Kartuziánský řád

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Erb kartuziánů

Kartuziánský řád neboli kartuziáni (lat. Ordo Cartusiensis, zkratka OCart) jsou katolický mnišský polopoustevnický řád založený roku 1084 svatým Brunem (pro mnichy i mnišky) a papežem potvrzený v roce 1176. Jméno mají podle latinského názvu údolí La Chartreuse (latinsky Cartusium) severně od Grenoblu (Chartreuse Cartusia – „klášter v Chartreuse“). Motto kartuziánské řehole je: „Stat crux dum volvitur orbis“ (Kříž stojí, i když se svět kymácí).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Řád založil spolu se šesti společníky sv. Bruno z Kolína u Grenoblu ve Francii. V letech 11221127 sepsal Gvigo (pátý opat kláštera) reguli tohoto řeholního společenství. Roku 1141 se sešla generální kapitula – nejvyšší orgán kartuziánské řehole.

Řeholní pravidla byla pod názvem „Statuta ordinis cartusiensis a domino Guigone priore cartusie edita“ knihtiskem vydána v Basileji roku 1510. Řídí se řeholí sv. Benedikta doplněnou o ustanovení kamalduského řádu (odnož tzv. bílých benediktů s poustevnickým způsobem života). Jejich oděvem je bílý hábit s bílým koženým řemenem, široký bílý škapulíř s kapucí a venkovní černý plášť s kapucí. Patrony řádu jsou Panna Marie a sv. Bruno.

Již několik staletí se v horském prostředí kartuziánského kláštera Grande Chartreuse v blízkosti Grenoblu rodí známý bylinný likér Chartreuse s nezaměnitelnou chutí a vůní. Likér původně vyvinul neznámý alchymista jako "elixír dlouhého života". Mnichům dal zašifrovaný recept maršál François Annibal d'Estrées v roce 1605 a údajně jim trvalo 150 let jej rozluštit.

V českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Do Českých zemí přišli roku 1342 v době největšího rozmachu řádu. A zapojili se plně do čilého duchovního kvasu doby lucemburské Kartouzy na Smíchově, Králově Poli, ve Valdicích a vlastně i v Tržku, byly založeny v blízkosti sídelních měst fundátorů, kterým výstavba kláštera zajišťovala nejen podíl na modlitbách řeholníků, ale dodávala také patřičného lesku jejich rezidencím. Postiženi nepřízní husitských válek, dovedli kartuziáni přivést většinu svých domů k novému rozkvětu a najít své příznivce i v měšťanském prostředí. Teprve osvícenské reformy císaře Josefa II. zlikvidovaly v Čechách kartuziánskou spiritualitu definitivně.

Praha[editovat | editovat zdroj]

Kartuziány uvedl do Čech král Jan Lucemburský po příkladu některých zvěčnělých knížat, chtěje něco vykonati k stálé paměti své. Smrt milované dcery Markéty 1. července 1341 patrně jen uspíšila dřívější úmysl již slepého panovníka, který vystavil zakládací listinu dne 1. února 1342. Určitý vzor měl král v počínání svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina Lucemburského, který si tento řád oblíbil a založil mu dva kláštery – roku 1331 v Koblenci a roku 1338 přímo v Trevíru. Již dříve byli někteří přemyslovští králové příznivci francouzské La Grande Chartreuse.

Pro budoucích dvacet čtyři mnichů vykázal král místo vně hradeb Prahy, kde se na levém břehu Vltavy táhl dosti široký rovinný pruh, pokrytý volněji rozsetými sídelními soubory. Zakladatel si u nich vymínil modlitby a služby Boží za sebe a za svou rozvětvenou rodinu, Lucemburky i Přemyslovce, celkem za dvacet osob. Ve dnech, kdy konvent vzpomínal jejich památky, měl převor přilepšit bratřím na stravě. Základem královského nadání byl dvůr na Újezdě u Prahy, s ornou půdou, zahradami a veškerým příslušenstvím, oceněný na 400 kop pražských grošů. Patřilo k němu pět mlýnů na obou březích Vltavy. Ke stavbě kláštera určil král dříví z brdských lesů a hlavně 2000 hřiven stříbra z Kutné Hory v několika splátkách. Kartouza, podřízená přímo panovníkovi a vyňatá z pravomoci zemských úřadů, byla také osvobozena od všech daní a dávek. Naopak – sama je směla od poddaných kláštera vybírat ve svůj prospěch. Řeholníci využili i výsady svobodně držet v Praze dům a zakoupili na Starém Městě dnešní dům čp. 246 v Liliové ulici, zvaný U zlatého zajíce. Časem získali kartuziáni od dobrodinců i koupěmi další vesnice, stálé příjmy, vinice: odkazem dostali například dům se zahradou na břehu Vltavy poblíž kláštera.

Malá skupinka zakladatelů v čele s převorem přišla do Prahy r. 1342, s největší pravděpodobností z rakouského Mauerbachu. Počet mnichů se rozrostl na zakladatelem stanovených dvacet čtyři, mimo něž v kartouze žili bratři laikové a donáti. Odhaduje se, že v době rozkvětu žilo v klášteře na čtyřicet osob, nepočítaje v to lidi na řádovém domě závislé, kteří zajišťovali hmotné potřeby řeholníků. Známe z písemných pramenů kováře, který měl svou dílnu u ohradní zdi. Převor Albert rozdělil roku 1386 chmelnici, ležící u kláštera od břehu Vltavy až k veřejné silnici, na 24 stejných dílů, na kterých si novousedlíci vystavěli své domky. Kartouza se tedy podílela na kultivaci příměstského území Prahy.

