Hans Christian Andersen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hans Christian Andersen
Hans Christian Andersen na fotografii Thory Hallagerové z roku 1869
Hans Christian Andersen na fotografii Thory Hallagerové z roku 1869
Rodné jménoHans Christian Andersen
Narození2. dubna 1805
Odense, Dánsko
Úmrtí4. srpna 1875 (ve věku 70 let)
usedlost Rolighed nedaleko Kodaňě, Dánsko
Příčina úmrtírakovina jater
Místo pohřbeníPomocný hřbitov
Tomb of Hans Christian Andersen
BydlištěDánsko
Helsingør
Kong Hans' Vingård
Slagelse
Hans Christian Andersen's Childhood Home
Rolighed
Národnostdánská
Alma materSlagelse Gymnasium (1822–1826)
Kodaňská univerzita
Povoláníspisovatel, básník, romanopisec, autor dětské literatury, autor autobiografie, dramatik, novinář, cestovatel, autor a cut-paper artist
Oceněníčestný profesor (1851)
čestný kříž Řádu Dannebrog (1858)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1859)
komandér 1. třídy Řádu Dannebrog (1875)
Golden Paintbrush (1976)
… více na Wikidatech
Nábož. vyznáníluteránství
RodičeHans Andersen a Anne Marie Andersdatter
PříbuzníKaren Marie Andersen (sourozenec)
FunkceEtatsråd (od 1867)
PodpisHans Christian Andersen – podpis
Citát
Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Christian Andersen (výslovnost: Háns Kristián Andrsen; 2. dubna 1805 Odense4. srpna 1875) byl dánský spisovatel, proslul především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou (Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Křesadlo a Malá mořská víla). Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem ševce Hanse Andersena a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti.[1][2]

Jeho matka byla negramotná pradlena, ke sklonku života propadla alkoholu, který i kvůli tomu Andersen hluboce nenáviděl a byl abstinentem. Matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera a matka tuto dceru odložila. Tato nevlastní Hansova sestra se stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany byl pomatenec a známá místní figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci.

Hans Christian Andersen (1805–1875)

Otec měl základní vzdělání a byl sečtělý. Svému synovi předčítal pohádky, vyřezal mu loutkové divadlo a snažil se mu zajistit vzdělání. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své loutky jako postavy. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní textilní továrně.[2] [3]

V září 1819 odešel do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako tanečník a zpěvák. Měl pěkný sopránový hlas a učil se zpívat u ředitele pěvecké akademie, který ho podporoval i finančně. Když se mu hlas změnil skončil se zpěvem a rozhodl se, že bude psát. Nabízel k uvedení své divadelní hry, ale jeho díla byla odmítána, neboť prozrazovala „nedostatek elementárního vzdělání“.[2]

V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem. Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel i ubytování a stravu u jedné vdovy. Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku Duch v Palnatokově hrobě (1822). Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Dokonce pomýšlel na sebevraždu. Ředitel se vysmíval jeho literárním pokusům, psychicky ho deptal, zesměšňoval ho před mladšími spolužáky. Později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersen tam napsal báseň Umírající dítě (Det døende Barn), která ho později proslavila v Dánsku i v Německu.[2][3][4]

V roce 1828 složil maturitu a byl přijat na Kodaňskou univerzitu, ale ve studiu nepokračoval. Chtěl být spisovatelem–dramatikem, psal divadelní hry a básně. Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších. Jeho díla nebyla zpočátku úspěšná natolik, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. V roce 1831 podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Paříž, Řím, Vídeň a Neapol. Andersenovy cesty po Itálii se odrazily v jeho prvním románu, beletrizované autobiografii s názvem Improvizátor (Improvisatoren), publikované v roce 1835 s okamžitým ohlasem. [4][5]

Literární úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Hans Christian Andersen

