František (papež)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Jorge Bergoglio)
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho Svatost
František
266. papež

Papež František, 2014
Církev římskokatolická
Zvolen 13. března 2013
Uveden do úřadu 19. března 2013 (intronizace)
Předchůdce Benedikt XVI.
Heslo

Miserando atque Eligendo

Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej
Znak Insigne Francisci.svg
Zasvěcený život
Institut Tovaryšstvo Ježíšovo
Noviciát od března 1958
Sliby  
            dočasné 12. března 1960
            doživotní 22. dubna 1973
Svěcení
Kněžské svěcení 13. prosince 1969
světitel Ramón José Castellano
Biskupské svěcení 27. června 1992
světitel Antonio Quarracino
1. spolusvětitel Ubaldo Calabresi
2. spolusvětitel Emilio Ogñénovich
Kardinálská kreace 21. února 2001
kreoval Jan Pavel II.
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Zúčastnil se
Osobní údaje
Rodné jméno Jorge Mario Bergoglio
Země ArgentinaArgentina Argentina
Datum narození 17. prosince 1936 (78 let)
Místo narození Buenos Aires
Argentina
Rodiče Mario José Bergoglio
Regina María Sívoriová
Podpis
Související články seznam apoštolských cest
seznam svatořečení a blahořečení
Website Papež František na Twitteru

Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech

František (latinsky Franciscus), vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio SJ (* 17. prosince 1936, Buenos Aires, Argentina), je 266. papež katolické církve, římský biskup a suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu). Jde rovněž o prvního mimoevropského papeže od 8. století, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Řehoř III., pocházející ze Sýrie.[1]

Středoškolským vzděláním je chemik. Ve 21 letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, na jehož fakultách studoval filosofii, teologii a sociální vědy, vyučoval a získal titul profesora teologie. Mezitím v letech 19731979 působil jako jezuitský provinciál v Argentině. Od roku 1998 až do svého zvolení papežem byl arcibiskupem Buenos Aires a argentinským primasem a od roku 2001 také kardinálem.

Jeho biskupským a nyní i papežským heslem je Miserando atque eligendo (česky Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej.).[2] Na stránkách arcibiskupství volbu svého hesla spojoval s evangelijním příběhem povolání celníka Matouše podle 21. homilie Bedy Ctihodného.[3][4] Je zaníceným fandou argentinského fotbalového klubu CA San Lorenzo de Almagro, kde hrával jeho otec.[5]

Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Buenos Aires italským imigrantům jako nejstarší z pěti dětí.[6] Jeho sourozenci byli Alberto Horacio (1942–2010), Oscar Adrian, Marta Regina a Maria Elena. Jejich otec Mario José (Giuseppe) Bergoglio (1908–1959) se narodil v obci Portacomaro v severní Itálii. Před nastupujícím fašismem odešel v roce 1928 do Argentiny a zde pracoval jako železniční dělník. Jeho manželkou se 12. prosince 1935 stala Regina María Sívori (†1981). Narodila se v Buenos Aires italským přistěhovalcům.

Ve 21 letech mu kvůli infekčnímu onemocnění byla odebrána horní část pravé plíce.[7]

Dětství strávil v městské části Flores na předměstí Buenos Aires.[8] Argentinské řádové sestry na něj vzpomínají jako na neposedného uličníka, byl prý malý ďáblík jako každý malý kluk. Byl u nich oblíbený a se sestrou Dolores ho pojilo blízké přátelství, v posledních dnech jejího života ji pravidelně navštěvoval a po její smrti strávil celou noc v slzách a odmítal jíst a pít.[8] V knižním rozhovoru, El Jesuita (Jezuita), který v roce 2010 vydali novináři Sergio Rubín a Francesca Ambrogettiová, uvádí, že jako mladík rád tančil tango, že pracoval i jako vyhazovač. Má rád klasickou literaturu a jeho nejoblíbenějším filmem je dánské drama Babettina hostina.[8]

Bazilika svatého Josefa ve Flores, čtvrti Buenos Aires, kde Jorge Bergoglio prožil dětství a začal i své kněžské působení

V roce 2010 přiznal Bergoglio v rozhovoru, že ve dvanácti letech usiloval o dívenku Amalii, svou vrstevnici, a pomýšlel na svatbu. V dopise jí tehdy napsal, že je pro něj jediná a že pokud si ji nevezme za ženu, stane se knězem. Dopis ilustroval obrázkem domu s červenou střechou, ve kterém spolu budou bydlet. Amaliin otec své dceři vztah zakázal, a ona proto na dopis ani neodpověděla.[9] Samotná Amalia Demonte příběh ze svého dětství po letech potvrdila v rozhovoru pro anglický deník The Daily Telegraph. Otec ji prý uhodil, když chtěla Jorgemu odepsat. Rodiče jí pak bránili v jakémkoliv dalším kontaktu s ním. Ona sama v té době prý ještě zamilovanost neznala. Na nevinném a čistém vztahu mezi dvěma dětmi nemá nynější papež co skrývat.[10]

Studium, působení v řádu a akademické působení[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval chemicko-průmyslovou střední školu.

