Sexuální skandály katolických duchovních

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Poté, co v lednu 2002 bostonský arcibiskup kardinál Bernard Francis Law změnil postoj k pohlavnímu zneužívání dětí a mladistvých, zejména chlapců, ve své diecézi a list Boston Globe začal se zveřejňováním těchto případů, proběhla Spojenými státy a následně celým katolickým světem a sporadicky i v nekatolických církvích vlna obvinění kněží z pohlavního zneužívání. Obvinění se často vztahovala k případům starým i desítky let. Důvodem afér nebylo jen samotné pohlavní zneužívání, ale především skutečnost, že biskupové někdy řešili stížnosti a obvinění příliš diskrétně a málo radikálně, v některých případech zcela nedostatečně, pouhým překládáním kněží nebo umlčováním svědků, nebo vůbec nijak.

Tato kampaň se stala jednou z nejvýraznějších větví boje proti sexuálnímu zneužívání dětí i „honu na pedofily“, které od osmdesátých let 20. století zesílily v euroamerické oblasti i mimo církevní sféry. Zároveň se ve své době stala jednou z nejvýraznějších forem skutečné i nespravedlivé diskreditace církve i tématem vnitrocírkevního boje.

Doposud největší snaha přimět papeže a vatikánské činitele k odpovědnosti za sexuální zneužívání dětí kněžími katolické církve nastala 13. září 2011, kdy organizace Síť obětí katolických kněží předložila mezinárodnímu trestnímu soudnímu dvoru v Haagu 84 stránkovou zprávu a 20 tisíc stran dokumentace[1] obvinění, že papež a činitelé z Vatikánu tolerovali a umožňovali systematické utajování znásilňování a pedofilie, páchané katolickými kněžími po celém světě.[2]

Aféry podle států[editovat | editovat zdroj]

Vatikán[editovat | editovat zdroj]

4. března 2010 bylo z policejních odposlechů zjištěno, jak papežský ceremoniář a člen bratrstva Jemnostpánů jeho Svatosti, Angelo Balducci, domlouvá 29letému vatikánskému sboristovi, Thomasi Chinedu Ehiemovi, muže pro homosexuální pohlavní styk. Z těchto odposlechů vyplývá, že Balducci zprostředkoval celou řadu milenců a nejméně jeden z nich studoval na kněze. Balducci byl přitom již 10. února zatčen kvůli podezření z korupce a tato (homo)sexuální aféra vyšla na veřejnost až z průběhu vyšetřování.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké[editovat | editovat zdroj]

Skandály v USA vyvrcholily v roce 2002. Tehdy údajně bylo zjištěno, že v USA bylo v posledních deseti letech církví zatajeno kolem 70 případů pohlavního zneužívání dětí a mladistvých. Od ledna do června 2002 v USA kvůli obvinění ze sexuálního zneužívání bylo odvoláno nebo rezignovalo 250 kněží a odstoupili 4 biskupové. Katolická církev v USA v letech 1980–2002 vynaložila podle odhadů 300–800 milionů dolarů za mimosoudní vyrovnání nebo soudní poplatky v občanském soudním řízení.

Ve středu 24.4.2002 američtí kardinálové a další zástupci biskupské konference ve Vatikánu oznámili americkým novinářům výsledky svého pracovního setkání s papežem Janem Pavlem II. ve dnech 23.–24.4.2002. 12 amerických kardinálů přijalo závěrečné prohlášení a napsalo také dopis adresovaný všem kněžím v USA. V dokumentu se zdůrazňuje, že případů pohlavního zneužívání je mezi kněžími a řeholníky velmi málo a že většinu obětí tvořili mladiství, nikoliv děti. Všichni účastníci jednání však přiznali tomuto tématu velkou důležitost. Zároveň byla konstatována nejednoznačnost statistických údajů, které jsou k dispozici, a byla popřena souvislost mezi celibátem a pohlavním zneužíváním. Byla doporučena důkladnější duchovní a kázeňská formace a pokání, modlitby za obrácení hříšníků a usmíření obětí. Kardinálové vyjadřují lítost těm kněžím, kteří neselhali, za „těžké břemeno hanby a bolesti způsobené těmi, kdo zradili milost svého svěcení a zneužívali ty, kdo jim byly svěřeni.“ a nad tím, že tomu nedokázali zabránit. Washingtonský arcibiskup kardinál Theodore Edgan McCarrick shrnul jednání takto: „Slova Svatého Otce zněla zcela jasně: Lidé musí vědět, že mezi kněžími a řeholníky není místo pro ty, kdo škodí mládeži. Z těchto slov vyplývá, že Jan Pavel II. je pro nulovou toleranci vůči těm, kdo se takových činů dopouštějí. V tom jsou všichni zcela zajedno. Od dnešního dne není již více mezi kněžími místo pro nikoho, kdo se takovýchto skutků dopouští.“ Podle McCarricka by kněz měl být z církve vyloučen, i kdyby se provinil jen jednou.

V polovině června 2002 biskupská konference schválila v Texasu Dallaskou chartu na ochranu dětí před zneužíváním kněžími. Pro bylo 239 biskupů, proti 13. Zároveň vytvořila zvláštní orgán k jejímu dodržování. (V té době působilo v zemi přes 44.000 (katolických?) kněží.) Podle závěrů provinilí kněží měli být zbavení úřadu, avšak nikoliv i kněžství, jak navrhovali zástupci obětí. Směli by tedy například sloužit mše soukromě.

