František (papež)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Jorge Bergoglio)
Skočit na: Navigace, Hledání
Papež František
Papež František 20. března 2013
Papež František 20. března 2013
Rodné jméno Jorge Mario Bergoglio
Začátek pontifikátu 13. března 2013
Konec pontifikátu úřadující
Předchůdce Benedikt XVI.
Nástupce
Datum narození 17. prosince 1936 (76 let)
Místo narození Buenos Aires, Argentina
Podpis papeže Františka

František (latinsky Franciscus), vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio SJ (* 17. prosince 1936 Buenos Aires, Argentina), je 266. papež katolické církve, římský biskup a suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu). Jde rovněž o prvního mimoevropského papeže od 8. století, kdy římskokatolickou církev vedl Řehoř III., pocházející ze Sýrie.[1]

Znak papeže Františka

Středoškolským vzděláním je chemik. Ve 21 letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, na jehož fakultách studoval filosofii, teologii a sociální vědy, vyučoval a získal titul profesora teologie. Mezitím v letech 1973 až 1979 působil jako jezuitský provinciál v Argentině. Od roku 1998 až do svého zvolení papežem byl arcibiskupem Buenos Aires a argentinským primasem a od roku 2001 také kardinálem.

Jeho biskupským a nyní i papežským heslem je Miserando atque eligendo (česky Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej.).[2] Na stránkách arcibiskupství volbu svého hesla spojoval s evangelijním příběhem povolání celníka Matouše podle 21. homilie Bedy Ctihodného.[3][4]

Obsah

Původ a mládí [editovat]

Narodil se v Buenos Aires italským imigrantům Josefovi a Regině Bergogliovým jako jedno z pěti dětí. Jeho otec pracoval jako železniční dělník.[5]

Kvůli infekčnímu onemocnění prodělanému v mládí má pouze jednu plíci.[6]

Dětství strávil v městské části Flores na předměstí Buenos Aires.[7] Argentinské řádové sestry na něj vzpomínají jako na neposedného uličníka, byl prý malý ďáblík jako každý malý kluk. Byl u nich oblíbený a se sestrou Dolores ho pojilo blízké přátelství, v posledních dnech jejího života ji pravidelně navštěvoval a po její smrti strávil celou noc v slzách a odmítal jíst a pít.[7] V knižním rozhovoru, El Jesuita (Jezuita), který v roce 2010 vydali novináři Sergio Rubín a Francesca Ambrogettiová, uvádí, že jako mladík rád tančil tango, že pracoval i jako vyhazovač. Má rád klasickou literaturu a jeho nejoblíbenějším filmem je dánské drama Babettina hostina.[7]

Bazilika svatého Josefa ve Flores, čtvrti Buenos Aires, kde Jorge Bergoglio prožil dětství a začal i své kněžské působení

V roce 2010 přiznal Bergoglio v rozhovoru, že ve dvanácti letech usiloval o dívenku Amalii, svou vrstevnici, a pomýšlel na svatbu. V dopise jí tehdy napsal, že je pro něj jediná a že pokud si ji nevezme za ženu, stane se knězem. Dopis ilustroval obrázkem domu s červenou střechou, ve kterém spolu budou bydlet. Amaliin otec své dceři vztah zakázal, a ona proto na dopis ani neodpověděla.[8] Samotná Amalia Demonte příběh ze svého dětství po letech potvrdila v rozhovoru pro anglický deník The Daily Telegraph. Otec ji prý uhodil, když chtěla Jorgemu odepsat. Rodiče jí pak bránili v jakémkoliv dalším kontaktu s ním. Ona sama v té době prý ještě zamilovanost neznala. Na nevinném a čistém vztahu mezi dvěma dětmi nemá nynější papež co skrývat.[9]

Studium, působení v řádu a akademické působení [editovat]

Vystudoval chemicko-průmyslovou střední školu.