Poté v březnu 1958 ve 21 letech při svém pobytu v Santiago de Chile vstoupil do jezuitského řádu. Při svých pobytech v řádových domech na různých místech Chile a Argentiny pokračoval ve studiu několika oborů, mj. i sociálních věd. Byl zapsán ke studiu na teologické fakultě Colegio Máximo San José, která má sídlo na předměstí Buenos Aires San Miguel. Studium filozofie dokončil v roce 1960 a studium teologie v roce 1970. Jeho významným učitelem byl Lucio Gera, jeden z otců tzv. teologie osvobození.[11]

Od roku 1973 pracoval jako docent a poté profesor teologie na jezuitské fakultě filozofie a teologie v San Miguel.[zdroj?] Po roce 1979, kdy ukončil působení ve funkci provinciála jezuitů, se postavil do čela této fakulty.[12] Vyučoval literaturu, psychologii, filosofii a teologii.[7]

V polovině 80. let 20. století pobyl několik měsíců v Německu na renomované Vysoké škole filozoficko-teologické v Sankt Georgen (Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen) ve Frankfurtu nad Mohanem (byla založena v roce 1926 jako vzdělávací instituce pro jezuity několika německých biskupství), aby s tamějšími profesory konzultoval svou disertační práci.[13]

Ovládá několik jazyků, kromě rodné španělštiny hovoří gramaticky bezchybnou italštinou,[14] komunikuje německy[15] a čte texty v církevní latině.[zdroj?] Své první proslovy a kázání v roli papeže pronášel italsky a spatra, případně jen s nahlížením do poznámek (zatímco Benedikt XVI. často četl z podkladů); média ocenila jeho řečnické schopnosti.[9]

Kněz[editovat | editovat zdroj]

Jorge Mario Bergoglio v prosinci 2008

Do jezuitského řádu vstoupil v březnu 1958 ve svých 21 letech při svém pobytu v Santiagu de Chile. Kněžské svěcení přijal 13. prosince 1969 z rukou córdobského arcibiskupa Ramóna Josého Castellana. Po několik let sloužil v bazilice svatého Josefa (San José) ve čtvrti Flores, odkud pocházel.[8]

Věčné sliby jako řeholník složil po vystudování 22. dubna 1973. Poté působil jako novicmistr a argentinský jezuitský provinciál (v letech 1973 až 1979). Na jezuitských školách akademicky působil.

Biskup[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. května 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Biskupské svěcení mu udělil 27. června téhož roku arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino. O pět let později, v červnu 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem. Po smrti kardinála Quarracina se 28. února 1998 ujal funkce arcibiskupa v Buenos Aires. V letech 2005 až 2011, tedy po dvě tříletá funkční období, byl předsedou Argentinské biskupské konference.

Kardinál[editovat | editovat zdroj]

Jorge kardinál Bergoglio SJ v roce 2008

Při konzistoři v únoru 2001 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia kardinálem.

Při konkláve v roce 2005 byl zmiňován mezi tzv. papabile, tedy favorizovanými nástupci zemřelého papeže.

Podle publicisty Michala Semína byl nejméně od druhého kola této volby hlavním protikandidátem kardinála Josefa Ratzingera, posléze zvoleného papežem (pod jménem Benedikt XVI.).[16] Údajně získal přes 40 volitelských hlasů, pak však, aby neblokoval další vývoj, prohlásil, že se další volby nezúčastní.[14] Neboť je ale hlasování přísně tajné, jsou to jen dohady, které nelze nijak ověřit a tak je nelze pokládat za pravdivé.

Před několika lety se (podle iDnes.cz) údajně pokoušel rezignovat na funkci kardinála, Benedikt XVI. však rezignaci nepřijal.[8] (V roce 2011 dosáhl Bergoglio věku 75 let, v němž jsou biskupové povinni nabídnout rezignaci na funkci biskupa.) Když tehdy v soukromí mluvil se svou sestrou Marií Elenou o možnosti, že by byl zvolen papežem, komentoval to prý slovy: „Děkuji, nechci“.[8]

Papež[editovat | editovat zdroj]

Zvolení[editovat | editovat zdroj]

Od 12. března 2013 se konalo konkláve kardinálů v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Hned následujícího dne, tedy 13. března, se stal dosavadní kardinál Bergoglio 266. papežem katolické církve. Jeho zvolení v pátém kole tajné volby bylo oznámeno bílým kouřem v 19:07 SEČ.[17] Podle italských médií byl zvolen výraznou většinou 90 ze 115 kardinálů.[8]

Jako vůbec první papež v dějinách církve si zvolil jméno František, a to na počest sv. Františka z Assisi.[18] Jím přijaté jméno nebylo doposud žádným jeho předchůdcem zvoleno. Podobně postupoval naposledy papež Lando. Nový papež si však přeje používat své jméno bez římské číslovky, tedy jen „František“ a nikoliv František I.[19][20] Prozradil, že po jeho zvolení zazněly i návrhy, aby si zvolil jméno Hadrián či Klement.[21] Při setkání s novináři nový papež také vysvětlil, co jej bezprostředně vedlo k volbě tohoto jména. Podle jeho slov se na něj hned poté, co bylo jeho zvolení dvoutřetinovou většinou zjevné, obrátil jeho přítel, brazilský františkán a kardinál Cláudio Hummes, a řekl mu: „Nezapomeň na chudé!“ Tím mu připomněl odkaz sv. Františka z Assisi.[22]

