Bulharsko
| Bulharská republika Република България | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Mila Rodino | |||
| Motto Съединението прави силата Săedinenieto pravi silata (Jednota je zdrojem moci) | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Sofie | ||
| Rozloha | 110 994 km² (102. na světě) z toho 0,3[1] % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Musala (2 925 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +2 | ||
| Poloha | 42°45′ s. š., 25°30′ v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Hustota zalidnění | 66 ob. / km² (123. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,782 (vysoký) (57. na světě, {{{HDI aktuální k}}}) | ||
| Jazyk | bulharština | ||
| Národnostní složení | Bulhaři (84 %), Turci (9,3 %), Romové (4,7 %)[2] | ||
| Náboženství | pravoslaví (85 %), islám (13 %), katolictví (2 %)[1] | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | parlamentní republika | ||
| Vznik | 3. března 1878 (nezávislost na Osmanské říši) | ||
| Prezident | Rumen Radev | ||
| Předseda vlády | Bojko Borisov | ||
| Měna | lev (BGN) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 17 958[3] USD (63. na světě, {{{HDP aktuální k}}}) | ||
| Giniho koeficient | 29,2 ({{{Gini aktuální k}}}) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 100 BGR BG | ||
| MPZ | BG | ||
| Telefonní předvolba | +359 | ||
| Národní TLD | .bg | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Bulharsko (bulharsky България / Bălgarija) je stát v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Země sousedí na severu s Rumunskem (hranici tvoří převážně Dunaj), na západě se Srbskem a s Makedonií, na jihu s Řeckem a na jihovýchodě s Tureckem. Východní hranici tvoří Černé moře. V roce 2004 země vstoupila do NATO a 1. ledna 2007 do EU.
Historie
Rané dějiny
Nejstaršími známými obyvateli Bulharska jsou Thrákové. Od 8. století před n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početné řecké osady. Ve 4. století před n. l. spadala velká část území současného Bulharska do říše Alexandra Velikého. O tři staletí později se stalo součástí Římské říše. V 6. století vstoupili na území dnešního Bulharska první Slované. V 7. století sem přišli kočovní turkičtí Protobulhaři. První bulharský stát založil v roce 681 chán Asparuch, poté, co uzavřel smlouvu s byzantským císařem, jíž bylo Bulharům a Slovanům dovoleno sídlit v Moesii. V polovině 9. století přijali Bulhaři křesťanství. Hlavním městem bulharského státu byla Pliska, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska. První bulharské carství zaniklo v roce 1018 a její území bylo začleněno do Byzantské říše.
Druhá bulharská říše
Samostatnost získalo Bulharsko opět v roce 1185 v důsledku povstání bratrů Asena, Petra a Kalojana, budoucích panovníků Bulharska. Tak vzniká takzvaná Druhá Bulharská říše s centrem ve Velikém Tarnovu. Vrcholu dosáhlo za vlády cara Ivana Asena II. (1218–1241). Během druhé poloviny 14. století se Bulharsko dostalo stále více pod vliv Osmanské říše. S pádem Vidinu v roce 1396 bylo Bulharsko začleněno do Osmanské říše na téměř pět dalších století.
Třetí bulharský stát
Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození. Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně měnilo v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 bylo krvavě potlačeno protiosmanské Dubnové povstání. O rok později propukla Rusko-turecká válka (1877–1878). Jedním z důsledků ruského vítězství byl i vznik Bulharského knížectví v roce 1878. V roce 1885 byla ke knížectví připojena i do té doby autonomní součást Osmanské říše, Berlínským kongresem vytvořená Východní Rumélie. Obyvatelstvo bylo i přesto velmi nespokojeno s faktem, že část Bulharů zůstala stále na území Turecka; aktivní odpůrci založili hnutí Vnitřní makedonská revoluční organizace, které proti Osmanům provádělo bombové útoky a atentáty, ale páchalo i vraždy na nevinném obyvatelstvu. V roce 1908 dne 22. září vyhlásil bulharský kníže Ferdinand ve Velikém Tǎrnovu nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijal titul cara.
Roku 1912 se Bulharsko zapojilo spolu se spojenci z Balkánského spolku do první balkánské války s Osmanskou říší. Bulharská armáda dobyla město Odrin (dnes Edirne v Turecku) a jen o několik hodin prohrálo s Řeckem "závod" o obsazení Soluně. Vzhledem ke sporům se Srbskem o Makedonii (Srbové odmítli vydat tzv. nesporné pásmo) a bezvýsledným mírovým jednáním vydal bulharský car Ferdinand I. v červnu 1913 rozkaz zaútočit na srbské pozice. Druhá balkánská válka dopadla pro Bulhary katastrofálně, Osmanské říší museli odstoupit Odrin, Rumunsko si vynutilo předání jižní Dobrudže.
