Ázerbájdžán

Ázerbájdžánská republika Azərbaycan Respublikası
vlajka znak
Hymna Azərbaycan marşı
Motto Odlar Yurdu (Země věčného ohně)
Geografie
Poloha Ázerbájdžánu
Hlavní město	Baku
Rozloha	86 600 km² (111. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod	Bazardüzü dağı (4 485 m n. m.)
Časové pásmo	+4
Poloha	40°18′ s. š., 47°42′ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	9 961 396 (90. na světě, 2017)
Hustota zalidnění	111 ob. / km² (100. na světě)
HDI	▼ 0,734 (vysoký) (82. na světě, 2012)
Jazyk	ázerbájdžánština
Národnostní složení	Ázerbájdžánci 95 %, ostatní 5 %
Náboženství	islám přes 95 % (šíité 85 %, sunnité 15 %), pravoslaví 2 %,ostatní 1 %
Státní útvar
Státní zřízení	poloprezidentská republika
Vznik	30. srpna 1991 (nezávislost na SSSR)
Prezident	Ilham Alijev (İlham Əliyev)
Předseda vlády	Ali Asadov (Əli Əsədov)
Měna	manat (100 gepiků) (AZN)
HDP/obyv. (PPP)	17 776 USD (64. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	031 AZE AZ
MPZ	AZ
Telefonní předvolba	+994
Národní TLD	.az
multimediální obsah na Commons

Ázerbájdžán, plným názvem Ázerbájdžánská republika (ázerbájdžánsky Azərbaycan Respublikası), je největší a nejvíce zalidněná země v oblasti Kavkazu.

Je situován v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice mezi Evropou a Asií může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři.

Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1918 a stala se prvním demokratickým státem v muslimském světě. Byla však záhy začleněna do Sovětského svazu (1920) jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Současná republika Ázerbájdžán vyhlásila svou nezávislost 30. srpna 1991, ještě před oficiálním rozpuštěním Sovětského svazu v prosinci 1991. Vzápětí poté, v září 1991 se od ní odtrhla oblast Náhorního Karabachu na jihozápadě Ázerbájdžánu, v níž žijí převážně etničtí Arméni. S Arménií o tuto oblast pak Ázerbájdžán vedl Náhorno-Karabašskou válku, která skončila v roce 1994 vítězstvím Arménů. Následkem této války ztratil Ázerbájdžán kontrolu nad 16 % svého území, 578 545 osob bylo přemístěno, 8 606 uprchlo. Ze čtyř zasedání Rady bezpečnosti OSN vzešla usnesení (č. 822, 853, 874, a 884) žádající stažení arménských vojsk z Náhorního Karabachu.

Ázerbájdžán je unitární stát, republika, s poloprezidentským politickým systémem, který však není vnímán jako demokratický. Moc drží od roku 1993 jediná strana, Nová ázerbájdžánská strana (Yeni Azərbaycan Partiyası), již vedl nejprve Hejdar Alijev a nyní jeho syn Ilham Alijev. Ústava nedefinuje státní náboženství a všechny hlavní politické strany jsou sekulární. Převládajícím náboženstvím je nicméně šíitský islám, jakkoli je podle sociologických průzkumů ázerbájdžánská společnost nábožensky vlažná.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Ázerbájdžánu.

Starověk a středověk

Historická Panenská věž v Baku z 12. století je symbolem Ázerbájdžánu

V jeskyni Azich (v Náhorním Karabachu) se našly doklady o 300 000 let starém osídlení neandrtálců. V Qobustanské archeologické rezervaci bylo nalezeno 6000 skalních kreseb. Odhad stáří některých z nich je až 40 000 let. V 9. století př. n. l. území obývali Skytové. Ti byli vytlačeni Médy, kteří v 8. a 7. století rozvinuly mocnou říši. Ta byla okolo roku 550 př. n. l. inkorporována do Achaimenovské říše. Achaimenovci v oblasti rozšířili zoroastrismus. Na severu území od 1. století př. n. l. do 10. století existoval státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie. O albánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané, v roce 252 se nakonec Albánie stala vazalem Sasánovské říše. Ve 4. století albánský král Urnayr přijal křesťanství a učinil ho státním náboženstvím. Tento moment i celé téma Kavkazských Albánců, obývajících z velké části Náhorní Karabach, se staly ve 20. století předmětem nacionalisticky podbarvených historických sporů - zatímco Arméni zdůrazňují křesťanský charakter Kavkazské Albánie, vliv Arménské apoštolské církve na její christianizaci a přijetí arménského písma vytvořeného Mesropem Maštocem, Azerové poukazují na specifický etnický původ starých Albánců, které považují za prapředky svého národa. Udiové žijící dnes na území Ázerbájdžánu a vyznávající nadále křesťanství jsou potomky starých Albánců a mají být důkazem jejich etnické osobitosti. Mluví udštinou, jež patří k severovýchodokavkazským jazykům, jejichž původ je ovšem záhadný, což umožňuje řadu nacionalisticky motivovaných spekulací. Etnicky příbuzní jsou snad s Lezgy a Hunzy. Každopádně, albánské křesťanství se neudrželo dlouho, v 7. století sasánovské území totiž dobyli Arabové a následovala násilná islamizace. Dževanšerovo křesťanské povstání bylo umajjovci potlačeno roku 667. Po pádu chalífátu se v 9. století moci chopily některé lokální dynastie, v 11. století však následoval vpád Oghuzů a země byla silně turkizována, čímž vznikl i turkický základ dnešní ázerbájdžánštiny. Roku 1067 se území stalo součástí Seldžucké říše, v oblasti vládla dynastie Ildegizindů. Ve 14. století se místní vládci stali vazaly Tímúrovská říše, po jejím rozpadu znovu získali značnou míru autonomie. To změnili až perští Safíovci, kteří oblast ovládli roku 1538.^[zdroj?]

