Hloubětín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Hloubětín (Praha))
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o čtvrti v Praze. Další významy jsou uvedeny na stránce Hloubětín (rozcestník).
Hloubětín
část obce a katastrální území hl. města Prahy
Hloubětín, okolí kostela

Hloubětín, okolí kostela

kód katastrálního území: 731234
připojení k Praze: 1922
městská část: Praha 14, Praha 9, nepatrná část Praha 10
správní obvod (pověřený úřad): Praha 14, Praha 9, nepatrná část Praha 10
městský obvod: Praha 9, nepatrná část Praha 10
počet územně tech. jednotek: 3
základní sídelní jednotky: 16
katastrální výměra: 5,44 km²
obyvatel: 11 761 (31. 12. 2015[1])
hustota zalidnění: 2 162 obyv./km²

poštovní směrovací číslo: 198 00, 190 00
Hloubětín na mapě
Cyklostezka bicycle road sign.svg
Cyklotrasy vedoucí skrze Hloubětín
Cyklistická trasa A25 A25 Národní divadloÚvaly
Cyklistická trasa A26 A26 LibeňHorní Počernice
Cyklistická trasa A43 A43 HostivařProsek

Hloubětín (německy Tiefenbach) je pražská čtvrť a katastrální území v pražském městském obvodu Praha 9. Převážná část Hloubětína spadá do městské části Praha 14. Část západně od Průmyslového polookruhu (například Vozovna Hloubětín, Tesla Hloubětín, Hořejší rybník na Rokytce a zástavba kolem Jahodnické ulice), s výjimkou bloku u ulice Na obrátce patří do městské části Praha 9. Do městské části Praha 10 patří jen nepatrný pruh neobydlené a nezastavěné země mezi objektem Perlitu a Konstruktivy a železniční spojkou Malešice–Jahodnice západně od Průmyslové ulice.

Název[editovat | editovat zdroj]

Protektorátní dvojjazyčný nápis - napřed německy Tiefenbach, pak česky Hloubětín.

Současný název Hloubětín se užívá teprve od roku 1907, kdy byl na žádost obyvatel obce úředně změněn.[2] Do té doby se obec jmenovala Hloupětín, původně Hlúpatín, ve smyslu "Hlúpatův dvůr". To se odvozovalo od osobního jména Hlúpata[3] s významem „hloupý“ nebo „hlupák“. Existovalo více podob jména obce, k roku 1207 je doložen tvar Lupatin, 1233 Glupetin, 1253 Hlupetin, do roku 1907 Hloupětín (úřední podoba) a konečně od roku 1907 Hloubětín.[3] V období Protektorátu Čechy a Morava byl úřední název v němčině Tiefenbach, to znamená "hluboký potok". Další verze o původu názvu, že se obec nacházela v hlubokém údolí nebo že zde byly hluboké doly písku, jsou mylné.[4][5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Významná data[editovat | editovat zdroj]

Pravěk[editovat | editovat zdroj]

Na území Hloubětína se nalezlo několik zajímavých artefaktů z prehistorické doby. Je doloženo, že lidé zde žijí nejpozději od 5. tisíciletí př. n. l.[6] Usazovali se v úrodném údolí Rokytky, v okolních lesích byl dostatek zvěře i otop. Mladší dobu kamennou dokládá úlomek poháru a džánkovitý pohár s uraženým uchem, které byly nalezeny v bývalé hloubětínské pískovně.[6] Ve stejné lokalitě byly nalezeny zdobené poháry kultury zvoncovitých pohárů. Hrob mohylové kultury, který dokládá život doby bronzové, byl nalezen v okolí dnešní ulice U Elektry. Jeho bohatou výbavu tvořily tři mísy, jeden džbánek, bronzový meč, dýka, šest hrotů šípů, sekera a zlomky tyčinky.[7] V roce 1953 proběhl na území mezi ulicemi Poděbradská, Mezitraťová a Nademlejnská (areál Tesly Hloubětín) archeologický výzkum, který odhalil rozsáhlou řemeslnickou osadu doby halštatské, která byla obehnána dvojitou palisádou. Osada byla zřetelně rozdělena na obytnou a výrobní část, její obyvatelé se zabývali tkalcovstvím a železářstvím. Především v hrobech se našly nože, sekery, meče, ozdoby, kování vozů, železné obruče, hřeby. Předměty byly zdobeny geometrickými ornamenty z přímek, kružnic, trojúhelníků a bodů.[8] Dobu laténskou připomíná hrob se železným mečem v pochvě, zlatým prstenem a nákrčníkem v dnes už neexistující Felixově cihelně nebo ploché kostrové pohřebiště se šperky ve Farkašově pískovně.[9]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín je poprvé zmiňován za vlády třetího českého krále Přemysla Otakara I. Papežská listina Inocence III. z roku 1207 potvrzovala, že Hloubětín a čtyři další vesnice náležely řádu německých rytířů. V roce 1233 ves koupila královna Konstancie Uherská (1180–1240), vdova po Přemyslu Otakarovi I., ale již o 2 roky později ji věnovala špitálu sv. Františka, který založila její později svatořečená dcera Anežka Česká (1211–1282).[10] Ze špitálního bratrstva se vyvinul církevní řád, který v roce 1237 potvrdil papež Řehoř IX. V roce 1252 mu byl udělen znak a název, od té doby je znám jako křižovníci s červenou hvězdou. Hloubětín v rukou křižovníků potvrzuje papežská listina Řehoře IX. z roku 1238. Do majetku řádu patřily ještě dvě menší osady Humenec a Hnidošice ležící v bezprostřední blízkosti Hloubětína, které však zcela zanikly. Hnidošice byly pravděpodobně zničeny za husitských válek, Humenec za třicetileté války. Jejich lokalizace je nejistá, polohu Humence alespoň přibližně určuje ulice V Humenci.[11] Křižovníci byli na svém panství osvobozeni od placení daní a byla jim přiznána vlastní soudní pravomoc.[12] Rytířský řád křižovníků byl hloubětínskou vrchností s dvěma přestávkami až do zrušení poddanství v roce 1848. Zabaven jim byl za husitských válek a v době druhého českého stavovského protihabsburského povstání. Význam Hloubětína pro řád dokládá fakt, že u kostela sv. Jiří vzniklo centrální řádové pohřebiště. V Hloubětíně měl řád svou rezidenci, hospodářský dvůr, faru a hospodu.

Přes Hloubětín vedla důležitá komunikace z východu země k pražské Špitálské bráně, z čehož profitoval místní zájezdní hostinec. Zdrželi se v něm i panovníci, mezi nimi Karel IV. v roce 1350 během inspekce hloubětínských lomů,[13] Karel VI. cestou na korunovaci v roce 1723, Marie Terezie, Josef II. během vojenských manévrů a Ferdinand V. Dobrotivý.[4] Hostinec poskytoval spoustu služeb, nejen stravu, nocleh a ustájení koní, ale také kovářské, kolářské, sedlářské práce a čištění kočárů od prachu.[14][15] Stará krčma zanikla v době třicetileté války, současná stavba je z roku 1711.

