Brazílie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Brazilie)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Brazilská federativní republika
República Federativa do Brasil
vlajka Brazílie
vlajka
znak Brazílie
znak
Hymna
Hino Nacional Brasileiro
Geografie

Poloha BrazíliePoloha Brazílie

Hlavní městoBrasília
Rozloha8 511 970 km² (5. na světě)
z toho 0,65 % vodní plochy
Nejvyšší bodPico da Neblina (2994 m n. m.)
Časové pásmo-2 až -5
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel212 002 565 (6. na světě, 2020)
Hustota zalidnění23,6 ob. / km² (182. na světě)
HDI 0,755 (vysoký) (75. na světě, 2014)
Jazykportugalština
Náboženstvířímští katolíci 65 %,
protestanti 22 %
Státní útvar
Státní zřízeníprezidentská federativní republika
Vznik7. září 1822 (nezávislost na Portugalsku)
PrezidentJair Bolsonaro
ViceprezidentHamilton Mourão
MěnaBrazilský real (BRL)
HDP/obyv. (PPP)15 391[1] USD (77. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1076 BRA BR
MPZBR
Telefonní předvolba+55
Národní TLD.br
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Brazílie, plným názvem Brazilská federativní republika (portugalsky República Federativa do Brasil), je federativní republika tvořená 26 státy a jedním federálním územím. Je to největší a nejlidnatější stát Jižní Ameriky, pátý největší a šestý nejlidnatější stát světa, s 212 miliony obyvatel. Na severu sousedí s Francouzskou Guyanou, Surinamem, Guyanou, Venezuelou a Kolumbií; na západě s Peru, Bolívií a Paraguayí, na jihu s Argentinou a Uruguayí. Brazilské území zabírá 47,3 % povrchu jihoamerického kontinentu. Jedinými jihoamerickými zeměmi, s nimiž Brazílie nemá společnou hranici, jsou Chile a Ekvádor.

Na území Brazílie se rozkládá největší tropický deštný les na světě – Amazonský prales. Brazílie byla v minulosti největší kolonií Portugalska a portugalština je zde také úředním jazykem. Dnes je Brazílie největší zemí světa, kde se portugalsky mluví, a je jedinou lusofonní zemí v celé Americe. Hlavním městem Brazílie je Brasília, plánovitě vybudovaná v letech 1956–1960 v brazilském vnitrozemí. Největším městem s 12 milióny obyvatel je São Paulo. V letech 1956–1961 byl brazilským prezidentem potomek českých přistěhovalců Juscelino Kubitschek.

Portugalci do Brazílie přišli roku 1500. Za datum vzniku svého státu Brazilci povětšinou považují rok 1822, kdy Brazílie získala na Portugalsku nezávislost. Republika pak vznikla v roce 1889. Současná ústava pochází z roku 1988.

Brazílie má osmou největší ekonomiku světa (HDP v paritě kupní síly), potažmo devátou (nominální HDP) a zdaleka největší v Jižní Americe.[2] Je největším producentem kávy na světě, a to již 150 let.[3] Je členem G 20. S Ruskem, Čínou, Indií a JAR vytváří obchodně-politické spojenectví BRICS. S ostatními jihoamerickými státy pak zónu volného obchodu Mercosur.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Slovo brasil pochází z portugalského označení stromu paubrasilia echinata (sapan ježatý), což je endemit Atlantického lesa, jenž se rozprostírá na východě Brazílie, u pobřeží Atlantského oceánu.[4] Jméno stromu pak vzniklo ze slova brasa označujícího žhavý popel, což odkazuje k červené barvě, neboť červené barvivo se z toho stromu získávalo a šlo o vůbec první průmyslový produkt, který byl z Brazílie, od 16. století, vyvážen do Evropy. Oficiální portugalské jméno kolonie bylo tehdy Země svatého kříže (Terra da Santa Cruz), ale evropští námořníci a obchodníci užívali pojmu Terra do Brasil, právě kvůli obchodu s brazilským dřevem, a toto označení se ujalo více. První evropští námořníci brazilské území také často nazývali Země papoušků. V domorodé guaranštině se nazývá Pindorama, což značí Země palem. Odkaz na pralesy je zachován na současné brazilské vlajce, jejím zeleným podkladem. Na něm je žlutý kosočtverec. Žlutá má symbolizovat zlato, jehož objev a těžba stály u vzniku mnoha brazilských měst. Na žlutém kosočtverci je modrá planetka s nápisem ORDEM E PROGRESSO (česky: Řád a pokrok). Na modré planetce je také 27 hvězd, které mají symbolizovat spolkové státy a federální distrikt. Jde o hvězdy 9 souhvězdí viditelných v Rio de Janeiru 15. listopadu 1889.[5]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Brazílie.
Pohřební urna kultury Marajoara
Portugalský princ Pedro vyhlašuje roku 1822 nezávislost Brazílie na Portugalsku

Jeden z nejstarších lidských ostatků nalezených v Severní a Jižní Americe – lebka ženy nazvaná Luzia – byl nalezen v oblasti Pedro Leopoldo ve státě Minas Gerais a poskytl důkazy o lidské přítomnosti nejméně před 11 000 lety.[6][7] Nejstarší keramika nalezená na západní polokouli byla vykopána v povodí Amazonky v Brazílii a radiokarbonovou metodou bylo odhadnuto její stáří na 8000 let. Keramika byla nalezena nedaleko města Santarém a poskytuje důkaz, že oblast tropického pralesa umožňovala vznik komplexní prehistorické kultury.[8] V době příchodu Evropanů žilo na území dnešní Brazílie asi 2000 kmenů. Domorodé obyvatelstvo tradičně tvořily převážně polokočovné kmeny, které se živily lovem, rybolovem, sběrem a migračním zemědělstvím. K nejvýznamnějším indiánským kulturám patřila kultura Marajoara, která se rozvinula na ostrově Marajó u ústí řeky Amazonky. Zformovala se okolo roku 400.[9] Její populace dosahovala možná až 100 000 lidí.

V roce 1500 přistál u brazilských břehů portugalský kapitán Pedro Álvares Cabral.[10] Až do roku 1529 věnovalo Portugalsko Brazílii velmi malou pozornost, především kvůli vysoce lukrativnímu obchodu s Indií a Čínou. Tohoto nezájmu využívali cizí obchodníci, piráti a korzáři k ilegální těžbě cenného sapanu, stromu, z něhož se vyrábělo barvivo. Až roku 1532 Portugalci zřídili kolonii. V roce 1549 byl hlavním městem kolonie Brazílie vyhlášen São Salvador da Bahía de Todos os Santos (dnešní Salvador) a byl zřízen úřad generálního guvernéra (vicekrále). V letech 1554–1567 domorodci vytvořili Konfederaci Tamoyo (Confederação dos Tamoios), do jejíhož čela se postavil náčelník Cunhambebe. Tato konfederace se vzbouřila proti portugalské nadvládě, avšak byla poražena.[11]

Během 16. století se základem brazilské ekonomiky a společnosti stalo plantážní pěstování cukrové třtiny a export cukru do Evropy. Kolem roku 1600 již byla Brazílie největším producentem cukru na světě. Kolonisté však nedokázali trvale zotročovat domorodce, a tak začali brzy dovážet miliony otroků z Afriky. Afričané se stali podstatnou částí brazilského obyvatelstva a dávno před zrušením otroctví (1888) se začali mísit s evropskou brazilskou populací. Ovlivnili i brazilskou kulturu, stáli u počátků současných afro-latinských synkretických kultů umbanda a candomblé.[12] Otroci vedli i několik povstání, v čele nejznámějšího stál Zumbi dos Palmares. Založil i vlastní stát o velikosti Portugalska zvaný Palmares. Na vrcholu své slávy měl více než 30 000 obyvatel a udržel se 67 let.[13]

Skupiny průzkumníků, nazývané bandeiras, pronikaly od 17. století také do vnitrozemí a roku 1637 Pedro Teixeira jako první Evropan proplul po celé délce řeku Amazonku.[14] Nálezy zlata a diamantů ve státě Minas Gerais na přelomu 17. a 18. století přilákaly do země statisíce Portugalců a urychlily kolonizaci brazilského vnitrozemí.[15] Za napoleonských válek roku 1807 uprchl do Brazílie portugalský dvůr v čele s králem Janem VI., který zde vládl 13 let, usazen v Rio de Janeiro. Brazílie tak byla zrovnoprávněna v rámci portugalské říše s evropským centrem: V roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Důležitým krokem bylo, že král otevřel brazilské přístavy cizím lodím (zvláště britským), což pomohlo obchodu. Došlo k zakládání podniků, vysokých škol, bank, bylo povoleno vydávání novin a knih. Rakouská princezna Leopoldina, provdaná za Janova syna Petra, s sebou přivedla učence a umělce, kteří významně přispěli k rozvoji duchovního života země. Když se král vrátil v roce 1821 do Portugalska, zanechal v Brazílii právě svého staršího syna Petra, aby zde vládl jako regent. Petrovi se však podřízené postavení vůči otci dlouho nelíbilo. Již za rok vyhlásil na Portugalsku nezávislost. Po krátké válce vzniklo 7. září 1822 Brazilské císařství. Petr se postavil do jeho čela jakožto císař Petr I. Brazilský.[16]

Ve 30. letech povstání cabanagem proti vládnoucí bílé vrstvě v provincii Grão-Pará otřáslo autoritou státu a způsobilo vylidnění regionu. Po vítězství v paraguayské válce roku 1870 Brazílie anektovala část regionu Mato Grosso. V roce 1888 Brazílie oficiálně zrušila otroctví. Dne 15. listopadu 1889 byla svržena monarchie a vyhlášena federativní republika. Po vzoru USA byla roku 1891 přijata ústava a vyhlášeny Spojené státy brazilské.

