se dočkal výměny nosníků a mostovky; zároveň přibyly po obou stranách chodníky pro pěší.[30]

V místech vyústění Panské ulice do ulice U Fryšávky stojí tzv. Starý most u Sola. K jeho vybudování došlo patrně již za pánů ze Stařechovic ve 14. století a představoval spojnici Jimramova se Štarkovem a Javorkem.[30] Původní podoba není známa, ale s největší pravděpodobností se jednalo o dřevěný most. Na přelomu 19. a 20. století prošel přestavbou do současné podoby.[30] Až do vybudování přeložky silnice III/35726 tudy vedla cesta na Sněžné. Z důvodu havarijního stavu jej dnes mohou využívat pouze pěší.

Nový most u Sola

Nový most u Sola vznikl až po vybudování přeložky silnice na Sněžné do dnešních míst. K přeložení silnic došlo v letech 19551956[30] a doprava tak byla odvedena z velice úzké uličky mezi bývalým pivovarem a Zámeckým mlýn (dnes zbořený).

Poslední dvojice mostů přes Fryšávku se nenachází přímo v Jimramově, nýbrž až v tzv. Smrčinách, kousek od Nového Jimramova. Jejich vznik je zasazen do doby okolo roku 1900, kdy došlo k vystavění silnice na Nový Jimramov.[30] Jednalo se o traverzové mosty, v 90. letech 20. století při rozšiřování silnice zmodernizované.[30]

Jimramovské ulice[editovat | editovat zdroj]

Centrálním místech v Jimramově je náměstí Jana Karafiáta, na němž se nachází mj. i radnice. Z náměstí pak vybíhá šest ulici, přičemž pět z nich lze považovat za páteřní. První z nich je Pavlovická ulice, která kopíruje silnici II/360 a přichází ze směru od Nového Města na Moravě. Původně se měla jmenovat Novoměstská, ale v průběhu jednání v roce 1999 došlo k jejímu přejmenování.[34] Nad domem čp. 252 se od ní odpojuje Strachujovská ulice, následující silnici II/357 na Bystřici nad Pernštejnem. Druhou páteřní ulicí, vycházející z náměstí, je Dolní, která pokračuje směrem na Benátky. Za Benátským mostem se z ní stává Ubušínská ulice. Obě ulice se z náměstí oddělují u bývalého hotelu Koruna. U bývalého kláštera Christianeum opouští náměstí Mostní ulice, míří po silnici II/360 směrem na Poličku, přičemž vlastní ulice končí kousek z Poličským mostem u odbočky na Sedliště. Poslední dvě páteřní ulice se od náměstí oddělují za zámkem. První vede rovně po silnici III/35726 na Sněžné a nese název U Fryšávky. Vpravo přes Borovnický most pak míří Borovnická ulice, kterou prochází silnice II/357 na Borovnici (s malou odbočkou k domu čp. 263).

Zůstaneme-li ještě chvíli v části ze Borovnickým mostem, najdeme zde další dvě ulici. Ulice Žabárna vede od mostu proti proudu Svratky a v minulosti zde mělo stát plánované jimramovské nádraží. U domu čp. 281 zahýbá vlevo ulice V Sytinách.

Kostelní ulička s nejstarší jimramovskou školou

Na svazích vrchu Padělek je trojice páteřních ulic. Ulice Panská vychází z ulice U Fryšávky pomocí starého mostu U Sola, vede nad fotbalovým hřištěm a zámkem až téměř k evangelickému kostelu. Tady volně přechází do ulice zv. Hliník. Součástí panské ulice je i krátká spojnice od domu čp. 124 k Borovnickému mostu. Ulice Hliník vede od evangelického kostela rovně, přičemž po chvíli se větví na horní (okolo domů čp. 90 a 146) a dolní část. Obě části se brzy znovu setkávají v části spojující Padělek a Pavlovickou ulici. Součástí ulice je i krátká spojnice s domem čp. 233. Pro část nad katolickým a evangelickým hřbitovem byly původně navrhovány názvy Nad hřbitovy či Nad Kostely, nakonec ale došlo k rozdělení mezi ulice Panská a Hliník.[34] Zbývající ulice na svahu vrchu nesou název Padělek, kromě ulice pod bývalou kaplí sv. Matouše, pojmenovanou U Kaple. Spojnice mezi Panskou ulicí a náměstím, vedoucí okolo katolického kostela, nese název Kostelní a spojnice Pavlovické ulice s osadou Domky je pojmenovaná po osadě, tedy nese název Domky.