Vzhled pražské kartouzy můžeme jen tušit, z její gotické architektury neznáme nic. Stavba byla dokončena pravděpodobně roku 1356 a později doplňována – o barevná chrámová okna, vyřezávané oltáře, malby a sochy. V kostele byly vztyčeny mramorové náhrobky. O tom nám podávají zprávy soudobé písemné prameny, které také architekturu kartouzy označují za Podivuhodné a chvályhodné dílo, dům obzvlášť vznešený a slavný. Předpokládá se, že do jisté míry odpovídal pražskému příkladu velkolepý klášter kartuziánů v Gdaňsku, založený roku 1389 a osazený z Prahy.

Obyvatele kartouzy známe málo. Z posloupnosti převorů se vynořují – osvětlena podrobnostmi – jen některá jména a zprávy o jednotlivých mniších jsou ještě skoupější. Řád na veřejnost téměř nevystupoval, pouze prokurátor kláštera častěji docházel na konzistoř k úřednímu jednání. Řehole, jejímž posláním bylo především rozjímání, kontemplace, teologické bádání, a nikoli kazatelství či duchovní správa, kladla velký důraz na knižní produkci. Kartuziáni měli ve 14. století velké a dobře organizované knihovny s naučnou i bohovědnou literaturou. Kromě vlastní literární činnosti se věnovali opisování, půjčování a výměně knih. Jakub, plebán v Nelahozevsi, koupil roku 1376 od kláštera bibli, za kterou zaplatil 6 kop grošů. O tři roky později sliboval katedrální písař Jan Buškovec vrátit kartouze vypůjčenou knihu a epistolář. Ve zdejším skriptoriu se knihy psaly a opisovaly, ale jejich iluminace byla svěřována cechovním malířům. Rozptýlené rukopisy pražské kartouzy nalézáme dnes v knihovnách v Praze, ve Vídni, v Římě i jinde.

Řadu literárně činných pražských kartuziánů zahajuje slavný skladatel latinských hymnů, Konrád z Haimburgu. Na popud arcibiskupa Arnošta z Pardubic sestavil roku 1360 lekcionář o šesti čteních a mariánských homiliích z děl církevních spisovatelů. Dílo, zvané Orationale či Mariale Ernesti, bylo určeno svatovítským mansionářům, kteří denně zpívali officium o Panně Marii v pražské katedrále. Později sestavil Konrád výtah z tohoto díla, známý pod jménem Laus Mariae nebo Matutinale Beatae Mariae Virginis o třech lekcích na den. Stručná verze dosáhla značné obliby a v opisech se rozšířila mezi kněžstvem. Ještě populárnější byla sbírka modliteb veršovaná ke cti Matky Boží a svatých se souborem rozličných hodinek Scala coeli Konrádova následníka Alberta, převora v letech 1382–1392, důvěrného přítele arcibiskupa Jana z Jenštejna. V díle obou pražských kartuziánů se hlásí devotio moderna, reformní hnutí směřující k zvnitřnění náboženského života, jasným pastoračním záměrem. Oba sestavují mimoliturgické pobožnosti: Konrád proto, aby denním střídáním lekcí podnítil zbožnost misionářů; Albert, jak sám výslovně praví, proto, aby světský nebo řeholní kněz, když by pro zaneprázdnění nebo z nedbalosti vynechali povinný brevíř, měli v nich doplněk a náhradu. Vrcholem literárního díla pražských kartuziánů je nesporně dílo Jana Rodeho. Pobýval ve zdejším klášteře s dvouletou přestávkou v letech asi 1400–1412. Svých šest asketicky laděných epištol napsal převážně kněžím nebo jiným duchovním osobám na téma ideál kněze či řeholníka. Zatímco jeho předchůdci usilovali o mravní obrodu kněžstva nepřímo, kritizuje Rode hříchy duchovních slovy tvrdými a nevybíravými. Výmluvně zapřísahá a prosí, aby se ti, jimž píše, polepšili. Epištoly nebyly zamýšleny jako soukromé dopisy, nýbrž byly adresovány kněžstvu obecně. Opisy zejména prvních tří se rozšířily z Prahy do četných rukopisných kodexů Evropy. Ze spisů vikáře pražské kartouzy Michala vzpomeňme spis De regimine principum, který napsal pro bavorského vévodu Ruperta, jenž ráčil si vyžádati ode mne nějaké pojednání o čtyřech ctnostech, jak autor předesílá v úvodu.

Ochránci kláštera byli pochopitelně čeští králové z lucemburské dynastie. Svou přízeň mu projevovali pražští arcibiskupové, zejména Jan z Jenštejna byl přítelem kartuziánské myšlenky a své přátelství osvědčoval celému řádu. Po zhoubném požáru La Grande Charteuse přispěl roku 1371 na její obnovu. Na svém hradě roudnickém dal si vymalovati muka pekelná, radosti rajské a život kartuziánský. V pražském paláci měl malou světničku, kterou nazýval svou kartuzí. Byla to obdoba soukromé kaple sv. Kateřiny na Karlštejně, do které utíkal před světským ruchem císař Karel IV. Když arcibiskup Jenštejn zamýšlel složit svůj úřad a vstoupit do kláštera, vybral za posla k papeži převora pražské kartouzy Alberta. Ostatně, sám Urban VI. byl řádu příznivě nakloněn a své důvěrníky volil právě z řad kartuziánů. Jana z Jenštejna také navštívilo jedenáct převorů, vracejících se z generální kapituly kartuziánského řádu. Na paměť budoucím nechal arcibiskup tuto událost zvěčnit malbou ve věži roudnického hradu. Jenštejnovým vlivem byl v řádě svátek Navštívení Panny Marie zaveden už před rokem 1390. Přitom officium nového svátku bylo zveřejněno až o rok později. Podíl českých kartuziánů na hnutí devotio moderna jsme již letmo zmínili, účast Jana z Jenštejna je dobře známa. Nemenší úlohu v něm sehrál řád augustiniánů kanovníků. S jejich domem v arcibiskupské Roudnici uzavřela pražské kartouza duchovní bratrství – členové jednoho konventu měli účast na modlitbách konventu druhého. Pražský klášter tak učinil smlouvou z 12. června 1376. Toto přátelství trvalo i po zničení pražského domu a kartuziáni i ze svého vyhnanství posílali zprávy svým roudnickým augustiniánům. Zde vzpomínali syny sv. Bruna při bohoslužbách vždy 12. října. Z klášterních dobrodinců musíme zvláště zmínit rodinu pánů z Vartenberka; v klášterním kostele bylo pohřbeno šest členů tohoto mocného rodu. Nekrologium k jejich jménům připojuje poznámku velký dobrodinec. Zdá se také, že převor Markvart (1407–1420) pocházel z této rodiny. Generální kapitula jej dispenzovala od pravidla, že nemá být převorem, kdo není alespoň dva roky po profesi. Uvedenou domněnku podpírá i zpráva o sbírce, kterou o vigilii svátku Všech svatých roku 1408 učinila Žofie, manželka Petra z Vartenberka, se svou dcerou Eliškou. Kolekta vynesla 100 hřiven stříbra a obě paní odvedly výtěžek převoru kartouzy.