Poté v březnu 1958 ve 21 letech při svém pobytu v Santiago de Chile vstoupil do jezuitského řádu. Při svých pobytech v řádových domech na různých místech Chile a Argentiny pokračoval ve studiu několika oborů, mj. i sociálních věd. Byl zapsán ke studiu na teologické fakultě Colegio Máximo San José, která má sídlo na předměstí Buenos Aires San Miguel. Studium filozofie dokončil v roce 1960 a studium teologie v roce 1970. Jeho významným učitelem byl Lucio Gera, jeden z otců tzv. teologie osvobození.[10]

Od roku 1973 pracoval jako docent a poté profesor teologie na jezuitské fakultě filozofie a teologie v San Miguel.[zdroj?] Po roce 1979, kdy ukončil působení ve funkci provinciála jezuitů, se postavil do čela této fakulty.[11] Vyučoval literaturu, psychologii, filosofii a teologii.[6]

V polovině 80. let 20. století pobyl několik měsíců v Německu na renomované Vysoké škole filozoficko-teologické v Sankt Georgen (Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen) ve Frankfurtu nad Mohanem (byla založena v roce 1926 jako vzdělávací instituce pro jezuity několika německých biskupství), aby s tamějšími profesory konzultoval svou disertační práci.[12]

Ovládá několik jazyků, kromě rodné španělštiny hovoří gramaticky bezchybnou italštinou,[13] komunikuje německy[14] a čte texty v církevní latině.[zdroj?] Své první proslovy a kázání v roli papeže pronášel italsky a spatra, případně jen s nahlížením do poznámek (zatímco Benedikt XVI. často četl z podkladů); média ocenila jeho řečnické schopnosti.[8]

Kněžská dráha [editovat]

Jorge Mario Bergoglio v prosinci 2008

Kněz [editovat]

Kněžské svěcení přijal 13. prosince 1969 z rukou córdobského arcibiskupa Ramóna Josého Castellana. Po několik let sloužil v bazilice svatého Josefa (San José) ve čtvrti Flores, odkud pocházel.[7]

Jezuita [editovat]

Do jezuitského řádu vstoupil v březnu 1958 ve svých 21 letech při svém pobytu v Santiagu de Chile. Věčné sliby jako řeholník složil po vystudování 22. dubna 1973. Poté působil jako novicmistr a argentinský jezuitský provinciál (v letech 1973 až 1979). Na jezuitských školách akademicky působil.

Biskup [editovat]

Dne 20. května 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Biskupské svěcení mu udělil 27. června téhož roku arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino. O pět let později, v červnu 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem. Po smrti kardinála Quarracina se 28. února 1998 ujal funkce arcibiskupa v Buenos Aires. V letech 2005 až 2011, tedy po dvě tříletá funkční období, byl předsedou Argentinské biskupské konference.

Kardinál [editovat]

Jorge kardinál Bergoglio SJ v roce 2008

Při konzistoři v únoru 2001 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia kardinálem.

Při konkláve v roce 2005 byl zmiňován mezi tzv. papabile, tedy favorizovanými nástupci zemřelého papeže. Podle publicisty Michala Semína byl nejméně od druhého kola této volby hlavním protikandidátem kardinála Josefa Ratzingera, posléze zvoleného papežem jako (pod jménem Benedikt XVI.).[15] Údajně získal přes 40 volitelských hlasů, pak však, aby neblokoval další vývoj, prohlásil, že se další volby nezúčastní.[13]

Před několika lety se (podle iDnes.cz) údajně pokoušel rezignovat na funkci kardinála, Benedikt XVI. však rezignaci nepřijal.[7] (V roce 2011 dosáhl Bergoglio věku 75 let, v němž jsou biskupové povinni nabídnout rezignaci na funkci biskupa.) Když tehdy v soukromí mluvil se svou sestrou Marií Elenou o možnosti, že by byl zvolen papežem, komentoval to prý slovy: „Děkuji, nechci“.[7]

Papež [editovat]

Od 12. března 2013 se konalo konkláve kardinálů v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Hned následujícího dne, tedy 13. března, se stal dosavadní kardinál Bergoglio 266. papežem katolické církve. Jeho zvolení v pátém kole tajné volby bylo oznámeno bílým kouřem v 19:07 SEČ.[16] Podle italských médií byl zvolen výraznou většinou 90 ze 115 kardinálů.[7]

Jako vůbec první papež v dějinách církve si zvolil jméno František, a to na počest sv. Františka z Assisi.[17] Jím přijaté jméno nebylo doposud žádným jeho předchůdcem zvoleno. Podobně postupoval naposledy papež Lando. Nový papež si však přeje používat své jméno bez římské číslovky, tedy jen „František“ a nikoliv František I.[18][19] Prozradil, že po jeho zvolení zazněly i návrhy, aby si zvolil jméno Hadrián či Klement.[20] Při setkání s novináři nový papež také vysvětlil, co jej bezprostředně vedlo k volbě tohoto jména. Podle jeho slov se na něj hned poté, co bylo jeho zvolení dvoutřetinovou většinou zjevné, obrátil jeho přítel, brazilský františkán a kardinál Cláudio Hummes, a řekl mu: „Nezapomeň na chudé!“ Tím mu připomněl odkaz sv. Františka z Assisi.[21]

