Důsledky první světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Podpis Versaillské smlouvy v Zrcadlové síni

První světová válka byla ukončena příměřím, které vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918. Mírové smlouvy mezi vítězi a poraženými byly podepsány během mírové konference konané v letech 19191920 v Paříži. Pro střední a východní Evropu, kde došlo k rozpadu mnohonárodnostních monarchií, znamenal konec první světové války vypuknutí nových vojenských konfliktů mezi nástupnickými státy.[1]

Dosavadní politický, kulturní a sociální řád světa se v důsledku války zásadně změnil. Vznikly nové státy a dřívější státy zanikly. Zřízeny byly nové mezinárodní organizace, hlavní z nich představovala Společnost národů.

Konec světové války[editovat | editovat zdroj]

Zástupci Dohody krátce po podpisu příměří s Německem v odstaveném železničním vagonu v compiègnském lese

Hospodářské vyčerpání a následné vojenské zhroucení Centrálních mocností, vedlo v roce 1918 k ukončení bojů první světové války. Jako první podepsalo příměří s Dohodou 29. září 1918 Bulharsko. O měsíc později, 30. října, jej následovala Osmanská říše a zástupci rozpadajícího se Rakousko-Uherska kapitulovali před postupujícími italskými vojsky 3. listopadu. Osamocené Německo, jehož situace na západní frontě byla navíc po neúspěchu jarní Ludendorffovy ofenzívy kritická, tak bylo přinuceno vzdát se. Příměří mezi Německým císařstvím a Dohodou bylo podepsáno 11. listopadu nedaleko Compiègne, čímž první světová válka oficiálně skončila.

Vítězové:

Poražení:

Pařížská mírová konference a mírové smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Schůzka zástupců čtyř vítězných velmocí – zprava Lloyd George, Vittorio Emanuele Orlando, Georges Clemenceau a Woodrow Wilson
Podrobnější informace naleznete v článcích Pařížská mírová konference (1919), Versailleská smlouva, Saint-germainská smlouva, Trianonská smlouva, Neuillyská smlouva, Sèvreská smlouva a Lausannská smlouva.

Po uzavření příměří přistoupily vítězné státy Dohody k svolání mírové konference do Paříže, kde byly se zástupci poražených států v průběhu let 1919 a 1920 dojednány jednotlivé mírové smlouvy. Pařížské předměstské smlouvy pak položily základ tzv. Versaillského mírového systému. Versailleská smlouva, která ustanovila mírové podmínky mezi vítězi a Německem byla v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles podepsána 28. června 1919 a v platnost vstoupila 10. ledna 1920. S Rakouskem byla mírová smlouva uzavřena 10. září 1919 v zámku Saint-Germain-en-Laye. S Bulharskem byla dohoda uzavřena 27. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine a s Maďarskem, které bylo považováno za nástupnický stát po Uhersku, byla Trianonská smlouva podepsána 4. června 1920. Sèvreská smlouva uzavřená s Osmanskou říší 10. srpna 1920 v Sèvres vedla ke kemalistickému povstání a následné řecko-turecké válce, po které byla v roce 1923 nahrazena smlouvou Lausannskou.

Politické a územní změny[editovat | editovat zdroj]

Mapa Evropy v roce 1923 včetně vyznačení předválečných hranic

Jedním ze zásadních důsledků první světové války byl vznik nových států ve střední a východní Evropě.

Státy zaniklé během války[editovat | editovat zdroj]

Na území bývalého Ruského impéria vznikly tyto státy:

Státy nově vzniklé na původním území poražených států[editovat | editovat zdroj]

Demonstrace na Václavském náměstí v den vyhlášení Československa, 28. října 1918

Německé císařství

Rakousko-Uhersko

Osmanská říše

Státy s rozsáhlými územními zisky na úkor poražených[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení Rakousko-Uherska

Rakousko-Uhersko

Ruské impérium

Německá říše

územní ztráty Německa v Evropě

Osmanská říše

Bulharsko

Politický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Záběr z filmu Deset dní, které otřásly světem režiséra Sergeje Ejzenštejna zachycující útok na Zimní palác během Říjnové revoluce
Podrobnější informace naleznete v článcích Únorová revoluce, Říjnová revoluce a Ruská občanská válka.

Rusko zažilo v důsledku první světové války turbulentní politické změny. Kvůli válečnému vyčerpání zde k nepokojům a protestům došlo již v průběhu roku 1915. Kritickou situaci v zemi pak vyhrotily obrovské ztráty během Brusilovovy ofenzívy a velmi tuhá zima na přelomu let 1916 a 1917. Následné nepokoje a vzpoury v ruské armádě vygradovaly během únorové revoluce.[2] V důsledku toho v březnu 1917 rezignovala vláda a abdikoval také poslední ruský car Mikuláš II., načež byla ustanovena prozatímní vláda Georgije Lvova.[3] V září 1917 pak bylo parlamentem schváleno vyhlášení Ruské republiky.