Nastala éra relativní demokracie zvané někdy též "kávová oligarchie"[17], neboť po cukru se hlavním zdrojem bohatství v 19. století stala káva. Brazílie poměrně prosperovala, ale příchod Velké hospodářská krize v roce 1929 jí otřásl. Exporty kávy klesly na třetinu. Stejně tak poklesla průmyslová produkce. Na březen 1930 byly vypsány federální a prezidentské volby. Vyhrál kandidát Júlio Prestes, který měl podporu statkářů a oligarchie ze Sao Paula. Opozicí byla Liberální aliance v čele s Getúliem Vargasem, který zastupoval podnikatele a střední vrstvu. Vargas sliboval parcelaci velkostatků a znárodnění některých velkých zahraničních podniků. Poté, co Vargas a jeho strana prohlásili volby za zfalšované, vypukly nepokoje. Nižší příslušníci armády a někteří nejvyšší důstojníci podpořili Vargase. Vláda padla a moci se chopila vojenská junta, kterou Vargas donutil, aby mu předala moc. V roce 1932 vypuklo proti Vargasovi povstání, ale bylo rozdrceno. Roku 1935 se o povstání pokusili komunisté, později i fašisté. Vargas všechny vzpoury potlačil a vládl jako diktátor až do roku 1945, s politikou, která kombinovala levicové i pravicové prvky (pozemková reforma, zavedení osmihodinové pracovní doby, omezení vlivu katolicismu na školách, volební právo pro ženy, korporativismus, podpora Spojenců za druhé světové války).[18]

Protest tří milionů Brazilců proti prezidentce Rousseffové 13. března 2016.[19]

V letech 1945–1964 fungovala znovu demokracie. Pozoruhodný hospodářský boom nastal zejména za vlády prezidenta českého původu Juscelina Kubitscheka. Ten založil roku 1960 nové hlavní město Brasília, které stojí v centru země.[20] V roce 1964, po svržení prezidenta Goularta, převzala moc v zemi vojenská junta, která vládla až do roku 1985 a v rámci Operace Condor se podílela na vraždách a únosech odpůrců režimu.[21]

Roku 1985 byla junta zbavena moci a prezidentem byl, prozatím nikoli občany, zvolen Tancredo Neves. Collor de Mello vládl od roku 1990 jako první brazilský prezident zvolený v přímé volbě od éry vojenské diktatury. Na hrozivé ekonomické problémy (inflace činila 25 procent za měsíc) odpověděl neoliberální politikou, především privatizací státních podniků. Stejnou linii držel jeho nástupce Fernando Henrique Cardoso.

Až v roce 2002 se levici podařilo otočit kormidlo a přesvědčit Brazilce, že míra rozdílů mezi bohatými a chudými je neúnosná. V letech 2003 až 2011 byl prezidentem populární Lula da Silva. K jeho politikám patřil například boj proti hladu (program Fome Zero). V jeho linii pokračovala Dilma Rousseffová, první žena v čele brazilské republiky. V roce 2016 se v Riu de Janeiro uskutečnily Letní olympijské hry, první olympijské hry v Jižní Americe.[22] Rousseffová se však z tohoto úspěchu dlouho těšit nemohla. Již v roce 2014 vypukl obří korupční skandál, který je považován za největší v brazilské historii, týkající se manipulování zakázek státní energetické společnosti Petrobras.[23] V srpnu 2016 soud schválil vyšetřovaní bývalého prezidenta Luly da Silvy a Dilmy Rousseffové, která byla záhy sesazena z prezidentské funkce.[24] V dubnu 2017 začalo vyšetřování 71 poslanců a devíti ministrů vlády prezidenta Temera.[25] V červnu 2017 byl z přijímání úplatků obviněn i sám prezident Michel Temer.[26]

Krize tradičních stran vyústila v to, že v říjnu 2018 byl zvolen prezidentem Brazílie pravicový kandidát Jair Bolsonaro, přezdívaný brazilský Trump.[27] Bolsonaro, který je obdivovatelem pro-americké vojenské diktatury z let 1964 až 1985, sliboval voličům především vymýcení rozsáhlé korupce a snížení rekordně vysoké kriminality[28] (jen v roce 2017 bylo v Brazílii zavražděno 63 880 lidí[29]). V roce 2019 dal Bolsonaro zelenou odlesňování amazonského pralesa.[30][31] V roce 2020 Bolsonaro zvolil strategii zlehčování nebezpečnosti pandemie covidu-19.[32] V srpnu 2020 dosáhl počet úmrtí s nemocí covid-19 115 tisíc a Brazílie se stala s 3,6 miliony nakažených druhou nejpostiženější zemí po Spojených státech amerických. Popularita prezidenta během pandemie přesto vzrostla, patrně díky velkorysé ekonomické podpoře postiženým oblastem.[33]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Brazílie je se svou rozlohou 8 511 965 km² pátou největší zemí světa, 15,6× větší než Francie a 108× větší než Česká republika. Brazílie je rozdělena na čtyři časová pásma. Je to jediná země na světě, jíž prochází rovník i obratník kozoroha. Na severu sousedí s Francouzskou Guyanou, Surinamem, Guyanou, Venezuelou a Kolumbií; na západě s Peru, Bolívií a Paraguayí, na jihu s Argentinou a Uruguayí. Brazilské území zabírá 47,3% povrchu jihoamerického kontinentu. Jedinými jihoamerickými zeměmi, s nimiž Brazílie nemá společnou hranici, jsou Chile a Ekvádor.

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Topografická mapa Brazílie
Národní park Serra dos Órgãos
Amazonka a její přítoky

Území Brazílie tvoří tři velké geomorfologické celky. Na severu zasahuje do území malá část Guyanské vysočiny, kde se také nachází nejvyšší hora Brazílie Pico da Neblina, která měří 2994 metrů. Na severu země je Amazonská nížina a na východě a jihovýchodě rozsáhlá Brazilská vysočina. Obě vysočiny jsou vyzdvižené zbytky nejstarší geologické jednotky Jižní Ameriky – Brazilského štítu na moři. K dalším pohořím patří Serra da Mantiqueira a Serra do Mar. Největšími brazilskými souostrovími v Atlantiku jsou Trindade a Martim Vaz, Svatý Petr a Pavel nebo Fernando de Noronha, kde vznikl národní park, a jenž byl v roce 2001, spolu a atolem Rocas, vyhlášen za světové přírodní dědictví UNESCO.[34]

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Nejdelší řekou země a celého světa je Amazonka s délkou 7062 kilometrů. Jak veletok na území Brazílie sílí, dokazují údaje o šířce jeho koryta. U Iquitosu v Peru je široké 4 km, před Manausem 10 km, po soutoku s Río Negrem již 20 km a před ostrovem Marajó 80 km. Největšími levými přítoky jsou řeky Içá, Japurá a Río Negro, pravými Juruá, Purus, Madeira, Tapajós, Xingu a na jihu ostrova Marajó ústí Tocantins s přítokem Araguaia. V samostatné Amazonce se směrem k břehům snižuje rychlost proudění v hlavním korytě a nanášením materiálu vznikají agradační valy. Jih Brazílie odvodňuje veletok Paraná s největším přítokem Paraguay. V celé oblasti je velké množství kataraktů a vodopádů, z nichž nejznámějšími jsou vodopády Iguaçu a Itaipú. Podél prahů kataraktů pravých přítoků Amazonky vede pralesem od východu k západu silnice zvaná Transamazonica. Existují názory, že Amazonka byla v minulosti, kdy byla Afrika a Jižní Amerika jeden kontinent, součástí toku Konga, důkazem je podmořský kaňon Konga. Amazonka tehdy tekla obráceně a ústila v nynějším Guayaquilském zálivu v Ekvádoru. Název Amazonka je používán pouze pro část toku od soutoku Marañónu a Ucayali po brazilskou hranici a na území Brazílie od Manausu (Encontro das Águas – soutok s Río Negrem) po ústí. Od pramene po soutok má jména Río Carhuasanta, Apurímac, Ene, Tambo, Ucayali, Amazonas a Solimões.