Z proslulých hloubětínských lomů pocházel kámen na stavbu Karlova mostu a i katedrály svatého Víta, prokazatelně byl užit na Wohlmutově kruchtě a velké věži.[16]

Husité Hloubětín křižovníkům zabrali a vlastnili ho poté Pražané. V roce 1454 jim byl rozhodnutím krále Ladislava Pohrobka navrácen.[17] V roce 1477 řád Hloubětín pronajal na šest let Ondřejovi Běchovskému za roční plat 36 kop českých grošů a polovinu výlovu ze dvou rybníků.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Hloubětín v roce 1845.

Přínosným zdrojem informací o poddaných a jejich povinnostech k roku 1515 je křižovnický urbář. V druhé polovině 16. století se v Hloubětíně nacházelo devět poddanských gruntů včetně kováře a mlynáře a samozřejmě vrchnostenský dvůr a kostel.[18]

Počátkem 17. století pronajali křižovníci kamenolom Novému Městu pražskému na patnáct let, tuto dohodu po uplynutí nájemní smlouvy posléze ještě prodloužili. Roční nájem činil 20 kop míšeňských.[19] Během druhého českého stavovského protihabsburského povstání se majitelem Hloubětína stal Zdeněk Smolík z Lavic a na Velké Baště, ale po bitvě na Bílé hoře byl křižovníkům navrácen. Po třicetileté válce stálo v Hloubětíně 11 domů a 1 pustá chalupa.[20]

V 18. století se v Hloubětíně občerstvilo několik panovníků. Cestou na korunovaci do Prahy zde 30. června 1723 poobědval Karel VI. a s ním i jeho dcera Marie Terezie. Dne 29. dubna 1743 Hloubětín navštívila Marie Terezie ještě jednou cestou na svou vlastní korunovaci, doprovázel ji její choť František I. Štěpán Lotrinský.[21] V roce 1733 otevřeli křižovníci v Hloubětíně školu. V polovině 18. století tvořilo ves devět gruntů, kaple sv. Jiří, panský dvůr, obydlí pro administrátora a hosty, panská hospoda, mlýn, škola, ovčín a kovárna.[22] Na severovýchodě Hloubětína v dnešních Hutích otevřeli v roce 1767 Jan Šimon Krenn a Kryštof Berger důl svatého Antonína. Těžil se tam kamenec a později i uhlí.

V roce 1843 bydlelo v Hloubětíně asi 400 obyvatel. O půl století (v roce 1890) se počet více než ztrojnásobil. V 77 dome žilo 1362 obyvatel.[23]

Velkostatek Ďáblice a Hloubětín v okrese Karlín měl v roce 1894 celkovou výměru 396,61 hektarů. Skládal se z 298,12 ha polí, 16,39 ha zahrad, 16,41 ha luk, 27,22 ha pastvin, 33,15 ha lesů, 1,98 ha stavebních míst a 3,34 ha neúrodné půdy. Dvůr v Ďáblicích o výměře 240 ha byl ve vlastní správě křižovníků, zatímco hloubětínský dvůr o výměře 125 ha byl pronajímán Bedřichovi Freyovi z Freyenfelsu. Velkostatek prodával pšenici, ječmen, cukrovku a mléko, katastrální výnos činil 10074 zlatých.[24]

20. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1900 obec spadala do karlínského okresu a žilo zde 1875 obyvatel. Nacházel se zde zámek, výroba umělých hnojiv, laku a fermeže a pískovny. O sedm let později byl z podnětu místních úředně změněn název obce z Hloupětína na Hloubětín, protože starý název "dával podnět k mrzutostem".[4] Podle sčítání lidu zde v roce 1921 žilo 3219 obyvatel, kteří bydleli ve 187 číslech popisných.[25] Důležitým milníkem v dějinách obce bylo začlenění Hloubětína do hlavního města 1. ledna 1922 jako součást Prahy IX na základě zákona o Velké Praze.

Dopravní obslužnost se výrazně zlepšila v roce 1931, kdy byla na území Hloubětína protažena tramvajová trať. Mezi 3. lednem 1932 a 27. lednem 1969, to znamená 37 let, jezdila linka číslo 5 po stejné trase z Hloubětína, přes Harfu, Palmovku, Švábky, náměstí Republiky, Můstek, most Legií, Arbesovo náměstí, Smíchovské nádraží do Hlubočep.[26] V roce 1948 byla prodloužena vysočanská větev tramvajové trati do Nového Hloubětína. V roce 1950 byly libeňská a vysočanská tramvajová větev propojeny. Dne 10. března 1951 byl zahájen provoz v jediné poválečné vozovně pražských tramvají v Hloubětíně.[27] V roce 1976 byla tramvajová trať prodloužena až na sídliště Lehovec, které se tehdy stavělo.

V roce 1949 bylo katastrální území Hloubětín začleněno do správního obvodu Praha 9 (s Prosekem, Hrdlořezy, Vysočany a s částí Libně). V roce 1960 zůstal Hloubětín v obvodu Praha 9. V letech 1961–1965 podle projektu architektů Miloslava Hudce, J. Poláka a K. Štefce vystavěno sídliště Hloubětín.[28][29] Dne 21. září 1965 došlo na železniční zastávce Praha-Hloubětín k tragické železniční nehodě, která si vyžádala 66 raněných a 14 mrtvých. Přestože byla trať vybavena moderním zabezpečovacím zařízením, najel nákladní vlak č. 4094 zezadu do rozjíždějícího se motorového osobního vlaku z Prahy do Kolína.[30] V roce 1990 se stal Hloubětín součástí městské části Praha 9. Od 1. ledna 1995 je část katastrálního území Hloubětín součástí nové městské části Praha 14.[31] Dne 17. října 1999 byla dána do provozu stanice Hloubětín na žluté lince B jako už 50. stanice pražského metra.[32] Jedná se o raženou, trojlodní pilířovou stanici. Nástupiště je 202 metrů dlouhé, leží 24 metrů pod zemí a obložení je v bílo-žluto-zeleno-modrých barvách. Zastávka tramvaje nad stanicí se do roku 1999 jmenovala Havana.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín

Na bývalém Vetiškově náměstí je k dispozici supermarket a řada obchodů a služeb, lékárna. Nedaleko je zdravotnické zařízení. Další soukromé ordinace jsou jinde v Hloubětíně, včetně kliniky GynCentrum, kde byl zprovozněn první babybox v České republice. Sídlí zde mateřské a základní školy, zvláštní škola, střední odborné učiliště. Sportovní vyžití nabízí mj. krytý a venkovní plavecký bazén a stadion Slavoje Hloubětín.

V části patřící do MČ Praha 9 sídlí průmyslové podniky a firmy, známou je Tesla (dříve pobočka Tesla Hloubětín). Nachází se zde tramvajová vozovna Hloubětín.