Funkce se ujal ihned po zvolení, ceremoniál intronizace, kdy papež sloužil inaugurační mši svatou, proběhl v úterý 19. března, tedy na svatého Josefa. Papež též obdržel pallium a rybářský prsten.[22] Intronizace se podle očekávání zúčastnili státníci z celého světa. Celkem dorazilo 132 oficiálních delegací z 80 zemí, mj. argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, americký viceprezident Joe Biden a německá kancléřka Angela Merkelová. Na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu se shromáždilo přibližně 200 000 věřících, mezi kterými papež před obřadem projel v papamobilu a požehnal jim.[22] Českou republiku zastupoval vicepremiér a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.[22] Slavnosti se zúčastnil i konstantinopolský pravoslavný ekumenický patriarcha Bartoloměj I.; podle agentury AP to byla první událost tohoto druhu od Velkého schizmatu v křesťanství z roku 1054. Svého zástupce, metropolitu Ilariona, vyslala i ruská pravoslavná církev a její patriarcha Kirill zaslal papeži Františku blahopřejný dopis s výzvou ke společné obraně pronásledovaných křesťanů ve světě a k obraně morálních hodnot proti sekularismu.[23][24]

Média předpokládala, že po nástupu papeže Františka téměř jistě nezůstane vatikánským státním sekretářem kardinál Tarcisio Bertone a že si papež do této funkce vybere někoho z obdobně smýšlejících kardinálů. Podle listu La Repubblica a dalších italských médií jsou pravděpodobnými kandidáty brazilský kardinál João Braz de Aviz nebo italští kardinálové Bertello a Filoni či arcibiskup Bernardini.[7][25] V sobotu 16. března 2013 odpoledne papež František oznámil, že prozatím nehodlá dělat personální změny v kurii, protože nevidí bezprostřední potřebu změn.[20]

V sobotu 23. března 2013 přiletěl nový papež František vrtulníkem do letní rezidence Castel Gandolfo, aby se setkal s emeritovaným papežem Benediktem XVI. Světová veřejnost a media sledovaly toto setkání s velkým zájmem a spekulovalo se o obsahu soukromého rozhovoru obou hodnostářů. Setkání trvalo zhruba 45 minut. Novináři vyslovili tézi, že oba církevní představitelé jednali mimo jiné o budoucí personální politice Vatikánu a zejména o změnách při obsazení míst v kurii a jednotlivých vatikánských kongregacích.

Dne 13. dubna 2013 bylo ve Vatikánu oznámeno, že papež František ustanovil nový poradní sbor osmi kurijních kardinálů pro vypracování reformy vatikánské kurie. Členy pracovní skupiny jsou mj. Ital Giuseppe Bertello, německý kardinál Reinhard Marx, Óscar Andrés Rodríguez Maradiaga z Hondurasu a americký kardinál Seán Patrick O'Malley.[26]

Názory a postoje [editovat]

Papež František těsně po svém zvolení

Osobní skromnost a sociální důraz [editovat]

K nápadným povahovým rysům papeže Františka patří osobní skromnost. Jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou.[15] Podle jeho názoru každý člověk, který podlehne sebestředné marnosti, ve skutečnosti skrývá v sobě velkou bídu.[27]

Už jako kardinál se kriticky vyjádřil k obrazu církve v současném světě, že je uzavřená sama do sebe, a tak duchovně nemocná. Řekl, že pokud by si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně by si vybral tu první.[27] Podpořil využití moderních digitálních technologií jako internet a krátké zprávy k oslovování lidí.[27] Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu.[27] Je znám svým zájmem o lidi nakažené virem HIV, v minulosti je často navštěvoval v hospicích. V roce 2011 navštívil hospic, kde v rámci velikonočního rituálu políbil dvanáct lidí nakažených tímto virem a obřadně jim umyl nohy.[28][11] Tento obřad zopakoval už jako papež na zelený čtvrtek roku 2013, kdy omyl a políbil nohy 12 delikventům v římském nápravném zařízení pro mladistvé.[29]

V sobotu 16. března 2013 na setkání s novináři papež František s poukazem na svatého Františka z Assisi řekl: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé“.[20]

