Řecko: Porovnání verzí
→Politika: Aktualizace údajů a oprava názvu strany SYRIZA. značka: editace z Vizuálního editoru |
Antická historie značky: revertováno možný vandalismus školní IP editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 51: | Řádek 51: | ||
| commonscat = Greece |
| commonscat = Greece |
||
}} |
}} |
||
'''Řecko''' ({{Vjazyce2|el|''Ελλάδα''}} [eˈlaða] nebo ''Ελλάς'' [eˈlas]), oficiálně '''Řecká republika''' (''Ελληνική Δημοκρατία''), je [[stát]] ležící v jižní Evropě – na jihu [[Balkán|Balkánského poloostrova]]. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v [[Egejské moře|Egejském]], [[Krétské moře|Krétském]], [[Thrácké moře|Thráckém]], [[Středozemní moře|Středozemním]] a [[Jónské moře|Jónském moři]]. Jeho sousedy na pevnině jsou [[Albánie]], [[Severní Makedonie]], [[Bulharsko]] a [[Turecko]]. Hlavním městem jsou [[Athény]]. Úředním jazykem je [[řečtina]]. |
'''Řecko''' ({{Vjazyce2|el|''Ελλάδα''}} [eˈlaða] nebo ''Ελλάς'' [eˈlas]), oficiálně '''Řecká republika''' (''Ελληνική Δημοκρατία''), je [[stát]] ležící v jižní Evropě – na jihu [[Balkán|Balkánského poloostrova]]. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v [[Egejské moře|Egejském]], [[Krétské moře|Krétském]], [[Thrácké moře|Thráckém]], [[Středozemní moře|Středozemním]] a [[Jónské moře|Jónském moři]]. Jeho sousedy na pevnině jsou [[Albánie]], [[Severní Makedonie]], [[Bulharsko]] a [[Turecko]]. Hlavním městem jsou [[Athény]]. Úředním jazykem je [[řečtina]]. Janis má malý penis. |
||
== Názvy Řecka == |
== Názvy Řecka == |
||
Verze z 21. 9. 2020, 10:36
| Řecká republika Ελληνική Δημοκρατία (Ellinikí Dimokratía) | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Ymnos is tin Eleftherian | |||
| Motto Svoboda nebo smrt | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Athény | ||
| Rozloha | 131 948 km² (94. na světě) z toho 0,86 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Mytikas (2 917 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +2 | ||
| Poloha | 38°30′ s. š., 23° v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 11 152 158 (82. na světě, 2017) | ||
| Hustota zalidnění | 81 ob. / km² | ||
| HDI | ▼ 0,860 (velmi vysoký) (29. na světě, 2013) | ||
| Jazyk | řečtina | ||
| Náboženství | Pravoslaví | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | unitární, parlamentní republika | ||
| Vznik | 25. března 1821 (odtržením od Osmanské říše) | ||
| Prezidentka | Katerina Sakellaropulosová | ||
| Předseda vlády | Kyriakos Mitsotakis | ||
| Měna | euro (EUR) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 26 631[1] USD (44. na světě, 2015) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 300 GRC GR | ||
| MPZ | GR | ||
| Telefonní předvolba | +30 | ||
| Národní TLD | .gr | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Řecko (řecky Ελλάδα [eˈlaða] nebo Ελλάς [eˈlas]), oficiálně Řecká republika (Ελληνική Δημοκρατία), je stát ležící v jižní Evropě – na jihu Balkánského poloostrova. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy na pevnině jsou Albánie, Severní Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. Janis má malý penis.
Názvy Řecka
Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mýtické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.
Dějiny
Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí před Kristem do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achajci, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Ionové, Aiolové, Epiróti a Makedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka.
Pravěk a antika
Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace. Významnými helénistickými říšemi byly říše Seleukovců v Persii, ptolemaiovský Egypt a řecko-indické království.