Poslední ulicí ve vlastním Jimramově je trojice ulic mezi ulicemi Pavlovická a Dolní, nesoucí označení Říční. Podle původního návrhu měla nést název U Porážky, proti čemuž se vznesla vlna kritiky jimramovských obyvatel.[34] Z následné diskuzi zazněly návrhy na názvy Za Vodou, Říční a Pod Vodou, narážející na povodně 1997.[34] Zastupitelé nakonec vybrali právě označení ulice Říční.[34]

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Jimramovské školy[editovat | editovat zdroj]

V Jimramově existuje několik budov, ve kterých byla umístěna škola. Dodnes stojí všechny, ale budova nejstarší školy je dnes ve velmi špatném stavu. Od roku 1958 je Horní škola chráněna jako kulturní památka[35], od roku 2010 i budova nejstarší jimramovské školy.[36]

Nejstarší škola[editovat | editovat zdroj]

pohled na průčelí nejstarší jimramovské školy

Učitel je v Jimramově poprvé zmiňován roku 1559 a od obce dostával plat ve výši 3 groše. První nepřímá zmínka o jimramovské škole pochází z roku 1565, kdy majitel rychty v Sedlištích, vladyka Václav Újezdecký z Morašic, věnoval jimramovským louku s podmínkou, že hospodář Havel Klečků nechá postavit školu. V roce 1602 se tehdejší učitel Bohuslav dostal do sporu s farářem o plat. Jako reakci na tento spor vytvořil Jan Dubský z Třebomyslic tzv. Pořádek církevní obsahující 18 artikulů. Roku 1605 byla vydána další listina, v níž představitelé obce stanovili povinnosti pro učitele, a v roku 1606 smlouvu, podle které měli faráři dávat rektorům 6 zlatých (ze svého desátku) za stravu. V roce 1609 byla na místě fary nákladem sedlišťského mlynáře Karla Klečky postavena škola. V roce 1610 vydala městská rada Řád pro školní správce. Až do roku 1620 byla protestantská, poté ji zabrali katolíci. Učilo se v jedné místnosti, kde také bydlel učitel. Do roku 1867 byl podřízen faráři.

V době pobělohorské docházelo k častému střídání učitelů i farářů v Jimramově – v letech 1677-1680 byl zcela bez faráře. V této době se o školy nikdo nestaral. K roku 1650 jsou uvedeny farní školy v Bystřici, Jimramově, Novém Městě, Žďáře, Olešnici a Poličce. Tento stav vydržel do roku 1781, kdy byl vydán toleranční patent.

Nejstarší jimramovská škola se nacházela v současném domě čp. 72, který stojí ve svahu u kostela Narození Panny Marie a přilehlého hřbitova. Zděný štít stavby, jejíž půdorys má podobu lichoběžníka, směřuje k náměstí Jana Karafiáta, zatímco dřevěný bedněný štít s polovalbou směřuje ke kostelu. Objekt je zčásti podsklepený s valenou klenbou sklepa. Většina budovy je z kamene, pouze část druhého patra se dochovala roubená. Na střeše je eternit, pod nímž se dochovala původní šindelová krytina. V současné době je objekt neudržovaný a postupně chátrá.[37]

Horní škola[editovat | editovat zdroj]

Horní škola

Horní škola byla vybudována na popud hraběte Antonína Belcrediho v letech 1800-1801. O jejím vystavění bylo rozhodnuto z důvodu nedostačující kapacity staré školy. Uvažovalo se o více lokalitách, nakonec se však vybralo místo uprostřed náměstí. Původně se jednalo o dvoutřídní školu, od roku 1884 měla tři třídy a po zrušení bytu řídícího v roce 1886 čtyři. Od roku 1867 nesla název Obecná škola katolická. Do roku 1842 se zde učilo česky i německy, poté jen česky. Prvním správce se stal Václav Kostrošic, jenž na tomto postu zůstal do svého odchodu do důchodu v roce 1842. Místo po něm převzal jeho zeť Josef Wolf z Horní Bobrové, jenž zde od roku 1833 působil jako podučitel. Po odchodu do důchodu v roce 1884 ho nahradil Karel Bastl z Nového Města na Moravě.

Ještě v témže roce do Jimramova přišel učitel František Still. Jimramovský rodák studoval v letech 1875-1879 v Brně a před svým příchodem do Jimramova krátce učil v Nové Vsi. V roce 1899 se podílel na vydání kroniky Paměti městečka Jimramov, kterou sestavil ze zápisků mons. Jana Havránka. V roce 1890 odešel do Dalečína.

Novým učitelem se stal Josef Kheil, jenž se narodil 18. března 1866 ve Žďáře nad Sázavou. Stejně jako Still studoval v Brně, poté učil v Německém a v Novém Městě na Moravě. Jelikož pocházel z hudebnické rodiny, chopil se zde rozvíjení talentu hudebně nadaných žáků, které učil hře na různé hudební nástroje. Také měl výrazný podíl na vytvoření hudební akademie a jeho žáci tvořili základ jimramovského orchestru. Kromě toho byl také fotografem. Řada jeho fotografií se zachovala díky článkům dr. Jiřího Gutha-Jarkovského v časopise Turista.