Papež František těsně po svém zvolení

Funkce se ujal ihned po zvolení, ceremoniál intronizace, kdy papež sloužil inaugurační mši svatou, proběhl v úterý 19. března, tedy na svatého Josefa. Papež též obdržel palliumrybářský prsten.[23] Intronizace se podle očekávání zúčastnili státníci z celého světa. Celkem dorazilo 132 oficiálních delegací z 80 zemí, mj. argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, americký viceprezident Joe Biden a německá kancléřka Angela Merkelová. Na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu se shromáždilo přibližně 200 000 věřících, mezi kterými papež před obřadem projel v papamobilu a požehnal jim.[23] Českou republiku zastupoval vicepremiér a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.[23] Slavnosti se zúčastnil i konstantinopolský pravoslavný ekumenický patriarcha Bartoloměj I.; podle agentury AP to byla první událost tohoto druhu od Velkého schizmatu v křesťanství z roku 1054. Svého zástupce, metropolitu Ilariona, vyslala i ruská pravoslavná církev a její patriarcha Kirill zaslal papeži Františku blahopřejný dopis s výzvou ke společné obraně pronásledovaných křesťanů ve světě a k obraně morálních hodnot proti sekularismu.[24][25]

Média předpokládala, že po nástupu papeže Františka téměř jistě nezůstane vatikánským státním sekretářem kardinál Tarcisio Bertone a že si papež do této funkce vybere někoho z obdobně smýšlejících kardinálů. Podle listu La Repubblica a dalších italských médií jsou pravděpodobnými kandidáty brazilský kardinál João Braz de Aviz nebo italští kardinálové BertelloFiloni či arcibiskup Bernardini.[8][9] V sobotu 16. března 2013 odpoledne papež František oznámil, že prozatím nehodlá dělat personální změny v kurii, protože nevidí bezprostřední potřebu změn.[21]

V sobotu 23. března 2013 přiletěl nový papež František vrtulníkem do letní rezidence Castel Gandolfo, aby se setkal s emeritním papežem Benediktem XVI. Světová veřejnost a média sledovaly toto setkání s velkým zájmem a spekulovalo se o obsahu soukromého rozhovoru obou hodnostářů. Setkání trvalo zhruba 45 minut. Novináři vyslovili tezi, že oba církevní představitelé jednali mimo jiné o budoucí personální politice Vatikánu a zejména o změnách při obsazení míst v kurii a jednotlivých vatikánských kongregacích.

Reforma vatikánské kurie[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. dubna 2013 bylo ve Vatikánu oznámeno, že papež František ustanovil nový poradní sbor osmi kurijních kardinálů pro vypracování reformy vatikánské kurie. Členy pracovní skupiny jsou mj. Ital Giuseppe Bertello, německý kardinál Reinhard Marx, Óscar Andrés Rodríguez Maradiaga z Hondurasu a americký kardinál Seán Patrick O'Malley.[26]

31. srpna 2013 ČTK oznámila, že stávající státní sekretář Tarcisio Bertone na svoji funkci rezignoval a na jeho místo papež jmenoval italského arcibiskupa Pietra Parolina. ČTK se přitom odvolávala na nejmenované kritiky, kteří Bertoneho spojují se skandály kolem odhalení sexuálního zneužívání dětí kněžími či úniku důvěrných dokumentů o korupci a mocenském boji ve Vatikánu, a výměnu státního sekretáře prezentuje jako očekávaný první krok na cestě k očistě od afér a mocenského boje.[27] Bertone zůstal ve funkci do 15. října 2013, kdy jej Pietro Parolin nahradil.[28]

Encykliky a exhortace[editovat | editovat zdroj]

Svoji první encykliku, Světlo víry (Lumen fidei), vydal v pátek 5. července 2013, na svátek Cyrila a Metoděje, a datoval ji v Římě 29. červnem 2013 na slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla. Encyklika deklaruje návaznost na encykliky Benedikta XVI. o lásce a naději i na jeho téměř dokončené prvotní znění encykliky o víře.[29][30] Pro agenturu ANSA označil v červnu encykliku za „napsanou čtyřma rukama“.[31] Encyklika reaguje na řadu moderních i starých autorů, cituje Nietzscheho, Martina Bubera, J. J. Rousseaua i Dostojevského, Romana Guardiniho, Ludwiga Wittgensteina, hlásí se k odkazu druhého vatikánského koncilu, analyzuje slovní hříčky v originálních biblických textech.

Papež František u Zdi nářků

26. listopadu 2013 zveřejnil Svatý stolec apoštolskou exhortaci Radost evangelia (Evangelii gaudium). Dokument vychází z propozic synodu o nové evangelizaci (7.–28. října 2012, dokument je cituje 27×) a papež jej podle tiskového mluvčího napsal v srpnu 2013 po návratu ze Světových dní mládeže v Riu de Janeiro, přičemž originál byl psán ve španělštině. Třináctkrát je citována apoštolská exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi, dále jsou citování církevní otcové, středověcí teologové, ale i zástupci moderní teologie jako bl. John Henry Newman, Henri de Lubac a Romano Guardini či spisovatel Georges Bernanos, zřetel je brán i na dokumenty latinsko-amerických episkopátů z Aparecidy a Puebla, závěry 15. shromáždění katolických blízkovýchodních patriarchů a texty biskupských konferencí z Indie, Spojených států, Francie, Brazílie, Filipín a Konga. Dokument má více než sto stran. V pěti kapitolách pojednává o sedmi hlavních bodech: reforma církve v misionářském vycházení (misionářská transformace), pokušení pastoračních pracovníků, církev vnímaná jako evangelizující celek Božího lidu, homilie a její příprava, společenské začlenění chudých, pokoj a sociální dialog, duchovní motivace misionářského nasazení. Pojítkem mezi všemi tématy je milosrdná Boží láska a radost jako evangelizační styl. Zároveň papež zdůraznil, že „od papežského magisteria není nutné očekávat definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa“. Píše též: „Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi.“ Přesycovat společnost bez rozmyslu daty vede podle exhortace k nesmírné povrchnosti při formulaci morálního stanoviska, a proto je nezbytné vychovávat ke kritickému myšlení a k hodnotové zralosti.[32][33]

Zahraniční cesty[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam apoštolských cest papeže Františka.