Podle dokumentu zveřejněného 6.1.2004 nebo 27.2.2004, připraveného na objednávku katolické biskupské konference USA „Úřadem pro ochranu dětí a mládeže“, vytvořeným biskupy s účastí zástupců FBI, bylo v letech 1950–2002 v 11 000 obviněních obviněno ze sexuálního zneužívání nezletilců 4450 amerických kněží, což představuje 4 % kněží, kteří v těchto letech působili. 6700 obvinění se potvrdilo, 1000 bylo vyvráceno a 3300 nebylo možné prověřit. Čtvrtina z obviněných byla obviněna 2× až 3×, 13 % 4× až 9×, 3 % 10× nebo vícekrát. 80 % obětí bylo ve věku 11–17 let, 16 % ve věku 8–10 let a 6 % ve věku 7 a méně let. Ředitel společnosti na pomoc obětem katolických kněží David Clohessy míní, že počty uvedené ve zprávě nezahrnují celou pravdu. Předseda biskupské konference USA Wilton Gregory prohlásil, že účelem zprávy je „co nejlépe pochopit, proč došlo k tak hrozným událostem v životě americké katolické obce“ a aby se zabránilo opakování. Obětem vzkázal, že jeho srdce je se všemi, kteří trpěli. Tom Roberts jménem katolické opozice zdůraznil, že problémem nebylo jen sexuální zneužívání, ale i zneužití moci a důvěry ze strany vedení církve.

Bostonská arcidiecéze[editovat | editovat zdroj]

Humberto Madeiros, kardinál, do roku 1984 bostonský arcibiskup, řešil stížnosti na zneužívání dětí knězem Johnem Geoghanem pouze překládáním z místa na místo.

Bernard Francis Law, kardinál, v letech 1984–2002 bostonský arcibiskup, byl obviněn z krytí pohlavního zneužívání dětí kněžími (např. Paul Shanley, John Geoghan) v této diecézi. Provinilé kněze překládal z místa na místo. Geoghana v roce 1994 suspendoval z aktivní služby a v roce 1998 laicizoval. Obvinění měla za následek finanční krizi diecéze z důvodu vyplácení odškodného desítek milionů dolarů. V lednu 2002 vyhlásil nulovou toleranci, nařídil podřízeným kněžím povinnost hlásit i nejmenší podezření státním úřadům, veřejně odvolal 9 kněží z jejich úřadů a nahlásil státnímu zástupci jména 80–90 kněží, kteří byli v posledních 40 letech obviněni ze sexuálního zneužívání dětí. Tato odhalení způsobila senzaci ve sdělovacích prostředcích V prosinci 2002 se Law vzdal řízení diecéze.

Paul Shanley, bývalý katolický kněz v bostonské arcidiecézi, byl v roce 2005 odsouzen za znásilnění nezletilého k 12 až 15 letům vězení a zbaven kněžské funkce.

John Geoghan, kněz v bostonské arcidiecézi, v devadesátých letech postupně v šesti farnostech pohlavně zneužil více než sto chlapců. Nadřízení ho postupně překládali tam, kde ho ještě rodiče neznali. V únoru 2002 byl odsouzen za znásilnění, jichž se dopustil až po laicizaci, v roce 2003 byl zavražděn ve vězení.

Cleveland[editovat | editovat zdroj]

Biskup Anthony Pilla z Clevelandu začátkem roku 2002 oznámil vytvoření speciální komise, která by řešila postup v případech podezření.

Filadelfie[editovat | editovat zdroj]

Arcidiecéze Filadelfie začátkem roku 2002 uveřejnila jména 35 kněží obviněných v předchozích 50 letech.

Diecéze Tucson[editovat | editovat zdroj]

Diecéze Tucson v roce 2002 zveřejnila, kolik zaplatila za mimosoudní vyrovnání s devíti bývalými ministranty. Šlo o miliony dolarů.

Florida, diecéze Palm Beach[editovat | editovat zdroj]

Joseph Keith Symons, katolický biskup diecéze Palm Beach na Floridě do roku 1988, přiznal, že během své kariéry pohlavně zneužíval pět chlapců.

Anthony O'Connell, od roku 1988 nástupce Symonse, v roce 2002 přiznal, že od sedmdesátých let měl sexuální vztah s Christoferem Dixonem, původně jako se studentem semináře. Dixon vypověděl, že vztah trval do devadesátých let. O'Connell se přiznal poté, co se na něj Dixon obrátil se stížností, že byl zneužit dvěma jinými knězi. Kontakt O'Connella s Dixonem byl označen za sexuální zneužití a Dixon získal mimosoudní odškodnění ve výši 125.000 $. O'Connell 8. března 2002 odstoupil z funkce.

New York, Bridgeport, Connecticut[editovat | editovat zdroj]

Kardinál Edward Egan z New Yorku byl obviněn, že kryl případy sexuálního zneužívání kněžími v Bridgeportu a Connecticut v letech 1988–2000, kdy tam působil jako biskup. 23.3.2002 napsal Egan otevřený dopis věřícím své diecéze, ve kterém slibuje neprodlené postoupení případů státním úřadům, „pokud zde budou rozumné důvody dosvědčující pravdivost těchto tvrzení a oběti tohoto zneužívání nebudou proti tomuto oznámení nic namítat“.

New Jersey[editovat | editovat zdroj]

Gary Hayes (*1953) pocházel z New Jersey a odmala žil církevním životem a chtěl být knězem. V 15 letech ho začali dva kněží, Joseph McGarvey a William O'Connell, opíjet a sexuálně zneužívat. Mlčel, protože se obával, že jinak by mu zabránili ve splnění životního cíle. Během studií v semináři hodně pil a podrýval místní autority. V roce 1986 prostřednictvím dvou představitelů diecéze v Camdenu oba pachatele obvinil, ale bezvýsledně. McGarvey byl povýšen a přeložen. O'Connell opustil církev a byl obviněn ze zneužívání tří chlapců ve škole na Rhode Islandu, kde brzy zemřel.

