Korzár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o námořním lupiči. Další významy jsou uvedeny na stránce Korzár (rozcestník).
Dobytí lodi britské Východoindické společnosti Kent francouzským korzárem Robertem Surcoufem na korvetě Confiance 7. října 1800. Obraz namaloval přímý účastník akce, francouzský námořník a malíř Ambroise-Louis Garneray.

Korzár (franc. corsaire z lat. cursarius tj. "nájezdník") či privatýr (angl. privateer) nebo kaper (holand.) je jinak soukromá osoba, která obdržela od své vlády oficiální pověření k vedení kořistnické činnosti na moři. Ta spočívala v napadání obchodních lodí nepřátelské mocnosti a jejich zajímání. Svou činnost provozovala vlastní lodí a zisk z ní byl buď jejím vlastnictvím, nebo se o něj dělila dohodnutým způsobem s vystavovatelem tzv. kaperského (lapačského) listu (franc. lettre de marque). Kořist podléhala potvrzení státního úřadu, v Anglii kořistním soudem (angl. prize court). Korzárské lodě nebyly považovány za součást ozbrojených sil daného státu. Korzárství vzniklo v 16. století a oficiálně bylo zakázáno Pařížskou deklarací o námořním právu, která byla přijata roku 1856 na mírovém kongresu v Paříži konaném po krymské válce.[1] Slovem kaper nebo korzár je často označována také samotná loď.

Za války korzáři napadali obchodní lodi a kolonie protivníka. Při vzájemném politickém napětí mezi státy někdy pokračovali v akcích i v době trvajícího míru. Hlavní rozdíl mezi pirátem a kaperem byl předpoklad, že svoji činnost vyvíjí nikoli na základě finanční motivace, ale na základě vlastenectví, z toho se pak odvíjel právní náhled na tuto problematiku, kdy na zajaté kapery mělo být pohlíženo jako na válečné zajatce. To se zpravidla nedělo, ale lodě neutrálních států nebyly napadány a ty pak na kapery nepohlížely jako na piráty. Výjimku z tohoto pravidla činila loď mající více kaperských osvědčení ze zemí, které nebyly ve vojenské koalici.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-536-4. S. 442–443.