První zahraniční cesta papeže Františka vedla v červenci 2013 do Brazílie. Na rozdíl od svých předchůdců během ní nepoužíval opancéřovaný papamobil. Mnohokrát se navíc dostal do přímého kontaktu s lidmi, což způsobilo nervozitu příslušníků jeho ochranky.[34]

Papež František ve Svaté zemi (1. den)

Kněze a církevní hodnostáře celého světa František vyzval, aby vyšli z izolace svých kostelů a kazatelen a sloužili chudým a potřebným. „Nemůžeme se zavírat ve farnostech, když tolik lidí čeká na slovo Boží,„ řekl kněžím v katedrále v Riu de Janeiru.[35] Františkovu závěrečnou mši, kterou sloužil na pláži Copacabana, navštívily podle některých odhadů až 3 miliony lidí.[36]

Papež František na Světových dnech mládeže v Brazílii
Papež František ve Svaté zemi (2. den)

květnu 2014 navštívil Jordánsko a Izrael. Během této cesty se setkal s jordánským králem Abdalláhem II., s patriarchou Bartolomějem I., s prezidentem Izraele Šimonem Peresem a s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. Perese a Abbáse pozval ke společné modlitbě do svého domu ve Vatikánu, toto pozvání oba prezidenti přijali.[37] Velký rozruch způsobil nečekanou modlitbou u zdi oddělující Izrael od Západního území.[38]

Papež František na návštěvě Jižní Koreje

srpnu 2014 navštívil Jižní Koreu[39]. Při této cestě blahořečil 124 korejských mučedníků, kteří byli zabiti během pronásledování v 18. a 19. století.

Osobní telefonáty[editovat | editovat zdroj]

Brzy po zvolení překvapil papež František tím, že řadu osobních záležitostí si i v nejvyšší církevní funkci dál zařizuje sám. Osobními telefonáty většinou zcela vyvede z míry volané, kteří hovor často považují za vtip. Jednou z prvních „obětí“ papežova neformálního stylu se stal pár dní po jeho zvolení recepční ve vatikánské rezidenci jezuitů, kam František telefonoval generálnímu představenému řádu Adolfu Nicolásovi. Když recepční slyšel, že volá „papež František“, reagoval slovy: „Ano? A já jsem Napoleon.[40]

U svého prodejce novin pak papež odhlásil jejich odběr, svému ševci zavolal, aby se netrápil papežskými střevíci z červené kůže, ale pokračoval ve výrobě klasických černých bot, a u svého argentinského zubaře zrušil kontrolu kvůli „dlouhodobému pobytu ve Vatikánu“.[41]

Následovaly nečekané telefonáty věřícím, kterými je chtěl podpořit v obtížné osobní situaci. Tímto způsobem se ozval např. těhotné italské ženě, kterou její partner opustil poté, co zjistila, že čeká dítě, a navíc ji posílal na interrupci. V dopise se papeži svěřila s obavou, že její nemanželské dítě nebude chtít žádný kněz pokřtít. Papež ji po telefonu ujistil, že pokud by se tak stalo, má mu dát vědět a on dítě pokřtí sám.[42]

Názory a postoje[editovat | editovat zdroj]

Osobní skromnost a sociální důraz[editovat | editovat zdroj]

K nápadným povahovým rysům papeže Františka patří osobní skromnost. Jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou.[16] Podle jeho názoru každý člověk, který podlehne sebestředné marnosti, ve skutečnosti skrývá v sobě velkou bídu.[43]

Už jako kardinál se kriticky vyjádřil k obrazu církve v současném světě, že je uzavřená sama do sebe, a tak duchovně nemocná. Řekl, že pokud by si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně by si vybral tu první.[43] Podpořil využití moderních digitálních technologií jako internet a krátké zprávy k oslovování lidí.[43] Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu.[43] Je znám svým zájmem o lidi nakažené virem HIV, v minulosti je často navštěvoval v hospicích. V roce 2011 navštívil hospic, kde v rámci velikonočního rituálu políbil dvanáct lidí nakažených tímto virem a obřadně jim umyl nohy.[12][44] Tento obřad zopakoval už jako papež na zelený čtvrtek roku 2013, kdy omyl a políbil nohy 12 delikventům v římském nápravném zařízení pro mladistvé.[45]

V sobotu 16. března 2013 na setkání s novináři papež František s poukazem na svatého Františka z Assisi řekl: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé“.[21]

„Nebuďte nikdy smutní, křesťan nemůže být smutný. Nenechte se nikdy ovládnout bezmocí. Naše radost není radostí z vlastnictví mnoha věcí, ale ze setkání s Ježíšem,“ řekl na Květnou neděli 2013 (24. března).[46]

Církev, papežství a liturgie[editovat | editovat zdroj]

Podle Mileny Faustové je František znám jako významný teolog a umírněný konzervativec a tvoří kompromis mezi levicovou teologií osvobozenítradicionalismem jezuitského řádu.[44]