Obrovská přehradní nádrž Represa Sobradinho je na řece São Francisco, která ústí na severovýchodě do Atlantského oceánu. Na jihu při Atlantském pobřeží jsou lagunová jezera Lagoa dos Patos a Lagoa Mirim. Z východní strany je Brazílie omývána Atlantským oceánem a délka pobřeží je 7491 km.

Biodiverzita[editovat | editovat zdroj]

Brazilské území lze rozdělit do šesti základních biomůAmazonie, Pantanal, Cerrado, Pampa, Caatinga a Atlantický les.[35] Národní parky v Brazílii (v roce 2015 jich bylo 71) zaujímají necelá 3 % rozlohy státu. Amazonský deštný prales je uznáván jako oblast s největší biologickou rozmanitostí na světě. Na území Brazílie se nachází 60 procent rozlohy tohoto biomu. Mnoho za ním v rozmanitosti flóry a fauny nezaostává ani Atlantický les a oblast Cerrado, jeden z největších komplexů savan a lesů na světě. Jeho velikost je okolo 2 milionů km² a zabírá přibližně 21% plochy Brazílie (zhruba polovina rozlohy Evropské unie). Vědci odhadují, že celkový počet rostlinných a živočišných druhů v Brazílii by se mohl blížit ke čtyřem milionům, většinou bezobratlých. Proslulá je zvláště fauna Amazonie, z větších savců v ní žijí puma americká, jaguár americký, ocelot velký, pes pralesní, mravenečník velký, dále upíři, lenochodi, vačice a pásovcovití. V deštných pralesích se vyskytuje mnoho druhů ploskonosých opic (též zvaných opice nového světa). Prales je rovněž domovem mnoha papoušků (k nejobdivovanějším patří ara arakanga) a jiných ptáků (např. hoacin), plazů (kajman černý, anakonda velká, známé jedovaté žáby z rodu pralesničkovitých, například pralesnička azurová), velkých pavouků sklípkanů či ryb, včetně obávané dravé pirani obecné, pověstmi opředeného delfínovce amazonského zvaného růžový delfín nebo paúhoře elektrického, který je schopen pomocí zvláštních buněk zvaných elektroplaxy vygenerovat elektrický výboj o napětí až 600 voltů.[36] Na jihu Brazílie je fauna bližší Evropě, hojně se vyskytují jelenovití.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Většina území je pod vlivem tropického, vlhkého a teplého podnebí, které se vyznačuje vysokými teplotami a značnými srážkami. Ty jsou z poloviny přinášeny od Atlantského oceánu a z poloviny se tvoří výparem.

Město Manaus na severu země má vysoké teploty po celý rok. Srážky jsou vydatné, pouze od června do září prší méně než po zbytek roku. Hlavní město Brasília i Rio de Janeiro mají tropické podnebí, ale s výraznějším obdobím sucha než Manaus. Dále na jihu je potom podnebí mírné.

Nejsušší oblastí je severovýchodní vnitrozemí, kde ročně průměrně naprší jen 250 mm. V této oblasti Brazílie jsou častá krutá sucha. Teploty na severovýchodě jsou v průměru 28 °C. V jižních náhorních rovinách 16 °C.

V Brazílii trvá zima od června do srpna, na jihu s teplotami mezi 13–18 °C. Léto je zde od prosince do února, kdy se teplota v Rio de Janeiru dostává často i ke 40 °C a nepadá pod 30 °C. Od Bahie po Maranho jsou teploty po celý rok kolem 28 °C a je zde také nižší vlhkost než v Rio de Janeiru. Průměrná teplota v Amazonii je 27 °C s vysokou vlhkostí. V Belému se průměrná teplota pohybuje po celý rok v rozmezí 26 °C až 35 °C a se srážkami 2111 mm. V São Paulu je nejteplejším měsícem únor, kdy teplota je okolo 28 °C přes den a 19 °C v noci. Nejchladnějším měsícem je červen a červenec, kdy teplota přes den je 21 °C a 13 °C v noci.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Palácio do Planalto, sídlo brazilského prezidenta

Brazílie je demokratická federativní republika s prezidentským systémem. Prezident je hlavou státu i stojí v čele vlády. Je volen na čtyřleté funkční období s možností jednoho opětovného zvolení na další, bezprostředně navazující, funkční období.[37] Prezident si sám libovolně jmenuje ministry své vlády. V čele jednotlivých států federace stojí demokraticky volený guvernér, v čele okresů prefekt. Hlavním zdrojem práva je dvoukomorový Národní kongres, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Federálního senátu. Sněmovna má 513 poslanců, jsou voleni na čtyři roky. Sněmovna je sestavena na základě poměrného zastoupení. Senát má 81 členů volených na osm let. Podobně jako v Česku se vždy volí třetina senátu, takže se horní komora obměňuje postupně, na rozdíl od komory dolní, sněmovny. Senátoři jsou v Brazílii voleni systémem relativní většiny. Zvláštností brazilské volební legislativy je, že hlasování je povinné pro gramotné lidi ve věku od 18 do 70 let a nepovinné pro negramotné osoby od 16 do 18 let nebo po 70. roce věku. Tato ustanovení vznikala během složitého vývoje, v počátcích brazilské demokracie totiž mohli volit pouze lidé gramotní (což na konci 19. století a začátku století dvacátého představovalo zhruba 6 procent obyvatel). Prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, který v roce 1891 svrhl císaře Pedra II. a následně vyhlásil republiku. On ještě nebyl zvolen lidovým hlasováním, prvním přímo zvoleným prezidentem byl až Prudente de Morais roku 1894. Demokracie (jakkoli jen omezená) skončila převratem v roce 1930 a poté vládl až do roku 1945 diktátor Getúlio Vargas. Po roce 1945 bylo demokratické hlasování obnoveno, ovšem v roce 1964 byla nastolena vojenská diktatura. Ta padla roku 1985, od té doby je prezident znovu volen demokraticky. Současným prezidentem je Jair Bolsonaro. Od roku 1985 se prezidenty stali zástupci středového hnutí Movimento Democrático Brasileiro (José Sarney, Itamar Franco, Michel Temer), středové Partido da Social Democracia Brasileira (Fernando Henrique Cardoso), liberálně-konzervativní Partido da Reconstrução Nacional, dnes Partido Trabalhista Cristão (Fernando Collor de Mello), levicové Partido dos Trabalhadores (Luiz Inácio Lula da Silva, Dilma Rousseffová) a konzervativní Partido Social Liberal (Jair Bolsonaro). Současný prezident Bolsonaro svou stranu roku 2019 opustil a vládne jako nestraník.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Ministerstvo zahraničních věcí Brazílie

Brazílie je regionální velmocí, silně ovlivňující země jižní a latinské Ameriky. Je rovněž lídrem rozvojového světa a potenciální supervelmocí.[38] K rozšiřování svého vlivu Brazílie využívá zejména Organizaci amerických států, Unii jihoamerických národů, zónu volného obchodu Mercosur, sdružení BRICS (Rusko, Čína, Indie, JAR) a Společenství portugalsky mluvících zemí (Comunidade dos Países de Língua Portuguesa), někdy zvané Lusofonie. Jde o sdružení devíti států, ve kterých je úředním nebo jedním z úředních jazyků portugalština. Krom Brazílie a Portugalska jsou členy Angola, Guinea-Bissau, Kapverdy, Mosambik, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Východní Timor a Rovníková Guinea. Levicové vlády Luly a Rousseffové položily mimořádný důraz na spolupráci v rámci BRICS, zejména s Ruskem, Indií a Čínou. Prezident Bolsonaro posunul akcent a mnohem více se sblížil se Spojenými státy a Kolumbií, s níž sdílí silně kritický postoj k chávezovskému režimu ve Venezuele, zlepšil také vztahy s Japonskem, Jižní Koreu, Izraelem a Tchaj-wanem. Zaujal silně protičínský postoj a dostal se do sporu s Ruskem kvůli Venezuele, čímž spolupráci v BRICS značně ochladil. Brazílie se vojensky a diplomaticky silně angažuje zvláště ve dvou krizových oblastech – ve Východním Timoru a na Haiti. Je velmi patrné, že brazilské ministerstvo zahraničních věcí uplatňuje značný vliv na zahraniční obchod, který často nesměřuje tam, kam by velela logika čistě obchodní, ale do oblastí brazilského geopolitického zájmu (rozvojové země v Africe apod.). Brazílie dlouhodobě usiluje o trvalé členství v Radě bezpečnosti OSN. Podle brazilské ústavy má prezident plnou pravomoc v oblasti zahraniční politiky, Kongres má úkoly kontrolní.

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Státy Brazílie.

Brazílie se člení na 26 spolkových států (estados, jednotné číslo estado) a 1 federální distrikt (distrito federal), v němž se nachází brazilské hlavní město Brasília. Těchto 27 celků seskupil Brazilský institut pro geografii a statistiku do 5 regionů: Severního, Severovýchodního, Středozápadního, Jihovýchodního a Jižního.