Po počáteční neutralitě vstoupilo na podzim roku 1915 Bulharsko do první světové války na straně ústředních mocností a vyhlásilo válku Srbsku. Cílem bylo zvrátit výsledky druhé balkánské války. První světová válka skončila pro Bulharsko druhou národní katastrofou. Přestože mu byl smluvně garantován přístup k Egejskému moři, po řecko-turecké válce o něj v důsledku přesídlování maloasijských Řeků přišlo.
V roce 1918 car Ferdinand abdikoval a na trůn dosedl jeho syn, car Boris III. (1918–1943). Na začátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce 1941 vstoupilo do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Válku Sovětskému svazu nicméně Bulharsko nevyhlásilo. V září 1944 vyhlásil SSSR válku Bulharsku a Rudá armáda vstoupila bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu na území Bulharska. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA. Konce světové války už se Bulharsko zúčastnilo na straně spojenců.
Bulharsko od roku 1945
V roce 1945 následovalo vyřizování starých účtů pod heslem odstranění „monarchofašistické diktatury“. Popraveno bylo mnoho významných politiků i všichni tři carští regenti včetně carova bratra Kirila. Brutalita a rozsah represí nemá obdoby u žádné jiné východoevropské země.
Po referendu v roce 1946 organizovaném bulharskou komunistickou stranou za dohledu Rudé armády bylo zrušeno carství a vyhlášena republika.[4] V Bulharské lidové republice od roku 1947 až do roku 1989 vládla komunistická strana. Bulharsko bylo součástí východního bloku, politicky a ekonomicky spjaté se Sovětským svazem.
Známou postavou novodobých bulharských dějin je Georgi Dimitrov, který byl předsedou vlády v bouřlivých letech 1946–1949 a zemřel v SSSR poté, co on a jugoslávský vůdce Josip Broz Tito vedli rozhovory se Stalinem. Posléze vládl v Bulharsku dlouhá léta Valko Červenkov. Posledním dlouholetým komunistickým vůdcem Bulharska byl Todor Živkov.
Po roce 1989 procházela země procesem demokratizace směrem k parlamentní republice. V roce 2004 vstoupila do NATO a v roce 2007 se stala členským státem Evropské unie.
Geografie
Bulharsko je země ve východní části Balkánského poloostrova, kde ho obklopuje pět zemí. Na jihovýchodě má 240 km dlouhou hranici s Tureckem, na jihu 494 km s Řeckem, na západě 148 km s Makedonií a 318 km se Srbskem, na severu 608 km s Rumunskem. 470 km hranice s Rumunskem tvoří řeka Dunaj. Suchozemská hranice je dlouhá 1 808 km. Na východě má Bulharsko 354 km dlouhé pobřeží Černého moře. S rozlohou 110 994 km² je 11. největší zemí Evropské unie a tvoří 2,5 % jejího území. Je 1,4× větší než Česká republika.
Velká část povrchu Bulharska je hornatá. Centrální částí země se táhne ve směru ze západu na východ pohoří Stara planina. Jižně od hlavního města vystupuje masiv Vitoša měřící 2 290 m n. m. Jihozápad země vyplňuje mohutný horský masiv s pohořími Rila, kde je také nejvyšší hora Bulharska a také Balkánského poloostrova Musala měřící 2 925 m n. m., dále Pirin a plošně rozsáhlejší Rodopy. Pirin a Rodopy patří do starobylého rodopského horského systému. Zhruba prostředkem Bulharska se táhne od srbských hranic na západě po Černé moře na východě pohoří Stara planina (česky Staré hory), které patří do systému Balkanid.
Na sever od něj leží Dolnodunajská nížina, na jih Hornothrácká nížina. Stara planina je pokračováním Karpat a na rozdíl od Rodop patří do Alpsko-himálajského systému. Do Černého moře odvádí své vody největší řeka země Dunaj, k úmoří Egejského moře patří Marica.
Podnebí má na severu ráz kontinentální, na jihu a východě středomořský. Průměrné lednové teploty se pohybují od -2 do 2 °C, červencové od 21 do 25 °C. Průměrný roční úhrn srážek kolísá mezi 450–850 mm, na horách přes 1 000 mm.
Politika
Bulharsko je parlamentní republikou. Hlavou státu je prezident volený přímou volbou na pětileté volební období. Neustále činným zákonodárným orgánem, složeným ze 240 poslanců volených na 4 roky, je národní shromáždění. Výkonná moc je v rukou vlády. Po parlamentních volbách v zemi (25. června 2005) dosavadní konzervativní vláda utrpěla porážku, když klíčová politická síla Národní hnutí Simeona II. ([bulharsky: Национално движение Симеон II., НДСВ ) dosáhla kolem 22%. Největší vliv získaly bulharští socialisté vedení Sergejem Staniševem, kteří nakonec vytvořili velkou koalici s NDSV a Hnutím za práva a svobody ( bulharsky: Движение за права и свободи, ДПС), které je v zemi podporováno zejména bulharskými Turky. Největším překvapením voleb byl úspěch strany Ataka, která svůj program postavila na nacionalistických heslech a odporu vůči Evropské unii a získala téměř 9%.
