Joan Miró

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Joan Miró
Portrait of Joan Miro, Barcelona 1935 June 13.jpg
Narození 20. dubna 1893
Barcelona
Úmrtí 25. prosince 1983 (ve věku 90 let)
Palma de Mallorca
Místo pohřbení Hřbitov Montjuic
Alma mater Cercle Artístic de Sant Lluc
Povolání malíř, litograf, keramik, sochař a kreslíř poštovních známek
Manžel(ka) Pilar Juncosa Iglesias
Děti Maria Dolors Miró
Významná díla Frontó al Wilhelm-Hack Museum de Ludwigshafen
Žena a pták
Portrét Vicençe Nubioly
Nord-Sud (dílo)
Retrat d'una vaileta
… více na Wikidatech
Ovlivněný Modest Urgell
Ocenění velkokříž Řádu Isabely Katolické
velkokříž Řádu Alfonse X. Moudrého
zlatá medaile Za zásluhy o krásná umění
rytíř Čestné legie
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joan Miró i Ferrà (20. dubna 1893 Barcelona25. prosince 1983 Palma de Mallorca) byl katalánský malíř, sochař a keramik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky.

Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval školu Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé žasli nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat tvorbě s intenzitou jak by si přál a v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny.

Po návratu z venkova začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesc d'Assís Galí. Velmi Miróa ovlivnil, naučil ho umění opravdově milovat a chápat, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován francouzským uměním, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Lákala ho Francie, byla však válka a tak musel zůstat ve Španělsku. Neklidný a frustrovaný maloval v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito.

V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbudil úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova a využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě byly však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala prezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech.

Joan Miró (Jeho hrob v Barceloně/Montjuïc)

Výstava však nebyla úspěšná, jeho obrazy zaujaly jen malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. V roce 1919 ho apatie a nevšímavost lidí v Barceloně přiměla opustit domov a odjet do Paříže.

V Paříži[editovat | editovat zdroj]

První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěšná, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Žil ve veliké chudobě a peněz se mu nedostávalo ani na jídlo. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života.

Léto 1919 trávil Miró v Mont-roig del Camp. Zdokonalil svůj styl s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice.

V roce 1921 se vrátil do Paříže, aby tam vystavil své obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž však jeho díla nepřijala o nic lépe a tak výstava skončila fiaskem. Setkání s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době dali vzniknout surrealismu, bylo pro Miróa osudové. Přesvědčili ho, že po všem utrpení a krutostech první světové války je třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Chtěli proniknout hlouběji do samotné podstaty umění a inspirace. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí by měl být, jak podotkl Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu sepsal André Breton roku 1924.

Miró uchopil myšlenku surrealismu ve své tvorbě s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali k proniknutí do hloubky podvědomí vidin, snů, halucinací, hysterie a šílenství , Miró se nechával vést svou představivostí. I v Paříži finančně strádal. Byl však příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc a tak trávil hodiny ve svém studiu, hleděl do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí, vyvolanou hladem.

Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se mu stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. Miró objevil symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné.

V roce 1923 se seznámil s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prévertem a Henry Millerem. Nastal zlom v jeho finanční situaci – pomalu začal prodávat svá díla. V březnu 1926 byl dokonce na seznamu Surrealisté, který vydala nová Galerie, společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Zjednodušením malby nalezl lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého povědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů.

Snová malba[editovat | editovat zdroj]

Zjednodušením struktur obrazu Miró vstoupil do období tzv. snových maleb. Potlačil dokonce symboly, vytvořil nový styl abstrakce a popisoval své sny. Jeho malby začaly vyjadřovat napětí mysteriozní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení a to bez předstírání. Jeho malby se často omezily jen na černou a bílou barvu a pozadí vytvářelo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Ve svých 'snových malbách' používal pod vlivem Apollinaira i kaligramu.

V roce 1927 se Miró přestěhoval do nového ateliéru na Rue Blomet. Na dveře umístil desku s nápisem 'train passant sans arret' – 'vlak projíždějící bez zastavení'. Přátelil se s Arpem, Eluardem i Ernstem. Z této doby pochází historka, která mohla skončit neštěstím. Ernst ukazoval Miróovi své nejnovější obrazy s do té doby nevídanou koláží. Na oplátku pak žádal přítele, aby mu ukázal své obrazy. Miró však namítl, že mu to jeho dealer zakázal. Ernsta se to dotklo a tak pozval k sobě do ateliéru ostatní surrealisty, v povznesené náladě se rozhodli navštívit Miróa a přimět ho, aby jim ukázal svá díla. Ten si však jen maloval na zemi a nevšímal si jich. A tak Ernst a jeho přátelé, povzbuzeni vínem, odvlekli Miróa na schodiště s tím, že ho oběsí. Ten se jim ale vysmekl a utekl. Následující 3 dny nebyl k nalezení. Navzdory této poněkud drastické události zůstali Miró a Ernst dobrými přáteli.

30. léta a válka[editovat | editovat zdroj]

Žena a pták (Barcelona)

Léto 1929 trávil Miró v Katalánsku, kde se 12. října oženil s Pilar Juncosou ze starobylé majorské rodiny. Dva roky po svatbě se narodilo jejich jediné dítě, dcera Dolores. V tomto šťastném období byl Miró vytvořil velké množství obrazů.

Technika snové malby už mu nestačila a přestal zcela používat olej a temperu. Volil čistou abstrakci, koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se začala měnit a malíř svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna se zaplnila monstry, vyvedenými v drásavých barvách na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřoval maximální abstrakcí, v malbách se objevily ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy.

Na počátku druhé světové války se Miró ze Španělska odstěhoval do Normandie, do vesničky Le Clos des Sansonnets. Když Němci začali tuto oblast bombardovat, znovu se přestěhoval. Ze svých prací zachránil na útěku pouze Konstelace, které vznikly v hluboké depresi. V obavě, že Němci válku vyhrají, ztrácel chuť žít. A v díle Konstelace se snažil najít ztracenou jistotu v harmonii symbolů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednoty, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1947 Miró strávil osm měsíců v New Yorku, kde byla na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu moderního umění. Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb. Dostavil se i úspěch v sochařství a tak návštěva USA rozšířila jeho umělecké obzory.

Miró byl jedním z největších surrealistů, čerpal při své tvorbě z hloubi podvědomí, dokázal využít sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Zemřel 25. prosince 1983 v Palmě de Mallorca a byl pohřben v rodné Barceloně (Montjuïc).

Miróova díla inspirovala básníka Rafael Alberti k sepsání sbírky veršů.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]