Nakonec byl v roce 1990 vysvěcen na kněze, působil ve státě Kentucky. S podporou tamního biskupa se obrátil spolu s dalšími dvěma kněžími na diecézi v Camdenu se žádostí o došetření. Spor byl řešen mimosoudně, McGarvey obvinění popřel a odešel na penzi. Hayes se stal vůdcem skupiny obětí. Na Dallaské konferenci biskupů v roce 2002 se zasazoval, aby jednou usvědčení kněží již nikdy nedostali druhou šanci, a o sesazení všech biskupů, kteří je kryli.

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Kněz Don Rooney v dubnu 2002 spáchal sebevraždu kvůli obvinění ze sexuálního násilí, jehož se údajně dopustil více než dvaceti let předtím na nezletilé dívce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Velká Británie[editovat | editovat zdroj]

Michael Hill byl v roce 1997 odsouzen k pěti letům vězení za zneužití sedmi chlapců, po třech a půl letech byl z vězení propuštěn. 21. listopadu 2002 jej za nově zjištěné činy z doby kněžského působení soudce Christopher Moss odsoudil k dalším pěti letům vězení. Hill se v roce 2002 přiznal k šesti případům sexuálního kontaktu se třemi dětmi ve věku 10–14 let. The Guardian zmiňuje domněnku, že za dobu svého kněžského působení od roku 1960 do konce osmdesátých let Hill sexuálně zneužil asi 30 chlapců (jako kněz působil do roku 1996). Začátkem osmdesátých let se Hill podrobil léčení. Katolický biskup diecéze Brighton a Arundel, kardinál Cormac Murphy-O'Connor, Hilla roku 1985 jmenoval knězem na londýnském letišti Gatwick navzdory varování, že zneužívá chlapce. Rodiče údajně tvrdí, že si opakovaně na Hillovo chování stěžovali a církev vždy reagovala jen přesunem Hilla do jiné farnosti. Kvůli dlouholetém fyzickému vztahu s mužem, který jej ještě s několika dalšími knežími a jedním laikem obvinil ze sexuálního zneužívání, odstoupil v r. 2013 ze svého úřadu skotský kardinál Keith O'Brien a nezúčastnil se proto ani posledního konlkláve. O´Brien se ještě před volbou nového papeže přiznal, že se dopustil nevhodného chování, a rezignoval na svůj úřad. Čelil obviněním, že nočních modliteb zneužíval k popíjení a k tělesným kontaktům s mladšími kleriky v semináři. [3]

V letech 1995–1999 bylo ve Velké Británii odsouzeno 21 kněží za pohlavní zneužívání dětí. (ČTK, 23.4.2002) Kardinál Murphy O'Connor 21.11.2002 v dopise listu Times v rámci své obhajoby poukázal na to, že církev o sexuálních praktikách kněží informuje policii a sociální služby.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Irsko[editovat | editovat zdroj]

Brendan Comiskey, bývalý biskup diecéze Ferns v Irsku, byl obviňován, že nezakročil proti pohlavnímu zneužívání nezletilých, jehož se dopouštěli jemu podřízení kněží (např. Jim Grennan a Seán Fortune). Z funkce odstoupil 1. dubna 2002.

Seán Fortune, katolický kněz, byl obviněn a souzen za to, že během svého života v desítkách případů pohlavně zneužíval chlapce. Byl vysvěcen, přestože se to o něm v té době již vědělo. V březnu 1999 po propuštění z vazby spáchal sebevraždu. Sebevraždu spáchaly i dvě z jeho obětí (není zřejmé, zda z důvodu samotného pohlavního zneužívání nebo z důvodu aféry).

Podle zprávy z března 2006 vypracované dublinskou arcidiecézí (arcibiskup Diarmuid Martin) za uplynulých 66 let (od roku 1940) bylo 102 kněží v arcidiecézi podezřelých, že pohlavně zneužívali děti, z toho o podezření 91 kněží byla již dříve otevřena. Obětí podle podezření mělo být více než 350. (Informace z ČTK ovšem zaměňuje pojmy „pedofil“ s pojmem „osoba podezřelá z pohlavního zneužívání dětí“ a chybně uvádí některá čísla i jejich význam, ověřeno dle zpráv agentur Reuters, UPI a Associated Press Writer.) Proti kněžím z arcidiecéze bylo vedeno 105 soudních řízení, v nichž 32 kněží bylo obviněno a z toho 8 kněží potrestáno. Ve sledovaném období působilo v arcidiecézi 2800 duchovních, podezření se tedy týkala 3,6 % z nich, obvinění 1,1 % a potrestání 0,3 %. Po zveřejnění zprávy bude arcidiecézní komise zkoumat, jak byly případy řešeny.

V listopadu 2009 zveřejnila irská vláda zprávu nazvanou Report of the Commission of Investigation into the Catholic Archdiocese of Dublin, z níž vyplývá, že vedení arcidiecéze Dublin v letech 1975–2004 potlačovalo informace o tom, že její kněží sexuálně zneužívají děti a státní úředníci ji v tom podporovali. Dublinský arcibiskup Diarmuid Martin, který k odhalení skandálu přispěl, se obětem omluvil a řekl, že nad tím, co se stalo, cítí bolest a hanbu. Zpráva rozebírala případy 46 kněží (ovšem v době jejího vydání bylo soudem shledáno vinnými a dosouzeno jen 11 z nich).[4] 17. prosince přijal papež Benedikt XVI. rezignaci Donala Murraye, toho času biskupa diecéze Limerick, který v letech 1982-1992 zastával post pomocného biskupa arcidiecéze Dublin a podle zprávy byl do krytí zneužívání zapleten.[5] Krátce poté následovalo přijetí rezignací další tří biskupů.[6] Pozdější analýza z léta 2011 kritizovala Vatikán zejména za naprostý nedostatek spolupráce při vyšetřování – mj. i biskupa Johna Magee, bývalého tajemníka papeže Jana Pavla II., za lhaní při poskytování informací irským úřadům o interním církevním vyšetřování zneužívání dětí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Francie[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1995 bylo odsouzeno za pohlavní zneužívání dětí třicet kněží.

