Přeskočit na obsah

Wikipedista:Jan1857/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Slovanské náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Kultovní místa a předměty

[editovat | editovat zdroj]

Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hrála přírodní posvátná místa jako háje, stromy, hory, prameny, řeky, jezera a kameny či skály. Některé z těchto posvátných přírodních lokalit se po nástupu křesťanství transformovaly v křesťanská poutní místa. Kultovní roli měly i pohřebiště (nekropole) nebo uměle vytvořená či upravená obětiště a sakrální hradiště. V řadě lokalit je písemně či archeologicky doložená existence kultovních objektů či chrámů - identifikovat historicky zmiňované svatyně v terénu se podařilo např. v případech svatyně Rujána na poloostrově Arkona u Polabských Slovanů či svatyně Peryn v Rusku. V Čechách bývá přisuzován kultovní význam např. horám Říp či Milešovka, nebo ostrožna dnešního Pražského hradu nazývaná dříve názvem Žiži, na Moravě např. Hostýnu, Radhošti či Děvínu v Pavlovských vrších. V Polsku patří mezi hory či místa, které byly předmětem kultu, např. Ślęża, Radunia, Góra Grodowa v Tumlinu nebo Łysa Góra. Na kultovních místech hrály významnou úlohu idoly bohů, ať už dřevěné, kovové či kamenné. Jejich existence je dokázána od doby expanze v 6. století, ačkoliv někteří badatelé tvrdili že Slované počali vytvářet modly až později a pod cizími vlivy. V kultu se také využívaly další předměty jako zbraně a výstroj a široká škála objektů souvisejících s magickými praktikami.[1][2]

Duchovní představy a víra

[editovat | editovat zdroj]

V rámci slovanských pohanských představ měl člověk nesmrtelnou duši, kterou staří Slované ztotožňovali se stínovou postavou schopnou mluvit a jednat tak jako sám člověk. Tato duše se však často zjevovala v podobě různých druhů ptáků (holubice, vlaštovka, slavík, havran) nebo hmyzu (motýl, včela, vosa) i dalších živočichů (netopýr), přičemž holubice byla symbolem duše dobré, havran duše zlé. Duše sídlila v srdci, a například ve spánku či v jiných výjimečných případech mohla duše dočasně opouštět tělo - zážitky z těchto výletů se pak projevovaly ve formě živých snů, majících význam věštby. Teprve po fyzické smrti duše definitivně opouštěla tělo, spojovala se s přírodou nebo vesmírem a dostávala se do ráje - pojem ráj, jenž Slované znali již v předkřesťanském období, představoval sídlo blažených. Podle některých náznaků věřili Slované i v převtělování duše (reinkarnaci). Kromě pohřbívání těla do země (inhumace) užívali Slované v některých obdobích či lokalitách také pohřeb žárový (kremaci), která měla duši zajistit rychlejší opuštění těla a cestu do ráje.[3]

Pohřbívání a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Podstatnou část pohřebních zvyklostí tvořily odlučovací rituály jako bdění u mrtvého, omývání jeho těla a vynášení mrtvého z jeho domu. Pohřební obřad nemíval jen smuteční charakter. Kromě rvaní vlasů, drásání tváří, trhání roucha, obřadního pláče a kvílení bývala jeho součástí i pohřební hostina (tzv. strava) a tance nebo symbolické hry v maskách z kůže a dřeva - tyto pohřební tance a hry doprovázené bezuzdným veselím a pitím omamných nápojů bývaly pozdějšími křesťanskými interprety chápany jako ďábelské zpěvy. Pohřební škrabošky máme doložené v archeologických nálezech z 10.-11. století například z polské Opole či ruského Novgorodu. Podle některých výkladů představovaly tyto pohřební masky duše zemřelých předků a jejich reje měly zastrašit či zmást duchy a démony, kteří při pohřbu ohrožovali přítomné pozůstalé. Duchové mrtvých byli následně ctěni dalšími slavnostmi na nekropolích, spojených opět s dalšími hostinami - termíny těchto oslav (zádušnic) se odehrávaly několikrát do roka, některé souvisely s výročím úmrtí, slunovratem či jinými pohanskými svátky a po christianizaci Slovanů se transformovaly do oslavy dušiček. Do hrobů byly při pohřebních obřadech vkládány různé symbolické dary, např. vejce, symbolizující život a související s představou, že se zesnulý svou smrtí rodí pro posmrtný svět. Některé pohanské rituály přežívaly i ve formálně christianizovaném prostředí, jak o tom svědčí např. zvířecí kosti a vejce nalezené v hrobě knížete Boleslava II.[4][5]

Evropa - dějiny

[editovat | editovat zdroj]

Od 3. tisíciletí př. n. l. počíná v oblasti Egejského moře doba bronzová, představovaná Egyptem ovlivněnou Mínojskou civilizací, vznikající kolem roku 2700 př. n. l. na Krétě, a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l.. Ve střední Evropě počíná zpracování bronzu kolem roku 2 300 př. n. l. a dochází k rozvoji únětické kultury, která je v letech 1300 – 750 př. n. l. následována kulturou popelnicových polí.[6]

Západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu obývali Keltové, předfstavující tzv. laténskou kulturu.[7] Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[8] Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a s vlastním náboženstvím. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura) - rozvinuli zemědělství, obchod, nebo umělecké a řemeslné činnosti, mj, šperky a ražbu peněz. Užívali i písmo. V 1. století př. n. l. podlehli eltové v severní Itálii, Galii a Britanii vojenské expanzi Římanů a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou.

Od roku 800 př. n. l. se v jižní Evropě v řeckých městských státech a později v Římě postupně rozvíjela antická civilizace. Rozkvět řeckých městských států byl doprovázen rozvojem antické kultury, umění, náboženství a filosofie. Největšího rozšíření dosáhla řecká kultura v období helénismu. V Itálii se Římské království (753–509př. n. l.), navazující na kulturu Etrusků, přerodilo v Římskou republiku (509–27 př. n. l.) a později Římskou říši (27 př. n. l. - 476 n.l.). Římané během své dlouhé vojenské expanze vyvrátili a ovládli území mnoha kultur, např. Kartágo, Kelty v Galii a Británii, antické Řecko, Dacii a Egypt, podmanili si středomoří a část západní Evropy. V Římské říši se začalo šířit v Judeji vzniklé křesťanství, které se mezi lety 313-392[9] postupně dostává do pozice jediného povoleného státního náboženství Římské říše, a nahrazuje tak původní antická náboženství.[10] Západořímská říše zanikla roku 476 během stěhování národů, Východořímská říše přetrvala až do roku 1453, kdy podlehla expanzi Osmanských Turků. Latina jako úřední řeč Římské říše se stal základem rodiny románských jazyků a římské právo ovlivnilo zákoníky pozdějších evropských států. 

Středověk

[editovat | editovat zdroj]
Evropa roku 1097

V dynamickém období stěhování národů a příchodu nových, na západě většinou germánských kmenů, vznikalo na území rozkládající se Římské říše mnoho nových politické útvarů, z nichž některé se udržely, rozšířily a přerodily do středověkých států - Franská říše v 5. století, Langobardská říše v Itálii od roku 568, anglosaské státy v Anglii v 5.6. století nebo Dánsko roku 800. Tyto nástupnické státy z části přejaly a se svou vlastní kulturou skloubily kulturní dědictví pozdní antiky, především římské právo a křesťanství, ale i antickou filosofii.

Již v 5. a 6. století je území střední Evropy na východ od řek Labe a Sála[11], východní Evropy i Balkánu obývána Slovany. Před christianizací slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra slovanského náboženství např. chrámy v Retře nebo v Arkoně (do roku 1168).[11][12] Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy Polabských Slovanů (např. svaz Luticů či Oboritů)[11], Sámova říše, Velkomoravská říše roku 833, Bulharská říše7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. České knížectví se od roku 1004 začlenilo do Svaté říše římské a roku 1198 bylo povýšeno na České království.

Některé státy, které již přijaly křesťanství, se snažily christianizovat a ovládnout dosud pohanská území, což se neobešlo bez násilí např. v případech christianizace Sasů Franskou říší[13], christianizace Polabských Slovanů již křesťanskými Sasy[14], christianizace pohanských Prusů a dalších pobaltských kmenů Německými rytíři[15] nebo christianizace Norska a Islandu[16].

dějiny Evropy (podrobnější podčlánek)

[editovat | editovat zdroj]

Raný Středověk

[editovat | editovat zdroj]

Za počátek evropského středověku je považován pád Západořímské říše v roce 476, případně příchod Slovanů do Střední Evropy v 5.-6. století chápaný jako konec stěhování národů. V bývalé Západořímské říši na počátku středověku dochází k formování nových států a ke změně společnosti na feudální. Vizigóti vyznávající ariánské křesťanství vytvořili po roce 419 v jižní Gali a Hispanii Vizigotské království (419-720) a v severní Galii přijal kmen Franků katolickou víru, vojensky si podrobil sousední kmeny a vytvořil tak Franskou říší (481843). V 5. a 6. století je území střední Evropy na východ od řek Labe a Sála[17], východní Evropy i Balkánu obýváno Slovany. Před christianizací Slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra slovanského náboženství např. chrámy v Retře nebo v Arkoně (do roku 1168).[17][18] Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy Polabských Slovanů (např. svaz Luticů či Oboritů)[17], Sámova říše (624659), Velkomoravská říše (833906), Bulharská říše7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. Počátkem 8. století pronikají do Hispánie muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka. Muslimům se podařilo rozvrátit Vizigotskou říši, ovládnout Pyrenejský poloostrov a vytvořit zde Córdobský emirát (756929). V další expanzi do Evropy muslimy zastavili Frankové. V 8.11. století podnikali skandinávští mořeplavci zvaní vikingové válečné či obchodní cesty do různých částí Evropy. Vikingové se dostali také na Faerské ostrovy, kolonizovali Island a Grónsko a okolo roku 985 odtud pronikli do Severní Ameriky, kde zbudovali později zaniklou osadu v severní části Newfoundlandu. V roce 895 do Evropy pronikli Maďaři, usadili se v Uherských nížinách a roku 1000 zde založili Uherské království (10001918). Na počátku 10. století vzniká Svatá říše římská, která začíná dominovat střední Evropě.

Východořímská říše zažila na počátku středověku svůj rozkvět a zabrala velkou část Středomoří, včetně Itálie a jižního Balkánu. Na počátku 7. století však začala být ohrožována arabskou expanzí, která připravila říši o dvě třetiny území a ukončila etapu pozdní antiky. Od té doby se mluví o Byzantské říši, která na konci 10. století zažila nový rozkvět. Na počátku 13. století počala opět upadat pod vlivem křižáckých válek a roku 1453 bylo její hlavní město Konstantinopol definitivně dobyto osmanskými Turky.

 Rané křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Počátky křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Nejstaršími křesťanskými Biblickými prameny jsou Skutky apoštolů, datované mezi roky 80 a 90 (podle jiných badatelů před rok 65[19][20]), které se věnují prvním letům po Ježíšově ukřižování, listy apoštola Pavla, datované do 50. a 60. let 1. století, a čtyři kanonická evangelia, sepsaná mezi roky 40 a 90, v nichž lze nalézt reakce na tendence, které objevují v církvi v průběhu 1. století.

