Důsledky první světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Němečtí zástupci Johannes Bell a Hermann Müller podepisují v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles Versaillskou mírovou smlouvu

V důsledku první světové války došlo především v Evropě, ale též v Asii, Africe, ale i v dalších světových oblastech, k drastickým politickým, kulturním a společenským změnám, jež zásadním způsobem ovlivnily další průběh 20. století. Vznikly nové státy a dřívější státy zanikly. Zřízeny byly nové mezinárodní organizace, přičemž hlavní z nich představovala nově ustanovená Společnost národů. První světová válka, která byla ukončena příměřím, jež vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918, si mezi roky 1914 a 1918 vyžádala životy přibližně 9,5 milionu vojáků a další statisíce mužů bylo v bojích doživotně zmrzačeno. Miliony civilistů navíc zemřely v důsledku světového konfliktu v zázemí. První světová válka se tak stala do té doby nejkrvavějším světovým konfliktem.[1] Mírové smlouvy mezi vítězi a poraženými byly podepsány během mírové konference konané v letech 19191920 v Paříži.

Přímým politickým důsledkem války byl pád tří tradičních evropských panovnických dynastií, Habsburků, Hohenzollernů a Romanovců. Došlo též k rozpadu Rakouska-Uherska, carského Ruska a Osmanské říše. Vedle oslabených západních mocností Velké Británie a Francie, se mezi velmoci definitivně zařadily Spojené státy americké, jejíž ekonomika z války profitovala nejvíce.[2] Versailleská smlouva podepsaná na mírové konferenci s Německem zakořenila v tamější společnosti touhu po odplatě, což později využil pro svůj politický vzestup Adolf Hitler.[3] Nenaplněné ambice a válečné cíle Itálie a Japonska vedly také v těchto zemích k růstu revizionistických nálad a v Itálii přispěly ke vzniku fašismu. Pro střední a východní Evropu, kde se rozpadly mnohonárodnostní monarchie a vzniklo množství menších států, znamenal konec první světové války vypuknutí nových vojenských konfliktů mezi těmito nástupnickými státy.[4]

Konec světové války[editovat | editovat zdroj]

Zástupci Dohody krátce po podpisu příměří s Německem v odstaveném železničním vagonu v compiègnském lese

Hospodářské vyčerpání a následné vojenské zhroucení Centrálních mocností, vedlo v roce 1918 k ukončení bojů první světové války. Jako první požádalo o příměří s Dohodou vyčerpané Bulharsko. Smlouva o příměří s Bulharskem byla v Soluni podepsána 29. září 1918, přičemž v platnost vstoupila následující den.[5] O měsíc později, 30. října, následovala Bulharsko Osmanská říše a zástupci rozpadajícího se Rakousko-Uherska kapitulovali před postupujícími italskými vojsky 3. listopadu.[6] Osamocené Německo, jehož situace na západní frontě byla navíc po neúspěchu jarní Ludendorffovy ofenzívy kritická, tak bylo přinuceno vzdát se. Příměří mezi Německým císařstvím a Dohodou bylo podepsáno 11. listopadu nedaleko Compiègne, čímž první světová válka oficiálně skončila.[7]

Vítězové:

Poražení:

Pařížská mírová konference a mírové smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Zástupci čtyř vítězných velmocí – zleva premiér Spojeného království Lloyd George, italský premiér Vittorio Emanuele Orlando, francouzský premiér Georges Clemenceau a americký prezident Woodrow Wilson
Podrobnější informace naleznete v článcích Pařížská mírová konference (1919), Versailleská smlouva, Saint-germainská smlouva, Trianonská smlouva, Neuillyská smlouva, Sèvreská smlouva a Lausannská smlouva.

Po uzavření příměří svolaly vítězné státy Dohody do Paříže mírovou konferenci, která byla oficiálně zahájena 18. ledna 1919.[8] Na konferenci pak byly se zástupci poražených států v průběhu let 19191920 dojednány jednotlivé mírové smlouvy, které položily základ tzv. Versaillského mírového systému. Klíčovou roli na konferenci sehráli především představitelé tří hlavních vítězných mocností, tedy francouzský premiér Georges Clemenceau, premiér Spojeného království David Lloyd George a americký prezident Woodrow Wilson,[9] kteří při jednáních společně s italským premiérem Vittoriem Orlandem vytvořili takzvanou Radu čtyř (anglicky Big Four).[10]

Versailleská smlouva, která ustanovila mírové podmínky mezi vítězi a Německem a zakládala mezinárodní organizaci Společnost národů, byla v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles podepsána 28. června 1919 a v platnost vstoupila 10. ledna 1920. S Rakouskem byla mírová smlouva uzavřena 10. září 1919 v zámku Saint-Germain-en-Laye.[11] S Bulharskem byla dohoda uzavřena 27. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine[12] a s Maďarskem, které bylo považováno za nástupnický stát po Uhersku, byla Trianonská smlouva podepsána 4. června 1920.[13] Sèvreská smlouva uzavřená s Osmanskou říší 10. srpna 1920 v Sèvres vedla v Turecku ke kemalistickému povstání vedenému Mustafou Kemalem Atatürkem a následné řecko-turecké válce, po které byla Sèvreská smlouva 24. července 1923 nahrazena smlouvou Lausannskou.[14]