V roce 2017 byla zahájena výstavba komunitního centra Hloubětínská 55 (H55), ve kterém budou moci nejen občané Hloubětína využívat multifunkční sál, klubovnu a kavárnu. Plánuje se, že se sem také přestěhuje pobočka Městské knihovny. Autoři podoby, která vzešla z mezinárodní architektonické soutěže, jsou architekti Petr Synovec, Martin Josek, Jakub Sedláček a Eduard Sojka. Náklady na výstavbu by měly činit přibližně 27 milionů korun bez DPH. Provozovatelem bude Praha 14 kulturní.[33]

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín patří k nejdéle osídleným částem Prahy, vyvíjel se několik set let, proto je jeho zástavba různorodá. Jádro původní obce doložené ve 13. století leželo na pravém břehu Rokytky kolem návsi (dnešní náměstí Ve Starém Hloubětíně). Tvořila ho tvrz, kostel, hospodářský dvůr a několik usedlostí (pozdějších gruntů) a asi krčma. Uprostřed návsi býval rybník. Kolem obce byly polnosti, oblast byla na severu i jihu chráněna zalesněným svahem. V těchto svazích bývaly lomy.

V roce 1654 v Hloubětíně stálo sedm selských gruntů a pět chalup, jedna však byla stále ještě po třicetileté válce pustá.

Na konci 17. století postavili křižovníci na jihovýchod od jádra obce na svahu Hlohovce ovčín, v jehož blízkosti (dnešní ulice V Chaloupkách) byly postupně postaveny čtyři domky, za vlády Josefa II. (1780–1790) k nim přibylo dalších sedm. Do roku 1826 těchto domků stálo už dvacet tři. Od jádra Hloubětína zůstaly odděleny poli, říkalo se jim jednoduše horní část obce, nakonec se ujal název Chaloupky.

Při číslování domů za Marie Terezie v roce 1770 bylo zaevidováno, že v Hloubětíně stálo 21 čísel popisných.

Počátkem 20. století byla zástavba stále jen kolem staré návsi a podél dnešní ulice Poděbradská, u Kejřova mlýnu, v Chaloupkách a několik malých staveb stálo u cihelny a lomů severně od dnešní ulice Poděbradská.

V roce 1904 byl u křižovatky ulic Kolbenova a Zálužská otevřen hřbitov, původní hloubětínský hřbitov se nacházel kolem kostela sv. Jiří.[34]

Výstavba rodinných domů pokračovala v oblasti Chaloupek a také v Novém Hloubětíně, na východ od ulice Kbelská, kde se ve středověku nacházela podle dochovaného pomístního názvu obec Humenec. Za První republiky vznikla zástavba v lokalitě Za Horou (jih katastru na levém břehu Rokytky) jako nouzová kolonie pro dělníky s nižšími příjmy, kteří si nemohli dovolit platit nájmy v činžovních domech. Zakoupili si parcely o velikosti 300–500 metrů čtverečních a postavili si tam svá obydlí, někdy zděná. Protože však taková kolonie nebyla v souladu s regulačním plánem Prahy, museli počítat s tím, že jim přijde výzva, aby svůj příbytek odstranili. Výhodou bylo, že zde byli policejně přihlášeni k trvalému pobytu. Mnohé chudinské příbytky byly v průběhu času přetvořeny na rodinné domy a vilky.[35]

V letech 1961–1965 bylo postaveno sídliště Hloubětín s šesti až dvanáctipodlažními domy. Výstavba probíhala v okolí dnešní stanice metra podél ulice Poděbradská na východ od původní obce a jižně od ulice Kolbenova. Domy mají většinou 3 až 7 vchodů. Typický byt má dispozici 2+1 s příslušenstvím a jeho výměra je něco málo nad 50 metrů čtverečních. Velice podobné domy byly postaveny například v novém Mostě.

V 70. a 80. letech vzniklo sídliště Lehovec v jihovýchodní části katastrálního území Hloubětín.

V první a druhé dekádě 21. století probíhala výstavba především na západ od ulice Průmyslová a na sever od ulice Kolbenova. Poblíž Hořejšího rybníka byly realizovány projekty Kejřův mlýn, Kejřův park, Kejřův park 2. Jedná se o čtyř až pětipatrové domy s byty o 36 až 99 metrech čtverečních s balkonem nebo zahradou. Městotvorná funkce je u těchto projektů potlačena, neboť se bytové domy nacházejí v uzavřených areálech s 24 hodinovou ostrahou.[36]

Nedaleko Kejřova mlýna a tramvajového obratiště byl v letech 2010–2012 postaven bytový dům Nademlejnská (Nademlejnská 1069/24). Značně převyšuje okolní výstavbu, má 16 podlaží. Je v něm 180 bytů o rozloze 24–90 metrů čtverečních a 29 nebytových jednotek.[37]

V okolí ulice Kolbenova vznikaly supermarkety, případně obchodní domy; severně od ulice byl otevřen v roce 2008 Lidl a Kaufland (ve výstavbě), na jih od ulice bylo v roce 2016 rekonstruováno Penny. Po obou stranách ulice jsou také čerpací stanice.

V severozápadní části katastru na západ od vozovny vzniká nová obytná čtvrť podél toku Rokytky. Projekt se jmenuje Suomi Hloubětín, jedná se vesměs o pěti až sedmipatrové domy s byty o rozloze 31 až 132 metrů čtverečních. Jeden dům bude značně vyšší. V rezidenční čtvrti se plánuje restaurace a mateřská školka.[38]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín leží na východním okraji Pražské kotliny asi 9 km od centra Prahy. Severní část katastru se rozkládá na planině přiléhající ke Kbelskému letišti. Střední část se od západu svažuje k potoku Rokytka, poté zvolna stoupá východním směrem. Jižní část katastru je oddělena zalesněným hřebenem, za nímž leží kolonie Za Horou, přiléhající k zástavbě katastru Kyje. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 205 – 290 m n. m.

Na území Hloubětína leží jedna větší vodní plocha, Hořejší rybník.

Chráněná území[editovat | editovat zdroj]

Přírodní památka Cihelna v Bažantnici

Na území Hloubětína leží dvě maloplošná chráněná území, přírodní památky Cihelna v Bažantnici a Pražský zlom.

Cihelna v Bažantnici je přírodní památka, která byla vyhlášena v roce 1988. Nachází se na území bývalé cihelny ve svahu pod Kbely, severovýchodně od křižovatky Kbelská – Poděbradská v nadmořské výšce 235–270 metrů. Její rozloha činí 4,38 hektaru.[39] Představuje odkryv břidlic bohdaleckého souvrství, bazálních křídových slepenců a pískovců, jílovců peruckých vrstev a pískovců perucko-korycanského souvrství českého křídového útvaru se zkamenělými otisky rostlin.[40] Mezi fosiliemi byly identifikovány Drynaria tumulosa, Nehvizdya obtusa, Myricanthinum amentaceum a Myrtophyllum geinitzii. Faunu zastupují střevlíčci Bembidion milleri, Ophonus puncticollis a Amara pulpani, motýl okáč luční (Maniola jurtina), dále rehek domácí (Phoenicurus ochruros) a bělozubka šedá (Crocidura suaveolens). Flóru zastupuje komonice bílá (Melilotus albus), komonice lékařská (Melilotus officinalis), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) a divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum).[41]

