Poslední tajemství Jana T.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Poslední tajemství Jana T. je český dobrodružný román pro mládež od Jaroslava Velinského, vydaný roku 2003. Jedná se o jeden z pokusů (seriózně) navázat na stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara. V knize vystupují Rychlé šípy a další postavy známé z jejich příběhů, jakož i několik postav nových.

Okolnosti vzniku knihy[editovat | editovat zdroj]

Samotný Foglar zamýšlený čtvrtý závěrečný díl stínadelské historie napsat nestihl. Nezávisle na něm se o to však pokusili dva jeho ctitelé. V 80. letech 20. století sepsal nejprve Josef Červinka, zvaný Grifin, Poselství ze Stínadel, zamýšlený jako třetí, respektive čtvrtý díl stínadelských příběhů. Jaroslav Velinský, v dětství krátce člen Foglarova skautského oddílu a jeho velký obdivovatel, začal s kamarádem psát svůj příběh již roku 1949, ale posléze jej odložil, a po korespondenci s Jaroslavem Foglarem v 80. letech jej začal přepracovávat tak, aby nekolidoval s připravovaným Tajemstvím Velkého Vonta. Novou verzi příběhu, nyní navazující ne na dvě, nýbrž na tři Foglarovy knihy, dopsal v prosinci 2002 a v následujícím roce publikoval.[1]

Spisovatel Jaroslav Foglar ani jeden z těchto textů neautorizoval, ale naopak se ještě před smrtí (r. 1999) pokusil napsat svůj vlastní finální příběh, pracovně označovaný Budou se Stínadla bourat? nebo také Kdo byl Jan Tleskač? Z příběhu se zachoval jen velmi hrubý obsah děje ve dvou různých dějových liniích. Jako první je obě srovnal a společně jejich obsah publikoval Miloš Dvorský roku 2010 ve své literárněvědné monografii Mýtus zvaný Stínadla.[2]

Příběh knihy J. Velinského[editovat | editovat zdroj]

Příběh začíná na podzim, asi půl roku poté, co se (v závěru knihy Tajemství Velkého Vonta) přítel Rychlých šípů Otakar Losna stal Velkým Vontem, vládcem stínadelských chlapců, a Stínadla přestala být pro kluky z jiných čtvrtí nebezpečným místem. Rychlé šípy s ním dokonce domluví uspořádání atletických závodů mezi Vonty a chlapci z jejich Druhé strany, aby v přátelském soutěžení zjistili, která čtvrť má zdatnější sportovce. Organizaci mladých stínadelských atletů se věnuje někdejší Velký Vont, nyní mladý učitel Karel Nekola. O něm jen Rychlé šípy vědí, že se kdysi pohyboval po Stínadlech jako nepolapitelný fantom Široko s bílou maskou, kterému se vzájemně bojující vontské skupiny snažily násilím odebrat ježka v kleci. Losna je jako Velký Vont ve Stínadlech dosti oblíbený, ale protože jeho maminka je nemocná a otec přišel o práci, má také mnoho povinností v domácnosti a (jak se ukáže) nezbývá mu dost času a sil na řádné sledování a spravování stínadelských záležitostí.

Tonča Sedlářová, kamarádka Jindry Hojera, se toho jara spřátelila se svou uzavřenou spolužačkou, Martinou Ramouzovou ze Stínadel, dcerou zámečníka Ramouze. Dokonce uvažují, že by spolu založily dívčí klub, podobný, jako mají Rychlé šípy. Když počátkem nového školního roku Martina do školy nepřijde, vypraví se Tonča za ní do Stínadel a dozví se, že Martinin bratr Vilda někde u říčního přístavu, kde cosi tajemného vyráběl, utrpěl těžké zranění hlavy a úplnou ztrátu paměti. Zároveň se také doslechne, že se ve Stínadlech vytvořila tajemná vontská skupina, která si říká Netopýři a klade si za cíl svrhnout mírného Losnu z postu Velkého Vonta a znovu uzavřít Stínadla, aby do nich chlapci z jiných čtvrtí nemohli beztrestně chodit.