Novověk

Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože země byla zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Na počátku 17. století bylo území dnešního Ázerbájdžánu podmaněno Osmanskou říší. V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko, kterému se postupně podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku.^[zdroj?]

Roku 1828 byly k Rusku připojeny perské chanáty u hranic jako Karabašský, Erivanský a Ganžský. Po začlenění všech kavkazských perských území do Ruského impéria byla nová hranice mezi Persií a Ruskem ustavena na řece Araks, takže historické azerské území bylo rozděleno. Tato hranice je i dnes hranicí Ázerbájdžánu a Íránu, proto má Írán na svém území velkou azerskou menšinu. Počet etnických Azerů v Íránu dokonce výrazně převyšuje počet obyvatel Ázerbájdžánů, zhruba o pět milionů.^[zdroj?]

Proti ruské nadvládě vzniklo několik rolnických povstání a došlo několikrát k ozbrojenému boji. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat (Rovnost), která se roce 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů – musavatistů.

Moderní dějiny

Mapa Ázerbájdžánské demokratické republiky mezi lety 1918 až 1920.

13. listopadu 1917 byla v Ázerbájdžánu nastolena bolševická moc. Na konci března 1918 vypuklo v Baku protiruské povstání, které bylo bolševiky za pomoci ruských vojsk potlačeno. V dubnu 1918 schválil nově konstituovaný zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničně-politické orientace a různých rozporů se ale tato republika rozpadla. V Baku bolševici zmasakrovali 12 000 Azerů. Protože bakuskou komunu podporovala Arménská revoluční federace (fakt systematicky v současnosti využívaný ázerbájdžánskou státní propagandou, jež masakr označuje za genocidu spáchanou Armény), po jejím pádu Enver Paša v Baku "na oplátku" zmasakroval minimálně 10 000 Arménů. 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou demokratickou republiku v čele s vládou musavatistů, která měla původně sídlo ve městě Gəncə (název Ázerbájdžán se do té doby užíval jen pro sever dnešního Íránu). V srpnu 1918 byla v Baku ustavena tzv. středokaspická diktatura, což byla vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu. Město Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistické vlády. 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. O dva měsíce později vypukl první arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach. Výsledkem byl i šušský masakr Arménů.

Ázerbájdžánská demokratická republika byla první parlamentní demokracií v muslimském světě. Jako první muslimská země v historii dala volební právo ženám. V Baku byla založena první univerzita moderního typu na muslimském východě. Nakonec šlo však jen o epizodu - v dubnu 1920 bylo Baku obsazeno Rudou armádou a byla vyhlášena Ázerbájdžánská socialistická republika. Až 20 000 ázerbájdžánských vojáků v boji se Sověty padlo. V květnu 1921 byla přijata nová ústava a v březnu 1922 vznikl Federativní svaz socialistických republik Zakavkazska, který se – zároveň s přejmenováním na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku – podílel v prosinci 1922 na vytvoření Sovětského svazu. Tato svazová republika byla v roce 1936 rozdělena na tři republiky, a to Ázerbájdžánskou SSR, Arménskou SSR a Gruzínskou SSR.^[zdroj?]

Během druhé světové války hrál Ázerbájdžán strategickou roli v zásobování Sovětského svazu, 80 procent ropy na východní frontě bylo odtud. Kvůli tomu také Němci spustili bitvu o Kavkaz, avšak neuspěli. Do Rudé armády bylo odvedeno a do bojů nasazeno 681 000 Azerů (z toho přes 100 000 žen), což tehdy představovalo pětinu celé populace země. 250 000 jich na frontě padlo.^[zdroj?]

V roce 1988 vznikl ozbrojený konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, který v září 1991 vyhlásil nezávislost na Ázerbájdžánu. V důsledku války muselo opustit své domovy až 1,3 milionu Arménů a Ázerbájdžánců. Přes několik rezolucí Rady bezpečnosti OSN je 20 % ázerbájdžánského území, na němž funguje tzv. Náhorno-karabašská republika, pod faktickou arménskou okupací. (K další eskalaci konfliktu došlo v letech 2016 a 2021).^[zdroj?]