Křesťanství, jakožto na judaismu nezávislá náboženská skupina, vzniklo v reakci na neúspěšný pokus reformovat judaismus - Ježíšovi učedníci nepřesvědčili o své víře většinu židovské společnosti a naopak se ocitli v pozici nežádoucí sekty. Prvním centrem Ježíšových vyznavačů byl Jeruzalém. Ke křesťanství se obraceli nejen Židé, ale i lidé z helénské kultury (tzv. helénisté, „Řekové" či „pohané"), což byli buď příznivci židovství, kteří nepřijali všechna ustanovení Mojžíšova zákona, nebo vyznavači polyteistických kultů - v křesťanství tak vedle aramejsky mluvících židovských křesťanů vzniká skupina řecky mluvících helénských křesťanů, mezi které patřil i sv. Štěpán. Významnou osobností se vedle původních Ježíšových apoštolů stal Pavel z Tarsu, jenž po přijetí křesťanství hlásal svou víru mezi helénisty. V jeruzalémské církvi vznikl spor mezi helénskými a židovskými křesťany, protože především helénští křesťané byli na rozdíl od židovských toho názoru, že po Ježíšově působení mnohé příkazy a zákazy Starého zákona už neplatí a není už nutné dodržovat všechny závazky tzv. Mojžíšova zákona (např. obřízku). Spor vyřešili apoštolové kompromisem ve prospěch helénistů (tzv. Jeruzalémský koncil kolem roku 49) – křesťanství se tak proměňuje ze židovské skupiny na náboženství otevřené i ostatním kulturám a etnikům. Ještě ve 2. a 3. století však existovali v rámci židokřesťanských obcí i křesťané zvaní ebionité, kteří dodržovali židovské zvyky, nevěřili že Ježíš se narodil z panny a vnímají jej ne jako Boha, ale jako člověka.[21]

V průběhu 1. století se křesťanství rozšířilo do mnoha asijských i evropských regionů Římské říše. Křesťanské obce byly v mnoha městech od Sýrie (významným centrem zde byla Antiochie), přes Malou Asii a Egypt, Řecko a již na počátku čtyřicátých let 1. století vzniká křesťanská komunita v Římě. Podíl na dynamickém rozmachu křesťanství měli aktivní misionáři včetně Pavla z Tarsu, kteří naplňovali hlavní rysy raného křesťanství – misijní zápal a horlivost. Dílčí informace o postupu misií jsou zachyceny v Bibli (např. Skutky apoštolů), ale o většině misijních akcí se žádné zprávy nedochovaly a pouze pozdější křesťanská tradice potvrzuje založení mnohých církevních obcí ještě v době života apoštolů, popřípadě jejich žáků. Dokud se misionáři soustřeďovali na okruh v Římské říší hojně rozptýlených židovských komunit, nenaráželi na výraznější obtíže, protože zpráva o božském poslání Ježíše Krista zapadala do judaistických náboženských představ jejich posluchačů. Na větší problémy naráželi křesťanští hlasatelé ve chvíli, kdy oslovili lidi mimo judaizované prostředí.[21]

Ve Skutcích apoštolů se tvrdí, že Ježíšovi stoupenci dostali název křesťané („kristovci“) poprvé v Antiochii a pojem křesťanství (řecky christianismos) je poprvé doložen v listech biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106), v nichž je také užito pojmů „katolická církev“, což lze doslovně přeložit jako „obecné shromáždění Pánovo“ (slovo katolický z řeckého katholikos - všeobecný; slovo církev z řeckého sousloví κυριακὴ ἐκκλησία složeného z κύριος - Pán a ἐκκαλεῖν - svolávat). Pojmem obecné shromáždění (katolická církev) tak lze zahrnout všechna místní shromáždění křesťanů (lokální křesťanské obce) jako jedno obecné společenství.[21]

Rozšíření křesťanství ve 2. a 3. století

[editovat | editovat zdroj]

K rychlému zakotvení křesťanství docházelo zejména ve východních částech římského světa, kde v průběhu 2. století existovaly početné křesťanské skupiny. Zejména v jižní Sýrii, Malé Asii a Thrákii, tvořili křesťané již na konci 2. století většinu obyvatelstva. Ve 2. století se křesťanství pevněji uchytilo a šířilo také v Egyptě, Řecku a v oblasti mezi mezopotamskou Edessou a Arménií. Podstatná část křesťanů se vyskytovala ve městech, zatímco venkovských oblastí se christianizace příliš nedotkla - tento trend se projevil především na západě Římské říše a křesťanství tak dlouho zůstávalo zejména městským náboženstvím. Křesťanské obce na západě hovořily z velké části řecky, například v Římě se řečtina běžně užívala ve 2. i 3. století, a k polatinštění docházelo až postupně. První oblastí kde prosadila latina byla severní Afrika s centrem ve městě Kartágo. Komunity křesťanů byly i v Hispánii, na Apeninském poloostrově, v Galii (např. v Lyonu), a v Británii, ne všude se však jednalo o početné skupiny a ve srovnání s rozšířením církve na východě západní regiony zaostávaly.[21]

V průběhu 3. století je už křesťanství rozšířené do většiny regionů Římské říše a křesťané jsou ve všech společenských vrstvách římské společnosti. Dlouhá desetiletí tolerance křesťanů, úpadek tradičního polyteismu a neklid kvůli válkám a katastrofám pomohly pevnému zakotvení křesťanství. Křesťany se stávali ve větší míře i vzdělaní a schopní lidé z vysokých společenských kruhů, zdokonalila se organizace a v dobách pronásledování se projevila vitalita většiny křesťanských komunit. Ve druhé polovině 3. století již křesťané tvořili nepřehlédnutelnou součást římské společnosti, a ačkoliv byli stále menšinou (zhruba 10, maximálně 20 % procent obyvatel), zasahovali do politiky, obchodu i kultury. Snahy některých císařů omezit rostoucí sílu křesťanů plošnými zákazy a postihy či pronásledováním neuspěly a pouze potvrdily realitu nového náboženského uspořádání.[21]

Vedle raného křesťanství se v Římské říši objevily i další nová náboženství - vznikalo množství mystérijních kultů a synkretistických nauk, například mithraismus (největší rozmach v 1. až 4. n.l.) a manicheismus (vzniká ve 3. století), jenž byl později některými křesťany považován za nebezpečnou konkurenci.

Vývoj rané hierarchie a organizace křesťanských obcí

[editovat | editovat zdroj]

Dochované prameny (Skutky apoštolů, Pavlovy listy a křesťanský spis Didaché z počátku 2. století) rozlišují v rámci křesťanství několik hlavních funkcí: vedle samotných apoštolů jsou to proroci, učitelé, biskupové (episkop), jáhni (diákon) a starší (presbyter). Apoštolové, dokud žili, řešili vzniklé potíže, dohlíželi na dodržování pořádku a pravověrného učení, pro svou misijní činnost spojenou s častými cestami se však nemohli bezprostředně podílet na správě a vedení založených církevních obcí. Na činnost obcí tak dohlíželi podle židovského vzoru osvědčené osoby (presbyteři) podílející se na organizaci, rozhodování, volbách a soudech. Většinu duchovních úkolů zajišťovali pověření lidé nazývaní proroci a učitelé. Zatímco proroci vedli modlitby, kázali a mluvili z Božího vnuknutí (prorokovali), učitelé se zaměřili na výuku kandidátů pro vstup do církve i aktivních členů, řešili záležitosti morálky a interpretovali význam křesťanských spisů. Delegování do úřadu se v křesťanských komunitách provádělo skrze vkládání rukou, jímž shromáždění křesťané prosili Boha o seslání darů Ducha svatého pro vybraného jedince.

Na přelomu 1. a 2. století se v literatuře začíná objevovat postava biskupa (episkopa, tj. dohlížitele) jako vůdčího představitele křesťanské obce. V popisech křesťanských obcí té doby funkce presbyterů a biskupů splývají a v některých obcích působilo několik biskupů současně. Ještě ve 2. století nebyla struktura obce s jediným biskupem v čele (tzv. monepiskopát) běžná všude a na mnoha místech zůstávalo vedení kolektivní či pod vlivem proroků a presbyterů. V průběhu 3. století se proces vzestupu biskupské správy uzavřel, jednak kvůli pronásledování, při kterých biskup vystupoval jako záruka jednoty obce, druhak kvůli vznikajícím věroučným rozlišnostem a sporům - prosadila se praxe, že se biskupové navzájem potvrzovali a ručili za svou pravověrnost tím, že si nově zvolený či již úřadující biskup vyžádal „přijetí do společenství“ (tzv. communio) od okolních biskupů nebo od biskupa spravujícího některou významnou křesťanskou obec (metropoli). Biskupové tak vytvářeli provázané společenství a stávali se přirozenými vůdci.

Od poloviny 3. století stál v čele obce biskup, na pomoc měl několik presbyterů, kteří se vedle správy stále podíleli i na bohoslužebné funkci. Proroci či charismatici zcela vymizeli, přetrvali však učitelé, u nichž ovšem narůstal tlak, aby se stali presbytery. Strukturu křesťanského společenství doplnili jáhni, kteří se z charitativních pracovníků postupně posunuli do pozice nejbližších spolupracovníků biskupa (sekretářů či pokladníků) a převzali část bohoslužebných úkolů. Trojice biskup, presbyter a jáhen se dál příliš nezměnila a uchovala se do dalšího období.[22]

Vývoj křesťanského učení, kultu a teologie

[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství bylo zpočátku společenstvím lidí očekávajících druhý příchod Ježíše Krista. Mělo podobu malých koncentrovaných skupin, které vyvíjely misijní činnost a nepochybovaly o blízkém Božím soudu, kdy špatní budou potrestáni a dobří odměněni. Křesťané věřili že ten kdo přijal křest a přihlásil se k Ježíši Kristu, se stává novým člověkem a tak musí vést nový styl života - nemůže se přizpůsobovat okolnímu zkaženému světu pošpiněnému pohanskou modloslužbou a hříchem. Tento vyhraněný přístup byl neudržitelný a křesťané si museli přiznat, že druhý Ježíšův příchod nebude věcí blízké budoucnosti.[21]

Většina křesťanských textů 2. století už víc než druhý Ježíšův příchod řeší praktické otázky života křesťanů a jejich komunit, výkonu kultu, a vztahů vůči většinové společnosti. Ve 2. a 3. století rozvíjí svou činnost tzv. apologeti, což byli křesťanští spisovatelé hájící křesťanství vůči pohanské společnosti a proti židům. Ještě v první polovině 2. století nebyl mezi křesťany zájem o antickou vzdělanost, ale pohanští čtenáři argumentům křesťanů rozuměli, museli apologeti používat řeč antické vzdělanosti - mnohé pojmy a termíny převzali z již existujících filozofických i náboženských systémů a někdy proto hrozilo i nebezpečí, že propůjčí křesťanské zvěsti odlišný význam. Ve snaze uchopit a obhájit Ježíšovo učení poprvé vytvářeli to, co se později nazývalo teologií. Mezi apologety, jejichž dílo se z části dochovalo, patřili Athenagoras, Justin Mučedník, Irenej z Lyonu, Tacián Syrský, Theofilos z Antiochie, Meliton Sardský, Kléméns Alexandrijský, Órigenés, Tertullianus, Eusebeios z Kaisareie a Lactantius.[21]

Ve svých prvních staletích křesťanství teprve formovalo svou věrouku a jeho vyznání bylo ustáleno jen v nejdůležitějších bodech.[22] V průběhu 2. století se křesťané vyrovnávali s tzv. gnostismem, zahrnujícím různé nauky, z nichž některé byly mimokřesťanské, některé s křesťanstvím promíšené a některé se ke křesťanství plně hlásící.[22] Existovala řada gnosticko-křesťanských skupin jako valentínovci, kteří fungovali uvnitř křesťanství až do 4. století a sami se chápali jako křesťanská elita.[23] Křesťanští gnostikové ztotožnili postavu Ježíše se svojí představou o spasiteli.[24] Gnostické vlivy lze vysledovat v některých novozákonních textech (zejména v Janově evangeliu) a gnosticismus nepřímo vyprovokoval rozvoj křesťanské ortodoxie a filozofie, protože ty se formovaly právě v polemikách s gnózí. Někteří raně křesťanští autoři, především Órigenés, byli gnostickými myšlenkami silně ovlivnění.[25] Gnostický výklad Bible a Ježíšova působení přitahoval mnohé intelektuály, ale vyvolal i kritiku. Dokládají to dochované protignostické texty např. od biskupa Ireneje z Lyonu nebo římského kněze Hyppolyta.[26][22]

Postupně se ustaloval kánon posvátných křesťanských spisů – křesťané přijali jak spisy původně židovské, v rozsahu Septuaginty, tak spisy nové – především evangelia a pavlovské listy. Naopak byly postupně zavržerny tzv. apokryfní evangelia, listy a skutky, např. Evangelium Tomášovo. Postupně se také vyvíjelo vyznání víry, tedy krátké formulace víry.