Nadvláda Římanů a středověk
Postupně Řecko vojensky sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si řecká kultura spíše podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známou později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstantinopole a zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko a také řeckou Malou Asii. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až byla Konstantinopol 29. května 1453 dobyta a ocitla se pod nadvládou Osmanské říše. Přitom padl poslední císař z dynastie Palaiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl během 15.–16. století postupně podmaňován Osmany.
Nadvláda Osmanů (Turků)
Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence do Západní Evropy ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesanční epochy. Při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statut nezávislosti. Od konce 16. století až do 17. století se Řekové stěhovali zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.
Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přesto, že tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.
Vznik současného řeckého státu
Od roku 1821 vedli Řekové osvobozeneckou válku proti Osmanské říši. Velmoci, které porazily Turky v námořní bitvě u Navarina, uznaly nezávislost Řecka až v roce 1829 (Turecko uznalo nezávislost až v květnu 1832). Prvním řeckým králem se stal roku 1832 Otto I. z dynastie Wittelsbachů. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V balkánských válkách v letech 1912-13 a v první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever – dnešní makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii. Anatolští a pontští Řekové byli po prohrané řecko-turecké válce násilně přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky.
V letech 1941–44 bylo Řecko obsazeno Německem, Itálií a Bulharskem. K osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Během německé okupace zahynulo podle některých odhadů až 600 000 Řeků.[2] Po porážce komunistů v řecké občanské válce v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO (ovšem společně s dosud nepřátelským Tureckem), o dva roky později jedním ze zakládajících členů Evropské organizace pro jaderný výzkum. V letech 1967–1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno, a řecký král byl donucen opustit zemi. V roce 1974 se řecká junta pokusila neúspěšně připojit k Řecku ostrov Kypr, což vedlo k turecké invazi na Kypr a k pádu vojenské junty. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.
Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda, nebo smrt.
Geografie
Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři.
Kontinentální státní hranice Řecka jsou dlouhé 1180,71 km. Na severu hraničí s Albánií (246,70 km), Severní Makedoníí (256,31 km) a Bulharskem (474,70 km) a na východě s Tureckem (203,00 km).[3] Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Libyjské moře. Celková délka pobřeží je 15 021 km.[4]
Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).
Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.
Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2917 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.
Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Příroda
Krajina
Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, Střední Řecko, Thesálie, Západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaia, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem – v jižních čtvrtích je tedy klima přímořské, zatímco v severních čtvrtích panuje horské.
Fauna a flóra
Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě, stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.
Politika
Řecko je parlamentní republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Zákonodárnou moc má parlament. Demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. století, jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Jeorjiosa Papadopulos. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia (Nová demokracie), kterou založil Konstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK (Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001. Od března 2020 se stala prezidentkou Katerina Sakellaropulosova.
Parlament (vůli) se skládá z 300 poslanců (Vuleftes) a jedné komory. Poslanci jsou voleni každé čtyři roky, případně v předčasných volbách dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv. Areopagus (řecky Arios Pagos, tedy Areův vrch).
Administrativní rozdělení
13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek (perifereiakés enóti̱tes; jednotné číslo: perifereiakí̱ enóti̱ta) a 1 autonomní stát (Athos):
- Attika – Jižní Athény, Ostrovy, Severní Athény, Střední Athény, Západní Athény, Východní Attika, Západní Attika, Pireus
- Střední Řecko – Bojótie, Euboia, Euritánie, Fókida, Fthiótida,
- Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň
- Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno
- Východní Makedonie a Thrákie – Drama, Evros, Kavala, Rodopy, Thasos, Xánthi
- Epirus – Arta, Janina, Preveza, Thesprotie
- Jónské ostrovy – Ithaka, Kefalonie, Korfu, Lefkada, Zakynthos
- Severní Egeis – Chios, Ikaria, Lémnos, Lesbos, Samos
- Peloponés – Arkádie, Argolis, Korinthie, Lakónie, Messénie
- Jižní Egeis – Andros, Kalymnos, Karpathos, Kea-Kythnos, Kos, Milos, Mykonos, Naxos, Paros, Rhodos, Syros, Théra, Tinos
- Thesálie – Karditsa, Lárisa, Magnesia, Sporady, Trikala
- Západní Řecko – Achaia, Aitólie-Akarnánie, Élida
- Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kastoria, Kozani
Ekonomika
Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmy státního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí.
Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 15 % HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5 % HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí slouží i v armádě. Řecké obchodní a jiné loďstvo představuje největší světové loďstvo a tvoří až 18 % světové flotily. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, převážně ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře.
Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Zároveň ale touto štědrou sociální politikou začalo postupné zadlužování Řecka.[5] Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit.
Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vlády PASOK, kdy byl premiérem Kostas Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajování státního deficitu, který se vyšplhal až na 14 % HDP. Vláda místo toho, aby šetřila, si obstarávala další zahraniční půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdá opatření, např. snížení platů a zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. rok. Zvýšila i daň z 19 na 21 %. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8 %. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrací, kdy protestovalo přibližně 200 000 lidí, převážně v Athénách.
Snížit deficit pod 8 % se však v roce 2011 nedařilo tak, jak vláda plánovala, proto musela v červenci přijmout další radikální úsporná opatření a změnit vládní kabinet, premiér Jorgos Papandreu však svou pozici obhájil. V říjnu 2011 byla na setkání evropské měnové unie sjednána nová dohoda, odpis 50 % řeckého dluhu vůči bankovním subjektům a nová půjčka ve výši 120 miliard euro. Po neshodě mezi některými vládními poslanci a premiérem Papandreuem byla nakonec sestavena nová prozatímní vláda v čele s nezávislým ekonomem Lukasem Papadimosem. Ten pokračoval v úsporných opatřeních, parlament přijal novou půjčku a poloviční odpis řeckého dluhu.
Po následných volbách odhlasovala koalice premiéra Antonise Samarase další, v pořadí třetí velké memorandum, tzv. Memorandum III., domluvené s představiteli tzv. trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), které zahrnovalo velká úsporná opatření ve výši 11 miliard eur. Podle ministra financí Jannise Sturnarase to měla být poslední velká úsporná opatření.
V roce 2014 zaznamenal řecký státní rozpočet první plusové hospodaření od roku 2008 (tzv. primární přebytek) a v dubnu se Řecko mohlo zčásti dočasně vrátit na mezinárodní finanční trhy. Premiér Samaras tehdy prohlásil, že situace se stabilizovala a Řecko nebude potřebovat další záchranné úvěry. K roku 2015, po několika letech poklesu, činil HDP (PPP) na hlavu 27 tisíc USD, což bylo nominálně méně než v mnoha nových členských státech EU (jmenovitě Česko, Estonsko, Litva, Kypr, Malta, Slovensko a také Slovinsko).
Samarasova předpověď se ovšem nepotvrdila. V roce 2015 prožívalo Řecko a spolu s ním Evropská měnová unie (EMU) mimořádně dramatickou krizi. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva stoupla na 27 %.
Demografie
Podle oficiálního úřadu ELSTAT mělo Řecko v roce 2011 10 815 197 obyvatel.[6] Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří k islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.
Obyvatelstvo dvou největších řeckých měst – Athén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého.
Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.
Jazyk
Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů), tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu.
V Řecku se mluví také albánskou arvanitštinou, kterou používají Arvanité (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunštinou, kterou mluví řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovanštinou, kterou hovoří řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina mluví turecky.