Na konci 19. století pod ní spadaly také školy ve Věcově, Borovnici a Javorku. Škola ovšem postupně přestávala vyhovovat, třídy bývaly přeplněné a někteří rodiče kvůli tomu odmítali své děti do školy posílat. Ve školní kronice se dochoval popis z roku 1886:

Školní budova nalézající se uprostřed náměstí, bez dvorku, zahrady a vedlejších budov, nalézá se v současné době ve velmi chatrném stavu. Tři školní světnice nepostačovaly počtu žáků navštěvujících školu. Zejména byl nepostačující počet záchodů pro veškeré žáky, počtem nalézaly se pouze dva záchody v přízemí, jenž pro úzkou k nim vedoucí chodbičku byly žákům téměř nepřístupné. Následkem toho byla chodba i předsíň značně znečišťována. Chodba v přízemí byla dlážděna hrubými neopracovanými kameny, naproti vchodu jsou záchodové dveře, další dveře průchodné mezi boudy na záď školy. Vpravo na konci chodby je úzké, strmé schodiště do poschodí. Světnice školní po levé straně od vchodu – II. třída – 80 žáků, vpravo I. třída menší pro 90 žáků. Za ní je značně vlhký kabinet a příklonek přístupný z chodby vedle schodů. V I. poschodí je chodba oddělená dřevěnou stěnou se zasklenými dveřmi, vpravo za schodištěm je přestavený dřevěný záchod, přes něj vedou velmi příkré schody na půdu. Naproti schodům jsou dveře do kuchyně a za ní je malá komůrka. Vpravo je školní světnice III. třída – 90 žáků. Vlevo od vchodu je příbytek sestávající z jedné místnosti a příklenku. V té době zde bydlela industriální učitelka se svojí matkou, která obstarávala úklid a topení.

Evangelická škola a Dolní škola[editovat | editovat zdroj]

Budova bývalé tzv. Dolní školy v Jimramově

Evangelická škola byla postavena roku 1782, krátce po vydání tolerančního patentu. Prvním známým učitelem byl Jan Mašík, zv. Vřava. Nejprve se učilo v bytě, po roce 1792 v nově postavené společné budově školy a fary.

V roce 1870 došlo k otevření nové dvoutřídní školy, tzv. Dolní školy, na jejíž stavbu přispěl 500 zlatými i císař František Josef I. Roku 1873 došlo k rozšíření na trojtřídní. V roce 1931 budova vyhořela, ale došlo k jejímu obnovení.

V roce 1922 byly obě školy spojeny do pětitřídní obecné školy. Správcem se stal učitel Josef Kheil a vyučování probíhalo v obou budovách. Vzhledem k narůstajícímu počtu žáků, přestali školy kapacitně vyhovovat, a proto se v roce 1905 katolická a evangelická školní rada rozhodly k vybudování nové Měšťanské školy.

Měšťanská škola[editovat | editovat zdroj]

Měšťanská a zároveň současná škola

Vybudování měšťanské školy bylo domluveno v roce 1905. V roce 1906 podaly místní školní rady žádost na c.k. okresní školní radě v Novém Městě na Moravě a dne 8. října 1907 proběhlo na jimramovské radnici komisionální řízení. V něm se obce Sedliště, Trhonice, Jimramovské Pavlovice a společnosti Občanská záložna, Cyrilometodějská záložna a Sousedské lesy zavázaly k finančním příspěvkům na stavbu školy. Další obce - Nový Jimramov, Javorek, Borovnice, Ubušín a Věcov - se zavázaly poskytnout potahy na dovoz stavebního materiálu. Dále bylo domluveno, že provoz školy bude platit Jimramov, obecné školy budou rozděleny podle náboženství a žádná nebude spadat pod měšťanskou školu a měšťanská škola bude mít vlastní školní radu. Dne 27. dubna 1908 bylo povoleno zřízení trojtřídní měšťanské školy, která dočasně sídlila v domě u Obručníků. Prozatímním ředitelem jmenovali Bohdana Hejduka, dalším učitelem je znám František Vítek. Dne 16. září 1908 v 8 hodin zahájili bohoslužby v kostelích první školní rok. Učil se zde zeměpis, dějepis, počty, měřičství, rýsování, čeština, přírodopis, přírodozpyt, kreslení, psaní, zpěv, tělocvik a němčina.