V září 2001 francouzský soud odsoudil římskokatolického biskupa na tři měsíce podmíněně za to, že neupozornil policii na zneužívání dětí jedním knězem v jeho diecézi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Konzervativní vídeňský arcibiskup kardinál Hans Hermann Groër byl v roce 1998 obviněn z pohlavního zneužívání dětí i z udržování homosexuálních vztahů s dospělými. Na svůj úřad rezignoval z důvodu věku, aniž by se k případné vině přihlásil, zemřel v roce 2003. Církev v Rakousku následkem aféry z hlediska daňové asignace opustilo přes 40 000 členů.

V semináři v St. Pöltenu v červenci 2004 policie zajistila desetitisíce pornografických snímků a videonahrávek včetně dětské pornografie. Státním zastupitelstvím byl v souvislosti s případem obviněn 27letý student z Polska, který údajně materiál na počítač stahoval, a do souvislosti s případem byla dávána i sebevražda jiného seminaristy, jehož tělo bylo na podzim roku 2003 nalezeno v Dunaji. Z nezvládnutí situace byl viněn sanktpöltenský biskup Kurt Krenn (* 1936). Šéf semináře Ulrich Küchl odstoupil z funkce. Vyšetřováním byl pověřen biskup Klaus Küng. Vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn vyšetřování podpořil.

August Paterno, kaplan známý svými televizními projevy o křesťanských hodnotách, byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Případ označil za pomluvu. Jürgen Türtscher popisoval událost z roku 1978 během jízdy v automobilu: „Byl mimořádně nepříjemný a použil násilí. Hladil mě rukou po kalhotách, neustále jsem ho musel odstrkovat. Vícekrát mi sáhl mezi nohy.“ Biskup Klaus Küng Paterna následně na jeho žádost v roce 2004 uvolnil do penze.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Německo[editovat | editovat zdroj]

V červenci 2002 arcibiskupství Paderborn oznámilo, že uvolnilo dva kněze z duchovní služby kvůli pohlavnímu zneužívání.

Rovněž řezenské biskupství v červenci 2002 propustilo jednoho faráře.

Kněz würzburské diecéze byl za zneužívání jedenáctiletého chlapce odsouzen k desetiměsíčnímu trestu a k pokutě 2.000 euro.

Kněz z okresu Rhön/Grabfeld se sám přihlásil na policii a byl téhož dne uvolněn. Diecéze okamžitě přislíbila pomoc postižené rodině.

Státní zastupitelství v Darmstadtu začalo v červenci 2002 případě mohučského duchovního varovat před vlnou "pedofilní" hysterie namířené proti katolickým kněžím, která se začala Německem šířit. Některá obvinění se úřadům zdají pravděpodobná,jiná vykonstruovaná, ve všech případech jsou však obvinění duchovní do vyjasnění případu uvolněni z pastorační služby. U zjevně vykonstruovaných případů, kdy úřady obvinění odkládají, se mnohdy sami obvinění domáhají řádného došetření z důvodu svého očištění.

Dne 20. června německá biskupská konference souhlasila se zpřístupněním osobních složek ve všech diecézích kriminalistům a odborníkům.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Polsko[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2002 rezignoval poznaňský arcibiskup Juliusz Paetz kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování mladých kněží a studentů katolického semináře. Arcibiskup obvinění odmítl.

Polský student teologie byl i příčinou aféry v rakouském semináři v St.Pöltenu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Katolický kněz František Merta z Jižní Moravy byl v roce 2001 odsouzen k podmínečnému odnětí svobody a k zákazu práce s mládeží za pohlavní zneužívání ministrantů a dalších mladých chlapců v Napajedlech, Holešově a dalších jihomoravských působištích. Svou vinu popíral. Trestní oznámení na něj podal v květnu 2000 Václav Novák, bývalý student bohosloví. Obvinil též arcibiskupa Jana Graubnera, že o zneužívání dětí věděl a řešil stížnosti pouze tím, že Mertu překládal na jiné působiště. Graubner svůj postup odůvodnil tím, že měl informace jen z druhé ruky, a policie trestní oznámení na arcibiskupa odložila jako bezpředmětné. V říjnu 2000 Graubner údajně Nováka označil za chorobného. Václav Novák byl posléze vyloučen z teologické fakulty UP, protože nesložil do uzavření semestru patřičné zkoušky. O kauze ve své době referovala většina sdělovacích prostředků.

Václav Janečka v otevřeném dopise Janu Graubnerovi z 12. července 2000 tvrdí, že v téže oblasti v roce 1987 pohlavně zneužíval chlapce též kněz Jan Slíva v Prusinovicích, byl za to odsouzen a arcibiskup Graubner rovněž oznámení neřešil.