Imigrace
Řecko prošlo po silné reemigrační vlně změnou z vystěhovalecké země v zemi imigrační. Na jedné straně pracoval do roku 1973 v zahraničí asi milion Řeků /od počátku sedmdesátých let 20. století se polovina z nich vrátila domů/. Na druhé straně žilo v Řecku počátkem devadesátých let 20. století asi 603 000 migrantů ze zahraničí, z toho 340 000 s řádným povolením, dále asi 260 000 "ilegálních migrantů" a pouze 3000 utečenců. Mezi legálními imigranty převažovali řečtí "navrátilci", především Řekové ze severního Černomoří. Mezi "ilegály" byli na prvním místě Albánci, za nimi s velkým odstupem Poláci. Potom následovaly země "třetího světa" v čele s Egyptem a Filipínami. [7] Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý proběhl v roce 2005).
V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho.
Náboženství
Náboženství v Řecku (2017)[8]
Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.
Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.
Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.
V lednu 2005 vyšla najevo série korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.
Většina Řeků (95–98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství.
Hora Athos
Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi.
Kultura
Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filosofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu.
Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.
Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.
Hudba a tance
Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně.[zdroj?] Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.
Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.
Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec'.' Na ostrovech se tančí tance susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsou zeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanec tsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsou tik, dipat či trigona. Kapadóčtí Řekové tančí tance seite, es vassilis či leilalum.
Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků.
Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (autor hudby k filmu Řek Zorba), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Jorgos Dalaras, Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanec tsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas či Notis Sfakianakis.
Mezi skladateli vážné hudby proslul avantgardní tvůrce Iannis Xenakis. Z interpretů si celosvětovou slávu vydobyla sopranistka Maria Callasová. V jejích stopách šla Agnes Baltsaová. V populární hudbě se prosadili Nana Mouskouri, Demis Roussos, Melina Mercouri a skladatel elektronické hudby Vangelis. V posledních letech pak Sakis Rouvas.
Zvyky a tradice
Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi.
Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost (filoxenia).
Literatura
Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. mýtografem Homérem. Řekové poté vymysleli epos i drama, tedy komedii a tragédii. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. autoři tragédií Sofoklés, Eurípidés a Aischylos, autoři komedií Aristofanés a Menandros, tvůrce biografií Plútarchos, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi.
Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora: Digenis Akritas. Líčí příběh byzantského vojáka, který zabije draka a zažívá velkou lásku. Koncem 10. století byl vytvořen rozsáhlý lexikon Suda. Je nesmírně cenný tím, že přepsal a uchoval tak řadu významných antických literárních děl, která se na západě ztratila. Autor monumentální encyklopedie Suda je neznámý, encyklopedické práci se ale věnoval například Fotios. K byzantským básníkům patřil Georgios Pisides.
Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Velkou roli v ustavování moderní řecké kultury sehrálo na počátku 19. století osvícenské hnutí Diafotismos. K jeho klíčovým představitelům patřili dva spisovatelé, Rigas Feraios a Adamantios Korais, který vytvořil novodobou spisovnou řečtinu (kathareusu), kterou v letech 1828–1835 shrnul ve slovníku Atakta. Ve stejné době, kdy působili diafotisté, se na Jónských ostrovech ustavila básnická škola, jejím hlavním představitelem byl Dionysios Solomos. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je však Hymnus na svobodu (Imnos is tin eleftherian) z roku 1824. Jeho první dvě sloky jsou od roku 1865 textem řecké státní hymny.
Po zisku nezávislosti v roce 1829 se centrum kulturního života přirozeně přesunulo do Athén. Zde se ustavila tzv. Nová athénská škola, někdy zvaná též palamasovská, to podle její nejvýraznější osobnosti, Kostise Palamase, který je mj. autorem textu Hymny olympijských her. Výraznou básnickou osobností konce 19. století byl Konstantinos Kavafis, který jako první použil v řecké poezii volný verš a otevřel některá nová témata, jako byla např. homosexualita. Prosadil se i básník Jean Moréas, který však splynul s fran couzským kulturním prostorem. Na začátku 20. století svá vrcholná díla vytvořil Angelos Sikelianos. Prvním velkým moderním řeckým prozaikem se stal Alexandros Papadiamantis.