Válka o Náhorní Karabach mezi Armény a Ázerbájdžánci vypukla v roce 1988

Gorbačovovo vedení Sovětského svazu bylo na Kavkaze diskreditováno tím, že není schopno zabránit konfliktu mezi dvěma členy federace. Ázerbájdžánci začali žádat nezávislost, nepokoje vyústily v tzv. černý leden, kdy nejprve vypukl pogrom na Armény, z nichž asi stovka byla zabita, načež zasáhla sovětská armáda a zabila 147 demonstrantů. Zásah podle všeho neměl za cíl chránit Armény (ti z velké části již z města utekli), ale měl zabránit nacionalistické Ázerbájdžánské Lidové frontě, aby definitivně převzala moc. Zásah ovšem rozčílil i ázerbájdžánské komunisty, kteří vydali prohlášení, že šlo ze strany Moskvy o agresi. V květnu 1990 Nejvyšší sovět Ázerbájdžánské SSR (v listopadu 1990 přejmenovaný na Nejvyšší medžlis) zvolil prezidentem Ayaze Mütəllibova. V únoru 1991 došlo ke změně názvu státu na Ázerbájdžánskou republiku. V reakci na puč konzervativních bolševiků v Moskvě v srpnu 1991, přijal 18. října 1991 Nejvyšší medžlis Ázerbájdžánu Deklaraci nezávislosti, která byla potvrzena celostátním referendem v prosinci 1991 (krátce poté Sovětský svaz oficiálně zanikl). 18. říjen je tak dnes v Ázerbájdžánu slaven jako Den nezávislosti. V prosinci 1991 se Ázerbájdžán stal dohodou z Alma-Aty zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Demonstrace a nátlak opozice vedly poté k odstoupení Mütəllibova.

V květnu 1992 se stoupenci Mütəllibova pokusili opět převzít moc. Za prezidenta byl zvolen Abulfaz Elčibej, který však od června 1993 tuto funkci nevykonával. V prezidentských volbách dne 3. října 1993 zvítězil v té době úřadující prezident Hejdar Alijev. Poté, co byl Alijev v roce 2003 s těžkou nemocí léčen ve Spojených státech, odstoupil z funkce prezidenta. Zemřel 12. prosince 2003 v Clevelandu. Krátce předtím jmenoval svého syna Ilhama Alijeva předsedou vlády. Ve volbách 15. října 2003 byl Ilham Alijev zvolen prezidentem Ázerbájdžánské republiky. V této funkci byl potvrzen prezidentskými volbami dne 15. října 2008. Klan Alijevců si udržuje moc tvrdými represemi a budováním diktatury, která stojí na příjmech z ropy. Dochází k potlačování svobody slova, persekucím nezávislých novinářů či držení politických oponentů ve vězení.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Ázerbájdžánu.

Vodstvo

Kavkaz na severu země

V Ázerbájdžánu se nachází 1 250 řek, z nichž jen 21 má délku větší než 100 km. Horské oblasti (nadmořská výška - 1 000 až 2 500 m) jsou charakteristické velmi hustou říční sítí (0,4 až 0,5 km/km²), zatímco v rovinách je to výrazně méně (0,05 až 0,1 km/km²). Největší řeka Kavkazu Kura protéká republikou ze severozápadu na jihovýchod a ústí do Kaspického moře. Hlavní přítok Kury Araks teče podél jižní hranice Ázerbájdžánu. Většina řek patří do povodí Kury, jen řeky na severovýchodě (Samur) a v pohoří Talyš (Bolqarçay) ústí přímo do Kaspického moře. Z jihovýchodních svahů Velkého Kavkazu stékají řeky Belokančaj, Muchachčaj, Talačaj, Kurmuchčaj aj. K severovýchodu od rozvodí tečou Samur, Kudialčaj aj. Z jihovýchodní části Malého Kavkazu stékají pravé přítoky Kury (Şəmkirçay, Agstafa, Gjandžačaj, Terter) a levý přítok Araksu Akera. Na většině řek jsou nejvyšší vodní stavy v létě (duben až září), jen v Talyši v zimě (říjen až březen). V rovinách se řeky využívají na zavlažování. Na Kuře byla vybudována velká Mingačevirská hydroelektrárna a Mingačevirská přehrada (rozloha 605 km² a objem 16 km³), ze které jsou rozvedeny zavodňovací kanály (Hornokarabašský a Hornoširvanský). Pod přehradou je na Kuře rozvinuta místní lodní doprava.^[zdroj?]

V Ázerbájdžánu je 250 jezer, většinou nevýznamných. Největší jezera jsou Hadžigabul (15,5 km²) a Bejukšor (10,3 km²). Jezera vznikla přehrazením dolin, popř. jsou ledovcového původu, a nacházejí se v horách Velkého a Malého Kavkazu. Největší z těchto jezer je Velký Alagjol (rozloha 5 km², hloubka 8 m) na Karabašské sopečné plošině. Na severovýchodním svahu hřbetu Murovdag se rozkládá skupina překrásných jezer, vzniklých sesuvy. Mezi nimi je jedno z nejkrásnějších jezer Kavkazu Modré jezero. Mnoho jezer je také v Kuro-arakské nížině.^[zdroj?]