Přibližně v roce 1998 proběhla médií aféra, jejímž účastníkem byl katolický kněz František Provazník, farář v Lysicích. Dvě žačky místní základní školy byly učitelkou potrestány fyzicky (dřepy) a dvojkami z chování za to, že se odmítaly účastnit tance při hodině tělesné výchovy kvůli údajně heavy metalové hudbě, ve které shledávaly vulgární a násilnické prvky, a kvůli nepřiměřeným dotekům při tanci. Z tělesné výchovy nebyly vůbec klasifikovány. Podle médií byly dívky i jejich rodiče k těmto postojům manipulovány farářem Františkem Provazníkem. Rodiče své námitky ke způsobu výchovy předali řediteli školy a státním orgánům, ti však názory rodičů neakceptovali. Novináři při ověřování případu však navíc poukazovali na to, že farář Provazník poučoval tyto dívky v sexuálních věcech způsobem, který se dá považovat za sexuální zneužívání. Farář byl později zbaven kněžského úřadu údajně kvůli špatnému vlivu na děti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Belgie[editovat | editovat zdroj]

Jeden belgický muž uvedl, že byl od pěti do osmnácti let znásilňován katolickým biskupem z Brugg, Rogerem Vangheluwem. Když se obrátil na kardinála Godfrieda Danneelse, ten se ho snažil přemluvit, aby případ svého sexuálního zneužívání nezveřejňoval a místo toho přijal omluvu v soukromí nebo počkal rok, aby se biskup stačil stáhnout do ústraní. Muž si jeho slova tajně nahrál.

Biskup se nakonec sám přiznal ke zneužívání chlapce v době, kdy byl ještě knězem, ale i poté, co se v roce 1984 stal biskupem. Podle korespondenta BBC jde o prvního vysokého představitelé katolické církve, který se ke zneužívání přiznal.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Asie[editovat | editovat zdroj]

Filipíny[editovat | editovat zdroj]

Biskupská konference Filipín (SBCP) tvořená 120 biskupy se v červenci 2002 pod vlivem událostí z USA sešla, aby stanovila směrnice pro chování kněží a sankce za jejich porušení. Generální tajemník SBCP Hernando Coronel považoval tuto dobu za období očištění. Coronel za prioritu považuje nápravu prostřednictvím rad nebo léčby: „Pokud jeho slabostí jsou mladí hoši, umístíme ho jako kaplana u starých jeptišek. To je jedno z doporučení. Musíme jej udržet mimo místa, kde na něj číhají pokušení, aby hřešil.“

Na Filipínách, kde 85 % obyvatelstva je katolíky, je podle církevního sdělení 1,6 % ze 7200 místních kněží sexuálně aktivních. Kněz-aktivista Robert Reyes za dvacet let zaznamenal asi 50 případů sexuálních úchylek mezi kněžími (otázkou je, co kromě homosexuality a pedofilie je v tomto pojmu u něj ještě zahrnuto) a v některých byli oběťmi neplnoletí. Pastorační kněz Carmelo Caluag se obával, že hromadnou exkomunikací se sníží již tak nedostatečný počet kněží. Také se obával, že církev bude zahlcena soudními procesy, pokud včas sama neodškodní oběti.

Elsa (*1966) byla jako sedmiletá osahávána místním knězem. Po dvaceti letech, v roce 1993, se se svým příběhem svěřila.

Místní média se zmínila i o případu dvou mladistvých, které nejmenovaný kněz pohlavně zneužil v roce 1990. Při objímání chlapců prý kněz řekl: „Ochutnáte potravu Boha.“

Hongkong[editovat | editovat zdroj]

V Hongkongu od roku 1970 nejméně šest duchovních údajně pohlavně zneužívalo děti. Hongkongská katolická diecéze dva kněze shledala vinnými a veřejnost jí vytýká, proč incidenty nenahlásila policii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oceánie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Postoj Vatikánu[editovat | editovat zdroj]

Dopis Crimen sollicitationis (1962)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1962 kardinál Alfred Ottaviani, tajemník kongregace pro nauku víry, adresoval Crimen sollicitationis (latinsky „zločin nabízení sexuálních služeb“) „všem patriarchům, arcibiskupovům, biskupům a dalším místním ordinářům,“ včetně těch z východních katolických církví.

V dokumentu Ottavianiho kongregace načrtla procedury, které je vhodné dodržet v případě potýkání se s případy, kdy jsou klerici (knězi, pastoři, biskupové) římskokatolické církve obviněni z homosexuálního, pedofilního či zoofilního chování nebo z toho, že zneužili svátost pokání k sexuálním návrhům zpovídaných.

Dopis De delictis gravioribus (květen 2001)[editovat | editovat zdroj]

V květnu 2001 rozeslala Kongregace pro nauku víry (její prefekt kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.) dopis De delictis gravioribus (O těžších zločinech proti mravům a vysluhování svátostí) všem katolickým biskupům. Jeho obsahem je vymezení 8 druhů zločinů (převážně vnitrocírkevní povahy), z nichž jeden je „zločin proti šestému přikázání Desatera s osobou mladší 18 let spáchaný klerikem“. Rozhodování o těchto zločinech je vyhrazeno pouze Apoštolskému tribunálu Kongregace pro nauku víry (to znamená, že v rámci církevního disciplinárního řízení o nich nesmí konečné rozhodnutí učinit samostatně nižší církevní soud, například diecézní ani metropolitní). Každý ordinář nebo hierarcha, který má alespoň pravděpodobnou povědomost o spáchání takového činu, má povinnost to po skončení náležitého vyšetřování oznámit Kongregaci pro nauku víry, která si může vyhradit řešení případu a pokud si jej nevyhradí, má nad kauzou dohled a je odvolacím orgánem. Případy těchto druhů podléhají papežskému tajemství. (Jeho porušení může vést k exkomunikaci). Promlčecí lhůta je 10 let, a je-li obětí nezletilý, počíná běžet až dovršením 18 let věku oběti (tedy se prodlužuje). Tyto normy schválil, potvrdil a vyhlásil papež Jan Pavel II. v Motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela 30. dubna 2001.