Politické důsledky a územní změny[editovat | editovat zdroj]

Mapa Evropy v roce 1923 včetně vyznačení předválečných hranic

V důsledku první světové války definitivně přestal fungovat Koncert velmocí ustanovený na Vídeňském kongresu v roce 1815. Jedním ze zásadních důsledků války byl zánik starých a vznik nových států ve střední a východní Evropě.[15] Během války a krátce po ní byly donuceny abdikovat tradiční dynastie Romanovců, Hohenzollernů, Habsburků a Osmanů. Tak došlo k výrazné demokratizaci Evropy, neboť ve většině nástupnických států bylo monarchistické zřízení po vzoru vítězných mocností USA a Francie nahrazeno republikami.[16] Následkem války byl rozpad Ruského impéria, Rakouska-Uherska i Osmanské říše. Oslabené západní evropské mocnosti Velká Británie a Francie si status velmocí udržely, avšak světovou politickou silou se nově staly Spojené státy americké. V Rusku se po občanské válce ustanovil Sovětský svaz, načež se zdejší extrémně levicová komunistická strana stala vládnoucí silou v největší evropské zemi. Sovětské Rusko a Výmarská republika, která se po listopadové revoluci ustanovila v poraženém Německu, byly na nějaký čas izolovány a dočasně přišly o status mocností.[15]

Vedle územních změn, jež potvrdila jednání vítězů, na pařížské mírové konferenci, došlo v Paříži k založení nové mezinárodní organizace, Společnosti národů, jejíž vznik prosazoval především americký president Wilson.[17] Organizace si kladla za cíl s pomocí diplomatických vyjednávání a zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Společnost národů, jejímiž členy se však USA kvůli odmítavému postoji Kongresu nestaly, ale nebyla schopna mír zajistit. Mnoho zemí Evropy se již krátce po válce propadlo do občanských válek, v nichž se světovým konfliktem posílená socialistická levice střetávala s nacionální pravicí.[18] Po první světové válce se navíc dříve okrajový extremismus stal masovou politickou silou, který v podobě komunismu respektive fašismu, ovlivnil dějiny zbytku 20. století.[19]

Státy zaniklé během války[editovat | editovat zdroj]

V důsledku první světové války a během války občanské vznikly na území drolícího se Ruského impéria tyto státy:

Politická mapa oblasti okolo Černého moře z roku 1919

Státy nově vzniklé na původním území poražených států[editovat | editovat zdroj]

Německé císařství

Rakousko-Uhersko

Rozdělení Rakousko-Uherska

Osmanská říše

Státy s rozsáhlými územními zisky na úkor poražených[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko

Ruské impérium

Německá říše

Územní ztráty Německa v Evropě

Osmanská říše

Bulharsko

Poválečný politický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Záběr z filmu Deset dní, které otřásly světem režiséra Sergeje Ejzenštejna zachycující útok na Zimní palác během Říjnové revoluce
Podrobnější informace naleznete v článcích Únorová revoluce, Říjnová revoluce a Ruská občanská válka.

Rusko zažilo v důsledku první světové války turbulentní politické změny. Kvůli válečnému vyčerpání zde k nepokojům a protestům došlo již v průběhu roku 1915. Kritickou situaci v zemi pak vyhrotily obrovské ztráty během Brusilovovy ofenzívy a velmi tuhá zima na přelomu let 1916 a 1917. Následné nepokoje a vzpoury v ruské armádě vygradovaly během únorové revoluce.[20] V důsledku toho v březnu 1917 rezignovala vláda a abdikoval také poslední ruský car Mikuláš II., načež byla ustanovena prozatímní vláda Georgije Lvova.[21] V září 1917 pak bylo parlamentem schváleno vyhlášení Ruské republiky.

Nový režim však pokračoval ve válce s Centrálními mocnostmi, což nahrálo radikální straně bolševiků volající po okamžitém uzavření příměří. Vůdce bolševiků Vladimir Iljič Lenin dopravený do Ruska s pomocí Němců pomohl zorganizovat listopadový převrat a svržení prozatímní vlády. 26. prosince 1917 pak bolševici uzavřeli s Němci příměří, načež byla mezi oběma stranami 3. března 1918 podepsána brestlitevská mírová smlouva.[21] V této smlouvě se bolševici zřekli většiny evropského území zahrnující Polsko, Finsko, Kuronsko, Estonsko, Litvu, Bělorusko, Besarábii a Ukrajinu.[22] Tvrdé mírové podmínky však proti Rudým, kteří postupně ovládli centrální oblasti evropského Ruska, postavilo množství domácích nepřátel. Po ukončení bojů první světové války se tak Rusko prakticky okamžitě propadlo do bojů války občanské. Proti bolševikům povstali nejen bělogvardějci tzv. Bílí, kteří požadovali návrat carského režimu, ale též rolničtí partyzání tzv. Zelení či anarchistické bojůvky, jejichž členové byli známí jako Černí. Do krvavých bojů v Rusku se zapojily i síly států Dohody, především Britové, ale též Francouzi, Američané či Japonci.[23] Nezanedbatelnou roli pak sehrály rovněž Československé legie, které na své cestě přes Sibiř přechodně ovládly Transsibiřskou magistrálu.

