Kappův puč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kappův puč
{{{alt}}}
Pučisté v ulicích Berlína
trvání: 13. – 17. března 1920
místo: Berlín, Výmarská republika
casus belli: tlak na rozpuštění Freikorps
výsledek: kolaps puče
strany
NěmeckoVýmarská republika War Ensign of Germany (1867–1892).svg pučisté
  • Ehrhardtova námořní brigáda
velitelé
Německo Friedrich Ebert
Německo Gustav Noske
Německo Gustav Bauer
War Ensign of Germany (1867–1892).svg Wolfgang Kapp
War Ensign of Germany (1867–1892).svg Walther von Lüttwitz

Kappův puč (německy: Kapp-Putsch, Kapp-Lüttwitz-Putsch, zřídka Lüttwitz-Kapp-Putsch[1]) byl neúspěšný radikálně pravicový pokus o státní převrat, který se odehrál v březnu 1920 v mladé Výmarské republice. Vzešel z prostředí militaristických kruhů, podporovaných vůdci dobrovolnických sborů i vyššími vojenskými veliteli. Jeho cílem bylo svrhnout vládu a obnovit předválečné pořádky.

Impulsem k puči bylo rozhodnutí vlády o rozpuštění polovojenských jednotek Freikorps, které se v reakci na nařízení vzbouřili a 13. března 1920 obsadili pod vedením generála Walthera von Lüttwitze berlínskou vládní čtvrť. Mnoho vojáků mělo na helmách bílou barvou nakreslený hákový kříž. Vláda nepřistoupila na požadavky povstalců a spolu s prezidentem uprchla do Drážďan, poté do Stuttgartu. V čele pučistů stál Wolfgang Kapp, který byl před válkou vysoce postavený východopruský úředník a konexemi na Junkery. Sám sebe jmenoval kancléřem a dosavadní vládu prohlásil za sesazenou. Legitimní kabinet vyzval německý národ k odporu a byla vyhlášena generální stávka, ke které se připojila většina německého obyvatelstva. Po čtyřech dnech pučisté pochopili, že nemají naději na úspěch a Kapp s Lüttwitzem uprchli do zahraničí.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Wolfgang Kapp

V na podzim 1918 pod tíhou prohrané první světové války vypukla v Německu listopadová revoluce, která svrhla monarchii a moci se ujali sociální demokraté. Vznikla republika s demokraticky volenou vládou. Mladý stát se musel od samého počátku potýkat s levicovými povstáními po celém Německu. Spartakovci povstali v lednu 1919 Berlíně, v Brémách vznikla republika rad. To samé se opakovalo v březnu 1919 v Berlíně a v Bavorsku. Jelikož byla regulérní armáda v rozkladu, vláda začala spoléhat na polovojenské pravicové jednotky, Freikorps. Pomocí nich potlačovala levicové povstání jedno po druhém, ač za cenu velkých ztrát na životech.

V červnu 1919 schválila vláda kancléře Bauera Versailleskou mírovou smlouvu. Německu bylo kromě placení reparací nařízeno snížit stav armády na 100 000 mužů a rozpustit všechny polovojenské sbory. Termín k rozpuštění Freikorps byl dán na 31. března 1920, ale již v červenci 1919 začaly špičky armády přemítat o možnostech svrhnutí demokratické republiky. V listopadu 1919 vzniklo pravicové monarchistické Národní sjednocení (německy: Nationale Vereinigung), z kterého následně vzešly hlavní postavy puče. Členy se stali například východopruský úředník Wolfgang Kapp, Waldemar Pabst, který nařídil popravu vůdců spartakovců Liebknechta a Luxemburgové či generál ve výslužbě Erich Ludendorff.