Přírodní památka Pražský zlom

Pražský zlom je geologická přírodní památka, kterou tvoří ordovické křemence a břidlice. Chráněné území, které bylo vyhlášeno v roce 1988, se nachází na svahu pod Hloubětínským zámkem v nadmořské výšce 200–214 metrů, má rozlohu 0,36 hektaru. Zlom, podél kterého se setkávají různě staré vrstvy hornin v některých místech posunuté až o několik set metrů, se táhne od Rudné, přes Motol, Žižkov, Vysočany do Kyjí, kde se tato porucha zemské kůry ztrácí pod křídovým masivem.[39] Pouze v Hloubětíně je tento jev vidět na zemském povrchu.[42] Zdejší fauna není příliš bohatá. Zastupují ji ploštička (Lygaeus saxatilis), ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) a myšice křovinná (Apodemus sylvaticus). Flóru zastupuje hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), rozchodník ostrý (Sedum acre), kostřava walliska (Festuca valesiaca) a tolice nejmenší (Medicago minima).[43]

Podzemí[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín byl de facto hornickou obcí. Od středověku se zde těžil stavební kámen, kamenec, hlína pro cihly, písek a v druhé polovině 18. století dokonce uhlí. Na katastru Hloubětína se tak nachází několik umělých jeskyní. Druhým nejvýznamnějším pískovcovým podzemím v Praze je po prosecké Močálce Fejkova pískovna známá spíše jako Bílý kůň. Nachází se mezi ulicemi Nad Hutěmi a Za Černým mostem. Vytěženým pískem se pravděpodobně vysypávaly licí formy ve vysočanských závodech.[44] Celková délka labyrintu podzemních chodeb, které jsou až 5 metrů vysoké, je 650 metrů.[44] Podzemí ve 20. letech 20. století navštívila a poeticky popsala spisovatelka Popelka Biliánová.[45] Písek se zde prokazatelně těžil ještě na začátku druhé světové války.[46] V druhé polovině 20. století prostory sloužily pro uskladnění ovoce a zeleniny. V některých místech se našla až deseticentimetrová vrstva meruňkových pecek.[44] Větracími šachtami nevychovaní jedinci dovnitř vhazovali odpadky, tak vznikla nelegální skládka. Spekulace, že Bílý kůň byl vchodem do tajné chodby vedoucí do Staré Boleslavi nebo že se jednalo o keltskou svatyni, můžeme vyloučit.[47] Plánuje se zpřístupnění tohoto podzemí.[48]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel Hloubětína podle sčítání obyvatel.[49][50]

rok 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
počet obyvatel 393 655 833 1362 1875 3266 3219 7312 7047 7006 11 088 9100 11 471 10 704 10 713

Školství[editovat | editovat zdroj]

První škola byla v Hloubětíně zřízena v roce 1733, byla ve vlastnictví křižovníků a jejím patronem byl generál velmistr řádu. V josefínské době (v roce 1785) byla umístěna v domě čp. 13, který patřil Františku Svobodovi. Tehdy tam vyučoval Jan Budínský. Jeho následníkem byl křižovnický lokaj Jan Pečený, protože se vyznal v hudbě, na škole vyučoval v letech 1811–1854. Škola se přestěhovala do křižovnického dvora, tvořila ji třída a byt pro učitele. Učitel Jan Pečený měl syna Josefa, který se stal v roce 1836 učitelským pomocníkem a v letech 1854–1877 učitelem. Oba byli pohřbeni na hřbitově u kostela sv. Jiří. Nedaleko kostela byla v roce 1862 postavena nová škola čp. 55, pozemek darovali křižovníci.[51]

V katastru Hloubětína se nacházejí následující školy:

  • mateřské:
    • Mateřská škola Praha 9 - Hloubětín, Zelenečská 500/32
    • Mateřská škola Nademlejnská, s.r.o., Nademlejnská 1096/9
    • Mateřská škola Štolmířská, Štolmířská 602/4
    • Mateřská škola Šestajovická, Šestajovická 1068/17
    • Mateřská škola For Junior, Nademlejnská 600/1
    • Mateřská škola Praha 9 – Lehovec (Školička Lehovec), Chvaletická 917, Lehovec
  • základní
    • Základní škola, Hloubětínská 700/24
    • Základní škola Tolerance, Mochovská 570/41
    • Základní škola Chvaletická, Chvaletická 918/3, Lehovec
    • Základní škola praktická a speciální Praha 9, Svépravická 701/3
  • střední školy a odborná učiliště
    • Střední zahradnická škola a Střední odborné učiliště, s. r. o., (se sídlem Veleslavínská 282/45, Praha 6), Hloubětínská 78/26
    • Soukromá střední odborná škola START, Chvaletická 918/3, Lehovec
    • Bezpečnostně právní akademie, s.r.o., střední škola, Hloubětínská 78/26
    • Střední odborné učiliště gastronomie a podnikání, Za Černým mostem 362/3, Hutě
    • Soukromá střední škola cestovního ruchu Arcus, s.r.o., Kardašovská 691, Lehovec

V minulosti zde vzdělání poskytovalo Česko-italské jazykové gymnázium. Výuka probíhala v budově bývalé mateřské školky na adrese Sadská 530/20. Pětiletá škola typu bilingua byla otevřena ve školním roce 1991/1992. Původní název školy byl Italské gymnázium. První úspěšné maturity se na této škole konaly ve školním roce 1995/1996.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Tělovýchovné jednoty[editovat | editovat zdroj]

TJ Sokol Hloubětín (Šestajovická 16) nabízí rozmanité tělovýchovné činnosti a skládá se z oddílu všestrannosti, fotbalu, šachů, stolního tenisu, volejbalu a bridže.

TJ Slavoj Tesla Hloubětín (Hloubětínská 88) je společenská organizace, která sdružuje členy sportovních, tělovýchovných a turistických oddílů. Tvoří ji oddíly kopané, tenisu, odbíjené, karate, šachů, turistiky a cykloturistiky.

Fotbal[editovat | editovat zdroj]

FC KING (Kardašovská 774/10) je fotbalový oddíl, který působí při ZŠ Vybíralova. Specializuje se na žákovský fotbal a pořádá žákovskou Halovou ligu o pohár starosty Prahy 14, Zimní venkovní ligu o pohár starosty Prahy 14 a Venkovní turnaj o pohár starosty Prahy 14.

Plavání[editovat | editovat zdroj]

Plavecký a sportovní areál Hloubětín (PSA Hloubětín, Hloubětínská 80) byl zbudován v druhé polovině 70. let 20. století. Je majetkem hlavního města Prahy. Areál nabízí dva kryté bazény s celoročním provozem, letní venkovní bazén, parní lázně, saunu, fitness centrum, výcvikové středisko potápěčů a akvabel, tělocvičnu pro míčové hry a aerobik, tenisové kurty a kadeřnictví.

Od většiny pražských bazénů se liší tím, že je napuštěn slanou vodou, byl dokonce prvním bazénem takového druhu v České republice. Má tudíž také speciální způsob úpravy vody. K čištění se používá kombinace pískových, vzduchových a chemických filtrů, přírodní mořská sůl se přidává pomocí australské technologie. Slaná voda má přirozené antiseptické účinky, denně je v bazénech provedena výměna jedné třetiny vody. Zatímco moře má průměrnou salinitu 3,5%, v hloubětínském bazénu je to 0,5%.