Rudé armádě se nakonec podařilo v občanské válce zvítězit a to i přes to, že se zároveň musela čelit polským vojskům během polsko-sovětské války. Ruská sovětská federativní socialistická republika vyhlášená bolševiky již roku 1918 byla 30. prosince 1922 na zasedání 1. všesvazového sjezdu sovětů spojena společně s Ukrajinskou, Běloruskou a Zakavkazskou SSR, načež byl vyhlášen vznik Svazu sovětských socialistických republik. SSSR vzešlý z občanské války se v průběhu 20. století stal světovou mocností.[15]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Zánik Rakousko-Uherska a Vznik Československa.

V mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku způsobila první světová válka vzedmutí silné vlny nacionalismu. U nevládnoucích národů monarchie Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Ukrajinců, Slováků, či Italů se pak záhy začaly projevovat separatistické tendence posilované odporem k pokračující válce a narůstající bídě v zázemí. Vyčerpaná monarchie, která se dostala do vleku německého vojenského velení, se přes pokusy císaře Karla o uzavření míru začala na podzim roku 1918 hroutit.

Jako první z národů monarchie vyhlásili nezávislost již 6. října Poláci, přičemž nakrátko došlo k vytvoření tří polských vlád ve Varšavě, Lublinu a Krakově.[24] Polské síly začaly obsazovat území Haliče a nová Polská republika, jež toužila obnovit území bývalé Republiky obou národů, si nárokovala rovněž Těšínsko a část Oravy a Spiše. V Praze došlo v den rakousko-uherské kapitulace, tedy 28. října, k vyhlášení samostatného Československa. K historickým českým zemím mělo být připojeno území Slovenska, Podkarpatské Rusi a nároky si nově vytvořené Československo činilo i na oblast Těšínska. 29. října vyhlásily samostatnost rovněž jihoslovanské národy monarchie. Nově vzniklý Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů pak existoval pouze do prosince téhož roku, kdy se spojil se Srbskem a Černou Horou, načež došlo k vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Na rozpadající se monarchii získala území i Itálie, jejíž vojska obsadila přístav Terst a území Jižního Tyrolska, a také Rumunsko, které dobylo oblasti Transylvánie a Bukoviny.

Účastnící Astrové revoluce v ulicích Budapešti

Část maďarské politické reprezentace vedená poslancem Mihály Károlyim požadovala již v říjnu 1918 zastavení bojů. 30. října pak v Budapešti došlo k tzv. Astrové revoluci, během níž byl rozvášněným davem usmrcen uherský premiér István Tisza.[24] Jeho nástupcem byl jmenován Károlyi, načež byla 16. listopadu vyhlášena Maďarská republika. Poté, co však Dohodové mocnosti potvrdily územní zisky Československa a Rumunska, které obsadily velké části bývalých Uher, Károlyi rezignoval a na jaře 1919 se v okleštěném Maďarsku ustanovila Maďarská republika rad, která se se svými sousedy pustila do vojenského konfliktu.[25] Rozdělení bývalých Uher bylo potvrzeno Trianonskou smlouvou, která Maďarsko připravila o 230 000 km² území a asi 13 milionů obyvatel.[26] V Rakousku, u kterého po válce hrozilo osamostatnění Tyrol i odtržení Vorarlberska, zesílila po ztrátě Jižního Tyrolska a českých území snaha o připojení se k Německu. Dohodové mocnosti však tzv. Anschluss nedovolily. Rakouská republika byla definitivně vytvořena teprve mírovou smlouvou ze Saint-Germain.[26]

Mezi soupeřícími nástupnickými státy monarchie došlo kvůli hraničním sporům k sérii vzájemných konfliktů. Československo a Polsko se kvůli sporu o Těšínsko v lednu 1919 střetly v sedmidenní válce. Kvůli nárokům na území Horních Uher, respektive Slovenska, se pak Československo utkalo ve vojenském konfliktu rovněž s Maďarskem. Československo v tomto souboji podpořilo rovněž Rumunsko, jehož jednotky okupovaly Budapešť. Poláci bojující na západě s Československem a Německem, se na východě při snaze o obsazení Litvy, Běloruska a Ukrajiny střetli ve válce se sověty a Litevci a při bojích o Ukrajinu také s Ukrajinci.[27]

Osmanská říše[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecko-turecká válka.