Velká města

Pohled na záliv v hl. městě Baku

Počet obyvatel:

1. Baku - 2 074 300
2. Sumqayıt - 357 900
3. Gjandža - 328 400
4. Mingačevir - 95 200
5. Qaraçuxur - 72 200 (předměstí Baku)
6. Şirvan - 70 125
7. Bakıxanov - 66 300 (předměstí Baku)
8. Nachičevan - 64 500
9. Şəki - 62 100

Politika

Prezident Alijev v Mnichově, 2010

V zemi vládne prezident Ilham Alijev, který na základě ústavní změny, přijaté v referendu, může být volen doživotně. Opozice označila hlasování za zmanipulované. Země dlouhodobě porušuje lidská práva, opoziční novináři jsou vězněni, fyzicky napadáni, zastrašováni, několik jich bylo zavražděno. Alijevovská hegemonní politická síla, Nová ázerbájdžánská strana, bývá charakterizována jako nacionálně-konzervativní, sekulární a etatistická, případně jako bezprogramová. V systému působí několik jejích menších "satelitů". Vedle nich dvě hlavní strany opoziční, Musavat (nejstarší ázerbájdžánská strana vůbec, obnovená po roce 1989 Isou Gambarem) a Ázerbájdžánská strana lidové fronty (Azərbaycan Xalq Cəbhəsi Partiyası), již založil roku 1992 Abulfaz Elčibej. Obě lze považovat za reprezentanty liberálních tendencí, ovšem s příměsemi, které nejsou u evropského liberalismu typické, jako je panturkismus a panislamismus u Musavatu. Obě strany spojily již jednou síly (2005) a vytvořily volební blok Azadlıq (Svoboda), ale marně.^[zdroj?]

Volební systém je většinový, typu relativní většiny. Krom většiny pro hegemonní stranu plodí typicky i velké množství nezávislých kandidátů. Je krajně nevýhodný pro opoziční strany. Parlament je jednokomorový, má 125 členů a volí se do něj každých pět let, vždy první neděli v listopadu. Prezident je volen na sedm let přímou volbou a může kandidovat a být zvolen opakovaně bez omezení. Kritiku nedemokratických prvků ázerbájdžánských voleb se vládní strana často snaží tlumit pověstnou "kaviárovou diplomacií", poskytováním různých výhod pozorovatelům a západním diplomatům i politikům. Alijevova strana rovněž tvrdí, že mezinárodní kritiku organizuje Arménie, ve spolupráci s kontroverzní Sorosovou nadací.

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Ázerbájdžánu.

Náhorně-karabašská republika (žlutě), jejíž většina byla do roku 2020 pod kontrolou Arménie, a Nachičevan.

Ázerbájdžán se dělí na 59 rajónů (okresů) (rayonlar, j. č. rayon), 11 statutárních měst (şəhərlər, j. č. şəhər) a 1 autonomní republiku (muxtar respublika) Nachičevan, která se dále dělí na 7 rajónů (okresů) a měst a 1 autonomní oblast Náhorní Karabach.^[zdroj?]

Prezident Ázerbájdžánu jmenuje guvernéry rajónů a měst, zatímco vláda Nachičevanu je vybrána a odsouhlasena parlamentem Nachičevanské autonomní republiky.^[zdroj?]

Oblast Náhorního Karabachu a dalších přilehlých rajónů je pod správou mezinárodně neuznané Náhorno-karabašské republiky s arménským obyvatelstvem, ázerbájdžánští zastupitelé měst, jako je např. Chankendi nebo Šuša, stále působí v emigraci.^[zdroj?]

Zahraniční politika

Prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev a Předseda vlády Malajsie Mahathir Mohamad (26. října 2019)

Proces mezinárodního uznání nezávislosti Ázerbájdžánu po zhroucení Sovětského svazu trval přibližně jeden rok. Poslední země, která ho uznala, byl 6. listopadu 1996 Bahrajn. Plné diplomatické vztahy byly navázány nejdříve s Tureckem, Pákistánem, Spojenými státy, Íránem a Izraelem. Silná geopolitická vazba pojí Ázerbájdžán především s Tureckem. Zahraničně-politickou prioritou Ázerbájdžánu je od jeho počátků otázka Náhorního Karabachu a znovuzískání plné kontroly nad ním. Arménie má zahraničněpolitickou a vojenskou podporu Ruska. To implikuje ázerbájdžánské tendování k západu, které je však komplikované autoritářským systémem.

