Poslední tajemství Jana T.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Poslední tajemství Jana T. je kniha Jaroslava Velinského z roku 2003. Jedná se o jeden z pokusů navázat na stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara.

Okolnosti vzniku knihy[editovat | editovat zdroj]

Samotný Foglar zamýšlený čtvrtý závěrečný díl stínadelské historie napsat nestihl. Nezávisle na něm se o to však pokusili dva jeho ctitelé. V 80. letech 20. století sepsal nejprve Josef Červinka, zvaný Grifin Poselství ze Stínadel, zamýšlený jako třetí, respektive čtvrtý díl stínadelských příběhů. Jaroslav Velinský začal psát svůj příběh již roku 1949, ale posléze jej odložil, a po korespondenci s Jaroslavem Foglarem v 80. letech začal přepracovávat tak, aby nekolidoval s připravovaným Tajemstvím velkého Vonta. Novou verzi příběhu, nyní navazující ne na dvě, nýbrž na tři Foglarovy knihy, publikoval roku 2003.[1]

Spisovatel Jaroslav Foglar ani jeden z těchto textů neautorizoval, ale naopak se ještě před smrtí pokusil napsat svůj vlastní finální příběh, pracovně označovaný Budou se Stínadla bourat? nebo také Kdo byl Jan Tleskač? Z příběhu se zachoval jen velmi hrubý obsah děje ve dvou různých dějových liniích. Jako první je obě srovnal a společně jejich obsah publikoval Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla.[2]

Příběh knihy J. Velinského[editovat | editovat zdroj]

Příběh začíná na podzim, asi půl roku poté, co se přítel Rychlých šípů Otakar Losna stal Velkým Vontem, vládcem stínadelských chlapců a Stínadla přestala být pro kluky z jiných čtvrtí nebezpečným místem. Rychlé šípy s ním dokonce domluví uspořádání atletických závodů mezi Vonty a chlapci z Druhé strany, aby v přátelském soutěžení zjistili, která čtvrť má zdatnější chlapce. Organizací mladých stínadelských atletů je pověřen bývalý Velký Vont Karel Nekola, o němž jen Rychlé šípy vědí, že se kdysi pohyboval po Stínadlech se škraboškou pod přezdívkou Široko a Vontové se mu snažili násilím odebrat ježka v kleci. Losna je jako Velký Vont ve Stínadlech dosti oblíbený, ale protože má nemocnou maminku, má také mnoho povinností v domácnosti a cítí se velmi unavený.

Tonča Sedlářová, kamarádka Jindry Hojera z klubu Rychlých šípů, se blízce spřátelí se svou novou spolužačkou, Martinou Ramouzovou ze Stínadel, dcerou zámečníka Ramouze. Dokonce uvažují, že by spolu založili dívčí klub, podobný, jako mají Rychlé šípy. Když jednoho dne Martina nepřijde do školy, vypraví se Tonča za ní do Stínadel a dozví se, že Martinin bratr utrpěl těžký otřes mozku, spojený se ztrátou paměti, když cosi tajemného vyráběl. Zároveň se také doslechne, že se ve Stínadlech vytvořila tajemná skupina, která si říká Netopýři a klade si za cíl svrhnout Losnu z postu Velkého Vonta a znovu uzavřít Stínadla, aby do nich chlapci z jiných čtvrtí nemohli beztrestně chodit.

