Hloubětín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o čtvrti v Praze. Další významy jsou uvedeny na stránce Hloubětín (rozcestník).
Hloubětín
část obce a katastrální území hl. města Prahy
Hloubětín, okolí kostela

Hloubětín, okolí kostela

kód katastrálního území: 731234
připojení k Praze: 1922
městská část: Praha 14, Praha 9, nepatrná část Praha 10
správní obvod (pověřený úřad): Praha 14, Praha 9, nepatrná část Praha 10
městský obvod: Praha 9, nepatrná část Praha 10
počet územně tech. jednotek: 3
základní sídelní jednotky: 16
katastrální výměra: 5,44 km²
obyvatel: 11 761 (31. 12. 2015[1])
hustota zalidnění: 2 162 obyv./km²

poštovní směrovací číslo: 198 00, 190 00
Hloubětín na mapě
Cyklostezka bicycle road sign.svg
Cyklotrasy vedoucí skrze Hloubětín
Cyklistická trasa A25 A25 Národní divadloÚvaly
Cyklistická trasa A26 A26 LibeňHorní Počernice
Cyklistická trasa A43 A43 HostivařProsek

Hloubětín (německy Tiefenbach) je pražská čtvrť a katastrální území v pražském městském obvodu Praha 9. Převážná část Hloubětína spadá do městské části Praha 14. Část západně od Průmyslového polookruhu (například Vozovna Hloubětín, Tesla Hloubětín, Hořejší rybník na Rokytce a zástavba kolem Jahodnické ulice), s výjimkou bloku u ulice Na obrátce patří do městské části Praha 9. Do městské části Praha 10 patří jen nepatrný pruh neobydlené a nezastavěné země mezi objektem Perlitu a Konstruktivy a železniční spojkou Malešice–Jahodnice západně od Průmyslové ulice.

Název[editovat | editovat zdroj]

Protektorátní dvojjazyčný nápis - napřed německy Tiefenbach, pak česky Hloubětín.

Současný název Hloubětín se užívá teprve od roku 1907, kdy byl na žádost obyvatel obce úředně změněn.[2] Do té doby se obec jmenovala Hloupětín, původně Hlúpatín, ve smyslu "Hlúpatův dvůr". To se odvozovalo od osobního jména Hlúpata[3] s významem „hloupý“ nebo „hlupák“. Existovalo více podob jména obce, k roku 1207 je doložen tvar Lupatin, 1233 Glupetin, 1253 Hlupetin, do roku 1907 Hloupětín (úřední podoba) a konečně od roku 1907 Hloubětín.[3] V období Protektorátu Čechy a Morava byl úřední název v němčině Tiefenbach, to znamená "hluboký potok". Další verze o původu názvu, že se obec nacházela v hlubokém údolí nebo že zde byly hluboké doly písku, jsou mylné.[4][5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Významná data[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín je poprvé zmiňován za vlády třetího českého krále Přemysla Otakara I. Papežská listina Inocence III. z roku 1207 potvrzovala, že Hloubětín náležel řádu německých rytířů. V roce 1233 ves koupila královna Konstancie Uherská (1180–1240), vdova po Přemyslu Otakarovi I., ale již o 2 roky později ji věnovala špitálu sv. Františka, který založila její později svatořečená dcera Anežka Česká (1211–1282).[6] Ze špitálního bratrstva se vyvinul církevní řád, který v roce 1237 potvrdil papež Řehoř IX. V roce 1252 mu byl udělen znak a název, od té doby je znám jako křižovníci s červenou hvězdou. Hloubětín v rukou křižovníků potvrzuje papežská listina Řehoře IX. z roku 1238. Do majetku řádu patřily ještě dvě menší osady Humenec a Hnidošice ležící v bezprostřední blízkosti Hloubětína, které však zcela zanikly. Hnidošice byly pravděpodobně zničeny za husitských válek, Humenec za třicetileté války. Jejich lokalizace je nejistá, polohu Humence alespoň přibližně určuje ulice V Humenci.[7] Rytířský řád křižovníků byl hloubětínskou vrchností s dvěma přestávkami až do zrušení poddanství v roce 1848. Zabaven jim byl za husitských válek a v době druhého českého stavovského protihabsburského povstání. Význam Hloubětína pro řád dokládá fakt, že u kostela sv. Jiří vzniklo centrální řádové pohřebiště. V Hloubětíně měl řád svou rezidenci, hospodářský dvůr, faru a hospodu.

Přes Hloubětín vedla důležitá komunikace z východu země k pražské Špitálské bráně, z čehož profitoval místní zájezdní hostinec. Zdrželi se v něm i panovníci, mezi nimi Karel IV. v roce 1350 během inspekce hloubětínských lomů,[8] Karel VI. cestou na korunovaci v roce 1723, Marie Terezie, Josef II. během vojenských manévrů a Ferdinand V. Dobrotivý.[4] Hostinec poskytoval spoustu služeb, nejen stravu, nocleh a ustájení koní, ale také kovářské, kolářské, sedlářské práce a čištění kočárů od prachu.[9][10] Stará krčma zanikla v době třicetileté války, současná stavba je z roku 1711.

Z proslulých hloubětínských lomů pocházel kámen na stavbu Karlova mostu a i katedrály svatého Víta, prokazatelně byl užit na Wohlmutově kruchtě a velké věži.[11]

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Hloubětín v roce 1845.

