Svatý Jiří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o světci a mučedníkovi ze 3.–4. století. Další významy jsou uvedeny v článku Svatý Jiří (rozcestník).
Svatý Jiří
{{{název}}}
Mučedník
Narození 3. století, Kappadokie, dnes severozápadní Turecko
Úmrtí 23. dubna 303, Lod, Palestina
Svátek 23. nebo 24. dubna
Uctíván církvemi římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikánské církve; luteráni;
Významné zasvěcené kostely Kostel svatého Jiří v Lodu, Izrael
Bazilika svatého Jiří na Pražském hradě
Atributy jako voják na bílém koni bojující s drakem
Patronem Anglie, rolníků, vojáků, skautů, proti pokušením, proti válečným nebezpečím

Svatý Jiří (staročesky Juří) byl podle křesťanské hagiografie římský voják pocházející z Anatolie, dnešního Turecka, který byl uctíván jako mučedník. Východní církve jej označují jako megalomartyra, velemučedníka. Je jedním ze čtrnácti svatých pomocníků. Je zvěčněn v „legendě o sv. Jiří a draku“, je patronem Anglie, Černé Hory, Etiopie, Gruzie, Kanady, Katalánska, Řecka, Srbska, měst Barcelony, Bejrútu, Freiburgu, Istanbulu, Janově, Londýnu, Lublaně, Moskvy a také mnoha profesí, organizací a nemocných lidí.

Sv. Jiří je patronem skautů, jeho svátek 24. dubna je jeden ze dvou velkých skautských svátků (druhým je 22. únor, na který připadají narozeniny manželů Baden-Powellových).[1] V některých zemích se svátek svatého Jiří slaví 23. dubna.

Život[editovat | editovat zdroj]

Svatý Jiří, i přes to, že není zmiňován v žádných historických dokumentech, je pokládán za významnou historickou osobnost.[2] První zmínky o něm pocházejí z 5. století. Rozsáhle o něm referuje Zlatá legenda ze 13. století. Z důvodu nedoloženosti byl v roce 1969 vyňat z katolického Všeobecného kalendáře, ale v roce 1975 byl opět navrácen.

Podle legend, se Jiří narodil v křesťanské rodině kolem roku 270 n. l. v Kappadokii, dnešním Turecku. Jeho otec pocházel také z Kappadokie a sloužil jako důstojník v římské armádě. Jeho matka byla z Lyddy (Lýdie), Palestina (dnešní Lod, Izrael). Jako vdova se po čase se svým synem vrátila do svého rodného města, kde mu poskytla vzdělání.

Mladý Jiří vstoupil po vzoru otce do armády brzy po dosažení dospělosti. Dokázal být dobrým vojákem, a proto byl povyšován. Po svých dvacetinách obdržel titul Tribuna a následně se stal rytířem. Tou dobou byl umístěn v Nikomédii jako člen osobní stráže římského císaře Diokleciána.

V roce 303 vydal císař edikty umožňující pronásledování a útisk křesťanů v celé Říši. Jiřímu bylo nařízeno účastnit se perzekucí, ale namísto toho se Jiří přiznal ke křesťanství a kritizoval císařské rozhodnutí. Rozzuřený Dioklecián ho nechal mučit za zradu a poté nařídil popravu.

Po různých mučeních, např. trháním kolem s hřeby, byl Jiří popraven stětím před Nikomédijskou obrannou zdí 23. dubna 303. Tento skutek přesvědčil císařovnu Alexandru a pohanského kněze Athanasia k přestoupení ke křesťanství. Jeho tělo bylo navráceno do Lýdie na pohřeb, kam mu brzy začali chodit vzdávat úctu křesťané jako mučedníkovi.

Svatý Jiří jako patron Gruzie na ikoně z 16. století

Svatý Jiří a drak[editovat | editovat zdroj]

Příběh o sv. Jiří a drakovi je východního původu; do našich končin byl přinesen Křižáky a upraven do romantické podoby (Loomis; Whatley). Nejstarší verze tohoto námětu pochází z počátku jedenáctého století z Kapadokie (Whately) (v ikonografii pravoslavné církve byl Jiří zobrazován jako voják až od 17. století); nejstarší dochovaný epický příběh je Georgiánský text (Whatley).

Plně rozvinutá západní (katolická?) verze legendy vypráví, jak si u pramene zásobujícího město Kyrény v Libyi, nebo město Lýdii (Lyddu; záleží na zdroji) postavil hnízdo drak. Obyvatelé museli každý den kvůli vodě na chvíli vylákat draka z hnízda. Jako návnada sloužila lidská oběť určená losem. Když los padl na královskou dceru, zoufalý král marně prosil o milost. Princezna byla předložena drakovi. V pravou chvíli se objevil sv. Jiří zrovna kolem projíždějící, postavil se drakovi, zabil ho a princeznu zachránil. Vděční občané se zřekli pohanství a přijali křesťanství.