  1. Acre
  2. Alagoas
  3. Amapá
  4. Amazonas
  5. Bahia
  6. Ceará
  7. Espírito Santo
  8. Goiás
  9. Maranhão
  10. Mato Grosso
  11. Mato Grosso do Sul
  12. Minas Gerais
  13. Pará
  14. Paraíba
  15. Paraná
  16. Pernambuco
  17. Piauí
  18. Rio de Janeiro
  19. Rio Grande do Norte
  20. Rio Grande do Sul
  21. Rondônia
  22. Roraima
  23. Santa Catarina
  24. São Paulo
  25. Sergipe
  26. Tocantins
  27. Distrito Federal

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

P-51, těžební vež společnosti Petrobras
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Brazílie.
Proslulá pláž Copacabana

Brazílie je největším a nejvýznamnějším státem celého kontinentu. Je osmou největší ekonomikou světa podle kritéria HDP v paritě kupní síly a devátou podle nominálního HDP.[2] Je to průmyslově-zemědělský stát s obrovským nerostným bohatstvím - to bývá označováno za šesté největší na světě.

Brazilská ekonomika patří k nejuzavřenějším ekonomikám v demokratickém světě, tradice protekcionismu je zde velmi živá.[39] Domácí ekonomiku chrání bariéra v podobě vysoké dovozní daně a cel. Prezident Jair Bolsonaro se pokusil ekonomiku více otevřít, ale pandemie covidu-19 v roce 2020 tento proces utlumila. V Brazílii je ovšem osm zón volného obchodu. Nejvýznamnější je Zona Franca de Manaus, která se rozkládá na ploše o rozloze 10 tisíc kilometrů čtverečních. V této zóně působí 500 podniků, které přímo zaměstnávají 90 000 lidí.

Také export je poměrně malý - asi 15 % HDP. Vyváží se hlavně komodity a primární suroviny. Brazilci nejvíce vyváží do Číny, USA, Argentiny a Nizozemska. Podobná je i skladba hlavních dovozců, jen Nizozemsko je nahrazeno Německem. Čínský vliv v brazilské ekonomice je zcela dominantní, vývoz do Číny tvoří téměř třetinu celého exportu - což se dá připodobnit vztahu české ekonomiky k německé. Číňané potřebují z Brazílie zejména suroviny (ropa, železná ruda, celulóza). Evropané mají zájem zejména o zemědělské produkty. Číňané ovšem do brazilské ekonomiky málo přímo investují - nejvyšší podíl přímých investic připadá na Nizozemsko (19,9 %) a USA (16 %).[40]

Státní rozpočet musí být v Brazílii ze zákona schválen vždy jako vyrovnaný. V praxi ale bývá konečné vyúčtování jiné. Před koronavirovou krizí v roce 2020 byl veřejný dluh Brazílie 76,8 % HDP. Protože koronavirová krize postihla Brazílii velmi silně, očekává se nárůst tohoto zadlužení někam ke 100 procentům HDP. Brazilská centrální banka není nezávislá - musí plnit zadání Výboru pro monetární politiku, jemuž předsedá ministr financí. Zvláštností brazilské ekonomiky je, že stát vlastní řadu komerčních bank, stejně jako jednotlivé federální státy. Celková daňová kvóta v Brazílii byla v roce 2018 vyčíslena na 32 % HDP, což je méně než v Česku (36,3 procenta) a Evropské unii (průměr 39,6 procenta).[41] Dalším specifikem brazilské ekonomiky je relativní nestálost měny, mezi roky 1942 až 1994 se v Brazílii vystřídalo 7 různých měn, od roku 1994 je měnou brazilský real. Zajímavostí je, že na bankovkách nejsou vyobrazeny národní osobnosti, jak bývá obvyklé, ale na všech je stejná tvář zvaná efígie da República, symbol republiky a brazilské státnosti. Rubové strany bankovek nesou vyobrazení původních jihoamerických zvířat.

Brazilská ekonomika je v problémech od roku 2015, kdy po letech růstu klesla o 3,8 procenta a další rok o dalších 3,6 %, což značilo nejhlubší recesi od roku 1948. Od té doby se vrátila k růstu, ale jen velmi mírnému. Tuto stagnaci se zatím nepodařilo zvrátit.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Z rozsáhlých ložisek nerostných surovin se těží železná ruda, mangan, bauxit, nikl, chróm, wolfram, cín, uhlí, ropa, zemní plyn, zlato, niob, zirkon, diamanty, drahokamy, měď, zinek, fosfáty, grafit, magnezit, sůl a kaolin. Mezi nejdůležitější průmyslová odvětví patří strojírenství (výroba osobních a nákladních automobilů), hutnictví (výroba surového železa, oceli, barevných kovů), petrochemie (rafinerie ropy), chemie (výroba hnojiv, kyselin a plastických hmot), potravinářský, textilní, gumárenský, obuvnický, papírenský a dřevozpracující průmysl. Na výrobě elektrické energie se významnou měrou podílejí vodní elektrárny. Vodní elektrárna Itaipú je nejvýkonnější vodní elektrárnou na světě.[42] Leží na řece Paraná, na hranicích Brazílie a Paraguaye. Výstavba byla zahájena v roce 1975, jako společný projekt obou států. Stavba byla dokončena v roce 1982, napuštění přehradní nádrže trvalo 14 dní. Její hráz je 7,76 km dlouhá a 196 metrů vysoká. Z obnovitelných zdrojů získává Brazílie celkem 75% své spotřeby energie.[43] Vodní elektrárny mezi nimi hrají zásadní roli, k dalším významným patří elektrárna Belo Monte, jejíž stavba začala v roce 2015, a která je objemem výkopových prací srovnatelná s Panamským průplavem, nebo elektrárna Tucuruí.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Zhruba 57 % území Brazílie zaujímají lesy, dále louky a pastviny (22 %) a orná půda (více než 7 %). Zemědělská produkce patří k největším na světě, převládá monokulturní velkovýrobní plantážnictví. Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou káva, sisal a pomeranče, ve sklizni těchto plodin zaujímá země 1. místo na světě, rovněž cukrová třtina, maniok, banány, kakao, fazole, sója a oříšky kešu. Dále se sklízí kukuřice, pšenice, rýže, krmné obilí, brambory, batáty, bavlna, palmová jádra, kokosové ořechy, zelenina, podzemnice olejná, réva vinná, ananasy, citróny, mango, papája a tabák. Živočišná výroba je zaměřena především na chov skotu, prasat, ovcí, koní, koz a drůbeže. Významný je rybolov.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Přístav Santos

K roku 2002 měla Brazílie 1,98 milionu kilometrů silnic.[44] V roce 1967 to přitom bylo jen 35 496 km. Asi 14 000 kilometrů z těchto silnic jsou dálnice, z toho 5 000 km jich je ve státě São Paulo, který má silniční systém zdaleka nejrozvinutější. Dálniční systém dobře propojuje úplný jih země (Rio Grande) s centry jako je Brasílie nebo Rio de Janeiro ve středu země, spojení na sever je horší. Velký důraz na stavbu dálnic kladl proslulý modernizátor, prezident Juscelino Kubitschek, který také pozval do země velké výrobce automobilů (Volkswagen, Ford, General Motors). Časem přibyly továrny dalších firem jako Fiat, Iveco, Renault, Peugeot, Citroën, Honda, Mitsubishi, Mercedes-Benz, BMW, Hyundai, Toyota a další, takže Brazílie je sedmou nejdůležitější zemí světového automobilového průmyslu.[45]

Brazilský železniční systém upadá od roku 1945, kdy se důraz přesunul na stavbu dálnic. Celková délka železniční tratě v roce 2002 byla 30 875 km. V roce 1970 to bylo o něco málo více, 31 848 km, z čehož je vidět, že vlády na rozvoj železnice nesázejí. To se mění až v posledních letech s plány na vybudování vysokorychlostní železnice. První vysokorychlostní trať by měla vzniknout mezi Rio de Janeirem a São Paulem. Většina železničního systému patřila v minulosti státní společnosti RFFSA, která byla v roce 2007 privatizována. První brazilský systém podzemní městské dráhy, takzvaného metra, vznikl v São Paulu. Časem se přidala další města: Rio de Janeiro, Porto Alegre, Recife, Belo Horizonte, Brasília, Teresina a Fortaleza.

V Brazílii existuje asi 2 500 letišť, včetně přistávacích polí: po USA je to druhý největší počet na světě.[46] Největším a nejrušnějším letištěm je Mezinárodní letiště São Paulo-Guarulhos s téměř 20 miliony cestujících ročně.[47] Jde o druhé největší letiště na jižní polokouli (větší už je jen Letiště Sydney) a druhé nejvytíženější v Latinské Americe (po Mezinárodním letišti Beníta Juáreze v Ciudad de México).