(bude rozšířeno)

Velkostatek Ďáblice a Hloubětín v okrese Karlín měl v roce 1894 celkovou výměru 396,61 hektarů. Skládal se z 298,12 ha polí, 16,39 ha zahrad, 16,41 ha luk, 27,22 ha pastvin, 33,15 ha lesů, 1,98 ha stavebních míst a 3,34 ha neúrodné půdy. Dvůr v Ďáblicích o výměře 240 ha byl ve vlastní správě křižovníků, zatímco hloubětínský dvůr o výměře 125 ha byl pronajímán Bedřichovi Freyovi z Freyenfelsu. Velkostatek prodával pšenici, ječmen, cukrovku a mléko, katastrální výnos činil 10074 zlatých.[12]

20. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1900 obec spadala do karlínského okresu a žilo zde 1875 obyvatel. Nacházel se zde zámek, výroba umělých hnojiv, laku a fermeže a pískovny. O sedm let později byl z podnětu místních úředně změněn název obce z Hloupětína na Hloubětín, protože starý název "dával podnět k mrzutostem".[4] Podle sčítání lidu zde v roce 1921 žilo 3219 obyvatel, kteří bydleli ve 187 číslech popisných.[13] Důležitým milníkem v dějinách obce bylo začlenění Hloubětína do hlavního města 1. ledna 1922 jako součást Prahy IX na základě zákona o Velké Praze. Dopravní obslužnost se výrazně zlepšila v roce 1931, kdy byla na území Hloubětína protažena tramvajová trať. V roce 1976 byla prodloužena až na sídliště Lehovec, které se tehdy stavělo. V roce 1949 bylo katastrální území Hloubětín začleněno do správního obvodu Praha 9 (s Prosekem, Hrdlořezy, Vysočany a s částí Libně). V roce 1960 zůstal Hloubětín v obvodu Praha 9. V letech 1961–1965 podle projektu architektů Miloslava Hudce, J. Poláka a K. Štefce vystavěno sídliště Hloubětín.[14] Dne 21. září 1965 došlo na železniční zastávce Praha-Hloubětín k tragické železniční nehodě, která si vyžádala 66 raněných a 14 mrtvých. Přestože byla trať vybavena moderním zabezpečovacím zařízením, najel nákladní vlak č. 4094 zezadu do rozjíždějícího se motorového osobního vlaku z Prahy do Kolína.[15] V roce 1990 se stal Hloubětín součástí městské části Praha 9. V roce 1994 se část katastrálního území Hloubětín stala součástí nové městské části Praha 14. Dne 17. října 1999 byla dána do provozu stanice Hloubětín na žluté lince B pražského metra. Nástupiště je 202 metrů dlouhé, leží 24 metrů pod zemí a obložení je v bílo-žluto-zeleno-modrých barvách. Zastávka tramvaje nad stanicí se do roku 1999 jmenovala Havana.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín

Na bývalém Vetiškově náměstí je k dispozici supermarket a řada obchodů a služeb, lékárna. Nedaleko je zdravotnické zařízení. Další soukromé ordinace jsou jinde v Hloubětíně, včetně kliniky GynCentrum, kde byl zprovozněn první babybox v České republice. Sídlí zde mateřské a základní školy, zvláštní škola, střední odborné učiliště. Sportovní vyžití nabízí mj. krytý a venkovní plavecký bazén a stadion Slavoje Hloubětín.

V části patřící do MČ Praha 9 sídlí průmyslové podniky a firmy, známou je Tesla (dříve pobočka Tesla Hloubětín). Nachází se zde tramvajová vozovna Hloubětín.

V roce 2017 bude zahájena výstavba komunitního centra Hloubětínská 55 (H55), ve kterém budou moci nejen občané Hloubětína využívat multifunkční sál, klubovnu a kavárnu. Plánuje se, že se sem také přestěhuje pobočka Městské knihovny. Autoři podoby, která vzešla z mezinárodní architektonické soutěže, jsou architekti Petr Synovec, Martin Josek, Jakub Sedláček a Eduard Sojka. Náklady na výstavbu by měly činit přibližně 27 milionů korun bez DPH. Provozovatelem bude Praha 14 kulturní.[16]

Urbanismus[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín patří k nejdéle osídleným částem Prahy, vyvíjel se několik set let, proto je jeho zástavba různorodá. Jádro původní obce doložené ve 13. století leželo na pravém břehu Rokytky kolem návsi (dnešní náměstí Ve Starém Hloubětíně). Tvořila ho tvrz, kostel, hospodářský dvůr a několik usedlostí (pozdějších gruntů) a asi krčma. Uprostřed návsi býval rybník. Kolem obce byly polnosti, oblast byla na severu i jihu chráněna zalesněným svahem. V těchto svazích bývaly lomy.

V roce 1654 v Hloubětíně stálo sedm selských gruntů a pět chalup, jedna však byla stále ještě po třicetileté válce pustá.

Na konci 17. století postavili křižovníci na jihovýchod od jádra obce ovčín, v jehož blízkosti (dnešní ulice V Chaloupkách) byly postupně postaveny čtyři domky, za vlády Josefa II. (1780–1790) k nim přibylo dalších sedm. Do roku 1826 těchto domků stálo už dvacet tři. Od jádra Hloubětína zůstaly odděleny poli, říkalo se jim jednoduše horní část obce, nakonec se ujal název Chaloupky.