Vyčerpaná Osmanská říše bojující ve válce na straně Centrálních mocností požádala o příměří 30. října 1918. Přestože se sultán Mehmed VI. i po uzavření příměří udržel u moci, okupovaly Istanbul a další části země vojska vítězů.[28] O osudu říše se rozhodovalo během mírových jednání v Paříži. Britové a Francouzi, kteří měli na Středním východě své vlastní zájmu, si sféry vlivu v Osmanské říši rozdělili již během války v tzv. Sykes-Picotově dohodě. Územní nároky na maloasijském pobřeží si činili také Italové, kteří se odvolávali na příslib Dohody z tzv. Londýnské dohody, a Řekové, kteří argumentovali právem řeckých komunit v Malé Asii na sebeurčení. Problémy na Středním východě před mocnostmi vyvstávaly i kvůli slibům, jež během války daly Arabům, Židům, Arménům a Kurdům.[29]

Přeplněné lodě s uprchlíky během požáru v İzmiruSmyrně. Požár ve městě vypuknul po obsazení tureckým vojskem v září 1922.

Mocnosti a hlavně Britové se v Paříži postavili především za řecké nároky, které na konferenci velmi úspěšně propagoval Eleftherios Venizelos.[30] Výsledná Sèvreská smlouva, kterou sultánovi zástupci podepsali 10. srpna 1920, připravila Osmanskou říši o většinu jejího území. Britskými mandáty se staly Irák, Palestina a Zajordánsko. Francie získala Sýrii a Libanon a byla jí vymezena sféra vlivu na jihu Malé Asie.[31] Řecku bylo mocnostmi dovoleno obsadit Drinopol, Thrákii, Smyrnu s okolím a osm ostrovů v Egejském moři. Italové obdrželi Rhodos a Dodekanské ostrovy a jako sféra vlivu jim byla přidělena jihozápadní část Anatolie. Smlouva navíc počítala s vytvořením samostatného arménského státu a autonomního Kurdistánu. Dále měly být demilitarizovány úžiny Bospor a Dardanely, osmanská armáda měla být snížena na 50 000 mužů a o státním rozpočtu a veřejných půjčkách okleštěného státu měly rozhodovat vítězné mocnosti.[32].[33] V turecké společnosti vyvolaly tyto tvrdé mírové podmínky zděšení a probudily turecký nacionalismus. Do čela ozbrojeného tureckého odboje se postavil velitel Mustafa Kemal Paša.[34]

Mustafa Kemal zmobilizoval turecké síly a v létě 1922 porazil řecká vojska, která okupovala západní část Malé Asie.[35] Vyhnání řeckých jednotek z Anatolie přinutilo mocnosti, které neměly na nový konflikt s Turky dostatek sil, revidovat Sèvreskou smlouvu. Poslední osmanský sultán Mehmed VI. byl Brity eskortován z Istanbulu na Maltu a prezidentem nově ustanovené Turecké republiky se stal Mustafa Kemal zvaný Atatürk. Dne 24. července 1923 pak turecká delegace podepsala v Lausanne se spojenci novou mírovou smlouvu. Lausannská smlouva ponechávala Turecku suverenitu nad celým územím Malé Asie až po Sýrii, přičemž byly ignorovány dřívější záruky mocností učiněné Arménům a Kurdům.[36]

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Pochod na Řím a Fašistická Itálie.

Přestože bylo Italské království před válkou členem Trojspolku dokázaly dohodové státy jeho vládu získat na svou stranu a v květnu roku 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku. Spojenci za tento obrat Italům v tzv. Londýnské dohodě tajně příslíbili rakousko-uherská území v Dalmácii a jižním Tyrolsku.[37] Ve světové válce pak Itálie ztratila přibližně 600 000 padlých vojáků a její na moderní válku nepřipravená ekonomika se nezhroutila jen díky podpoře západních spojenců.[38] Přestože po porážce Centrálních mocností stanula Itálie v roce 1918 na straně vítězů, rozšířila se v zemi silná deziluze a mýtus o zmrzačeném vítězství. Zklamání veřejnosti z nedostatečných válečných zisků nezabránilo ani obsazení Tridentska, Istrie a Terstu, které Itálie zabrala rozpadajícímu se Rakousku-Uhersku. Spojenci však na mírové konferenci ve Versailles odmítli italské požadavky na Dalmácii, kterou si nárokovalo nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a na Rijeku, která se měla stát svobodným městem.[39]

Bezprostředně po válce došlo v Itálii k výraznému vzepětí levicových nálad. V roce 1919 zvítězili socialisté v podzimních parlamentních volbách, avšak italskou levici oslabovalo štěpení strany a neschopnost jejich lídrů vytyčit pevnou politickou linii.[40] Válečné roky však oživily i radikální italskou pravici, což ukázal válečný hrdina, básník Gabriele d'Annunzio, který v čele nacionalistických dobrovolníků obsadil nezávislý stát Fiume a proklamoval připojení Rijeky k Italskému království. Poté, co však italská vláda tento d'Annunziův krok odmítla, ustanovili nacionalisté v Rijece Italské regentsví Carnaro a samotné Itálii vyhlásili válku. Po blokádě a ostřelování města byl d'Annunzio na konci roku 1920 donucen město vyklidit.