Rychlé šípy nadále vydávají svůj časopis TAM-TAM a rozhodnou se v něm uveřejnit některé záležitosti ze stínadelské minulosti, o nichž dříve z důvodu utajení pomlčely – zejména o Janu Tleskačovi a jeho vynálezu. Krátce na to, kdy se o tom zmíní, jim někdo z klubovny odcizí jejich klubovní kroniku a po několika dnech jim přijde dopis ze Stínadel, v němž je tajemní Netopýři žádají o vydání Tleskačova deníku výměnou za kroniku. Rychlé šípy se rozhodnou deník nevydat a místo toho rychle vyrobí a do Stínadel přinesou jeho nápodobu, kde zfalšují návod k vyndání ježka z klece a vynechají zmínky o létajícím kole. Netopýři, kteří nosí na obličeji masky, aby je nešlo identifikovat, místo vydání kroniky uvězní chlapce ve staré vodárně, z níž Rychlé šípy uniknou pomocí lana ze švihadel, která do Stínadel vždy nosí. Netopýři jim zanedlouho vzkážou, že mají poslední šanci zanechat pravý deník na určeném místě, jinak už svou kroniku neuvidí. Rychlé šípy vymyslí plán – Červenáček se ukryje na půdě domu, z nějž je na dotyčné místo dobře vidět, a pokusí se vyfotografovat Vonta, který si pro deník přijde. S pomocí fotografie by ho pak mohli odhalit jakožto Netopýra, tím ho ve Stínadlech znemožnit a donutit k vydání kroniky. Musí však být obezřetní, neboť Netopýři jednak mají nebezpečného černého psa, a navíc se ukáže, že zrádné Bratrstvo Kočičí pracky se snaží Netopýrům na Rychlé šípy donášet. Červenáček je však nakonec ve svém úkrytu vyrušen dvěma Vonty, kteří si zde něco uschovají – je to hledaná kronika a menší balíček. Červenáčkovi se s velkou dávkou štěstí podaří se vším z půdy uprchnout a přeběhnout nedalekou Rozdělovací třídu, kde už čekají ostatní Rychlé šípy. Když hoši v zatemněné klubovně úlovek rozbalí, zjistí, že v balíčku je – ježek v kleci.

Rychlé šípy jsou ohromeny, protože od Losny vědí jistě, že má svého ježka v kleci u sebe, tento ježek je kromě toho mosazný, zatímco ten, jehož před lety získali od Široka, byl železný. Nového ježka se jim podaří podle jim známého návodu vyjmout z klece a rozšroubovat, v jeho středu naleznou malý plíšek s nápisem: HROSJ+SZJVBY. Po důkladném rozmýšlení chlapci usoudí, že tento ježek je pravý, zatímco ten, kterého má momentálně v držení Velký Vont, je jen kopií. Po dlouhém bádání nad šifrou ji nakonec vyluští Jindra, podle jehož řešení obsahuje slovo Hroby, a směry – severní, jižní, severozápadní, jihovýchodní; a mohla by označovat místo, kam Tleskač ukryl plán svého vynálezu – létacího kola. Jarka totiž usoudí a pomocí pokusu dokáže, že podrobný nákres vynálezu musel být příliš velký, než aby se dal složit do malé dutinky uvnitř ježka v kleci (přestože Tleskačův deník to tvrdí).

Rychlé šípy se vydají se do Stínadel za Širokem-Nekolou a ten jim část jejich teorie potvrdí – kdysi sháněl v zámečnictví součástky na opravu bicyklu a v hromadě starého železa nalezl přesnou maketu ježka v kleci. Protože pro Vonty šlo o velmi cennou věc, ježka si ponechal, a když se později vontská organizace zhroutila poté, co Mažňákův otec (podle vlastního tvrzení) ztratil ježka ve stoce pod svatojakubským kostelem, rozhodl se Široko s pomocí "falešného" ježka vontské zřízení obnovit. Aby nějak vysvětlil svůj nález, vydal se s Emilem Hačiříkem a několika jinými chlapci propátrávat stoku pod kostelem svatého Jakuba, a svého ježka jim podstrčil. Nekola dále Rychlým šípům sdělí, že do domu, z jehož půdy Červenáček odnesl jejich kroniku a pravého ježka, se přestěhovala pozůstalá Mažňákova rodina – tak se vyjeví, že hlavou Netopýrů je Mažňák mladší, stále zuřivě pasoucí po Tleskačově tajemství a po zničení Rychlých šípů. Kde byl znovuobjeven původní ježek v kleci, zůstane nevysvětleno, ale chlapci usoudí, že jej starý Mažňák ve skutečnosti neztratil ve stoce, ale zůstal mu někde v kapse, a protože krátce na to zemřel, zřejmě se na ježka zapomnělo a teprve po letech ho ve starých hadrech náhodou nalezl jeho syn. Druhá nastíněná verze je, že ježka někdo skutečně našel ve stoce pod jakubským kostelem, když byla nedávno vysušena kvůli stavebním pracem.