Dne 8. května 1835 vydal první sbírku pohádek, která obsahovala jak příběhy mu známé z dětství, tak vlastní tvorbu. Součástí sbírky byly mimo jiné příběhy Křesadlo a Princezna na hrášku. Postupně byly vydávány další a třetí knížka s pohádkami Malá mořská víla a Císařovy nové šaty, která vyšla v roce 1837, přinesla Andersenovi i mezinárodní úspěch. V následujících letech vydal také několik divadelních her a novel (O.T., Nic než muzikant), které byly postupně přeloženy do němčiny a dalších jazyků.[2] Jeho finanční situace se zlepšovala, dostával se do vyšší společnosti, i když tam nikdy úplně nezapadl. V roce 1838 pak začal pobírat stipendium pro spisovatele od krále Frederika VI.[4]

Andersen byl vášnivý cestovatel a o svých cestách psal populární cestopisné črty. Každý z jeho cestopisů je kombinací faktografických záznamů, osobních zážitků a filozofických úvah. Některé cestopisy, například Ve Švédsku, obsahují i pohádky. Jeho ústředním cestopisným dílem je Básníkův bazar (En digters bazar, 1842). Několikrát také navštívil české země a velmi poeticky se odkazoval na dobyTychona Brahe. [2]V červnu 1847 Andersen uskutečnil svou první cestu do Anglie, během které se setkal s Charlesem Dickensem. Při další návštěvě o deset let později strávil u Dickense jako host celých pět týdnů.[2] [6]

Andersen zakládal svůj kariérní růst především na románu Improvizátor, novelách, básních a dramatických hrách, jež považoval za vyšší žánr než pohádky. Přesto mu mezinárodní slávu přinesly právě pohádky. V Dánsku byly přijímány zpočátku rozporuplně a uznání dosáhl až ke konci života. V roce 1869 byl jmenován čestným občanem města Odense. [3]

Hans Christian Andersen napsal svůj poslední román Šťastný Per (Lykke-Per) v roce 1870. V roce 1872 pak vydal ještě své čtyři poslední pohádky.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou neheterosexuální orientací a právě Malá mořská víla se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Collin, jehož muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech: „Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku, ne."

To Hansovi způsobilo mnoho trápení. Na platonické úrovni zůstala i jeho láska k dánskému tanečníkovi Haraldu Scharffovi a mladému knížeti Výmarskému. Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak ženy. Jsou důkazy o obojím. Už v roce 1831 se zamiloval do sestry svého spolužáka Riborg Voigtové, které věnoval báseň Dvě hnědé oči, později zhudebněnou Griegem.[2] Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, ta ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové. Napsal pro ni také libreto k opeře Malá Kirsten. [2][7]

Georg Emil Hansen: Hans Christian Andersen (1862)

Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Podle Andersenova vlastního svědectví se mu tělesná láska zhnusila v dětství, kdy spal v posteli s vlastními rodiči - jejich soulož, kterou mnohokrát viděl, ho děsila a učinila mu sex navždy odporným.[8] Ve svých denících nicméně pečlivě zaznamenal každou svou masturbaci, dosti četnou.

Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, jenž o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.[9] Někdy se také spekuluje o Andersenově pedofilii.[10]

Andersenův hrob v Kodani

Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách; či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech.[11][12] Trpěl zjevně některými neurotickými symptomy - byl bacilofob, kvůli čemuž pil jen převařenou vodu a kliky otevíral kapesníkem. Ve svém cestovním kufru vozil vždy lano, aby mohl uniknout z hotelového pokoje, kdyby hotel začal hořet. K dalším jeho fobiím patřilo, že ho pohřbí zaživa - proto usínal vždy s cedulkou na prsou, na niž byl nápis "jen vypadám, že jsem mrtvý". Nikdy také nejedl vepřové maso. Mnoho z jeho symptomů asi zůstávalo skryto, protože žil sám, ale o řadě z nich svědčil spisovatel Charles Dickens, který Andersena pozval na nějaký čas k sobě domů. Podle Dickense Andersen přestěhoval nábytek v celém pokoji a propadal zvláštním záchvatům vzteku, při nichž vybíhal do zahrady a vždy zabořil obličej do hlíny. Když byl upozorněn, že již uplynula doba, na kterou byl pozván, zabarikádoval se na tři dny v pokoji. Když konečně vyšel, odjel uražen. Dickens to komentoval slovy "byl tu jen pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky" a přerušil s Andersenem veškeré styky.[13][14]

„Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu. Sám nikdy nezaložil byť jednočlennou domácnost - žil v penzionech, v hotelích, nebo na cestách, na nichž strávil devět let. Byl milovníkem hodinových strojů a dokázal jejich chod pozorovat hodiny.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě svého přítele , obchodníka Moritze Melchiora, zvaném Rolighed nedaleko Kodaně.[2] Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Andersenův pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku. Brzy se Hans Christian Andersen stal nejslavnějším Dánem všech dob a dánským národním symbolem. Navzdory tomu, že on sám Dánsko nazýval "zlým, sadistickým, satanským a proradným".[8] I kvůli tomu, že jakákoli kritika či jen letmá výtka se ho bolestně dotýkala a nebyl schopen ji přijmout.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Hans Christian Andersen, autoportrét, okolo roku 1830

Z počátku psal divadelní hry, ty však nebyly úspěšné, některé nebyly ani vydány:

  • konec Mikulášské věži, 1829
  • Anežka a vodník, 1833
  • Ahasver, 1837
  • Mulat, 1840

Básně[editovat | editovat zdroj]

Jeho básnické sbírky se nesetkaly prakticky s žádným ohlasem.

  • Básně
  • Básníkův bazar
  • Být či nebýt

Pohádky[editovat | editovat zdroj]

Hans Christian Andersen napsal za svého života celkem 156 pohádek a povídek, ke kterým bylo později zařazeno ještě dalších 56 textů z jiných Andersenových prací.[4]

Jeho pohádky vycházely v různých sbírkách, proto je velmi složité uvádět jednotlivé knihy, zde jsou uvedeny jeho nejznámější pohádky. Andersen při psaní pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu, nevážil si jich a nepovažoval se za pohádkáře – cítil se být zneuznaným básníkem a dramatikem. Úspěch jeho pohádek začal v zahraničí, teprve poté byly přijaty i v Dánsku.

Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře. Lze říci, že jde o příběhy s pohádkovými motivy, určené starším dětem a dospělým. Andersen do dětských příběhů neukrýval pro dospělé čtenáře jen humor, ale také sociální kritiku.[4]

Jeho první pohádkou byla Čarovná truhlice.

České pohádkové výbory[editovat | editovat zdroj]

V Čechách vycházely Andersenovy pohádky nejprve časopisecky, mezi prvními po roce 1850 to byly časopisy Koleda a Lumír. Knižně první výbor 23 Andersenových pohádek vyšel v Čechách roku 1863 pod názvem H. C. Andersena Povídky a báchorky v překladu Josefa Mikuláše Boleslavského. V roce 1901 vyšlo bibliofilské vydání pohádek v překladu Jaroslava Vrchlického, po němž následoval ještě druhý a třetí svazek, celkem 43 pohádek. [15] Souborné vydání Andersenových pohádek se poprvé objevilo mezi lety 1914 a 1916. Autorem prvního překladu, který byl prokazatelně proveden z dánštiny, byl Gustav Pallas. [4]

Ne všechny pohádky, vydané v českém překladu, věrně odpovídají originálu. Mnohdy byly překládány přes němčinu. Většinou se jedná o převyprávění, která nevystihují přesně řadu skrytých významů, jak zamýšlel autor.[16]

Výběr souborů Andersenových pohádek vydaných knižně v Česku po roce 1948: [4]

  • Pohádky a povídky, 1953, Albatros, 2 díly s ilustracemi Cyrila Boudy obsahují celkem 80 pohádek v překladech různých autorů. Reedice roku 1955, 1956 a 2003
  • Flétnové hodiny, 1969, Mladá fronta, 32 pohádek s ilustracemi Cyrila Boudy
  • Pohádky, 1957, SNDK, 26 pohádek s ilustracemi Jiřího Trnky, původní překlad Gustava Pallase byl jazykově upraven. Vydáno v 6 reedicích.
  • Sněhová královna , 1979, Albatros, 16 pohádek v překladu Boženy Köllnové-Ehrmannové

Další tvorba[editovat | editovat zdroj]

Audioknihy[editovat | editovat zdroj]