Při číslování domů za Marie Terezie v roce 1770 bylo zjištěno, že se v Hloubětíně nacházelo 21 čísel popisných.

Počátkem 20. století byla zástavba stále jen kolem staré návsi a podél dnešní ulice Poděbradská, u Kejřova mlýnu, v Chaloupkách a několik malých staveb stálo u cihelny a lomů severně od dnešní ulice Poděbradská.

V roce 1904 byl u křižovatky ulic Kolbenova a Zálužská otevřen hřbitov, původní hloubětínský hřbitov se nacházel kolem kostela sv. Jiří.[17]

Výstavba rodinných domů pokračovala v oblasti Chaloupek a také v Novém Hloubětíně, na východ od ulice Kbelská, kde se ve středověku nacházela podle dochovaného pomístního názvu obec Humenec. Za První republiky vznikla zástavba v lokalitě Za Horou (jih katastru na levém břehu Rokytky) jako nouzová kolonie pro dělníky s nižšími příjmy, kteří si nemohli dovolit platit nájmy v činžovních domech. Zakoupili si parcely o velikosti 300–500 metrů čtverečních a postavili si tam svá obydlí, někdy zděná. Protože však taková kolonie nebyla v souladu s regulačním plánem Prahy, museli počítat s tím, že jim přijde výzva, aby svůj příbytek odstranili. Výhodou bylo, že zde byli policejně přihlášeni k trvalému pobytu. Mnohé chudinské příbytky byly v průběhu času přetvořeny na rodinné domy a vilky.[18]

V letech 1961–1965 bylo postaveno sídliště Hloubětín s šesti až dvanáctipodlažními domy. Výstavba probíhala v okolí dnešní stanice metra podél ulice Poděbradská na východ od původní obce a jižně od ulice Kolbenova. Domy mají většinou 3 až 7 vchodů. Typický byt má dispozici 2+1 s příslušenstvím a jeho výměra je něco málo nad 50 metrů čtverečních. Velice podobné domy byly postaveny například v novém Mostě.

V 70. a 80. letech vzniklo sídliště Lehovec v jihovýchodní části katastrálního území Hloubětín.

V první a druhé dekádě 21. století probíhala výstavba především na západ od ulice Průmyslová a na sever od ulice Kolbenova. Poblíž Hořejšího rybníka byly realizovány projekty Kejřův mlýn, Kejřův park, Kejřův park 2. Jedná se o čtyř až pětipatrové domy s byty o 36 až 99 metrech čtverečních s balkonem nebo zahradou. Městotvorná funkce je u těchto projektů potlačena, neboť se bytové domy nacházejí v uzavřených areálech s 24 hodinovou ostrahou.[19]

Nedaleko Kejřova mlýna a tramvajového obratiště byl v letech 2010–2012 postaven bytový dům Nademlejnská (Nademlejnská 1069/24). Značně převyšuje okolní výstavbu, má 16 podlaží. Je v něm 180 bytů o rozloze 24–90 metrů čtverečních a 29 nebytových jednotek.[20]

V okolí ulice Kolbenova vznikal supermarkety, případně obchodní domy; severně od ulice byl otevřen v roce 2008 Lidl a Kaufland (ve výstavbě), na jih od ulice bylo v roce 2016 rekonstruováno Penny. Po obou stranách ulice jsou také čerpací stanice.

V severozápadní části katastru na západ od vozovny vzniká nová obytná čtvrť podél toku Rokytky. Projekt se jmenuje Suomi Hloubětín, jedná se vesměs o pěti až sedmipatrové domy s byty o rozloze 31 až 132 metrů čtverečních. Jeden dům bude značně vyšší. V rezidenční čtvrti se plánuje restaurace a mateřská školka.[21]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín leží na východním okraji Pražské kotliny asi 9 km od centra Prahy. Severní část katastru se rozkládá na planině přiléhající ke Kbelskému letišti. Střední část se od západu svažuje k potoku Rokytka, poté zvolna stoupá východním směrem. Jižní část katastru je oddělena zalesněným hřebenem, za nímž leží kolonie Za Horou, přiléhající k zástavbě katastru Kyje. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 205 – 290 m n. m.

Na území Hloubětína leží jedna větší vodní plocha, Hořejší rybník.

Chráněná území[editovat | editovat zdroj]

Přírodní památka Cihelna v Bažantnici

Na území Hloubětína leží dvě maloplošná chráněná území, přírodní památky Cihelna v Bažantnici a Pražský zlom.