Průběh puče[editovat | editovat zdroj]

Pučisté rozdávají tiskoviny v Berlíně

Ministr obrany Noske dal 29. února 1920 příkaz k rozpuštění dvou nejsilnějších sborů Freikorps, a to námořní divize Löwenfeld a námořní divize Ehrhardt. Jednotky byly umístěné v Döberitzi nedaleko Berlína a jednalo se o to nejlepší, co mělo Německo v dané době ve zbrani. Sbory tvořily bývalí námořní důstojníci posílení o jednotky, které bojovaly v Lotyšsku proti bolševikům. Velitel jednotek korvetní kapitán Ehrhardt odmítl uposlechnout ministra obrany a na 1. března 1920 nechal uspořádat vojenskou přehlídku, kam Noskeho nepozval. Generál Lüttwitz, vrchní velitel ozbrojených sil v okolí Berlína, kapitána Ehrhardta podpořil s tím, že si Německo nemůže dovolit ztratit žádné elitní jednotky. Ministr obrany následně odebral Freikorps z Lüttwitzeho velení, což generál zcela ignoroval. Souhlasil ale se schůzkou s prezidentem Ebertem. Na schůzce 10. března 1920 přednesl generál své požadavky, které zahrnovaly rozpuštění sněmu, nové volby, své povýšení na vrchního velitele ozbrojených sil v celé zemi a samozřejmě zrušení rozkazu o rozpuštění Freikorps. Prezident odmítl s tím, že očekává generálovu rezignaci následující den.

Lüttwitz odjel dne po té do Döberitze, kde se potkal s velitel Freikorps Ehrhardtem. Zeptal ho se, jestli jsou jeho jednotky schopné obsadit Berlín ještě ten večer. Ehrhardt ujistil generála, že je to možné ale až ráno 13. března. Lüttwitz dal rozkaz k přípravě vojenských sborů a kontaktoval Národní sjednocení, které se stalo politickým křídlem povstání. Cílem se stalo svržení Výmarské republiky a nastolení autoritářského režimu, který měl obnovit pořádky z dob monarchie. Obnovení samotného císařství ale nebylo součástí plánu. Členům sjednocení měli přebrat moci v zemi 13. března 1920. Lüttwitz nakonec nebyl propuštěn ze služby, ale byl suspendován a na členy Národního sjednocení byl 11. března 1920 vydán zatykač. Noske nechal rozmístit ve vládní čtvrti dva pluky policie a jeden regulérní armády.

Okupace Berlína[editovat | editovat zdroj]

Vojáci s bílou svastikou na helmách a na vozidlech vyrazili směr Berlín v deset večer 12. března 1920. O hodinu později se o postupujících jednotkách dozvěděl Noske a nechal svolat vládu na jednu hodinu ráno. Generál Seeckt na schůzce odmítl bratrovražedný boj mezi německými jednotkami se slovy: Reichswehr schießt nicht auf Reichswehr (česky: Vojsko nestřílí na vojsko). Kabinet na schůzce ve čtyři ráno rozhodl o odchodu z Berlína a vyhlášení generální stávky. Vláda ale nebyla jednotná. Sociální demokraté preferovali okamžitý odchod, zatímco němečtí demokraté s katolíky z Centra preferovali zůstat v hlavním městě a vyjednávat s pučisty. Ve čtvrt na sedm opustili sociální demokraté a prezident Ebert město.

O deset minut později vpochodovaly jednotky povstalců před Braniborskou bránu a zabrali kancléřství. Kapp se prohlásil za kancléře a vytvořil prozatímní vládu. Lüttwitz se stal ministrem obrany. Místní jednotky v Berlíně nekladly pučistům žádný odpor. Vojenské velení Východního Pruska, Pomořanska, Braniborska a Slezska oficiálně uznalo novou vládu, tak jako admirál Trotha. V Bavorsku dokonce svrhla armáda vládu sociálních demokratů a nahradila jí pravicovým kabinetem Gustava von Kahra. Zbytek německých států se nepostavil oficiálně na žádnou stranu, i když jejich vojenské jednotky otevřeně sympatizovaly s povstalci. Za pučisty se z politických stran otevřeně postavila pravicová DNVP a část DVP.

Reakce vlády[editovat | editovat zdroj]

Sociálně demokratičtí ministři se uchýlili do Drážďan, kde očekávali podporu od generála Maerckera, ale po rozkazu z Berlína o uvržení ministrů do vězení se přesunuli do Stuttgartu. Kabinet vyhlásil na 14. březen 1920 generální stávku, k níž se přidali odbory a zástupci Nezávislé sociální demokracie a komunistů. Výzva se setkala s nečekaně velkou odezvou. Stávky se zúčastnilo na 12 miliónů lidí po celé zemi, což z ní dělá největší stávku v historii Německa. V celé zemi nevycházely noviny, nejezdila veřejná doprava ani železnice, práce v továrnách utichly. V samotném Berlíně dokonce netekla voda, nešel elektrický proud ani plyn.