Náboženská politika římských císařů

[editovat | editovat zdroj]

Až do 4. století se střídala období relativního pokoje pro křesťany a období pronásledování. Říše přistupovala ke křesťanství zpočátku s tolerancí - křesťanské komunity byly chápány jako součást židovské diaspory a těšily se právní ochraně povoleného náboženství (religio licita). Ke změně došlo v šedesátých letech 1. století, kdy se už nedal přehlédnout nežidovský ráz křesťanských obcí. Římská společnost měla silnou vazbu mezi veřejným, politickým a náboženským životem a pokud se někdo zdráhal přinášet bohům požadované oběti, narušoval podle římských představ po staletí fungující řád a mohl přivodit neštěstí celé říši. Navíc byli křesťané v konfliktu s říší i tím, že nepřiznávali božskou úctu císaři. Rozvoj božského císařského kultu byl přitom jedním ze základních integračních prvků římského impéria a potvrzoval loajalitu občanů k Římské říši.[21]

První rozsáhlejší pronásledování proběhlo v Římě a jeho okolí za Nera (vládl 54-68). Poté se poměry zklidnily, ale na křesťanství bylo i nadále nahlíženo jako na nelegální a nebezpečný náboženský kult. V několika opakujících se vlnách, které zpočátku zasáhly jen jednotlivé regiony Římské říše, se pronásledování vracelo v závislosti na postojích a agilnosti provinčních správců. Stát nahlížel na křesťanství jako na škodlivou pověru, kterou nelze oficiálně uznat, ale nepovažoval ji ale za natolik nebezpečnou, aby bylo nutné ji důsledně stíhat a trestat. Období klidu vládlo v první třetině 3. století s nástupem dynastie Severovců (vládla v letech 195–235). Septimus Severus neměl zájem o krvavé a pronásledování, které by oslabilo říši, ale současně ani zájem o úpadek tradičního polyteismu, takže protikřesťanské zákony nabyly zrušeny. Přímo na severovském dvoře však byli křesťané (osobní lékař, chůva nástupce) a i další ze severovců (např. Caracalla, Heliogabal nebo Alexander) byli ke křesťanství poměrně vstřícní. Pronásledování z časů Nera a Domiciána tak byla svým rozsahem výjimečná až do poloviny 3. století, kdy se situace zásadně změnila.[21]

Maximinus Thrax (vládl 235-238) rychle ukončil dosavadní náboženskou vstřícnost a zahájil pronásledování, které zůstalo omezeno na několik oblastí a brzy odeznělo, ale předznamenalo příchod nových poměrů. Největší pronásledování pak spadají do období vlády Deciovy, Valerianovy a Diocletianovy. Navzdory těmto postihům však křesťanství rostlo a některé z obětí pronásledování byly později zařazeny mezi uctívané mučedníky.

Západní římské křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Na západě si římští biskupové (papežové) postupně získávají pozici vysoké autority západního křesťanstva. Západní církev se také snaží o christianizaci dosud nekřesťanských oblastí západu.

Rostoucí vliv papežů a papežské falzifikáty

[editovat | editovat zdroj]

V období postupného rozkladu západořímské říše se v nastalé politicky proměnlivé době postupně zvyšuje vliv římských biskupů (papežů), kteří jsou jedinými patriarchy křesťanského západu; v rámci celého křesťanstva tak je Řím jedním z pěti patriarchátů spolu s Konstantinopoli, Alexandrií, Antiochií a Jeruzalémem. Papež Lev I. (v úřadu 440-461) se ve snaze posílit pozici papežství nad celým křesťanstvem odvolává na údajný primát apoštola Petra nad ostatními apoštoly a tvrdí, že římští biskupové tento Petrův primát zdědili. Jako první římský biskup přijímá Lev I. původně pohanskými veleknězi užívaný titul pontifex maximus a zasahuje i do politiky, když roku 452, spolu s římskou delegací vyjednal pro Řím příměří s vůdcem hunů Attilou.[27]

V 5. až 6. století vznikají falšované dokumenty, které časem přispěly k výraznému upevnění papežské moci. V 5.-6. století vzniká volně smyšlená legenda o papeži Silvestrovi, která vedla ve 8. století ke vzniku zfalšované listiny Konstantinovy donace, podle které přenechal císař Konstantin papeži Silvestrovi Řím a západní polovinu Římské říše, dovolil mu užívat císařské insignie, roucha (purpur) a propůjčil mu primát nad všemi ostatními církvemi, zvláště nad patriarcháty v Antiochii, Alexandrii, Konstantinopoli a Jeruzalémě. Ve skutečnosti však přenechal Konstantin Silvestrovi pouze Lateránský palác a dvě nové baziliky (Lateránskou a Svatopetrskou). Z 5.- 6. století pocházejí rovněž falšované spisy připisované žáku apoštola Pavla, Dionýsu Areopagitovi, (viz. tzv. Pseudo-Dionysios Areopagita) v nichž se zavádí slovo hierarchie včetně hierarchického systému (podle nebeského vzoru hierarchie andělů) i pro Zemi a pro církevní klérus. a ze stejného období jsou i falzifikáty z okruhu papeže Symmacha, v nichž se mimo jiné zdůrazňuje, že papež nesmí být nikým souzen (ani církevním koncilem či císařem). Praxe je však hlavně zpočátku jiná - v 6. a 7. století dochází k celé řadě soudních přelíčení s papeži, vyvolaných buďto byzantským císařem, nebo voliteli papežů, což byli v oné době křesťané a klerikové města Řím - tyto soudy často končily sesazením papeže (jako heretici byli odsouzeni např. papežové Vigilius nebo Honorius I.) a k soudům docházelo až do 15. století. K posílení pozice papeže tak došlo až v dalších stoletích, kdy byly také některé ze starších zfalšovaných spisů podporujících papežství zahrnuty do tzv. Pseudoisidorských dekretálií (vznikly v letech 847–852) zahrnujících 115 zcela nepravých dokumentů a 125 původně autentických, zfalšovaných až pozdějšími úpravami - tyto falsifikáty dodávající zvláště od 9. století legitimitu papežským mocenským nárokům poprvé zpochybnil teprve Ota III. (vládl 995-1002), ale jejich nepravost byla prokázána až v době renesance. Přesto byly mnohé z nich ještě i v církevním zákoníku Codex Iuris Canonici z roku 1983.[27][28][29]

Karel Veliký a Sasové

[editovat | editovat zdroj]

Franský panovník Karel Veliký (768814) se považoval za Bohem vedeného správce křesťanstva. Pod jeho vládou se Francká říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě - k tomuto mocenskému postavení získává Karel Veliký i císařský titul, když jej roku 800 korunoval papež Lev III. v Římě na císaře říše římské - tak došlo v západní Evropě (324 let od pádu Západořímské říše) k obnovení císařství a posléze ke vzniku Svaté říše římské. Šíření křesťanství na pohanská území bylo v podání Franků nerozlučně spojeno s šířením franské politické nadvlády. V období 772-799 podnikají frankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou vírů, která byla duchovním tmelem saského odboje - válka probíhala nelítostně, například u Verdenu nechal roku 782 Karel popravit 4,500 Sasů, kteří se bránili christianizaci. Sasko se frankům podařilo christianizovat až po té, co byla zbořena významná saská svatyně Irminsul a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle Capitulatio de partibus Saxoniae).[30]

 Velké papežské schizma

[editovat | editovat zdroj]

 Avignonské zajetí, papežské schizma a konciliarismus v Římské církvi

[editovat | editovat zdroj]

Pod tlakem francouzských králů se do kardinálského kolegia dostalo více Francouzů, takže následující papežové byli také Francouzi. Papež Klement V. přesunul roku 1309 své sídlo z Říma do Avignonu, kde zůstali i jeho nástupci. Avignonští papežové byli pod silným vlivem francouzských králů a přestali být chápáni jako představitelé nadnárodní církve. Na nátlak Filipa Sličného zahájil Klement V. proces proti svému předchůdci, papeži Bonifáci VIII., jemuž se král chtěl pomstít. Filip Sličný rovněž pozatýkal rytíře bohatého templářského řádu, který sídlil ve Francii, obvinil je z herezí a nemravností a mučením si vynutil doznání. Klement V. pak pod Filipovým vlivem na viennském koncilu (13111312) templářský řád rušil, král a šlechta si rozebrali řádový majetek a král dal ve vykonstruovaných procesech přední templáře odsoudit a upálit. Další avignonský papež Jan XXII. pod nicotnou záminkou suspendoval německého císaře Ludvíka Bavora; ten se proti němu odvolal k všeobecnému koncilu a na jeho dvoře se začali soustřeďovat papežovi odpůrci. Marsilius z Padovy a Jan z Jandunu proti papeži sepsali spis Defensor pacis (Obránce míru). V něm zpochybňují církevní hierarchii, popírají božský původ papežského primátu a nejvyšší moc v církvi přiznávají pouze lidu. Jako nejvyšší orgán deklarují koncil jakožto reprezentaci všech věřících. Papež je pak pouhý výkonný orgán koncilu, zcela jemu podřízený. Tato teorie, konciliarismus, staví všeobecný koncil nad papeže a bude ještě dlouho přetrvávat. Rozhořčení proti papežství se stupňovalo i kvůli finanční politice – za všechno si avignonská kurie nechává platit, což často hraničí se simonií, a poplatky se tvrdě vymáhají pod pohrůžkou klatby. Odpor byl kvůli nepřátelství s císařem zvlášť silný v Německu, což v 16. století vyústí v hromadný odpad od církve. Důsledkem avignonského exilu (1309–1378) byla obrovská krize papežství: ztráta důvěry v papežství, západní papežské schizma a období konciliarismu.

Papežské schizma

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti avignonského papeže Řehoře XI. se Římané báli, že bude zvolen opět francouzský papež. Vyvinuli na kardinály ozbrojený nátlak a tak byl roku 1378 papežem zvolen Ital Urban VI., který zůstal v Římě. Později někteří z kardinálů prohlásili volbu Urbana VI. za vynucenou a neplatnou, načež zvolili za papeže francouze Klementa VII., který se usídlil v Avignonu. Tak měla Římská církev dva papeže a toto papežské schizma udrželo až do roku 1415. Oba papežové zřídili své kurie, jmenovali své kardinály a po smrti měli své nástupce. Každý papež dával protivníkovy stoupence do klatby – v klatbě tak bylo celé katolické křesťanstvo. Všechny katolické církevní úřady byly obsazovány dvojmo, a tím schizma podněcovalo sváry a boje. Rozdělení se projevilo i v rovině politiky států - různé evropské státy se podle svých zájmů přiklonily k jednomu či druhému papeži, což řešení situace ještě víc ztěžovalo. Pro Katolickou církev toto byla největší krize v jejích dějinách. Na Pisánském koncilu, jenž měl dvojpapežství vyřešit, se situace ještě zkomplikovala a od roku 1409 se dvojpapežství rozšířilo na trojpapežství. Situaci vyřešil až všeobecný Kostnický koncil zahájený roku 1414. Ten po vleklých jednáních i vojenských akcích všechny tři stávající papeže sesadil. Následně bylo v rámci Kostnického koncilu uspořádáno konkláve, které 8. listopadu 1417 zvolilo novým papeže Martina V.[31]

Konciliarismus

[editovat | editovat zdroj]

Tím, že papežské schizma vedoucí a trojpapežství musel vyřešit až všeobecný koncil v Kostnici, ožila i myšlenka konciliarismu, tedy idea svrchovanosti všeobecných církevních sněmů ve věcech víry, podle které není nejvyšším orgánem církve papež, ale všeobecný koncil. Tuto kdysi vyhlásil už sněm ve francouzském Arles roku 314 a První nikajský koncil roku 325. V duchu konciliarismu tak Kostnický koncil v dekretu Haec sancta vyhlásil, že koncil, který se legitimně shromáždil v Duchu svatém a reprezentuje celou církev, má svou moc od Krista a je proto nadřazen i papeži. Dále Kostnický koncil dekretem Frequens předepsal pravidelné svolávání církevních sněmů i pro příští roky, čímž mělo být dosaženo trvalé reformy církve. Tato rozhodnutí potvrdil i následující Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431–1449). Do budoucna plánované koncily měly rozhodovat v důležitých otázkách víry a církevní organizace. Mezi příznivce konciliarismu patřili Marsilius z PadovyWilliam OckhamPierre d'AillyJean Gerson, později Mikuláš Kusánský, ale i velký obhájce konciliarismu Enea Silvio Piccolomini, který však později přešel k příznivcům silného papežství a sám se roku 1458 stal papežem. V dalším období získali opět převahu zastánci papežské svrchovanosti a Pátý lateránský koncil (1512–1517) konciliarismus odmítl a odsoudil, což jen přispělo k roztržce s německou reformací.[32]

Luter a protestantismus

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1517 zveřejnil ve Wittenbergu augustinuán a katolický kněz Martin Luther svých 95 tezí kriticky reagujících především na praxi prodeje odpustků. Tyto teze se rychle rozšířily a vyvolaly velký ohlas. Lutherovi hrozilo obvinění z kacířství a když mu Řím v roce 1520 pohrozil klatbou, reagoval Luther vydáním reformačních spisů, ve kterých své názory dále obhajoval. Když po jejich veřejném pálení reagoval Luther spálením papežské buly, nařídil Lev X. 1521 jeho exkomunikaci. Své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydal císař Karel V. proti Lutherovi wormský edikt (prohlášení kacířem, zákaz spisů). Fridrich III. Saský nechal Luthera unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor v letech 1521–1522 překládal Nový zákon do německého jazyka