Ázerbájdžán je spoluzakladatelem GUAM (Organizace pro demokratický a ekonomický rozvoj) a OPCW (Organizace pro zákaz chemických zbraní). Od září 1993 je členem SNS (Společenství nezávislých států), má stálé mise v Evropské unii, hostí zvláštní vyslance Evropské komise a je členem OSN (Organizace spojených národů), OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), RE (Rady Evropy) a partnerem NATO pro mírový program (PfP).^[zdroj?]

Dále je členem následujících organizací: AsDB, BSEC, CCC, EAPC, EBRD, ECE, ECO, ESCAP, FAO, GUAM, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMO, Interpol, IOC, IOM, ISO (korespondent), ITU, MMF, NAM (přísedící), OIC, OPCW, OBSE, PfP, RE, SNS, OSN, UNCTAD, UNESCO, UNHRC, UNIDO, UPU, UNWTO, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO (přísedící).^[zdroj?]

Vztahy s Českem

Ázerbájdžán je oficiálně strategickým partnerem České republiky, která dováží více než 30 procent svých dodávek ropy z Ázerbájdžánu. České zbrojařské firmy prodávají zbraně do Ázebajdžánu, přestože na tuto zemi je od roku 1992 uvaleno zbrojní embargo OBSE, a také do Turecka, které ve válce o Náhorní Karabach v roce 2020 otevřeně podporovalo Ázerbájdžán. České ministerstvo zahraniční odmítlo možnost, že by na Ázerbájdžán byly uvaleny sankce kvůli použití zakázaných kazetových bomb.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Ázerbájdžánu.

Těžba ropy na předměstí Baku

Ázerbájdžánský hrubý domácí produkt (HDP) rostl v 1. čtvrtletí 2007 o 41,7 %, což byl nejvyšší růst HDP na světě. V roce 2005 to bylo 26,4 % (druhý nejvyšší růst HDP na světě) a v roce 2006 36,6 % (první na světě).

Nejdůležitějším odvětvím národního hospodářství je těžba ropy, která je v zemi také částečně zpracovávána na ropné výrobky, převážně však vyvážena v surovém stavu. Ropný průmysl se na tvorbě HDP podílí přibližně 75 procenty a tvoří až 93 procent ázerbájdžánského exportu. V nedávné době byl zčásti privatizován. V zemi působí mj. několik zahraničních firem specializovaných na služby pro těžbu ropy. Důležitá byla stavba ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan, který je dlouhý 1 768 kilometrů a vede z ropných polí "Azeri-Širag-Gunešli" v Kaspickém moři do Středozemního moře. Ropovod spojuje tato ropná pole v blízkosti Baku s hlavním městem Gruzie a končí v Ceyhanu, tureckém přístavu na jihovýchodním břehu Středozemního moře. Je druhým nejdelším ropovodem na světě po ropovodu Družba. Největší objem ropy se vyváží (2019) do Itálie (11 miliard tun v hodnotě 5,5 miliardy dolarů), Izraele, Indie, Německa, Španělska, Číny, Česka a Francie. Celkové příjmy z vývozu ropy činily v roce 2019 14,45 miliardy dolarů.

Jihokavkazský plynovod je napojen na Transanatolský plynovod, který bude přivádět zemní plyn z Ázerbájdžánu do EU

V posledních letech rostou významně také těžba a vývoz zemního plynu. O tuto surovinu je velký zájem v zemích Evropské unie, o čemž svědčí plány na výstavbu plynovodu Nabucco, spojujícího země Střední Asie a EU, jakkoli nerealizovaný. Jihokavkazský plynovod je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přes Transanatolský plynovod na obrovské ložisko Šach Deniz v Ázerbájdžánu. Zemní plyn z Ázerbájdžánu má pomoci snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.

Dalším motorem hospodářského růstu v Ázerbájdžánu je stavebnictví, a to výstavba bytových i kancelářských domů, obzvláště v hlavním městě Baku, ale i silnic a městských komunikací. V Baku vyrostlo v posledních letech mnoho výškových staveb, zčásti na místech původní starší zástavby.^[zdroj?]

Asi 54,9 procenta plochy Ázerbájdžánu tvoří zemědělská půda – 4 755 100 hektarů (2007), což je nejvíc v celé kavkazské oblasti. Pěstuje se ovoce, zelenina, víno, bavlna, léčivé rostliny, v některých oblastech je možné pěstovat brambory, cukrovou řepu a tabák. V Kaspickém moři se loví jeseteři a vyza velká, populace těchto vzácných ryb, lovených zejména pro tradiční výrobu kaviáru, se však povážlivě ztenčuje.^[zdroj?]

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Ázerbájdžánu.

Mešita v druhém největším městě Gjandža (Gəncə).

Národnostní mapa Ázerbájdžánu před válkou o Náhorní Karabach v roce 2020

V roce 2013 měl Ázerbájdžán 9 356 500 obyvatel. 91,6 % obyvatel tvořili Azerové, 2,02 % Lezgové, 1,35 % Arméni (v samotném Ázerbájdžánu žádní nežijí, pouze v odtržené Náhorně-karabašské republice), 1,34 % Rusové, 1,26 % Talyšové a zbytek menší etnické skupiny (např. Kryzové, Tsakhurové).^[zdroj?]