Současně probíhala jednání o vybudování budovy školy. Vytvořením plánů pověřili ing. Vladimíra Fischera z Brna. Ten navrhl postavit dvě jednopatrové budovy, vzdálené 10 m od sebe. V jedné budově měly mít ředitel a školník své byty, do druhé se měly umístit 3 učebny a sociální zařízení. Po upozornění ředitele Hejduka, že se v současné době zřizují čtyřtřídní měšťanské školy a také se staví dívčí školy a kapacita by tak nemusela stačit, došlo ke změně plánů. Dne 14. října 1908 byly odsouhlaseny nové plány, podle kterých se vybudovala jen jedna budova. V ní měly být umístěny 4 učebny, učebna ručních prací, kreslírna s kabinetem, tělocvična, šatny, dva kabinety, sborovna, ředitelna, sociální zařízení, byt ředitele se třemi pokoji a příslušenstvím a byt školníka s kuchyní a pokojem, přičemž oba byty měly mít samostatný vchod. V projektu byly také vyznačeny zahrady, cvičiště, dvůr, studny, ploty, příjezdová cesta a na dvoře dřevník, kurník, a chlívek pro husy a černý dobytek. Zároveň bylo vybráno místo pro stavbu, pozemek hraběte Belcrediho na Padělku, jenž škole daroval. Okresní školní rada jako ředitele definitivně vybrala Bohdana Hejduka, odborným učitelem se stal František Ondruška. Dne 31. března 1909 schválilo ministerstvo přejmenování školy na nový název - Jubilejní měšťanská škola Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.

Vyhořelá budova hotelu Koruna, kde se ve školním roce 1909/1910 nacházela 2. třída měšťanské školy.

Dne 4. dubna 1909 schválilo vedení městečka výstavbu školy v ceně 123 000 korun a dne 18. dubna obdrželo stavební povolení. Stavbou byla pověřena jimramovská firma Čeňka a Josefa Veselských, kteří cenu stanovili na 110 085 korun. 16. května byla podána žádost o zřízení dívčí školy, ovšem kvůli špatné ekonomické situaci země došlo k jejímu zamítnutí. Stavba chlapecké školy začala 17. května 1909. Školní rok 1909/1910 znamenal otevření 2. třídy, která se nacházela v patře hostince Koruna. Dne 6. září 1910 byla budova měšťanské školy za asistence c.k. okresního hejtmanství v Novém Městě na Moravě zkolaudována a výuka zde byla 8. září povolena.

Školní rok, první v nové budově, byl zahájen 16. září 1910 bohoslužbami v kostelích. Zároveň byla otevřena 3. třída. Výnos ministerstva povolil se zúčastnit výuky také dívkách (jako hospitantky). Žáci byli přijímáni od 11 let a vyučovalo se zde náboženství, čeština, zeměpis, dějepis, přírodopis, přírodozpyt, počty, měřičství, rýsování, kreslení, krasopis, zpěv, tělocvik a nepovinně pak němčina a ženské ruční práce. Kromě toho byli hodnoceni také za mravy, pilnost a úpravu písemných prací. V roce 1919 se své první třídy na měšťanské škole dočkaly také dívky. Roku 1920 byla otevřena živnostenská škola pokračovací.

Po roce 1948 byl několikrát změněn nejen vzdělávací systém, ale také školská vzdělávací soustava. V roce 1953 došlo k zavedení povinné osmileté školní docházky od 6 do 14 let. V roce 1960 došlo k prodloužení na devět let a v roce 1980 dokonce na deset let, přičemž základní škola byla na osm let. V roce 1996 došlo k návratu na devítiletou školní docházku.

Současná škola[editovat | editovat zdroj]

Současná škola je pokračovatelkou měšťanské školy. Už počátkem 80. let začaly snahy o vybudování přístavby, kam by se přesunuli žáci z nevyhovujících prostor škol na náměstí. Dne 6. května 1983 byl položen základní kámen přístavby školy. Ke slavnostnímu otevření došlo 28. srpna 1986 a přemístili se sem třídy 2. stupně. V roce 2001 přibyla budova se školní jídelnou a kotelnou a v roce 2003 komplex uzavřela čtvrtá budova s tělocvičnou a venkovní hřiště.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

V místním parku Bludník se každoročně na konci srpna koná hudební festival Otevřeno.

Spolek divadelních ochotníků[editovat | editovat zdroj]

Spolek roku 1875 založil vlastenec a zámecký důchodní Josef Pavelka. Ten kolem sebe sdružil několik mladých lidí a spolu zřídili v panské palírně jeviště. Hráli zde různé hry, jako např. drama Loupežníci od Friedricha Schillera. V roce 1884 při požáru zámku vyhořela také palírna, kde bylo uložené jeviště a kulisy. Členové, doplnění o studenty, se pustili do obnovy jeviště. Dne 2. srpna 1844 uspořádali u střelnice slavnost, které se zúčastnil také nedávno založený pěvecký sbor pod vedením učitele Bastla, a místní dechová hudba zde zahrála úryvky z Prodané nevěsty. Vybrané peníze posloužily na obnovu jeviště. S obnovou pomohl pozdější šéf malírny Národního divadla v Praze akademický malíř Jan Holzer, jenž ochotníkům daroval oponu s pohledem na Hradčany a několik kulis. Po stranách portálu se nacházely portréty Josefa Kajetána Tyla a Václava Klimenta Klicpery a nad oponou znak Jimramova v lipovém věnci se stuhami v barvách slovanské trikolory. Toto jeviště sloužilo do roku 1896, kdy se po postavení hostince Koruna přesunulo do sálu v prvním patře budovy. Od roku 1890 spolek vedl učitel Josef Kheil a vydržel zde až do jeho ukončení za první světové války. Po válce se očekávalo obnovení, ale nový majitel hostince dal spolku výpověď a ten poté ukončil činnost.