Moderní dějiny do roku 1918

[editovat | editovat zdroj]

Římskokatolická církev

[editovat | editovat zdroj]

Velká francouzská revoluce a sekularizace

[editovat | editovat zdroj]

Z počátku se Velké francouzská revoluce (probíhala mezi lety 1789 a 1799) neobracela proti Římskokatolické církvi a zatímco vyšší klerus sympatizoval spíše se šlechtou (tzv. druhým stavem) , která si revoluční reformy nepřála, nižší klerus často solidarizoval s tzv. třetím stavem, tedy s většinou lidí v nejnižším společenském postavení - někteří klerici se podíleli i na zvěstování nových lidských a občanských práv, nebo zasedali v Revolučním parlamentu. Obrat však začal už po 6. říjnu 1789, kdy Národní shromáždění přijalo převratná usnesení proti Římskokatolické církvi, která byla mocným a bohatým představitelem starého režimu - důvodem byla snaha doplnit na církevní úkor vyčerpané státní finance, ale i nepřátelské nálady, které proti Římskokatolické církvi či obecně proti nábožernství chovali někteří revolucionáři. Římskokatolické majetky byly zestátněny, omezeny byly příjmy kleriků, rozpuštěny byly všechny kláštery a duchovní řády a nakonec byla zavedena „Občanská ústava kněžstva“, která sjednotila hranice diecézí a departmentů, zavedla volbu farářů všemi občany příslušného kantonu, zavedla jmenování biskupa i jeho poradců státním zastoupením departmentu, přísahu kleriků na občanskou ústavu a zrušila povinný kněžský celibát - cílem změn byla na Římu nezávislá národní Konstituční církev, v duchu starých galikánských svobod. Tyto reformy odmítli všichni biskupové a zhruba polovina nižšího kléru, takže o svůj úřad přišli, a mnozí duchovní byli popraveni (např. v září 1793 je mezi zhruba 1300 popravenými 300 kleriků). V době obecně protikřesťanského Jakobínského teroru  (září 1793 - červenec 1794) byli popravováni i kněží státní Konstituční církve. V únoru 1795 vydal Národní konvent dekret o náboženské svobodě, který potvrdil oddělení církve od státu. Roku 1795 vydali konstituční biskupové První encykliku (Première Lettre Encyclique), která určovala provizorní řád fungování Konstituční církve.[33]

Papež Pius VI. odsoudil jak Občanskou ústavu, tak ideu lidských práv. Diplomatické styky Francie a Svatého stolce byly přerušeny a roku 1798 obsadila francouzská vojska vedená Napoleonem Bonapartem Řím, vyhlásila v něm Římskou republiku, Pius VI. byl prohlášen za sesazeného a deportován do Francie, kde roku 1799 umírá. Římskokatolická církev ztratila ve Francii během revoluce světskou moc a církevní vliv na kulturu byl nahrazován sekularizovanou kulturou republikánskou. O kulturní smír mezi církví a demokracií v duchu raného křesťanství usiloval např. abbé Henri-Baptiste Grégorie, jenž byl biskupem a duchovním vůdcem nové Konstituční církve, avšak bez úspěchu.[33]

Pontifikát Pia IX. - odsouzení modernismu, První vatikánský koncil a zánik Církevního státu

[editovat | editovat zdroj]

V 19. století přinesla demokratizace a industrializace průlom v mnoha společenských tradicích. Revoluční vlna šířící se roku 1848 z Paříže zachvacuje i Církevní stát. Papež Pius IX. (ve funkci1846 –1878) se zpočátku klonil k liberálním reformám, vyhlásil amnestii pro politické vězně, zrušil cenzuru a provedl několik dalších výrazných zásahů do struktur Svatého stolce. Lid ho nadšeně velebil, ale popularitu ztratil, když se nepřipojil k italské armádě v bojích proti Rakousku a odmítl další hlubší reformy. V Římě vypuklo povstání, Pius IX. uprchl a v Římě od února 1849 do července 1849 vznikla Římská republika. Papež se vrátil až s pomocí francouzských jednotek, které vyhnaly republikánskou armádu. Pius IX. vzal tuto záležitost jako důkaz zhoubnosti a nevhodnosti demokratického a republikánského zřízení a jeho původně liberální orientace se zcela obrátila. Na podporu tradiční zbožnosti vyhlásil roku 1854 dogma o neposkvrněném početí panny Marie. V Itálii probíhalo italské národní sjednocení (Risorgimento), a přestože se Pius IX. se snažil udržet Církevní stát, zvítězila v září 1860 italská armáda nad papežskou a rozsah Církevního státu se omezil na okolí Říma, chráněného silnou francouzskou posádkou.[33]

Roku 1864 vydal Pius IX. encykliku Quanta cura, která odsoudila „základní mylné nauky našich časů“, v níž odmítl modernismusliberalismus, odluku církve a státu, rovnost všech vyznání a další nauky - jejím dodatkem bylo Syllabus errorum modernorum zahrnující sbírku 80 modernistických omylů - kromě pantheismunaturalismu, racionalismu, socialismukomunismu, nebo tajných sdružení odsuzuje i biblické společnosti, liberální sdružení kleriků, ideu lidských práv, svobodu svědomí, svobodu náboženství a tisku, civilní sňatky.[33]

Podle názoru papežské kurie by oslabenému Církevnímu státu, ohrožovanému sjednocujícím se italským národem, mohl pomoci ekumenický koncil, jenž by vyslovením papežské neomylnosti posílil autoritu papeže. Papež Pius IX. tak svolává ekumenický První Vatikánský koncil (probíhal 18691870), jehož se zúčastnilo 774 z asi 1050 biskupů. 24. dubna 1870 schválil koncil dekret o víře Dei Filius. Předmětem sporů již před koncilem, během jeho jednání i po konci koncilu se stala především otázka papežské neomylnosti. Nakonec byla 18. července 1870 konstituce Pastor aeternus, která nauku o papežském primátu a papežské neomylnosti obsahovala, schválena 533 hlasy. Před hlasováním z Říma odjelo 55 biskupů, kteří s touto naukou nesouhlasili. Odmítnutí nauky o papežské neomylnosti i jiných závěrů koncilu některými teology vedlo dokonce ke vzniku Starokatolické církve. Koncil byl 18. července 1870 odročen, ale k jeho pokračování kvůli následnému dobytí Církevního státu už nedošlo (formálně byl koncil ukončen až v roce 1960).[33]

Francouzská armáda chránící dosud Řím proti sjednocené armádě italské, odešla bojovat do prusko-francouzské války (začala 19. července 1870) a nechráněný římský Církevní stát byl následně 20. září 1870 italskými vojsky dobyt. Italové vyhlásili Řím za hlavní město sjednocené Itálie a papeži byl ponechán jen pahorek Vatikán. Tím dosavadní Církevní stát de facto zanikl ale papežové ještě dlouho doufali v jeho obnovení, takže k vyrovnání s Itálií došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránské smlouvy.[33]

 Křesťanství po 1. světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Československá církev

[editovat | editovat zdroj]

Nekatolická hnutí 20. století

[editovat | editovat zdroj]

V 50. letech 20. století dochází k bouřlivému rozvoji evangelikálních církví v Americe. Ty se vyznačují doslovným výkladem Bible, někdy označovaným za fundamentalismus. Druhým výrazným hnutím 20. století je pentekostalismus neboli letniční hnutí. To vzchází na začátku 20. století z metodistických kruhů. V první polovině století hnutí vytváří samostatné církve, v druhé polovině však proniká do etablovaných církví, včetně církví luterských, anglikánské i katolické (charismatická obnova). Hnutí se vyznačuje velkým důrazem na působení Ducha Svatého a na užívání jeho zvláštních darů, tzv. charismat.

Katolická církev

[editovat | editovat zdroj]

Vývoj mezi světovými válkami

[editovat | editovat zdroj]

Aby Vatikán v proměnlivé době mezi světovými válkami zajistil postavení Římskokatolické církve v různých zemích, uzavírá množství konkordátů, a to jak se zeměmi demokratickými, tak i s autoritářským režimem v Portugalsku nebo fašistickými režimy ve Španělsku, Itálii a Německu. Papež byl Pius XI. (v úřadu 1922-1939) rozhodným odpůrcem nacismu, odmítal ve Vatikánu přijmout Hitlera a národně socialistickou ideologii, politiku i porušování konkordátu odsoudil v německy psané encyklice S palčivou starostlivostí (Mit brenneder Sorge, 1937) a připravoval i encykliku proti rasismu a antisemitismu. Přesto jeho státní sekretář Eugenio Pacelli (budoucí papež Pius XII.) uzavírá s Hitlerem již roku 1933 kontroverzní Říšský konkordát - šlo o první mezinárodní smlouvu, kterou nacistický režim uzavřel a Hitler si od smlouvy s Vatikánem sliboval možnost mezinárodního uznání a také lepší integraci dosud často vzdorujících německých katolíků do nacistického systému; Římskokatolická církev si pak od konkordátu slibovala lepší možnost ochrany katolických věřících, kleriků, svobod a zájmů v nacistickém Německu - nacisté však později konkordát libovolně porušovali. Eugenio Paceli se držel taktiky mlčení k nacistickým zločinům i v dalších letech - nekritizoval např. Norimberské rasové zákony (1935) či Křišťálovou noc (1938).[34]

Situace za Druhé světové války

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1939 se Eugenio Paceli stává papežem se jménem Pius XII. (v úřadu 1939-1958). Také na papežském stolci se drží své předchozí opatrné taktiky nekritizovaní nacismu ani fašismu a na rozdíl od jeho poválečných exkomunikací členů komunistických stran nevyužívá ani možnost exkomunikace nominálně „katolických“ představitelů nacismu, např. Hitlera, Himmlera, Goebbelse či Bormanna. Tento kontroverzní přístup bývá obhajován jako snaha papeže nevyprovokovat nacistický režim k zásahům proti katolickým věřícím, duchovním a církevní organizaci, nebo k násilnému zásahu vůči Vatikánu. Místo otevřeného protestu však Pius XII. rozvíjel neveřejné diplomatické aktivity a „podzemní činnost“ církevních struktur, díky nimž byly před smrtí zachráněny tisíce Židů.[34][35]

 Pontifikát Jana XXIII. a Druhý vatikánský koncil

[editovat | editovat zdroj]

Přestože se očekávalo, že papež Jan XXIII. (v úřadě 1958-1963) bude vzhledem k jeho stáří (zvolen v 77 letech) a špatné zdraví papežem „na přechodné období“, stihl Jan XXIII. během svého krátkého pontifikátu výrazně ovlivnit další směřování Katolické církve. Přes odpor ze strany papežské kurie otevíral cestu k porozumění s ostatními křesťanskými církvemi, se židovstvím i s dalšími světovými náboženstvími. Ve svých encyklikách vyzýval k sociální spravedlnosti (Mater et Magistra, 1961), k otevřenosti církve vůči modernímu světu a k přitakání lidským právům (Pacem in terris, 1961). Omezil mnoho ceremoniálních zvyklostí, např. zrušil mnohá staletí starou kvótu omezující počet kardinálů na 70. Svým kolegiálním chováním posiloval úlohu biskupů.[36]

Mezi nevýznamnější počiny Jana XXIII. patří svolání ekumenického Druhého vatikánského koncilu (probíhal 19621965), který měl reagovat na potřeby doby a přiblížit Katolickou církev modernímu světu. První polovině koncilu předsedal až do své smrti. Na koncilu se shromáždilo přes 2500 biskupů s převahou těch progresivněji smýšlejících; opozici jim tvořili mimo jiné spíše konzervativní kuriální kardinálové, takže důsledkem byly časté potyčky mezi koncilem a kurií. Po prvním zasedání koncilu Jan XXIII. umírá a nově zvolený papež Pavel VI. (v úřadu 1963-1978) smýšlel spíše v duchu konzervativní kurie. Koncil neustanovil žádnou novou nauku či dogmata, ale přinesl několik výrazných změn: Umožnil proměnu liturgie - např. dosavadní latinu bylo možné v liturgii nahradit laikům srozumitelnými národními jazyky, umožnil laikům přijímat podobojí a kněžím sloužit mši čelem k lidem. Dokument Nostra aetate přinesl smířlivější pohled na jiná náboženství a odsoudil antisemitismus, dokument Gaudium et Spes se zabýval vztahem církve ke světu, dokument Dignitatis humanae připomíná, že církev by měla respektovat svobodu náboženského vyznání a měla by se vzdal požadavku, aby veřejnost i státní struktury jednaly podle katolických principů. Koncil přinesl výrazný posun v ekleziologii, tedy v tom, jak Katolická církev chápe sama sebe - zatímco dosud se Katolická církev pokládala za jedinou pravou církev, během koncilu a po něm začal být tento pohled opatrně relativizován. V závěru koncilu zasedání došlo ještě k jedné významné události - papež Pavel VI. a přítomný zástupce ekumenického patriarchy Athenagora zrušili vzájemnou exkomunikaci mezi východní a západní církví vyhlášenou roku 1054.[36]