Demografické indikátory jsou v porovnání s okolními státy značně příznivé. V roce 2013 byla hrubá míra porodnosti 18,6 ‰, což představovalo zvýšení z 13,9 ‰ o deset let dříve. To je nejvíce z evropských států (budeme-li Ázerbájdžán za evropský stát považovat).^[zdroj?]

Podle různých zdrojů přibližně 20 až 25 milionů Azerů žije v sousedním Íránu.^[zdroj?]

Jazyky

99,7 % Ázerbájdžánců mluví ázerbájdžánsky. Druhý nejpoužívanější jazyk je ruština, kterou se mluví zejména v hlavním městě Baku a na severu Ázerbájdžánu. Jedním z prvních rozhodnutí ázerbájdžánského parlamentu po zisku nezávislosti v roce 1991 byl zákon o přechodu z písma cyrilice na latinku.

Náboženství

Související informace naleznete také v článku Pravoslaví v Ázerbájdžánu.

Okolo 95 % populace jsou muslimové. 85 % muslimů se hlásí k ší'itskému islámu a 15 % k sunnitskému. Ázerbájdžán má po Íránu procentuálně druhou nejvyšší ší'itskou populaci. Ostatní víry jsou praktikovány různými etnickými skupinami v zemi. Podle článku 48 ústavy je Ázerbájdžán sekulární stát a zaručuje náboženskou svobodu. Ovšem v praxi je reálně i přes určité pozitivní tendence kulturní i náboženská svoboda stále potlačována dle reportů nezávislých agentur Podle průzkumu z let 2006–2008 provedeného společností Gallup je jen pro 21 % obyvatel Ázerbájdžánu víra důležitým prvkem jejich každodenního života.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Ázerbájdžánská kultura.

Muhammad Füzuli

Literatura

Největší osobností ázerbájdžánské literatury, navíc osobností zakladatelskou, byl středověký básník Muhammad Füzuli. Ze středověkých turkických básníků, které lze aspoň částečně považovat za Azery, lze jmenovat též Imadaddina Nasimiho, Mirzu Šafi Vazeha, do jisté míry lze za azerského autora považovat i prvního perského šáha Ismá‘íla I. Azerové za národního básníka považují i Nizámí Gandževího.

V 18. století se nejen jako básník, ale i jako politik prosadil Molla Panah Vagif. Z autorů 19. století lze jmenovat satirika Jalila Mammadguluzadeha, básnířku Churšidbanu Natavanovou nebo Mirzu Fətəli Axundova, autora prvního návrhu, jak psát turkický jazyk latinkou. V sovětské éře vynikli Jusif Vazir Chamanzaminli (který vydal pod uměleckým jménem Kurban Said ve Vídni roku 1937 známý román Ali a Nino), Samad Vurgun, Mirza Ibrahimov či Anar. V současnosti budí emoce Akram Ajlisli.^[zdroj?]

Z azerské menšiny v Íránu vzešel Mohammad-Hossein Šáhriar. Francouzsky psala autorka známá jako Banine (rodným jménem Umm El-Banu Äsâdullajeva).^[zdroj?]

Známou novinářkou a bojovnicí proti korupci je Chadídža Ismailová.^[zdroj?]

Hudba

Ázerbájdžánci mají silnou hudební tradici. Nejproslulejším skladatelem vážné hudby je Uzeir Hadžibekov. Je mj. autorem státní hymny Azərbaycan marşı. V jeho stopách šli Fikret Amirov a Kara Karajev. Arif Malikov se proslavil budbou pro balet. Z Baku pocházel i slavný violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič. Nejúspěšnější ázerbájdžánskou operní zpěvačkou byla Zejnab Chanlarova, pěvcem Bulbul.^[zdroj?]

V jazzu jsou světově nejproslulejšími Aziza Mustafa Zadehová a její otec Vagif Mustafazadeh. V oblasti populární hudby je světově nejznámějším Ázerbájdžáncem bezpochyby Muslim Magomajev (již jeho děd a jmenovec byl významným hudebním skladatelem). K dalším populárním zpěvákům patřili Aygün Kazımova či Rašid Behbudov. V Íránu se z Azerů prosadila v pop-music nejvíce zpěvačka Guguš, v Británii to je Sami Yusuf. Popové duo Ell & Nikki v roce 2011 zvítězilo v mezinárodní pěvecké soutěži Eurovision Song Contest, která se konala v německém Düsseldorfu.

Tradiční je hudební styl mugham. V roce 2003 byl zapsán na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Nejznámějším zpěvákem moderního mughamu je Alim Kasimov.