„Nebuďte nikdy smutní, křesťan nemůže být smutný. Nenechte se nikdy ovládnout bezmocí. Naše radost není radostí z vlastnictví mnoha věcí, ale ze setkání s Ježíšem,„ řekl na Květnou neděli 2013 (24. března).[30]

Církev, papežství a liturgie [editovat]

Podle Mileny Faustové je František znám jako významný teolog a umírněný konzervativec a tvoří kompromis mezi levicovou teologií osvobození a tradicionalismem jezuitského řádu.[28]

Podle Michala Semína kladl dřívější arcibiskup Bergoglio ve své diecézi překážky tradicionalistickým kněžím, kteří se chtěli vrátit k předkoncilní liturgii, a to i po vydání Benediktova apoštolského listu Summorum pontificum, který byl k tradicionalistům vstřícný.[15] Jako arcibiskup a kardinál měl Bergoglio dobré vztahy s židy a protestanty. Ve vztahu k anglikánům podle Semína odmítl myšlenku, aby konvertovali ke katolické církvi, a uvedl, že katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi. Na shromáždění Charismatického hnutí v Buenos Aires v roce 2012 neváhal pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání. V roce 2012 se zúčastnil oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog. Podle Semína je oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu, relativizuje jedinost katolické církve podřízené Římu a je rovněž zastáncem kolegiality biskupů.[15] Takový postoj byl patrný už při jeho prvním vystoupení po zvolení papežem. Ponechal stranou viditelné známky a projevy papežské autority a  prezentoval se jako biskup Říma. Rovněž svého předchůdce Benedikta XVI. označil jako emeritního biskupa římského, nikoliv jako emeritního papeže. Před udělením požehnání městu a světu (Urbi et Orbi) si vyžádal modlitbu přítomných věřících za sebe samého.[15]

Podle Semína byl v roce 2005 přinejmenším od druhého kola volby hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera a přesunuly se k němu hlasy, které původně směřovaly ke kardinálu Martinimu, oblíbenci progresivního a liberálního směru v církvi. Podle Semína se zdá být jasné, že papež František přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec druhého vatikánského koncilu a jím nastolených změn a jím zvolený kurz opět potlačí ostrůvky (předkoncilní) katolické tradice, jež se vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.[15]

Podle publicisty Martina T. Zikmunda se František dosud ve všech funkcích projevil jako teologicky konzervativní a nebývale sociálně citlivý. Je vůdcovským typem, ošlehaný praktickým životem, a svými gesty ukázal osobní pevnost a kuráž. Podle Zikmunda se stal vhodným kompromisním kandidátem těch, kteří touží po změnách, a těch, kteří chtějí papeže jako vnější ikonu, aniž by se vnitřní pořádky příliš měnily.[31] Reakce katolických i nekatolických médií a osobností na první papežovy kroky byly převážně pozitivní. Kateřina Lachmanová i Joel Ruml ale zdůraznili, že lidé si do nového papeže projektují příliš velké množství vzájemně protikladných i nerealistických očekávání.[32]

Jeho postoj k papežské kurii byl doposud rezervovaný, stálým funkcím v ní se vyhýbal a Vatikán navštěvoval jen v nezbytných případech.[15] Již v souvislosti se svým jmenováním kardinálem v roce 2001 odrazoval věřící ve své zemi od utrácení peněz za cestu do Říma[11] a podobně se obrátil na Argentince i při zahájení svého pontifikátu. Vyzval je, aby raději dali peníze chudým.[33] Římskou kurii považuje za subjekt, který pomáhá a slouží. Negativní zprávy o kurii jsou podle něj často přehnané a zmanipulované tak, aby skandalizovaly. Novinářům podle něj často hrozí, že podlehnou koprofilii a budou navádět ke koprofagii. Neustálé vidění negativních aspektů místo pozitivních považuje za častý hřích.[27]

Kontroverzní etické otázky [editovat]

Tomáš Halík konstatoval, že ani od reformního papeže nelze očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat v dnešní době svěcení žen či měnit postoj církve k potratům.[15] Než Argentina v roce 2010 jako první latinskoamerická země zlegalizovala sňatky homosexuálů, kritizoval kardinál Bergoglio toto opatření jako destruktivní záměr proti Božímu plánu („není to obyčejný politický boj; je to pokus zničit Boží záměr“[27]). Adopce dětí homosexuálními muži označil za formu diskriminace dětí.[34] Prezidentce Argentiny Cristině Fernández de Kirchner oponoval i v otázkách antikoncepce a umělého oplodnění, v nichž zastával konzervativní stanovisko.[6]