Závěry koncilu nebyly všude a všemi přijaty stejně. Někteří kritici koncilu odmítají přijmout změny, které koncil přinesl (tzv. tradicionalisté) a někteří označují učení koncilu jako heretické. Na druhé straně někteří kritikové (např. Hans Küng) koncilní změny vítají, ale nepovažují koncilem provedenou reformu církve za důslednou - uvítali by i obnovení ranně křesťanského kněžského manželství (zrušení povinného celibátu), revizi papežské neomylnosti a revizi pozice papeže jakožto nejvyšší autority církve (namísto silného papežství by uvítali konciliarismus), nebo požadují větší prostor pro působení žen v církvi (např. možnost jáhenského či kněžského svěcení žen)[36]

úvod - křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili prvotní církev. Původní křesťanské uskupení se brzy rozešlo do různých míst a postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako církve. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavné církvi, nebo k některé z církví vzešlých z protestantské reformace. Jednotlivé církve však různě chápou jak samy sebe a svůj vztah k ostatním, tak i samotnou definici pravé křesťanské víry. V krajních případech se během dějin některé církve či křesťanské proudy navzájem označovaly za odpadlíky od pravé víry, za heretiky, popřípadě se navzájem vůbec nepovažovaly za křesťany.[37][38][39][40] Od počátku 20. století však mnoho úspěchů zaznamenal ekumenismus, snažící se o vzájemné sblížení křesťanských církví.

křesťansví - obecný článek - dějiny (středověk)

[editovat | editovat zdroj]

Když západní část Římské říše rozložila, ujali se politického vedení města Řím jeho biskupové - papežové (Lev I. Veliký, Řehoř Veliký). Postupně ve střední Itálií vznikl Církevní stát. Biskupové a křesťanské kláštery se snažili uchovávat zbytky antické kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o církevní nezávislost na panovnících. Křesťanské misie zasáhly další části Evropy. Když Karel Veliký koncem 8. století založil Franskou říší, opíral se o západní církev.

O podíl na christianizaci Velkomoravské říše spolu bojovali západní latinští misionáři Východofranské říše s řeckou východní misií bratrů Konstantina a Metoděje vyslanou z Byzance.[41][42] K trvalejší christianizaci Českých zemí dochází až za vlády knížete Bořivoje a jeho nástupců.[43] Z Byzance se křesťanství dostalo i do východní Evropy, např do Ruska. Západní misie dosáhla až do Skandinávie. Počátkem 10. století došlo ve Francii k významné reformě klášterů (clunyjská reforma), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou reformou i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první univerzity (Bologna) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli právo.

Když po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že Jeruzalém je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do křížových výprav. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Zároveň probíhal tak zvaný boj o investituru, zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství (Canossa 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.

Rostoucí moc, bohatství a sebevědomí evropských panovníků i církevních hodnostářů vedly k lidovým nepokojům spojeným s kritikou bohatství a moci církve. Ve středověké Evropě působili i křesťané nezávislí na Římskokatolické či Byzantské církvi, snažící se přiblížit prostotě raného křesťanství a přezdívaní jejich oponenty jako bogomilové (na Balkáně) nebo kataři (v západní Evropě).[44][45] I uvnitř Katolické církve vznikaly hutí za křesťanskou opravdovost a chudobu zvané žebravé řády (dominikáni, františkáni). Kritikové církve se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni (William Ockham, John Wycliffe). Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v Avignonu, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v Kostnici a v Basileji sice papežský rozkol odstranily, snahy konciliaristů o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou Byzantskou říši ohrozili v 15. století turečtí nájezdníci a byzantští zástupci sjednali s římskou církví takzvanou florentskou unii, kterou však ostatní východní patriarchové neuznali. Roku 1453 Byzanc padla, čímž se těžiště Pravoslavné církve přesunulo do Ruska. Ani Katolická církev nežila v klidu. Osobní lidová zbožnost a snaha o návrat k původnímu prostému křesťanství vedly v pozdním středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo Savonarolův režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest německého mnicha a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení

původní delší článek kataři v dějinách křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Takzvaní Kataři byli známí též jako albigenští (podle jednoho z jejich okcitánských center ve městě Albi), ale sami členové tohoto hnutí pro sebe tato pojmenování nepoužívali - dostalo se jim jich až zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (Bonhommes). Počátky hnutí nejsou příliš jasné - první zmínka o Katarech je z roku 1143, avšak v té době již byli rozšířeni od Rýna k Pyrenejím. Učení, které hlásali, neznáme v jeho úplnosti a skutečné podobě, protože veškeré informace o něm pocházejí z inkvizičních protokolů a není tak snadné rozlišit pravdu od nepochopení nebo smyšlenek.[46][47]

Kataři kázali mravní rigorismus, pokládali svět za stvořený ďáblem či zlým bohem, prohlašovali se za jedinou pravou Kristovu církev předávající jediný platný křest Duchem svatým, v jejich spiritualitě hrál významnou roli Nový zákon a v něm pak obzvláště Janovo evangelium a Apoklaypsa. Většinou však zavrhovali Starý zákon jakožto dílo stvořené zlou sílou (Satanem nebo „zlým bohem“). Zcela odmítali římskou církev jako církev zavržených, vytýkali kněžím opuštění apoštolské chudoby a odmítali církevní kult a přepych, neuznávali posvátnost eucharistie ani vodní křest. Bohoslužby konali v lidovém jazyce. Žehnali chléb, ale odmítali jej uctívat jako svátost. Užívali modlitbu Otčenáš. Vytvořili si vlastní nezávislou organizaci, zvláště silnou tam, kde byli na delší čas ušetřeni pronásledování (jih dnešní Francie, některá italská města). Katarská církev pořádala vlastní synody, měla biskupskou strukturu (biskup však nedisponoval přílišnými pravomocemi), dělila se na dieceze a jednotlivé farní obvody spravovali jáhnové. Katarství nemělo papeže či jinou centrální věroučnou autoritu a bylo velmi vnitřně rozrůzněné. Smysl pozemského života spatřovali v přípravě lidské duše k nalezení cesty na nebesa a prostředek spatřovali v tzv. consolamentu, což byl rituál který chápali jako křest duchem svatým. Udíleli jej po náležité přípravě každému vložením rukou či Nového zákona na hlavu křtěného. Pokřtění museli zachovávat přísný způsob života a mohli sami udílet consolamentum dalším lidem. Consolamentum ovšem mohl obdržet i každý umírající, který o něj požádal.[46][47] Jeden z důležitých, byť mnohdy přeceňovaných vnitřních sporů Katarství byl střet umírněného a vyhraněného dualismu. Umírnění katarští dualisté věřili, že Satan byl stvořen dobrým Bohem, ale padl a obrátil se ke zlu. Vyhranění dualisté hlásali, že zlo, zlý princip či zlý bůh existoval od věčnosti. Katarství bývá proto označováno jako dualisticko-manicheistické hnutí, přestože na historický manicheismus vědomě nenavazovalo. Mezi osobnosti Katarství patří například katarský filosof Jana z Lugia. Katarství se stavělo ostře proti církevní i světské moci.[48]

Napětí ve vztahu k francouzskému království vedlo katary z okolí města Albi (odtud albigenští) ke krvavé albigenské válce (12091229), jejíž ráz byl náboženský i politický. Protože zvláště kataři podrývali základy feudální společnosti, vystupovali proti nim společně stát i církev. Poté, co albigenští zavraždili roku 1208 papežského legáta, jehož úkolem bylo s nimi vyjednávat, vyzval Inocenc III. ke křížové výpravě proti albigenským. Konflikt byl velmi krvavý a jediný prospěch z konfliktu vytěžila Francie. Na základě těchto zkušeností se mění inkviziční řízení na církevní procesní právo a začíná aktivní vyhledávání provinilcům. Roku 1253 Inocenc IV. umožňuje v rámci tohoto procesního práva za přísných pravidel použití tortury. Tak začíná velmi temná kapitola církevních dějin, protože v rámci inkvizice došlo ke krutostem, které jsou pro nás zcela nepochopitelné.

Starý úvod

[editovat | editovat zdroj]

Jako Kataři či albigenští byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě, řazeného mezi hereze, které mělo nadregionální charakter. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a tato pojmenování pro sebe nepoužívali - dostalo se jim jich zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (Bonhommes).[49][50] Název albigenští je podle města Albi v Languedocu (dnes jižní Francii), kde se toto hnutí značně rozšířilo a název kataři pochází z řeckého καθαρός katharos, což znamená „čistý“ - jde o polemický název převzatý z pozdněantických polemik proti novaciánům a poprvé využitý o soudobých kacířích v 60. letech 12. století Ekbertem ze Schönau. Původně byli jako kataři označováni pouze učitelé hnutí, ale označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je prostřednictvím německého Ketzer odvozen i český výraz „kacíř“. Hnutí nebylo vázáno na jméno určitého kazatele a v různých zemích mělo různá jména.

Novější úvod

[editovat | editovat zdroj]

Jako Kataři či albigenští byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě, které mělo nadregionální charakter. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a tato pojmenování pro sebe nepoužívali - dostalo se jim jich zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako praví křesťané (veri christiani) nebo dobří lidé (Bonhommes). Od počátku byli Římskou církví vnímáni jako nebezpeční heretici a právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice. Kataři měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, učení a cíle. Mezi nejvýznamnější ohniska hnutí patřila Okcitanie (v dnešní jižní Francii) a některá Italská města, byli však rozšířeni i jinde. Panuje poměrně rozšířená shoda, že bylo katarství spřízněné s balkánským hnutím bogomilů. První nesporný výskyt katarství v západní Evropě je doložen roku 1143 v Kolíně nad Rýnem a zmínky o něm se vyskytují až do počátku 14. století, kdy dochází k jeho potlačení. [49][50][51][52]

Charakteristika hnutí

[editovat | editovat zdroj]

 Název hnutí a etymogogie slova kataři

[editovat | editovat zdroj]

Prameny takzvané katary někdy označují také jako albigenské (podle města Albi v Languedocu, dnešní jižní Francii, kde se hnutí značně rozšířilo), bulhary (což je odkaz na balkánské bogomily) či pataríny, a mnoha jinými názvy. Jisté je že „kataři“ sami sebe nikdy nenazývali čistými (cathari) nebo dokonalými (perfecti), nýbrž jedině křesťany, svými věřícími bývali také označováni jako praví křesťané (veri christiani) nebo dobří lidé (Bonhommes), případně jako Dobří muži a Dobré ženy.[53][54][55][56]

Samotný název cathari (kataři) pro označení členů hnutí využil v 60. letech 12. století Ekbert ze Schönau ve svém polemickém spisu Knihy proti katarským bludům. Název cathari si vypůjčil od sv. Augustina, z jeho protimanichejského spisu O kacířství, kde Augustin hovoří o heretických cathari a překládá to jako mundi (čistí) - Ekbert tak ztotožňuje členy středověkého hnutí s antickými catharistae, o nichž se Augustin zmiňuje jako o největší manichejské odnoži a z Augustina čerpá i ve svém popisu katarské víry, kterou stylizuje podle Augustinova podání manicheismu. Alan z Lille navrhl na přelomu 12. a 13. století ve svém spise De fide catholica (O katolické víře) tři další etymologie: kataři jsou dle Alana nazývání buď podle catha jakožto slova pro výtok, protože se prý oddávají neřestem; dále podle casti (čistí), protože prý předstírají čistotu, nebo podle catus (kočka), protože prý líbají zadek kočky, v jejíž podobě se jim zjevuje Lucifer. S kočkou (catus) spojuje katary i Hildegarda z Bingenu (ve 30. letech 13. století), protože, jak píše "kočka je více nečistá než ostatní zvířata". Účelem těchto středověkých etymologií bylo (např. podle Davida Zbírala) především naplnit ideologické cíle, které jednotliví autoři svými texty sledovali - ať už ztotožnit hnutí svých součastníků s antickým manicheismem, nebo s neřestí, nečistotou, falešnou pýchou či líbáním zadku ďábla.[57]

Z autorů 20. století navrhuje etymologii odvozenou od kočky (z caticatier, „zbožňovatel kočky“, tedy čarodějník) francouzská historička Anne Brenonová (v knize Les Cathares, 1996)[55]

Původně byli jako kataři označováni pouze učitelé hnutí, ale označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Ze slova katar je prostřednictvím německého Ketzer odvozen i český výraz „kacíř“.[56]

Zdroje pramenů ke katarství

[editovat | editovat zdroj]

Učení, které kataři hlásali, neznáme v jeho úplnosti, protože většina vlastní katarské literatury byla zničena a se dochovaly jen zlomky: Apokryf bogomilského původu Interrogatio Iohannis, teologicko-filosofické scholastické pojednání Kniha o dvou principech, tzv. Anonymní pojednání, tzv. Sbírka křesťana Radoslava a tři texty určené ke katechezi adepta připravujícího se na ústřední obřad hnutí (duchovní křest consolamentum) a k užití během obřadu. Většina dochovaných informací tak pochází z dobových kronik, protikatarských pojednání polemik (z nichž některá pocházejí od obrácených katarů) proti katarství a z rozsáhlých inkvizičních archivů, v nichž se zachovaly výpovědi katarů - tyto nekatarské prameny nám pomáhají udělat si ucelenější obraz o tom, čemu kataři věřili, ale není vždy snadné v nich rozlišit pravdu od nepochopení nebo lží.[58][59][60]

Základy katarského učení

[editovat | editovat zdroj]

Katarské učení nebylo skloubeným teologickým systémem, ale spíš neuzavřeným souborem typických věr, z jehož prvků si každá katarská skupina, popřípadě i jednotlivec, svou víru skládal. Nauková jednota se nepovažovala v katarství za určující. Kataři vycházeli zejména z Bible: Nový zákon přijímali, ale většinu Starého zákona odmítali, případně jej chápali jako záznamy o ďáblových činech. Katarské učení bývá označováno jako dualistické, a v jeho teologii se vyskytovaly proudy umírněného i radikálního dualismu.