Plamenné věže

Vizuální umění a architektura

Nejznámějšími výtvarnými umělci narozenýmí v Ázerbájdžánu jsou sochař Fuad Abdurahmanov, malíři Tahir Salahov a Sattar Bahlulzade nebo filmový režisér Rustam Ibragimbekov. Tradiční ázerbájdžánské umění tkaní koberců bylo v roce 2010 zapsáno na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

K nejcennějším architektonickým památkám patří ty ve starém Baku: Panenská věž, Palác Širvanšáhů či Atəşgah. Obrovské zisky z ropy umožnily Hejdaru Alijevovi zaplnit po roce 1993 hlavní město i unikátními moderními stavbami. K takovým patří Centrum Hejdara Alijeva, jež navrhla Zaha Hadidová, či Plamenné věže. Tento mrakodrap se stal nejznámějším symbolem moderního Ázerbájdžánu i proto, že tvar plamenů odkazuje k přezdívce "Země ohně", již Ázerbájdžán má - jednak díky předislámské tradici uctívání ohně, a jednak díky ropným věžím s ohněm na vrcholu. Oheň je i ve státním znaku. K dalším pozoruhodným moderním stavbám v Baku patří Krystalová hala nebo věž SOCAR, jež je sídlem státní ropné společnosti.^[zdroj?]

Tradice

Největším svátkem je oslava nového roku (a jarní rovnodennosti) Nourúz (Novruz Bayramı). Svátek má perské a zoroastristické kořeny. Za sovětských časů se slavil jen neoficiálně, v určité době byly oslavy dokonce zakázány. Dnes je státním svátkem a pracující mají ze zákona pět dní volna k jeho oslavě. Každý ze čtyř týdnů, který předchází tomuto svátku, je věnován jednomu z tradičních živlů - vodě, ohni, zemi a větru. Lidé dělají sváteční úklid, vysazují stromy, vyrábějí nové šaty, malují vejce, pečou národní pečivo (viz oddíl Kuchyně). Se svátkem je spojena řada folklórních tradic. Každé úterý během čtyř týdnů před svátkem děti přeskakují ohně a zapalují se svíčky. Během vrcholu svátku se konají hudební festivaly a hry (Kos-kosa, Chdir Ilyas aj.), lidé nosí tradiční oděvy (čocha, rusky zvaná čerkeska, nebo čepice papacha) a navštěvují a udržují hroby příbuzných.

Kuchyně

Podrobnější informace naleznete v článku Ázerbájdžánská kuchyně.

Šašlik, opékaný na skládacím mangalu

Ázerbájdžán je odedávna proslulý svou národní kuchyní. Hojnost ovoce, zeleniny, aromatických bylin a koření inspirovala ázerbájdžánské mistry kuchaře, kteří vytvořili velké množství nejrůznějších národních jídel. I ti nejzkušenější gurmáni, přijíždějící do Ázerbájdžánu ze všech konců světa, jsou nadšeni rafinovaností chutí a jemným aromatem těchto pokrmů. Ne náhodou je Ázerbájdžán krajem lidí, dožívajících se vysokého stáří. Vědci vysvětlují tento jev v prvé řadě příznivým klimatem, dále způsobem života a v neposlední řadě zdravou a pravidelnou stravou. Ázerbájdžánci jsou velice hrdí na svou kuchyni. Nejznámějšími pokrmy z ázerbájdžánské kuchyně, které jsou ceněny na celém světě, jsou plov (pilaf), šašlik, kebab, dolma a sladké dezerty jako pachlava a šakerbura a také goghal.^[zdroj?]

Věda

Lev Landau na ázerbájdžánské známce

Nejslavnějším ázerbájdžánským vědcem je bezpochyby nositel Nobelovy ceny Lev Landau. V oblasti počítačové vědy, ale i matematiky, se prosadil autor konceptu "fuzzy vědy" Lotfi Zadeh. V časech Sovětského svazu ovlivnil vývoj raketové techniky Kerim Kerimov. Genrich Saulovič Altšuller vyvinul metodologii inovaci TRIZ. Významným chemikem 19. století byl Nikolaj Zinin. Ázerbájdžánci považují za Azera i perského učence Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsīho.

Ázerbájdžánská národní kosmická agentura vyslala 7. února 2013 svůj první satelit AzerSat 1 na oběžné dráhu Země. Využila k tomu kosmodrom Kourou na Francouzské Guyaně. Satelit pokrývá Evropu a významnou část Asie a slouží k šíření televize, rozhlasu i internetu.

Kavkazská oblast je seizmicky neklidná (jak dokázalo například zemětřesení v Arménii roku 1988), a tak se ázerbájdžánská věda věnuje velmi intenzivně předpovědím zemětřesení a návrhům budov odolných vůči otřesům. Největších úspěchů v tom dosáhl seismolog Elchin Chalilov.

Nejvýznamnějším představitelem humanitních a sociálních věd je politolog a analytik Svobodné Evropy Mirza Khazar, jenž rovněž proslul novým překladem Bible do ázerbájdžánštiny.^[zdroj?]