Celibát [editovat]

„V této chvíli jsem pro zachování celibátu se všemi jeho pro a proti. S jeho praktikováním jsme měli po tisíc let spíš lepší než horší zkušenosti," uvedl František v knize rozhovorů s rabínem Abrahamem Skorkou Na nebi a na Zemi. Dodal ovšem, že celibát „je otázka disciplíny, a ne víry, a věc se může změnit".[35]

Vztah k politickému dění [editovat]

Špinavá válka [editovat]

V roce 2005, v roce předchozího konkláve, v němž byl Bergoglio řazen mezi papabili, vydal Horacio Verbitsky knihu o církvi s názvem El Silencio (Mlčení), v níž Bergoglia obvinil z toho, že v době tzv. špinavé války zbavil jezuitské kněze Orlanda Yoria a Francisca Jalicse ochrany svého řádu a tím umožnil armádě, aby je v květnu 1976 unesla a mučila. Tato tvrzení se odvolávají na rozhovory s Jalicsem, který se později přestěhoval do německého kláštera. Bergoglio označil obvinění za pomluvu a prohlásil, že naopak tajně zachránil životy obou kněží a dalších, které ukryl před eskadrami smrti nebo jim pomohl uprchnout.[6] Podle Verbitského Bergoglio naopak pomohl ukrýt příslušníky argentinského námořnictva před inspektory Meziamerické rady pro lidská práva a odmítal žádosti o pomoc lidí před terorem vlády.[36] Bergoglio dvakrát odmítl svědčit u soudu o svém působení v čele jezuitského řádu, a když v roce 2010 před soudem konečně vypovídal, byly mu vytknuty vyhýbavé odpovědi.[6] V roce 2010 před soudem uvedl, že o případech odebírání dětí politicky nepohodlným ženám se dozvěděl až v roce 1985, dva roky po konci vojenské vlády, zatímco rodina Eleny de la Cuadra, která zmizela v roce 1977 v pátém měsíci těhotenství a po porodu byla ve vězení zabita, tvrdí, že ho kontaktovala a prosila o pomoc už v době zmizení Eleny.[36]

Na rozdíl od předešlého se uvádí, že ani v době diktatury neváhal kritizovat poměry v zemi a příspěl k tomu, aby se argentinská biskupská konference v roce 2000 omluvila za neschopnost zaujmout odmítavý postoj k vojenské vládě, a přispěll tak k zahojení ran a obnovení důvěryhodnost římskokatolické církve.[6][37]

18. března 2013 vydal prezident Nejvyššího soudu Argentiny Ricardi Lorenzetti prohlášení, že papež František je zcela nevinný a nebyl nikdy podezřelý z porušování lidských práv během špinavé války. Lorenzetti dále zdůraznil nutnost respektovat presumpci neviny. Řekl: „Ačkoli někteří stále prohlašují, že mohl udělat to či ono, faktem zůstává, že zde není žádné konkrétní obvinění vznesené proti bývalému kardinálovi Jorgemu Bergogliovi.“[38] Argentinský nositel Nobelovy ceny za mír a odpůrce vojenské junty Adolfo Pérez Esquivel 21. března prohlásil, že „František neměl nic společného s diktaturou, nebyl komplicem diktatury a nekolaboroval.“[39]

Také Hebe de Bonafini, prezidentka jedné z organizací „Matek z Plaza de Mayo“ (organizace matek obětí argentinské diktatury), se v minulých dnech vzdala kritizování papeže Františka a v otevřeném dopise jej chválila za jeho duchovní činnost v chudinských čtvrtích Buenos Aires. O tom se údajně dozvěděla až nyní. Funkcionářka Matek tak provedla stejný obrat jako prezidentka Argentiny Cristina Fernández de Kirchner a různí další členové její vlády, kteří zvolení dřívějšího arcibiskupa Bergoglia papežem zprvu přijali rezervovaně nebo otevřeně kriticky. Tato změna postoje nastala po audienci prezidentky Kirchnerové u papeže dne 18. března 2013.[40]

Falklandy [editovat]