Hvězdami meziválečné řecké poezie byli Kostas Karyotakis, Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Dva posledně jmenovaní nakonec za své dílo obdrželi i Nobelovu cenu za literaturu. K významným představitelům poválečné poezie patří Manolis Anagnostakis nebo komunisticky orientovaný Janis Ritsos, v próze dosáhl světového věhlasu Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby.
Výtvarné umění a film
Nejvýznamnějšími antickými sochaři byli Polykleitos, Feidiás a Praxiteles.
Na Krétě působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec.
Nejoceňovanějšími řeckými filmovými režiséry jsou Theo Angelopoulos a Costa-Gavras, který emigroval do Francie. V Hollywoodu se akčními trháky prosadil George Pan Cosmatos.
Kuchyně
Řecká kuchyně patří pod typickou středomořskou kuchyni. Obecně je velmi zdravá, Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je tradiční choriatiki-vesnický), sýry (nejznámější je feta), mussaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava.
Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frapé, které vzniklo v Řecku.
Věda a vzdělání
Zakladateli evropské exaktní vědy (ačkoli oni se tehdy necítili být ještě nijak odděleni od filozofů) jsou Archimédés, Eukleidés, Pythagoras, Démokritos, Hippokratés, Klaudios Ptolemaios, Thalés z Milétu, Galén, Eratosthenés z Kyrény, Anaximandros, Hipparchos, Hérón Alexandrijský, Leukippos z Milétu, Theofrastos, Diofantos, Aristarchos ze Samu, Apollónios z Pergy, Eudoxos z Knidu, Poseidónios, Pappos z Alexandrie nebo Archytas.
Ve starém Řecku vznikla filozofie. Nejvýznamnějšími filozofy byly Aristoteles, Platón, Sokratés, Hérakleitos, Epikúros, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Plótínos, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Zénón z Kitia, Antisthenés, Epiktétos, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény, Pyrrhón z Élidy či "poslední Helén", filozofka Hypatia, jakkoli postava spíše symbolická.
I oblast dnešních humanitních a sociálních věd má své otce zakladatele na Peloponésu, Hérodotos a Thúkydidés jsou otci dějepravy, v jejich stopách šel v římských časech Polybios. Díogenés Laertios sepsal první dějiny filozofie. Jedním z prvních teoretických ekonomů byl Xenofón.
Intelektuálními oporami řecko-římské, posléze východořímské či byzantské civilizace byli Atanáš, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Jan Zlatoústý, Eusebios z Kaisareie, Řehoř z Nyssy, Kléméns Alexandrijský, Cassiodorus, Jan Malalas, Jan z Damašku, Konstantin VII. Porfyrogennetos, i české dějiny silně ovlivňující Cyril a Metoděj, Prokopios z Kaisareie, Michael Psellos, Gregorios Palamas, Niketas Choniates, Ioannes Zonaras, Georgios Gemistos Pléthón, Georgios Pachyméres, Georgios Akropolites a Basilius Bessarion, který musel z Konstantinopole prchat před Turky.
Na území Osmanské říše se prosadil například geograf Yaqut al-Hamawi ar-Rumi, rovněž původem Řek.
Jedním z nejvýznamnějších novověkých vědců byli matematik Constantin Carathéodory či astronom Eugène Michel Antoniadi. Oba působili většinu života ve Francii, stejně jako informatik Joseph Sifakis, který roku 2007 získal Turingovu cenu, nejprestižnější ocenění v oblasti počítačové vědy. V USA dosáhl věhlasu, díky svému PAP testu, lékař Georgios Papanikolaou.
Nejznámějším novořeckým filozofem je patrně Cornelius Castoriadis.
Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv. lidové škole (Dimotiko scholio), pak se pokračuje střední školou (Gymnasio) a středoškolské vzdělání se dokončuje na lyceu (Lykie), nebo na Odborné-technické škole (Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě (Panepistimio). Řecko má mnoho univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie (Akadimia Athinon), Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách (Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celého Balkánu je Aristotelova univerzita v Soluni (Aristotelio Panepistimio Thessalonikis).