Nový režim však pokračoval ve válce s Centrálními mocnostmi, což nahrálo radikální straně bolševiků volající po okamžitém uzavření příměří. Vůdce bolševiků Vladimir Iljič Lenin dopravený do Ruska s pomocí Němců pomohl zorganizovat listopadový převrat a svržení prozatímní vlády. 26. prosince 1917 pak bolševici uzavřeli s Němci příměří, načež byla mezi oběma stranami 3. března 1918 podepsána brestlitevská mírová smlouva.[4] V této smlouvě se bolševici zřekli většiny evropského území zahrnující Polsko, Finsko, Kuronsko, Estonsko, Litvu, Bělorusko, Besarábii a Ukrajinu.[5] Tvrdé mírové podmínky však proti Rudým, kteří postupně ovládli centrální oblasti evropského Ruska, postavilo množství domácích nepřátel. Po ukončení bojů první světové války se tak Rusko prakticky okamžitě propadlo do bojů války občanské. Proti bolševikům povstali nejen bělogvardějci tzv. Bílí, kteří požadovali návrat carského režimu, ale též rolničtí partyzání tzv. Zelezní či anarchistické bojůvky, jejichž členové byli známí jako Černí. Do krvavých bojů v Rusku se zapojily i síly států Dohody, především Britové, ale též Francouzi, Američané či Japonci.[6] Nezanedbatelnou roli pak sehrály rovněž Československé legie, které na své cestě přes Sibiř přechodně ovládly Transsibiřskou magistrálu.

Rudé armádě se nakonec podařilo v občanské válce zvítězit a to i přes to, že se zároveň musela čelit polským vojskům během polsko-sovětské války. Ruská sovětská federativní socialistická republika vyhlášená bolševiky již roku 1918 byla 30. prosince 1922 na zasedání 1. všesvazového sjezdu sovětů spojena společně s Ukrajinskou, Běloruskou a Zakavkazskou SSR, načež byl vyhlášen vznik Svazu sovětských socialistických republik. SSSR vzešlý z občanské války se v průběhu 20. století stal světovou mocností.[7]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Zánik Rakousko-Uherska a Vznik Československa.

V mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku způsobila první světová válka vzedmutí silné vlny nacionalismu. U nevládnoucích národů monarchie Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Ukrajinců, Slováků, či Italů se pak záhy začaly projevovat separatistické tendence posilované odporem k pokračující válce a narůstající bídě v zázemí. Vyčerpaná monarchie, která se dostala do vleku německého vojenského velení, se přes pokusy císaře Karla o uzavření míru začala na podzim roku 1918 hroutit.

Jako první z národů monarchie vyhlásili nezávislost již 6. října Poláci, přičemž nakrátko došlo k vytvoření tří polských vlád ve Varšavě, Lublinu a Krakově.[8] Polské síly začaly obsazovat území Haliče a nová Polská republika, jež toužila obnovit území bývalé Republiky obou národů, si nárokovala rovněž Těšínsko a část Oravy a Spiše. V Praze došlo v den rakousko-uherské kapitulace, tedy 28. října, k vyhlášení samostatného Československa. K historickým českým zemím mělo být připojeno území Slovenska, Podkarpatské Rusi a nároky si nově vytvořené Československo činilo i na oblast Těšínska. 29. října vyhlásily samostatnost rovněž jihoslovanské národy monarchie. Nově vzniklý Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů pak existoval pouze do prosince téhož roku, kdy se spojil se Srbskem a Černou Horou, načež došlo k vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Na rozpadající se monarchii získala území i Itálie, jejíž vojska obsadila přístav Terst a území Jižního Tyrolska, a také Rumunsko, které dobylo oblasti Transylvánie a Bukoviny.