Rychlé šípy nadále vydávají svůj časopis TAM-TAM a rozhodnou se v něm uveřejnit některé záležitosti ze stínadelské minulosti, o nichž dříve z důvodu utajení pomlčely – zejména o Janu Tleskačovi a jeho vynálezu. Krátce na to, kdy se o tom zmíní, jim někdo z klubovny odcizí jejich klubovní kroniku a po několika dnech jim přijde dopis ze Stínadel, v němž je tajemní Netopýři žádají o vydání Tleskačova deníku výměnou za kroniku. Rychlé šípy se rozhodnou deník nevydat. Místo toho donesou do Stínadel falešnou kopii. Netopýři, kteří nosí na obličeji masky, takže je Rychlé šípy nemohou identifikovat, uvězní chlapce ve staré vodárně, z níž Rychlé šípy uniknou na lankách, která do Stínadel vždy nosí. Netopýři jim vzkážou, že mají poslední šanci zanechat deník u staré kašny, jinak už svou kroniku neuvidí. Rychlé šípy vymyslí plán – Červenáček se ukryje na půdě domu, z nějž je na kašnu dobře vidět, a pokusí se vyfotit Vonta, který si pro balíček s falešným deníkem půjde. S pomocí fotografie by pak mohli ve Stínadlech prozradit, že je členem nepřátelské skupiny Netopýrů a takto jej donutit k vydání kroniky. K jejich překvapení se však Červenáček vrátí, a přinese jim nejen jejich kroniku, ale i ježka v kleci – oba předměty si totiž na půdě domu ukryli dva neznámí Vontové.

Hoši Rychlých šípů jsou velmi překvapeni, protože od Losny vědí jistě, že má ježka v kleci u sebe, tento ježek je kromě toho mosazný, zatímco ten, jehož před lety získali od Široka, byl železný. Nového ježka se jim podaří vyjmout z klece a rozšroubovat, v jeho středu naleznou malý plíšek s nápisem: HROSJ+SZJVBY. Po důkladném rozmýšlení chlapci usoudí, že tento ježek je pravý, zatímco ten, který je u Losny je podvrhem. Domnívají se, že šifra označuje nějaké místo, které se nazývá Hroby a směry – severojižní, severozápadní, jihovýchodní; a mohla by označovat místo, kam Tleskač ukryl plán svého vynálezu – létacího kola. Jarka totiž usoudí, že podrobný nákres vynálezu by byl příliš složitý, než aby se vešel do malé dutinky uvnitř ježka v kleci.

Vydají se do Stínadel za Širokem a ten jim část jejich teorie potvrdí – kdysi sháněl v zámečnictví součástky na opravu bicyklu a v hromadě starého železa nalezl kopii ježka. Protože pro Vonty šlo o velmi cennou věc, ježka si ponechal a když se vontská organizace zhroutila poté, co Mažňákův otec (údajně) ztratil ježka ve stoce pod svatojakubským kostelem, rozhodl se Široko s pomocí falešného ježka vontské zřízení obnovit. Aby nějak vysvětlil svůj nález, vydal se s Emilem Hačiříkem a několika jinými chlapci propátrávat stoku pod kostelem svatého Jakuba, a falešného ježka jim podstrčil. Kromě toho Rychlým šípům prozradí, že vůdcem Netopýrů je Mažňák.

Kde byl znovuobjeven původní ježek v kleci, zůstane nevysvětleno, ale chlapci usoudí, že jej Mažňák ve skutečnosti neztratil, ale nevědomky si jej ukryl do kapsy, a protože krátce na to zemřel, zřejmě se na ježka zapomnělo a teprve po letech ho nalezl Mažňákův syn.

Mezitím se Tonča Sedlářová s Martinou Ramouzovou rozhodnou založit klub Upřímná srdce, který si klade za cíl udržet stínadelskou mládež svornou a přátelskou a bránit vzmáhajícímu se vlivu Netopýrů. Protože jsou v Upřímných srdcích i dívky, postupně vyvstane klubu ještě jeden cíl – zapojit do vontské organizace také děvčata. Několik chlapců z Modrých ulic dokonce navrhne, že by se Martina měla stát Velkým Vontem po Losnovi. Tonča dochází za Martinou a jejím zraněným bratrem do Stínadel a jednou s sebou vezme i Rychlé šípy. Chlapci se dozvědí, že se k Upřímným srdcím připojily dokonce i Amazonky, s nimiž měly Rychlé šípy v minulosti nepříjemnosti, ale teď se s nimi usmíří a navážou přátelství. U Martiny s překvapením zjistí, že její tatínek je zámečník Ramouz, od nějž si kdysi dávno Jan Tleskač koupil kolo. Ten jim také poví, že si u něj kdysi Tleskač nechal zalepenou obálku a požádal ho přeměření ježka v kleci, aby si mohl vyrobit jeho kopii. Když pak Tleskač tragicky zemřel, jeho obálku kamsi uložil, ale ježek ho zajímal, a tak si kopii pořídil. Hračka se mu líbila, tak si ji chtěl nechat patentovat, ale zjistil, že patent na ježka už existuje od r. 1899 na jméno Prokop Kisbel.