Pověst o Haně[editovat | editovat zdroj]

V roce 1922 nastudovali ochotníci pod vedením Josefa Kheila dramatizaci místní pověsti. Autorem této dramatizace byl právě Kheil, jenž zde také působil jako herec a režisér. Pověst vypráví o místní služce, která na Velký pátek vstoupila do skály Kotkovice a domů se vrátila až za 100 let. Dnes je již pověst téměř zapomenutá. Text divadelního provedení se nenávratně ztratil spolu s archivem po zániku spolku. Představení mělo obrovský ohlas nejen mezi místními obyvateli, ale recenze se objevila také v novinách:

Jsme velice vděčni autorovi za tak vzácné dílo, kterým jsme skutečně překvapeni. Kéž dostane se autorovi zasloužené přízně za mile upravenou s předvedenou část jimramovských dějin. Bylo mnohým z nás toužebným přáním, zvěčniti ty naše milé, kteří za tou zídkou dřímají věčný sen, ten ryzí duch těch charakterů, na které my rádi vzpomínáme. Překvapil jste nás, pane autore, žádná kniha by tolik nepůsobila. Obdařil jste městečko naše dílem, za něž budeme Vás navždy vzpomínat.
— Josef Šťastný, Horácké listy

Orel[editovat | editovat zdroj]

Orel se stal po Sokolu druhou tělovýchovnou organizací v Jimramově. K ustavení došlo dne 2. února 1921. Starostou se stal konsistorní rada Jan Máchal a činnost byla řízena dvanáctičlenným sborem. Od samého začátku provozu se potýkali s problémem, kde budou činnost provozovat. Dočasné útočiště nalezli v budově střelnice u Sola, kde se také konala divadelní představení. V areálu bylo dále zřízeno cvičiště a vystavěn hudební pavilon. Jelikož areál byl využitelný pouze v letních měsících, a proto se snažili získat vlastní budovu. Po jednáních s majiteli zámku se přesunuli do přestavěné bývalé budovy palírny. Zde byl vytvořen sál s jevištěm a Orel se sem přesunul v roce 1933. Po únorovém převratu v roce 1948 musela být činnost ukončena. Ke krátkému obnovení došlo v roce 1968, ale už v roce 1969 znovu došlo k rozpuštění. K druhému obnovení provozu došlo až po revoluci, roku 1991.

Další spolky[editovat | editovat zdroj]

Kromě výše zmíněných zde existovaly také další spolky, jako byly:

  • Střelecký spolek
Vznikl pravděpodobně ve 20. letech 19. století a sídlil v areálu střelnice U Sola. Členy byli vrchnostenští úředníci, zaměstnanci velkostatku a místní občané vykonávající vojenskou službu. Spolek se vyznačoval vojenskou organizací, členové nosili uniformy, účastnili se vojenských cvičení se zbraní a podstupovali střeleckou průpravu. Střílelo se na terče z pavilonu u Fryšávky. Terče zde byly ještě v roce 1920. K zániku spolku došlo po první světové válce.
  • Spolek zalesňovací a zkrášlovací
Spolek existoval mezi lety 1882-1918, ovšem poslední zápis pochází už z roku 1886, kdy se na náměstí vysázelo lipové stromořadí. Další písemné záznamy se nedochovaly.
  • Knihovní spolek
K založení došlo v roce 1897 a v občanské záložně zřídil knihovnu, která obsahovala kolem 2000 svazků knih. Měl velkou zásluhu na národním uvědomění a vylepšení kulturní úrovně obyvatel.
  • Občanská beseda
Byla založena roku 1867, další zprávy o činnosti se nezachovaly.
  • Odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu
K založení došlo roku 1907 a činnost byla zaměřena na přednášky. Obsah některých ale vyvolal u lidí stížnost. V roce 1908 následovalo udání u c.k. okresního hejtmanství, vina ovšem nebyla prokázána.
  • Pěvecký spolek
Spolek vznikl v roce 1887 a založil jej učitel K. Bastl s kaplanem F. Mikanem. Především se jednalo o církevní sborový zpěv, zpívali však také světské skladby. V roce 1888 je zmiňována pěvecko-hudební akademie. V roce 1889 se novým učitelem stal žďárský rodák Josef Kheil, jenž pocházel ze známé hudebnické rodiny. V Jimramově vyučoval hru na různé hudební nástroje. Kheil ze svých žáků sestavil smyčcový kvintet, jenž později tvořil základ větších hudebních těles. Vrchol hudební produkce v Jimramově představoval Dvořákův koncert v roce 1904, na kterém hrály Slovanské tance č. 7 a 8. V letech 1914-1918 došlo přerušení činnosti.