Mezitím se Tonča Sedlářová s Martinou Ramouzovou rozhodnou založit klub Upřímná srdce, který si klade za cíl udržet stínadelskou mládež svornou a přátelskou a bránit vzmáhajícímu se zhoubnému vlivu Netopýrů. Protože jsou v Upřímných srdcích i dívky, postupně vyvstane klubu ještě jeden cíl – zapojit do vontské organizace také děvčata. Několik chlapců z Modrých ulic dokonce dojde k závěru, že by se charismatická Martina měla stát Velkým Vontem místo zaneprázdněného Losny. Tonča dochází za Martinou a jejím zraněným bratrem do Stínadel a jednou s sebou vezme i Rychlé šípy. Chlapci se dozvědí, že se k Upřímným srdcím připojily dokonce i Amazonky, s nimiž měly Rychlé šípy v minulosti nepříjemnosti, ale teď se s nimi usmíří a navážou přátelství. U Martiny s překvapením zjistí, že její tatínek je zámečník Ramouz, od nějž si kdysi dávno Jan Tleskač koupil kolo. Ten jim také poví, že si u něj kdysi Tleskač nechal zalepenou obálku a že Tleskače požádal o přeměření ježka v kleci, aby si mohl vyrobit jeho kopii. Když pak Tleskač tragicky zemřel, jeho obálku kamsi uložil, ale ježek ho zajímal, a tak si kopii pořídil. Hračka se mu líbila, tak si ji chtěl nechat patentovat, ale zjistil, že patent na ježka existuje už od r. 1899 na jméno Prokop Kisbel.

Od Martiny se dále Rychlé šípy dozvědí, že Vilda kdysi našel na půdě Tleskačovu obálku, v níž byl plán létacího kola, ovšem bez zobrazení jedné důležité součástky. Přesto se pokusil tajně vynález zrekonstruovat. Rychlé šípy se poté vypraví na pramicích po řece ke stínadelskému přístavu, kde Vilda na vynálezu pracoval a kde byl pak polomrtvý nalezen. Nakonec doplují až k odstavené vlečné lodi, kde naleznou poustevnu starého vysloužilého lodníka Ferryho Trubače, považovaného lidmi za pomateného alkoholika. Ten jim vysvětlí, že Vildu nechal zřídit si na jeho lodi dílnu. Když Vilda létající kolo postavil a poprvé ho nad řekou vyzkoušel, zřítil se a vážně se zranil. Stařec zpanikařil a odvezl ho na nábřeží, kde ho zanechal. Rychlé šípy ho potěší sdělením, že Vilda přežil a zotavuje se, a dostanou od něj jeho pohřešovanou brašnu s nářadím.

Cestou zpět na řece hoši v brašně objeví i onen tolik hledaný plán létacího kola. Jsou však ze břehu sledováni Netopýry (opět informovanými Bratrstvem Kočičí pracky), kteří je začnou stíhat na plechovém člunu. V mlžném šeru dojde k říční bitvě, v níž jsou Rychlé šípy v poslední chvíli zachráněny Amazonkami, které svou plachetnicí zasáhnou a potopí loď Netopýrů. Ti uplavou ke břehu, kromě Mažňáka, který neumí plavat a začne se topit. Rychlé šípy mu zachrání život – on jim však přesto není vděčný a odchází s výhrůžkami, že Stínadla stejně brzy ovládne on a s nimi všemi zatočí.

Mirek doma při zkoumání plánu kola objeví nejen prázdné místo, kde je místo tajné součástky jen drobným písmem tatáž šifra, kterou našli na plíšku uvnitř ježka, ale také lísteček s již známým jménem Prokop Kisbel a datem narození 11. listopadu 1897. Téhož dne mají v rámci svého pátrání schůzku se starým policejním komisařem, díky jehož informacím si dají dohromady, že Prokop Kisbel bylo vlastně pravé jméno Jana Tleskače. Jeho stejnojmenný otec, vdovec umírající na tuberkulózu, přihlásil patent na svůj vynález, ježka v kleci, svého syna s ním zanechal u sirotčince a zmizel. Jelikož veškeré informace o původu chlapce byly nedostupně ukryty v ježku, dostal nové jméno Jan Tleskač, protože stále tleskal ručkama.

Rychlé šípy chtějí udělat poslední krok ve svém mnohaletém pátrání a najít místo označené Tleskačovou šifrou, ale musí to odložit, neboť události ve Stínadlech nabírají rychlý spád. Losna vyhledá Mirka a sdělí mu, že se s rodinou bude muset kvůli otcově novému zaměstnání velmi brzy odstěhovat a neví, komu svěřit vontskou organizaci. Nabídne velké vontství přímo Mirkovi, ten ale s díky odmítne a místo toho navrhne Martinu. Losna je nejprve na pochybách, ale po osobním setkání s ní je přesvědčen, že je to nejlepší volba. Promyšlenou strategií se jim podaří včas zmobilizovat všechny spřátelené síly a v rozhodující konfrontaci s Netopýry a jejich příznivci na bouřlivé Vontské radě Upřímná srdce zvítězí. Martina Ramouzová se stává první dívkou ve funkci Velkého Vonta a revoluce je dokonána, když se členy Vontské rady stanou i zástupci klubů z jiných čtvrtí – mezi nimi i Mirek Dušín. Netopýři jsou rozprášeni, samotný Mažňák je v problémech pro krádež a zničení člunu a proslýchá se, že se ze Stínadel také odstěhuje.