Parametry bazénů:

  • 1/ sportovní – 25 x 15 metrů s vodním objemem 760 m³ a hloubkou od 120 cm do 360 cm
  • 2/ dětský – 15 x 7,5 metrů s vodním objemem 70 m³ a hloubkou od 60 do 80 cm, teplota u vnitřních bazénů kolísá mezi 27 a 28°C.
  • 3/ venkovní – 12 x 8 metrů

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Křižovatka Poděbradské s Kbelskou a Průmyslovou

Automobilem[editovat | editovat zdroj]

Územím prochází významné radiální komunikace, Kolbenova, Poděbradská (jen osobní doprava) a Českobrodská. V roce 2011 byla zprovozněna Vysočanská radiála, která převzala tranzitní dopravu z D10 (směr Mladá Boleslav) a D11 (směr Hradec Králové). Hloubětínem prochází také významná tangenciální komunikace, tzv. Průmyslový polookruh plnící funkci dosud neexistující východní části městského okruhu.

Městskou hromadnou dopravou[editovat | editovat zdroj]

Metrem linky B do stanice Hloubětín, tramvajovými linkami 16, 25, 92 a 93 a autobusovými linkami 110, 186 a 273.

Vlakem[editovat | editovat zdroj]

Bez přímého spojení, nejbližší nádraží, odkud lze pokračovat MHD jsou Praha-Libeň, Praha-Vysočany a Praha-Kyje. Předpokládá se vybudování zastávky Rajská zahrada v blízkosti stejnojmenné stanice metra pro umožnění přestupu z příměstské na městskou hromadnou dopravu. V letech 1882–1976 byla na kolínské železniční trati zastávka Praha-Hloubětín.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Hloubětíně.

Stavby[editovat | editovat zdroj]

Zámek v Hloubětíně v roce 2017

Jednopatrová vila byla postavena v 70. letech 19. století v novobarokním stylu na místě staré hospodářské usedlosti, která nahradila středověkou tvrz. Vybudoval ji zemský advokát Václav Lindhardt. Současnou novogotickou podobu z tesaných pískovcových kvádrů s třípatrovou hranolovou věží a cimbuřím získala na přelomu 19. a 20. století, kdy ji vlastnil karlínský velkostatkář a majitel zámku Troja Vladimír Židlický.[52] Kolem pozemku byla postavena ohradní zeď a nad ostrohem hláska.[53] Vila byla vybavena mobiliářem z Trojského zámku a v zahradě byly umístěny sochy Flora a Herkules, které sem byly přemístěny z ostrova Štvanice.[52] V této době byl také na průčelí umístěn jeho fiktivní erb.[39] Před první světovou válkou daroval nový majitel Rudolf Salomon objekt Židovské náboženské obci, která z něj vytvořila útulek po slabomyslné. Po druhé světové válce a vlně znárodnění využívalo komplex Vesnické divadlo, bylo zde skladiště, truhlárna a od roku 1969 Obvodní dům pionýrů a mládeže.[39] Po Sametové revoluci byla vila navrácena Židovské obci, obnovena v letech 1993–1994 a pronajata soukromému zdravotnímu zařízení GynCentrum. V roce 2005 byl vedle brány zprovozněn 1. první babybox v České republice.[54]

Kostel svatého Jiřího

Jednolodní farní kostel hloubětínské farnosti byl založen v první třetině 13. století a je nejstarší hloubětínskou stavbou. Byl zbudován řádem Německých rytířů, kteří tehdy vesnici vlastnili. Zasvěcení bylo vybráno záměrně, svatý Jiří je řádovým patronem.[55] Původně románský kostel byl v polovině 14. století přestavěn v gotickém stylu, v této době byla zbudována hranolová věž a pětiboký presbytář.[56] Tehdy měli patronátní právo ke kostelu křižovníci s červenou hvězdou už více jak sto let. Další přestavby následovaly na konci 17. století a především v polovině 19. století, kdy kostel získal dnešní novogotickou podobu. Původní gotická věž byla v roce 1847 zbořena, na jejím místě byla postavena sakristie, loď byla prodloužena a na západě byla vystavěna nová věž.[57][58] Vnitřní výbava je z konce 19. století. Kostel je ve správě křižovníků s červenou hvězdou.[59] U kostela se nachází zrušený hřbitov, kde byli pohřbíváni velmistři a členové řádu křižovníků. Hřbitovní bráná pochází z roku 1847, zdobí ji řádový znak křižovníků a nápis Pokoj Vám.[60]

Západní obytná budova Křižovnického dvora
  • Křižovnický dvůr (Hloubětínská čp. 5/28, Šestajovická, Klánovická, Praha 14)

Komplex budov hospodářského zázemí pro řád Křižovníků s červenou hvězdou pochází ve svém jádru z konce 17. století, kolem roku 1800 byl přestavěn ve stylu klasicismu. Ve dvorci byly stáje, podkovářská, kovářská a kolářská dílna. Nacházel se v něm i špitál a fara.[61] Ke dvoru patřily pozemky o rozloze 216 hektarů.[62] V Hloubětíně stál hospodářský dvůr zcela jistě již před třicetiletou válkou. Dodnes není prokázáno, zda současný dvůr navázal na původní válkou poničené budovy nebo byl postaven na novém místě.[63] V letech 1827–1863 byla jedna místnost v obytné části využívána jako třída místní školy.[64][65] Křižovníci zde buď hospodařili ve vlastní režii nebo dvůr pronajímali. V roce 1881 se nájemcem stal rytíř Bedřich Frey z Freyensfeldu.[66] V poválečné době využíval dvůr státní statek. Komplex na obdélníkovém půdoryse se skládá ze čtyř částí. Zachovaly se dvě starší dvoukřídlé budovy na východě a západě, ke kterým na jižní straně přibyla v 19. století stodola, uprostřed dvora je kolna. Přísně symetrický ráz ruší jen k východu vysunutá stodola. Po Sametové revoluci řád dvůr restituoval.

Zájezdní hostinec
  • Stará hospoda (Poděbradská čp. 1/110, Hloubětínská 38, Soustružnická 1, Praha 14)

Zájezdní hostinec s čestným číslem popisným jedna byl postaven v roce 1711. Někteří odborníci zastávají názor, že stavbu navrhl Kryštof Dientzenhofer.[67][68] Přestože fasáda je až pozdně barokní z konce 18. století, obvodové zdivo a klenby v přízemí jsou z prvotní fáze.[69] Pozornost upoutá sedlová střecha s barokními štíty a koulemi, průčelí a brána však odpovídají vkusu klasicismu.[70] Kde se nacházela původní krčma, o které máme zprávy z počátku 17. století, není známo. Snad stála na místě domu čp. 7 v ulici V Chaloupkách 52.[71] Hostinec býval spolu se sklepy a stájemi od samého počátku křižovnickým řádem pronajímán. Mezi nejslavnější hosty, kteří se v hospodě občerstvili, patřili císař Karel VI. (30. června 1723 cestou na korunovaci) nebo císař František I. Štěpán Lotrinský se svou chotí Marií Terezií (1743) a jejich syn císař Josef II. dokonce několikrát (1781–1784).[72][73][74] Josefa II. připomíná císařský pokoj v prvním patře, kde je krb s vročením 1783.[75] Soukromí majitelé byli v roce 1953 násilně vystěhováni, v roce 1961 jim byl hostinec vyvlastněn.[76][77] Po restituci v roce 1990 je opět v soukromých rukou a je tam provozována restaurace Na staré hospodě.

