Bulharské národní obrození

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bulharské národní obrození byl proces, při kterém došlo k oživení bulharského jazyka, kultury a literatury, vytvoření bulharského státu nezávislého na upadající Osmanské říši a zvýšení národního povědomí Bulharů. Odehrálo se v průběhu 19. století a proběhlo násilným způsobem.

Literární obrození[editovat | editovat zdroj]

Většinou je za počátek období bulharského národního obrození považována doba, kdy vyšlo dílo "Slovanskobulharská historie", kterou napsal Paisij Chilendarski v roce 1762. V první novodobé historické práci o dějinách Bulharska a významném díle z hlediska bulharské literatury byly vyzdvihovány slavné dějiny země a mnohá prvenství Bulharů mezi slovanskými národy.

Kněz Sofronij Vračanski, který na počátku 19. století v Bukurešti za přítomnosti mnohých bulharských emigrantů sepsal několik knih. Z nich vyniká známý Nedelnik a také autobiografie, které dosáhly v Bulharsku značné popularity. Sofronskij začal k psaní svých děl používat tehdy rozšířený jazyk; do této doby se mnohá díla totiž psala v směsici staroslověnštiny a bulharštiny, která byla srozumitelná jen malému okruhu čtenářů. Nově psaná díla ale mohla nyní proniknout k mnohem širšímu okruhu zájemců. Na Vračanského práci navázalo později mnoho dalších bulharských autorů.

V oblasti kultury ideje nezávislého Bulharska prosazovali také další spisovatelé a básníci. Mezi takové patří například Ivan Vazov a Christo Botev.

Významnou součástí tehdejšího procesu vedoucímu k nezávislému Bulharsku bylo také osamostatnění tehdejší pravoslavné církve, která se tak jasně vymezovala proti do Bulharska přinesenému sunnitskému islámu, integrálnímu prvku Osmanské říše a tedy symbolu útlaku. Tehdejší pravoslavná církev ale byla řízena z Konstantinopole Řeky a nebyla tedy bulharskou národní církví.

Vojenské akce směřující k nezávislému Bulharsku[editovat | editovat zdroj]

Revolucionář Georgi Rakovski z města Kotel ještě v tento samý rok velel bulharským jednotkám, které se účastnily odsunu osmanské armády z Bělehradu a Srbska. Po tomto období Rakovski začal pracovat na plánu osvobození celého Bulharska. Pod jeho vedením vznikly jednotky, tzv. "čety", které různými způsoby komplikovaly práci osmanské armádě, na území dnešního Bulharska tehdy působící. Rakovski umřel roku 1867 a zanechal ostatním dědictví boje proti Turkům. V následujících desetiletích vznikly četné polovojenské a teroristické organizace, které pomocí násilných metod destabilizovaly celý region a přiměly okolní státy i velmoci záležitost Bulharska řešit.

Vasil Levski, revolucionář a bojovník proti turecké nadvládě v Bulharsku

Mezi další významné bulharské revolucionáře z této doby patří také Vasil Levski. Ten ke konci 60. let 19. století rozvíjel revoluční teorii, která představuje opačný proud v bulharském osvoboditelském hnutí. Místo drobných výpadů začal odpor organizovat. V roce 1869 začal Levski s vytvářením tzv. místních výborů. Do poloviny roku 1872 tak existovala celkem rozsáhlá síť různých revolučních orgánů v mnohých bulharských městech i vesnicích. Ty přijímaly rozkazy od tajné vlády, která sídlila ve městě Loveč. Bojovníci těchto výborů pak prováděli různé bojůvky a ozbrojené akce jak proti osmanským úředníkům, tak proti jejich bulharským spolupracovníkům. V následujících letech se pokoušela turecká policie proti těmto vzbouřencům zasáhnout a mnohé z nich i zatkla. Dopaden byl rovněž Levski, který byl v únoru 1873 v Sofii oběšen.

V roce 1875 se situace horší i západním směrem od území dnešního Bulharska. Bulharští bojovníci za nezávislost zaktivizovali svoje snahy a provedli několik povstání. V dubnu a květnu roku 1876 došlo k tzv. dubnovému povstání, které ale bylo z osmanské strany tvrdě potlačeno. Nejvíce bojů se odehrálo na území pohoří Rodop, krvavé střety vzbudily pozdvižení v celé Evropě. Dodnes sice není znám přesně počet obětí, avšak často se mluví o třech až dvanácti tisících mrtvých. V prosinci 1876 se setkali vyslanci z mnohých evropských zemí v Istanbulu, aby problematiku začali řešit. Rusko podporovalo myšlenku vytvoření bulharského státu, který by se rozkládal na všech územích osídlených Bulhary. Kromě dnešního Bulharska by k němu tak patřila i Moesie, Thrákie a Dobrudža. Proti tomu bylo Spojené království, které tak velký stát nechtělo připustit. Kompromis nakonec sice dosažen byl, ale Osmanská říše na něj nepřistoupila, což donutilo tehdejšího ruského cara Alexandra II. vyhlásit Istanbulu opět válku. Tento konflikt trval až do dubna 1877 a vyvíjel se ve prospěch Rusů. V lednu 1878 carova vojska obsadila Sofii a 3. března byla uzavřena mírová dohoda, kterou bylo vytvořeno tzv. Sanstefanské Bulharsko — tedy velký bulharský stát od Ohridu až po Soluň.

Související články[editovat | editovat zdroj]