Od ledna 2017 je prezidentem Rumen Radev a od května stejného roku je předsedou vlády Bojko Borisov.
Velkým problémem Bulharska je korupce.[5] Do korupčních skandálů byli zapleteni i bulharský premiér Bojko Borisov a jeho předchůdce Sergej Stanišev.[6][7]
Zahraniční vztahy
Ozbrojené síly
Administrativní dělení
Od roku 1999 se Bulharsko dělí na 28 oblastí, nazvaných podle jejich hlavního města:
Ekonomika
Odvĕtvová struktura a výkonnost
Bulharsko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie, textilní průmysl a potravinářství. Těží se zde hnědé uhlí a barevné kovy. Nejdůležitější průmyslová centra jsou Sofie, Plovdiv, Burgas, Pernik a Stara Zagora.
V zemědělství převládá rostlinná produkce nad živočišnou. Využití půdy: orná půda 37 %, louky a pastviny 18 % a lesy 35 %. Pěstuje se zde pšenice, ječmen, kukuřice, slunečnice, brambory, cukrová řepa, zelenina, broskve, vinná réva, rajčata, melouny a tabák. Chovají se ovce, prasata, skot, buvoli, koně, osli, kozy a drůbež. Produkce vlny, medu a rybích výrobků.
Turistický ruch
V posledních letech příjmy z turistického ruchu v Bulharsku rapidně vzrostly. Přímořská letoviska (Sozopol, Nesebar, Zlaté písky, Slunečné pobřeží, Primorsko, Albena, Varna, Burgas, Kranevo a Balčik) jsou oblíbená pro turisty ze západních evropských zemí i z Česka. V zimní sezoně jsou populární lyžařská střediska Bansko v Pirinu, Pamporovo v Rodopech a Borovec v Rile.
Turistický ruch se však v posledních letech potýká s rostoucím nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. Zatímco bulharští kuchaři, servírky a pracovnice v hotelech odcházejí na západ Evropy a stále i do Řecka, bulharské restaurace a hotely jsou nuceny hledat za ně náhradu na Ukrajině a v Moldavsku, zemích s obdobně nízkou nebo ještě nižší životní úrovní.[8]
Letectví
Bulharsko má pět mezinárodních letišť s pravidelným mezinárodním provozem. Největší letiště Sofie přepravilo v roce 2016 5 milionů cestujících, dále se zde nachází letiště Burgas, Varna, Plovdiv a Letiště Gorna Oryahovitsa (u města Veliko Tarnovo). Vlajková letecká společnost se jmenuje Bulgaria Air, mezi další letecké společnosti patří BH Air či Bulgarian Air Charter.
Obyvatelstvo
| Počet obyvatel Bulharska | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Rok | Počet obyvatel | Rok | Počet obyvatel | ||
| 1887 | 3 154 375 | 1946 | 7 029 349 | ||
| 1892 | 3 310 713 | 1956 | 7 613 709 | ||
| 1900 | 3 744 283 | 1965 | 8 227 866 | ||
| 1905 | 4 035 575 | 1975 | 8 727 771 | ||
| 1910 | 4 337 513 | 1985 | 8 948 649 | ||
| 1920 | 4 846 971 | 1992 | 8 487 317 | ||
| 1926 | 5 528 741 | 2001 | 7 928 901 | ||
| 1934 | 6 077 939 | 2006 | 7 385 367 | ||
 | |||||
| Vývoj počtu obyvatel Bulharska v letech 1961–2012 (v milionech) | |||||
Bulharsko má od počátku devadesátých let značně negativní populační růst. Ten byl způsoben jednak malou porodností, ale také významnou emigrací kvůli špatnému hospodářskému vývoji po roce 1989. Od roku 1989 probíhá rozsáhlé vystěhovalectví Turků. Přes 320 tisíc příslušníků turecké menšiny odešlo z Bulharska do sousedního Turecka. Kromě etnických Turků se k islámu hlásí také část Romů a Bulhaři, kteří během turecké nadvlády přijali islám, takzvaní Pomaci. V Bulharsku žije podle neoficiálních odhadů nejméně 800 tisíc Romů.[9] Po vstupu Bulharska do Evropské unie (EU) vystěhovalectví z Bulharska pokračovalo, takže v současné době má země sotva 7 milionů trvale bydlících obyvatel, což je méně než v roce 1934. Masovou emigraci způsobují zhruba pětinásobně vyšší mzdy ve vyspělých západoevropských zemích ve srovnání s Bulharskem.[10]
Etnické složení
- Bulhaři 84 % (6 655 210)
- Turci 9,3 % (746 664)
- Romové 4,7 % (370 908)
- dále Makedonci, Arméni, Rusové, Řekové, Židé[2]
Náboženství
- pravoslavní (Bulharská pravoslavná církev) – 85 %
- muslimové-sunnité – 13 %
- judaismus – 0,8 %
- katolíci – 0,5 %
Kultura
V Bulharsku se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti, který však z Bulharska odešel s rodinou ještě jako dítě. Nejvýznamnějším bulharsky píšícím autorem je Ivan Vazov. Důležitými postavami národního obrození, nejen literárního, byli Ljuben Karavelov a Georgi Rakovski. Klasiky realistické prózy jsou Elin Pelin a Jordan Jovkov. V druhé polovině 20. století se prosadil Stanislav Stratiev.