Tarokový klub[editovat | editovat zdroj]

Tarokový klub Jimramov je nejstarší tarokový klub v Čechách a na Moravě.

Počátky této hry v Jimramově sahají minimálně do 19. století, ve skutečnosti nejspíš ještě dál do minulosti. Hry probíhaly jak v hostincích, tak i v domácnostech. Hrálo se hlavně v neděli po bohoslužbách a často se jich účastnil také obyvatelé okolních obcí. Koncem 20. století došlo k úbytku hráčů. Přesto se našla skupinka nadšenců, kteří se rozhodli o vzkříšení taroků v Jimramově.

Jimramovský tarokový klub vznikl v roce 1997 jako první registrovaný klub tohoto druhu v České republice. Ministerstvo vnitra jej zaregistrovalo 12. prosince 1996[38] a dne 1. února 1997 se konala první schůze, na které byly přijaty stanovy klubu. Od roku 1990 se v Jimramově pořádá vánoční turnaj,[39] který tvoří součást GP Vysočiny.[40] V době vzniku měl klub 17 členů, dnes jich je 42. Od roku 1999 hraje klub v sokolovně, kde se jim podařilo zrekonstruovat bývalé šatny a vytvořit z nich klubovnu. Ta je využívána nejen pro potřeby klubu, ale také se zde konají různé společenské akce.

Klub českých turistů Jimramov[editovat | editovat zdroj]

pamětní deska Jiřího Gutha-Jarkovského v Jimramově

Místní odbor Klubu českých turistů navazuje na činnost původního odboru založeného ve 30. letech 20. století, který byl nucen ukončit svoji činnost během německé okupace v roce 1942. Z jeho poslední valné hromady z 18. října 1942 se dochovala prezenční listina účastníků. Z ní vyplývá, že se jí zúčastnilo 20 členů a předsedou byl tehdejší starosta městyse Alois Horák.[41] V roce 1945 se dočkal na krátkou dobu obnovení, ale už v roce 1948 byla činnost znovu ukončena. Druhé obnovení proběhlo až po roce 2000. Z původní skupinky nadšenců se jejich počet rozrostl asi na 20 turistů[41], pořádajících výšlapy po okolí Jimramova, Korouhve, Strachujova, Dalečína a Bystřice nad Pernštejnem. Zařazen byl do krajské turistické organizace Pardubického kraje a za předsedu zvolen Ivan Kropáček. Ten se spolu s Jaroslavem Škorpíkem také účastnil školení průvodců a značkařů turistických tras.[41] Po jejich odchodu je nahradil Bohumil Kalášek.[41]

V průběhu roku pořádá řadu turistických akcí. Sezonu každoročně zahajuje vycházka z Jimramova do Daňkovic, konaná o prvním jarním víkendu.[41] Řada turistů se účastní akcí v zahraničí, především pak zájezdů do Alp. Tradiční bývá i předsilvestrovský výstup na Prosičku.[41]

Muzeum[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Síň rodáků.