Podle Michala Semína kladl dřívější arcibiskup Bergoglio ve své diecézi překážky tradicionalistickým kněžím, kteří se chtěli vrátit k předkoncilní liturgii, a to i po vydání Benediktova apoštolského listu Summorum pontificum, který byl k tradicionalistům vstřícný.[16] Jako arcibiskup a kardinál měl Bergoglio dobré vztahy s židy a protestanty. Ve vztahu k anglikánům podle Semína odmítl myšlenku, aby konvertovali ke katolické církvi, a uvedl, že katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi. Na shromáždění Charismatického hnutí v Buenos Aires v roce 2012 neváhal pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání. V roce 2012 se zúčastnil oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog. Podle Semína je oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu, relativizuje jedinost katolické církve podřízené Římu a je rovněž zastáncem kolegiality biskupů.[16] Takový postoj byl patrný už při jeho prvním vystoupení po zvolení papežem. Ponechal stranou viditelné známky a projevy papežské autority a prezentoval se jako biskup Říma. Rovněž svého předchůdce Benedikta XVI. označil jako emeritního biskupa římského, nikoliv jako emeritního papeže. Před udělením požehnání městu a světu (Urbi et Orbi) si vyžádal modlitbu přítomných věřících za sebe samého.[16]

Podle Semína byl v roce 2005 přinejmenším od druhého kola volby hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera a přesunuly se k němu hlasy, které původně směřovaly ke kardinálu Martinimu, oblíbenci progresivního a liberálního směru v církvi. Podle Semína se zdá být jasné, že papež František přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec druhého vatikánského koncilu a jím nastolených změn a jím zvolený kurz opět potlačí ostrůvky (předkoncilní) katolické tradice, jež se vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.[16]

Podle publicisty Martina T. Zikmunda se František dosud ve všech funkcích projevil jako teologicky konzervativní a nebývale sociálně citlivý. Je vůdcovským typem, ošlehaný praktickým životem, a svými gesty ukázal osobní pevnost a kuráž. Podle Zikmunda se stal vhodným kompromisním kandidátem těch, kteří touží po změnách, a těch, kteří chtějí papeže jako vnější ikonu, aniž by se vnitřní pořádky příliš měnily.[47] Reakce katolických i nekatolických médií a osobností na první papežovy kroky byly převážně pozitivní. Kateřina LachmanováJoel Ruml ale zdůraznili, že lidé si do nového papeže projektují příliš velké množství vzájemně protikladných i nerealistických očekávání.[48]

Jeho postoj k papežské kurii byl doposud rezervovaný, stálým funkcím v ní se vyhýbal a Vatikán navštěvoval jen v nezbytných případech.[16] Již v souvislosti se svým jmenováním kardinálem v roce 2001 odrazoval věřící ve své zemi od utrácení peněz za cestu do Říma[12] a podobně se obrátil na Argentince i při zahájení svého pontifikátu. Vyzval je, aby raději dali peníze chudým.[49] Římskou kurii považuje za subjekt, který pomáhá a slouží. Negativní zprávy o kurii jsou podle něj často přehnané a zmanipulované tak, aby skandalizovaly. Novinářům podle něj často hrozí, že podlehnou koprofilii a budou navádět ke koprofagii. Neustálé vidění negativních aspektů místo pozitivních považuje za častý hřích.[43]

Kontroverzní etické otázky[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Halík konstatoval, že ani od reformního papeže nelze očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat v dnešní době svěcení žen či měnit postoj církve k potratům.[16] Než Argentina v roce 2010 jako první latinskoamerická země zlegalizovala sňatky homosexuálů, kritizoval kardinál Bergoglio toto opatření jako destruktivní záměr proti Božímu plánu („není to obyčejný politický boj; je to pokus zničit Boží záměr“[43]). Adopce dětí homosexuálními muži označil za formu diskriminace dětí.[50] Prezidentce Argentiny Cristině Fernández de Kirchner oponoval i v otázkách antikoncepce a umělého oplodnění, v nichž zastával konzervativní stanovisko.[7] V červenci 2013 se přesto nezvykle otevřeně vyjádřil k problematice vztahu církve k homosexuálům. Podle něj by církev neměla věřící soudit na základě sexuální orientace, a to ani v případě, že se jedná o kněze.[51]

Celibát[editovat | editovat zdroj]

„V této chvíli jsem pro zachování celibátu se všemi jeho pro a proti. S jeho praktikováním jsme měli po tisíc let spíš lepší než horší zkušenosti,„uvedl František v knize rozhovorů se svým přítelem, argentinským rabínem Abrahamem Skorkou Na nebi a na Zemi. Dodal ovšem, že celibát „je otázka disciplíny, a ne víry, a věc se může změnit“.[52]

Vztah k politickému dění[editovat | editovat zdroj]

Špinavá válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 2005, v roce předchozího konkláve, v němž byl Bergoglio řazen mezi papabili, vydal Horacio Verbitsky knihu o církvi s názvem El Silencio (Mlčení), v níž Bergoglia obvinil z toho, že v době tzv. špinavé války zbavil jezuitské kněze Orlanda Yoria a Francisca Jalicse ochrany svého řádu a tím umožnil armádě, aby je v květnu 1976 unesla a mučila. Tato tvrzení se odvolávají na rozhovory s Jalicsem, který se později přestěhoval do německého kláštera. Bergoglio označil obvinění za pomluvu a prohlásil, že naopak tajně zachránil životy obou kněží a dalších, které ukryl před eskadrami smrti nebo jim pomohl uprchnout.[7]