Jako kardinál opakovaně[41] podporoval argentinský nárok na Falklandy (Malvíny). Podle britského listu The Sun v roce 2011 prohlásil: „Falklandy jsou naše, je to naše země. Važme si těch, kdo tam položili své životy. Falklandy patří Argentině.“[42][43] U příležitosti 30. výročí konce války o toto souostroví v roce 2012 se Bergoglio vyjádřil, že Britové se ostrovů zmocnili.[41]

Britský premiér David Cameron se v březnu 2013 proti názorům nového papeže „při vší úctě“ ohradil a odvolal se na jednoznačné výsledky referenda, které na ostrovech právě proběhlo: „Bílý dým nad Falklandami byl dost jasný.“ Argentinská velvyslankyně v Londýně Alicia Castrová v reakci na toto prohlášení označila za zarážející, že si premiér „dovoluje odmítat papeže“. Argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, která nynější obyvatele Falkland považuje za squattery a referendum za frašku,[44] vyjádřila naději, že i přes četné spory, které ona a dřívější kardinál Bergoglio měli, pomůže papež František vylobbovat alespoň zahájení jednání s Brity. V zápětí nato jako vůbec první hlava státu se ve Vatikánu s papežem setkala.[41]

Publikace [editovat]

Odkazy [editovat]

Reference [editovat]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jorge Bergoglio na polské Wikipedii.