Rychlé šípy dalším pátráním u starého policejního komisaře zjistí, že onen Prokop Kisbel žil sám s malým dítětem a protože měl tuberkulózu, zanechal chlapce u sirotčince jen se svou hračkou, ježkem v kleci. Jelikož nikdo původ chlapce neznal, dali mu jméno Jan Tleskač, protože stále tleskal ručkama.

Od Martiny se dále Rychlé šípy dozvědí, že její bratr Vilda kdysi našel na půdě Tleskačovu obálku, v níž byl plán létacího kola, ovšem bez zobrazení jedné důležité součástky. Pokoušel se proto tajně vynález zrekonstruovat. Rychlé šípy se poté vypraví do končin, kde na vynálezu pracoval, což je shodou okolností poblíž míst, kde bydlí Netopýři. Na loďkách doplují až ke staré vlečné lodi, kde jim starý a poněkud pomatený muž vysvětlí, že Vildovi dovolil zřídit si na jeho lodi dílnu. Když Vilda létající kolo postavil a chtěl ho vyzkoušet, vážně se zranil a stařec zpanikařil a pohodil ho na ulici.

Cestou zpět přepadnou Rychlé šípy Netopýři, ale s pomocí Amazonek je přemůžou. Mažňák přitom spadne do vody a protože neumí plavat, Rychlé šípy mu zachrání život – Mažňák jim však přesto není vděčný.

Nakonec se Rychlé šípy rozhodnou vypátrat, kde se nachází místo, zvané Hroby. Vypraví se proto za starým kostelníkem, který jim kdysi dávno sdělil cenné informace o Janu Tleskačovi. Ten jim skutečně poradí, ale když Rychlé šípy místo ve Stínadlech najdou, vzniká tam už nové sídliště a není možné tam nic vypátrat – Tleskačův plán je tak navždy ztracený.

Mezitím Losna sdělí Mirkovi, že se bude velmi brzy stěhovat ze Stínadel a neví, co si počít s vontskou organizací. Mirek mu doporučí Martinu a Losna po počátečních rozpacích souhlasí. Rychle se mu podaří pro tuto myšlenku nadchnout mnoho Vontů a Martina se tak stává Velkým Vontem. Několik týdnů po Losnovi se shodou okolností ze Stínadel odstěhuje i Mažňák.

Koncepce[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Velinský se z úcty k Jaroslavu Foglarovi snažil napodobit jeho vyprávěcí styl a postupy. V textu se často odkazuje na stínadelské knihy i jiná dobrodružství, která Rychlé šípy zažily. Velinský se také snažil, aby jeho kniha objasnila pokud možno co nejvíce záhad, které Foglar nechal otevřené. To se mu však podařilo jen zčásti. Je také věcí názoru, do jaké míry způsobem problematickým, či nikoli.

Od foglarovského stylu se nicméně Velinský odlišil v několika podstatných prvcích:

  • V příbězích se poměrně často vyskytují dospělí. Ve Foglarových knihách a zejména stínadelských dobrodružstvích je naopak jejich role minimální.
  • Příběh je poměrně přesně datovaný, odehrává se na podzim r. 1938, na rozdíl od neurčitě posazené Foglarovy trilogie.
  • Velkým Vontem je ve Velinského románu dívka, což se vymyká chlapeckému charakteru vlastních příběhů Foglarových.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaroslav Velinský, Doslov autora, a Radek Brychta, Vzpomínka muže v pozadí, in: Poslední tajemství Jana T., Libouchec 2003.
  2. Miloš Dvorský: Mýtus zvaný Stínadla. Druhé, rozšířené vydání. NZB, Praha 2011. ISBN 978-80-904272-2-8