  • Malá mořská víla, audiokniha vznikla pro Noc s Andersenem 2016, načetl Ladislav Frej, vydala Audiotéka
  • Císařovy nové šaty a další pohádky, audiokniha vznikla pro Noc s Andersenem 2017, načetli Martina Preissová, Martin Preiss, vydala Audiotéka

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hans Christian Andersen. Dětství autora pohádky Princezna na hrášku připomíná drsný horor. Dvojka [online]. Český rozhlas, 2021-04-02 [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j LEBROVÁ, Dobromila. Hans Christian Andersen, dánský pohádkář. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Loužecký Pavel [cit. 2022-11-16]. Dostupné online. 
  3. a b c MAREK, Jan. Přemožitelé času sv. 1. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1987. Kapitola Hans Christian Andersen, s. 13–16. 
  4. a b c d e f g KOLÁČKOVÁ, Anna. Pohádky Hanse Christiana Andersena v českých překladech (se zaměřením na období 1948–1989) [online]. Praha: Univerzita Karlova, 2015 [cit. 2022-11-17]. Diplomová práce. Dostupné online. 
  5. SJÅVIK, Jan. Historical Dictionary of Scandinavian Literature and Theater. [s.l.]: Scarecrow Press 810 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-6501-3. (anglicky) Google-Books-ID: tCBpiKsi7a0C. 
  6. KOŠNER, Lukáš. Hans Christian Andersen (1805-1875) | Skandinávský dům. www.skandinavskydum.cz [online]. [cit. 2022-11-14]. Dostupné online. 
  7. POPOVA, Maria. How Hans Christian Andersen Turned His Heartbreak into One of the Most Beloved Fairy Tales of All Time. Brain Pickings [online]. [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  8. a b DOHNAL, Radomír. Hans Christian Andersen: Jeho vlastní život byl bezútěšnou temnou pohádkou. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-10-21 [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Henning Bech: „A dung beetle in distress : Hans Christian Andersen meets Karl Maria Kertbeny, Geneva, 1860: some notes on the archaeology of homosexuality and the importance of tuning.“, Journal of Homosexuality (1998), Volume: 35, Issue: 3-4, Pages: 139-161 (abstract)
  10. Pedofilové nejsou agresoři. I Andersen byl prý pedofil a jeho pohádky čteme dodnes, tvrdí sexuolog. Radiožurnál [online]. 2014-07-30 [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  11. Mike Devlin: Top 10 alleges autistics in history, 5. 12. 2011, Listverze.com
  12. BROWN, Julie. Ice Puzzles of the Mind: Autism and the Writings of Hans Christian Andersen. CEA Critic. 2007, roč. 69, čís. 3, s. 44–64. Dostupné online [cit. 2021-09-08]. ISSN 0007-8069. 
  13. BREDSDORFF, Elias. Hans Andersen and Charles Dickens: A Friendship and Its Dissolution. [s.l.]: Rosenkilde and Bagger 180 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: XUsTAAAAIAAJ. 
  14. THORPE, Vanessa. How guest Hans Christian Andersen destroyed his friendship with Dickens. the Guardian [online]. 2017-09-09 [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. PROKOPOVÁ, Eliška. Česká recepce Andersenových pohádek v druhé polovině 19. století [online]. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2013 [cit. 2022-11-14]. Bakalářská práce. Dostupné online. 
  16. SPÁČILOVÁ, Mirka. Z víly Ariel, nahý císař se oblékl. Andersenovo dílo se ztrácí v překladu. iDNES.cz [online]. 2018-12-28 [cit. 2022-11-14]. Dostupné online. 
  17. H. Ch. Andersen: Šťastný Per. Ivan Trojan čte z novely slavného dánského pohádkáře • mujRozhlas. www.mujrozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2022-04-14 [cit. 2022-04-17]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDERSEN, Hans Christian. 5 pohádek. Překlad Jaroslav Vrchlický; ilustrace H. Tegner. Praha: Šimáček, 1905. Dostupné online. 5 pohádek H.Ch.Andersena v překladu J.Vrchlického - Císařův slavík, Křesadlo, Císařovy nové šaty, Létající kufr, O hloupém Honzovi. 
  • VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]