Pro nákladní dopravu jsou důležité vodní cesty, např. do průmyslové zóny Manaus se lze dostat pouze pomocí vodní cesty Solimões – Amazonas (3 250 kilometrů s minimální hloubkou 6 metrů). Z 36 přístavů je nejdůležitější kontejnerový přístav Santos, který je nejvytíženějším přístavem v Latinské Americe. Bolívie a Paraguay ho mohou podle vládních dohod užívat zdarma. Dalšími významnými přístavy jsou Itajaí, Rio Grande, Paranaguá, Rio de Janeiro, Sepetiba, Vitória, Suape, Manaus a São Francisco do Sul.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Zemi ročně navštíví na 4 až 5 milionů návštěvníků. Rio de Janeiro láká turisty světoznámým karnevalem a pláží Copacabana. Dále je známé obrovskou sochou Krista Spasitele.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Obyvatelstvo Brazílie a Arabové v Brazílii.






Circle frame.svg

Rasy a etnicita v Brazílii[48][49][50]

     Bílí (47,7 %)
     Pardo (hnědí) (43,1 %)
     Černí (7,6 %)
     Asiati (1,1 %)
     Původní obyvatelé (0,4 %)

Brazilská populace byla v roce 2008 cca 190 milionů obyvatel (22,31 obyvatele na čtvereční kilometr), s poměrem mužů a žen 0,95:1 a 83,75% městského obyvatelstva.[51] Populace je koncentrována především na jihovýchodě (79,8 milionů) a severovýchodě (53,5 milionů). Naopak dvě nejrozsáhlejší oblasti, středozápadní a severní, které dohromady tvoří 64,12% z brazilského území, mají pouze 29 100 000 obyvatel.

Etnografie[editovat | editovat zdroj]

Podle brazilského výzkumu (PNAD) v roce 2008 48,43% populace (asi 92 milionů) sebe označilo jako bělochy; 43,80% (asi 83 milionů) jako Pardo (hnědí), 6,84% (asi 13 milionů) jako černí; 0,58% (asi 1,1 milionů) jako Asiati a 0,28% (asi 536 000) jako domorodci (oficiálně zvaní indígena, domorodý), zatímco 0,07% (asi 130 000) svou rasu neuvedlo.[52] Tento výzkum založený na sebeidentifikaci ale nepopisuje rasové složení zcela objektivně, neboť rasové pojmy jsou v brazilské společnosti často chápány třídně - pokud se člověk s indiánským či černošským původem sociálně povznese, začne sám sebe často označovat za "bílého", bez ohledu na barvu kůže.

Řídce osídlená Brazílie v 19. století a v první polovině 20. století přilákala miliony imigrantů, především z Portugalska, Itálie, Španělska, Japonska a Německa. Němci, Japonci a Italové se usazovali nejvíc v jižních státech jako Rio Grande do Sul nebo São Paulo.

V roce 2007 národní indiánská nadace odhadovala, že v Brazílii žije 67 různých izolovaných kmenů. Předpokládá se, Brazílie má největší počet těchto národů na světě.[53]

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Brazilci na karnevalu ve městě Olinda
Hustota osídlení v Brazílii

Oficiálním jazykem v Brazílii je portugalština, kterou mluví skoro celá populace a je prakticky jediným jazykem používaným v médiích a v obchodním prostředí.

Kromě portugalštiny se rovněž v některých částech země mluví menšinovými jazyky. Přes 180 indiánských jazyků je používáno v odlehlých oblastech (zbytky Indiánů tvoří malou minoritu) a několik dalších jazyků je možné slyšet od původních obyvatel a přistěhovalců, kteří ještě mluví vlastními jazyky.

Brazilská portugalština je velmi podobná evropské portugalštině z 16. a 17. století s vlivy indiánských a afrických jazyků. V důsledku toho je současný jazyk poněkud odlišný od portugalštiny v Portugalsku a dalších portugalsky mluvících zemí. Tyto rozdíly jsou srovnatelné s rozdílem mezi americkou a britskou angličtinou. V Brazílii jsou mírné regionální rozdíly v přízvuku, slovní zásobě a časování sloves. Přesto díky jednotným médiím a sdělovacím prostředkům mají změny tendenci se snižovat. Co se týče podobnosti se španělštinou, tak v mnoha aspektech jsou si jazyky velmi podobné, ve výslovnosti se však značně liší. Zajímavostí je, že Brazilci spíše porozumí španělsky mluvícím lidem, než je tomu naopak.[54]

Brazílie je jediným portugalsky mluvícím národem jihoamerického kontinentu a právě jazyk patří mezi nejsilnější prvky národní identity odlišující zemi od španělsky mluvících sousedů.[54]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Náboženství v Brazílii.
Bazilika Národní svatyně Panny Marie z Aparecidy je druhý největší katolický chrám na světě






Circle frame.svg

Náboženství v Brazílii (2010)

     Katolická církev (64,6 %)
     Protestantismus (22,2 %)
     Spiritismus (2,0 %)
     Ostatní (3,2 %)
     Bez vyznání (8,0 %)

Dominantní postavení v brazilské společnosti historicky měla a má římskokatolická církev. V posledních desetiletích se však oslabuje v souvislosti s růstem protestantských, zejména pentekostálních církví. Nepatrně přibývá i počet lidí bez vyznání. Zatímco v roce 1970 se tak za římské katolíky považovalo 90 % populace, v roce 2010 to bylo již méně než 65 %. K protestantským církvím se v roce 2000 hlásilo přes 15 % populace, ale roku 2010 to bylo již více než 22 % (nejvíce evangelikální a letniční/pentekostální směry, dále baptisté, adventisté a luteráni. Přes 5 % obyv. se hlásilo k jiným vírám a jen asi 8 % bylo bez vyznání. Epicentry ateismu jsou města Boa Vista, Salvador a Porto Velho. Nejvíce katolickými městy jsou naopak Teresina, Fortaleza a Florianópolis. Dvě procenta populace se v průzkumu z roku 2010 přihlásilo ke kardecovskému spiritismu jako své hlavní víře. Role spiritismu je však ve společnosti ještě větší, často funguje v symbióze s křesťanskou vírou.[55][56]

V říjnu 2009 schválil brazilský senát a v únoru 2010 brazilský prezident smlouvu s Vatikánem, která ukotvila právní statut brazilské katolické církve. Dohoda potvrdila pravidla, která se neformálně dodržovala už léta, tedy možnost náboženské výchovy na veřejných základních školách, roli církve při zakládání manželství apod. Přesto se smlouva stala předmětem kritiky řady poslanců, kteří ji označili za konec sekulárního státu.[57]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Brazilská kultura.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Nejčtenějším brazilským spisovatelem ve světě je Paulo Coelho, jehož podobenství Alchymista vydané v roce 1988 se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob.[58] Ve 20. století dosáhl věhlasu také Jorge Amado, spisovatel komunistické orientace, který v 50. letech krátce žil i v Československu. V roce 1994 obdržel Camõesovu cenu, neprestižnější literární ocenění pro portugalsky píšící autory. Z Brazilců ho získali mj. též João Cabral de Melo Neto, Rachel de Queirozová, Rubem Fonseca, Lygia Fagundes Tellesová, João Ubaldo Ribeiro či Ferreira Gullar.

Za otce brazilské literatury bývá označován José de Anchieta, první brazilský básník a dramatik. Představitelem romantismu 19. století byl prozaik Joaquim Maria Machado de Assis. Clarice Lispectorová zaujala psychologickými romány jako Blízko divokého srdce. K předním básníkům 20. století patřil Vinicius de Moraes. Dílo João Guimarãese Rosy bývá považováno za syntézu modernismu a tzv. latinskoamerického magického realismu s regionalismem. Mário de Andrade je spíše klasickým modernistou, především svou slavnou sbírkou Paulicéia Desvairada z roku 1922. Pozici národního básníka má Carlos Drummond de Andrade, na konci 80. let se nakrátko dostal i na brazilskou bankovku. Augusto Boal je zakladatelem tzv. Divadla utlačovaných, avantgardního levicového projektu.[59]

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Klíčovou postavou brazilského malířství byl Pedro Américo, jenž roku 1888 namaloval jeden z nejznámějších brazilských obrazů: Nezávislost nebo Smrt!, zobrazující okamžik, kdy kníže Petr prohlásil, že země je nezávislá na Portugalsku. Tento obraz znají všichni brazilští školáci z titulu učebnice dějepisu pro základní školu. Candido Portinari byl představitelem malířského neorealismu. K jeho nejznámějším dílům patří obraz Guerra e Paz, který byl věnován v roce 1956 sídlu Organizace spojených národů. K významným představitelům humanistické fotografie patří Sebastião Salgado. Sochařskou prací na mnoha barokních kostelech v 18. století proslul Aleijadinho. Nejslavnější brazilskou sochou je Socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru, na hoře Corcovado. Je dílem francouzského sochaře polského původu Maximiliena Paula Landowského a rumunského sochaře Gheorgheho Leonidy. Slavnostně odhalená byla 12. října 1931 jako památník brazilské nezávislosti. Socha měří 30 metrů a stojí na podstavci, který je vysoký 8 metrů.[60] Nejvýznamnějšími galeriemi a institucemi věnujícími se sběru umění jsou Muzeum umění v São Paulu, které disponuje vzácnými obrazy z dílny Raffaela Santiho, Pabla Picassa, Pierra-Augusta Renoira, Vincenta van Gogha, Édouarda Maneta či Diego Velazqueze. Na novější umění se specializuje Muzeum moderního umění São Paulo, které má ve sbírkách práce Joana Miró nebo Marca Chagalla.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Katedrála v Brasílii