  1. ↑ Papež František I. původně studoval chemii. novinky.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2013-03-13]. Dostupné online.  , Novinky, ČTK, BBC
  2. ↑ Papežský erb a motto, Radio Vatikán, 18. 3. 2013
  3. ↑ Heráldica Eclesiástica en la Argentina – Escudo del cardenal Jorge M. Bergoglio, Heráldica en la Argentina, 26. 6. 2010, Alexander Pomara
  4. ↑ Sv. Matúša – apoštola a evanjelistu (21. september), Homilie.sk, P. Bernardín Šmid, OFM, s citací homilie Bedy Ctihodného
  5. ↑ Jorge Mario Bergoglio - profil nového papeže Františka. christnet.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2013-03-13]. Dostupné online.  
  6. ↑ a b c d e f Kdo je Jorge Bergoglio, Česká televize, Události, 14. 3. 2013
  7. ↑ a b c d e f g h Oldřich Mánert: Jorge byl malý ďáblík, vzpomínají na dětství papeže řádové sestry, iDnes.cz, 15. 3. 2013
  8. ↑ a b Nepropadejte pesimismu, vyzval papež František, ČT24, 15. 3. 2013
  9. ↑ Pope Francis: Amalia, the childhood sweetheart whose snub created a pope, The Telegraph, 14. 3. 2013
  10. ↑ Jorge Mario Bergoglio: Prefacio. Vlastní konstatování papeže Františka. Viz Jorge Mario Bergoglio: Prefacio. Předmluva ke sborníku, jehož hlavní autorkou je Silvia Kot: Ser Católico hoy frente al tercer milenio. Manrique Zago Ediciones, Buenos Aires 1997. ISBN 987-509-019-0. S. 4.
  11. ↑ a b c První jezuita v čele katolické církve nebyl favoritem [1], Aktualizováno.cz, 13. 3. 2013
  12. ↑ Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen, Frankfurt am Main, Papst Franziskus, novinky (Neuigkeiten), 14. března 2013 (německy). Zde je konstatováno: „Bývalý jezuita a provinciál argentinské jezuitské provincie je svázán s naší vysokou školou, protože strávil u příležitosti svého studijního pobytu v Německu uprostřed 80. let několik měsíců v Sankt Georgen, aby se radil s jednotlivými profesory o disertačním projektu. K uzavření (tohoto projektu) v Sankt Georgen nedošlo.“
  13. ↑ a b Marek Vácha: Nový papež musí věřit na zázraky, Dialog iHNed.cz, 15. 3. 2013
  14. ↑ Jan Wirnitzer: Řekl jsem papeži, že se stal zázrak, píše kardinál Duka z Vatikánu, iDnes.cz, 14. 3. 2013
  15. ↑ a b c d e f g h Michal Semín: Přichází s Františkem i soumrak papežství a další vlna progresivně pojatých reforem? [2], Česká pozice, 14. 3. 2013
  16. ↑ tyt; gaa; ČTK. Habemus papam, tweetoval papež František I. Vatikánský účet ožil [online]. Ihned.cz, 2013-03-12, rev. 2013-03-13, [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.  
  17. ↑ Philip Pullella: New York cardinal offers glimpse of new pope's style, Reuters, 13. 3. 2013
  18. ↑ Papež si nepřeje jméno František I., ale jen František, Novinky, 14. 3. 2013
  19. ↑ Tomáš Pavlíček: Proč František? Papežův vzor je žebravý mnich, který krmil ptáky, iDnes.cz, 14. 3. 2013
  20. ↑ a b c Nový papež chce dělat čest svému jménu, požaduje chudou církev, iDnes.cz, 16. 3. 2013, ČTK
  21. ↑ Franziskus ruft zu mehr Barmherzigkeit auf (František vyzývá k více milosrdenství), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. března 2013, str. 1–2.
  22. ↑ a b c Papež František se ve Vatikánu slavnostně ujal svého úřadu [online]. Český rozhlas, 2013-03-19, rev. 2013-03-19, [cit. 2013-03-19]. Dostupné online. (čeština) 
  23. ↑ Na pápežskú inauguráciu pricestoval aj pravoslávny patriarcha Bartolomej, TA3, 18. 3. 2013
  24. ↑ František se sešel s představiteli církví, ČT24, 20. 3. 2013, pet
  25. ↑ Nepropadejte pesimismu, vyzval papež František, ČT24, 15. 3. 2013
  26. ↑ Franziskus gründet Arbeitskreis (František zakládá pracovní skupinu), Der Spiegel, 13. dubna 2013. http://www.spiegel.de/panorama/gesellschaft/kurien-reform-papst-franziskus-beruft-beratungsgremium-aus-kardinaelen-a-894239.html
  27. ↑ a b c d e f Lukáš Strašík: František o svobodných matkách, homosexuálech a webu, ČT24, 15. 3. 2013, zdroj: Pope Francis on gay marriage, unmarried mothers … and journalists, The Guardian, 13. 3. 2013
  28. ↑ a b FAUSTOVA, Milena. Habemus papam! Katolíci si získali hlavu Církve. Hlas Ruska [online]. 2013-03-14 [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.  
  29. ↑ Papež omyl nohy mladým delikventům. Byli mezi nimi Afričané i dvě dívky, iDNES.cz, 28. 3. 2013
  30. ↑ Křesťan nemůže být smutný, hlásal papež František na Květnou neděli, iDNES.cz, 24. 3. 2013
  31. ↑ Martin T. Zikmund: Františku, oprav můj dům!, Perspektivy 06/2013, příloha Katolického týdeníku 12/2013, str. I
  32. ↑ Potřebujeme druhého Františka z Assisi – Oslovené osobnosti reagují na zvolení nového papeže, Katolický týdeník 12/2013, str. 12
  33. ↑ Papež vzkazuje argentinským věřícím: nejezděte do Říma, dejte peníze chudým [3], Radio Vaticana, 16. 3. 2013, jag
  34. ↑ Papež František. Dítě imigrantů, které kritizuje gaye a moc se nesměje. iDNES.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2013-03-13]. Dostupné online.  
  35. ↑ Papežova přítelkyně si myslí, že František může zrušit celibát, lidovky.cz, 22. 4. 2013
  36. ↑ a b Papež věděl o únosech dětí za diktatury, tvrdí publicista, Novinky.cz, 15. 3. 2013
  37. ↑ Františkova role ve „špinavé válce“ je zahalena tajemstvím ČT24, 14. 3. 2013
  38. ↑ "Bergoglio is completely innocent," says Argentina's Supreme Court [online]. Řím: Vatican Insider, 2013-03-18, [cit. 2013-03-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  39. ↑ http://www.christnet.cz/zpravy/25148/papez_s_dikaturou_nespolupracoval_ujistil_argentinsky_nositel_nobelovy_ceny.url Christnet 21. 3. 2013
  40. ↑ Kehrtwenden in Sachen Papst (Obraty v papežových záležitostech), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 23. března 2013, str. 6.
  41. ↑ a b c Papež se stane nečekaným hráčem v argentinském boji o Falklandy, iDnes.cz, 17. 3. 2013, tes
  42. ↑ Ochránce dogmat, nebo zachránce pošramocené pověsti církve?, ČT24, 14. 3. 2012, pet
  43. ↑ Bod zlomu, nebo ochránce dogmat? Tisk odhaduje papeže, Lidovky.cz, 14. 3. 2013, ČTK
  44. ↑ Falklandy hledají tři „zrádce“, kteří hlasovali proti Británii, iDnes.cz, 13. 3. 2013, ipl