Kejřův mlýn – brána se znakem křižovníků a vila z roku 1926

Historie hloubětínského mlýna sahá do 16. století. První písemná zmínka pochází z roku 1544, kdy ho mlynář Matouš koupil od mlynáře Václava.[78] Mlýn a okolní pozemky vlastnil řád křižovníků s červenou hvězdou, který také vlastnil hospodářský dvůr v Hloubětíně. Mlýn byl po dobu 150 let pronajímán na základě zákupního práva, mlynáři měli povinnost mlít pro řádový špitál obilí a odvádět úrok. V době rozkvětu na konci 16. a počátkem 17. století k mlýnu patřila tři moučná kola, štěpnice, 11 lánů orných polí a dvě louky.[78] Za třicetileté války byl mlýn vypálen a pobořen. Po válce byl mlýn obnoven a nájemci se často střídali s výjimkou let 1713–1730, kdy ho křižovníci vykoupili z dědičného nájmu za 3500 zlatých a sami ho spravovali. K nájemcům patřil mlynář a měšťan ze Sadské Jan Kocourek (v letech 1661–1672), Ottavio Miseroni z Nového Města pražského (od roku 1679), měšťan Starého Města pražského Jan Mautl (od roku 1701). Po válkách o dědictví rakouské, kdy byl mlýn opět poničen, stojí za zmínku měšťan ze Starého města pražského Jakub Bartl (od roku 1780) a především Josef Kejř (od roku 1912), po němž je mlýn pojmenován.[79] Tohoto majitele připomíná pamětní deska s nápisem Jos. Kejř 1917. Po druhé světové válce ztratil mlýn svou hospodářskou a obytnou funkci a byl využíván jako sklady (např. pro Čokoládovny Orion).[80] Na počátku 21. století byl mlýn rekonstruován a doplněn o nové stavby skupinou investorů Star Group Ltd. Vzniklo tak 79 bytů, projekt byl dokončen v roce 2008.[81]

Viadukt u Hořejšího rybníka od jihu
  • Viadukt u Hořejšího rybníka (nad Rokytkou a ulicí Mezitraťová, Praha 9)

Památkově chráněný viadukt se nachází na někdejší Severní státní dráze spojující Prahu (a později Drážďany) s Olomoucí. Trojmostí se skládá z původního dvoukolejného kamenného viaduktu se třemi oblouky z roku 1845, který byl rozšířen na severní straně v roce 1928. Pravidelný veřejný provoz na něm byl zahájen 1. září 1845. Severně od něj byl na stejné trati asi po roce 1952 vybudován železobetonový viadukt také se třemi oblouky. Jižní jednokolejný viadukt z roku 1919 je součástí vršovické (malešické) odbočky, mírně se od staršího mostu odklání a tvoří ho nýtovaná ocelová konstrukce na kamenných pilířích.[82] Tato trať dále vede do tunelu pod kopcem Tábor. Pod viaduktem vede naučná stezka Městská část Praha 9 – jihovýchodní stezka, její 13. zastávka popisuje bitvu u Štěrbohol.[83] Asi 250 metrů směrem k Libni se mezi lety 1882 a 1976 nacházela železniční zastávka Praha-Hloubětín. Připomíná ji název ulice Pod Hloubětínskou zastávkou. V rámci modernizace trati v letech 2006–2011 tam byl zbudován podchod.[84]

Hospodářská usedlost čp. 16
  • Usedlost čp. 16 (Hloubětínská 11, Praha 14)

Jedna z nejstarších usedlostí Hloubětína, nachází se na západní straně původní návsi. V 16. století patřila rychtáři Býnovi. Z doby před rokem 1841 se v jádře zachovalo jednopatrové klasicistní obytné stavení s valbovou střechou a vikýři a výměnek. Budova chléva byla postavena až někdy po polovině 19. století.[85]

  • Usedlost čp. 17 (Hloubětínská 13, Praha 14)

Jedna z nejstarších usedlostí Hloubětína, nachází se na severozápadní straně původní návsi. V 16. století tady stával Čtverákův grunt. Z doby před rokem 1841 se v jádře zachovalo patrové obdélné obytné stavení s valbovou střechou, které je do návsi orientováno delší fasádou, a hospodářské křídlo, které bylo v 2. polovině 19. století prodlouženo.[86]

  • Usedlost čp. 20 (Hloubětínská 17, Praha 14)

Nevelká hospodářská usedlost, která se nachází na místě, kde stará náves ústí do ulice Poděbradská. Majitel Jan Wagner zde provozoval kovárnu, která však na konci 17. století vyhořela. Současné budovy jsou ve svém jádru pravděpodobně z první třetiny 19. století.[87] V roce 2007 zde byl otevřen hotel.

Sochy a plastiky[editovat | editovat zdroj]

Fuga od Arnošta Košíka z roku 1966
  • Fuga – Varhany (náměstí Hloubětín, ulice Poděbradská)

Betonovou abstraktní plastiku vytvořil v roce 1966 Arnošt Košík (1920 Nové Město na Moravě – 1990 Praha) v bruselském stylu.[88] Původně byla součástí fontány a stála uprostřed bazénku, který byl však později zasypán, proto působí, že je do země zapíchnutá.[89] Fuga, která je natřena na bílo, je tvořena několika různě velkými ve střední části spojenými jehlanci, které ve formě poloprstence obklopují ten nejvyšší. Jehlance jsou ve vertikální poloze, uprostřed jsou nejširší, zužují se směrem nahoru i dolů. Zboku v nejširší části jsou odřezány výstupky. Na třech jehlancích jsou napíchnuté disky, které mohou evokovat létající talíř, čočku nebo kloubouk houby. O plastice vznikla v roce 2013 minutová rozhlasová hra Michala Pěchoučka a Romana Štětiny.[90]

  • Torzo ženy (v zeleni před domem čp. 487, Klánovická 2a) – plastika
  • Koupání (náměstí Hloubětín, ulice Poděbradská, u výstupu z metra) – bronzová plastika z roku 1985 od Jaroslava Hladkého (* 1. července 1942 Praha).
  • Obilný klas – Stvol (v zeleni u domu čp. 488, Šestajovická 20) – plastika, autor neznámý.[91]
  • Socha svatého Jana Nepomuckého (vpravo za branou bývalého hřbitova u kostela)

Pískovcová socha pochází z roku 1818. Původně stála před branou na hřbitov. Sochu nechal vztyčit nájemce Staré hospody Jan Tesař.[92] Neznámý sochař se inspiroval typickým vyobrazením světce od vídeňského sochaře Matyáše Rauchmüllera, jak ho známe například z Karlova mostu.[93]

  • Rokokový pískovcový kříž (na bývalém hřbitově u kostela) – z roku 1773.