Cihelna v Bažantnici je přírodní památka, která byla vyhlášena v roce 1988. Nachází se na území bývalé cihelny ve svahu pod Kbely, severovýchodně od křižovatky Kbelská – Poděbradská v nadmořské výšce 235–270 metrů. Její rozloha činí 4,38 hektaru.[22] Představuje odkryv břidlic bohdaleckého souvrství, bazálních křídových slepenců a pískovců, jílovců peruckých vrstev a pískovců perucko-korycanského souvrství českého křídového útvaru se zkamenělými otisky rostlin.[23] Mezi fosiliemi byly identifikovány Drynaria tumulosa, Nehvizdya obtusa, Myricanthinum amentaceum a Myrtophyllum geinitzii. Faunu zastupují střevlíčci Bembidion milleri, Ophonus puncticollis a Amara pulpani, motýl okáč luční (Maniola jurtina), dále rehek domácí (Phoenicurus ochruros) a bělozubka šedá (Crocidura suaveolens). Flóru zastupuje komonice bílá (Melilotus albus), komonice lékařská (Melilotus officinalis), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) a divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum).[24]

Přírodní památka Pražský zlom

Pražský zlom je geologická přírodní památka, kterou tvoří ordovické křemence a břidlice. Chráněné území, které bylo vyhlášeno v roce 1988, se nachází na svahu pod Hloubětínským zámkem v nadmořské výšce 200–214 metrů, má rozlohu 0,36 hektaru. Zlom, podél kterého se setkávají různě staré vrstvy hornin v některých místech posunuté až o několik set metrů, se táhne od Rudné, přes Motol, Žižkov, Vysočany do Kyjí, kde se tato porucha zemské kůry ztrácí pod křídovým masivem.[22] Pouze v Hloubětíně je tento jev vidět na zemském povrchu.[25] Zdejší fauna není příliš bohatá. Zastupují ji ploštička (Lygaeus saxatilis), ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) a myšice křovinná (Apodemus sylvaticus). Flóru zastupuje hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), rozchodník ostrý (Sedum acre), kostřava walliska (Festuca valesiaca) a tolice nejmenší (Medicago minima).[26]

Podzemí[editovat | editovat zdroj]

Hloubětín byl de facto hornickou obcí. Od středověku se zde těžil stavební kámen, kamenec, hlína pro cihly, písek a v druhé polovině 18. století dokonce uhlí. Na katastru Hloubětína se tak nachází několik jeskyní. Druhým nejvýznamnějším pískovcovým podzemím v Praze je po prosecké Močálce Fejkova pískovna známá spíše jako Bílý kůň. Nachází se mezi ulicemi Nad Hutěmi a Za Černým mostem. Vytěženým pískem se pravděpodobně vysypávaly licí formy ve vysočanských závodech.[27] Celková délka labyrintu podzemních chodeb, které jsou až 5 metrů vysoké, je 650 metrů.[27] Písek se zde prokazatelně těžil ještě na začátku druhé světové války.[28] V druhé polovině 20. století prostory sloužily pro uskladnění ovoce a zeleniny. V některých místech se našla až deseticentimetrová vrstva meruňkových pecek.[27] Větracími šachtami nevychovaní jedinci dovnitř vhazovali odpadky, tak vznikla nelegální skládka. Plánuje se zpřístupnění tohoto podzemí.[29]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel Hloubětína podle sčítání obyvatel.[30][31]

rok 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
počet obyvatel 393 655 833 1362 1875 3266 3219 7312 7047 7006 11 088 9100 11 471 10 704 10 713

Školství[editovat | editovat zdroj]

V katastru Hloubětína se nacházejí následující školy:

  • mateřské:
    • Mateřská škola Praha 9 - Hloubětín, Zelenečská 500/32
    • Mateřská škola Nademlejnská, s.r.o., Nademlejnská 1096/9
    • Mateřská škola Štolmířská, Štolmířská 602/4
    • Mateřská škola Šestajovická, Šestajovická 1068/17
    • Mateřská škola For Junior, Nademlejnská 600/1
    • Mateřská škola Praha 9 – Lehovec (Školička Lehovec), Chvaletická 917, Lehovec
  • základní
    • Základní škola, Hloubětínská 700/24
    • Základní škola Tolerance, Mochovská 570/41
    • Základní škola Chvaletická, Chvaletická 918/3, Lehovec
    • Základní škola praktická a speciální Praha 9, Svépravická 701/3
  • střední školy a odborná učiliště
    • Střední zahradnická škola a Střední odborné učiliště, s. r. o., (se sídlem Veleslavínská 282/45, Praha 6), Hloubětínská 78/26
    • Soukromá střední odborná škola START, Chvaletická 918/3, Lehovec
    • Bezpečnostně právní akademie, s.r.o., střední škola, Hloubětínská 78/26
    • Střední odborné učiliště gastronomie a podnikání, Za Černým mostem 362/3, Hutě
    • Soukromá střední škola cestovního ruchu Arcus, s.r.o., Kardašovská 691, Lehovec

V minulosti zde bývalo Česko-Italské jazykové gymnázium.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Křižovatka Poděbradské s Kbelskou a Průmyslovou

Automobilem[editovat | editovat zdroj]

Územím prochází významné radiální komunikace, Kolbenova, Poděbradská (jen osobní doprava) a Českobrodská. V roce 2011 byla zprovozněna Vysočanská radiála, která převzala tranzitní dopravu z D10 (směr Mladá Boleslav) a D11 (směr Hradec Králové). Hloubětínem prochází také významná tangenciální komunikace, tzv. Průmyslový polookruh plnící funkci dosud neexistující východní části městského okruhu.

Městskou hromadnou dopravou[editovat | editovat zdroj]

Metrem linky B do stanice Hloubětín, tramvajovými linkami 16, 25, 92 a 93 a autobusovými linkami 110, 186 a 273.

