Jaroslav Foglar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Foglar
Narození 6. července 1907
Praha-Nové Město, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 23. ledna 1999 (91 let)
Praha-Krč, Česká republikaČeská republika Česká republika
Pseudonym Jestřáb
Povolání spisovatel, skautský vůdce
Národnost česká
Stát Česká republika
Vzdělání obchodní škola v Praze
Žánr Dobrodružná literatura
Témata knihy pro mládež
Významná díla Hoši od Bobří řeky
Rychlé šípy
Přístav volá
Podpis Podpis
„Přátelství – to nejcennější, co člověk může získat.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha23. ledna 1999, Praha) byl český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový pedagog. Pod svou skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po značnou část svého života chlapecký (zpočátku klasický skautský) oddíl, Pražskou Dvojku. Jako autor je nejvíce znám příběhy chlapeckého klubu Rychlé šípy, knihami Hoši od Bobří řeky, Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině, Záhada hlavolamu, Modrá rokle a jinými.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad. Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech, kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku 39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.[1]

V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová se svými dvěma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Někdy na přelomu let 1919/1920 na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala.[1]

V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace.[2] Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci, čehož využil. Ohnivci byli o rok později sloučeni s legendárním druhým pražským oddílem (tzv. Dvojka).[3]

Hrob Jaroslava Foglara na Vinohradském hřbitově v Praze

Počátky dospělosti[editovat | editovat zdroj]

Podpis Jaroslava Foglara

V roce 1924 skončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co.[4] Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant.[5]

O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil se slavnou Dvojkou a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.[3]

První publikační úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci, dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla.[6] Jeho první, skutečně doloženou publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923. Od začátku svého působení mezi skauty pociťuje zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až ve druhé polovině třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti.[7]

V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem dr. Břetislavem Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor.

V roce 1937 se zřejmě poprvé podílel na výrobě filmového díla, a to jako autor libreta k propagačnímu skautskému filmu Pojď s námi![8] V roce 1938 zřejmě poprvé hovořil v rozhlase, a to ve svém samostatném pořadu Zkušenosti skautského vůdce.[9]

Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – komiks Rychlé šípy, kreslený dr. Janem Fischerem. Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010 (druhé, rozšířené vydání 2011).[10]

Protektorát a Třetí republika[editovat | editovat zdroj]

Po zákazu časopisu Mladý hlasatel v roce 1941 spolupracoval nějakou dobu s Kuratoriem a jeho časopisem Správný kluk. Místo Klubů Mladého hlasatele zde vedl stránku „Kroužků Správného kluka” a v časopise vycházel i jeho kreslený seriál Svorní gambusíni, po nedlouhé době s ním však redakce spolupráci ukončila. V roce 1944 kontrola z Kuratoria vtrhla na Foglarův tábor (v kronice pojmenovaný Tábor strachu) a nařídila jeho okamžité ukončení, avšak lidem v centru Kuratoria se podařilo záležitost ututlat tak, že z ní účastníci další problémy neměli.[11] Podle Jaroslava Čvančary z Ústavu pro studium totalitních režimů zachránil Foglara před zatčením zejména sportovní referent Kuratoria Vladimír Vojtěchovský, který likvidoval různá udání a sám byl později nacisty popraven.[12][13] Během válečných let působil ve funkci technického redaktora v Melantrichu.[3]

Těsně po válce redigoval krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody však odtud brzy odešel do neskautského, obecně mládežnického časopisu Vpřed. První „foglarovské“ číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948.

Potíže v období komunistických vlád[editovat | editovat zdroj]

Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany StB, mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn).[3]

Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem „Šípek“. V rámci tohoto uvázání byl přinucen podat několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. Po několika měsících, v březnu 1956 napsal „řídícímu důstojníkovi“ dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila.

Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl v letech 19481962 publikačně nijak činný.[7] Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl Vlastislav Toman. V letech 19631966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas.[13]. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskusi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem, publikoval příležitostně a pouze časopisecky. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost pod názvy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Památník Jaroslava Foglara ve Sluneční zátoce

Po revoluci roku 1989 měl Jaroslav Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. S Nakladatelstvím Olympia, s nímž měl dobrou zkušenost už z let 1968/1969 (tehdy mu v Olympii vyšly 4 knihy) uzavřel exkluzivní smlouvu na vydávání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Postupně tak vyšlo od roku 1990 do roku 2000 všech 26 jeho knih (s edičními poznámkami Václava Noska-Windyho a posledních pět svazků, výpisy z kronik, ve spolupráci s editorem Milošem Zapletalem). Všechny svazky edice byly se souhlasem Jaroslava Foglara podrobeny citlivé redakční a jazykové úpravě, aby byly blíže současnému mladému čtenáři (podíleli se na nich zejména šéfredaktor a iniciátor edice Vladimír Dobrovodský a redaktorka dr. Jaroslava Poberová). V roce 1997 vyšlo k Foglarovým devadesátinám jubilejni, patnácté vydání Hochů od Bobří řeky s pamětním listem. A na sklonku Foglarova života splnilo Nakladatelství Olympia jeho největší přání a vydalo v samostatné knize všechny kreslené seriálové příběhy Rychlé šípy a poté rovněž v jedné knize kreslené seriály Svorní gambusíni a jiné příběhy.

Bezprostřední porevoluční atmosféra představovala mimořádné oživení zájmu o Foglarovo dílo, doložené vysokými náklady jeho knih. Byl v tom i jistý projev občanské satisfakce za všechna minulá příkoří. Ne všechno však bylo v pořádku. 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů.[14] Sdružení přátel Jaroslava Foglara na to tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, v jehož rámci byly v následujících letech konány přednáškové cykly, natáčeny filmy a vydávány sborníky přednášek.[15][16] Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, přesto podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a taktéž k nedožitým devadesátinám ilustrátora Rychlých šípů dr. Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci.

Samotný závěr jeho života byl spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Zároveň byl poznamenán mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti.

Jaroslav Foglar zemřel 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

Ohlasy na dílo Jaroslava Foglara[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo ovlivnilo významnou část populace Československa a dalo vzniknout určité subkultuře. Za všech politických režimů měl mnoho příznivců a přátel, ale také mnoho kritiků nebo dokonce nepřátel. Zároveň měl mnoho napodobitelů i několik epigonů. Svým celoživotním zaměřením na zážitkovou výchovu mladých byl pro mnoho lidí velkým inspirátorem.

Na dílo, zejména stínadelskou trilogii o Rychlých šípech, navazuje řada dalších autorů - například Svatopluk Hrnčíř s několika díly Ostrov Uctívačů ginga[17] nebo Jaroslav Velinský (Kapitán Kid) s dílem Poslední tajemství Jana T.[18].

Už v 60. letech vznikl v okruhu sběratelů Klub přátel Jaroslava Foglara, po sametové revoluci pak na něj navázalo Sdružení přátel Jaroslava Foglara, fungující dodnes[19]. Původně sběratelský kroužek se snaží propagovat Foglarovo dílo mezi současnou mládeží a funguje jako běžné sdružení dětí a mládeže. Podle možností se také snaží navázat i na myšlenku dětských čtenářských klubů, kterou v šedesátých letech 20. století rozvíjel časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, byť Miloš Dvorský na přehledné analýze statistik ukazuje[20], že to není nijak snadné.

Spolupráce s StB[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Foglar byl jednou z mála veřejných osob, které se ke svým stykům se Státní bezpečností, byť velmi krátkým, samy veřejně přiznaly dávno před zveřejněním porevolučních seznamů agentů StB (tzv. Cibulkovy seznamy a jiné podobné publikace).[zdroj?] Učinil tak dokonce několikrát, a to dávno předtím, než se z „honů na agenty“ stalo mediálně zajímavé téma porevoluční doby. V roce 2002 jej Jaroslav Hanzel, který spisovatele na sklonku socialismu krátce, ale intenzivně propagoval,[zdroj?] najednou veřejně v týdeníku Reflex obvinil z udavačství.[zdroj?] Mediálně vděčná kauza měla zásadní vadu – Hanzel se s ním kdysi ve zlém rozešel a byl vůči němu silně zaujatý.[zdroj?] Především však své tvrzení o jeho udavačství opíral o neupřesněné svědectví z druhé ruky. Pravdou navíc je, že StB o něj v důsledku jeho apolitičnosti přestala jevit v padesátých letech už po půl roce zájem.[zdroj?] V roce 1975 byl kontrarozvědkou dokonce krátce evidován pod krycím jménem „Jestřáb“ jako potenciální nepřítel socialistického státu.[3]