Papež František při setkání s americkým prezidentem Barackem Obamou

Podle Verbitského Bergoglio naopak pomohl ukrýt příslušníky argentinského námořnictva před inspektory Meziamerické rady pro lidská práva a odmítal žádosti o pomoc lidí před terorem vlády.[53] Bergoglio dvakrát odmítl svědčit u soudu o svém působení v čele jezuitského řádu, a když v roce 2010 před soudem konečně vypovídal, byly mu vytknuty vyhýbavé odpovědi.[7] V roce 2010 před soudem uvedl, že o případech odebírání dětí politicky nepohodlným ženám se dozvěděl až v roce 1985, dva roky po konci vojenské vlády, zatímco rodina Eleny de la Cuadra, která zmizela v roce 1977 v pátém měsíci těhotenství a po porodu byla ve vězení zabita, tvrdí, že ho kontaktovala a prosila o pomoc už v době zmizení Eleny.[53]

Na rozdíl od předešlého se uvádí, že ani v době diktatury neváhal kritizovat poměry v zemi a přispěl k tomu, aby se argentinská biskupská konference v roce 2000 omluvila za neschopnost zaujmout odmítavý postoj k vojenské vládě, a přispěl tak k zahojení ran a obnovení důvěryhodnost římskokatolické církve.[7][54]

18. března 2013 vydal prezident Nejvyššího soudu Argentiny Ricardi Lorenzetti prohlášení, že papež František je zcela nevinný a nebyl nikdy podezřelý z porušování lidských práv během špinavé války. Lorenzetti dále zdůraznil nutnost respektovat presumpci neviny. Řekl: „Ačkoli někteří stále prohlašují, že mohl udělat to či ono, faktem zůstává, že zde není žádné konkrétní obvinění vznesené proti bývalému kardinálovi Jorgemu Bergogliovi.“[55] Argentinský nositel Nobelovy ceny za mír a odpůrce vojenské junty Adolfo Pérez Esquivel 21. března prohlásil, že „František neměl nic společného s diktaturou, nebyl komplicem diktatury a nekolaboroval.“[56]

Také Hebe de Bonafini, prezidentka jedné z organizací „Matek z Plaza de Mayo“ (organizace matek obětí argentinské diktatury), se v roce 2013 vzdala kritizování papeže Františka a v otevřeném dopise jej chválila za jeho duchovní činnost v chudinských čtvrtích Buenos Aires. Funkcionářka Matek tak provedla stejný obrat jako prezidentka Argentiny Cristina Fernández de Kirchner a různí další členové její vlády, kteří zvolení dřívějšího arcibiskupa Bergoglia papežem zprvu přijali rezervovaně nebo otevřeně kriticky.[57]

Falklandy[editovat | editovat zdroj]

Jako kardinál opakovaně[58] podporoval argentinský nárok na Falklandy (Malvíny). Podle britského listu The Sun v roce 2011 prohlásil: „Falklandy jsou naše, je to naše země. Važme si těch, kdo tam položili své životy. Falklandy patří Argentině.“[59][60] U příležitosti 30. výročí konce války o toto souostroví v roce 2012 se Bergoglio vyjádřil, že Britové se ostrovů zmocnili.[58]

Papež František s argentinskou prezidentkou Cristinou Fernándezovou

Britský premiér David Cameron se v březnu 2013 proti názorům nového papeže „při vší úctě“ ohradil a odvolal se na jednoznačné výsledky referenda, které na ostrovech právě proběhlo: „Bílý dým nad Falklandami byl dost jasný.“ Argentinská velvyslankyně v Londýně Alicia Castrová v reakci na toto prohlášení označila za zarážející, že si premiér „dovoluje odmítat papeže“. Argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, která nynější obyvatele Falkland považuje za squattery a referendum za frašku,[61] vyjádřila naději, že i přes četné spory, které ona a dřívější kardinál Bergoglio měli, pomůže papež František vylobbovat alespoň zahájení jednání s Brity. Vzápětí nato se jako vůbec první hlava státu ve Vatikánu s papežem setkala.[58]

Kritika současného kapitalismu[editovat | editovat zdroj]

Dne 26. listopadu 2013 vydal apoštolskou exhortaci Radost evangelia,[62] kde mimo jiné silně kritizuje současný globální ekonomický systém a označuje ho jako „novou tyranii“.[62] Prosí bohaté, aby se s chudými podělili o své peníze (které prohlašuje za novodobou modlu) a zároveň vzkazuje, že vytvářet ekonomiku sociálních nerovností a dokonce vyloučenosti „zabíjí“.[62] Proti těmto názorům se ohradili američtí konzervativci včetně Rushe Limbaugha.[63] Ten dokonce prohlásil, že tyto papežovy názory jsou marxistické.[63] Svatý otec pro časopis La Stampa na tyto reakce uvedl, že marxistická ideologie je špatná,[63] ale že se setkal ve svém životě s mnoha marxisty, kteří byli dobří lidé, takže není výrokem Rushe Limbaughadena uražen.[63] Dodal přitom, že nedávno vydaná exhortace je v souladu se sociální naukou římskokatolické církve.[63]

Proti ekonomii vyřazování[editovat | editovat zdroj]

V apoštolské exhortaci „Radost evangelia“ papež mimo jiné napsal:

Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, nevzbuzoval zájem, kdežto pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za spotřební zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme „skartační“ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž "spodina", periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují „vykořisťované“, nýbrž odpadky, „zbytky“.

V tomto kontextu někteří dosud hájí teorii „trickle-down“[pozn. 1] předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo potvrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Vyřazení mezitím stále čekají. Kvůli udržení životního stylu, který druhé vyřazuje, anebo kvůli nadšení pro tento egoistický ideál, rozvinula se globalizace lhostejnosti. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých, ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.