Vlakem[editovat | editovat zdroj]

Bez přímého spojení, nejbližší nádraží, odkud lze pokračovat MHD jsou Praha-Libeň, Praha-Vysočany a Praha-Kyje. Předpokládá se vybudování zastávky Rajská zahrada v blízkosti stejnojmenné stanice metra pro umožnění přestupu z příměstské na městskou hromadnou dopravu. V letech 1882–1976 byla na kolínské železniční trati zastávka Praha-Hloubětín.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Hloubětíně.

Stavby[editovat | editovat zdroj]

Zámek v Hloubětíně v roce 2017

Jednopatrová vila byla postavena v 70. letech 19. století v novobarokním stylu na místě staré hospodářské usedlosti, která nahradila středověkou tvrz. Vybudoval ji zemský advokát Václav Lindhardt. Současnou novogotickou podobu z tesaných pískovcových kvádrů s třípatrovou hranolovou věží a cimbuřím získala na přelomu 19. a 20. století, kdy ji vlastnil karlínský velkostatkář a majitel zámku Troja Vladimír Židlický.[32] Kolem pozemku byla postavena ohradní zeď a nad ostrohem hláska.[33] Vila byla vybavena mobiliářem z Trojského zámku a v zahradě byly umístěny sochy Flora a Herkules, které sem byly přemístěny z ostrova Štvanice.[32] V této době byl také na průčelí umístěn jeho fiktivní erb.[22] Před první světovou válkou daroval nový majitel Rudolf Salomon objekt Židovské náboženské obci, která z něj vytvořila útulek po slabomyslné. Po druhé světové válce a vlně znárodnění využívalo komplex Vesnické divadlo, bylo zde skladiště, truhlárna a od roku 1969 Obvodní dům pionýrů a mládeže.[22] Po Sametové revoluci byla vila navrácena Židovské obci, obnovena v letech 1993–1994 a pronajata soukromému zdravotnímu zařízení GynCentrum. V roce 2005 byl vedle brány zprovozněn 1. první babybox v České republice.[34]

Kostel svatého Jiřího

Jednolodní farní kostel hloubětínské farnosti byl založen v první třetině 13. století. Byl zbudován řádem Německých rytířů, kteří tehdy vesnici vlastnili. Zasvěcení bylo vybráno záměrně, svatý Jiří je řádovým patronem.[35] Původně románský kostel byl v polovině 14. století přestavěn v gotickém stylu, tehdy byla zbudována hranolová věž a pětiboký presbytář.[36] Tehdy měli patronátní právo ke kostelu křižovníci s červenou hvězdou už více jak sto let. Další přestavby následovaly na konci 17. století a především v polovině 19. století, kdy kostel získal dnešní novogotickou podobu. Původní gotická věž byla zbořena, loď byla prodloužena a na západě byla vystavěna nová věž.[37] Vnitřní výbava je z konce 19. století. Kostel je ve správě křižovníků s červenou hvězdou.[38] U kostela se nachází zrušený hřbitov, kde byli pohřbíváni velmistři a členové řádu křižovníků.

Západní obytná budova Křižovnického dvora
  • Křižovnický dvůr (Hloubětínská čp. 5/28, Šestajovická, Klánovická, Praha 14)

Komplex budov hospodářského zázemí pro řád Křižovníků s červenou hvězdou pochází ve svém jádru z konce 17. století, kolem roku 1800 byl přestavěn ve stylu klasicismu. Ve dvorci se nacházel i špitál a fara.[39] V Hloubětíně stál hospodářský dvůr zcela jistě již před třicetiletou válkou. Dodnes není prokázáno, zda současný dvůr navázal na původní válkou poničené budovy nebo byl postaven na novém místě.[40] V letech 1827–1863 byla jedna místnost v obytné části využívána jako třída místní školy. [41] V poválečné době využíval dvůr státní statek. Komplex na obdélníkovém půdoryse se skládá ze čtyř částí. Zachovaly se dvě starší dvoukřídlé budovy na východě a západě, ke kterým na jižní straně přibyla v 19. století stodola, uprostřed dvora je kolna. Přísně symetrický ráz ruší jen k východu vysunutá stodola. Po Sametové revoluci řád dvůr restituoval.

Zájezdní hostinec
  • Stará hospoda (Poděbradská čp. 1/110, Hloubětínská 38, Soustružnická 1, Praha 14)

Zájezdní hostinec s čestným číslem popisným jedna byl postaven v roce 1711. Někteří odborníci zastávají názor, že stavbu navrhl Kryštof Dientzenhofer.[42][43] Přestože fasáda je až pozdně barokní z konce 18. století, obvodové zdivo a klenby v přízemí jsou z prvotní fáze.[44] Pozornost upoutá sedlová střecha s barokními štíty a koulemi, průčelí a brána však odpovídají vkusu klasicismu.[45] Kde se nacházela původní krčma, o které máme zprávy z počátku 17. století, není známo. Snad stála na místě domu čp. 7 v ulici V Chaloupkách 52.[46] Hostinec býval spolu se sklepy a stájemi od samého počátku křižovnickým řádem pronajímán. Mezi nejslavnější hosty, kteří se v hospodě občerstvili, patřili císař Karel VI. (30. června 1723 cestou na korunovaci) nebo císař František I. Štěpán Lotrinský se svou chotí Marií Terezií (1743) a jejich syn císař Josef II. dokonce několikrát (1781–1784).[47][48][49] Soukromí majitelé byli v roce 1953 násilně vystěhováni, v roce 1961 jim byl hostinec vyvlastněn.[50][51] Po restituci v roce 1990 je opět v soukromých rukou a je tam provozována restaurace Na staré hospodě.