Výlučné postavení pražské kartouzy ukazuje rozhodnutí řádové kapituly roku 1389, která nařizuje posílat sem jen nejlepší členy řádu, a to jen s vědomím otce generála, neboť král, panstvo i vysoký klerus často návštěvou svou dům ten ctí, aby pobožnostem se oddali. Pak ovšem požadovaná odloučenost od světa musela poněkud ustoupit.

Kartouza Hortus Beatae Mariae (Zahrada Panny Marie) byla matkou čtyř nových založení: kláštera Gratia Dei u Štětína roku 1360, kartouzy na Králově Poli u Brna roku 1375, domu Rubus Sanctae Mariae (Keř Panny Marie) v Tržku u Litomyšle roku 1376 a kláštera Paradisus Sanctae Mariae u Gdaňska roku 1382. Tadeáš Hájek z Hájku uvedl ve své Kronice ještě jinak neznámou kartouzu v Poděbradech, založenou Bočkem z Kunštátu, pradědem Jiřího z Poděbrad, v šedesátých letech 14. století. Tato zpráva však není pravdivá. Následně se dokonce uvádělo, že rozjímaví kartuziáni měli v Poděbradech klášterní školu.

Zánik pražského kláštera kartuziánů spadá do samého počátku výbuchu husitského ničení, bezprostředně po smrti krále Václava IV. Avšak již od roku 1417 posílal pražský převor do okolních kartuzií, hlavně do německých, knihy a klenoty k úschově. Odpoledne 17. 11. 1419 vytáhl zástup lidu Újezdskou branou z Prahy, vylomil klášterní vrata a vyplenil kartuziánům sklep. V kostele vandalové rozbíjeli oltáře, sochy, ostatkové schrány. Mnichy pak dav dovedl na Staroměstskou radnici, kde se jich ujali konšelé. Otcové města poslali řeholníky pod ochranou pryč z rozbouřené Prahy. Dne 18. 11. vzplál v opuštěné kartouze oheň, který strávil za několik hodin klášterní stavení na čadící trosky. Časem budovy zanikly beze stopy. Velkolepou nádheru zničeného kláštera kartuziánů nám dává zpětně tušit dopis jednoho z vyhnanců: Máme schováno bohoslužebného náčiní více, než některé domy řádu našeho mají. Generální kapitula nařídila pražským mnichům zůstat pohromadě, nicméně naděje na obnovení kartouzy mizela den ode dne. Po Markvartově smrti byl roku 1420 ustanoven novým převorem Albert, zůstal však jen titulární hlavou kláštera. Poslední pražský mnich, Mikuláš z Hlohova, zemřel roku 1464 v rakouském Aggsbachu. Zahrada Panny Marie byla prvním násilně zrušeným domem řádu. Do té doby ubyl kartuziánům jen málokterý klášter, a to jen když nadání nestačilo výživě řeholníků nebo když vybrané místo mělo nezdravou polohu.

Myšlenka obnovit kartouzu v hlavním městě království se vynořovala v průběhu staletí znovu a znovu. Hned roku 1420 slíbil Zikmund Lucemburský rozchvácený majetek restituovat, ovšem sám dal v letech 1436 a 1437 klášterní statky zapsat svým věřitelům. Věci, rozeslané kdysi z Prahy do úschovy, scházely se zpět velmi pomalu. Několikrát opakovaná výzva generální kapituly (ještě roku 1512) svědčí jasně o neúspěchu. Moravští kartuziáni, kteří udrželi své domy přes husitské války, dali bezvýsledný podnět k obnovení pražské kartouzy za vlády Ladislava Pohrobka. Založit kartuziánům klášter v Praze zamýšlel Albrecht z Valdštejna, když politické nepokoje zmařily roku 1618 jeho nadání ve Štípě. Skoupil několik domů vedle svého paláce – Zahrada Panny Marie by tak rozkvetla na jiném místě. I z tohoto plánu sešlo a generál uvedl řeholníky do Jičína. Konečně poslední pokus byl učiněn v 18. století. P. Petr Hugon Mellagen z valtické kartouzy obdržel 7. května 1723 od císaře Karla VI. povolení postavit v Praze kartuziánský klášter pro dvacet čtyři mnichů. Podmínkou byla jistina 200 000 zlatých rýnských. P. Petr sice koupil a částečně zamluvil pozemky zahrad, vinic i letohrádků, ale úspěchu nedosáhl ani on. Na Smíchově zůstalo po kartuziánech jen jméno. Jak víme z kupní smlouvy, pražští jezuité zde získali v 16. století zahradu v místě zvaném Kartouzy. Dnes vede Smíchovem ulice zvaná od minulého století Kartouzská.