Podle některých výkladů (The Observer, IDnes, 26.4.2005, texaský advokát Daniel Shea, profesor kanonického práva John Beal) vylučuje instrukce právo nebo povinnost katolických hierarchů podat trestní oznámení státním orgánům. Tento výklad se odvolává na o dva roky starší výrok Tarcisia Bertoneho, který dopis s Ratzingerem spolupodepsal: „Já se domnívám, že požadavek, aby biskup nahlásil policii každý případ, kdy se kněz dostane do podezření, že zneužíval dítě, je nepodložený,“

Podle opačných výkladů (například Damiána Němce z katedry církevního práva CMTF UP) se papežské tajemství vztahuje pouze na důvěrná svědectví získaná v rámci církevního vyšetřování a nevylučuje souběžné světské stíhání. Podle nejmenovaných „katolických právníků“ britský list The Observer, od nějž zprávu převzala řada médií, sporný Ratzingerův dopis dezinterpretoval. Papežské tajemství je určeno především k dodržení presumpce neviny, tedy k zabránění pomluvám podezřelého do doby, než padne rozsudek.

Obecně kanonické právo umožňuje, aby soudce upustil od uložení trestu například v případě, „jestliže byl dostatečně potrestán světským představeným nebo se předvídá, že jím bude potrestán.“, tedy počítá jak s paralelností církevního a světského práva, tak s jejich vzájemným vztahem. Církevní soudy zpravidla vyčkají došetření případu státními orgány a pak teprve na základě jejich výsledku zahajují vlastní řízení, protože samy nemají tak silné vyšetřovací prostředky jako stát.

Redakce IDnes v článku z 26.4.2005 a The Observer podaly dezinterpretaci například v tom, když tvrdily, že nelze tyto delikty soudit, dokud oběť nedosáhla věku 18 let.

E-mail Jana Pavla II. (22. 11. 2001)[editovat | editovat zdroj]

Papež Jan Pavel II. napsal svůj první e-mail a poprvé publikoval na internetu oficiální církevní dokument. Předmětem e-mailu byla omluva za sexuální zneužívání kněžími a dalšími církevními osobami. Dokument je určen diecézím v Oceánii a který shrnuje témata biskupské synody konané v Oceánii roku 1998. Podle papeže se katolická církev v Oceánii snažila o „otevřené a spravedlivé“ soudní procesy v reakci na oprávněné stížnosti. Papež vyjadřuje omluvu a vyjadřuje závazek církve poskytnout podporu obětem, jejich rodinám, celému společenství i samotným delikventům. Dokument se ale netýká speciálně pohlavního zneužívání dětí, ale spíše žen, řeholnic zneužívaných kněžími.

Instrukce o nakládání s provinilci (leden 2002)[editovat | editovat zdroj]

Počátkem ledna 2002 vydal Vatikán směrnice o nakládání s kněžími, kteří se dopustili pohlavního zneužívání. Podle ní by takoví duchovní měli stanout před tajným církevním tribunálem a pokud bude prokázána jejich vina, mohli by být zbaveni kněžské funkce a vyloučeni z církve.[zdroj?]

Vyjádření Jana Pavla II. (březen 2002)[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2002 Jan Pavel II. uvedl, že „je hluboce raněn chováním svých kněží zapletených do „nejhanebnější formy zla“.“ Ve svém výročním dopise kněžím napsal, že „katolická církev dává najevo obavy o oběti těchto skandálů“ a že chce „odpovědět pravdivě a spravedlivě na každou z těchto bolestných situací“.

Instrukce o kněžství a homosexualitě (listopad 2005)[editovat | editovat zdroj]

Instrukce o kněžství a homosexualitě, kterou 4.11.2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu, byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají „hluboce zakořeněné homosexuální sklony“ nebo „sympatizují s tzv. gay-kulturou“, a udílet takovým osobám svěcení.

Podle kritiků (například Martin Šístek) tato instrukce jen prohloubí pokrytectví a strach a je projevem neúcty k homosexuálně cítícím osobám v církvi. Empirický výzkum podle nich totiž ukazuje, že sexuální orientace osob neovlivňuje pravděpodobnost zneužívání dětí.[7][8][9][10] Naproti tomu americký psychiatr Richard Fitzgibbons se domnívá, že souvislost mezi pedofilií a homosexualitou v případě sexuálních skandálů katolických kněží nepochybně existuje, přičemž se odvolává na své zkušenosti a na studii John Jay College při Newyorské městské univerzitě.[11] Podle spoluautorky studie je však takový závěr zjednodušující a založený na nepodloženém předpokladu. Ačkoliv je pravda, že 80 % deliktů bylo homosexuální povahy, nemusí to znamenat, že by pachatelé těchto činů byli vždy homosexuální orientace.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Analýza a sporné otázky[editovat | editovat zdroj]

Příčiny pohlavního zneužívání dětí v církvi[editovat | editovat zdroj]

Jako příčiny výskytu pohlavního zneužívání dětí a mladistvých duchovními bývají z různých názorových pozic uváděny:

  • obecná uvolněnost sexuální morálky, dostupnost pornografie, snížení schopnosti žít ukázněně - což se negativně projevuje nejen v běžné společnosti, ale má morálně degradující vliv také na některé jedince v církvi
  • tradiční autoritářství církve, které (podobně jako v autoritářských rodinách či organizacích) staví oběti do bezbranné pozice a i z psychologického hlediska brání vyváženosti mezilidských vztahů.
  • povinný celibát, který způsobuje obecnou sexuální frustraci některých duchovních a který do kněžské služby přitahuje nadprůměrný podíl lidí, kteří tuto cestu volí proto, že si z důvodu sexuální orientace nezvolili manželství.
  • prudérnost a rigidita v katolické církvi, které způsobují, že jakkoliv sexuálně orientovaní duchovní i jejich oběti jsou méně schopni svou vlastní sexualitu reflektovat, přijmout a tedy i ovládat se nebo chránit své zájmy.