Učení umírněného dualismu

[editovat | editovat zdroj]

Spíše umírněný bogomilsko-katarský dualismus učil, že existuje nebeské království dobrého Boha, ale že hmotný svět stvořila zlá bytost. Někteří měli za to, že šlo původně o dobrého anděla, Lucifera (ďábla) či Satanaela, který však zpychl, zatoužil po moci a postavil se proti Bohu. Bůh jej vyhnal ze svého království, nicméně strpěl, aby ďábel vytvořil viditelný svět a usídlil se na nebeské klenbě. Ďábel z nebe oblouzením vylákal i jiné anděly, nebo je z nebe strhl násilím. Z bláta vytvořil mužské a ženské tělo, přikázal dvěma andělům (Adamovi a Evě), aby do nich vstoupili, naučil je smístvu, ze spojení jejich těl se zrodila další těla a z jejich duší vznikly duše ostatního lidského pokolení. Židům ďábel nalhal, že on sám je Bůh a že jiného boha není. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše jim předal předpisy uzákoňující zabíjení, krvavé oběti a další zločiny. Pak ale přišel Ježíš Kristus a než ho ďáblovi pohůnci stačili ukřižovat, založil svou církev a zjevil jí, že Bůh Starého zákona není pravým Bohem, nýbrž krutým a mstivým ďáblem.[55][56]

Učení radikálního dualismu

[editovat | editovat zdroj]

Kromě umírneného dualismu vznikl v katarství, ale zřejmě pouze na Západě, také radikální dualismus. Ten hlásal, že princip zla existuje od věčnosti, tedy že zlo nevzniklo až v okamžiku, kdy se původně dobrá bytost postavila proti Bohu, ale že existuje od počátku spolu s dobrem. Radikální dualismus se tázal: jak by si bytost, která měla ve své podstatě dobro, mohla najednou zamilovat zlo, které dosud neexistuje, nemá žádnou příčinu a je k její podstatě zcela protikladné? Ve skutečnosti podle radikálních dualistů muselo zlo již předtím existovat: od věčnosti podle nich stály proti sobě dva principy, princip dobra a princip zla (jehož je Satan pouhým služebníkem). Radikální dualisté tak odstranili vnitřní rozpory, které viděli v umírněném dualismu, kde byl dobrý Bůh přísně vzato příčinou veškerého zla, neboť nedal Luciferovi a andělům takové dispozice, které by jim umožnily zůstat dobrými.[55]

Katarská učení o spáse duší

[editovat | editovat zdroj]

Kataři věřili, že duše (ať už jich ďábel zajal určitý počet nebo vznikají stále nové) se mohou z hmotného ďáblova světa vysvobodit. V otázce, jaká cesta ke spáse duše vede, se kataři rozcházeli, neboť jejich náhled na duši nebyl jednotný.[55]

Někteří věřili v reinkarnaci, stěhování duší z těla do těla, dokud duše nedojdou spásy díky duchovnímu křtu (baptisme esperital), o kterém kataři věřili, že jej jejich církev předává v nepřetržité linii už od doby Krista a apoštolů. Ne všechny katarské církve přijímaly koncepci stěhování duší; tato nauka byla rozšířena zejména u radikálních dualistů, kteří věřili ve dva počáteční protichůdné principy dobra a zla. Ale ani ve vyhraněně dualistických společenství nebyla přijímána všemi.[55]

Podle mnoha katarů všechny duše pocházejí z prvních dvou duší uvězněných Satanem v lidských tělech a vznikají při pohlavním styku; tyto duše mohou být buď vykoupeny, nebo zavrženy. Naproti tomu velká většina radikálních dualistů odmítala myšlenku věčného zavržení a věřila, že jednou budou vysvobozeny všechny duše, které spadly z nebes, a to jakmile čas jejich pokání na tomto zlém světě vyprší a jakmile se inkarnují do těla, v němž budou žít podle Božích přikázání a v němž přijmou duchovní křest.[55]

Vztah ke Katolické církvi a k Pravoslaví

[editovat | editovat zdroj]

Kataři věřili, že pravou Kristovou církví podle jejich mínění prohnilá většinová církev (ve své době se takto vyhraňovali buď proti Katolické církvi na západě, nebo proti církvi Východní), nýbrž malá církev malá, věrná, které bylo Kristem předpovězeno pronásledování a která byla poslána „jako ovce mezi vlky“ – tedy církev katarská, která, jak kataři věřili, předává v nepřerušené posloupnosti od dob Krista a apoštolů svátost křtu Duchem svatým (consolamentum), jejíž přijetí je jedinou možností, jak dosáhnout spásy.[55][56]

Kataři si nestavěli chrámy ani žádné kultovní stavby; obřady se odehrávaly v domech. Scházeli se především v domech Dobrých mužů a domech Dobrých žen..[60][61]

Lámání a žehnání chleba

[editovat | editovat zdroj]

Každodenně praktikovaným rituálem bylo kultovní stolování s lámáním a žehnáním chleba a jeho rozdělováním mezi přítomné. Uskutečňoval na začátku každého společného jídla. Představený se pomodlil, nařízl chléb, rozdělil jej a rozdal kousky mezi přítomné, včetně obyčejných věřících. Kataři tento zvyk chápali jako prostou připomínku Poslední večeře a odmítali jakékoli spojování chleba s Kristovým tělem. Věřili že ve skutečnosti Ježíš mluvil o chlebu učení, které se má rozdělovat mezi lidi, ne o svém skutečném těle.[60][61]

křest Duchem svatým - consolamentum

[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitějším obřadem hnutí byl duchovní křest Duchem svatým nazývaný consolamentum (útěcha). V návaznosti na Nový zákon (např. Skutky apoštolů 19,1-7) kataři rozlišovali Janův křest vodou, který podle nich pouze povolává k pokání, a křest ve jménu Ježíše Krista vkládáním rukou. Věřili, že během obřadu consolamenta je na adepta seslán Duch svatý, Utěšitel (Paraklétos); všechny hříchy jsou příjemci odpuštěny, otevírá se mu cesta do nebeského království a stává se dobrým křesťanem čili Dobrým člověkem. Consolamentum však nemohlo mít žádoucí výsledek (posmrtné vystoupení do nebeského království), pokud po něm nenásledovaly příslušné činy dosvědčující skutečné vnitřní obrácení - v případě porušení přísných životních zásad Dobrých lidí svátost pozbývala platnosti. Pokud k opětovnému upadnutí do smrtelného hříchu došlo, jedinou možností bylo znovu přijmout consolamentum a v takovém případě byla příprava obzvláště tvrdá. O udělení consolamenta rozhodovali Dobří lidé, kteří mohli seznat, že si ho uchazeč nezasluhuje. Z lehčích hříchů se Dobří lidé společně vyznávali v obřadu zvaném apparellamentum.[60][61]

Obvykle křtu předcházela roční příprava adepta a byli k němu svoláni další kataři a katarky. Hlavními složkami obřadu duchovního křtu bylo kázání o pravé Boží církvi, slib čistého života v souladu s evangelijními přikázáními, společné vkládání rukou na adeptovu hlavu, při němž představený křtěnci vložil na hlavu Nový zákon či evangeliář, přítomní kataři položili pravou ruku na křtěncovu hlavu, šíji či ramena. Obřad doprovázelo četné opakování Otčenáše a recitace prologu evangelia podle Jana. Svátost ukončoval polibek pokoje. Svátost měla i svou nouzovou podobu: vzkládání rukou sice měli uskutečňovat přinejmenším dva kataři, ale když nebylo zbytí, například v dobách pronásledování, stačil i katar jediný, a dokonce i jediná katarka.[60][61]

Praxi consolamenta přejali kataři od bogomilů; nejstarší dochovaný doklad pochází z jedenáctého století.[60][61]

Zvláštním druhem consolamenta bylo to, které se udílelo umírajícím - consolamentum umírajícím nevyžadovalo dlouhou přípravu. Pokud se jeho příjemce uzdravil, pozbývalo, zdá se, platnosti a Dobří lidé byli nabádáni k modlitbám za to, aby daný člen komunity co nejdříve přijal standardní consolamentum. Toto consolamentum umírajícím přijímali na smrtelné posteli i někteří katarští věřící, kteří seznali, že nejsou schopni celý život plnit přísná přikázání, k nimž se člověk přijetím consolamenta zavazoval a consolamentum umírajících tak představovalo jakýsi protějšek katolického oblékání mnišského roucha in articulo mortis a také obdobu předsmrtného udělení katolických svátostí.[60][61]

Společné motlitby, předání motlitby, obřadní úklona a biskupské svěcení

[editovat | editovat zdroj]

Společné modlitby se odehrávaly několikrát denně; skládaly se z Otčenáše a několika dalších formulí. Předání modlitby bylo dalším obřadem, jímž získával katechumen právo a povinnost modlit se Otčenáš. Praktikována byla tzv. obřadní úklona (melioramentum) jenž měla různé podoby, od prosté úklony až po pokleknutí a trojí padnutí tváří na zem - prokazovali ji kataři jiným katarům, které navštívili, a také vzorní věřící katarům; byla rovněž součástí obřadů consolamenta, předání modlitby a vyznání vin a provázely ji modlitební formule. Kataři měli i biskupské svěcení, které se svým průběhem velmi podobalo consolamentu.[60][61]

Život katarů

[editovat | editovat zdroj]

Pro ty, kdo podstoupili consolamentum - duchovní křest a zasloužili si tak označení za „dobré lidi“, „dobré křesťany“ či prostě „křesťany“, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo zneplatnění tohoto křtu: museli zachovávat evangelijní přikázání, nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné posty. Obyčejní věřící žili v podstatě stejně jako jejich pravověrní současníci: chodili do válek, zabíjeli zvířata, plodili děti, jedli maso, přísahali a snažili se vyvarovat alespoň smrtelných hříchů a vysvobození duše se jim mohlo dostat buďto přijetím duchovního křtu v pozdějším věku, případně předsmrtně, nebo, podle víry některých radikálních katarských dualistů, v některém z příštích pozemských životů.[55][56]

Katarský systém ve svém důsledku odmítal feudální moc církve i šlechticů - neuznávali soudní moc feudálů, brojili proti krveprolévání, tělesným trestům a přísaze. Přesto však katarství základy feudalismu podkopávalo spíše jen teoreticky, svým doktrinálním systémem, ne nějakými konkrétními podvratnými akcemi. Zákaz krveprolévání nebo zákaz přísahy se týkal jen katarských řeholníků (Dobrých lidí).[55]

Struktura katarské církve

[editovat | editovat zdroj]

Kataři si vytvořili si vlastní nezávislou organizaci, zvláště silnou tam, kde byli na delší čas ušetřeni pronásledování (jih dnešní Francie, některá italská města). Katarská církev pořádala vlastní synody, měla biskupskou strukturu (biskup však nedisponoval přílišnými pravomocemi), dělila se na dieceze a jednotlivé farní obvody spravovali jáhnové. Katarství nemělo papeže či jinou centrální věroučnou autoritu a bylo velmi vnitřně rozrůzněné. [62][63] Funkce biskupa stojícího v čele jednotlivých katarských společenství je dosvědčena nejpozději od první poloviny 12. stol.  Biskup měl k ruce „staršího syna“ (filius maior) a „mladšího syna“ (filius minor). Když biskup zemřel nebo kvůli hříchu své biskupské důstojenství ztratil, stal se „Starší syn“ jeho nástupcem, „mladší syn“ zaujal místo „staršího syna“ a shromáždění členů katarské církve vybralo nového „mladšího syna“. „Synové“ cestovali z místa na místo, navštěvovali katary a katarky a dohlíželi na chod místních skupinek. V jednotlivých obcích s větším počtem katarů měla katarská církev vždy jednoho jáhna. Jáhni vedli veřejné zpovědi z lehkých hříchů a zodpovídali za běžný život domů, ve kterých dobří křesťané sídlili.[60][61]

Katarská organizace spočívala na Dobrých lidech - řeholnících katarské církve. Dobří muži a Dobré ženy kázali, napomínali věřící, udíleli duchovní křest a sami si vydělávali na živobytí: sdružovali se ke společnému životu ve zvláštních domech, kde se věnovali povolání tkalců, košíkářů, ševců apod. Své výrobky prodávali na trzích. Teprve když začalo pronásledování, byli nuceni žít z darů věřících.[60][61]

Vztahy katarství a bogomilství

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete na stránce Bogomilství.