Účastnící Astrové revoluce v ulicích Budapešti

Část maďarské politické reprezentace vedená poslancem Mihály Károlyim požadovala již v říjnu 1918 zastavení bojů. 30. října pak v Budapešti došlo k tzv. Astrové revoluci, během níž byl rozvášněným davem usmrcen uherský premiér István Tisza.[8] Jeho nástupcem byl jmenován Károlyi, načež byla 16. listopadu vyhlášena Maďarská republika. Poté, co však Dohodové mocnosti potvrdily územní zisky Československa a Rumunska, které obsadily velké části bývalých Uher, Károlyi rezignoval a na jaře 1919 se v okleštěném Maďarsku ustanovila Maďarská republika rad, která se se svými sousedy pustila do vojenského konfliktu.[9] Rozdělení bývalých Uher bylo potvrzeno Trianonskou smlouvou, která Maďarsko připravila o 230 000 km² území a asi 13 milionů obyvatel.[10] V Rakousku, u kterého po válce hrozilo osamostatnění Tyrol i odtržení Vorarlberska, zesílila po ztrátě Jižního Tyrolska a českých území snaha o připojení se k Německu. Dohodové mocnosti však tzv. Anschluss nedovolily. Rakouská republika byla definitivně vytvořena teprve mírovou smlouvou ze Saint-Germain.[10]

Mezi soupeřícími nástupnickými státy monarchie došlo kvůli hraničním sporům k sérii vzájemných konfliktů. Československo a Polsko se kvůli sporu o Těšínsko v lednu 1919 střetly v sedmidenní válce. Kvůli nárokům na území Horních Uher, respektive Slovenska, se pak Československo utkalo ve vojenském konfliktu rovněž s Maďarskem. Československo v tomto souboji podpořilo rovněž Rumunsko, jehož jednotky okupovaly Budapešť. Poláci bojující na západě s Československem a Německem, se na východě při snaze o obsazení Litvy, Běloruska a Ukrajiny střetli ve válce se sověty a Litevci a při bojích o Ukrajinu také s Ukrajinci.[11]

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Pochod na Řím a Fašistická Itálie.

Přestože bylo Italské království před válkou členem Trojspolku dokázaly dohodové státy jeho vládu získat na svou stranu a v květnu roku 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku. Spojenci za tento obrat Italům v tzv. Londýnské dohodě tajně příslíbili rakousko-uherská území v Dalmácii a jižním Tyrolsku.[12] Ve světové válce pak Itálie ztratila přibližně 600 000 padlých vojáků a její na moderní válku nepřipravená ekonomika se nezhroutila jen díky podpoře západních spojenců.[13] Přestože po porážce Centrálních mocností stanula Itálie v roce 1918 na straně vítězů, rozšířila se v zemi silná deziluze a mýtus o zmrzačeném vítězství. Zklamání veřejnosti z nedostatečných válečných zisků nezabránilo ani obsazení Tridentska, Istrie a Terstu, které Itálie zabrala rozpadajícímu se Rakousku-Uhersku. Spojenci však na mírové konferenci ve Versailles odmítli italské požadavky na Dalmácii, kterou si nárokovalo nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a na Rijeku, která se měla stát svobodným městem.[14]

Bezprostředně po válce došlo v Itálii k výraznému vzepětí levicových nálad. V roce 1919 zvítězili socialisté v podzimních parlamentních volbách, avšak italskou levici oslabovalo štěpení strany a neschopnost jejich lídrů vytyčit pevnou politickou linii.[15] Válečné roky však oživily i radikální italskou pravici, což ukázal válečný hrdina, básník Gabriele d'Annunzio, který v čele nacionalistických dobrovolníků obsadil nezávislý stát Fiume a proklamoval připojení Rijeky k Italskému království. Poté, co však italská vláda tento d'Annunziův krok odmítla, ustanovili nacionalisté v Rijece Italské regentsví Carnaro a samotné Itálii vyhlásili válku. Po blokádě a ostřelování města byl d'Annunzio na konci roku 1920 donucen město vyklidit.

Když se zdálo, že liberální premiér Giovanni Giolitti vyvede zemi z poválečných zmatků, došlo v roce 1921 k prudkému propadu italské ekonomiky, která se dostala do všeobecné krize. Hospodářské problémy a revoluční klima ve společnosti způsobené válkou pak v zemi připravily ideální podmínky pro nástup radikálního fašistického hnutí, v jehož čele stál Benito Mussolini.[16] Mussoliniho fašistická strana založená v roce 1919 rychle zesílila a v říjnu 1922 zorganizovali italští fašisté puč známý jako Pochod na Řím, kdy se přibližne 25 000 squadristů vypravilo k hlavnímu městu. V Římě pak král Viktor Emanuel III. 28. října pověřil Mussoliniho sestavením vlády.[17]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Výmarská republika, Bavorská republika rad, Alsaská republika rad a Rýnská republika.