Příčiny neřešení případů biskupy[editovat | editovat zdroj]

  • Hlavním a nejzávažnějším důvodem pro mnohé biskupy bylo to, že obvinění byla neprůkazná a prošetřovat je nebylo možné. Pokud by se ale nespravedlivá obvinění (bez jakýchkoliv důkazů) musela prošetřovat, nedalo by se zabránit narušení ostatních sociálních vztahů uvnitř farních komunit či jiných institucí necitlivým vyšetřováním. V mnoha případech tomu tak skutečně bylo, v některých však takto argumentující biskupové nebyli ochotni projevit ani snahu o řešení.
  • Možným důvodem zatajování a bagatelizování případů, stejně jako i naopak následného razantního odsuzování provinilců a distancování se od nich, bylo zřejmě to, že vedení církve preferuje vnější pověst církve před její vnitřní věrohodností a lidskostí vůči obětem i pachatelům.
  • Třebaže se téměř žádný biskup k takovému postoji přímo nepřiznal, nelze vyloučit, že někteří z nich považovali kriminalizaci či démonizaci pachatelů za nepřiměřenou skutečné povaze některých činů a jejich zdrženlivý, nerazantní či diskrétní postup byl veden spravedlivým zájmem o optimální postoj vůči obětem i pachateli. K tomuto postoji může vést buď přesvědčení, že trestní řízení nebo mediální aféra uškodí obětem podstatně víc než samotný sexuální kontakt nebo zneužívání, nebo i morální akceptace některých ze sexuálních projevů, které oficiálně církev, stát nebo veřejné mínění považuje za trestné, hříšné nebo chorobné.

Oznamovací povinnost[editovat | editovat zdroj]

Oznamovací povinnost se obvykle vztahuje jen na některé trestné činy a obvykle jen na hodnověrná zjištění, nikoliv na více či méně nepodložená podezření. Například v České republice se na trestný čin pohlavního zneužívání dětí oznamovací povinnost nevztahuje a trestné je pouze nepřekažení tohoto činu, a i to pouze v případě hodnověrného zjištění. Podání trestního oznámení je prvořadě věcí poškozených a jejich zástupců.

Postoje k provinilým kněžím[editovat | editovat zdroj]

Washingtonský arcibiskup kardinál Theodore Edgan McCarrick je pro nulovou toleranci vůči těm, kdo se takových činů dopouštějí. Podle něj by kněz měl být z církve vyloučen, i kdyby se provinil jen jednou.[zdroj?]

George Ehusani, generální tajemník biskupské konference v Nigérii, v dubnu 2002 problém označil za složitější: „V katolické víře je kněz považován za dítě biskupa. Pokud má rodič problém se svým potomkem, nevyhodí ho. Stejně tak biskup se nemůže obrátit zády ke svému synovi.“

Některé zastánce obětí vedou jejich zkušenosti k radikálnímu postoji vůči všem provinilcům, bez ohledu na individualitu případů. Vyskytují se však pochybnosti, zda postoj absolutního odsuzování druhých není nutné spojen s pýchou a popíráním svých vlastních hříchů (třeba fanatismu a tvrdého srdce), které mohou být před Bohem daleko těžší než sexuální prohřešek. Postoj může být v rozporu s biblickými Ježíšovými výroky: „Jak můžeš říkat svému bratru: dovol, vyjmu ti z oka třísku, když máš ve vlastním oku trám“ a „Jakou měrou soudíte, takovou bude naměřeno vám“.

Příčiny vzniku „honu na pedofily a církev“[editovat | editovat zdroj]

  • obecná tendence posledních desetiletí, oprávněný boj proti pohlavnímu zneužívání dětí, který místy je vystupňován až v nekritický fanatismus, homofobii a pedofilofobii, zejména v některých oblastech USA. Stanley Cohen tento jev zahrnul mezi mnoho jiných případů takzvané morální paniky. Podle tohoto a podobných pojetí jsou příčiny honu na pedofily dobově podmíněné podobně jako v historii hony na čarodějnice, homosexuály, boj proti masturbaci nebo boj proti kacířům. Jsou vyjádřením lidské a společenské potřeby nepřítele a potřeby jednoznačných symbolů zla. Ironií je, že tyto popudy v historii iniciovala právě katolická církev.
  • obecně známá tendence připisovat nepřátelské skupině (v tomto případě katolické církvi) všechny skutečné i smyšlené zkaženosti a hříchy, jimiž je možno je diskreditovat, a tendence takové případy zveličovat a nadměrně zobecňovat.[zdroj?]
  • rigidní oficiální požadavky katolické církve v oblasti sexuální morálky zvýrazňují kontrast jednání těch duchovních, kteří sami jednají v rozporu s tím, co hlásají nebo co hlásá jejich instituce, takže jim „neprojde“ to, co by u lidí v jiné pozici veřejnost tolerovala snáze. Usvědčením provinilců mohou vnitřní i vnější protivníci diskreditovat rigidní sexuální morálku, ukázat na její nereálnost a nevěrohodnost jejích zastánců (Groer, Provazník).
  • metoda zatajování a přezíravost ke kritice zdola i zvenku, která je v římskokatolické církvi zřetelná i v dalších otázkách, například teologických, pastoračních, morálních, způsobila navršení skrytých problémů a zhoršila jejich dopady na oběti

Možná finanční motivace[editovat | editovat zdroj]

Mnoho neprokazatelných obvinění bylo vzneseno se zpožděním desítek let od údajného činu (často po smrti obviňovaných kněží). Počet obvinění prudce vzrostl po vyplacení prvních kompenzací obětem.[zdroj?] Nelze vyloučit, že část obvinění je motivována především zištnými úmysly.