Kejřův mlýn – brána se znakem křižovníků a vila z roku 1926

Historie hloubětínského mlýna sahá do 16. století. První písemná zmínka pochází z roku 1544, kdy ho mlynář Matouš koupil od mlynáře Václava.[52] Mlýn a okolní pozemky vlastnil řád křižovníků s červenou hvězdou, který také vlastnil hospodářský dvůr v Hloubětíně. Mlýn byl po dobu 150 let pronajímán na základě zákupního práva, mlynáři měli povinnost mlít pro řádový špitál obilí a odvádět úrok. V době rozkvětu na konci 16. a počátkem 17. století k mlýnu patřila tři moučná kola, štěpnice, 11 lánů orných polí a dvě louky.[52] Za třicetileté války byl mlýn vypálen a pobořen. Po válce byl mlýn obnoven a nájemci se často střídali s výjimkou let 1713–1730, kdy ho křižovníci vykoupili z dědičného nájmu za 3500 zlatých a sami ho spravovali. K nájemcům patřil mlynář a měšťan ze Sadské Jan Kocourek (v letech 1661–1672), Ottavio Miseroni z Nového Města pražského (od roku 1679), měšťan Starého Města pražského Jan Mautl (od roku 1701). Po válkách o dědictví rakouské, kdy byl mlýn opět poničen, stojí za zmínku měšťan ze Starého města pražského Jakub Bartl (od roku 1780) a především Josef Kejř (od roku 1912), po němž je mlýn pojmenován.[53] Tohoto majitele připomíná pamětní deska s nápisem Jos. Kejř 1917. Po druhé světové válce ztratil mlýn svou hospodářskou a obytnou funkci a byl využíván jako sklady (např. pro Čokoládovny Orion).[54] Na počátku 21. století byl mlýn rekonstruován a doplněn o nové stavby skupinou investorů Star Group Ltd. Vzniklo tak 79 bytů, projekt byl dokončen v roce 2008.[55]

Viadukt u Hořejšího rybníka od jihu
  • Viadukt u Hořejšího rybníka (nad Rokytkou a ulicí Mezitraťová, Praha 9)

Památkově chráněný viadukt se nachází na někdejší Severní státní dráze spojující Prahu (a později Drážďany) s Olomoucí. Trojmostí se skládá z původního dvoukolejného kamenného viaduktu se třemi oblouky z roku 1845, který byl rozšířen na severní straně v roce 1928. Pravidelný veřejný provoz na něm byl zahájen 1. září 1845. Severně od něj byl na stejné trati asi po roce 1952 vybudován železobetonový viadukt také se třemi oblouky. Jižní jednokolejný viadukt z roku 1919 je součástí vršovické (malešické) odbočky, mírně se od staršího mostu odklání a tvoří ho nýtovaná ocelová konstrukce na kamenných pilířích.[56] Tato trať dále vede do tunelu pod kopcem Tábor. Pod viaduktem vede naučná stezka Městská část Praha 9 – jihovýchodní stezka, její 13. zastávka popisuje bitvu u Štěrbohol.[57] Asi 250 metrů směrem k Libni se mezi lety 1882 a 1976 nacházela železniční zastávka Praha-Hloubětín. Připomíná ji název ulice Pod Hloubětínskou zastávkou. V rámci modernizace trati v letech 2006–2011 tam byl zbudován podchod.[58]

Hospodářská usedlost čp. 16
  • Usedlost čp. 16 (Hloubětínská 11, Praha 14)

Jedna z nejstarších usedlostí Hloubětína, nachází se na západní straně původní návsi. V 16. století patřila rychtáři Býnovi. Z doby před rokem 1841 se v jádře zachovalo jednopatrové klasicistní obytné stavení s valbovou střechou a vikýři a výměnek. Budova chléva byla postavena až někdy po polovině 19. století.[59]

  • Usedlost čp. 17 (Hloubětínská 13, Praha 14)

Jedna z nejstarších usedlostí Hloubětína, nachází se na severozápadní straně původní návsi. V 16. století tady stával Čtverákův grunt. Z doby před rokem 1841 se v jádře zachovalo patrové obdélné obytné stavení s valbovou střechou, které je do návsi orientováno delší fasádou, a hospodářské křídlo, které bylo v 2. polovině 19. století prodlouženo.[60]

  • Usedlost čp. 20 (Hloubětínská 17, Praha 14)

Nevelká hospodářská usedlost, která se nachází na místě, kde stará náves ústí do ulice Poděbradská. Majitel Jan Wagner zde provozoval kovárnu, která však na konci 17. století vyhořela. Současné budovy jsou ve svém jádru pravděpodobně z první třetiny 19. století.[61] V roce 2007 zde byl otevřen hotel.