Jediné jimramovské muzeum, Síň rodáků, se nachází v bývalé tzv. Horní škole na náměstí Jana Karafiáta. K jejímu otevření došlo v prosince 1998 a výstavní prostory byly upraveny na základě návrhu architekta Ing. Jana Doležala z Brna.[42] Muzeum je rozděleno na tři expozice, přičemž ta hlavní se věnuje osobnostem spojenými s Jimramovem – ať už se jedná o rodáky (např. Alois a Vilém Mrštíkové či Karel Slavíček) nebo nerodáky (např. Matěj Josef Sychra či Michal Blažek).[43] Vlastní expozici má spisovatel Jan Karafiát. Třetí expozice je pak věnována Životu na Vysočina a součástí je betlém od místního řezbáře p. Pivoňky.[44] Dominantu představuje dioráma Broučci od Jiřího Trnky, původně vytvořený pro světovou výstavu Expo 1938 v New Yorku, která se ovšem kvůli válce neuskutečnila.[45][46]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Jimramově.
Kostel Narození Panny Marie
Christianeum
Radnice
Rodný dům bratří Mrštíků
Rodný dům Jana Karafiáta
Funkcionalistická vila Josefa Železného
V minulosti v městyse stávala kaple sv. Matouše, která byla později přeměněna na byt a roku 1954 zbořena. V letech 1767-1769 byla severněji postavena větší kaple sv. Matouše. Roku 1783 byla zrušen a přeměněna na byty. Dnes je v havarijním stavu.
K výstavbě došlo krátce po vydání Tolerančního patentu, v 80. letech 18. století. Toleranční patent umožňoval kromě římskokatolického vyznání také vyznání augšpurské, helvetské a řeckopravoslavné. V letech 1957-1959 došlo v budově k vybudování sborového sálu, tzv. Karafiátova síň. Autorem byl architekt Pavel Bareš a síň sloužila sboru. V roce 1985 došlo na základě návrhu Miroslava Rady k jejímu upravení.
  • Socha svatého Jana Nepomuckého před Horní školou
Barokní socha sv. Jana Nepomuckého pochází pravděpodobně z roku 1712. Nechala ji vytvořit Marie Anna Anežka z Nübern. Na podstavci se nachází erby Bornstettů a Nübernů a také latinský nápis - HaeC NepoMVCeno posIta est. Velká písmena představují piktogram letopočtu 1712, který je buď rokem příchodu Nübernů na jimramovské panství, nebo rokem zhotovení sochy. Je považována za jednu z nejstarších v bývalém novoměstském okrese.
Původně stávala před zámkem, později před kostelem a nyní je před Horní školou.
Stojí na skále nad dnešním soutokem Svratky a Fryšávky, za mostem na Borovnici, jeho jádro pochází z roku 1802. V roce 1927 byla ve skále pod domem odhalena pamětní deska Aloisovi a Vilémovi Mrštíkovým. Jejím autorem je akademický sochař Julius Pelikán. Samotná budova má obdélný půdorys a jde o přízemní stavbu s valbovou střechou.[47]
  • Rodný dům Jana Karafiáta (dům čp.10)
Dům se nachází na náměstí Jana Karafiáta v Jimramově. V roce 1846 se zde narodil spisovatel Jan Karafiát. Na fasádě je umístěna bronzová pamětní deska od akademického sochaře Antonína Lhotáka.[48]
  • Horní škola
Budovu z let 1800-1806 nechal uprostřed náměstí vystavět hrabě Antonín Belcredi, o čemž svědčí iniciály A.H.B. a letopočet 1801 ve štítě budovy. V roce 1886 byla budova upravena. Dnes je zde výstavní síň a Síň jimramovských rodáků s expozicí p. Karla Slavíčka, spisovatelů bratří Mrštíků a Jana Karafiáta. V expozici je dioráma od Jiřího Trnky Broučci, které bylo vystaveno na světové výstavě v Bruselu v roce 1958.
  • Domy v okolí náměstí
Většinou jsou klasicistní, v okolí náměstí se zachovaly i domy roubené z 18. století.
  • Vila Josefa Železného
Vilu ve stylu funkcionalismu nechal v letech 1936-1937 v Dolní ulici postavit lékař Josef Železný. Autory byli čerství absolventi Akademie výtvarných umění Jaroslav Kincl, Lev Krča a Stanislav Tobek, jejichž učitelem byl Josef Gočár. Budova má ocelovou kostru.[49]
Budova bývalé tírny lnu a sušárny, známá také jako Kolotoč, se nachází v západní části Jimramova v údolí Fryšávky. Jde o budovu s válcovitou přístavbou, v současné době již bez původního vybavení. Stroj ke tření lnu byl vynalezen roku 1835 v Jimramovských Pasekách.[50] Objekt je chráněn jako kulturní (od roku 1958)[51] a technická památka.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Jan Karafiát

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Další osobnosti spojené s Jimramovem[editovat | editovat zdroj]

Sbor dobrovolných hasičů[editovat | editovat zdroj]

Tradice hasičství v Jimramově sahá až k roku 1800. V té době je zmiňována vozní stříkačka ve skladišti, které se nacházelo na náměstí za školou, a žebře v Mostní ulice, později v ulici pod kostelem. V roce 1802 vydal hrabě Antonín Belcredi požární řád, kde bylo uvedeno, co má každý obyvatel během požáru dělat. Nedodržení bylo trestáno. Také došlo ke zřízení požární pokladny.