Možná snaha o diskreditaci katolické církve[editovat | editovat zdroj]

Intenzivní[zdroj?] kriminalizace a medializace vyvolala ve značné části veřejnosti dojem, že typický katolický duchovní masově zneužívá děti, případně že téměř všichni kněží jsou homosexuálové nebo pedofilové.[zdroj?] Tento dojem je však zkreslen tím, že nevychází z objektivních porovnání, zda podobných případů a lidí v církvi je signifikantně více než u lidí pracujících s mládeží v oblasti školství, sportu, umění, skautingu nebo v jiných církvích a podobných organizacích.

Navíc v propagandě dochází z obou stran k zaměňování pojmů pedofilie a homosexuality, pedofilie a sexuálního zneužívání dětí, násilného či manipulativního sexuálního zneužívání a dobrovolného sexuálního kontaktu. Je třeba přihlédnout k tomu, že v amerických a ještě k tomu katolických poměrech je obecně menší tolerance k homosexualitě, vyšší věkové hranice pohlavního zneužívání dětí a menší tolerance k erotickým projevům, takže mnoho z případů by mimo USA ani jako pohlavní zneužití klasifikováno nebylo.

Doklad z USA[editovat | editovat zdroj]

Oscar Andrés Rodriguez Maradiaga, honduraský kardinál, označil začátkem června 2002 taktiku amerických sdělovacích prostředků za protikatolickou. Zastal se kardinála Bernarda Lawa. Podle Maradiagy je kampaň amerických médií jejich pomstou Vatikánu za jeho podporu Palestinců a za jeho odpor vůči potratům, eutanázii a trestu smrti.

Audiovizuální dokumenty[editovat | editovat zdroj]

Toto je výběr několika dokumentů nebo filmů založených na skutečných událostech, popisující sexuální zneužívání katolických duchovních.

Název
původní, (český)
Rok Autoři Krátká synopse Délka Odkazy
Hand of God
Ruka boha
2007 Joe Cultrera (režie) Autor Joe Cultera ve filmu odkrývá okolnosti čtyři desítky let starého případu sexuálního zneužití svého bratra Paula jeho farním knězem, ctihodným otcem Josephem Birminghamem, toho času působícího v americkém státu Massetchussetts. 84 minut oficiální stránky na PBS v rámci programu Frontline, dokument na Spread the Word
Sex Crimes and the Vatican
Sexuální zločiny a Vatikán
2006 Sarah Macdonald (produkce) Film se zabývá dokumentem Crimen Sollicitationis, vydaným roku 1962 a revidovaným 39 let později nynějším papežem Josephem Ratzingerem, který shrnuje rámec postup jednání v případech obvinění duchovenstva katolické církve ze sexuálního obtěžování dětí, sodomie, aj. 39 minut stránka dokumentu na serveru BBC, dokument na Spread the Word
Deliver Us from Evil
Osvoboď nás od zlého
2006 Amy J. Berg (režie) Dokument se věnuje případu v Kalifornii působícího katolického kněze Olivera O'Gradyho, který mezi 70. a 90. lety sexuálně zneužil stovky dětí. 101 minut článek na anglické Wikipedii oficiální stránka, IMDb
The Boys of St. Vincent/The Boys of St. Vincent: 15 Years Later
Bratři svatého Vincenta/Bratři svatého Vincenta: 15 let poté
1992, 1993 John N. Smith (režie), Sam Grana, Claudio Luca (produkce) Dvoudílné dokudrama založené na skutečných událostech mnohonásobného fyzického a sexuálního zneužívání z Newfoundlandském sirotčince Mount Cashel knězi římskokatolické církve, v čele s bratrem Peterem Lavinem. 1. díl – 92 minut, kompilace – 186 minut článek na anglické Wikipedii, záznam v Kanadském filmovém archivu, IMDb
Twist of Faith
Pokroucená víra
2005 Kirby Dick (režie) Dokument o Tony Comesovi, který se šestnáct let ex post, ve svých 30 letech, rozhodl zveřejnit okolnosti sexuálního zneužití jeho osoby katolickým knězem. 87 minut článek na anglické Wikipedii, oficiální stránka filmu

Další zdroje: (anglicky)en:List of films portraying paedophilia or sexual abuse of minors, (anglicky)en:Category:Roman Catholic Church sex abuse scandal

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.guardian.co.uk/world/2011/sep/13/pope-crimes-humanity-victims-abuse
  2. http://www.guardian.co.uk/commentisfree/cifamerica/2011/sep/17/pope-clergy-sex-abuse-hague
  3. Skotský kardinál kritizoval homosexuály, sám žil dlouhá léta s mužem, Novinky 23. 3. 2013
  4. http://www.ct24.cz/svet/73677-irska-cirkev-desitky-let-kryla-pedofily-z-dublinske-dieceze/
  5. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12198
  6. http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=19358
  7. American Psychological Association: Lesbian & Gay Parenting
  8. Affidavit of Michael Lamb, Ph.D. United States District Court for the district of Massachusetts, civil action no. 1:09-cv-10309
  9. Facts About Homosexuality and Child Molestation
  10. Stanowisko polskiego Towarzystwa seksuologicznego. 30. 6. 2006
  11. http://www.ctk.cz/sluzby/slovni_zpravodajstvi/vseobecne/index_view.php?id=466329
  12. Expert: Donohue's claim that most abusive priests are gay is "unwarranted"

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Novák: Křičí hlasem zrady, nakl. Hans Dens, Frýdek-Místek, 2003, ISBN 80-239-0181-8
  • Józef Augustyn: Hluboce zraněni – Církev a fenomén sexuálního zneužívání, Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-804-6
  • JAMESOVÁ, P. D.. Pedofili v sutanách – Čo neviete o cirkvi. Bratislava : Eko-konzult, 2005. 72 s. ISBN 80-8079-046-9. (slovensky) 
  • Zrada aneb krize v katolické církvi. Praha : BB/art s.r.o., 2004. 292 s. ISBN 80-7341-263-2.