Když se zdálo, že liberální premiér Giovanni Giolitti vyvede zemi z poválečných zmatků, došlo v roce 1921 k prudkému propadu italské ekonomiky, která se dostala do všeobecné krize. Hospodářské problémy a revoluční klima ve společnosti způsobené válkou pak v zemi připravily ideální podmínky pro nástup radikálního fašistického hnutí, v jehož čele stál Benito Mussolini.[41] Mussoliniho fašistická strana založená v roce 1919 rychle zesílila a v říjnu 1922 zorganizovali italští fašisté puč známý jako Pochod na Řím, kdy se přibližne 25 000 squadristů vypravilo k hlavnímu městu. V Římě pak král Viktor Emanuel III. 28. října pověřil Mussoliniho sestavením vlády.[42]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Listopadová revoluce (Německo), Výmarská republika, Bavorská republika rad, Alsaská republika rad a Rýnská republika.

Příměří se státy Dohody uzavřelo Německé císařství 11. listopadu 1918 v železničním voze nedaleko francouzského Compiègne. Přestože byla země na konci roku 1918 na pokraji hospodářského krachu, zůstaly německé oddíly až do konce války hluboko na nepřátelském území a propaganda i vojenské velení neustále slibovaly národu blížící se vítězství. Z hořké porážky pak většina vyčerpané německé společnosti vinila především novou politickou reprezentaci. V zemi se záhy rozšířil mýtus o ráně dýkou do zad či o zradě v zázemí.[43] Pravicové kruhy vinu za porážku nejčastěji svalovaly na socialisty a židy. Země se po uzavření příměří prakticky ihned ocitla v občanské válce mezi nacionály a socialisty a na východě se německé oddíly střetly s Poláky.

Boje na barikádách během Povstání Spartakovců

Poslední německý císař Vilém II., který před blížící se revolucí uprchl z Berlína do belgického Spa, odstoupil 9. listopadu. Říšský kancléř Max Bádenský pak předal vládu vůdci sociálních demokratů Friedrichu Ebertovi. Ebert ve spolupráci s umírněnými stranami prosadil vytvoření parlamentní demokratické republiky a s pomocí vojska a dobrovolnických sborů (tzv. Freikorps) odrazil snahy radikální levice o vytvoření republiky rad.[44] Krvavé srážky extrémní pravice a levice byly přesto v Německu během Listopadové revoluce všudypřítomné a radikálním socialistům se na krátkou dobu dokonce podařilo ustanovit republiky rad v Alsasku či Bavorsku. Mezi významné pokusy socialistů či nacionálů o převrat patřily kupříkladu Povstání spartakovců, Kappův puč či Pivní puč.

Po vypracování tzv. Výmarské ústavy na počátku roku 1919 byla mladá pomalu se stabilizující republika těžce zasažena výsledky mírové konference v Paříži. Versailskou smlouvou, jejíž podpis byl vynucen i s pomocí pokračující námořní blokády, připravili vítězové Německo o zámořské kolonie a rozsáhlá území na západě i východě země, donutili jej k radikálnímu odzbrojení a k ponižujícímu přiznání výlučné viny a zodpovědnosti za rozpoutání války. Státy Dohody pak následně přinutily Výmarskou republiku k placení vysokých válečných reparací.[45] Výše reparací byla v roce 1921 stanovena na 132 miliard marek ve zlatě. Vyplácení této obrovské sumy, jež bylo rozpočítáno na dalších 30 let, republiku kritickým způsobem zatěžovalo. Na německou neschopnost splácet zareagoval francouzský premiér Raymond Poincaré, který na počátku roku 1923 nařídil vojenské obsazení klíčové německé průmyslové oblasti v Porúří. Již tak slabá německá ekonomika se v důsledku tohoto kroku zcela zhroutila a v zemi došlo k nekontrolovatelné hyperinflaci.[46]

Porážka v první světové válce a následné tvrdé mírové podmínky Pařížské mírové konference byly hlavním předpokladem k nástupu Adolfa Hitlera k moci.[3] Hitler dožadující se revize Versaillského mírového systému, jež německá společnost považovala za nespravedlivý, získal další impulz pro převzetí moci po vypuknutí velké hospodářské krize na počátku 30. let. Následky první světové války tak v konečném důsledku zapříčinily nový světový konflikt o jednadvacet let později.[47]

Ekonomické důsledky[editovat | editovat zdroj]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

První světová válka zcela rozvrátila předválečnou světovou ekonomickou stabilitu. Evropské mocnosti kvůli zvyšujícím se výdajům na financování války záhy upustily od tzv. zlatého standardu a začaly své obrovské půjčky krýt prostřednictvím inflačních peněz. Největším věřitelem válčících států se pak staly Spojené státy americké.[48]