K nejslavnějším architektům 20. století patří Oscar Niemeyer. Jeho spolupracovník Lúcio Costa spolu s ním vytvořil koncept brazilského hlavního města Brasília.[61] Architekt Paulo Mendes da Rocha je nositelem prestižní Pritzkerovy ceny.[62] Niemeyer a Mendes da Rocha byly představiteli dvou architektonických škol, které spolu polemizovaly a soupeřily. Mendesova škola měla zázemí v Sao Paulu, proto byla zvána Escola Paulista. Niemeyerova škola byla z Ria, proto se hovoří o Escola Carioca. Escola Paulista, zjednodušeně řečeno, měla blízko k brutalismu, zatímco Niemeyer byl klasickým modernistou.

Na seznam Světového dědictví byla zapsána Brasilia, a další dvě města – Salvador de Bahia (renesanční památky) a Ouro Preto (barokní architektura). Dále historická centra měst Sao Luís, Olinda, Diamantina a Goiás. Zapsány byly dále jednotlivé památky: Svatyně Bom Jesus ve městě Congohas, Jezuitské mise u indiánů kmene Guaraní a Náměstí sv. Františka ve městě Sao Cristovao.[63]

Film[editovat | editovat zdroj]

K nejúspěšnějším brazilským filmovým režisérům patří Fernando Meirelles, který se proslavil zvláště snímkem Město bohů z roku 2002, za jehož režii byl nominován na Oscara. Zlatého lva v Benátkách, Zlatého medvěda na Berlinale i americký Zlatý globus získal Walter Salles. V šedesátých letech 20. století se prosadila osobitá generace brazilských filmových tvůrců zvaná Cinema Novo, která reagovala na francouzskou novou vlnu a italský neorealismus.[64] K jejím hlavním představitelům patřil režisér Glauber Rocha, jehož snímky Terra em Transe a Antonio das Mortes si přivezly ceny z festivalu v Cannes. Za výkladní skříň východisek hnutí Cinema Novo je však považován zejména jeho snímek Deus e o Diabo na Terra do Sol z roku 1964. K dalším tvůrcům řazeným k Cinema Novo patří například Nelson Pereira dos Santos.[65]

Z herců lze jmenovat Fernandu Montenegrovou. Zejména díky vánoční romantické komedii Láska nebeská znají evropští diváci Rodrigo Santora. V americké televizi se prosadila herečka Morena Baccarinová. Brazilská televizní společnost Rede Globo je třetím největším komerčním vysílatelem na světě a proslula produkcí telenovel. První, která uspěla mezinárodně, byla Escrava Isaura z roku 1976, vysílaná v 80 zemích světa. Šlo mj. o první telenovelu vysílanou v Sovětském svazu (roku 1988), byť ve zkrácené podobě. Průlom však přišel zejména na počátku 21. století, kdy začaly telenovely budit zájem mimo jižní Ameriku pravidelně, v mnoha zemích světa uspěly seriály jako Terra Nostra (1999), Laços de Família (2000), O Clone (2002), Caminho das Índias (2010) nebo Avenida Brasil (2012).

K nejúspěšnějším brazilským modelkám patří Adriana Lima, Alessandra Ambrosiová či Gisele Bündchenová.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

V oblasti vážné hudby je největším brazilským jménem Heitor Villa-Lobos. Prvním jihoamerickým klasikem, který se prosadil v Evropě, byl Antônio Carlos Gomes.

Velkou roli ve vývoji brazilské hudby sehrála samba, zapsaná na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Samba je i taneční forma a v brazilské kultuře sehrává velkou roli, zejména během karnevalu v Riu, který se koná každoročně v únoru. Za brazilskou verzi folku lze považovat styl capoeira nebo styl forró, který je populární na severovýchodě Brazílie. V 19. století vznikl styl choro, který je považován za první brazilský městský hudební styl.

Hudební styl bossa nova vytvořil Antonio Carlos Jobim, který tak ovlivnil zásadním způsobem moderní jazz. Jako zpěvačka tohoto žánru se prosadila Astrud Gilbertová. V 60. letech 20. století se objevilo politicko-hudební hnutí Tropicália, k jehož představitelům patřil Caetano Veloso, skupina Os Mutantes nebo Gilberto Gil (který se za Lulovy vlády stal později ministrem kultury).[66] V heavy metalu se prosadila skupina Sepultura.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Brazilská kuchyně.
Brigadeiro

Zobecnění brazilské kuchyně je velmi těžké, jelikož neexistuje jednotná národní kuchyně, ale mnoho regionálních. Každý region si vyvinul vlastní pokrmy v závislosti na oblasti, kultuře a zvykům jak původních obyvatel, tak přistěhovalců. Pokud ovšem existuje jeden pokrm, který je typickým příkladem brazilského vaření, tak je to feijoada. V Rio de Janeiru je obzvláště tento pokrm velmi oblíbený, ačkoliv jednotlivé ingredience jsou velmi atypické a mohou nepřipraveného hosta zaskočit.[54] Slavným brazilským dezertem je brigadeiro. Vytvořil ho cukrář z Ria de Janeira Heloisa Nabuco de Oliveira. Je vyráběn z kondenzovaného mléka, kakaového prášku, másla a čokolády. Je oblíbený v celé Brazílii a často je konzumován během svátků. Při narozeninových oslavách se stalo tradicí podávat verzi tohoto dezertu zvanou beijinho, která je bílá díky užití kokosu. Na svatbách se často podává tmavá kakaová i světlá kokosová verze jako symbol spojení muže a ženy.[67]

Za národní nápoj je považované pivo typu ležák (pilsen), káva a světoznámý brazilský alkohol Cachaça. Stejně jako Rusko má za národní pití vodku, tak v Brazílii je to jednoznačně Cachaça. Jedná se o průzračný alkohol vyrobený z fermentované cukrové třtiny. Cachaça v kombinaci s drcenou limetkou, cukrem, a ledem se stává velmi populárním národním nápojem s názvem caipirinha. Mezi oblíbené nealkoholické nápoje patří Guarana, lahodný šumivý nápoj vyrobený z amazonských bobulí.[54]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Brazilská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější na světě a od roku 1958 pětkrát zvítězila na mistrovství světa a jednou na olympijských hrách (2016). Meziválečnou hvězdou byl Leônidas da Silva, dle legendy vynálezce střely přes hlavu ("nůžek").[68] Ve 40. letech a na začátku 50. let byl největší brazilskou fotbalovou osobností Zizinho. Pilířem mužstva, jež získalo tři první tituly (1958, 1962, 1970), byl Pelé, mnohdy označovaný za nejlepšího fotbalistu všech dob.[69] K dalším osobnostem patřili Garincha, Didi, Nílton Santos a Djalma Santos, později i Carlos Alberto Torres, Jairzinho či Roberto Rivelino. Největšími hvězdami 80. let byli Zico, Falcão a Sócrates, tehdy se však Brazilcům na mezinárodní scéně tolik nedařilo. Další velká éra přišla v 90. letech a na počátku nového století, kdy Brazilci dvakrát šampionát vyhráli (1994, 2002) a jednou skončili druzí. Hvězdami této éry byli Cafu, Romário, Bebeto, Ronaldo, Roberto Carlos, Rivaldo, Ronaldinho či Kaká. Po roce 2002 Brazilci sice vyklidili pozice, Neymar se však přesto stal světovou hvězdou. Brazílie má ovšem i ženskou fotbalovou hvězdu, Martu.[70] K úspěšným trenérům patří Luiz Felipe Scolari či Mário Zagallo. Dlouholetým prezidentem FIFA byl João Havelange.[71]

Velmi silní jsou Brazilci, obzvláště od 90. let 20. století, ve volejbale. Brazilské volejbalistky dvakrát vyhráli olympijský turnaj (2008, 2012), muži jsou ještě úspěšnější a brali nejen tři olympijské zlaté (1992, 2004, 2016), ale i tři tituly mistrů světa (2002, 2006, 2010). Hlavními hvězdami této slavné éry brazilského volejbalu jsou Nalbert Bitencourt a Giba, z žen Fofão. Neméně populární je v Brazílii plážový volejbal, o čemž svědčí tři zlaté z olympiád, dvě ze soutěže mužské, jedna z ženské.

