Suchá jehla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Suchá jehla (jehloryt) je grafická technika tisku z hloubky, která je blízká mědirytu, ale čáry nejsou ostře ohraničené a působí měkce.[1] V mezinárodním značení má symbol C4.

Mistr domácí knihy, Sv. Šebestián s lučištníky (1475-1480), suchá jehla
Václav Hollar, Zátiší s kožešinami (1647), lept a suchá jehla
T. F. Šimon, Vlastní podobizna (1924), suchá jehla
Naděžda Plíšková, Studie I (1964), suchá jehla

Historie[editovat | editovat zdroj]

Techniku suché jehly zavedl kolem roku 1480 anonymní jihoněmecký umělec označovaný jako Mistr domácí knihy (Hausbuchmeister, též Mistr Amsterdamského kabinetu), který v ní vytvořil celé své grafické dílo. Používal desky z měkkého cínu nebo slitiny cínu s olovem. Ty nedovolily větší počet otisků a proto jsou jeho grafické listy, většinou zachované pouze v jediném exempláři, mimořádně vzácné.[2] Suchou jehlu několikrát použil i Albrecht Dürer a Rembrandt, ale obecně používanou grafickou technikou se stala až od 19. století. Často se kombinuje s jinými postupy, které jsou vhodnější pro různé partie grafického listu. Václav Hollar vytvořil většinu svých tiskových matric technikou leptu a mědirytu, ale pro znázornění měkkých kožešin užíval suchou jehlu.[3]

Postup[editovat | editovat zdroj]

Pro suchou jehlu se užívají měděné desky o síle 0,6-2 mm. Je možné použít i zinek, dural, případně PVC, polykarbonát nebo plexisklo. Deska musí být předem zcela hladká, bez rýh a vyleštěná. K rytí se užívá ostrá jehla z tvrdého kovu broušená do úhlu 50-60 stupňů, o kruhovém nebo hranatém průřezu nebo diamantový hrot.[4] Ryje se tlakem kolmo k desce a nevzniká tak kovová štěpina jako při užití rydla, ale kov se tlakem jehly pouze rozhrnuje do stran. Tento způsob rytí ztěžuje vedení přímek při souběžném šrafování a jehlou se obtížně vedou i křivky. [5] Zdvižený hřebínek kovu na okraji rýhy - grátek, se ponechává na desce. Pouze v místech, kde je vyrytá linie příliš silná a potřebuje zeslabit, se grátek odstraňuje tříhrannou škrabkou (šábrem). Během rytí desky se stopy jehly a vyrytý grátek dají kontrolovat hmatem nebo se kresba zatře směsí loje s olivovým olejem a sazemi. Ta nezasychá a není třeba ji průběžně vymývat.[6]

Čára suché jehly začíná a končí ostře jako při mědirytu. Při vybarvení desky se tisková barva zadržuje více v okolí grátku než v samotné rýze a při tisku vznikají měkké rozpité linie nebo spojité závoje barvy v místech hustších čar.[7] Grátek se však při tisku velmi rychle opotřebuje, linie postupně ztrácejí sametovou měkkost a snižuje se kontrast. Proto při této technice jsou nejcennější pouze první otisky. Životnost měděné desky lze prodloužit jejím galvanickým poocelením.[8]

Suchá jehla je oblíbená pro relativní nenáročnost, protože dovoluje zachytit okamžitý nápad spontánně a bez přípravné kresby. Tisk provádí grafik sám, neboť je třeba dodržet směr stírání barvy napříč vyrytých čar a při vybírání světel. Konečný výsledek může grafik ovlivnit i retrusáží, která scelí jinak značně neklidné plochy. Deska nedovoluje velký počet kvalitních otisků - obvykle méně než 30.[9][10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jánská P, 2010, s. 45
  2. Filedt Kok, 1985, p. 91
  3. Michálek O, 2014, s. 35
  4. Blažíček O J., Kropáček J, 1991, s. 200
  5. Baleka J, 1997, s. 349
  6. Odehnal A, 2005, s. 49
  7. Krejča A, 1981, s. 81
  8. Michálek O, 2014, s. 45
  9. Krejča A, 1981, s. 82
  10. Odehnal A, 2005, s. 51

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
  • Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
  • Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
  • Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon Praha 1991, ISBN 80-207-0246-6
  • J. P. Filedt Kok (ed.), Jane Campbell Hutchison et al., Livelier than Life, The Master of the Amsterdam Cabinet, or the Housebook Master 1470-1500, Rijksmuseum/Garry Schwartz/Princeton University Press, 1985, ISBN 90-6179-060-3 / 0-691-04035-4
  • Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
  • Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]