Sport
Starověké Řecko pořádalo soutěže zvané olympijské hry. Byly pořádány od 8. století př. n. l. do přelomu 4. a 5. století, každé čtyři roky v Olympii. Konaly se v srpnu nebo září k poctě boha Dia. Klasickými disciplínami byly běh (nahých atletů, nebo těžkoděnců), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky se závažím, různé druhy zápasu (orthopalé, katopalé, pygmé, pankration), ale také třeba soutěž trubačů.[9] Na starověké hry navázaly na konci 19. století novodobé olympijské hry, proto se ty první, roku 1896, odehrály v řeckých Athénách. Roku 2004 se v Athénách konaly olympijské hry znovu. Demetrius Vikelas byl prvním předsedou Mezinárodního olympijského výboru. Na novodobých olympijských hrách jsou Řekové nejúspěšnější v atletice. Zlato mají například překážkářky Voula Patoulidou a Fani Chalkiáová, běžec na 200 metrů Konstantinos Kenteris, chodkyně Athanasia Tsumeleka či skokanka o tyči Katerina Stefanidiová. Úspěšná je řecká vzpěračská škola, vzpěrači Pyrros Dimas a Akakios Kakiasvilis mají tři zlaté olympijské medaile.
Řekové jsou úspěšní v basketbalu. Muži se stali dvakrát mistry Evropy (1987, 2005). Slavnými basketbalisty byli Nikos Galis, Theodoros Papaloukas, Panagiotis Fasoulas, Dimitris Diamantidis, v posledních letech pak zejména Jannis Antetokunmpo. Nejúspěšnějším basketbalovým týmem je Panathinaikos BC, který šestkrát vyhrál Euroligu, Olympiacos BC třikrát. Fotbalisté Řecka se v roce 2004 se stali mistry Evropy. Velmi populární je v Řecku též vodní pólo.
Odkazy
Reference
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ Kolaborovali s nacisty - Ioannis Rallis (7/12. Česká televize [online]. Dostupné online.
- ↑ Řecká statistická ročenka 2009 - 2010, strana 27
- ↑ Řecká statistická ročenka 2009 - 2010, strana 28
- ↑ Archivovaná kopie. www.pavel-kohout.cz [online]. [cit. 2015-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08.
- ↑ 2011 Greek Census [PDF]. Hellenic Statistical Authority [cit. 2012-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-08-2014.
- ↑ BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 310-311.
- ↑ Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe [online]. Pew Research Center, 10 May 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné online.
- ↑ ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Vzkříšení Olympie,. 2. vyd. Praha: Knižní klub, 2003. 260 s. ISBN 80-242-0932-2.
Literatura
- HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-883-9.
- DOSTÁLOVÁ, Růžena, a kol. Řecko. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-110-8.
Související články
- Dějiny Řecka
- Řecké království
- Starověká Makedonie
- Starověké Řecko
- Řečtí plukovníci
- Řecká hudba
- Řecký folklór
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Řecko na Wikimedia Commons 
Průvodce Řecko ve Wikicestách
Téma Řecko ve Wikicitátech
Slovníkové heslo Řecko ve Wikislovníku
Kategorie Řecko ve Wikizprávách- Řecko na OpenStreetMap
- (česky) Velvyslanectví ČR v Řecku
- (česky) Řecko na euroskop
- (česky) Informace českého ministerstva práce a sociálních věcí
- (německy) Řecko v atlasu zemí časopisu Spiegel
- Greece - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Greece [online]. U.S. Department of State, 2010-11-23 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Greece [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Athénách. Souhrnná teritoriální informace: Řecko [online]. Businessinfo.cz, 2011-06-29 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
- BOWMAN, John S, a kol. Greece [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