Brazilská basketbalová reprezentace mužů dvakrát vyhrála mistrovství světa (1959, 1963), ženský tým jednou (1994). Leandro Barbosa se stal vítězem americké NBA. Amaury Pasos, Bira Maciel, Oscar Schmidt, Paula Goncalvesová a Hortência Marcariová, jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace.[72]

Brazilská házenkářská reprezentace žen vybojovala roku 2013 prvenství na mistrovství světa.[73] Alexandra Do Nascimentová (2012) a Eduarda Amorimová (2014) byly vyhlášeny nejlepšími házenkářkami světa.[74]

Brazilci, od své první účasti v roce 1920, získali třicet zlatých olympijských medailí (k roku 2018).[75] Nejúspěšnější jsou v jachtingu, kde si připsali sedm zlatých (k nejúspěšnějším jachtařům patří Robert Scheidt a Torben Grael). První atletickou hvězdou se stal v 50. letech trojskokan Adhemar Ferreira da Silva, který přivezl zlato ze dvou olympiád (1952, 1956). Další atletické zlato pro Brazílii vybojoval v Los Angeles roku 1984 Joaquim Cruz v běhu na 800 metrů. V Pekingu 2008 vyhrála závod ve skoku dalekém Maurren Maggiová.[76] Roku 2016 triumfoval skokan o tyči Thiago Braz da Silva.[77] Úspěšní jsou Brazilci také v judu (4 zlaté). Zlato má i plavec César Cielo.

Jedny letní olympijské hry Brazílie sama pořádala, v srpnu roku 2016 v Rio de Janerio. Šlo o vůbec první olympijské hry uspořádané v Jižní Americe.[78] Konala se zde také dvě mistrovství světa ve fotbale, v roce 1950 a roku 2014.

Legendami závodů Formule 1 jsou Ayrton Senna (3 tituly mistra světa), Nelson Piquet (rovněž 3 tituly) a Emerson Fittipaldi (2 tituly).[79] Na druhé místo to dotáhli Rubens Barrichello a Felipe Massa. V Brazílii se také každý rok jede, v Interlagosu, Grand Prix Brazílie, jež je součástí seriálu Formule 1.

Tenista Gustavo Kuerten byl světovou jedničkou a dvakrát vítězem Roland Garros (1998, 2002). Také Maria Buenová byla světovou hráčkou č. 1 a trojnásobnou vítězkou Wimbledonu (1959, 1960, 1964) a čtyřnásobnou US Open (1959, 1963, 1964, 1966).

Některé sporty v Brazílii přímo vznikly, například futsal[80] nebo bojové umění capoeira.[81]

Věda[editovat | editovat zdroj]

K významným vědeckým osobnostem patřil Alberto Santos-Dumont, letecký průkopník a konstruktér. Sestrojil první skutečně řiditelnou vzducholoď na světě. Provedl první ověřený let letounu těžšího vzduchu v Evropě.[82] José Bonifácio de Andrada e Silva má zásluhu na objevu čtyř nových minerálů, nazván je po něm andradit. Bakteriolog Carlos Chagas jako první popsal tzv. Chagasovu chorobu, tropické parazitární onemocnění způsobené prvokem Trypanosoma cruzi, které je přenášené pokousáním dravých krevsajících ploštic.[83] Fritz Müller patřil k průkopníkům darwinismu. Matematik Artur Avila získal roku 2014 prestižní Fieldsovu medaili.[84] César Lattes je jedním z objevitelů pionu, složené subatomární částice, patřící mezi mezony a tvořené kvarky a antikvarky. Mário Schenberg je považován za jednoho z nejvýznamnějších brazilských teoretických fyziků. Nejznámější jsou jeho příspěvky k astrofyzice, zejména teorii jaderných procesů při tvorbě supernov.

Moderní pedagogiku svou "pedagogikou utlačených" značně ovlivnil Paulo Freire.[85] Hélder Câmara a Leonardo Boff byli brazilskými reprezentanty teologie osvobození, která rezonovala v celé Latinské Americe v 50. a 60. letech 20. století. K představitelkám Jungovy psychologie patřila Nise da Silveira.

Univerzita São Paulo je největší v Brazílii a druhou nejlépe hodnocenou univerzitou v Latinské Americe.[86] Brazilský kosmický výzkum je nejrozvinutější v celé Latinské Americe, řízen je Brazilskou kosmickou agenturou.[87] V roce 1993 se jí podařilo vyslat do kosmu první brazilský satelit pomocí brazilského nosiče. Jednalo se o SCD-1. V roce 1998 byl vyslán druhý satelit (SCD-2). Poté následovaly ještě satelity CBERS-1 a SACI-1. V současnosti se Brazílie spolupodílí s dalšími 16 zeměmi na budování Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). V roce 2006 se podařilo vyslat prvního brazilského kosmonauta – Marcose Pontese – na ISS.

Města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brazil na anglické Wikipedii.