Když jsou mír a spolupráce mezi mládeží ve městě opět nastoleny, Rychlé šípy se konečně mohou vydat najít záhadné "Hroby". Vypraví se proto za starým kostelníkem, který jim kdysi dávno sdělil cenné informace o Janu Tleskačovi. Ten si skutečně rozpomene, poradí jim a Rychlé šípy po dlouhém putování dojdou do cíle – kde zjistí, že na dotyčném místě, což tehdy byla pláň daleko za městem, je už staveniště a "hroby" (ve skutečnosti velké balvany) jsou naskládány stranou na hromadě. V poznání, že Tleskačův úkryt je zničen a nikdy už nebude možné vypátrat jeho poslední tajemství, jsou hoši zdrceni zklamáním. Jarka však vysloví přesvědčení, že Tleskačovo kolo ve skutečnosti stejně nelétalo a jeho "let", popisovaný v deníku, byl z větší části plodem Tleskačovy obrazotvornosti. Hoši se pak smířeně vracejí domů, s pocitem přelomu ve svých životech, ale s pevným přesvědčením nadále je vést v přátelství a ušlechtilosti jako doposud.

Koncepce[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Velinský se z úcty k Jaroslavu Foglarovi zcela držel jeho vyprávěcího stylu a postupů, výsledné dílo je tak velmi blízké skutečným foglarovkám, obsahuje typický humor i napětí. V textu se často odkazuje na postavy a události ze Stínadelské trilogie i komiksů, čímž Velinský pečlivě zasazuje děj do kontextu fiktivní historie Stínadel a Rychlých šípů a snaží se o objasnění co nejvíce záhad, které Foglar nechal otevřené. Je věcí názoru, do jaké míry jsou jeho vysvětlení problematická, a lze jen spekulovat, nakolik odpovídají představám samotného Foglara.

Od foglarovského stylu se Velinský nicméně odlišil v několika obsahových prvcích:

  • Role dospělých. Ve Foglarových knihách a zejména stínadelských dobrodružstvích slouží dospělí spíše jen jako stafáž, součást prostředí. Ve Velinského příběhu je sice stále ústředními postavami prepubertální mládež, ale významně se děje účastní i nezvyklé množství dospělých osob (pan Ramouz, lodník Ferry, strážník Usměvavý, komisař Sadílek, Široko-Nekola).
  • Datace. Zatímco Foglarova trilogie byla časově umístěna jen neurčitě, Velinský zřejmým náznakem datuje děj svého románu do podzimu 1938. K období Mnichova a nastupující československé druhé republiky jasně odkazuje promluva Karla Nekoly v závěru knihy: "Naše těžce zkoušená vlast vás potřebuje – a mnohé z vás možná brzy zavolá do mnohem těžšího boje, než jaký jste podstoupili za vítězství své spravedlivé myšlenky!" Dále je jasně řečeno, že Tleskačova tragická smrt se odehrála roku 1913 (přestože tento rok nesouhlasí s datací v Tleskačově deníku uvedenou v knize Záhada hlavolamu - nejbližším možným rokem je 1911). Konečně je odhaleno i přesné datum Tleskačova narození - 11. listopadu 1897.
  • Role dívek. Foglarovy romány jsou až na výjimky (Historie Svorné sedmy) ryze chlapecké, dívky se buď nevyskytují vůbec, nebo jen nepodstatně. Ve Velinského příběhu patří mezi klíčové postavy kamarádky Tonča Sedlářová a Martina Ramouzová, které inspirují dívčí hnutí ve Stínadlech i okolních čtvrtích, a tato "emancipace" vyvrcholí tím, že Martina je zvolena Velkým Vontem. Velinský však svým způsobem jen dále a hlouběji rozvíjí Foglarovo uvedení dívek do děje třetího dílu Tajemství Velkého Vonta (Amazonky, Tonča Sedlářová).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaroslav Velinský, Doslov autora, a Radek Brychta, Vzpomínka muže v pozadí, in: Poslední tajemství Jana T., Libouchec 2003.
  2. Miloš Dvorský: Mýtus zvaný Stínadla. Druhé, rozšířené vydání. NZB, Praha 2011. ISBN 978-80-904272-2-8