Sochy a plastiky[editovat | editovat zdroj]

Fuga od Arnošta Košíka z roku 1966
  • Fuga – Varhany (náměstí Hloubětín, ulice Poděbradská)

Betonovou abstraktní plastiku vytvořil v roce 1966 Arnošt Košík (1920 Nové Město na Moravě – 1990 Praha) v bruselském stylu.[62] Původně byla součástí fontány a stála uprostřed bazénku, který byl však později zasypán, proto působí, že je do země zapíchnutá.[63] Fuga, která je natřena na bílo, je tvořena několika různě velkými ve střední části spojenými jehlanci, které ve formě poloprstence obklopují ten nejvyšší. Jehlance jsou ve vertikální poloze, uprostřed jsou nejširší, zužují se směrem nahoru i dolů. Zboku v nejširší části jsou odřezány výstupky. Na třech jehlancích jsou napíchnuté disky, které mohou evokovat létající talíř, čočku nebo kloubouk houby. O plastice vznikla v roce 2013 minutová rozhlasová hra Michala Pěchoučka a Romana Štětiny.[64]

  • Torzo ženy (v zeleni před domem čp. 487, Klánovická 2a) – plastika
  • Koupání (náměstí Hloubětín, ulice Poděbradská, u výstupu z metra) – bronzová plastika z roku 1985 od Jaroslava Hladkého (* 1. července 1942 Praha).
  • Obilný klas – Stvol (v zeleni u domu čp. 488, Šestajovická 20) – plastika, autor neznámý.[65]
  • Socha svatého Jana Nepomuckého (vpravo za branou bývalého hřbitova u kostela)

Pískovcová socha pochází z roku 1818. Původně stála před branou na hřbitov. Sochu nechal vztyčit nájemce Staré hospody Jan Tesař.[66] Neznámý sochař se inspiroval typickým vyobrazením světce od vídeňského sochaře Matyáše Rauchmüllera, jak ho známe například z Karlova mostu.[67]

  • Rokokový pískovcový kříž (na bývalém hřbitově u kostela) – z roku 1773.