Literatura [editovat]

Externí odkazy [editovat]

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
zprávy na Wikizprávách
Arcibiskup v Buenos Aires
Předchůdce:
Antonio Quarracino		 28. února 1998 – 13. března 2013
Jorge Mario Bergoglio SJ		 Nástupce:
Mario Aurelio Poli
Papež
Předchůdce:
Benedikt XVI.		 od 13. března 2013
František		 Nástupce:
dosud ve funkci
Papežové
Seznam papežů
1.–4. století Emblem of the Papacy SE.svg
5.–8. století
Inocenc I. · Zosimus · Bonifác I. · Celestýn I. · Sixtus III. · Lev I. Veliký · Hilarius · Simplicius · Felix II. · Gelasius I. · Anastasius II. · Symmachus · Hormisdas · Jan I. · Felix III. · Bonifác II. · Jan II. · Agapetus I. · Silverius · Vigilius · Pelagius I. · Jan III. · Benedikt I. · Pelagius II. · Řehoř I. Veliký · Sabinianus · Bonifác III. · Bonifác IV. · Deusdedit · Bonifác V. · Honorius I. · Severinus · Jan IV. · Theodor I. · Martin I. · Evžen I. · Vitalianus · Adeodatus · Donus · Agatho · Lev II. · Benedikt II. · Jan V. · Konon · Sergius I. · Jan VI. · Jan VII. · Sisinius · Konstantin · Řehoř II. · Řehoř III. · Zachariáš · Štěpán II. · Pavel I. · Štěpán III. · Hadrián I. · Lev III.
9.–12. století
Štěpán IV. · Paschal I. · Evžen II. · Valentin · Řehoř IV. · Sergius II. · Lev IV. · Benedikt III. · Mikuláš I. Veliký · Hadrián II. · Jan VIII. · Marinus I. · Hadrián III. · Štěpán V. · Formosus · Bonifác VI. · Štěpán VI. · Roman · Theodor II. · Jan IX. · Benedikt IV. · Lev V. · Sergius III. · Anastasius III. · Lando · Jan X. · Lev VI. · Štěpán VII. · Jan XI. · Lev VII. · Štěpán VIII. · Marinus II. · Agapetus II. · Jan XII. · Lev VIII. · Jan XIII. · Benedikt VI. · Benedikt VII. · Jan XIV. · Jan XV. · Řehoř V. · Silvestr II. · Jan XVII. · Jan  XVIII. · Sergius IV. · Benedikt VIII. · Jan XIX. · Benedikt IX. · Silvestr III. · Řehoř VI. · Klement II. · Benedikt IX. · Silvestr III. · Řehoř VI. · Jan XIX. · Benedikt IX. · Silvestr III. · Řehoř VI. · Klement II. · Benedikt IX. · Damasus II. · Lev IX. · Viktor II. · Štěpán IX. · Mikuláš II. · Alexandr II. · Řehoř VII. · Viktor III. · Urban II. · Paschalis II. · Gelasius II. · Kalixt II. · Inocenc II. · Celestýn II. · Lucius II. · Evžen III. · Anastasius IV. · Hadrián IV. · Alexandr III. · Lucius III. · Urban III. · Řehoř VIII. · Klement III. · Celestýn III. · Inocenc III.
13.–16. století
Honorius III. · Řehoř IX. · Celestýn IV. · Inocenc IV. · Alexandr IV. · Urban IV. · Klement IV. · Řehoř X. · Inocenc V. · Hadrián V. · Jan XXI. · Mikuláš III. · Martin IV. · Honorius IV. · Mikuláš IV. · Celestýn V. · Bonifác VIII. · Benedikt XI. · Klement V. · Jan XXII. · Benedikt XII. · Klement VI. · Inocenc VI. · Urban V. · Řehoř XI. · Urban VI. · Bonifác IX. · Inocenc VII. · Řehoř XII. · Martin V. · Evžen IV. · Mikuláš V. · Kalixt III. · Pius II. · Pavel II. · Sixtus IV. · Inocenc VIII. · Alexandr VI. · Pius III. · Julius II. · Lev X. · Hadrián VI. · Klement VII. · Pavel III. · Julius III. · Marcel II. · Pavel IV. · Pius IV. · Pius V. · Řehoř XIII. · Sixtus V. · Urban VII. · Řehoř XIV. · Inocenc IX. · Klement VIII.
17. století–současnost
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_(papež)&oldid=10326444“