Během války se ekonomiky evropských zemí zapojených v celosvětovém konfliktu zcela přeorientovaly na válečnou výrobu a po válce se jen velmi pomalu zotavovaly. Francie a Velká Británie si sice udržely status velmocí, avšak došlo k rozpadu tradičních monarchií Ruska, Rakouska-Uherska i Osmanské říše. Poražené Německo se po válce podobně jako Rusko zmítalo v revolučním chaosu a jeho ekonomika byla po nekontrolovatelné hyperinflační krizi v roce 1923 stabilizována teprve za pomoci tzv. Dawesova plánu. V Rusku, kde došlo v roce 1922 k ustanovení Sovětského svazu, se rozvíjelo izolované a centralizované sovětské hospodářství. Nově vzniklé nástupnické státy střední a východní Evropy se proti sobě v poválečném období často vymezovaly celními bariérami. Hospodářské vyčerpání a zkáza způsobené válkou tak Evropu definitivně odsunuly z pozice nejsilnější světové ekonomické oblasti, přičemž její místo zaujaly Spojené státy americké.[49]

USA[editovat | editovat zdroj]

Satirický plakát reflektující nepříznivou hospodářskou situaci v USA krátce po skončení války.

Spojené státy americké, jejichž hospodářství zažívalo již od konce 19. století nebývale rychlý vzestup, byly zemí nejvíce ekonomicky profitující z první světové války.[50] Z předválečného příjemce zahraničního kapitálu se z USA během války stal klíčový věřitel států Dohody. Americkou ekonomiku navíc nastartovala evropská poptávka po vojenském materiálu a také následné dodávky do poničené a vyhladovělé poválečné Evropy. Masivní nárůst výroby pak umožnil americkým firmám zaplavit evropský trh levným zbožím, kterému Evropané v té době nedokázali konkurovat, případně jej těsně po válce vůbec nedokázali vyrábět. Evropští spotřebitelé byli navíc po válce mimořádně ochotní spotřebovávat díky syndromu takzvané odložené spotřeby. Nebývalý vzestup zaznamenal v USA v meziválečném období především automobilový průmysl.[51]

Americká výroba a investice vedly k rychlému poválečnému růstu v Evropě i jinde ve světě, avšak brzké přesycení americké ekonomiky vedlo k recesi a prudkému zvyšování nezaměstnanosti, která ze 4% v roce 1919 stoupla do roku 1921 na necelých 12%. Krizí si po válce prošlo především americké zemědělství, když zvyšující se světová produkce vedla k prudkému poklesu cen zemědělských produktů.[51] Na jaře roku 1920 nastala malá světová ekonomická krize krachem na tokijské burze.[zdroj?] Přes tyto problémy se ekonomika USA ještě ve 20. letech znovu oživila a nezaměstnanost do roku 1923 klesla na 3,2%. Spojené státy se tak v důsledku války definitivně staly největší ekonomikou světa, kterou zůstávají do současnosti a New York se po válce zařadil vedle Londýna k největším světovým finančním a obchodním centrům.[51]

Asie[editovat | editovat zdroj]

Z asijských států na první světové válce nejvíce profitovalo Japonské císařství. Japonsko zapojené do války na straně Dohody se během války stalo mezinárodním věřitelem a došlo k rychlému rozvoji jeho průmyslu. Z průmyslových odvětví se pak v Japonsku nejrychleji rozvíjelo strojírenství a ocelářství soustředěné na stavbu lodí a také textilní průmysl zaměřený na produkci hedvábí a bavlny.[52] Rozvoj těchto odvětví následně podmínil poválečný rozvoj japonského zahraničního obchodu. Hlavním japonským vývozním artiklem se stalo hedvábí a bavlněné textilie exportované především do USA, Číny a Indie. Z čínského trhu v meziválečném období Japonci vytlačovali britský obchod. Dalším důsledkem války pro japonskou ekonomiku byl fakt, že jeho flotila nově zdatně konkurovala západním velmocím v námořní dopravě.[52]

Během války došlo ke snížení importu do Číny a naopak pro její obchodní partnery začala Čína představovat zdroj surovin. Čínská ekonomika se i po roce 1918 opírala především o zemědělství, kde nadále pracovala velká většina obyvatelstva. Zemědělství však bylo nevýdělečné a jen pomalu zde docházelo k modernizaci výroby. Zahraniční investoři vkládali svůj kapitál především do stavby čínských železnic a v menší míře též do průmyslu. Z průmyslových odvětví se v poválečné Číně rozvíjel hlavně textilní a strojírenský průmysl, které se soustředily do velkých pobřežních center jako Hongkong či Šanghaj. Významnou změnou, jež čínské ekonomice přinesla světová válka, bylo snížení množství obchodu s evropskými a především pak britskými partnery, které vystřídal zájem z Japonska a USA.[53]

Ztráty a demografické důsledky[editovat | editovat zdroj]

Národní hřbitov a kostnice ve francouzském Douaumontu, kde jsou uloženy ostatky padlých francouzských a německých vojáků zabitých v bitvě u Verdunu