Sport

Šarif Šarifov

Soubor:Baku National Stadium 2015-06.jpg

Olympijský stadion v Baku

Ve sportu se Azerové mohou pochlubit slavnou zápasnickou školou. Zlatou olympijskou medaili v zápase získali Šarif Šarifov, Togrul Asgarov, Namig Abdullajev a Farid Mansurov. Rovšan Bajramov má dvě stříbra. Také judo si Kavkazané dobře osvojili, olympijské zlato v této disciplíně mají Elnur Mammadli a Nazim Hüseynov. Dalším úpolovým sportem, který se v Ázerbájdžánu dobře uchytil, je taekwondo, v němž získal olympijské zlato Radik Isajev. Pro samostatný Ázerbájdžán vybojovala zlatou olympijskou medaili i střelkyně Zemfira Meftəkhətddinova. Azer Hossein Rezazadeh má dvě olympijská zlata ve vzpírání, ovšem vybojovaná v íránské reprezentaci, stejně je na tom teakwondista Hadi Saei. Volejbalistka Inna Ryskalová má také dvě olympijská zlata, ale z časů Sovětského svazu. V roce 2000 byla uvedena do Síně slávy Mezinárodní volejbalové federace.

Ve fotbalové reprezentaci SSSR se nejvíce prosadil Anatolij Baniševskij, držitel stříbra z mistrovství Evropy roku 1972. Ali Daeí vytvořil v dresu Íránu rekord v počtu branek vstřelených za národní mužstvo. Fotbalový rozhodčí Tofik Bachramov sehrál slavnou roli při finále mistrovství světa roku 1966. Qarabağ FK se stal prvním ázerbájdžánským fotbalovým klubem, kterému se v sezóně 2017/18 podařilo postoupit do skupinové fáze Ligy mistrů UEFA.^[zdroj?]

Nejznámějším ázerbájdžánským basketbalistou je Jaycee Carroll, vítěz euroligy. Slavnou šachovou školu reprezentují Šachrijar Mamedjarov, Tejmur Radžabov či Vugar Gašimov. V Baku se narodil i legendární šachista Garri Kasparov.^[zdroj?]

Na evropské poměry poměrně neobvyklý krok učinila ázerbájdžánská vláda v letech 2013–2015, kdy se stala oficiálním sponzorem španělského fotbalového klubu Atlético Madrid, který pak nosil na dresu logo Azerbaijan - Land of Fire. Šlo o státní marketing, formou, již jinak zatím využívají většinou jen obchodní společnosti.

Mimořádně populární je v Ázerbájdžánu stolní desková hra vrhcáby. Je možno ji spatřit hrát nezřídka na ulicích.^[zdroj?]

Od roku 2017 země pořádá závod formule 1 Grand Prix Ázerbájdžánu, a to na okruhu Baku City Circuit, jenž byl postaven v roce 2016. Architektonicky pozoruhodným dílem je Olympijský stadion v Baku otevřený v roce 2015, jenž sloužil jako ústřední dějiště prvních Evropských her. Hostil jedno čtvrtfinále Mistrovství Evropy ve fotbale roku 2020, v němž se střetlo Česko s Dánskem. V květnu 2019 se zde hrálo finále Evropské ligy UEFA.^[zdroj?]

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Азербайджанская советская социалистическая республика (Внутренние воды)“.

Literatura

• Jurij Sigov: Ázerbájdžán – mezi Západem a Východem, Mezera, Praha 2014, ISBN 978-80-87148-22-8

Související články

• Invaze Rudé armády do Ázerbájdžánu

Externí odkazy

• Galerie Ázerbájdžán na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ázerbájdžán na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Ázerbájdžán ve Wikislovníku
• Obsáhlé informace o Ázerbájdžánu
• Recepty ázerbájdžánské kuchyně
• Ázerbájdžán na Hedvábné stezce Archivováno 16. 3. 2008 na Wayback Machine.
• Ázerbájdžán na Za horami.cz
• (ázerbájdžánsky) (anglicky) (rusky) Oficiální portál Ázerbájdžánu
• (ázerbájdžánsky) (anglicky) (rusky) Turistické informace o Ázerbájdžánu
• Azebraijan - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Azebraijan (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Azerbaijan Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Azerbaijan [online]. U.S. Department of State, 2011-06-17 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Azerbaijan [online]. Rev. 2011-07-08 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• Souhrnná teritoriální informace: Ázerbájdžán [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12. 
• ALLWORTH, Edward, a kol. Azerbaijan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Autoritní data	NKC: ge131639 BNE: XX456191 BNF: cb116644955 (data) GND: 4068887-2 HDS: 044994 ISNI: 0000 0001 2309 1396 LCCN: n92000010 MBAREA: b211ad01-2f7d-32e9-80ed-cfd6c9eb6845 NARA: 10045248 NDL: 00577523 NLI: 987007567638005171 SUDOC: 027438120 TDVİA: azerbaycan UKPARL: yY776N6v VIAF: 139695406 WorldCat Entities: E39PBJqQyVrd8rRY6vRp7MWbh3 WorldCat Identities: lccn-n92000010

Portály: Ázerbájdžán