— Papež František[64]

Postoj k Tibetu[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 2014 odmítl udělit osobní audienci tibetskému dalajlámovi Tändzinu Gjamcchovi kvůli „delikátní situaci,“ která panuje ve vztazích Svatého stolce a Číny.[65]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tak se v USA označuje ekonomická teorie, podle níž opatření, které prospěje bohatším (např. snížení daní), postupně "prosákne dolů" a oživením hospodářství nakonec prospěje i chudým.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jorge Bergoglio na polské Wikipedii.

  1. Papež František I. původně studoval chemii. novinky.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2013-03-13]. Dostupné online.  , Novinky, ČTK, BBC
  2. Papežský erb a motto, Radio Vatikán, 18. 3. 2013
  3. Heráldica Eclesiástica en la Argentina – Escudo del cardenal Jorge M. Bergoglio, Heráldica en la Argentina, 26. 6. 2010, Alexander Pomara
  4. Sv. Matúša – apoštola a evanjelistu (21. september), Homilie.sk, P. Bernardín Šmid, OFM, s citací homilie Bedy Ctihodného
  5. Real Madrid čelí tímu, ktorý podporuje pápež, SME.sk, cit. 20. 12. 2014 (slovensky)
  6. Jorge Mario Bergoglio - profil nového papeže Františka. christnet.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2013-03-13]. Dostupné online.  
  7. a b c d e f Kdo je Jorge Bergoglio, Česká televize, Události, 14. 3. 2013
  8. a b c d e f g h Oldřich Mánert: Jorge byl malý ďáblík, vzpomínají na dětství papeže řádové sestry, iDnes.cz, 15. 3. 2013
  9. a b c Nepropadejte pesimismu, vyzval papež František, ČT24, 15. 3. 2013
  10. Pope Francis: Amalia, the childhood sweetheart whose snub created a pope, The Telegraph, 14. 3. 2013
  11. Jorge Mario Bergoglio: Prefacio. Vlastní konstatování papeže Františka. Viz Jorge Mario Bergoglio: Prefacio. Předmluva ke sborníku, jehož hlavní autorkou je Silvia Kot: Ser Católico hoy frente al tercer milenio. Manrique Zago Ediciones, Buenos Aires 1997. ISBN 987-509-019-0. S. 4.
  12. a b c První jezuita v čele katolické církve nebyl favoritem [1], Aktualizováno.cz, 13. 3. 2013
  13. Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen, Frankfurt am Main, Papst Franziskus, novinky (Neuigkeiten), 14. března 2013 (německy). Zde je konstatováno: „Bývalý jezuita a provinciál argentinské jezuitské provincie je svázán s naší vysokou školou, protože strávil u příležitosti svého studijního pobytu v Německu uprostřed 80. let několik měsíců v Sankt Georgen, aby se radil s jednotlivými profesory o disertačním projektu. K uzavření (tohoto projektu) v Sankt Georgen nedošlo.“
  14. a b Marek Vácha: Nový papež musí věřit na zázraky, Dialog iHNed.cz, 15. 3. 2013
  15. Jan Wirnitzer: Řekl jsem papeži, že se stal zázrak, píše kardinál Duka z Vatikánu, iDnes.cz, 14. 3. 2013
  16. a b c d e f g h Michal Semín: Přichází s Františkem i soumrak papežství a další vlna progresivně pojatých reforem? [2], Česká pozice, 14. 3. 2013
  17. tyt; gaa; ČTK. Habemus papam, tweetoval papež František I. Vatikánský účet ožil [online]. Ihned.cz, 2013-03-12, rev. 2013-03-13, [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.  
  18. Philip Pullella: New York cardinal offers glimpse of new pope's style, Reuters, 13. 3. 2013
  19. Papež si nepřeje jméno František I., ale jen František, Novinky, 14. 3. 2013
  20. Tomáš Pavlíček: Proč František? Papežův vzor je žebravý mnich, který krmil ptáky, iDnes.cz, 14. 3. 2013
  21. a b c Nový papež chce dělat čest svému jménu, požaduje chudou církev, iDnes.cz, 16. 3. 2013, ČTK
  22. Franziskus ruft zu mehr Barmherzigkeit auf (František vyzývá k více milosrdenství), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. března 2013, str. 1–2.
  23. a b c Papež František se ve Vatikánu slavnostně ujal svého úřadu [online]. Český rozhlas, 2013-03-19, rev. 2013-03-19, [cit. 2013-03-19]. Dostupné online. (čeština) 
  24. Na pápežskú inauguráciu pricestoval aj pravoslávny patriarcha Bartolomej, TA3, 18. 3. 2013
  25. František se sešel s představiteli církví, ČT24, 20. 3. 2013, pet
  26. Franziskus gründet Arbeitskreis (František zakládá pracovní skupinu), Der Spiegel, 13. dubna 2013. http://www.spiegel.de/panorama/gesellschaft/kurien-reform-papst-franziskus-beruft-beratungsgremium-aus-kardinaelen-a-894239.html
  27. Papež František vyhodil druhého muže Vatikánu, snaží se očistit církev, iDnes.cz, 31. 8. 2013
  28. RINUNCIA DEL SEGRETARIO DI STATO E NOMINA DEL NUOVO SEGRETARIO DI STATO, Údaj o změně státního sekretáře na vatikánských stránkách, 31. srpna 2013