Sousední katastry a obvody[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Obyvatelstvo a rozloha katastrálních území Prahy 2001–2015 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2016-06-08]. Dostupné online.  
  2. Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. 1. díl (A–N). Praha : Libri, 1997. ISBN 80-85983-24-9. S. 204.  
  3. a b ŠMILAUER, Vladimír. Úvod do toponomastiky. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1966.  
  4. a b c DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Velká turistická encyklopedie. Hlavní město Praha. Praha : Euromedia Group - Knižní klub, 2011. ISBN 978-80-242-3275-1. S. 51.  
  5. PŘIBIL, Martin. Objev i ztráta nových podzemních prostor v Praze 14 - Hloubětíně [online]. Klub Za starou Prahu, [cit. 2017-12-07]. Dostupné online.  
  6. VLČEK, Pavel a kolektiv. Umělecké památky Praha. Velká Praha A/L. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2107-6. S. 384–385.  
  7. PELZBAUEROVÁ, Věra. Dějiny částí Prahy jako dějiny farních obvodů. Praha : Volvox Globator, 2008. 458 s. ISBN 978-80-7207-676-5. S. 58–59.  
  8. Pohnutý osud Staré hospody. Čtrnáctka. leden 2016, s. 25. Dostupné online.  
  9. Nový hostinec, stará hospoda. Čtrnáctka. říjen 2015, s. 24. Dostupné online.  
  10. MUDROVÁ, Ivana. Prahou s otevřenýma očima V.. Praha : NLN, 2015. 224 s. ISBN 978-80-7422-380-8. S. 171.  
  11. BŘEZINOVÁ, Drahomíra; BUKOVANSKÁ, Marcela; DUDKOVÁ, Irena; RYBAŘÍK, Václav. Prha kamenná. Přírodní kameny v pražských stavbách a umělých dílech. Praha : Národní muzeum, 1996. 288 s. S. 27, 158.  
  12. TITL, J.. Schematismus velkostatků v Království českém. [s.l.] : Josef Baštář v Žižkově, 1894. Dostupné online. S. 1022.  
  13. Umělecké památky, s. 385
  14. Umělecké památky, s. 385
  15. Smutné výročí hloubětínské zastávky. Čtrnáctka. listopad 2015, s. 24. Dostupné online.  
  16. Komunitní centrum Hloubětínská 55 se začíná stavět. Čtrnáctka. prosinec 2017, s. 13. Dostupné online.  
  17. Umělecké památky, s. 397
  18. RYSKA, Petr. Kolonie Za Horou [online]. Praha neznámá, 2014-4-28, [cit. 2017-12-16]. Dostupné online.  
  19. Kejřův mlýn [online]. Star Group Ltd., [cit. 2017-12-13]. Dostupné online.  
  20. SVJ Nademlejnská [online]. SVJ Nademlejnská, [cit. 2017-12-13]. Dostupné online.  
  21. Suomi Hloubětín [online]. YIT Stavo, s.r.o., [cit. 2017-12-13]. Dostupné online.  
  22. a b c d KOCOUREK, Jaroslav. Český atlas. Praha. Praha : Freytag & Berndt, 2006. S. 54.  
  23. CHLUPÁČ, Ivo. Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. 2. upravené. vyd. Praha : Academia, 2002. 280 s. ISBN 80-200-0680-X. S. 208–211.  
  24. NĚMEC, Jan (editor). Chráněná území Prahy: Cihelna v Bažantnici [online]. [cit. 0207-12-05]. Dostupné online.  
  25. KŘÍŽ, Jiří. Geologický význam pražského území. In Staletá Praha. Sborník Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody. Praha : Panorama, 1985. S. 32.
  26. NĚMEC, Jan (editor). Chráněná území Prahy: Přírodní památka Pražský zlom [online]. [cit. 0207-12-05]. Dostupné online.  
  27. a b c CÍLEK, Václav; KORBA, Milan; MAJER, Martin. Podzemní Praha. Praha : Eminent, 2008. 320 s. ISBN 978-80-7281-346-9. S. 96.  
  28. PŘIBIL, Martin. Objev i ztráta nových podzemních prostor v Praze 14 - Hloubětíně [online]. Klub Za starou Prahu, [cit. 2017-12-07]. Dostupné online.  
  29. Bude Bílý kůň zpřístupněn pro veřejnost?. Čtrnáctka. říjen 2015, s. 12. Dostupné online.  
  30. Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850–1970, 1. díl, Svazek 1, SEVT Praha 1978
  31. Lexikon hl. m. Prahy 1997 a 2001, ČSÚ, 1997 a 2001
  32. a b VLČEK, Pavel a kolektiv. Umělecké památky Praha. Velká Praha A/L. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2107-6. S. 389–391.  
  33. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 1111 památek a zajímavostí Prahy. [s.l.] : Kartografie Praha ve spolupráci Soukup & David, 2001. ISBN 80-7011-612-9. S. 86.  
  34. Velká turistická encyklopedie, s. 51
  35. Dějiny částí Prahy, S. 61
  36. ŠKODA, Eduard. Pražské svatyně: kostely, kaple, synagogy, církevní sbory a modlitebny od úsvitu křesťanství na práh 21. století. Praha : Libri, 2002. 288 s. ISBN 80-7277-098-5. S. 204.  
  37. Umělecké památky, s. 386
  38. Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou: místa působení řádu [online]. Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, [cit. 2017-12-03]. Dostupné online.  
  39. Dějiny částí Prahy, S. 60
  40. Umělecké památky, s. 388
  41. Umělecké památky, s. 388
  42. Umělecké památky, s. 387
  43. Prahou s otevřenýma očima V., s. 169
  44. Umělecké památky, s. 387
  45. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 1111 památek a zajímavostí Prahy. [s.l.] : Kartografie Praha ve spolupráci Soukup & David, 2001. ISBN 80-7011-612-9. S. 179.  
  46. Prahou s otevřenýma očima V., s. 169
  47. Umělecké památky, s. 387
  48. Prahou s otevřenýma očima V., s. 170
  49. Pohnutý osud Staré hospody. Čtrnáctka. leden 2016, s. 25. Dostupné online.  
  50. Pohnutý osud Staré hospody, s. 25
  51. Prahou s otevřenýma očima V., s. 171
  52. a b LAŠŤOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. 2.. vyd. Praha : Libri, 2007. 360 s. ISBN 978-80-7277-346-6. S. 137–138.  
  53. Prahou s otevřenýma očima V., s. 166
  54. vodnimlyny.cz, [cit. 2017-12-03]. Dostupné online.  
  55. Kejřův mlýn [online]. Star Group Ltd., [cit. 2017-12-03]. Dostupné online.  
  56. Památkový katalog: viadukt u Hořejšího rybníka [online]. Národní památkový ústav, [cit. 2017-12-04]. Dostupné online.  
  57. Jihovýchodní stezka [online]. Městská část Praha 9, [cit. 2017-12-04]. Dostupné online.  
  58. BRONCOVÁ-KLICPEROVÁ, Dagmar a kolektiv. Praha 9 křížem krážem. Praha : Milpo, 2011. 160 s. ISBN 978-80-87040-21-8. S. 80.  
  59. Umělecké památky, s. 391
  60. Umělecké památky, s. 392
  61. Umělecké památky, s. 394
  62. KAROUS, Pavel. Vetřelci a volavky: Arnošt Košík [online]. Vetřelci a volavky, [cit. 2017-12-01]. Dostupné online.  
  63. Objevujte umění při vycházkách po Praze 14. Čtrnáctka. červen 2017, s. 5. Dostupné online.  
  64. PĚCHOUČEK, Michal; ŠTĚTINA, Roman. Fuga [online]. Český rozhlas, 2013-02-20, [cit. 2017-12-01]. Dostupné online.  
  65. Objevujte umění při vycházkách po Praze 14. Čtrnáctka. červen 2017, s. 6. Dostupné online.  
  66. Umělecké památky, s. 396
  67. Praha 9 křížem krážem, s. 133

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHLUPÁČ, Ivo. Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. 2. upravené. vyd. Praha : Academia, 2002. 280 s. ISBN 80-200-0680-X. S. 208–211.  
  • ŠITTLER, Eduard; PODLAHA, Antonín. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Karlínském. Praha : Archeologická komise při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy..., 1901. Dostupné online. - kapitola Hloubětín (Hloupětín), s. 182-185.  
  • ŠMÍD, Jaroslav, a kol. Praha 14 v zrcadle času. Praha : Městský úřad Městské části Praha 14, 1998. ISBN 80-238-3204-2.  
  • VLČEK, Pavel a kolektiv. Umělecké památky Praha. Velká Praha A/L. Praha : Academia, 2012. 1080 s. ISBN 978-80-200-2107-6. Kapitola Hloubětín (1922, Praha IX, Praha 9, Praha 14 a Praha 9), s. 384–397.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]