Podobnost s příběhem o Perseovi a Andromedě je více než nápadná. Drak je zde alegorií na pohanské kulty. Příběh o sv. Jiří a drakovi má zřejmě starší předkřesťanský vzor. Příkladem mohou být např. Sabazios, nebeský otec, který byl obvykle zobrazován na hřbetě koně nebo Diovo vítězství nad stohlavým titánem Týfónem, či další shody s Germánskými a Védskými tradicemi. Zmiňované shody vedly mnoho historiků k přesvědčení, že legenda o sv.Jiří je křesťanskou verzí příběhu ze starších indoevropských náboženství.

Ve středověkých romancích je kopí, kterým Jiří zabil draka, nazýváno Ascalon podle města Aškelon v Palestině (dnešní Izrael).

Socha sv. Jiří na Pražském hradě.

Ve Švédsku se zachráněná princezna stala symbolem Švédského království a drak obrazem nepřátelské armády. Ve Stockholmu se nachází několik soch sv. Jiří bojujícího s drakem. Nejstarší je ve Starém městě v Storkyrkanu („Velký kostel“).

Americký spisovatel Herman Melville vyslovuje ve svém díle Bílá velryba názor, že legenda o zápasu svatého Jiří s drakem i pověst o Perseovi a Andromedě má ve skutečnosti původ v lovu na velrybu. Doslova píše[3]:

"Příbuzný tomuto dobrodružství Persea a Andromedy - a podle některých nepřímo od něho odvozený - je slavný příběh svatého Jiří a draka. O tomto draku se domnívám, že to byla velryba, neboť v mnohých starých kronikách jsou velryby a draci podivuhodně pomícháni a často jeden druhým zaměňováni. "Jsi jako lev vod a jako drak moře," pravil Ezechiel, míně tím zřejmě velrybu. Vždyť některá vydání bible toho slova užívají. Kromě toho by z činu svatého Jiří zmizelo mnoho slávy, kdyby se byl utkal jen s lezoucím plazem pozemským, místo aby se odvážil zápasu s velkou obludou hlubin. Hada může zabít kdokoliv, ale jen Perseus, svatý Jiří a Coffin mají odvahu pustit se odvážně do velryby.
Nedejte se klamat dnešním zobrazováním tohoto výjevu. Tvor, zápasící s tímto statečným velrybářem, je sice nejasně představován v podobě okřídleného lva, zápas se sice odehrává na souši a svatý sedí na hřbetě koně, ale musíme počítat s velkou nevědomostí oněch dob, kdy pravá podoba velryby byla umělcům neznáma. A uvážíme-li, že tak jako v případě Perseově mohla velryba svatého Jiří vylézti z moře na pobřeží, a pomyslíme-li, že zvíře, na němž jel svatý Jiří, mohlo být jenom velký tuleň nebo mořský kůň; když přihlédneme k tomu ke všemu, neobjeví se žádný nesouhlas s posvátnou legendou a nejstaršími kresbami této scény, nebudeme-li tak zvaného draka považovat za nic jiného než za samého velkého leviatana [pozn. 1]."

Etymologie jména[editovat | editovat zdroj]

Jméno Jiří pochází (přes latinsky Georgius) z řecky Georgios „rolník, zemědělec“ (Ge – země a ergon – práce). Gruzie se v mnoha jazycích řekne Georgia/Georgie(n), jednou z teorií vzniku tohoto názvu je pojmenování po svatém Jiří (termín „Gruzie“ je ruského původu, název země gruzínsky zní საქართველო, Sakartvelo).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Melville v knize často zaměňuje slova velryba a leviatan.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.skaut.org/skauting.svet.php
  2. The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge svatého Jiří nezmiňuje
  3. MELVILLE, Herman. Bílá velryba. Překlad Stanislav Václav Klíma. 1. vyd. Praha : Družstevní práce, 1947. 719 s. Kapitola LXXXII. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž tématem je Svatý Jiří
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.  
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  
  • Brooks, E.W., 1925. Acts of Saint George in series Analecta Gorgiana 8 (Gorgias Press).
  • Burgoyne, Michael H. 1976. A Chronological Index to the Muslim Monuments of Jerusalem. In The Architecture of Islamic Jerusalem. Jerusalem: The British School of Archaeology in Jerusalem.
  • Alban Butler, Butler's Lives of the Saints, vol. 2, s. 148–150. „George, Martyr, Protector of the Kingdom of England“ (on-line text)
  • Gabidzashvili, Enriko. 1991. Saint George: In Ancent Georgian Literature. Armazi – 89: Tbilisi, Georgia.
  • Loomis, C. Grant, 1948. White Magic, An Introduction to the Folklore of Christian Legend (Cambridge: Medieval Society of America)
  • Natsheh, Yusuf. 2000. „Architectural survey“, in Ottoman Jerusalem: The Living City 1517–1917. Edited by Sylvia Auld and Robert Hillenbrand (London: Altajir World of Islam Trust) pp 893-899.
  • Whatley, E. Gordon, editor, with Anne B. Thompson and Robert K. Upchurch, 2004. St. George and the Dragon in the South English Legendary (East Midland Revision, c. 1400) Originally published in Saints' Lives in Middle English Collections
  • Kalamazoo, Michigan: Medieval Institute Publications (On-line Introduction)

Související články[editovat | editovat zdroj]