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. a b World GDP Ranking 2019 | GDP by Country | Data and Charts - knoema.com. Knoema [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. NEILSON, Jeff; PRITCHARD, Bill. Value Chain Struggles: Institutions and Governance in the Plantation Districts of South India. [s.l.]: John Wiley & Sons 293 s. Dostupné online. ISBN 9781444355444. (anglicky) Google-Books-ID: wokuHhx1AOUC. 
  4. FAUSTO, Boris; BORIS, Fausto. A Concise History of Brazil. [s.l.]: Cambridge University Press 380 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-56526-4. (anglicky) Google-Books-ID: HJdaM325m8IC. 
  5. https://www.crwflags.com/fotw/flags/br.html
  6. About.com, http://gobrazil.about.com/od/ecotourismadventure/ss/Peter-Lund-Museum.htm
  7. Robert M. Levine; JOHN J. CROCITTI. The Brazil Reader: History, Culture, Politics. [s.l.]: Duke University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-2290-0. S. 11–. (anglicky) 
  8. Science Magazine, 13 December 1991 http://www.sciencemag.org/content/254/5038/1621.abstract
  9. Marajoara Culture | Get to know this lost civilization of pre colonial Brazil [online]. Citaliarestauro.com, 2019-08-06 [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Výročí 22. 4. 1500 – Pedro Álvares Cabral objevuje Brazílii. Zoom magazin [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (česky) 
  11. A Confederação dos Tamoios. www.historianet.com.br [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  12. Candomblé e umbanda: Religiões africanas e sincretismo religioso. educacao.uol.com.br [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (portugalsky) 
  13. Palmares Republic in Brazil genealogy project. geni_family_tree [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (česky) 
  14. PLEŠINGER, Vladimír. Amazonie a řeky příběhů. [s.l.]: Jota 346 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7462-716-3. (česky) Google-Books-ID: 2iWPDwAAQBAJ. 
  15. Zlatá horečka v brazilském Minas Gerais. Radiožurnál [online]. 2010-01-02 [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (česky) 
  16. Brazílie: Divočina, bída, násilí. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2013-05-02 [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. FONT, Mauricio A. Coffee Planters, Politics, and Development in Brazil. Latin American Research Review. 1987, roč. 22, čís. 3, s. 69–90. Dostupné online [cit. 2020-09-05]. ISSN 0023-8791. 
  18. Brazil Under Vargas. library.brown.edu [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  19. "Ve 160 městech Brazílie protestovaly proti prezidentce tři milióny lidí". Novinky. 14. března 2016.
  20. Hlavní město Brazílie slaví půl století své existence. iROZHLAS [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (česky) 
  21. Výročí 25. 11. 1975 – Vznikla Operace Kondor, která zabila desítky tisíc lidí. Zoom magazin [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (česky) 
  22. Brazilské Rio uspořádá olympiádu v roce 2016. První v Jižní Americe. iDNES.cz [online]. 2009-10-02 [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. 
  23. "Brazílie je ve varu. Na další hlavu státu padá stín podezření z korupce". iDNES.cz. 18. května 2017.
  24. "Soud schválil vyšetřování Rousseffové a Luly v kauze Petrobras". Deník.cz. 17. srpna 2016.
  25. "Ministři v ohrožení. Soud posvětil vyšetřování v aféře Petrobras". Týden. 12. dubna 2017.
  26. "Brazilského prezidenta obvinili z korupce, hrozí mu dvanáct let". iDNES.cz. 27. června 2017.
  27. Brazilským prezidentem bude Bolsonaro, podle odhadů získal přes 55 procent. Lidovky.cz [online]. 28. října 2018. Dostupné online. 
  28. Prezidentem páté největší země světa se stal ‚tropický Trump‘ Jair Bolsonaro. Český rozhlas [online]. 1. ledna 2019. Dostupné online. 
  29. Sedm vražd za hodinu. Brazílie se zařadila mezi nejnebezpečnější země světa. Česká televize [online]. 10. srpna 2018. Dostupné online. 
  30. Za měsíc vykáceli čtyři Prahy. Prezident rekordním tempem drancuje amazonský prales. Seznam Zprávy [online]. 8. srpna 2019. Dostupné online. 
  31. ‚Brazílie odlesňování zastavit nechce.‘ Norsko přerušilo finanční podporu amazonského fondu. Český rozhlas [online]. 20. srpna 2019. Dostupné online. 
  32. Zdravotníci kvůli koronaviru žalují Bolsonara, viní ho z genocidy. iDNES.cz [online]. 2020-07-28 [cit. 2020-08-31]. Dostupné online. 
  33. Bolsonarovi navzdory viru roste popularita. Chudí jej mají za zachránce. iDNES.cz [online]. 2020-08-29 [cit. 2020-08-31]. Dostupné online. 
  34. Brazilian Atlantic Islands: Fernando de Noronha and Atol das Rocas Reserves. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Biomas [online]. brazilské Ministerstvo životního prostředí [cit. 2015-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Co ukrývá Amazonský prales? Děsivé piraně, růžové delfíny i ženy, které kojí opice - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  37. Brazílie - Parlament | Ministerstvo zahraničních věcí ČR. www.mzv.cz [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  38. MOSTÝN, Alexandra. Brazilské sny o supervelmoci. Hospodářské noviny (IHNED.cz) [online]. 2009-11-19 [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. (česky) 
  39. Brazílie: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled [online]. BusinessInfo.cz - Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. (česky) 
  40. Brazílie: Zahraniční obchod a investice [online]. BusinessInfo.cz - Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. (česky) 
  41. Komu mohou Češi závidět nízké daně. Peníze.cz [online]. [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. (česky) 
  42. Přehrada Itaipú: Technický zázrak napustili za 14 dní a ukrývá obří hydroelektrárnu - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  43. Brasil alcança 170 mil megawatts de capacidade instalada em 2019 - Sala de Imprensa - ANEEL. www.aneel.gov.br [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  44. Transportation - Brazil - system, condition. www.nationsencyclopedia.com [online]. [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. 
  45. LATINI, Sydney A. A implantação da indústria automobilística no Brasil: da substituição de importações ativa à globalização passiva. [s.l.]: Editora Alaúde 404 s. Dostupné online. ISBN 978-85-98497-55-6. (portugalsky) Google-Books-ID: Jee1AAAAIAAJ. 
  46. Ociosidade atinge 70% dos principais aeroportos. Globo.com [online]. [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. 
  47. PALHARES, Guilherme Lohmann. Tourism in Brazil: Environment, Management and Segments. [s.l.]: Routledge 242 s. Dostupné online. ISBN 978-0-415-67432-4. (anglicky) Google-Books-ID: O91SVF9nH8gC. 
  48. Tendências Demográficas: Uma análise da população com base nos resultados dos Censos Demográficos 1940 e 2000 [online]. Ibge.gov.br [cit. 2012-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. Antonio Carlos Lacerda. Demographical census reveals Brazil as older and less white [online]. Port.pravda.ru, 5 April 2011 [cit. 2012-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 June 2011. (anglicky) 
  50. Self-declared White Brazilians decrease in number, says IBGE [online]. Fatimanews.com.br [cit. 2012-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2013. (anglicky) 
  51. 2008 PNAD, IBGE. "População residente por situação, sexo e grupos de idade."
  52. 2008 PNAD, IBGE. "População residente por cor ou raça, situação e sexo."
  53. "In Amazonia, Defending the Hidden Tribes," The Washington Post (8 July 2007).
  54. a b c d Cestovní průvodce Ara.cz. Praktické informace při cestě do Brazílie. 24.5.2015.
  55. WARREN, Donald. Spiritism in Brazil. Journal of Inter-American Studies. 1968, roč. 10, čís. 3, s. 393–405. Dostupné online [cit. 2020-09-05]. ISSN 0885-3118. DOI:10.2307/165352. 
  56. Spiritism in Brazil [online]. Brazil Selection Travel [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. Senado aprova acordo com o Vaticano. O Globo [online]. 2009-10-08 [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. (portugalsky) 
  58. Do Česka přijel proslulý spisovatel Coelho. V Praze oslaví svátek svatého Josefa | Kultura | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné online. (česky) 
  59. Jak se hraje divadlo utlačovaných?. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (česky) 
  60. Sochy, které změnily tvář světa (2): Socha Krista Spasitele. 100+1 zahraniční zajímavost. 2016-05-23. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (anglicky) 
  61. Brasilia - mladé město s fantastickou architekturou. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (česky) 
  62. Nobelovka za architekturu do Brazílie. Aktuálně.cz. 2006-04-10. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (česky) 
  63. Brazílie - dědictví UNESCO. mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné online. (česky) [nedostupný zdroj]
  64. Cinema Novo revolutionised Brazilian cinema in the 1960s. Brazil.gov.br [online]. [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. JOHNSON, Randal. Cinema Novo x 5: Masters of Contemporary Brazilian Film. [s.l.]: University of Texas Press 368 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4773-0431-0. (anglicky) Google-Books-ID: 2KV0BQAAQBAJ. 
  66. Tropicália Kabinet I: Manifest kanibalů. Radio Wave. 2013-08-01. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (česky) 
  67. Brigadeiros – ani bonbón ani pralinka [online]. Taste Journey, 2014-06-14 [cit. 2020-09-05]. Dostupné online. (česky) 
  68. MAHAL, Igor. Leonidasova cesta k bohatství. EuroFotbal.cz [online]. 2005-08-03 [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. 
  69. Pětasedmdesátník Pelé zůstává králem fotbalu. ČT sport - Česká televize [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (česky) 
  70. PROCHÁZKA, Pavel. Marta: Pelé v sukni aneb Fotbalová královna v Praze. Fotbal.Hattrick.cz [online]. 2016-12-12 [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (česky) [nedostupný zdroj]
  71. João Havelange | Brazilian businessman and sports official. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. FIBA Hall of Famers - Players. FIBA.basketball [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. Házenkářky Brazílie mají první zlato z MS. Aktuálně.cz. 2013-12-22. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (česky) 
  74. Overview: previous world handball player of the year - both male and female. handball-world [online]. 2018-07-04 [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. 
  75. Olympic History of Brazil. Olympics at Sports-Reference.com [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  76. Maggiová získala zlato o jeden centimetr. iSport.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. 
  77. BULL, Andy. Brazil's Thiago Braz da Silva elevated to national hero status after pole vault gold. the Guardian [online]. 2016-08-16 [cit. 2018-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. Brazilské Rio uspořádá olympiádu v roce 2016. První v Jižní Americe. iDNES.cz [online]. 2009-10-02 [cit. 2018-11-27]. Dostupné online. 
  79. List of Formula One world champions. Reuters. 2018-10-28. Dostupné online [cit. 2019-11-25]. (anglicky) 
  80. Futsal: Sport pro líné fotbalisty?. Ábíčko.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. 
  81. Tanec i zbraň otroků. Jak capoeira změnila Brazílii. National Geographic Česko [online]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné online. 
  82. Alberto Santos-Dumont | Brazilian aviator. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Chagasova nemoc – americká trypanosomiáza [online]. Ústav vědeckých informací 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole, 2015-05-20 [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. 
  84. Fields Medals 2014: the maths of Avila, Bhargava, Hairer and Mirzakhani explained. the Guardian [online]. 2014-08-13 [cit. 2018-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Pedagogika utlačených. www.kritickemysleni.cz [online]. [cit. 2019-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  86. QS Latin American University Rankings 2019. Top Universities. 2018-10-23. Dostupné online [cit. 2018-11-27]. (anglicky) 
  87. CROCITTI, John J.; VALLANCE, Monique. Brazil Today: An Encyclopedia of Life in the Republic [2 volumes]: An Encyclopedia of Life in the Republic. [s.l.]: ABC-CLIO 817 s. Dostupné online. ISBN 9780313346736. (anglicky) Google-Books-ID: vP9jHaoL_s4C. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-261-8. 
  • KLÍMA, Jan. Brazílie. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-176-0. 
  • SLAVICKÝ, Stanislav. Scénické tradice Latinské Ameriky. Praha : KANT – Karel Kerlický, 2013. 136 s. ISBN 978-80-7437-117-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Brazílie na Wikimedia Commons
  • Logo Wikimedia Commons Galerie Brazílie na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Brazílie ve Wikislovníku
  • Brazílie na OpenStreetMap
  • Brazilské sny o supervelmoci Hospodářské noviny o Brazílii, která možná co nevidět ekonomicky dožene Čínu a Indii; článek z 19. listopadu 2009
  • Statistické informace o Brazílii zpracované Oddělením Public relations a analýz CzechTourism Brazílie z roku 2005
  • Brazílie Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta
  • Brazil - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Brazílie - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Brazil Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) 
  • Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: Brazil [online]. U.S. Department of State, 2011-03-08 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-29. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Brazil [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Brasília. Souhrnná teritoriální informace: Brazílie [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) 
  • BURNS, E. Bradford, a kol. Brazil [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)