Podle pověsti byl vytesán na paměť tragické události, když byl během vojenských manévrů za přítomnosti císaře Josefa II. přejet vozem malý chlapec. Tuto událost zpodobňuje reliéfní výjev na kříži.[94]

Průmysl a těžba[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín byl nesrovnatelně méně zasažen průmyslovým rozvojem než sousední Vysočany. Do poloviny 19. století byl charakter obce zemědělský, částečně také hornický. Obživu poskytla olomoucko-pražská větev Severní státní dráhy, při její výstavbě v letech 1843–1845 se uplatnili nádeníci, zedníci, kameníci a tesaři. Dráha se samotným impulsem pro rozvoj průmyslu nestala, zastávky v Hloubětíně a Kyjích byly otevřeny až v roce 1882.

Předindustriální období[editovat | editovat zdroj]

Od středověku působil ve vesnici krčmář, kovář, mlynář. V polovině 18. století zde hospodařilo devět majitelů gruntů, placenou pozicí byl rychtář a učitel. Těžil se zde kámen, písek a od 18. století také uhlí. Od 17. století zde měli křižovníci také ovčín. Až do poloviny 19. století se většina obyvatel věnovala polnímu hospodářství.

Doba průmyslová[editovat | editovat zdroj]

V Hloubětíně se těžil jemný písek, který pískaři v malých vozících tažených psy nebo koníky dopravovali do Prahy. Kvalitní písek měl různorodé využití, přidával se do mýdel, do štuku nebo se užíval při drhnutí dřevěných podlah a nádobí.

V 19. století zde fungovala továrna na umělá hnojiva, na lepenku, na laky a fermeže, na impregnované tašky, cihelna V Hutích a továrna Samuela Brilla na zpracování zvířecí kůže. Obyvatelé však většinou dojížděli za prací do První Českomoravské továrny na stroje v Libni (založena v roce 1871) a do továrny Kolben a spol. ve Vysočanech (založena v roce 1896). Na konci 19. století byla v Hloubětíně otevřena továrna na margarin značky Sana.

Výšková budova Tesly Hloubětín na ulici Poděbradská

Velkým průmyslovým podnikem byla Tesla Hloubětín (adresa: Poděbradská 186/56), která byla součástí národního podniku Tesla se sídlem v Praze-Strašnicích založeného v roce 1946. Areál se nachází přibližně mezi ulicemi U Elektry, Poděbradská, Nademlejnská a Hořejším rybníkem. Vyráběly se zde rozhlasové přijímače a vysílací techniky. Po společenských změnách v roce 1989 se přímým pokračovatelem koncernu Tesla v České republice a zároveň majitelem ochranné známky stala právě TESLA, akciová společnost Praha-Hloubětín. V současnosti se firma specializuje na vývoj a výrobu radioreléových zařízení pro vytváření mikrovlnných spojů, zabezpečovací zařízení a systémy, radonový program TERA určený k měření radonu v budovách, výrobu antén a anténních systémů, slaboproudé systémy, strukturované sítě a osazování desek plošných spojů.