Kolaps[editovat | editovat zdroj]

Generální stávka v Berlíně

Ve zcela paralyzované zemi nemohli Kapp s Lüttwitzem vládnout. Demonstranti nereagovali na slib nových voleb, ani na výhružky násilného potlačení stávky. Kapp byl nucen 15. března propustit z vazby bývalé členy vlády a začít vyjednávat. Jednání s pučisty se zúčastnily i zástupci všech nesocialistických stran (Centrum, DDP, DVP a DNVP), kteří po jednání označili za hlavní hrozbu bolševismus. Pučisté neměli být podle dohody svrženi ale dobrovolně rezignovat, za což měli na oplátku dostat milost. Kapp rezignoval a 17. března emigroval ze země. Lüttwitz se ještě pokusil udržet své pozice jako vojenský diktátor, ale vicekancléř Schiffer za DDP ho nakonec přesvědčil k demisi výměnou za beztrestnost. Lüttwitzovi bylo doporučeno emigrovat a Schiffer mu pomohl zařídit falešný pas a hotovost. Následně byl jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil generál Seeckt, který ocenil disciplinovat námořní brigády Ehrhardt a poslal jí zpátky do kasáren. Kapp skončil v emigraci ve Švédsku, Lüttwitz uprchl do Maďarska. Další představitelé (Pabs a Ehrhardt) odešli do Bavorska, kde se udržel u moci pravicový kabinet Gustava von Kahra a dále odtud organizovali akce proti republice.

Následné události[editovat | editovat zdroj]

Vláda se vrátila do Berlína a nařídila konec generální stávky. Narazila ale na odpor odborů, které si začaly klást podmínky. Vypracovaly devítibodový program, který zahrnoval odsouzení všech pučistů, rozpuštění polovojenských organizací, znárodnění průmyslu a účast levicových radikálů na vládě. V bezvýsledné situaci podala Bauerova vláda demisi a odbory následně 22. března ukončily stávku v Berlíně. V některých částech země ale stávka přerostla do dalšího povstání. V Sasku a Durynsku byli dělníci rychle poraženi, ale v Porúří se jim podařilo výrazně uspět. Dne 17. března 1920 obsadili levicoví radikálové Dortmund, den poté Hamm a Bochum a 19. března Essen a udrželi své pozice až do půlky dubna 1920.

Památník padlým ve Výmaru

Předčasné volby byly vypsány na začátek června 1920 a přinesly porážku vládní koalici, která ztratila 125 křesel a nedokázala dále složit většinu ve sněmu. Naopak posílili radikálové. Nezávislé sociální demokracie posílila o 61, nacionalisté z DNVP o 27 a konzervativci z DVP o 46 křesel. Nakonec vznikla menšinová vláda Centra, DVP a DDP opírající se o toleranci SPD.

Nový sněm v srpnu 1920 schválil zákon, který omilostnil všechny účastníky puče. Souzeni byli pouze vůdci a strůjci povstání a ti, co se dopustili obzvláště krutých činů. Kapp se vrátil do Německa v dubnu 1922 a zemřel nedlouho po té ve vězení čekající na soud. Lüttwitz počkal s návratem na amnestii v roce 1924. Námořní brigáda Ehrhardt byla rozpuštěna v květnu 1920 a její členové přešli do řad regulérní armády.

Památník padlým[editovat | editovat zdroj]

Mezi roky 1920 - 1922 byl padlým během puče postaven památník ve Výmaru (německy nazvaný: Denkmal für die Märzgefallenen). Designu se ujala kancelář Waltera Gropiuse, člena Bauhausu. Nacisté ho v roce 1936 nechali zbourat, jelikož byl podle jejich ideologie příkladem degenerovaného umění. Památník byl v roce 1946 obnoven.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kapp Putsch na anglické Wikipedii.

  1. Der Militärputsch 1920 (Lüttwitz-Kapp-Putsch). Lüttwitz-Kapp-Putsch beim Deutschen Historischen Museum.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pečenka – Luňák a kol., Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri 1999. Str. 225

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]