Spekulace o sexuální orientaci[editovat | editovat zdroj]

Jeho líčení přátelských vztahů mezi chlapci i literární opěvování chlapeckých povah i opálených těl, jeho celoživotní působení mezi chlapeckou mládeží i staromládenecký život s matkou zavdávaly příčinu ke spekulacím o jeho sexuální orientaci. Nejvýrazněji toto obvinění rozvířil již zmíněný Jaroslav Hanzel, který se po jeho smrti zapojil do soudního sporu o dědictví, vedeného mezi Foglarovým synovcem a Nadací Jaroslava Foglara. Redaktor Reflexu Jan Potůček dostal od Hanzela někdy okolo roku 1999 rozsáhlou cyklostylovanou „lékařskou zprávu“ o jeho údajné homosexualitě. Potůček ji vyhodnotil jako velmi amatérskou analýzu osobnosti, založenou na citátech z foglarovek, deníků a vyjádření bývalých členů Foglarova oddílu. Byť Potůček zprávu nikde na Hanzelovu žádost nezveřejnil, později její existenci potvrdil (Hanzel ji naopak popřel), protože se mezitím dostala i do dalších rukou.[21] Hanzel nicméně na Foglarově homoerotickém cítění trval, což dokládal opět některými neověřitelnými svědectvími z druhé či třetí ruky.[22]

Provokativní představa chlapeckého spisovatele jako gaye vyvolala řadu polemik. Někteří autoři najednou začali s naprostou samozřejmostí psát o množství sexuality, která se na stránkách jeho děl údajně objevuje.[23],[24] Zikmund-Lender dokonce provedl výzkum mezi gayi nad 30 let a zjišťoval, jak vnímali Foglarovo dílo. (Většina z nich vyjadřovala k homoerotickému výkladu díla Jaroslava Foglara spíše odpor a hodnotili čistotu a ideál přátelství, zobrazené v knihách, vesměs jako neerotické.)[25] Byť se tedy na této úrovni snažili někteří Foglara hájit, laická veřejnost většinou postřehla jen pomyslnou provokativní mlhu o Foglarově sexualitě. Do tohoto kontextu hledání sexuality zapadá i názor sexuologa Petra Weisse, podle něhož Hans Christian Andersen, Lewis Caroll i Jaroslav Foglar byli pedofily.[26]

Znalci Foglarova díla vesměs jakékoli spekulace o spisovatelově sexuální orientaci odmítali. Souhlasí s tím, že ve svých dílech používal téměř výhradně chlapecké postavy. V Chatě v Jezerní kotlině je to Pavel Zeman a Ludva Grygar, Přístav volá je příběhem Jiřího Dražana a Ládi Vilemína, v knize Když duben přichází jsou hlavními hrdiny Lubor Klement a Vojta Řezina. Znalci to zdůvodňují především dříve běžným pojetím oddělené výchovy chlapců a děvčat. Miloš Zapletal souhlasí, že žádný z hrdinů jeho chlapeckých románů nepokukuje po děvčatech. Ani Foglar sám se nikdy neoženil a skoro všechen volný čas věnoval vedení chlapeckého skautského oddílu. Zapletal uzavírá, že v tomto smyslu zcela určitě „normální“ nebyl, ale "s jistotou prohlašuje", že jeho nesmírně silná motivace neměla nic společného se sexuální orientací.

Pečlivá analýza jeho děl ukazuje, že především v počátcích své tvorby a rovněž v jejím závěru se kladné postavy děvčat v jeho díle objevovaly. Většinou sice jako postavy vedlejší, nicméně ne vždy. Jiřka, Lenka a Martina z Historie Svorné sedmy a především Vlasta objevující se v několika příbězích Rychlých šípů, jsou postavy dějově poměrně zásadní.[27] O jednoznačně heterosexuální orientaci Jaroslava Foglara svědčí také spisovatelovy deníky a další dochované archiválie.[27]