Panuje poměrně rozšířená shoda, že katarství bylo spřízněno s hnutím, jež vzniklo v Bulharsku v 10. století a jehož příznivci byli na Východě známi jako bogomilové. Katarství nevzniklo na středověkém Západě ale jde o totéž náboženství jako bogomilství, přesunuté do jiného prostředí. Propojenost katarství s bogomilstvím je podložena zprávami o kontaktu bogomilských hodnostářů s hodnostáři katarskými, srovnávacím studiem bogomilských a katarských věr a obřadů, označením bulhaři, jež se o katarech ve Francii užívalo, výčtem katarských církví v díle bývalého katara a posléze dominikánského inkvizitora Rainera Sacconiho, který vyjmenovává šestnáct katarských církví, z toho šest východních – bogomilských. Bogomil, od něhož se bogomilství odvozuje, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Základ bogomilského učení tvoří etika odmítající Starý zákon, neuznávání církevních svátostí a oficiální církve vůbec. Bogomilové však uznávali Nový zákon. Téměř jistě v jedenáctém století, nejpozději však v polovině století dvanáctého, se bogomilské učení dostalo na Západ. I když šlo učení v novém prostředí a jiném společensko-historickém kontextu vlastními cestami, obě křídla hnutí (kataři a bogomilové) nadále zůstávala úzce propojena nejen co do nauky, ale i v organizační oblasti.[60][61]

Historický vývoj hnutí

[editovat | editovat zdroj]

Počátky katarství

[editovat | editovat zdroj]

První dochovaný záznam o katarství je z Porýní. Jde o dopis premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux sepsaný mezi lety 11431147, podle nehož se kataři dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené a přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu. Podle Ebervina kataři odmítali pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení, a odmítali manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem. Podle Ebervina kataři uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob apoštolů v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že kataři byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance, avšak stejně dobře může jít také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit vlastní apoštolský původ.

Katarské hnutí zapustilo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Flander, Porýní, zejména však Lombardie a Okcitánie.

Kataři v Okcitánii

[editovat | editovat zdroj]
Hrad Queribus

Okcitánské katarství lze v pramenech sledovat od 60. let 12. století. Vyplývá to ze záznamu o diskusi v Lombers roku 1163 a z tzv. Niquintovy listiny. Podle Niquintovy listiny se v hradišti Saint-Félix v kraji Lauragais roku 1167 sešly katarské delegace z Okcitánie, Itálie, severní Francie a z Východu (biskup Niquinta alias Nikétas) a jejich zástupce zde Niquinta vysvětil na biskupy. Niquintova listina se nicméně dochovala jen v opise ze 17. století a někteří badatelé (Monique Zerner, Jean-Louis Biget, Jacques Chiffoleau) zpochybňují její pravost.

V poslední třetině 12. století se katarské hnutí rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve a s příkladným prostým životem katarských duchovních, který kontrastoval s bohatstvím církevních hodnostářů.

Stanovisko církve a papeže

[editovat | editovat zdroj]
Sv. Dominik a pálení katarských knih

Katarské hnutí se ve Francii a Itálii šířilo a bylo vnímáno jako hrozba společenskému řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.). Církev se proto rozhodla proti katarům zakročit.

Třetí lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“

Křížová výprava proti albigenským

[editovat | editovat zdroj]
Kataři propuštění nazí z Carcassonne, rok 1209

Papež Inocenc III. v roce 1208 rozhodl o křížové výpravě proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán, pozdější svatý Dominik, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování nepřineslo požadované výsledky. Proto byla v letech 12081229 vyhlášena křížová výprava proti albigenským.

Katarské pevnosti

První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou dobyli, bylo papežovo volání úspěšné. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata kláštera v Citeaux, a hraběte Šimona z Montfortu. Křižáci občas pustošili celá města, upalovali katarské dokonalé na hranicích a zabíjeli obyvatele. Např. v městě Béziers bylo údajně vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako kataři nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Jak líčí pozdější pramen o této události, Dialogus miraculorum Caesaria z Heisterbachu, při dobytí města Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (katolíci), řekli opatovi (Arnaldu Amalricovi, opatu ze Cîteaux): ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.‘ (‚Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius‘) A pobito bylo ohromné množství.“ Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i dvacetitisícového počtu mrtvých je zpochybňována.[64]

Podrobnější informace naleznete na stránce Bogomilství.
… duše mužů a žen jsou stejné a bez rozdílu, celý rozdíl mezi mužem a ženou spočívá jen v jejich těle, jež učinil Satan.
— Vilém Belibasta, příslušník hnutí katarů v inkvizičním protokolu[65]
Související informace naleznete také na stránce Albigenská křížová výprava.

Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (1180–1223), Ludvíka VIII. (1223–1226) a Ludvíka IX. (1226–1270). Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padlo poslední útočiště albigenských, vesnice Minerve, hrad Montségur a hrad Quéribus (1255). Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a postupné přemožení katarství na tomto území působením násilností křížové výpravy a zejména inkvizičního vyšetřování.

Přilba svatého Václava

[editovat | editovat zdroj]

Je vykována z jednoho kusu železa. Je to typ kónické přílby s nánosníkem hojně užívaný po celý raný středověk. Její výška je 17 cm a rozměry oválné základny jsou 24x21 cm. K přílbě je po jejím obvodu přinýtována železná obroučka a nánosník ve tvaru kříže. Rozměry nánosníku jsou výška 15 cm a šířka 19 cm. Výzdoba je tvořena připlátováním stříbrné folie na zdrsněný železný základ, obroučka je zdobena pletencovým motivem, nánosník pak stylizovanou postavou.

Nánosník a jeho motiv

[editovat | editovat zdroj]

Nánosník byl zhotoven ve Skandinávii[66] a k přilbě připevněn dodatečně. Technika plátování stříbra na železo, která byla použita k výrobě nánosníku, byla rozšířena v kovotepeckých dílnách zejména ve druhé polovině 11. a první polovině 12. století.

Je na něm vyobrazen motiv ukřižované postavy - tento motiv bývá interpretován buďto jako postava Krista přibitá ke kříži, zatímco někteří historikové (např. Petr Sommer[66] či Anežka Merhautová[67][68]) postavu ukřižovaného interpretují jako motiv severského pohanství (přivázaný Ódin ) či jako motiv vzniklý syntézou severského pohanství s křesťanstvím[66][67][68]. Postava ukřižovaného je dle této interpretace připoutána provazy, což je motiv známý spolehlivě pouze ze skandinávského prostředí raně křesťanského období. Rovněž pletencový ornament nad hlavou ukřižovaného známe jako tzv. řetězcový motiv typu Borre např. z mnohých vikinských opaskových nákončí - byl oblíben zvláště u Varjagů. Stylizovaná postava vychází z byzantských závěsných litých křížků, oblíbených zvláště v jihovýchodní a severní Evropě. Naopak znázornění otevřených úst je zde prvek veskrze pohanský - hrozivou lidskou tvář nebo dračí hlavu s otevřenými ústy známe z výzdoby severských přileb 8. století, jejich funkcí bylo děsit démony a tak odvracet od bojovníka nebezpečí. Kristus zde tuto úlohu vlastně převzal od starých germánských božstev. Někdy se také předpokládá, že by zde nemusel být zobrazen nutně Ježíš Kristus, ale právě nejvyšší bůh germánského severského pantheonu Ódin – připoután nikoli na kříži, ale na posvátném stromu Yggdrasilu sám sobě za oběť a odkazujíce se na jeden ze stěžejních příběhů germánské mytologie. K této interpretaci ukřižované postavy se přiklání například Petr Sommer nebo PhDr. Anežka Merhautová – ta po své analýze helmy (jejiž výsledky publikovala roku 1992[68]) určila vznik helmy do 10. století smontováním jednoduché domácí přilby a čelenky severského původu s vyobrazením Ódina, které bylo pro křesťanské prostředí nově interpretováno jako obraz ukřižovaného Krista.[66][67][68]

Nánosník byl tedy vytvořen v jutských nebo gotlanských dílnách v době kolem přelomu tisíciletí. Do Čech se dostal buď darem nebo koupí o něco později, pravděpodobně až za vlády knížete Boleslava II. V této souvislosti bývá zvláště upozorňováno na osobu kněžny Emmy, anglosaské manželky Boleslava II. Právě ona byla největší propagátorkou vznikajícího kultu sv. Václava. Z jejího podnětu vznikl například nádherný iluminovaný rukopis s Gumpoldovou legendou o sv. Václavu. Mohla to být tedy právě ona, která přilbu získala a založila její svatováclavskou tradici.

Zvon přilbice

[editovat | editovat zdroj]

Zvon přilbice pochází pravděpodobně z domácích dílen, vykazuje největší podobnost s nalezenými přilbami z Hradska, Olomouce či Ostrova Lednickego. Zvon vykazuje poškození a opravu, ke které došlo ještě před vznikem otvorů vlivem pozdější koroze. Nánosník k původní přilbici nepatří a byl k ní dán dodatečně později,pravděpodobně účelově pro potřeby legendy. Nánosník i lem totiž nedosedá přesně k plášti zvonu a obě části – tedy zvon i nánosník byly vyrobeny v různém období. Zvon přilby má navíc jiný tvar než Václavova lebka. Kníže Václav by tak sice přilbu na hlavu dát mohl i včetně vycpávek nebo čapky, ale zatímco jeho lebka je výrazně protáhlá, přilba je mnohem více kruhovitá a tak by knížeti v této podobě na hlavě dobře neseděla (názor a výpočet Miroslava Ivanova z roku 1970, počítající s tím , že sv. Václav měl vlasy i na čele).

