Hans Küng

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hans Küng
Narození 19. března 1928 (88 let)
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ7123
Povolání teolog, spisovatel, filosof, duchovní, vysokoškolský pedagog a katolický kněz
Zaměstnavatel Eberhard Karls Universität Tübingen
Ocenění Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ20799199
Steiger Award
Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo s hvězdou
The Oskar Pfister Award
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Küng (* 19. března 1928 Sursee, Kanton Luzern) je původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu.[1] Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patří mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu.[2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě.[3] V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu.[3] Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen.[3] Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel.[4]

V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi (misio canonica - povolení vyučovat katolickou teologii) pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou (šlo zejména o Küngovo odmítnutí papežské neomylnosti). Poté začal vyučovat ekumenickou teologii.

Dílo a názory[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance.[2]

Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve (Petrovým úřadem) a kritizovaným papalismem (ve středověku zbudovaným středověkým papežským absolutismem).[5] Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, t. j. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného Pavlova žáka Dionýsia Areopagity, na symmachovských falzifikátech a Pseudoisidorských dekretáliích. Vinu za Velké schizma stejně jako za reformační rozštěpení církve vidí Küng především na římské straně. Za příčinu moderního úpadku katolické církve považuje její obranářství a uzavřenost a neschopnost konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Naději představoval pro Künga Druhý vatikánský koncil, avšak jeho závěry považuje Küng za rozmělněné předčasnou smrtí Jana XXIII. Jana Pavla II. přímo obvinil z toho, že se svými činy pokoušel koncilní závěry zvrátit a že koncilní myšlenky zradil.[2] Ostře kritizoval také Benedikta XVI., jehož vstřícné kroky vůči lefebvristům i vůči odpůrcům moderních tendencí z řad anglikánské církve a starokatolických církví hodnotil slovy: „Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice“, a obvinil papeže Benedikta, že opustil principy skutečného ekumenismu a usiloval o obnovu římského impéria namísto o společenství církví.[6] Papeže Františka naproti tomu označil za muže, ve kterém „je naděje", a vyslovil mínění, že bude postupovat v souladu s progresivní interpretací Druhého vatikánského koncilu a nebude pokračovat v „linii dvou papežů z Polska a Německa“.[7]

Küng tvrdí, že jeho posláním není být kritikem papeže a papežství a že je přívržencem reformy, nikoliv revolucionář, a nesnáší, aby byl označován za církevního buřiče.[4] Stav katolické církve popisuje jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit „horní“ církev, avšak je přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Česky vyšlo[editovat | editovat zdroj]

  • Aby svět uvěřil: dopisy mladým lidem, Křesťanská akademie, 1968
  • Světový étos: projekt, Archa, 1992
  • Křesťanství a hinduismus, 1997
  • Prohlášení ke světovému étosu: deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997
  • Křesťanství a islám, 1998
  • Křesťanství a buddhismus, 1998
  • Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999, ISBN 80-7021-294-2
  • Být křesťanem: křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000
  • Co je církev, Cesta, 2000
  • Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000, ISBN 80-7021-327-2
  • Mozart: stopy transcendence, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002
  • Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010, ISBN 978-80-87029-92-3
  • Po stopách světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006
  • Věčný život?, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-836-3
  • Krédo: Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007, ISBN 978-80-7021-899-0
  • Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010, ISBN 978-80-7429-015-2
  • Vybojovaná svoboda: vzpomínky, Bergman, 2011
  • Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013, ISBN 978-80-7485-001-1
  • V co věřím, Vyšehrad 2012, ISBN 978-80-7429-250-7
  • Dobrá smrt?, Vyšehrad, 2015

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠTAMPACH, Ivan, O. Stav mezináboženských vztahů dnes. DINGIR [online]. 31.5.1999, roč. 2., čís. 2., s. 30 - 31. Dostupné online. ISSN 1212-1371
  2. a b c Martin Schlemmer: Hans Küng - Malé dějiny katolické církve, Glosy.info, 14. 6. 2006
  3. a b c Stručný životopis, tituly a ocenění Hanse Künga na stránkách Katolické teologické fakulty Univerzity v Tübingenu
  4. a b c Hans Küng: Žil jsem sedm životů - Teď jsem připraven na smrt, týdeník Stern č. 43/2009, 15. 10. 2009, s. 124-131, český překlad Getsemany č. 213, únor 2010
  5. Hans Küng: Vybojovaná svoboda: Vzpomínky, str. 263, Praha 2011 přeloženo z německého originálu vydaného 2002
  6. Hans Küng: Žízeň Vatikánu po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje katolicismus, The Guardian, 28. října 2009, český překlad Filip Outrata, Getsemany č. 211, prosinec 2009
  7. Kam kráča František a jeho cirkev? LifeNews Slovakia, 26. 3. 2013

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]