Dalším dokladem jeho heterosexuality je podle Miloše Zapletala skutečnost, že se v jeho blízkosti během života objevila řada žen, o které buď projevil zájem, nebo se do něj zamilovaly. Jeho první velkou láskou byla během studia na obchodní škole Božena Voldřichová. Později, v roce 1927 byl tak okouzlen Jiřinou Kalousovou, že jí umožnil účast na táborovém programu a věnoval jí pak vlastnoruční opis táborové kroniky. V roce 1947 si do deníku napsal, že se ožení s M. M., o 18 let mladší spolupracovnicí z časopisu Vpřed a úspěšnou skautskou vedoucí, která jej obdivovala jako svůj vzor – vztah trval rok a půl. Neboť vztah k oddílu byl podle Zapletala Foglarovou největší a nejstálejší láskou. Později opakovaně litoval, že nezaložil vlastní rodinu. Vynahrazoval si to tím, že navštěvoval rodinu svého bratra a dlouhé hodiny si hrál s jeho dětmi; synovec Petr se později stal i členem jeho oddílu. Za přesvědčivý důkaz toho, že měl k chlapcům vztah výhradně výchovný a pedagogický, nikoli sexuální, považuje Miloš Zapletal skutečnost, že si ze stovek chlapců, které po několik desetiletí vedl, nikdy nikdo nestěžoval na nějaké obtěžování nebo zneužívání a že nic takového proti němu nikdy nezneužili ani jeho osobní nepřátelé, kterých měl vždycky dost, ani Státní bezpečnost, která se neodvážila nic podobného ani naznačit.[28]

Pokud jde o jím celoživotně propagovaný kult těla, který někteří jeho odpůrci v posledních letech rovněž označovali jako úchylku, Miloš Dvorský opakovaně zdůrazňuje jeho vzory z dětství (např. film Zorro mstitel), nebo vliv organizace Wandervogel. Podle Dvorského není v jeho díle vidět nic víc, než ideály antické kalokagathie v podobě, jak byla tato filozofie na počátku 20. století popularizována skrze organizace typu Wandervogel, Junák, Sokol a jiné podobné.[10]

Charakter tvorby[editovat | editovat zdroj]

Motivy[editovat | editovat zdroj]

Typickým Foglarovým hrdinou je chlapec z města, na prahu dospívání. Dívky se vyskytují jen okrajově a v podružné roli, výjimkou je Historie Svorné sedmy, kde je ústřední klub složen z hochů i děvčat. Milostné nebo sexuální vztahy se ve Foglarových příbězích každopádně nenacházejí. Dospělí se také objevují jen okrajově, hlavně jako rodiče, učitelé nebo bezejmenné postavy ze světa, který tomu chlapeckému nerozumí. Výjimkou jsou mladí skautští vedoucí, případně osoba jejich typu (Rikitan; učitel Kovář z Když Duben Přichází).

Hlavním hrdinou románu bývá jednotlivec nebo dvojice či větší skupina, většinou ale vždy existuje jedna postava, jejíž osudy a myšlenkové pochody především sledujeme. Např. v Pokladu Černého delfína je to Standa Melichar z dvojice s Lojzkem Noskem, v Chatě v Jezerní kotlině Pavel Zeman z dvojice s Ludvou Grygarem.

V řadě románů je hrdinou citlivý a čestný chlapec, který trpí nepochopením okolí (často rodičů), při hledání dobrodružství se někdy zaplete s pochybnými kumpány a nakonec nachází naplnění svých potřeb v ušlechtilém přátelství s vrstevníkem nebo ve skautském oddíle či podobném spolku.

Opakovaným motivem je liduprázdná divoká krajina "za městem", kam je obtížný přístup a kde chlapečtí hrdinové svobodně tráví čas a zažívají dobrodružné příhody (Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Modrá rokle). V podobných lokalitách vrcholí i romány ze skautského prostředí.

Foglar v příbězích nešetří tragédiemi, jako jsou vážná zranění, onemocnění nebo i smrt. Zpravidla však nepostihují hlavní hrdiny, ale jejich okolí, a mívají výchovný podtext, neboť jsou způsobeny nezodpovědným či nebezpečným chováním.

Autorský styl[editovat | editovat zdroj]

Foglarův literární styl má několik typických rysů. Jedním z nich je časté používání nezvyklých, až bizarních jmen vedlejších postav, jejich příjmení mnohdy nemají žádný reálný předobraz (Dabinel, Hačiřík, Komour, Losna, Mažňák, Macíř, Mencíř, Murkač, Široko-Širokko, Šprundibour a jiné), vymyšlené je ostatně i příjmení Tleskač. Dále je často přítomen svérázný humor, dialogický nebo situační. Některá jeho díla jsou vysloveně humoristická, jako Tábor smůly, Nováček Bubáček píše deník nebo řada dílů komiksu o Rychlých šípech.