Brno[editovat | editovat zdroj]

Část dochovaných cel královopolské kartouzy
Část bývalé kartouzy s někdejším konventním (nyní farním) kostelem Nejsvětější Trojice
Část kláštera upravená pro FIT VUT

Také bratr císaře Karla IV., markrabě Jan Jindřich Lucemburský, se rozhodl na sklonku života obohatit své sídelní město o klášter kartuziánů. Potřebné místo mu vykázal uprostřed lesů na návrší nad Brnem, kde měl v osadě Královo Pole venkovskou rezidenci. Dne 13. srpna 1375 zasvětil budoucí kartouzu Nejsvětější Trojici, nadal ji potřebným jměním, vybavil ze zemského práva, osvobodil od povinností a platů a vzal pod svou bezprostřední ochranu. Olomoucký biskup Jan stvrdil fundační listinu svou pečetí o tři dny později. Těžce nemocný zakladatel zemřel již 13. listopadu téhož roku a výstavba domu připadla jeho synovi a nástupci Joštovi. Počet obyvatel kláštera byl stanoven na obvyklých dvanáct bratří s převorem v čele a s potřebnou čeledí. První mniši přišli z dolnorakouské Jemnice a usadili se na zmíněném rytířském hrádku, který byl také následně začleněn do klášterního celku. Roku 1387, když převorové dvou německých kartouz určovali z příkazu generální kapituly hranice královopolského domu, stálo teprve sedm cel, vymezených na severní a západní straně příkopem a na straně jižní zdí. Podobně jako další brněnské architektury druhé poloviny 14. století byla i kartouza postavena z cihel. Jejich omítka iluzívně naznačovala kvádrování a tento výzdobný motiv zařazuje Královo Pole do zajímavé skupiny staveb doby lucemburské s malovanými průčelími, jako byl pražský královský palác Václava IV. na Hradě. Jednolodní halu kostela s polygonálním závěrem dělil lettner se dvěma oltáři na chór otců s hrotitými okny a na chór bratří, osvětlovaný okny kruhovými a oknem západní zdi. Na východě se připojovaly po stranách sakristie a kapitulní síň, na jejichž zdech byly nalezeny stopy původních maleb. Uprostřed chóru otců byl roku 1405 pohřben zakladatelův nejmladší syn, markrabě Prokop.

Nová kartuziánská komunita se záhy včlenila do duchovního života sousedního města: kaplan brněnského farního kostela sv. Jakuba Jan jí roku 1387 daroval celou svou knihovnu, vymíniv si, že mu bude až do smrti v klášteře poskytnuto ubytování s obvyklým zaopatřením. Z Prahy byl do Brna poslán jako převor v letech 1406 až 1408 Hamburčan Jan Rode. Přátelské styky na duchovním poli udržovala kartouza jak s mateřskou Jemnicí, tak se sousední kartouzou dolanskou: příslušné úmluvy byly uzavřeny v letech 1384 a 1415.

Po vypuknutí husitských nepokojů dostal převor povolení v případě potřeby konvent rozpustit a rozsadit řeholníky po sousedních kartouzách. Když přitáhli husité k Brnu, utekla se celá komunita za městské hradby. Opuštěný klášter byl zpleněn a vypálen, jeho statky se dostaly ve válečných zmatcích světským držitelům. V Brně si mniši koupili roku 1448 dům či spíše palác v Jakubské uličce od třebíčských benediktinů. Do 60. let se hlásí dva kodexy, chované dnes ve vídeňské Národní knihovně: královopolskému kartuziánovi Matěji z Judenburku patřil německý výklad Desatera od proslulého vídeňského dvorního teologa Nicolase von Dinkelsbühl. Část spisu je ilustrovaná, zbytek jeho výzdoby zůstal v podkresbě. Na české poměry třetí čtvrti 15. století neobyčejné bohatě vypravený je zdejší antifonář, zdobený dvěma desítkami figurálních iniciál a dalšími malbami na okrajích jednotlivých listů. Pořízení nákladných rukopisů nám dává nahlédnout do obnovy kláštera v době poděbradské. Podporu krále Jiřího z Poděbrad obrátil vniveč nájezd Matyášových uherských vojsk roce 1468. I přes to, že La Grande Charteuse vypsala na obnovu sbírku po celém řádu, scházely se peníze pomalu. Velkým dobrodincem se ukázala brněnská měšťanská rodina Langů, která v několika generacích pamatovala na kartuziány svými odkazy. Bernard Lang se stal v lednu 1482 novým převorem brněnských kartuziánů, zatímco jeho bratr Antonín stál v čele jemnické kartouzy, aby roku 1490 vystřídal Bernarda v Brně. Zdá se, že následující věk v dějinách brněnské kartouzy vyplňuje stagnace a v druhé polovině 16. století vrcholí uvolnění tuhé kázně. Když řadový vizitátor požadoval roku 1590 sesazení převora Petra, opřel se mu olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, který hlavní příčinu nepořádků viděl právě v častém střídání převorů. Biskup také připomínal vynikající vědeckou pověst Petra Carbonaria, autora díla o hebrejštině, které vyšlo nedlouho předtím tiskem s císařskou podporou. Patrně z 16. století pochází mariánský obraz, později poničený od Švédů a ctěný až dodnes jako milostný. Rokem 1604 jsou datovány renesanční chórové lavice, které z ořechového dřeva pro kostel vyřezal a architektonickými i figurálními motivy vyzdobil Emerich Thurn. Dvojice velkých lavic z chóru otců jsou zachovány na místě. Menší z chóru břatří jsou dnes v Muzeu města Brna a v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Roku 1619 propadla kartouza konfiskaci protestantských stavů. Po vítězství císařských vojsk sestavil převor soupis škod z let 1619 až 1620, které dohaduje i s uloupenými klenoty a potravinami na dva a půl tisíce zlatých. Klášter byl odškodněn z protestantům zabraného majetku a roku 1626 mohl již půjčit zadluženému městu na vydržování vojska 5000 zlatých. Ještě třikrát byla kartouza vydrancována švédským vojskem, které zde roku 1645 dokonce zřídilo svůj hlavní stan. Po skončení třicetileté války započali převorové, nyní povýšení do stavu moravských zemských prelátů, s obnovou kláštera. Duchovní obnova našla své vyjádření v obnově stavební, probíhající postupně v 50. až 90. letech 17. století. Barokizován byl kostel, byly rekonstruovány gotické cely a poté postaveny nové, areál byl podstatně rozšířen. Nově vznikla budova převorství i dlouhé křídlo průčelí, v jehož patře bylo zřízeno několik hostinských pokojů různé velikosti. Klášterní vstup zdůrazňoval reliéf sv. Bruna nad branou. Představu o tehdejším vzhledu kartouzy nám poskytuje obraz Martina Aretia, namalovaný asi v 70. letech 17. století, dnes uložený ve sbírkách Muzea města Brna.