Západní svět - západní civilizace

[editovat | editovat zdroj]

Západní svět, západní civilizace nebo Západ je pojmenování užívané pro v Evropě vzniklé civilizační rysy, které se během historického vývoje rozšířily i mimo Evropu, obvykle do míst, kde měly evropské mocnosti rozhodující vliv. Termínem západní svět bývá zpravidla myšlen soubor sociálních a společenských norem,etických a estetických pravidel, ale také konvencí, vztahu k vládě, k náboženství nebo k technice a technologiím. Někteří autoři (např. Benjamin Kuras) vymezují západní civilizaci i na základě rasové příslušnosti.[69] Termín západní civilizace bývá užíván či popularizován mimo jiné některými politiky či intelektuály (např. Samuel Huntington) v rámci jejich snah o charakteristiku či definování jejich rodné civilizace a její vymezení vůči ostatním cizím civilizacím.[70]

Formování západní civilizace

[editovat | editovat zdroj]

Západní civilizace navazuje mimo jiné na antickou civilizaci, ve které se na počátku 1. tisíciletí n. l. začalo šířit křesťanství. Křesťanství v západní části Římské říše prošlo poněkud odlišným vývojem, než v její východní části - tento rozdílný vývoj byl způsoben nejen odlišnosti římské a řecké kultury, ale také teologickým i politickým rozdělením západního Katolického (později též Protestantského) a východního Pravoslavného křesťanství.[71] Formování západního křesťanství bylo ovlivněno jak vznikem instituce papežství,[72] tak vlivnými teology jako např. svatý Augustin[73][74] či Tomáš Akvinský. Vývoj v západní části Evropy byl dále ovlivněn zánikem centrální politické moci na území zaniklé Západořímské říše a specifickým kulturním i politickým vlivem keltských, germánských či slovanských etnik - v rámci christianizace západoevropanů docházelo zároveň k pronikání některých původních pohanských kulturních či náboženských prvků do formálně křesťanské kultury, např. nové přidělení křesťanského významu původním pohanským svátkům a posvátným místům, náhrada různých pohanských bohů katolickými světci či nahrazení kultů bohyní plodnosti kultem Mariánským.[75][76][77][78] Světovou dominanci západní civilizace a šíření jejího vlivu přinesl kolonialismus.[79] Podle názoru Samuela Huntingtona to bylo dáno kulturní nadřazeností západní Evropy, ovšem existují i ekonomické či technologické důvody pro rozšíření vlivu této civilizace.[80]

Západní svět lze chápat z hlediska:

sv. Martin - boj s pohany

[editovat | editovat zdroj]

Svatý Martin z Tours (latinsky Martinus), (316 či 317 v Savarii8. listopadu 397 v Candes; 11. listopadu byl pohřben v Tours) byl římský voják, poustevník a biskup v Tours. V Římskokatolické církvi je brán jako jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších svatých a patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatel prvních klášterů ve Francii. Svou misijní činností horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství, přičemž při christianizaci pohanů užíval i násilné prostředky vůči pohanským věřícím a jejich posvátným místům.[81] Ve 4. století nechal vykácet kilometry lesů pro pohany posvátných megalitických řad v Bretani.[82] Pro tuto svou usilovnou christianizační činnost bývá některými lidmi vnímán jako význačná osobnost, která se podílela na christianizaci Evropy. Je znám i díky křesťanské legendě, ve které se rozdělil se žebrákem o svůj plášť.

Misijní cesty, christianizační činnost a boj proti pohanství

[editovat | editovat zdroj]

Z pozice biskupa zahájil velké obracení tehdejších Galů na křesťanství. Staral se o veškeré obyvatelstvo ve Francii, snažil se usmířit pohany s pravověrnými křesťany a vždy se vzepřel světské vládní moci, když se chtěla vměšovat do církevních otázek.[83] Horlivě hlásal evangelium na venkově, potíral zde převládající pohanství. Jeho evangelizace byla údajně doprovázená mnoha zázraky. Při své christianizační činnosti a snaze zničit pohanskou víru užíval násilí vůči pohanům a jejich posvátným místům - zapaloval pohanské chrámy, kácel posvátné stromy, ničil pohanské modly a násilně se vypořádal s pohanskými kněžími, kteří se snažili dál slavit tradiční pohanské svátky[84] - jeden z těchto zásahů byl zaměřen proti pro pohany posvátným megalitickým řadám v Bretani (od roku 1889 chráněny jako historická památka), ze kterých nechal Martin celé kilometry vykácet - pro tyto své činy bývá proto Martin někdy obviňován z náboženského fanatismu.[85] Zázraky údajně chránily Martina před odporem venkovanů, na který při svém ničení jejich posvátných pohanských míst narážel. Martin byl neustále na cestách a tyto jeho misijní cesty po celé diecézi často směřovaly k organizování prvních venkovských farností. Jeho misijní cesty však vedly i mimo jeho diecézi, stopy po jeho činnosti najdeme téměř po celé Francii. Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích (uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty) po celé zemi najdeme spoustu měst, vesnic a kostelů, které jsou pojmenovány po něm.[86]

křesťanství - učení

[editovat | editovat zdroj]

Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh (monoteismus), kterého křesťané chápou jako osobní bytost (teismus). Tento Bůh je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčný a neviditelný. Většinou křesťanů je tento jediný Bůh chápán jako trojjediný, tedy existující ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství. Tento Bůh je stvořitelem světa i člověka. Člověk je stvořen jako bytost Bohu podobná. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.[87]

Člověk se však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným prvotním hříchem, čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k hříchu dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. Ježíše pak Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.[87]

  1. MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. Kapitola Duchovní představy, věrské zvyky a předkřesťanský kult. 
  2. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 168. 
  3. MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. Kapitola Duchovní představy, věrské zvyky a předkřesťanský kult. 
  4. BRAVERMANOVÁ, Milena. Přemyslovský stát kolem roku 1000. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Kapitola Hrob Boleslava II., s. 252-253, 260. 
  5. MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. Kapitola Duchovní představy, věrské zvyky a předkřesťanský kult. 
  6. KOLEKTIV. Velký atlas světových dějin. Praha: Reader´s Digest Výběr, 2002. 376 s. ISBN 80-86196-48-8. S. 84. 
  7. SALAČ, Vladimír. Doc. PhDr. CSc.. Historie.cz [online]. Česká Televize, 23. 11. 2012 [cit. 16.10.2016]. Dostupné online. 
  8. DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0658-3. Kapitola Keltové a Čechy, s. 10-15. 
  9. CLAUSS, Manfred. Konstantin Veliký - Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím. [s.l.]: Vyšehrad, 2005. 
  10. ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 277 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  11. a b c HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta, 2006. Kapitola Velká cesta na západ. 
  12. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 87. 
  13. CARBONELL, Charles-Olivier. Evropské dějiny Evropy 1 - Mýty a záhady. Praha: Karolinum, 2004. S. 140. 
  14. HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta, 2006. Kapitola Velká cesta na západ. 
  15. KUBAČKA, Tomáš. Pohanské Prusko. e-stredovek [online]. [cit. 25.12.2017]. Dostupné online. 
  16. Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, podkapitola: V Čechách a na Moravě podobně jako na Islandu, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,
  17. a b c HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta, 2006. Kapitola Velká cesta na západ. 
  18. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 87. 
  19. Alfréd J. Palla: Tajemství Bible, A-ALEF, Ostrava 2005, str. 149
  20. F. F. Bruce, The Acts of the Apostles: The Greek Text with Introduction and Commentary, str. 14
  21. a b c d e f g h i SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - antika a středověk. Praha: Grada, 2013. Kapitola Zrod křesťanství a raná církev. 
  22. a b c d SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - antika a středověk. Praha: Grada, 2013. Kapitola Organizace a kult rané církve. 
  23. Pokorný 1986, str. 143.
  24. SCHOLEM, Gerschom. Mesiášská idea v judaismu a další eseje o židovské spiritualitě. Praha: Malvern, 2017. ISBN 978-80-7530-064-5. S. 114. 
  25. RUDOLPH, Kurt. Gnóze: Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. 4. vyd. [s.l.]: Vyšehrad, 2010. 456 s. ISBN 978-80-7021-947-8. S. 24. 
  26. HAVRDA, Matyáš. Jiné křesťanství gnostické představy v rané církvi (in LN). iliteratura.cz [online]. 9.5.2011 [cit. 4.8.2017]. Dostupné online. 
  27. a b KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Církev papežů. 
  28. KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve II.. Olomouc: Vydavatelství university Palackého v Olomouci, 1993. S. 40-41. Kniha pro posluchače teologických fakult. 
  29. VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj - mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: Vyšehrad, 2013. S. 153. 
  30. CARBONELL, Charles-Olivier. Evropské dějiny Evropy 1 - Mýty a záhady. Praha: Karolinum, 2004. S. 140. 
  31. SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 345 - 358. 
  32. KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Zmařená reforma církve. 
  33. a b c d e f KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Katolická církev proti moderně. 
  34. a b KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Současnost a budoucnost katolické církve. 
  35. Pius XII. zachránil více židů než kdokoli jiný říká Gary Krupp, předseda židovské nadace Pave the Way
  36. a b c KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Současnost a budoucnost katolické církve. 
  37. EVANS, Gillian Rosemary. Stručné dějiny kacířství. [s.l.]: VOLVOX GLOBATOR, 2006. 
  38. BRENON, Anne. Kataři - život a smrt jedné křesťanské církve. [s.l.]: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. Kapitoly: Středověcí heretici, Křesťanství dobrých můžu. 
  39. Námitky protestantů a jejich vyvrácení. web: Integrální katolíci. Online dostupné zde.
  40. Tridentský koncil Římskokatolické církve, který odsoudil biblické evangelium. Web: slovo-pravdy.cz , dostupné online zde
  41. Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,
  42. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, s. 149-151, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010
  43. Petr Charvát: Zrod Českého státu, Vyšehrad, Praha 2007
  44. Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  45. Zbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  46. a b SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 308 - 309. 
  47. a b ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 1989. S. 451 - 456. 
  48. ZBÍRAL, David. Katarský scholastik Jan z Lugia (shrnutí). David Zbíral - religoinistika [online]. 14. 1. 2007 [cit. 23.4.2016]. Dostupné online. 
  49. a b SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 308 - 309. 
  50. a b ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 1989. S. 451 - 456. 
  51. Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  52. Zbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  53. SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 308 - 309. 
  54. ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 1989. S. 451 - 456. 
  55. a b c d e f g h i j Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  56. a b c d e Zbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  57. ZBÍRAL, David. Největší hereze: Dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy. Praha: Argo, 2007. Kapitola Magie slov. 
  58. SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 308 - 309. 
  59. ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 1989. S. 451 - 456. 
  60. a b c d e f g h i j k Zbíral David, Kataři, 2001, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  61. a b c d e f g h i j Zbíral David, Kataři - stručný přehled, 2003, článek na webu autora www.david-zbiral.cz, dostupné online zde
  62. SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 308 - 309. 
  63. ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 1989. S. 451 - 456. 
  64. BRONKOVÁ, Johana. O čem se mluví: Liga proti hanobení na obranu katolíků? [online]. Rádio Vaticana, 2007-02-03 [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. 
  65. MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0. 
  66. a b c d Petr Sommer: "Začátky křesťanství v Čechách - Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury" Garasmond (edice Historica), Praha 2001
  67. a b c Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Článek v knize kolektivu autorů: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2000, s. 85-92.
  68. a b c d MERHAUTOVÁ, Anežka. Der St. Wenzelshelm. Umění 40. Roč. 1992, čís. 3, s. 169-179. 
  69. a b KURAS, Benjamin. Soumrak bílého muže. Praha: EMINENT, 2012. 
  70. HUNTINGTON, S. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu, Praha: Rybka publishers, 2001
  71. ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amadeo. 12 století církevních dějin. Praha: Kalich, 1989. 
  72. KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Církev papežů. 
  73. VEBER, Václav. Dějiny sjednocené Evropy, Praha, 2004, s. 9–39.
  74. Svatý Augustin a donatismus in Svatý Augustin - život, dílo a víra, dostupné online zde
  75. ELIADE, Mircea. Mýtus a skutečnost. Praha: OIKOMENH, 2011. Kapitola Přežívání a maskování mýtů. 
  76. SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - antika a středověk. Praha: Grada, 2013. Kapitola Křesťanské učení a teologie. 
  77. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, s. 130, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010
  78. Petr Sommer: "Začátky křesťanství v Čechách - Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury" Garasmond (edice Historica), Praha 2001
  79. https://www.theguardian.com/politics/2005/aug/20/past.hearafrica05 - The wealth of the west was built on Africa's exploitation Richard Drayton
  80. http://www.nytimes.com/2001/01/13/arts/an-old-key-to-why-countries-get-rich.html - An Old Key To Why Countries Get Rich
  81. FONTANA, Josef. Evropa před zrcadlem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Kapitola Zrcadlo křesťanské. 
  82. Česká televize. Bohové a mýty staré Evropy - S Václavem Cílkem na hranici mezi bájemi, historií a minulostí [online]. 6. 9. 2014, 16:35 na ČT2. (odkazovaná reference - od 8 minuty 4 sec. záznamu). Dostupné online. 
  83. VRÁNA, Karel. V jednom společenství : životní příběhy světců. 2.. vyd. Praha: Vyšehrad, 2009. 550 s. ISBN 97-880-7021-9904. 
  84. FONTANA, Josef. Evropa před zrcadlem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Kapitola Zrcadlo křesťanské. 
  85. Česká televize. Bohové a mýty staré Evropy - S Václavem Cílkem na hranici mezi bájemi, historií a minulostí [online]. 6. 9. 2014, 16:35 na ČT2. (odkazovaná reference - od 8 minuty 4 sec. záznamu). Dostupné online. 
  86. PERNOUDOVÁ, Régine. Martin z Tours : ten, který věděl, co je správné : životopis. Praha: Volvox Globator, 2000. 137 s. ISBN 80-720-7379-6. 
  87. a b ŠTAMPACH, Ivan. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2008. Kapitola Křesťanství.