Výchovná a poučná stránka je u Foglara někdy tak zdůrazněna, že některé pasáže mají až charakter ilustrované příručky (např. román Hoši od Bobří řeky obsahuje přesné návody jak lovit bobříky, jinde jsou podrobně popsána pravidla her vhodných pro tábor, některé díly Rychlých šípů učí, jak skákat do záchranné plachty, jak ze čtyř rukou vyrobit nosítka apod.), nebo je mezi kapitoly vložen přímo seznam zásad správného chování. Nebývá to ale na úkor čtivosti celku. Mnohé romány nejsou prosty upřímného patosu, opěvujícího zpravidla krásy nevinného chlapectví, přátelství, jara a přírody.

Foglar používá poutavý jazyk blízký duši mladých hochů, ale i dívek. Mluva jeho chlapeckých hrdinů ve starších dílech působí dnes již poněkud archaicky, ale víceméně koresponduje s celkovou atmosférou děl. Posun k současnějšímu jazyku je však patrný například v jeho posledním románu Modrá rokle, kde mají také některé postavy moderně znějící jména (Denny, Altar). Výrazný posun v přizpůsobení Foglarova původního jazyka moderní češtině je zcela zřejmý teprve v nových vydáních Foglarových děl v rámci edice Sebraných spisů J. F., které vycházely po roce 1989 v nakladatelství Olympia. Autor s pochopením akceptoval redakční a jazykové úpravy svých děl a bez výhrady je přijal.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Všechna Foglarova díla (včetně výpravných samostatných vydání komiksových Rychlých šípů a Svorných gambusínů a jiných příběhů a též trilogie Rychlé šípy ve Stínadlech) vyšla v knižní edici nakladatelství Olympia Sebrané spisy Jaroslava Foglara. Alternativní detailní přehled vydaných i nevydaných děl Jaroslava Foglara je k dispozici na badatelském webu Vontové.org.[29]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

Příručky pro práci s mládeží[editovat | editovat zdroj]

Kreslené seriály[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Filmy a seriály podle námětu Jaroslava Foglara[editovat | editovat zdroj]

Literatura o Foglarovi[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • DVORSKÝ, Miloš: Mýtus zvaný Stínadla. NZB, Praha, 2010, ISBN 978-80-904272-2-8, Druhé, rozšířené vydání. NZB, Praha, 2011, ISBN 978-80-904272-5-9
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.  
  • HAMANOVÁ, Růžena – LÁBUSOVÁ, Dorota (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar : sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar. Památník národního písemnictví. Praha, 2008. ISBN 978-80-85085-88-4
  • HOJER, Jindřich, ČERNÝ, Václav a kol.: Jestřábe, díky – Jaroslavu Foglarovi Hoši od Bobří řeky a přátelé. Ostrov, Praha, 2000, ISBN 80-86289-12-5
  • JIRÁSEK, Ivo (ed.): Fenomén Foglar. Prázdninová škola Lipnice. Praha, 2007. ISBN 978-80-239-9736-1
  • MIKULA, Lumír: Causa Jaroslav Foglar. Ostrava, 1991.
  • NOSEK, Václav: Jestřábí perutě. Praha, 1999
  • PÍREK, Zdeněk: Čtenářské kluby Jaroslava Foglara. Brno, 1990.
  • POLÁK, Jiří: Poselství žlutého kvítku. Praha, 2003
  • RABA, Jiří: Jaroslav Foglar v hádankách a vzpomínkách. Praha, 2005
  • SOHR, Stanislav: Zase zní píseň úplňku. Karviná, 1968
  • ZACHARIÁŠ, Jiří: Stoletý hoch od Bobří řeky. Praha, Ostrov, 2007
  • ZAPLETAL, Miloš: Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Knižní klub, Praha, 2007. ISBN 978-80-242-1902-8

Články[editovat | editovat zdroj]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 rozhodlo zastupitelstvo města Dobříš o pojmenování několika nových ulic na motivy díla Jaroslava Foglara. K původně navržené ulici Jaroslava Foglara přibyly ještě ulice Rychlých šípů, Ke Stínadlům, Jana Tleskače a Velkého Vonta[30].