Labutí písní se stala rozsáhlá nová obnova, kterou podnikl poslední převor kláštera Cellae Trinitatis Anastasius Gottfried ve střízlivém duchu barokního klasicismu od 60. let 18. stol. Nové průčelí kostela ozdobil Ondřej Schweigel sousoším Nejsvětější Trojice a sochami sv. Jana Křtitele – patrona poustevníků – a sv. Bruna – zakladatele řádu. Tentýž sochař pracoval na nové vynikajícím hlavním oltáři i na dalších klášterních zakázkách. K malířské výzdobě povolal převor z Vídně proslulého Antona Maulbertsche. Jeho fresky v kapitulní síni se vztahují jednak k životu kartuziánů obecně (alegorie Církve, Mlčenlivosti, postava sv. Bruna), i ke kartouze samé (zakladatel markrabě Jan). Pozoruhodné jsou postavy Janovy příbuzné, královny Žofie, a jejího zpovědníka, sv. Jana Nepomuckého. Maulbertschův spolupracovník Felix Lerder namaloval plátna dvou bočních oltářů kostela. Na stěny chrámu byla ve štukových rámech umístěna řada dvanácti apoštolů od Josefa Sterna. Pozdně barokní úpravy změnily nejen sakrální prostory, ale i řadu cel a dalších objektů. Nad sálem refektáře byla postavena knihovna, pro kterou převor roku 1771 koupil početnou knižní pozůstalost po zemřelém brněnském faráři od sv. Jakuba. Celkem zde bylo 271 rukopisů, 162 inkunábulí a na 3000 tisků. V sálech převorství vybudoval uměnímilovný Anastasius sbírku rytin a nevelkou, ale kvalitní obrazovou galerii. Písemné zprávy hovoří o dílech Dürerových, Leydenových, o Maulbertschových skicách i o Sassoferratově Madoně.

Dne 18. ledna 1782 přečetla císařská komise shromážděným kartuziánům dekret, jímž byl královopolský dům zrušen. Na Moravě byl prvním z dlouhé řady rozehnaných konventů. Mniši směli zůstat dalších pět měsíců pohromadě a rozhodnout se, zda přijmou státní penzi nebo zda odejdou do některé ze zahraničních kartouz, případně přestoupí do jiného řádu. Knihovna byla rozvezena a vydražena, převor, žijící do roku 1814 z penze, postupně rozprodal i své umělecké sbírky. Klášterní budovy byly určeny kasárnám, přilehlé pozemky rozparcelovány. Od vojenské správy převzalo bývalou kartouzu v roce 1964 Vysoké učení technické; v současnosti zde sídlí jeho fakulta informačních technologií.

Tržek u Litomyšle[editovat | editovat zdroj]

Kartouzu v Tržku u Litomyšle založil litomyšlský biskup Albert ze Šternberka roku 1378 nedaleko své rezidence. Ve vsi Tržek měl lovecký hrádek s velikou oborou, kterou určil jako stavební místo novému klášteru. Zakládací listinu vydal na této tvrzi 24. prosince 1378 a určil, že zde bude žít převor a dvanáct mnichů, mimo konvrše a jiné osoby podle tohoto řádu obvyklé. Nápodoba Krista a dvanácti učedníků je nasnadě. Biskup se zavázal na svoje náklady vystavět všechny potřebné budovy a opatřit bratřím výživu i oděv, stejně jako knihy, výzdobu kostela a bohoslužebné náčiní. Kartouza byla nazvána Keř Panny Marie (Rubus Sanctae Mariae) a posvěcena ku poctě Boží, Panny Marie a zvláště ve jméno Zvěstování Páně sv. Jana Křtitele i Všech svatých. Albert ze Šternberka byl vysokým církevním hierarchou své doby, dvořanem Karla IV. Kartuziánský řád znal jak z císařské Prahy, tak i z blízkého Brna, kde markrabata moravská založila královopolskou kartouzu. Když si jeho synovec Petr vzal za ženu Annu, sestru markrabího Jošta, dostal se Albert do příbuzenského svazku s panujícím rodem Lucemburků a založením kartouzy ukázal sebevědomí vpravdě knížecí.

Generální kapitula řádu poslala k novému založení Jana z Lenpachu z kartouzy sv. Michala u Mohuče. V Tržku byl nejprve vystavěn malý kostel a tři cely pro představeného a dva mnichy; dva konvrši žili patrně někde poblíž. Biskup jim znovu potvrdil svůj zakladatelský úmysl a znovu slíbil postavit klášteru celkem patnáct cel z kamene, dokončit započatý kostel i se sakristií, kaple, refektář, křížovou chodbu, dobře klenutý sklep, studni, kuchyni a další místnosti, stejně jako obydlí pro konvrše, hosty a služebníky a také kamennou zeď kolem celého darovaného pozemku. Tento závazek složil do rukou Jana, převora pražské kartouzy. Klášter obdržel čtyři vsi pro svou výživu, které zakladatel zakoupil blízko svých rodových statků na Moravě, mezi nimi i Dolany u Olomouce, do kterých byl klášter posléze přenesen. Ve svém klášteře pobýval Albert ze Šternberka častěji; víme, že 12. ledna 1380 zde vyhlásil klatbu na markraběte Jošta. Zemřel o dva dny později, s největší pravděpodobností právě zde. Pochován byl v jiném svém nadání, u augustiniánů v Moravském Šternberku.