Celosvětové proslulosti dosáhla harfistka a hudební skladatelka Anna-Maria Ravnopolska-Dean. Také operní pěvci Boris Christov, Nikolaj Gjaurov a Raina Kabaivanska dosáhli mezinárodního věhlasu.
Z výtvarných umělců dosáhl největšího úspěchu představitel land artu Christo Javačev. Stavy bohémy na pařížském Montparnassu doplnil malíř Jules Pascin.
V zámořském televizním průmyslu se prosadila herečka Nina Dobrevová (zejm. Upíří deníky), v sérii o Harrym Potterovi se proslavil Stanislav Janevski.
Věda
Z Bulharska pocházejí i dva významní představitelé humanitních a sociálních věd, byť se oba stali emigranty: feministická sémiotička Julia Kristeva a literární teoretik Tzvetan Todorov. Oba nakonec zakořenili ve francouzském intelektuálním prostředí.
Georgi Ivanov byl prvním bulharským kosmonautem, Alexandr Panajotov Alexandrov druhým.
Sport
Nejpopulárnějším sportovcem všech časů je v Bulharsku fotbalista Christo Stoičkov. Úspěchy mu svého času zdatně konkurovala skokanka do výšky Stefka Kostadinovová. Na 64 polích se výrazně prosadil šachový velmistr Veselin Topalov. V jeho stopách jde Antoaneta Stefanovová.
Úřední název státu
- od listopadu 1990 – Bulharská republika / Republika Bulharsko (bulharsky Република България [Republika Bălgarija])
Dřívější úřední názvy
- 1946–1990 Bulharská lidová republika (Narodna republika Bălgarija)
- 1908–1946 Bulharské carství (Carstvo Bălgarija)
- 1878–1908 Bulharské knížectví (Knjažestvo Bălgarija)
Odkazy
Reference
- ↑ a b http://www.government.bg/cgi-bin/e-cms/vis/vis.pl?s=001&p=0159&n=000003&g=
- ↑ a b http://www.nsi.bg/Census_e/Census_e.htm
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ Historie Bulharska
- ↑ "Bulharsko prohrává boj s korupcí". Deník.cz. 4. července 2016.
- ↑ "Odposlechy ohrožují i premiéra". Lidovky. 18. ledna 2011.
- ↑ "Bulharsko: Pan Čistý má špinavé ruce". VoxEurop.eu. 23. listopad 2009.
- ↑ MARTENS, Michael: Billig kostet, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 29. června 2017, s. 8 (německy).
- ↑ "Na největší cikánské party". Magazín Koktejl.
- ↑ MARTENS, Michael: Billig kostet, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 29. června 2017, s. 8 (německy).
Literatura
- MARTÍNEK, Jiří. Bulharsko. Praha: Libri, 2009. 136 s. ISBN 978-80-7277-422-7.
- RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 508 s. ISBN 80-7106-404-1.
Související články
- Bulharská armáda
- Ivan Vazov
- Politický systém Bulharska
- Sanstefanská mírová smlouva
- Velké Bulharsko
- Turecká menšina v Bulharsku
- Dimitar Pešev
- Bulharská ulice v Praze
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bulharsko na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Bulharsko ve Wikislovníku
Kategorie Bulharsko ve Wikizprávách- Bulharsko na OpenStreetMap
- (bulharsky) (anglicky) Oficiální stránky bulharské vlády
- (česky) Cestování | MZV ČR
- (česky) Velvyslanectví České republiky v Sofii
- (česky) Kontaktní Bulharský úřad v ČR
- Bulgaria - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Bulgaria (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Bulgaria Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Bulgaria [online]. U.S. Department of State, 2011-05-03 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Bulgaria [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: Bulgaria [online]. 2006-10-20 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Sofii. Souhrnná teritoriální informace: Bulharsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-31 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online.
- BELL, John D, a kol. Bulgaria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