Sousední katastry a obvody[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Podle pověsti v domě čp. 19 bydlel kuchařský rod Baštů. Jeden člen tohoto rodu připravoval pokrmy pro samotného císaře Rudolfa II. Kuchař to byl tak výtečný, že se od té doby dobrému jídlu říká bašta. Možná toho rčení pochází až z 19. století, kdy jiný člen téhož rodu vařil u hraběnky v Jirnech a zemřel jako devadesátiletý v roce 1935.[95]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Obyvatelstvo a rozloha katastrálních území Prahy 2001–2015 [online]. Český statistický úřad [cit. 2016-06-08]. Dostupné online. 
  2. Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. 1. díl (A–N). Praha: Libri, 1997. ISBN 80-85983-24-9. S. 204. 
  3. a b ŠMILAUER, Vladimír. Úvod do toponomastiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 
  4. a b c DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Velká turistická encyklopedie. Hlavní město Praha. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2011. ISBN 978-80-242-3275-1. S. 51. 
  5. PŘIBIL, Martin. Objev i ztráta nových podzemních prostor v Praze 14 - Hloubětíně [online]. Klub Za starou Prahu [cit. 2017-12-07]. Dostupné online. 
  6. a b Kniha o Praze 14: Hloubětín, Kyje, Černý Most a okolí. Příprava vydání Broncová Dagmar; redakce Šolcová Dominika, Spoustová Jitka, Horníčková Eva. Praha: Milpo, 2000. 104 s. ISBN 80-86098-16-8. S. 9. 
  7. Kniha o Praze 14, s. 10
  8. Kniha o Praze 14, s. 10, 55
  9. Kniha o Praze 14, s. 10
  10. VLČEK, Pavel a kolektiv. Umělecké památky Praha. Velká Praha A/L. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2107-6. S. 384–385. 
  11. PELZBAUEROVÁ, Věra. Dějiny částí Prahy jako dějiny farních obvodů. Praha: Volvox Globator, 2008. 458 s. ISBN 978-80-7207-676-5. S. 58–59. 
  12. Kniha o Praze 14 , s. 11
  13. Pohnutý osud Staré hospody. Čtrnáctka. Leden 2016, s. 25. Dostupné online. 
  14. Nový hostinec, stará hospoda. Čtrnáctka. Říjen 2015, s. 24. Dostupné online. 
  15. MUDROVÁ, Ivana. Prahou s otevřenýma očima V.. Praha: NLN, 2015. 224 s. ISBN 978-80-7422-380-8. S. 171. 
  16. BŘEZINOVÁ, Drahomíra; BUKOVANSKÁ, Marcela; DUDKOVÁ, Irena; RYBAŘÍK, Václav. Prha kamenná. Přírodní kameny v pražských stavbách a umělých dílech. Praha: Národní muzeum, 1996. 288 s. S. 27, 158. 
  17. Kniha o Praze 14, s. 11
  18. Kniha o Praze 14, s. 11
  19. Kniha o Praze 14, s. 12
  20. Kniha o Praze 14, s. 12
  21. Kniha o Praze 14, s. 12
  22. Kniha o Praze 14, s. 12–13
  23. Kniha o Praze 14, s. 14
  24. TITL, J. Schematismus velkostatků v Království českém. [s.l.]: Josef Baštář v Žižkově, 1894. Dostupné online. S. 1022. 
  25. Umělecké památky, s. 385
  26. Kniha o Praze 14, s. 31
  27. Kniha o Praze 14, s. 32
  28. Umělecké památky, s. 385
  29. Kniha o Praze 14, s. 22
  30. Smutné výročí hloubětínské zastávky. Čtrnáctka. Listopad 2015, s. 24. Dostupné online. 
  31. Kniha o Praze 14, s. 14
  32. Kniha o Praze 14, s. 33
  33. Komunitní centrum Hloubětínská 55 se začíná stavět. Čtrnáctka. Prosinec 2017, s. 13. Dostupné online. 
  34. Umělecké památky, s. 397
  35. RYSKA, Petr. Kolonie Za Horou [online]. Praha neznámá, 2014-4-28 [cit. 2017-12-16]. Dostupné online. 
  36. Kejřův mlýn [online]. Star Group Ltd. [cit. 2017-12-13]. Dostupné online. 
  37. SVJ Nademlejnská [online]. SVJ Nademlejnská [cit. 2017-12-13]. Dostupné online. 
  38. Suomi Hloubětín [online]. YIT Stavo, s.r.o. [cit. 2017-12-13]. Dostupné online. 
  39. a b c d KOCOUREK, Jaroslav. Český atlas. Praha. Praha: Freytag & Berndt, 2006. S. 54. 
  40. CHLUPÁČ, Ivo. Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. 2. upravené. vyd. Praha: Academia, 2002. 280 s. ISBN 80-200-0680-X. S. 208–211. 
  41. NĚMEC, Jan (editor). Chráněná území Prahy: Cihelna v Bažantnici [online].[cit. 0207-12-05]. Dostupné online. 
  42. KŘÍŽ, Jiří. Geologický význam pražského území. In: Staletá Praha. Sborník Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody. Praha: Panorama, 1985. S. 32.
  43. NĚMEC, Jan (editor). Chráněná území Prahy: Přírodní památka Pražský zlom [online].[cit. 0207-12-05]. Dostupné online. 
  44. a b c CÍLEK, Václav; KORBA, Milan; MAJER, Martin. Podzemní Praha. Praha: Eminent, 2008. 320 s. ISBN 978-80-7281-346-9. S. 96. 
  45. Kniha o Praze 14, s. 54–55
  46. PŘIBIL, Martin. Objev i ztráta nových podzemních prostor v Praze 14 - Hloubětíně [online]. Klub Za starou Prahu [cit. 2017-12-07]. Dostupné online. 
  47. Kniha o Praze 14, s. 55
  48. Bude Bílý kůň zpřístupněn pro veřejnost?. Čtrnáctka. Říjen 2015, s. 12. Dostupné online. 
  49. Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850–1970, 1. díl, Svazek 1, SEVT Praha 1978
  50. Lexikon hl. m. Prahy 1997 a 2001, ČSÚ, 1997 a 2001
  51. Kniha o Praze 14, s. 13
  52. a b VLČEK, Pavel a kolektiv. Umělecké památky Praha. Velká Praha A/L. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2107-6. S. 389–391. 
  53. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 1111 památek a zajímavostí Prahy. [s.l.]: Kartografie Praha ve spolupráci Soukup & David, 2001. ISBN 80-7011-612-9. S. 86. 
  54. Velká turistická encyklopedie, s. 51
  55. Dějiny částí Prahy, S. 61
  56. ŠKODA, Eduard. Pražské svatyně: kostely, kaple, synagogy, církevní sbory a modlitebny od úsvitu křesťanství na práh 21. století. Praha: Libri, 2002. 288 s. ISBN 80-7277-098-5. S. 204. 
  57. Umělecké památky, s. 386
  58. Kniha o Praze 14, s. 20
  59. Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou: místa působení řádu [online]. Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. 
  60. Kniha o Praze 14, s. 21
  61. Dějiny částí Prahy, S. 60
  62. Kniha o Praze 14, s. 19
  63. Umělecké památky, s. 388
  64. Umělecké památky, s. 388
  65. Podle Kniha o Praze 14, s. 19 to bylo v letech 1811–1862.
  66. Kniha o Praze 14, s. 19
  67. Umělecké památky, s. 387
  68. Prahou s otevřenýma očima V., s. 169
  69. Umělecké památky, s. 387
  70. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 1111 památek a zajímavostí Prahy. [s.l.]: Kartografie Praha ve spolupráci Soukup & David, 2001. ISBN 80-7011-612-9. S. 179. 
  71. Prahou s otevřenýma očima V., s. 169
  72. Umělecké památky, s. 387
  73. Prahou s otevřenýma očima V., s. 170
  74. Pohnutý osud Staré hospody. Čtrnáctka. Leden 2016, s. 25. Dostupné online. 
  75. Kniha o Praze 14, s. 19
  76. Pohnutý osud Staré hospody, s. 25
  77. Prahou s otevřenýma očima V., s. 171
  78. a b LAŠŤOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. 2.. vyd. Praha: Libri, 2007. 360 s. ISBN 978-80-7277-346-6. S. 137–138. 
  79. Prahou s otevřenýma očima V., s. 166
  80. vodnimlyny.cz [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. 
  81. Kejřův mlýn [online]. Star Group Ltd. [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. 
  82. Památkový katalog: viadukt u Hořejšího rybníka [online]. Národní památkový ústav [cit. 2017-12-04]. Dostupné online. 
  83. Jihovýchodní stezka [online]. Městská část Praha 9 [cit. 2017-12-04]. Dostupné online. 
  84. BRONCOVÁ-KLICPEROVÁ, Dagmar a kolektiv. Praha 9 křížem krážem. Praha: Milpo, 2011. 160 s. ISBN 978-80-87040-21-8. S. 80. 
  85. Umělecké památky, s. 391
  86. Umělecké památky, s. 392
  87. Umělecké památky, s. 394
  88. KAROUS, Pavel. Vetřelci a volavky: Arnošt Košík [online]. Vetřelci a volavky [cit. 2017-12-01]. Dostupné online. 
  89. Objevujte umění při vycházkách po Praze 14. Čtrnáctka. Červen 2017, s. 5. Dostupné online. 
  90. PĚCHOUČEK, Michal; ŠTĚTINA, Roman. Fuga [online]. Český rozhlas, 2013-02-20 [cit. 2017-12-01]. Dostupné online. 
  91. Objevujte umění při vycházkách po Praze 14. Čtrnáctka. Červen 2017, s. 6. Dostupné online. 
  92. Umělecké památky, s. 396
  93. Praha 9 křížem krážem, s. 133
  94. Kniha o Praze 14, s. 13
  95. Kniha o Praze 14, s. 38

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kniha o Praze 14: Hloubětín, Kyje, Černý Most a okolí. Příprava vydání Broncová Dagmar; redakce Šolcová Dominika, Spoustová Jitka, Horníčková Eva. Praha: Milpo, 2000. 104 s. ISBN 80-86098-16-8. 
  • ŠMÍD, Jaroslav, a kol. Praha 14 v zrcadle času. Praha: Městský úřad Městské části Praha 14, 1998. ISBN 80-238-3204-2. 
  • ŠITTLER, Eduard; PODLAHA, Antonín. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Karlínském. Praha: Archeologická komise při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy..., 1901. Dostupné online. - kapitola Hloubětín (Hloupětín), s. 182-185. 
  • VLČEK, Pavel a kolektiv. Umělecké památky Praha. Velká Praha A/L. Praha: Academia, 2012. 1080 s. ISBN 978-80-200-2107-6. Kapitola Hloubětín (1922, Praha IX, Praha 9, Praha 14 a Praha 9), s. 384–397. 
  • CHLUPÁČ, Ivo. Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. 2. upravené. vyd. Praha: Academia, 2002. 280 s. ISBN 80-200-0680-X. S. 208–211. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]