Už dříve přitom k podobnému kroku sáhli v Kuřimi na Brněnsku - v nové obytné lokalitě jsou ulice Foglarova a Jestřábova, Dušínova, Metelkova, Hojerova, Červenáčkova a Rychlonožkova, dále Bohoušova, Losnova, Rozdělovací, Tleskačova a Vontská. Smutným paradoxem je, že právě v Dušínově ulici docházelo k týrání dvou malých chlapců v tzv. Kuřimské cause.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Foglar, Jaroslav: Život v poklusu. [Vlastní životopis]. 3., upr. a dopl. vyd. Praha 2005. ISBN 80-7033-879-2
  2. Příbuzenstvo Jaroslava Foglara, reprodukce dobového náborového inzerátu na webu Vontové.org
  3. a b c d e Jaroslav Foglar – Stručný životopis
  4. Jaroslav Foglar a Mezinárodní obchodní zpravodajství Wys Muller & Co., Vontove.org, abcRedakce.cz
  5. Jaroslav Foglar jako zaměstnanec u firmy Oskar Stein, velkoobchod papírem, Vontove.org, abcRedakce.cz
  6. Jaroslav Foglar – Básně Měsíční noci, Biograf a Píseň snílka
  7. a b Tvorba Jaroslava Foglara
  8. Skautský film Pojď s námi! (1937)
  9. Skautský film Jaroslav Foglar – Stručný životopis, novinový výstřižek z roku 1938
  10. a b DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla. Praha : NZB, 238. 2011 s. Dále jen Dvorský. Dostupné online. ISBN 978-80-904272-5-9.  
  11. Petr Mašek: Jaroslav Foglar: Odkaz jeho pedagogických idejí v současném hnutí klubů a oddílů, diplomová práce, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Institut mezioborových studií Brno, 2010, str. 22 a násl.
  12. Jiří Jakoubek: Talent skončil pod nacistickou gilotinou, Lidové noviny, 16. 12. 2011
  13. a b TOMAN, Vlastislav. Můj život s ABC – ábíčkem. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Ostrov, 2005. ISBN 80-86289-38-9.  
  14. http://vontove-foglar-stinadla.abchistory.cz/jaroslav-foglar-foglarovky-stinadla-stara-praha.htm
  15. In ŽĎÁRSKÝ, Robert. Internet - rizikový faktor dětského vývoje. Brno : Sdružení přátel Jaroslava Foglara, 2009. ISBN 978-80-254-6252-2. S. 68-69.
  16. Hrozí dětem nebezpečí na internetu?
  17. Ostrov Uctívačů ginga
  18. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T.. Praha : Baset, 2003. ISBN 80-7340-011-1.  
  19. iKlubovna: SPJF
  20. Dvorský, s. 198
  21. Dalo se věřit Foglarovi?, Články Jana Potůčka, 4. 8. 2004, vyšlo v Reflexu č. 32, 5. 8. 2004
  22. Jaroslav Hanzel: Druhá závěť Jaroslava Foglara, Reflex.cz, 2. 4. 2005, původní zveřejnění 11. 7. 2002. Plné znění odpovědi MUDr. Jaroslava Hanzela dle § 11 a násl. ObčZ ve znění zákona č. 46/2000 Sb. a přináležející.
  23. Jan Stern: Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství. Úvod do freud-strukturalistického studia populární kultury, Britské listy, 7. 9. 2005
  24. Jiří Kuběna: „Starořecký Erós Rychlých šípů“, in: Fenomén Foglar, sborník, vydala Prázdninová škola Lipnice, Lipnice, 2008
  25. Ladislav Zikmund-Lederer: Foglar, ideologie a „teplí hoši“, Colour Planet, 5. 9. 2009, autor je teoretik umění, kurátor a ředitel Kotěrova centra
  26. Som „úchylák“ - čo s tým? (Nový čas, Slovensko, 27. 5. 2002)
  27. a b Děvčata, dívky a ženy v životě Jaroslava Foglara
  28. Miloš Zapletal: Záhady a tajemství Jaroslava Folgara, Euromedia Group, Praha, 2007, kap. Ženy ve Foglarově životě, str. 240 a násl.
  29. Tvorba Jaroslava Foglara, vydaná i nevydaná díla J. F.
  30. Město Dobříš má nově ulice Jaroslava Foglara, Ke Stínadlům, Rychlých šípů, Jana Tleskače a Velkého Vonta

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]