Ekonomické důsledky[editovat | editovat zdroj]

USA[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké se definitivně staly největší ekonomikou světa, kterou zůstávají do současnosti, podle některých názorů a studií byly Spojené státy největší ekonomikou již před vypuknutím první světové války. USA byly zemí na celém světě nejvíce ekonomicky profitující z první světové války (na druhém místě bylo Japonsko a na třetím Indie). Pomohlo jim jednak, že z příjemce zahraničního kapitálu se USA staly věřitelem států Dohody a dále, že válečné dodávky a zejména dodávky do poničené a vyhladovělé poválečné Evropy nastartovaly rychlou konjunkturu a masivní nárůst výroby, který umožnil evropský trh zaplavit levným americkým zbožím, kterému Evropané v té době vůbec nedokázali konkurovat, případně ho těsně po válce vůbec nedokázali vyrábět (za války byla civilní výroba značně omezena a převedena na výrobu válečnou, obráceně po válce přestavět továrny a nasmlouvat dodavatele a odbytiště pro civilní výrobu vyžadovalo opět určitý čas) a evropští spotřebitelé byli po válce mimořádně ochotní spotřebovávat díky syndromu takzvané odložené spotřeby. Tento efekt vedl k rychlému poválečnému růstu v Evropě i jinde ve světě od poloviny roku 1919 do jara roku 1920, kdy nastala malá světová ekonomická krize krachem na tokijské burze, odkud se šířila do Evropy i USA.

Celospolečenské důsledky[editovat | editovat zdroj]

Jako reakce na válku se ve dvacátých letech rozmohl politický i náboženský pacifismus odmítající válku.[18][19] Na tomto ideovém základě vznikla také Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu.

Vlivem válečných útrap došlo také k mnoha sociálním změnám. Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Změnil se také vztah mnoha lidí k velkým církvím. Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly pro štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestali být nábožensky aktivní.

První světová válka se výrazným způsobem spolupodílela na vytváří hodnotového žebříčku většinové populace, jaký se ve většině částí světa rozvíjí dodnes.[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aftermath of World War I na anglické Wikipedii.

  1. Křen, Jan. Dvě století střední Evropy Praha: 2005. [dále jen Křen (2005)]. Str. 361.
  2. Křen (2005), s. 339.
  3. Vinen, Richard. Evropa dvacátého století Praha: 2007. [dále jen Vinen (2007)]. Str. 65.
  4. Vinen (2007), s. 65.
  5. Figes, Orlando. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924 Praha: 2000. [dále jen Figes (2000)]. Str. 514.
  6. Pipes, Richard. Dějiny ruské revoluce 1891–1924 Praha: 1998. [dále jen Pipes (1998)]. Str. 240 – 242.
  7. Křen (2005), s. 355.
  8. a b Křen (2005), s. 350.
  9. Křen (2005), s. 390 – 391.
  10. a b Křen (2005), s. 362.
  11. Křen (2005), s. 361.
  12. Procacci, Giuliano. Dějiny Itálie Praha: 1997. [dále jen Procacci (1997)]. Str. 323.
  13. Procacci (1997), s. 326.
  14. Procacci (1997), s. 329 – 330.
  15. Procacci (1997), s. 331 – 332.
  16. Procacci (1997), s. 334 – 336.
  17. Procacci (1997), s. 337 – 338.
  18. http://karel-capek.abchistory.cz/nazareni-frohlichiani-tolstojovci-svedkove-jehovovi-odpiraci.htm
  19. http://karel-capek.abchistory.cz/odpirac-vilem-nemrava-vladimir-rajda-pacifista-premysl-pitter.htm
  20. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 147–153.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha : Historický ústav, 2011. 517 s. ISBN 978-80-7286-188-0. (česky)  
  • HOBSBAWM, Eric. Věk extrémů : Krátké 20. století 1914–1991. Překlad J. Pečírková a P. Štěpánek. 1. vyd. Praha : Argo, 1998. 620 s. ISBN 978-80-257-0302-1. Kapitola I. Věk katastrofy, s. 30 – 232. (česky)  
  • KLIMEK, Antonín. Jak se dělal mír roku 1919 : Československo na konferenci ve Versailles. Praha : Melantrich, 1989. 40 s. (česky)  
  • KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha : Argo, 2005. 1109 s. ISBN 80-7203-612-2. Kapitola VIII. Meziválečná doba, s. 355 – 464.  
  • MACMILLAN, Margaret Olwen. Mírotvorci : pařížská konference 1919. Praha : Academia, 2004. 551 s. ISBN 80-200-1151-X. (česky)  
  • STELLNER, František. Hospodářské dějiny (16.-20. století). Praha : Oeconomica, 2006. 139 s. ISBN 80-245-1141-x.  
  • VINEN, Richard. Evropa dvacátého století. Praha : Vyšehrad, 2007. 560 s. ISBN 978-80-7021-735-1. Kapitola Od jedné války k druhé, s. 73 – 171. (česky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]