Přímým důsledkem první světové války byl nebývalý počet zabitých vojáků a civilistů. Velká válka byla do té doby nejkrvavějším vojenským konfliktem, v němž se však přesné ztráty vyčíslují jen velmi obtížně.[54] Odhaduje se, že v letech 19141918 zemřelo v boji, v důsledku zranění či kvůli nemocem přibližně 9,5 milionů vojáků, přičemž přes 4 miliony mužů padlo v armádách Ústředních mocností a téměř 5,5 miliony mužů zemřelo v uniformách vojsk Dohody.[55] Nejvyšší vojenské ztráty zaznamenalo Německo, kde se nejčastěji hovoří o přibližně 2 037 000 padlých vojácích.[56][57] Na straně Dohody pak nejvyšší ztráty zaznamenalo carské Rusko, které za válku zaplatilo přibližně 1 811 000 padlými.[56][57] V bojích dále zemřelo 1 398 000 Francouzů, přibližně 1 100 000 mužů z Rakouska-Uherska, přes 800 000 vojáků z Osmanské říše, 723 000 Britů, 578 000 Italů, 278 000 Srbů, 250 000 Rumunů, necelých 200 000 vojáků Britského impéria, 114 000 Američanů, 88 000 Bulharů, 38 000 Belgičanů, 26 000 Řeků a 7 000 Portugalců.[56][57] Tyto ohromné ztráty spolu se sníženou porodností během války značným způsobem zredukovaly produktivní část mužské populace v mnoha zapojených zemích. Kupříkladu Francie, Německo či Británie ztratily v odvodových ročnících narozených mezi roky 18921895 přibližně 35 až 37 procent mužů.[47] Mnozí přeživší navíc utrpěli taková zranění, která z nich učinila doživotní invalidy.[58]

Kromě ztrát na bojištích však velká válka přinesla i strádání a nebývale vysokou úmrtnost civilistům v zázemí. Odhady hovořící o zemřelých civilních obyvatelích zmiňují více než 6 milionů obětí. Největší měrou se na nich podílejí především Osmanská říše, kde během války došlo ke genocidě Arménů, a Rusko.[54] Za značnou částí ztrát v řadách civilního obyvatelstva stály zásobovací potíže, jež dolehly na většinu ve válce zapojených států. Zesláblé zázemí, pak navíc silně zasáhla epidemie španělské chřipky, která se po celém světě rozšířila ještě před koncem světového konfliktu.

Padlé vojáky světové války dnes na mnoha místech připomínají válečné památníky a velké vojenské hřbitovy. Ostatky velké části padlých vojáků nebyly identifikovány a jsou tak hromadně uloženy ve velkých kostnicích nebo anonymních hrobech. Jména nezvěstných a padlých jsou pak často zaznamenávána na památnících. Například na památníku v severofrancouzském Thiepvalu je zapsáno 70 000 jmen nezvěstných britských vojáků z bitvy u řeky Sommy.[59]

Celospolečenské důsledky[editovat | editovat zdroj]

Jako reakce na válku se ve dvacátých letech rozmohl politický i náboženský pacifismus odmítající válku.[60][61] Na tomto ideovém základě vznikla také Společnost národů (1919), což byla světová mezinárodní organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení sporů jednáním. Byl vytvořen také smírčí soud v Haagu.

Vlivem válečných útrap došlo také k mnoha sociálním změnám. Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Změnil se také vztah mnoha lidí k velkým církvím. Pro mnoho vojáků a jejich rodin válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Státní církve na obou stranách fronty se během války aktivně zapojovaly pro štvavé válečné propagandy. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestali být nábožensky aktivní.

První světová válka se výrazným způsobem spolupodílela na vytváří hodnotového žebříčku většinové populace, jaký se ve většině částí světa rozvíjí dodnes.[62]

Technologické novinky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Tanky první světové války.
Anglo-americký tank Mark VIII

V průběhu první světové války pracovaly obě válčící strany na vývoji nových zbraní, jež by pomohly zvrátit patovou situaci na frontách. Nově byly masově využívány vylepšené ponorky, letadla, kulomety či plamenomety. Novinku představovaly tanky, letadlové lodě a chemické zbraně.[63]

Velká válka v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ztracená generace.
Nejslavnější román Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid (v německém originále Im Westen nichts Neues)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aftermath of World War I na anglické Wikipedii.

