Josef II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Josef II)
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef II.
Císař Svaté říše římské, král český, uherský a chorvatský, arcivévoda rakouský atd.
Joseph II.jpg
Josef II. na dobovém obrazu.
Doba vlády 17801790 (římskoněmeckým císařem od r. 1765)
Narození 13. března 1741
Vídeň
Úmrtí 20. února 1790 (48 let)
Vídeň
Pochován Císařská hrobka ve Vídni
Předchůdce František I. Štěpán Lotrinský
Marie Terezie
Nástupce Leopold II.
Manželky I. Isabella Parmská
II. Marie Josefa Bavorská
Potomci Marie Terezie (1762–1770)
Marie Kristýna (1763)
Dynastie Habsbursko-Lotrinská
Motto Virtute et exemplo/
Ctností a příkladem
Otec František I. Štěpán Lotrinský
Matka Marie Terezie
Podpis Signature of Joseph II, Holy Roman Emperor.jpg

Josef II. (13. března 1741 Vídeň20. února 1790 Vídeň), v letech 17651790 císař Svaté říše římské, v letech 17801790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Isabella Parmská

Josef II. byl nejstarším synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. Mezi jeho početné sourozence patřili např. Leopold II. či Marie Antonie provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI., která je známější pod jménem Marie Antoinetta.

Josef byl prvním panovníkem pocházejícím z Habsbursko-Lotrinské dynastie. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Parmskou (1760 až 1762), kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. S Isabellou měl dvě dcery: Marii Terezii, která ve svých osmi letech (24. ledna 1770) zemřela na kloubní revmatismus, a Kristýnu (která zemřela druhý den po porodu). Po předčasné smrti první manželky již nebyl schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě, ani ke své druhé choti, kterou byla jeho sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. Bavorského a Marie Amálie Habsburské – Marie Josefa Bavorská (1764 až 1767). K tomuto druhému sňatku donutila Josefa císařovna Marie Terezie, ale manželství asi ani nebylo konzumováno.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Koruna Josefa II. je uložena ve Schatzkammer ve Vídni. Je z pozlaceného stříbra a byla vyrobena r. 1764 ve Vídni.

Již od mládí se Josef II. zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.

Od roku 1764 vládl po boku své matky Marie Terezie, když byl ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské. Jako dvorního skladatele si zvolil Antonia Salieriho. Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.

Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány roku 1781).

Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.

Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním[zdroj?], zdravotnictvím nebo vědou[zdroj?] – téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosných nebo nepřijatelných. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích[1], aby se ušetřilo dřevo a stromy, mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému).

Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.

Osvícenský absolutismus[editovat | editovat zdroj]

Socha Josefa II. v Uničově

Josef II. je předním českým představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny ke zvýšení účinnosti hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.).

Zásadní změnu života v habsburských državách však přinesly tzv. Toleranční patent a Patent o zrušení nevolnictví.

Toleranční patent[editovat | editovat zdroj]

První z velkých patentů byl tzv. Toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu byla snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky.

Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Nešlo o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění, nekatolická vyznání podléhala řadě znevýhodňujících nařízení, přesto šlo o zásadní čin v otázce svobody vyznání.

Od roku 1782 byla podobným způsobem víc tolerována i židovská víra. Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“ (Židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné, muselo být v důsledku toho odebráno rodičům, protože už se nemohlo stát Židem).

Byla ovšem zároveň zrušena rabínská soudní pravomoc, hebrejština a jidiš už pro Židy neplatily jako úřední řeč, každý Žid musel převzít německé jméno.

Patent o zrušení nevolnictví[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím, a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti nesměli. Z poddanství bylo rovněž možné se vykoupit.

Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. Možnost stěhování do měst podpořila i český živel ve městech.

Další reformy[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska Josefa II. v Městském muzeu v Děčíně

Mezi další Josefovy kroky patřilo zrušení klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy).

Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném jednoročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku. Oba byly zrušeny ještě za Josefova života.

Josef II. se snažil o centralizaci říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu. Tím (a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst) zavdal nechtěně jeden z impulzů k započetí boje za obranu národních jazyků, který je v Čechách znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z mála vládnoucích Habsburků, kteří uměli česky.

Svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády podstatně zhoršil válkou s Tureckem, v níž situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon. Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.

Pozoruhodnost[editovat | editovat zdroj]

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Předci Josefa II. ve třech generacích
Josef II.
Habsbursko-Lotrinský
Otec:
František I. Štěpán
Lotrinský
Děd:
Leopold Josef Lotrinský
Praděd:
Karel V. Lotrinský
Prababička:
Eleonora Marie Josefa
Habsburská
Babička:
Alžběta Charlotta Orléanská
Praděd:
Filip I. Orléanský
Prababička:
Alžběta Šarlota Falcká
Matka:
Marie Terezie
Děd:
Karel VI.
Praděd:
Leopold I.
Prababička:
Eleonora Falcko-Neuburská
Babička:
Alžběta Kristýna Brunšvická
Praděd:
Ludvík Rudolf Brunšvicko-Wolfenbüttelský
Prababička:
Kristýna Luisa Öttingenská

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Vyd v KN 1. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. 156 s (Právo) ISBN 80-7192-707-4, str. 20

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adamová, K., Lojek, A.: Ohňové patenty (protipožární opatření Marie Terezie a Josefa II.). In: Bubelová, K. (ed.), Pocta Eduardu Vlčkovi k 70. narozeninám, Olomouc 2010, s. 9–13. (ISBN 978-80-244-2491-0)
  • BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan Pavel. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740–1792. Praha : Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4.  
  • Bělina P., Teoretické kořeny a státní praxe osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Československý časopis historický 29, 1981, s. 879–905.
  • CERMAN, Ivo. Josef II. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 487–497.
  • ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X.  
  • FRAIS, Josef. Reformy Marie Terezie a Josefa II. (nejen v českých a moravských zemích). Třebíč : Akcent, 2005. 156 s. ISBN 80-7268-337-3.  
  • Gutkas, K., Kaiser Joseph II. Eine Biographie. Zsolnay, Wien, 1989.
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.  
  • Magenschab, Hans, Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha, 1999.
  • Magenschab, Hans, Josef II. Cesta Rakouska do moderní doby, Ikar, Praha 2008, ISBN 978-80-249-1001-7
  • Melmuková, E., Patent zvaný toleranční, Praha, 1999.
  • Reinalter, H., Am Hofe Josephs II., Leipzig, 1991.
  • VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha : Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-80-7277-448-7.  
  • VONDRA, Roman. Josef II. (1741–1790). Historický obzor, 2010, 21 (3/4), s. 84–86. ISSN 1210-6097.
  • WEISSENSTEINER, Friedrich. Synové Marie Terezie. Praha : Ikar, 2005. 158 s. ISBN 80-249-0594-9.  
  • Winter, E., Der Josefinismus. Die Geschichte des österreichischen Reformkatolizismus 1740–1848. Berlin 1962.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Předchůdce:
František I. Štěpán Lotrinský
Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
17651790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Český král
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Uherský král
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Chorvatský král
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Rakouský arcivévoda
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Lucemburský vévoda
17651790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Milánský vévoda
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
František Štěpán Lotrinský
Znak z doby nástupu Těšínský kníže
17651766
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská
Předchůdce:
-
Znak z doby nástupu Hlava dynastie
17651790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.