Vliv kartuziánů postihujeme v okolí Tržku jen málo a nepřímo: V jakémsi církevním sporu svědčil 23. února 1383 Bruno, kartuziánský profes z Tržku. V Litomyšli objevuje se rodina Kartusů, z nichž Matěj Kartus († 1389) byl augustiniánem ve zdejším klášteře. Soudili bychom, že jejich jméno ukazuje právě k prostředí tržecké kartouzy.

Právní nejasnosti zapříčinily, že po celých deset let nebyl nový řeholní dům náležitě opatřen. Stejně tak vzdálenost fundačních vesnic nedovolovala konvršům, aby obdělávali půdu, a klášter se musel spolehnout na nedostatečný roční příjem. Generální kapitula tedy ráda v červnu 1389 svolila, aby kartouza byla podle záměru markraběte Jošta přenesena do Dolan. Pokud by svolili převor a konvent nového kláštera, mohlo by něco majetku zůstat nedostavěnému domu v Tržku, čímž by zůstala naděje pro jeho budoucí oživení. Při jednáních se markrabě Jošt odvolával na údajný záměr zakladatele samého dům přenést, neboť poznal, že tvrz v Tržku není pro klášter vhodná. Hmotná tíseň přiměla konvent, aby již roku 1380 odprodal za sumu 20 zlatých a 2 kop grošů boleslavskému arcijáhnovi Liber viaticus, věnovaný kdysi Albertem ze Šternberka. Většina mnichů odešla z Tržku po svolení generální kapituly a zbytek se definitivně přestěhoval do Dolan roku 1394. Tím dějiny Keře Panny Marie končí. Žižkovo vojsko na jaře 1421 opuštěný klášter spálilo a objekty zanikly téměř beze stopy.

Dolany[editovat | editovat zdroj]

Nedostatečné zabezpečení biskupské kartouzy v Tržku přimělo řeholníky vyjednávat o změně místa. Jako nejvýhodnější se ukázalo přeložit dům od východočeské Litomyšle na některý z moravských statků, zvláště když zakladatelův synovec Petr ze Šternberka a brněnský markrabě Jošt přislíbili záměru svou podporu. S jejich pomocí bylo možné začít roku 1389 s výstavbou nové kartouzy v Dolanech u Olomouce. Přenesení kláštera schválila generální kapitula a poslala dva své převory k posouzení situace a vytyčení nového stavebního místa. Malá skupina řeholníků, soudili bychom asi na tři, v Tržku zůstala pro případ, že by se jej podařilo udržet a v budoucnu přivést k rozkvětu, ale záhy i ona následovala větší část konventu, vedenou Štěpánem Šramem, na Moravu. Tento Štěpán byl patrně posledním mužským členem starého moravského rodu Šramů, kteří bývali biskupskými many. Pracoval v nové kanceláři mladého krále Václava IV., jejímž představeným byl Jan z Jenštejna. Vzpomeňme zde znovu Jenštejnovy příchylnosti ke kartuziánskému řádu, neboť Štěpán si po ukončení kancelářské služby zvolil právě tuto řeholi. S arcibiskupem jej sbližovala i snaha o prosazení nového svátku Navštívení Panny Marie, který kartuziáni přijali ještě před jeho oficiálním zveřejněním. Úsilí o obranu církve a obhajoba porušeného řádu věcí přivedly Štěpána z Dolan do tábora odpůrců Husových. Polemická literární činnost, uložená dnes v třech známých spisech, vyplňuje několik desetiletí jeho kartuziánského života.

Základní kámen dolanského klášterního kostela položil roku 1390 markrabě Jošt a kartouza sama byla, alespoň ve svém základním rozvrhu, dokončena roku 1396, kdy dva sousední převorové vytyčili její klauzuru. Bohatství dochovaných architektonických detailů prozrazuje slohové vztahy k brněnské kartouze, další stavbě podporované moravskými markrabaty. Kněžiště kostela provázely po stranách kaple sv. Jeronýma a sakristie, klenební žebra byla malována červenou a zelenou barvou, zatímco omítky byly bílé a okrově žluté. Patrně těsně u přepážky, oddělující chóry otců a bratří, byl ve významné poloze osové pohřben převor Štěpán Šram, ctěný jako druhý zakladatel kartouzy. Cely vytápěla kamna zdobená kachly s rozmanitými reliéfy figurálními – gryfona, orlice, jezdce na koni, Adama a Evy – i rostlinnými.

K Dolanům se vztahuje jeden z významných českých rukopisů konce 14. století, Moralia papeže Řehoře, nyní v knihovně v Herzogenburgu. Nesmírně oblíbené Řehořovo dílo bylo ve středověku takřka nezbytnou součástí klášterních knihoven. Herzogenbuský exemplář napsal Jan z Břehu, mnich z Dolan, původně příslušník rakouské kartouzy v Mauerbachu. Na Moravu přešel roku 1397 a přenesl rukopis, patrně již napsaný, s sebou, spolu s dalšími knihami pro nedávno ustavený klášter. Když roku 1404 zemřel, měly být jeho knihy vráceny mateřskému Mauerbachu. Slohový charakter výzdoby kodexu neukazuje ani na rakouské ani na moravské umělecké prostředí, nýbrž do Prahy. Zjevně byl rukopis, s vynechanými místy pro ilustrace, na sklonku 14. století svěřen pražským malířům. Nejméně 123 rukopisů dolanské provenience chová ve svých sbírkách olomoucká Státní vědecká knihovna, dalších 130 kusů je uloženo jinde. Knižní bohatství kartouzy v Dolanech paradoxně zachovala nejistota doby husitské, kdy konvent svůj dům opustil a uchýlil se za pevné hradby Olomouce. Roku 1425 se kláštera zmocnili vojáci Dobrše z Tvorkova, kteří jej s pomocí okolních vesničanů přeměnili na opevněnou baštu, z níž ohrožovali sousední Olomouc. Proto také později, roku 1437, měšťané kartouzu koupili a nechali zbořit. To umožnilo novodobým archeologickým vykopávkám rekonstruovat gotické objekty v původním stavu, nezměněné pozdějšími úpravami.