  1. Westwell, Ian. První světová válka den po dni Praha: 2004. [dále jen Westwell (2004)]. Str. 185.
  2. Vinen, Richard. Evropa dvacátého století Praha: 2007. [dále jen Vinen (2007)]. Str. 67.
  3. a b Vinen (2007), s. 83.
  4. Křen, Jan. Dvě století střední Evropy Praha: 2005. [dále jen Křen (2005)]. Str. 361.
  5. Westwell (2004), s. 177.
  6. Westwell (2004), s. 180 – 181.
  7. Müller, Helmut a kol. Dějiny Německa Praha: 2004. [dále jen Müller a kol. (2004)]. Str. 228.
  8. Macmillan, Margaret Olwen. Mírotvorci : pařížská konference 1919 Praha: 2004. [dále jen Macmillan (2004)]. Str. 78.
  9. Macmillan (2004), s. 19.
  10. Macmillan (2004), s. 69.
  11. Macmillan (2004), s. 257.
  12. Macmillan (2004), s. 154.
  13. Macmillan (2004), s. 270 – 271.
  14. Macmillan (2004), s. 437 – 441.
  15. a b c Křen (2005), s. 355.
  16. Křen (2005), s. 357 – 358.
  17. Macmillan (2004), s. 99.
  18. Vinen (2007), s. 131 – 132.
  19. Křen (2005), s. 337.
  20. Křen (2005), s. 339.
  21. a b Vinen (2007), s. 65.
  22. Figes, Orlando. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924 Praha: 2000. [dále jen Figes (2000)]. Str. 514.
  23. Pipes, Richard. Dějiny ruské revoluce 1891–1924 Praha: 1998. [dále jen Pipes (1998)]. Str. 240 – 242.
  24. a b Křen (2005), s. 350.
  25. Křen (2005), s. 390 – 391.
  26. a b Křen (2005), s. 362.
  27. Křen (2005), s. 361.
  28. Palmer, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. Praha: 1996. [dále jen Palmer (1996)]. Str. 255.
  29. Dejmek, Jindřich a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha: 2011. [dále jen Dejmek (2011)]. Str. 233 – 234.
  30. Macmillan (2004), s. 351 – 352.
  31. Palmer (1996), s. 258.
  32. Palmer (1996), s. 264 – 265.
  33. Palmer (1996), s. 244 – 249.
  34. Macmillan (2004), s. 424.
  35. Macmillan (2004), s. 439.
  36. Macmillan (2004), s. 441.
  37. Procacci, Giuliano. Dějiny Itálie Praha: 1997. [dále jen Procacci (1997)]. Str. 323.
  38. Procacci (1997), s. 326.
  39. Procacci (1997), s. 329 – 330.
  40. Procacci (1997), s. 331 – 332.
  41. Procacci (1997), s. 334 – 336.
  42. Procacci (1997), s. 337 – 338.
  43. Müller a kol. (2004), s. 228 – 229.
  44. Müller a kol. (2004), s. 227.
  45. Müller a kol. (2004), s. 238 – 239.
  46. Müller a kol. (2004), s. 243 – 245.
  47. a b Keegen (2004), s. 332.
  48. Stellner, František. Hospodářské dějiny (16.–20. století Praha: 2006. [dále jen Stellner (2006]. Str. 53.
  49. Stellner (2006), s. 54.
  50. Stellner (2006), s. 46.
  51. a b c Stellner (2006), s. 63.
  52. a b Stellner (2006), s. 63 – 64.
  53. Stellner (2006), s. 64.
  54. a b Westwell (2004), s. 185.
  55. Ferguson, Niall. Nešťastná válka Praha: 2004. [dále jen Ferguson (2004)]. Str. 260.
  56. a b c Ferguson (2004), s. 260.
  57. a b c Vinen (2007), s. 68.
  58. Ferguson (2004), s. 370.
  59. Keegen (2004), s. 331.
  60. http://karel-capek.abchistory.cz/nazareni-frohlichiani-tolstojovci-svedkove-jehovovi-odpiraci.htm
  61. http://karel-capek.abchistory.cz/odpirac-vilem-nemrava-vladimir-rajda-pacifista-premysl-pitter.htm
  62. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 147–153.  
  63. První světová: nové zbraně i léky. Tech magazín [online]. 2014-08-25 [cit. 2016-09-18]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha : Historický ústav, 2011. 517 s. ISBN 978-80-7286-188-0. (česky)  
  • FERGUSON, Niall. Nešťastná válka. Praha : Dokořán, 2004. 487 s. ISBN 80-86569-56-X. (česky)  
  • HOBSBAWM, Eric. Věk extrémů : Krátké 20. století 1914–1991. Překlad J. Pečírková a P. Štěpánek. 1. vyd. Praha : Argo, 1998. 620 s. ISBN 978-80-257-0302-1. Kapitola I. Věk katastrofy, s. 30 – 232. (česky)  
  • KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň : Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2002. 383 s. ISBN 80-7306-062-0. (česky)  
  • KLIMEK, Antonín. Jak se dělal mír roku 1919 : Československo na konferenci ve Versailles. Praha : Melantrich, 1989. 40 s. (česky)  
  • KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha : Argo, 2005. 1109 s. ISBN 80-7203-612-2. Kapitola VIII. Meziválečná doba, s. 355 – 464.  
  • MACMILLAN, Margaret Olwen. Mírotvorci : pařížská konference 1919. Praha : Academia, 2004. 551 s. ISBN 80-200-1151-X. (česky)  
  • MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1.  
  • STELLNER, František. Hospodářské dějiny (16.-20. století). Praha : Oeconomica, 2006. 139 s. ISBN 80-245-1141-x.  
  • VINEN, Richard. Evropa dvacátého století. Praha : Vyšehrad, 2007. 560 s. ISBN 978-80-7021-735-1. Kapitola Od jedné války k druhé, s. 73 – 171. (česky)  
  • WESTWELL, Ian. První světová válka den po dni. Praha : Columbus, 2004. 192 s. ISBN 80-7249-194-6. (česky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]