  29. Vyšla encyklika Lumen fidei, česká sekce vatikánského rozhlasu, 5. 7. 2013 (mig)
  30. Lumen fidei, encyklika papeže Františka o víře, 2. část, česká sekce vatikánského rozhlasu, 5. 7. 2013
  31. František vydal první encykliku, nazval ji Světlo víry, Aktuálně.cz, 5. 7. 2013, ČTK
  32. Apoštolská exhortace Radost evangelia, Radio Vaticana, 26. 11. 2013, jag
  33. Svatý otec – podrubrika Encykliky, exhortace, Evangelii gaudium I, II, Radio Vaticana
  34. Vstřícný papež v Brazílii vyděsil ochranku. A nadchnul davy lidí. lidovky.cz [online]. 2013-07-23. Dostupné online.  
  35. Papež vyzval kněží, aby vyšli z kostelů a sloužili chudým. Ceskenoviny.cz [online]. 2013-07-27. Dostupné online.  
  36. Papež vedl na Copacabaně mši pro miliony, tančili i kardinálové. iDNES.cz [online]. 2013-07-28. Dostupné online.  
  37. http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20265
  38. http://zpravy.idnes.cz/papez-se-pomodlil-u-zdi-oddelujici-izrael-od-zapadniho-brehu-pla-/zahranicni.aspx?c=A140525_181421_zahranicni_zt
  39. Papež František na návštěvě Jižní Koreje vyzval k usmíření na poloostrově. rozhlas.cz [online]. 2014-08-14. Dostupné online.  
  40. ‘If you’re the Pope, I’m Napoleon’: Vatican receptionist left red-faced after he refused to believe informal Francis really WAS on the phone. Daily Mail [online]. 2013-03-18. Dostupné online.  (anglicky) 
  41. Jak telefonovat s papežem? Drobný návod poradí. Česká televize [online]. 2013-08-23. Dostupné online.  
  42. František na dálku utěšil svobodnou matku, slíbil jí křest nechtěňátka. iDNES.cz [online]. 2013-9-6. Dostupné online.  
  43. a b c d e f Lukáš Strašík: František o svobodných matkách, homosexuálech a webu, ČT24, 15. 3. 2013, zdroj: Pope Francis on gay marriage, unmarried mothers … and journalists, The Guardian, 13. 3. 2013
  44. a b FAUSTOVA, Milena. Habemus papam! Katolíci si získali hlavu Církve. Hlas Ruska [online]. 2013-03-14 [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.  
  45. Papež omyl nohy mladým delikventům. Byli mezi nimi Afričané i dvě dívky, iDNES.cz, 28. 3. 2013
  46. Křesťan nemůže být smutný, hlásal papež František na Květnou neděli, iDNES.cz, 24. 3. 2013
  47. Martin T. Zikmund: Františku, oprav můj dům!, Perspektivy 06/2013, příloha Katolického týdeníku 12/2013, str. I
  48. Potřebujeme druhého Františka z Assisi – Oslovené osobnosti reagují na zvolení nového papeže, Katolický týdeník 12/2013, str. 12
  49. Papež vzkazuje argentinským věřícím: nejezděte do Říma, dejte peníze chudým [3], Radio Vaticana, 16. 3. 2013, jag
  50. Papež František. Dítě imigrantů, které kritizuje gaye a moc se nesměje. iDNES.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2013-03-13]. Dostupné online.  
  51. Kdo jsem já, abych soudil homosexuály? ptá se papež
  52. Papežova přítelkyně si myslí, že František může zrušit celibát, lidovky.cz, 22. 4. 2013
  53. a b Papež věděl o únosech dětí za diktatury, tvrdí publicista, Novinky.cz, 15. 3. 2013
  54. Františkova role ve „špinavé válce“ je zahalena tajemstvím ČT24, 14. 3. 2013
  55. "Bergoglio is completely innocent," says Argentina's Supreme Court [online]. Řím: Vatican Insider, 2013-03-18, [cit. 2013-03-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  56. http://www.christnet.cz/zpravy/25148/papez_s_dikaturou_nespolupracoval_ujistil_argentinsky_nositel_nobelovy_ceny.url Christnet 21. 3. 2013
  57. Kehrtwenden in Sachen Papst (Obraty v papežových záležitostech), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 23. března 2013, str. 6.
  58. a b c Papež se stane nečekaným hráčem v argentinském boji o Falklandy, iDnes.cz, 17. 3. 2013, tes
  59. Ochránce dogmat, nebo zachránce pošramocené pověsti církve?, ČT24, 14. 3. 2012, pet
  60. Bod zlomu, nebo ochránce dogmat? Tisk odhaduje papeže, Lidovky.cz, 14. 3. 2013, ČTK
  61. Falklandy hledají tři „zrádce“, kteří hlasovali proti Británii, iDnes.cz, 13. 3. 2013, ipl
  62. a b c Nespoutaný kapitalismus – nová tyranie, Haló noviny, 27. listopadu 2013
  63. a b c d e Papež se brání obvinění, že je marxista, Reflex, 15. prosince 2013
  64. Exhortace Radost evangelia na www.radiovaticana.cz
  65. Papež odmítl přijmout dalajlamu. Kvůli vztahu Vatikánu s Čínou. Lidové noviny [online]. 2014-12-12 [cit. 2014-12-18]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Arcibiskup v Buenos Aires
Předchůdce:
Antonio Quarracino
28. února 199813. března 2013
Jorge Mario Bergoglio SJ
Nástupce:
Mario Aurelio Poli