Olomouc[editovat | editovat zdroj]

V Olomouci koupili dolanští kartuziáni roku 1428 od Maříka z Radovesnic dům s kaplí, zvaný podle bývalého majitele šternberský. Jediný dům pochopitelně nestačil k životu celého společenství a po rozhodnutí pokračovat v řeholním životě uvnitř městských hradeb získali kartuziáni po několika směnách a koupích vhodný pozemek na Předhradí. Městská rada souhlasila roku 1437 s výstavbou nového kláštera a svůj souhlas potvrdila roku 1443, kdy stavební práce již patrně pokročily. Ani přidělené území kartuziánům zcela nestačilo, museli se rozšířit i za přiléhající hradby a náhradou postavit nový hradební úsek. V 60. letech 15. století pokračovala patrně i stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie a za jeho návštěvu jsou roce 1469 udělovány odpustky. Přeložená kartouza byla v Olomouci nazvána Domus Vallis Josephus. Shodou okolností vznikal na olomouckém Předhradí současně klášter augustiniánů vypuzených z Lanškrouna, který ještě za klidných poměrů uzavřel s dolanskou kartouzou konfraternitu. Nedostatek prostředků prodlužoval stavbu a ještě roku 1514 osvobozuje král kartuziány od zemské berně pro chudobu a všeliké vydání na stavby klášterní. Z blíže neznámých důvodů požadoval řádový vizitátor roku 1590 tak jako v Brně odvolání olomouckého převora. Prior František z Bernkastlu poslal své mnichy roku 1617 k založení kartouzy ve Štípě. Dlouhodobé obsazení města Švédy za třicetileté války nemohlo nedolehnout i za zdi klauzury – jezuité si tehdy u kartuziánů schovali alespoň zbytek své knihovny. Obnovené zřízení zemské pozvedlo převory mezi preláty a vracející se hospodářská prosperita po třicetileté válce postupně zlepšila i finanční situaci kartuziánů. Roku 1669 mohli koupit statek Doubravici a roku 1675 zahájili stavební obnovu svého kláštera, která vyvrcholila 3. listopadu 1690 vysvěcením přestavěného kostela se sedmi novými oltáři. Z druhé poloviny 17. století pocházejí i stally otců a bratří, které připomínají chórové lavice kartuziánů z Králova Pole. (Dnes jsou v kostele sv. Kříže v Prostějově.) Na počátku následujícího století přikoupil převor vesnice Lechovice, Pavlov a Radnice. Převor Wiedeman nechal postavit nový knihovní sál pro rozsáhlou sbírku rukopisů, prvotisků a knih a úpravy pokračovaly i za převora posledního, Antonína Skyby. Olomoucký biskup Matyáš Chorinski vysvětil roku 1776 v obnoveném chrámu čtyři mramorové, velkým nákladem pořízené oltáře. Kromě titulního oltáře Nanebevzetí Panny Marie to byly boční oltáře dvanácti apoštolů, sv. mučedníků a v samostatné kapli oltář sv. Jana Nepomuckého.

Dne 19. ledna 1782 byla kartouza zrušena, převor a šestnáct mnichů dům opustili, umělecké zařízení bylo rozvezeno, klášter přeměněn na vojenskou pekárnu. V letech 1839–46 vyrostla na jeho místě kasárna.

Valdice[editovat | editovat zdroj]

Valdštejnova medaile
k založení kartouzy

Založit kartuziánský klášter bylo přáním první manželky Albrechta z Valdštejna, bohaté Lukrecie z Landeka. Hned po její smrti 23. března 1614 informoval Valdštejn převora olomoucké kartouzy o úmyslu nového založení ve Štípě, na landekovských statcích u lukavského panství. Jednání pokračovala i o dva roky později a 1. května 1617 vydal Albrecht z Valdštejna v Lukavě zakládací listinu. Výstava kláštera rychle pokračovala a roku 1620 stál jeho kostel před zaklenutím. Bouřlivé politické poměry těchto let však přinutily řeholníky Štípu opustit a uchýlit se zpět do mateřské kartouzy v Olomouci.

Po porážce stavovského vojska na Bílé Hoře získal vojevůdce Valdštejn ohromný pozemkový majetek v severních Čechách. Poté, co se Jičín stal jeho rezidencí, pomýšlel na patřičnou reprezentaci města zakládáním nových institucí a povoláváním rozličných duchovních řádů. Po vleklých jednáních o způsobu hmotného zabezpečení kartouzy vydal vévoda 8. prosince 1627 slavnostní potvrzení dřívějšího úmyslu svého a své první choti – založit dům mnichům kartuziánského řádu. Vykázal jim Valdice, vzdálené asi 3 kilometry od Jičína. Valdštejnova velkorysá nadace překonala svým rozsahem všechny dary, které kdy byly českým kartuziánům poskytnuty: obsahovala 22 vesnic, stálé příjmy k výživě bratří, po dobu deseti let pravidelnou částku 10 000 zlatých, určenou výstavbě kláštera. Jistá částka peněz byla přikázána La Grande Chartreuse ve Francii, aby byl v tamním chrámu postaven oltář a slouženy u něj mše za spásu zakladatelovy duše. Valdický klášterní chrám byl určen za pohřebiště valdštejnského rodu. Vévoda sem dal přenést ostatky Lukrecie z Landeka a roku 1628 sem doprovodil na poslední cestě svého předčasně zemřelého syna.