Vlastní hasičský sbor založil roku 1875 Josef Pavelka, který byl zároveň i prvním velitelem a zástupcem se stal hostinský Josef Ptáček. Sbor od té doby funguje až do současnosti a členové působí nejen při požárech v městečku, ale také v okolních obcích. Zároveň se také účastnili cvičení, kde se zdokonalovali v ovládání techniky, a také pořádali různé společenské a kulturní akce, např. bály. Tato tradice trvá do současnosti.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská obec[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 87.
  2. a b c d Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 88.
  3. a b c d Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 89.
  4. Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 90-91.
  5. Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 91.
  6. a b Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 92.
  7. BELCREDI, Ludvík. Hrad Skály aneb o prstenu paní Elišky. Historie a archeologický výzkum hradu. Brno : [s.n.], 2010. S. 49.  
  8. Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 92-93.
  9. Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 93.
  10. Rozhodnutí č. 8 předsedy Poslanecké sněmovny, k stanovení obcí městy a městysi, Miloslav Vlček, 10. října 2006
  11. a b c d e Josef Dobiáš, Jimramov – kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 6.
  12. a b c d e f g Josef Dobiáš, Pomístní názvy na Jimramovsku, in: Jimramovský zpravodaj 5/2012.
  13. Josef Dobiáš, Jimramov-kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 44.
  14. Josef Dobiáš, Jimramov-kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 43.
  15. Josef Dobiáš, Jimramov-kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 5.
  16. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 598–599.  
  17. ČSÚ: Výsledky voleb - Zastupitelstvo Jimramova 1994
  18. Volby do obecního zastupitelstva – informace, in: Jimramovský zpravodaj, září 1998.
  19. ČSÚ: Výsledky voleb - Zastupitelstvo Jimramova 1998
  20. ČSÚ: Výsledky voleb - Zastupitelstvo Jimramova 2002
  21. ČSÚ: Výsledky voleb - Zastupitelstvo Jimramova 2006
  22. ČSÚ: Výsledky voleb - Zastupitelstvo Jimramova 2010
  23. ČSÚ: Výsledky voleb - Zastupitelstvo Jimramova 2014
  24. ČERMÁK, Emil. Kronika Zubří země. Jimramov–Hollywood–Roma : Tipografia P.U.G., 1979. Kapitola Jimramovští starostové, s. 235.   – jen do r. 1945
  25. Josef Dobiáš, Jimramovští starostové, in: Jimramovský zpravodaj, listopad 1998.
  26. Josef Dobiáš, Galerie významných rodáků a osobností spojených s vývojem městečka, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 172.
  27. Boris Šíp, Novému starostovi vadily povolební politické třenice, in: Jimramovský zpravodaj, listopad 1998.
  28. Pavel Kalášek, Ustavující zasedání obecního zastupitelstva v Jimramově dne 26. 11. 1998, in: Jimramovský zpravodaj, listopad 1998.
  29. Josef Dobiáš, Jimramov-kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 17-18.
  30. a b c d e f g h i j Josef Dobiáš, Jimramovské mosty, in: Jimramovský zpravodaj 5/2005
  31. a b c d Josef Dobiáš, Mosty na Svratce, in: Jimramovský zpravodaj 1/2006, s. 7
  32. a b c d e f g h Josef Dobiáš, Mosty na Svratce, in: Jimramovský zpravodaj 1/2006, s. 8
  33. Josef Homolka, Nový benátský most, in: Jimramovský zpravodaj 3/2013
  34. a b c d e O názvu náměstí rozhodnou občané v referendu, in: Jimramovský zpravodaj, září 1999, s. 3.
  35. MonumNet : Nemovité památky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2014-09-20]. Záznam IdReg 143243: škola. Dostupné online.  
  36. MonumNet : Nemovité památky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2014-09-20]. Záznam IdReg 840737705: škola - bývalá. Dostupné online.  
  37. Jimramov - dům č. p. 72, kr-vysocina.cz
  38. Registr ekonomických subjektů - informace o subjektu, registry.czso.cz
  39. http://taroky.iprostor.cz/tarokove-turnaje.htm
  40. Taroky, taroky.cz
  41. a b c d e f Josef Dobiáš, Činnost odboru Klubu český turistů Jimramov, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 120.
  42. Síň rodáků, jimramov.cz
  43. Síň rodáků, Jimramov, dedictvivysociny.cz
  44. Síň rodáků v Jimramově, kr-vysocina.cz
  45. V Jimramově sbírají Broučky, ceskatelevize.cz
  46. Muzeum loutek vystavuje unikátní Svatbu Broučků Jiřího Trnky, idnes.cz
  47. Dům rodný bratří Mrštíků, Jimramov, dedictvivysociny.cz
  48. Dům rodný Jana Karafiáta, Jimramov, dedictvivysociny.cz
  49. Vila Josefa Železného, Jimramov, dedictvivysociny.cz
  50. Tírna lnu, Jimramov, dedictvivysociny.cz
  51. MonumNet : Nemovité památky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2014-09-20]. Záznam IdReg 144686: tírna lnu. Dostupné online.  
  52. No. 1111 - Jimramov, turisticke-znamky.cz
  53. Jimramov CZ-2258, turisticky-denik.cz

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. K jejímu zřízení došlo nedlouho po smrti Jitky, manželky Archleba ze Stařechovic, která zemřela 5. února toho roku.
  2. Přesná velikost osady není známa. Historik Ludvík Belcredi odhaduje na 12 usedlostí, což by odpovídalo průměrně velké vsi této doby.
  3. Francký lán odpovídal rozloze přibližně 23,5 ha.
  4. V roce 1994 kandidoval za KSČM na společné kandidátce s NK.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • E. ČERMÁK, Kronika Zubří země. Jimramov-Hollywood-Řím: Tipografia P.U.G. 1979
  • J. DOBIÁŠ, Jimramov - Turistické vycházky po okolí. SURSUM 2002
  • J. DOBIÁŠ a kol., Jimramov 1361–2011. Jimramov: Flétna 2011
  • V. GRMELA, K dějinám Jimramova, Dalečína a Vítochova. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1996
  • H. JURMAN, Bystřicko. Tišnov: SURSUM 2000 (s. 109 - 114)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]