Architektonický projekt vypracovali a provedli valdštejnští architekti Andrea Spezza a Nicolas Sebregondi, kteří navrhovali i ostatní generálovy stavby v Jičíně a v Praze, uvádějíce do Čech umění raného baroka. Původní návrh, který plně respektoval strohé požadavky kartuziánských zvyklostí, neshledal Albrecht z Valdštejna jako dostatečně reprezentativní. Píše 14. června 1628 svému hejtmanovi: Když jsem byl posledně v Kartouzích, oznámil mi převorův stavitel, že mnišské cely mají být tři a půl lokte vysoké. Zdá se mi to nízké a nevím, proč to nebožtík stavitel udělal. Hleďte cely udělat bez prejudice architekta vyšší. S tímto monumentálním měřítkem souvisí i daleko větší rozměr chodeb oproti jiným kartouzám. Stropy cel musely být ozdobeny štukem a malovány. Přesto lze říci, že středověký typ kartuzie byl i ve Valdicích proveden ve svém téměř pevnostním vzhledu a základním stavebním programu. Barokní architekt zde uplatnil přísnou uměleckou dispoziční symetrii a bohatší rozložení hmot. Dominantou je kostel, druhou skupinu tvoří obydlí převora a společné místnosti a základní horizontální charakter udržují cely, příbytky laiků a hospodářské budovy prvního dvora. Původní umělecká myšlenka byla ve Valdicích provedena cele v době svého vzniku a pozdější změny a úpravy ji příliš nepoškodily. Jednotně koncipovaná barokní kartouza valtická má ojedinělé místo v celé kartuziánské architektuře.

Dům byl řeholníkům slavnostně odevzdán 2. července 1632. Do té doby bydleli od svého příchodu na radimském zámku. O měsíc později, 30. července, byl posvěcen základní kámen kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Bruna. Vlastní stavba spadá do let 1632 až 1655, kdežto zařízení chrámu bylo pořízeno většinou až po jeho posvěcení, v letech 1660 až 1680, a některé úpravy kláštera se protáhly až do začátku 18. století. Tehdy byl také přistavěn sál knihovny a vyzdoben refektář. V archivu La Grande Chartreuse jsou Valdice zmiňovány jako Domus Assumptionis Beatae Mariae nebo jako Domus Castri Beatae Mariae.

Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu dolehly útrapy třicetileté války i na jeho dosud šťastné panství. Kartouza byla vydrancována tolikrát, kolikrát byl Jičín navštíven nepřátelským vojskem. Kartuziáni se přestěhovali z vyrabovaného kláštera do panského domu ve městě. Ovdovělá vévodkyně dala v květnu 1636 převézt Valdštejnovo tělo do Valdic. Podle příkazu místodržících byla mrtvola do hrobky vložena beze vší pocty.

Poválečná činnost převorů se obrátila zejména k nápravě škod a neutěšeného stavu kláštera i jeho panství. Duchovní správu svých poddaných ovšem svěřovali jezuitům, zcela v duchu odloučenosti svého řádu od světa. Řemeslníci a dělníci, kteří obsluhovali kartouzu, se usadili v jejím bezprostředním okolí. Blízko kláštera byly pro ně postaveny dvě řady domků – každý nájemce stavení dostával i pravidelnou stravu z klášterní kuchyně. Na podzim r. 1688 byl pro ně dokončen před branami kartouzy kostelík sv. Josefa. Stejně tak pro jim poddané měšťany Pecky nechali kartuziáni přestavět v letech 1748-58 kostel sv. Bartoloměje. Z jednotvárného toku dní před námi vystupují jen některé význačnější události, například divadelní představení, které ve valtickém refektáři sehráli pro shromážděné mnichy jezuité, nebo sláva, s níž kartuziáni připomínali v červenci roku 1732 své sté výročí. Pravidelné společné vycházky řeholníků za klášterní zdi, na místa osamělá a méně navštěvovaná, dala jedné z lesních studánek v okolí i lidové pojmenování Kartuziánka.

Podle dekretu císaře Josefa II. byl valdický klášter zrušen 29. ledna 1782 a celý jeho majetek byl postupně rozprodán. Podle tehdejšího inventáře víme, že na hlavním oltáři kostela býval titulní obraz Nanebevzetí Panny Marie a dalších osm oltářů bylo v lodi. Chrám byl bohatě vyzdoben, na stěnách visely obrazy evangelistů, řádových světců i výjevy ze života Páně. Vydraženo bylo takřka vše – od sbírky mincí a sádrových odlitků mincí a dva globy až po vytrhané kování dveří a dubovou podlahu kapitulního sálu. Monumentální jezdecký portrét zakladatele se dostal do Valdštejnského paláce v Praze, s částmi zařízení se shledáváme po venkovských kostelech bývalého klášterního panství. Výtečné dva oltáře sv. archanděla Michaela a sv. Bruna a Huga ze 70. let 17. století jsou dnes v Popovicích, kde je i šest barokních obrazů valtické křížové cesty. Prázdný objekt koupil kníže Trautsmannsdorf a zřídil zde z jednotlivých cel sklady a byty úředníků. Roku 1851 se pomýšlelo na zřízení pobočky pražského blázince, asi pro 250 osob. Nicméně budovy získal o šest let později erár a převedl sem část trestanců ze zrušeného státního vězení na Špilberku. Mezi prvními novými obyvateli byl i loupežník Babinský.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Kartuziánský řád má přibližně 400 členů, mužských klášterů je 18, ženských pět. Nejvíc klášterů (po pěti) se nachází ve Francii a Španělsku.

V čele kartuziánského řádu je generální kapitula, kde se scházejí každé dva roky všichni představení klášterů. Vedle generální kapituly vede řád generál, kterého volí společenstvo ve Velké Kartouze (kde vznikl kartuziánský řád), a který je přitom i její představený. Také společenstva v jednotlivých klášterech si sama volí představeného.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LOCKHART, Robin Bruce. Na cestě do nebe: skrytý život kartuziánů. Překlad Sylva Kolísková. 1. vyd. Praha : Zvon, 1996. 197 s. ISBN 80-7113-163-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]